5 C 36/2021-96

Rubrum

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Krákora ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o 4.833,99 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 4.415,99 Kč s úrokem ve výši 13,89 % ročně z částky 4.415,99 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 4.415,99 Kč od [datum] do zaplacení, a částky ve výši 418 Kč se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou, soudu doručenou dne [datum], ve znění dle doplnění, domáhal vůči žalovanému zaplacení částky na jistině ve výši 4.415,99 Kč, úroku 13,89 % ročně z pohledávky 4.415,99 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení z částky 4.415,99 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 7,05 % ročně, a částky 418 Kč coby smluvní pokuty. Uvedl, že mezi žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které byla žalovanému dne [datum] vyplacena na účet uvedený ve smlouvě částka ve výši 4.999 Kč (dále také„ smlouva“). Tento úvěr měl být žalovaným, spolu s úrokem za jeho poskytnutí, splacen v osmi měsíčních splátkách po 997 Kč a poslední deváté splátce ve výši 994 Kč, počínaje měsícem zářím [rok]. Žalovanému byla dne [datum] vyplacena na účet uvedený ve smlouvě částka ve výši 4.999 Kč. Žalovaný na uvedený dluh uhradil [datum] částku ve výši 997 Kč. Z důvodu řádného nehrazení splátek byl úvěr zesplatněn a pohledávka byla uplatněna v rozhodčím řízení. Rozhodce JUDr. [jméno] [příjmení], se sídlem [adresa], vydal dne [datum rozhodnutí] rozhodčí nález č. j. [číslo jednací], kterým bylo žalovanému uloženo uhradit žalobci částku 13.873 Kč s příslušenstvím. Na základě tohoto rozhodčího nálezu byla vedena exekuce, která byla na základě usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zastavena. Předmětné exekuční řízení bylo zastaveno zejména z důvodu údajného nedostatku pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu. Žalobce tak nemá řádný exekuční titul pro vymožení svého dluhu, který však dle hmotného práva nadále existuje. Ve vztahu k zastavení exekučního řízení žalobce uvedl, že samotné zastavení exekuce neznamená, že by žalobce ztrácel pohledávku, která mu byla přiznána dříve vydaným rozhodčím nálezem. Tato pohledávka, pokud existuje podle hmotného práva, existuje i nadále. Žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 a sp. zn. 29 ICdo 10/2013, ve které bylo stanoveno, že pokud byla exekuce zastavena z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu – rozhodčího nálezu, vydaného na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky, lze takovou pohledávku uplatit novou žalobou u obecného soudu. Dále odkázal na § 16 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, podle kterého je třeba ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci usnesení o zastavení exekuce podat návrh na vymožení pohledávky vyplývající ze smlouvy o úvěru soudní cestou. Tím jsou zachovány účinky podané žaloby u rozhodce a pohledávka tak není promlčena. Žalobce má za to, že po dobu trvání rozhodčího a následného exekučního řízení je nutné přihlédnout ke stavění běhu promlčecí doby, neboť rozhodčí žaloba podaná na základě rozhodčí smlouvy měla za následek stavění běhu promlčecí doby, přičemž žalobce následně podal žalobu k civilnímu soudu ve lhůtě 30 dní ode dne nabytí právní moci usnesení o zastavení exekuce. Po zastavení exekuce žalobce své nároky vyplývající ze smlouvy o úvěru přehodnotil a přepočítal uvedený úvěr, jako by byl úročen sazbou 13,89 % ročně., což je sazba dle časových řad ARAD vedených Českou národní bankou. Žalobce tak požadoval obvyklý úrok ve výši 13,89 % ročně od [datum] do zaplacení, a dále výše uvedený úrok z prodlení od [datum] do zaplacení.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil pro rozpor úvěrové i rozhodčí smlouvy s dobrými mravy, a dále namítl promlčení z důvodu, že svůj nárok žalobce uplatnil až po [datum] v rozhodčím řízení vedeném na základě rozhodčí smlouvy (doložky) vykazující vady způsobující její rozpor se zákonem, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2011, č. j. 31 Cdo 1945/2010, sjednocující judikaturu v daných rozhodčích otázkách. Dále žalovaný odkázal na judikaturu Ústavního soudu, nález ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém tento konstatoval protiústavnost podání rozhodčí žaloby v případě, kdy tato byla k rozhodčímu soudu podána v době, kdy bylo povinností žalobce vědět o citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. po [datum], a tedy se na případ následného uplatnění téhož nároku u soudu neaplikuje ustanovení o stavění promlčecí lhůty.

3. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění.

4. Z rozhodčího nálezu ze dne [datum rozhodnutí], č. j [číslo jednací] soud zjistil, že tento byl vydán ve věci žalobce a žalovaného o zaplacení částky 13.873 Kč s příslušenstvím, a to na podkladě rozhodčí smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi žalobcem a žalovaným na podkladě původního závazku coby smlouvy o úvěru ze dne [datum], [číslo].

5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že tuto mezi sebou uzavřeli žalobce a žalovaný, což oba stvrdili vlastnoručními podpisy, a jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 4.999 Kč. Celkově se žalovaný zavázal vrátit částku 8.970 Kč, splatnou v devíti měsíčních splátkách po 997 Kč, splatných nejpozději 20. den v měsíci.

6. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že dne [datum] byla vyplacena finanční částka ve výši 4.999 Kč s variabilním symbolem shodným s číslem smlouvy, a to na účet čísla účtu uvedeného ve smlouvě o úvěru u osoby žalovaného.

7. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný na uvedený dluh zaplatil částku 997 Kč.

8. Z potvrzení ke svolení k inkasu ve výši 2.526 Kč měsíčně ve spojení s příkazem k povolení inkasa soud zjistil, že plátcem tohoto byla s účinností ode dne [datum] osoba, jejíž číslo účtu bylo shodné s číslem účtu uvedeným ve smlouvě o úvěru u osoby žalovaného.

9. Z výplatního dokladu za období měsíce srpna [rok] ve spojení s potvrzením ČSSZ ze dne [datum] a s prohlášením klienta ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný pobíral částku 10.508 Kč hrubého – 8.953 Kč čistého, jakožto invalidní důchod třetího stupně.

10. Z hodnocení klienta ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný měl základní vzdělání a bydlel u dětí. Příjem žalovaného činil 10.508 Kč, a výdaje pak představovaly částky 3.800 Kč s dodatkem klient + manželka/partnerka, dále částky 4.000 Kč za nájemné, inkaso, dopravu a ostatní, tedy volné zdroje byly vypočteny na částku 2.708 Kč měsíčně.

11. Z předžalobní upomínky ze dne [datum] ve spojení s podacím archem ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce žalovaného vyzval k úhradě dlužné částky.

12. Z usnesení zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 28. 12 [rok], soud zjistil, že exekuce proti žalovanému coby povinnému byla tímto rozhodnutím pravomocně zastavena ke dni [datum]. V uvedeném usnesení zdejší soud mimo jiné uvedl:„ Z rozhodčího spisu je patrno, že žalobce podal žalobu JUDr. [jméno] [příjmení], rozhodci, do sídla Rozhodčí společnosti [právnická osoba] V návrhu uvedl, že mezi ním a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byla povinnému poskytnuta částka 4999 Kč. Ke dni podání žaloby zbývalo žalovanému uhradit částku 8 970 Kč na zbytku dle splátkového kalendáře, částku 4 485 Kč na smluvních pokutách podle článku 12.4 neuhrazené penalizační faktury dle článku 12.1 odst. a), b) ve výši 418 Kč. Z karty klienta a Smlouvy o úvěru z [datum] je patrno, že vyplacena byla povinnému částka 4 999 Kč. Povinným měla být za 9 měsíců vrácena částka 8 970 Kč, kdy tedy smluvní odměna za poskytnutí půjčky činí částku 3 971 Kč, tj. cca 80 % půjčené částky. Což odpovídá více než 106 % úroku ročně. Povinný na půjčku nic nezaplatil. V žalobě je uvedeno, že sankce jsou po povinném požadovány na základě smluvních ujednání ve smlouvě o úvěru (čl. 12 a 12.1). Smluvní ujednání jsou z druhé strany Smlouvy o úvěru. Nejsou povinným ani parafována, ale hlavně v čl. 12 nejsou upraveny sankce, ale způsob oznamování a doručování. … Mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena rozhodčí smlouva. Účastníci se dohodli, že pravomoc k řešení veškerých sporů které vzniknou z úvěrové smlouvy, budou rozhodovány v rozhodčím řízení. Spor bude rozhodován jedním rozhodcem určeným ze seznamu rozhodců dle volby žalobce. V čl. 3 smlouvy je uvedeno deset konkrétních rozhodců., mezi kterými je uveden [anonymizováno] [jméno] [příjmení] dne [datum] funkci rozhodce přijal. Žalovaný se k výzvě rozhodce nevyjádřil. Rozhodce dne [datum] vydal rozhodčí nález, kterým žalobě zcela vyhověl. Z judikatury Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. 20 Cdo 2897/2017, 20 Cdo 4022/2017) vyplývá, že pokud spotřebitel nemá možnost se v procesu uzavírání úvěrové smlouvy podílet na tvorbě jejího obsahu, když smluvní ujednání je postaveno kategoricky tak, že je zde pro spotřebitele pouze jediná možnost, a to zcela bezvýhradně akceptovat návrh smlouvy učiněný podnikatelem, nelze mít za to, že za takové situace byly naplněny podmínky pro ochranu spotřebitele, co by slabší strany. Ve skutečnosti šlo o podnikatelem předem stanovená kritéria vůči spotřebiteli (tzv. formulářová smlouva). Povinný tvrdí, že neměl při podpisu jinou možnost, než takto vyhotovenou smlouvu podepsat. Smlouva o úvěru [číslo] i rozhodčí smlouva jsou sepsány věřitelem a povinný tak neměl možnost se na znění obou smluv podílet. … Protože byl povinný v postavení spotřebitele, musí být platnost úvěrové smlouvy posuzována z hlediska dodržení ustanovení § 39 a § 51 a násl. z. č. 40/1964 Sb., starého občanského zákoníku 8, Soud má za to, že předmětná smlouva o úvěru v základních rysech naplňuje kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu I. ÚS 199/11. Tj., je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skrývají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Exekuční soud má za to, že pokud je klientům vnuceno smluvní ujednání o smluvních pokutách v nepřiměřené výši, kde i samotné úročení pohledávky je takřka stoprocentní, je nutno toto považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. … Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že klient smlouvu podepsal. Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Ústavní soud dovodil, že by k ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému. Ujednání zakládající smluvní pokutu v rámci spotřebitelských smluv zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis (I. ÚS 3512/11). Ani tato podmínka nebyla u úvěrové smlouvy dodržena. Ustanovení o smluvních pokutách jsou pouze součástí Smluvních ujednání, které povinný ani neparafoval. Úvěrová smlouva tak musí být považována za neplatnou. Ačkoli neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí, váže se rozhodčí smlouva k úvěrové smlouvě a obojí ve svém celku je postiženo stigmatem kolize s dobrými mravy – 20 Cdo 4022/2017, 20 Cdo 1387/2016. Za těchto podmínek je další vedení exekuce na majetek povinného nepřípustné a proto ji zastavil ....“ 13. Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] soud z bodů [číslo] zjistil, že:„ V dané věci je exekuce vedena podle rozhodčího nálezu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], vydaného rozhodcem JUDr. [jméno] [příjmení], jímž byla povinnému uložena povinnost uhradit oprávněné pohledávku ve výši 13 873 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z této částky od [datum] do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 5 343 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu. Rozhodce dovozoval svou pravomoc k vydání rozhodčího nálezu z rozhodčí smlouvy ze [datum], ve které se účastníci dohodli, že spory budou rozhodovány samostatně kterýmkoli z tam uvedených deseti rozhodců, kterému žalobkyně (oprávněná) doručí svoji žalobu. Rozhodčí smlouva navazovala na smlouvu o úvěru [číslo] z téhož dne, podle níž byl poskytnut úvěr ve výši 4 999 Kč s dobou trvání 9 měsíců, výší měsíční splátky 997 Kč, celkovou částkou splatnou povinným ve výši 8 970 Kč. K těmto smluvním dokumentům byl přiložen dokument označený jako„ Smluvní ujednání Smlouvy o úvěru poskytovaném společností [právnická osoba] – úvěr [částka] [anonymizováno] [rok]“, povinným nepodepsaný. Podle čl. 10 těchto smluvních ujednání„ v případě prodlení KTa (Spoludlužníka [číslo] Spoludlužníka [číslo]) s úhradou Splátky nebo její části o více než: a) patnáct (15) dní po termínu splatnosti vzniká Vli právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 8% z výše dlužné splátky, a dále b) třicet (30) dní po termínu splatnosti vzniká Vli právo nad rámec smluvní pokuty uvedené v čl. 10, odst. [číslo], písm. a) SU na úhradu další smluvní pokuty ve výši 13% z výše dlužné Splátky“. Podle čl. 10„ v případě, že KT (Spoludlužník [číslo] Spoludlužník [číslo]) je v prodlení s úhradou Splátky déle než šedesát (60) dnů, je VL oprávněn požadovat nad rámec smluvní pokuty uvedené v čl. 10, odst. [číslo] SU uhrazení smluvní pokuty ve výši 50% z Celkové částky splatné klientem uvedené v písm. A) Smlouv .... Nejvyššího soudu (srov. zejména usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a řadu dalších rozhodnutí na ně navazující) připouští posuzování předpokladů pro zastavení exekuce ve věcech spotřebitelských úvěrů v přímé souvislosti s obsahem ujednání ve spotřebitelských smlouvách, na něž jsou bezprostředně navázány rozhodčí smlouvy (jsou jejich součástí rozhodčí doložky). Platí tedy, že i v exekučním řízení je dán zákonný prostor k tomu, aby naplnění předpokladů pro nařízení (vedení) exekuce podle konkrétního rozhodčího nálezu jako exekučního titulu bylo posuzováno nejen v rovině existence rozhodčí smlouvy (doložky), ale i z hlediska platnosti uzavřené rozhodčí smlouvy (doložky). Přitom posouzení otázky platnosti rozhodčí smlouvy (doložky), na jejímž podkladě přistoupil rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, nelze zaměňovat s přezkumem věcné správnosti exekučního titulu (v podobě rozhodčího nálezu), jak se mylně domnívá oprávněná. Zkoumáním platnosti rozhodčí doložky posuzuje soud naplnění podmínky existence exekučního titulu v tom smyslu, zda byl vydán orgánem, jenž k vydání takového rozhodnutí měl pravomoc (tedy základní předpoklad pro přípustnost vedení exekuce), nikoliv v exekučním řízení nepřípustné posouzení správnosti exekučního titulu či jeho vydání předcházejícího nalézacího řízení. Vydá-li rozhodce rozhodčí nález na základě absolutně neplatné rozhodčí smlouvy (doložky), nemůže být akceptovatelný ani výsledek jeho rozhodování, takový rozhodčí nález není exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) ex. ř., podle něhož by mohla být vedena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí smlouvy (doložky) neměl a nemohl mít k vydání rozhodčího nálezu pravomoc. V návaznosti na závěry soudu prvního stupně posuzující vzájemný vztah smlouvy o úvěru a smlouvy rozhodčí odvolací soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, z něhož vyplývá, že při respektování závěru, že neplatnost smlouvy hlavní (zde úvěrové) sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí, je po zjištění platnosti rozhodčí smlouvy nezbytné vždy ještě zvážit, zda obě samostatné smlouvy ve svém celku nejsou v kolizi s dobrými mravy ve smyslu § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, případně zákonnými principy ochrany spotřebitele (překonává tak omezené závěry rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1222/2005). Na tomto místě hrají důležitou roli okolnosti konkrétních závazků dlužníka, včetně těch se sankční povahou, které vyplývají z obsahu vlastní úvěrové smlouvy. Ústavní soud pak v nálezech sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo sp. zn. III. ÚS 4084/12 při respektu zákazu věcného přezkumu správnosti vykonávaného titulu uzavřel, že není možno poskytovat soudní ochranu subjektům, které„ evidentně poškozují práva svých klientů“, vnucujíce jim ujednání v podobě zajištění bianco směnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutu ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek. Citovaná judikatura Ústavního soudu sice dopadá na skutkově odlišné případy od posuzovaného, její základní poselství však zní tak, že není možno poskytnout„ soudní ochranu“ či vykonat takové rozhodčí nálezy, byť splňují požadavky vykonatelnosti, které potvrzují výrazně nepřiměřené nároky věřitelů vůči jejich dlužníkům. … Vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3844/2018, jsou mezi aspekty, podle nichž má být posuzován soulad úvěrové smlouvy a rozhodčí smlouvy s dobrými mravy, uvedeny na prvním místě„ míra a zjevný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (s ohledem na výši smluvní pokuty, na smluvní úrok z poskytnuté částky)“. Dále je třeba uvést, že pro spotřebitele je rozhodující především skutečnost, jakou celkovou částku bude povinen věřiteli vrátit za celé výpůjční období. V posuzované věci se jednalo o závazek vrátit do 9 měsíců 8 970 Kč (když poskytnutý úvěr činil 4 999 Kč), tj. za tři čtvrtě roku 80% zapůjčené finanční částky. Jak se podává ve shora uvedené judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu, za zcela výjimečných okolností může odůvodnit zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i samotná skutečnost, že plnění uložené rozhodčím nálezem na základě smlouvy o úvěru mezi podnikatelem a spotřebitelem spočívá nejen v uložení povinnosti k zaplacení dluhu na poskytnuté a nevrácené částce, ale i v uložení zjevně nepřiměřené povinnosti k zaplacení smluvní pokuty, smluvního úroku a případně úroku z prodlení, a to v případě, že rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním případě a ve svém úhrnu v zásadním rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud považuje smluvní odměnu (tj. úrok z úvěru) ve výši 3 971 Kč za půjčení 4 999 Kč ři čtvrtě roku za neakceptovatelné překročení únosné míry úrokového zatížení při poskytnutí spotřebitelského úvěru (a při současném uložení řetězených smluvních pokut). Byť byl poskytnut úvěr v tak nízké výši, pohybuje se úročení úvěru oprávněnou ve výši, kterou odvolací soud shledal nepřiměřeně vysokou, rozpornou s dobrými mravy a tudíž neplatnou podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb.

11. Pro spotřebitelské smlouvy dále platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti podle § 56 zákona č. 40/1964 Sb., obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek (srov. závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015, k otázce, zda může být v případě spotřebitelské smlouvy ujednání o smluvní pokutě obsaženo pouze ve všeobecných obchodních podmínkách). V projednávané věci jsou ujednání o smluvních pokutách obsažena ve„ Smluvních ujednání Smlouvy o úvěru poskytovaném společností [právnická osoba] – úvěr [částka] [anonymizováno] [rok]“, které povinný nepodepsal. Jsou psána malým písmem, nahuštěná do čtyř sloupců na každé straně, kde podmínky pro vznik povinnosti dlužníka platit smluvní pokuty v různých procentních výších jsou zakotveny v článku 10. zařazeném za„ rubriku“„ Čestné prohlášení Kta, Spoludlužníka [číslo] Spoludlužníka [číslo] Souhlas ke zpracování osobních údajů Dlužníků“ (čl. 8) a„ Souhlas subjektu“ (čl. 9). Z toho ovšem nelze než dovodit, že taková ujednání o smluvních pokutách jsou svou formou, grafickým způsobem provedení a začleněním (téměř na konci těchto obchodních podmínek za„ marginální“ čestná prohlášení a souhlasy se zpracováním osobních údajů) ujednáním, která snadno uniknou pozornosti spotřebitele, jsou pro něho proto překvapivá a – ve světle uvedené judikatury - podřaditelná pod ustanovení § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., neboť v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a jsou proto s ohledem na § 55 odst. 2 tohoto zákona neplatná. Navíc nelze přehlédnout, že se jedná o tzv. nepřiměřené řetězení zajišťovacích prostředků. Vedle smluvní pokuty ze samotných dlužných splátek, jež má vzrůstající sazbu podle délky prodlení (8 % při více než 15 dnech prodlení, dalších 13 % při více než 30 dnech prodlení), zahrnuje i sazbu 50 % v případě prodlení s úhradou Splátky déle než šedesát (60) dnů. Takové nastavení smluvních pokut nesvědčí o snaze oprávněné přiměřeným způsobem přimět dlužníka k plnění jeho základní povinnosti řádně úvěr splácet, ale daleko spíše o snaze zajistit si další výrazné plnění nad rámec smluvního úroku. Na základě výše uvedeného lze shrnout, že v tomto konkrétním případě je oprávněnou požadované a rozhodcem přisouzené plnění natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinného, že je na místě exekuci podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu povinného při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem. Jde totiž o výjimečný případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je natolik zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se stávají podružnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, či usnesení z 8. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1857/2019).“ 14. Z bodu 31 a 33 nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18 vyplývá, že:„ Druhou hrozbou pro věřitele plynoucí z rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 958/2012, těsně spojenou s první, bylo nebezpečí promlčení jejich nároku. Argumentaci lze ve zkratce přiblížit následovně: neplatně sjednaná rozhodčí doložka činí rozhodčí nález nicotný a s ohledem na to začíná promlčecí lhůta běžet dnem, kdy mohla být pohledávka uplatněna u soudu (typicky okamžik zesplatnění dluhu). Pokud věřitel "ztratil" čas rozhodčím řízením a následným výkonem rozhodnutí na něm založeným, mohlo dojít k tomu, že se pohledávka mezitím promlčela. Nejvyšší soud tento právní názor odmítl a určil, že i v případě rozhodčího řízení započatého na základě neplatné rozhodčí doložky se promlčecí lhůta po dobu rozhodčího řízení staví (rozsudek sp. zn. 23 ICdo 19/2015), obdobně pak ke stavění dochází i v následném exekučním řízení založeném na rozhodčím nálezu, který nemá žádné právní účinky (rozsudek sp. zn. 29 ICdo 41/2014). Oba rozsudky vykládají ustanovení § 403 odst. 1 obchodního zákoníku, dle kterého promlčení běží v případě zahájení rozhodčího řízení na základě "platné rozhodčí smlouvy". Stěžovatelé tvrdí, že jelikož rozhodčí smlouva nebyla platná, nemohlo ke stavění dojít a přístup Nejvyššího soudu považují za nepřípustný výklad normy contra legem. Přihlížet je však nutné také ke konkrétním okolnostem případů, na kterých se judikatura (včetně obou rozsudků Nejvyššího soudu) rozvinula. Šlo o situace, kdy rozhodčí doložky byly uplatněny před [datum], tedy v době, kdy přístup soudů k neplatnosti těchto doložek ještě nebyl ustálený. Věřitelé zahajovali rozhodčí řízení včas a řádně v něm pokračovali až do okamžiku změny judikatury. Jinak řečeno, poskytovatelé úvěrů splnili požadavky, které na ně klade zásada "právo přeje bdělým" (vigilantibus iura scripta sunt, k tomu nález ze dne 31. 5. 2016“ 15. Z ostatních soudem provedených důkazů soud nezjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci.

16. Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále jen „obch. zák.“).

17. U práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného (§ 391 odst. 1 obch. zák.).

18. Nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky (§ 397 obch. zák.).

19. Po posouzení shora provedených důkazů ve spojení s citovanou judikaturou a ustanoveními zákona soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Především je tomu proto, že soud má nárok žalobce již za promlčený, a to z důvodu, že nedošlo ke stavění běhu promlčecí lhůty u žalobcova nároku. V době vydání rozhodčího nálezu ([datum]) již byl přístup soudů k neplatnosti rozhodčích doložek ustálený, což se stalo k datu [datum], kdy bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu ČR, č. j. 31 Cdo 1945/2010, sjednocující judikaturu v daných otázkách. Již tímto okamžikem žalobce, jakožto jeden z největších poskytovatelů nebankovních úvěrů, mohl a měl vědět, že rozhodčí smlouva je neplatná, a rozhodčí nález vydaný na základě takovéto smlouvy tudíž nemůže být řádným exekučním titulem. Proto měl žalobce v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt uplatnit svou žalobu u civilního soudu, a nikoli vyčkávat několik dalších let do rozhodnutí o zastavení exekuce vedené na bázi vadného exekučního titulu. Promlčecí lhůta k uplatnění nároku žalobce u soudu tak počala běžet právě dnem [datum] a skončila uplynutím 4 let dle obchodního zákoníku, tedy ke dni [datum]. Jelikož žalobce podal žalobu k civilnímu soudu až dne [datum], není již možné mu uplatněný nárok přiznat. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

20. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Plně úspěšným byl v dané věci žalovaný, jelikož však tomuto žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení