5 C 357/2020-27

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalované: [osobní údaje žalované] o 20 853 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinný zaplatit žalobkyni částku 9 303 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% z částky 9 303 Kč od 5.2.2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do úroku z prodlení ve výši 9% ročně z částky 9 303 Kč od 13.9.2018 do 4.2.2020 zamítá.

III. Žaloba se co do částky 11 550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 11 550 Kč od 13.9.2018 do zaplacení zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalované zaplatit částku 20 853 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne 19.7.2017 uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované částku 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit částku společně s kapitalizovaným úrokem 11 550 Kč. Žalovaná se zavázala splácet částky v týdenních splátkách po 443 Kč. Žalovaná do podání žaloby uhradila 5 697 Kč. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované ověřila prostřednictvím údajů, které jí při sjednávání smlouvy poskytla a dostupných databází, a to v databázi neplatných dokladů, v insolvenčním rejstříku a v Centrální evidenci exekucí.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 19.7.2017 a formuláře informací o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalované byla na základě této smlouvy poskytnuta částka 15 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala, že poskytnutou částku žalobkyni vrátí společně s úrokem 5 250 Kč, poplatkem za zpracování ve výši 3 000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso 3 300 Kč v šedesáti týdenních splátkách po 442,50 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 66%.

4. Ze smluvních podmínek ke smlouvě o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že klient je povinný uvést přesně, úplně a pravdivě údaje o svých příjmech a závazcích prostřednictvím evidenční karty klienta.

5. Z evidenční karty klienta soud zjistil, že žalovaná uvedla před poskytnutím úvěru, že má středoškolské vzdělání, nemá nemovitost ani vozidlo, již měla úvěr u společnosti. Pracuje na plný pracovní úvazek. Předložila pracovní smlouvu a výplatní pásku. Zaměstnavatel žalované v době sjednání smlouvy byl [právnická osoba] Uvedla příjem 16 500 Kč jako mzdu a 21 000 Kč jako další příjem domácnosti. Ve svých výdajích uvedla, že nájem a inkaso má 8 500 Kč, 1 000 Kč energie, jiné výdaje má 1 000 Kč a hradí další 2 úvěry ve výši 6 100 Kč. Dále uvedla, že jiné výdaje domácnosti jsou 7 000 Kč.

6. Z přehledu plateb soud zjistil, že žalovaná uhradil částku 5 697 Kč.

7. Z výzvy ze dne 23.1.2020 soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení částky 20 853 Kč.

8. Z podacího archu soud zjistil, že dne 23.1.2020 odeslal žalobce předžalobní výzvu, kde žalobkyně vyzývá žalovanou, aby do 7 dnů uhradila dlužné částky, případně pak bude požadovat úrok z prodlení.

9. Na základě výše uvedeného soud dospěl k následujícímu skutkovému stavu: Žalobkyně s žalovanou uzavřeli dne 19.7.2017 smlouvu, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované částku 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala částku vrátit v týdenních splátkách po 443 Kč společně s kapitalizovaným úrokem 11 550 Kč. Žalovaná uhradila částku 5 900 Kč. Žalobkyně od žalované před uzavřením smlouvy žádala informace ohledně jejích majetkových poměrů, kde uvedla, že není vlastníkem nemovitostí ani motorových vozidel, již úvěrovou smlouvu dříve uzavřela. Předložila žalobkyni pracovní smlouvu a výplatní pásku. Žalovaná v evidenční kartě uvedla příjmy ve výši 16 500 Kč, další příjem domácnosti 21 000 Kč. Výdaje uvedla ve výši 23 600 Kč včetně 6 100 Kč jako výdaje na splácení dalších 2 zápůjček. 23.1.2020 byla odeslána prostřednictví poštovních služeb výzva k plnění žalovanému. Lhůta žalované k plnění uplynula dne 4.2.2020.

10. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaná je státním příslušníkem Slovenské republiky. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc (mezinárodní příslušnost) ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení EP a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení“). Podle čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení je dána zvláštní příslušnost, kdy osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být žalována v jiném členském státě, pokud předmět sporu nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o něž se jedná, byl nebo měl být splněn. S ohledem, že místo plnění závazku bylo na adrese [adresa], soud uzavřel, že má pravomoc rozhodnout ve věci. Pokud jde o hmotné právo, je v daném případě rozhodné ustanovení čl. 4 odst. 1 Nařízení EP a Rady (ES) č. 593/ 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen„ Nařízení Řím I“), podle kterého v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle článku 3, a aniž jsou dotčeny články 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno tak, že smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. V daném případě měla v době uzavřené smlouvy žalobkyně jako poskytovatel služby bydliště, resp. místo ústřední správy (viz čl. 19 Nařízení Řím I), v České republice. Rozhodné je právo české.

11. Soud věc posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy za použití jednak zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

12. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení.

21. Dle § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku se má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

22. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o zápůjčce. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

23. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

24. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

25. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

26. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008 /48/) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

27. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

28. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

29. Z výše uvedeného proto vyplývá, že povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost i podle nové právní úpravy je stanovena zaprvé na ochranu spotřebitele, který není schopen dostat svých závazků, zadruhé na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, ale především zatřetí na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelném zadlužování spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky. Vzhledem k tomu, že zákonodárce v důvodové zprávě prohlásil, že jeho cílem není oslabení ochrany spotřebitele, ale právě posílení této pozice, nedává rozumný smysl, aby změnou právní úpravy došlo k tomu, že dosavadní následek spočívající v absolutní neplatnosti právního jednání bude reformován na relativní neplatnost právního jednání. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, čímž ji značně oslabuje.

30. K tomu, aby právní jednání mohlo být shledáno, jako absolutně neplatné je nutno, aby byly splněny dvě kumulativní podmínky podle § 588 o. z., tj. takové jednání musí odporovat zákonu a zjevně narušovat veřejný pořádek. Co se týče první podmínky, není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. odporuje podle § 87 odst. 1 tohoto zákona zákonu. Co se týče druhé podmínky, veřejný pořádek je pojem, který reprezentuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, proto i právní jednání, které je s nimi v rozporu, musí být absolutně neplatné. Současně s tímto platí, že základním kritériem pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání by měl být smysl a účel zákona, který byl právním jednáním porušen. Pokud smysl a účel porušeného zákona vyžaduje, aby právní jednání od počátku nevyvolávalo právní následky, nelze stanovit jiný důsledek porušení zákona než absolutní neplatností právního jednání. Toto kritérium je uvedeno již v § 580 odst. 1 o. z., které činí právní jednání neplatným, pokud to smysl a účel porušeného zákona vyžaduje. Neplatnost právního jednání může být buď relativní, nebo absolutní, smysl a účel zákona podle § 580 odst. 1 o. z. tedy musí vyžadovat, aby právní jednání, které porušuje zákon, bylo buď relativně, anebo absolutně neplatné. Pokud je k dosažení smyslu a účelu porušeného zákona nezbytné, aby právní jednání bez dalšího nevyvolávalo právní následky, je třeba vždy dospět k závěru o absolutní neplatnosti takového právního jednání (Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2135 a 2136).

31. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – profesionálovi, aby zkoumal schopnost spotřebitele splácet jeho úvěr. Tato povinnost je dlouhodobě a pevně zakotvena v českém právním řádu a evropských předpisech. Chrání přitom nejenom zájmy na ochranu určité osoby, ale chrání zájem na prevenci společnosti jako celku před zadlužováním a negativními důsledky, kterou s touto problematikou souvisí. Jestliže věřitel povinnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poruší, ohrozí tím tyto zájmy, čímž celá společnost může být nucena nést následky předlužení její podstatné části (viz body 25 až 28 výše). Takové jednání proto zjevně narušuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, a proto je absolutně neplatné podle § 588 o. z. Nadto lze dodat, že relativní neplatnost ani v tomto ohledu neposkytuje společnosti dostatečnou záruku k zajištění zájmů chráněných zákonem.

32. Z výše uvedeného soud uzavřel, že jelikož je povinností, jejíž nedodržení je stiženo absolutní neplatností dle § 588 o. z. ověřovat nejen příjmy, ale i výdaje osob a vyhodnocovat je k posouzení, zda je v možnostech klienta spotřebitelský úvěr splácet, nelze uzavřít, že žalobkyně tuto svou povinnost splnila. Žalobkyně sice uvedla, že žalovanou lustrovala v několika databázích, ale z evidenční karty vyplynulo, že žalovaná má již uzavřené dvě další smlouvy o zápůjčkách, které splácí. Žalovaná uvedla, že splácí 6 100 Kč měsíčně. K těmto dalším smlouvám již žalobkyně nepožadovala žádné informace. Rovněž co se týká výdajů žalované, žalobkyně neověřila žádným dokumentem od žalované skutečnou výši výdajů domácnosti. Možnost nejen splácet závazek, který je předmětem sporu, ale i další náklady žalované jsou závislé na příjmu další osoby v domácnosti. Žalobkyně uvedla, že výdaje má žalovaná ve výši 23 600 Kč. Za okolností, kdy má žalovaná stálý příjem 16 500 Kč, k tomu 21 000 Kč jako příjem další osoby v domácnosti, který nebyl nijak ověřován, splácí již dvě další zápůjčky ve výši 6 100 Kč, nelze uzavřít, že došlo k řádnému posouzení schopnosti splácet závazek ve výši téměř 2 000 Kč měsíčně, kdy tedy jeho možnost splácet bude závislá na další osobě v domácnosti, přičemž žalobkyně si neověřila platnost výdajů rodiny.

33. Soud doplňuje, že by byla žalobkyně vyzvána dle § 118a o.s.ř. k prokázání splnění své povinnosti ověřit řádně úvěruschopnost žalované, ale k jednání dne 20.1.2021 se nedostavila.

34. Soud uzavírá, že vzhledem k závěru o skutkovém stavu a jeho právnímu hodnocení, žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o zápůjčce, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky.

35. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná, jedná se o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Pokud tedy žalovaný uhradil žalobkyni částku 5 697 Kč, k úhradě tak zbývá zaplatit částku 9 303 Kč.

36. Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 9 303 Kč a vzhledem k tomu, že žalovaná byl ke dni 5.2.2020 v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, vyhověl soud žalobě rovněž co do příslušenství z uvedené částky ve smyslu § 1970 o. z., dle kterého má věřitel právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši specifikované v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Den prodlení soud vypočetl ode dne uplynutí lhůty k plnění stanovené v předžalobní upomínce, která byla odeslána 23.1.2020, za doručenou se považuje třetí pracovní den a lhůta k plnění byla poskytnuta 7 dnů.

37. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce je neplatná, nezbylo než žalobu ve zbývající části o zaplacení úroků zamítnout včetně příslušenství požadovaném před splatností bezdůvodného obohacení. V rozsahu, v jakém soud neshledal žalobu důvodnou, proto rozhodl o jejím zamítnutí včetně příslušenství (výrok II. a III).

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 151 odst. 1 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souzeném případě měla převážně úspěch ve věci žalovaná, které však žádné náklady spojené s řízením nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

39. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení