5 C 38/2024 - 124

Rubrum

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudkyní JUDr. Bohumírou Netrvalovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] - [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] proti žalované: [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o určení vlastnického práva k nemovité věci takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaná je vlastníkem pozemku [Anonymizováno], jehož součástí je stavba bez čp/če, obč. vybaven., v k. ú. [adresa], obec [adresa] zapsaného na LV [Anonymizováno] vedeném Katastrálním úřadem pro [Anonymizováno] Katastrální pracoviště [adresa] se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Klatovech dne [datum] se domáhala žalobkyně určení, že žalovaná je vlastníkem pozemku par. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je budova bez čp/če, obč. vyb., v k. ú. [adresa], obec [adresa], zapsaného na LV [Anonymizováno] vedeném Katastrálním úřadem pro [Anonymizováno] [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa]. Uvedla, že žalovaná předmětnou nemovitost opustila, nabývacím titulem pro žalobkyni tak bylo jednostranné právní jednání o opuštění nemovité věci, a to prohlášení ze dne [datum] č.j. [Anonymizováno]. Žalobkyně má zato, že toto právní jednání je neplatné pro rozpor s dobrými mravy a to s ohledem na povahu opuštěné věci, kdy se jedná o kapli sv. [Anonymizováno], která je památkově chráněna od [datum], je vysvěcena, tedy určena k liturgické službě či bohoslužebnému účelu. Stavební dispozice předmětné stavby ve spojení s charakterem posvátného místa brání jakémukoli smysluplnému využití stavby jinou osobou, než církevní právnickou osobou. Církvím byl navrácen majetek a přiznána finanční náhrada za majetek, který vydán nebyl. Žalovaná tak v důsledku majetkového vyrovnání by měla být z ekonomického hlediska schopna řádně pečovat o kapli. Lze předpokládat, že bez ohledu na náboženské vyznání není obyvatelům obce lhostejný osud kaple sv. [Anonymizováno], proto by obec [adresa], resp. město [adresa] mohla mít zájem o vlastnictví kaple. Žalovaná však takovou nabídku městu neučinila. Opuštění kaple je rovněž v rozporu se samotnými pravidly žalované, když opustila věc, která nemůže být užívána jinou osobou, aniž by ji předtím nabídla obci, která je zřejmě jediným subjektem, který může mít zájem na zachování stavby kaple. Jednání žalované je tak účelové, zákon obcházející, neboť jednostranným opuštěním žalovaná eliminovala nutný souhlas ministerstva financí, který je potřebný ke smluvnímu nabytí vlastnického práva k nemovitým věcem, byť by šlo o převod bezúplatný. K naléhavému právnímu zájmu na požadovaném určení žalobkyně uvedla, že tento je dán již jen skutečností, že žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné nemovitosti, ačkoli považuje právní jednání, na základě kterého k zápisu došlo za neplatné. V podání doručeném soudu dne [datum] žalobkyně poukázala na nemravný postup žalované s odkazem na sdělení ministerstva kultury ČR, památkové inspekce ve věci 8 obrazů z kaple sv. [Anonymizováno] ze dne [datum].

2. Žalovaná se domáhala zamítnutí žaloby s tvrzením, že zákon nevyžaduje důvod, pro který je věc opuštěna, opuštění proto žalovaná učinila platně. Přes snahu nabídnout veřejnosti bohoslužby či jiné projevy duchovního života, pak vyjma jedné poutní mše za rok o bohoslužby není žádný zájem, navíc kaple je vzdálena od kostela sv. [adresa] km, od kostela [Anonymizováno] [jméno FO] v [Anonymizováno] u [adresa],5 km, když v obou těchto kostelích se koná pravidelná katolická liturgie. Dlouholetou snahou se žalované nepodařilo místo pastoračně oživit s jakoukoli odezvou v samotném místě kaple sv. [Anonymizováno], proto tato přestala sloužit naplnění jejího základního poslání. Žalovaná opakovaně městu [adresa] kapli nabízela, zájem o její převzetí nebyl. Žalovaná v rámci svých možností se snažila starat o kapli, a to minimálně v režimu běžné údržby, kaple je kulturní památkou, jejíž hodnota významně převyšuje potenciální náklady na opravu. O tom, jaká stavba bude prohlášena za kulturní památku rozhoduje stát, na němž pak i bude, jakým způsobem s kaplí naloží. Trvalé opuštění věci lze vnímat i jako výraz svobody nebýt ve vlastnictví uvězněn, ale projevit vůli věc nadále neužívat, tím, že bude opuštěna.

3. Soud provedl důkazní řízení, veden návrhy účastnic, důkazy hodnotil dle § 132 o. s. ř. a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům.

4. Z výpisu z katastru nemovitostí bylo prokázáno, že žalobkyně je vlastníkem pozemku par. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je budova bez čp/če, obč. vyb v k. ú. [adresa], obec [adresa], zapsaného na LV [Anonymizováno] vedeném Katastrálním úřadem pro [Anonymizováno] [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa]. Nabývacím titulem bylo jednostranné právní jednání o opuštění nemovité věci – prohlášení o trvalém opuštění č.j. [Anonymizováno] ze dne [datum], s právními účinky zápisu k okamžiku [datum]. Mezi účastnicemi řízení nebylo sporu o tom, že stavbou bez čp/če je kaple sv. [Anonymizováno], (v textu odůvodnění tohoto rozsudku dále bude předmětná nemovitá věc označována jen jako kaple). Z uvedeného prohlášení o trvalém opuštění lze zjistit, že toto učinila žalovaná a dala jím jednoznačně najevo, že opouští kapli, jakož i movité věci v ní umístěné a specifikované v příloze k prohlášení. V příloze byly uvedeny movité věci vedené v centrálním rejstříku kulturních památek a současně o nich byla pořízena fotodokumentace (prokázáno listinami na č. l. 4 – 6 p. v. spisu).

5. Po právní stránce lze uzavřít, že žalovaná opustila předmětnou kapli dle § 1045 odst. 2 o. z., jak prokázáno prohlášením o trvalém opuštění datovaném [datum], schváleném na Biskupství plzeňském pod č.j. [Anonymizováno] dne [datum], když na základě tohoto právního jednostranného, neadresného jednání byl proveden v katastru nemovitostí zápis vlastnického práva ke kapli ve prospěch státu – žalobkyně. V této souvislosti je třeba uvést, že k derelikci (opuštění věci) dochází projevem vůle, bez ohledu na existenci souhlasu státu, neboť z žádného zákonného ustanovení nelze dovodit povinnost vyžadovat od státu souhlasný projev vůle. Lze tak zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 183/2019 a doplnit, že jestliže stát legislativně připustil existenci institutu derelikce jakožto jednostranného právního jednání, jehož účinky nastanou okamžikem jeho uskutečnění a nezasáhnou do právního postavení jiného, pak není žádný rozumný důvod pro účely zápisu právních účinků tohoto jednání do veřejného seznamu je stavět na roveň jednání dvoustrannému. Z úpravy v občanském zákoníku vyplývá, že právo opustit věc je součástí vlastnického práva, což ostatně dovodil i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 457/2013. Derelikce je jednostranné právní jednání, které v případě nemovitých věcí nevyžaduje souhlas státu jako nabyvatele majetku, v této souvislosti lze zmínit další rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3337/2018. Právo opustit věc je nedílnou součástí vlastnického práva, a to i v případě nemovitostí. Obsah § 1045 odst. 2 o. z. je tak jednoznačný a jasný. Ponechává vlastníkovi nemovité věci vůli věc opustit, nechce-li ji. Lze si tudíž obtížně představit úvahu, že žalovaná jednala v rozporu s institutem opuštění věci, neboť zákon u tohoto ustanovení žádný účel nestanoví. Jestliže není účel stanoven, pak nelze jednat v rozporu s ním. Žalobkyně se proto derelikcí stala vlastníkem kaple a jako vlastník je zapsána i v příslušném katastru nemovitostí (prokázáno výpisem z katastru nemovitostí).

6. Žalobkyně se dovolávala porušení dobrých mravů, porušení konkrétního zákona či jeho obcházení žalovanou, jež by ve svém důsledku přivodilo neplatnost právního jednání žalované, tedy neplatnost derelikce. Pokud by soud námitky žalobkyně shledal důvodné, derelikci pak neplatnou, mohla by být žaloba na určení vlastnického práva úspěšná, tedy naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení byl dán dle § 80 o. s. ř., neboť touto žalobou by mohla žalobkyně docílit změny zápisu vlastnického práva ke kapli v katastru nemovitostí.

7. Soud se proto zabýval tím, zda námitky žalobkyně jsou důvodné a dospěl k závěru, že nikoli.

8. Soud má zato, že ze strany žalobkyně není přiléhavý odkaz na zákon č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi, neboť tento zákon byl veden snahou zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd spáchaných komunistickým režimem a vypořádat majetkové vztahy mezi státem, církvemi a náboženskými společnostmi a v jehož důsledku došlo k majetkové odluce státu od církví a náboženských společností. Je sice pravdou, že u žalované se jedná o právnickou osobu, jež sleduje naplňování poslání církve, k čemuž na základě uvedeného zákona získala „jistou“ majetkovou samostatnost, nicméně z pohledu ostatních subjektů práva je její postavení v rovině soukromého práva stejné, jako ostatních subjektů. Je proto na volném uvážení žalované, kterého majetku hodlá pozbýt v důsledku derelikce a který si ponechá, např. z pohledu zajištění dalšího chodu žalované (ekonomické hledisko - propachtování či pronájem pozemků). Z tohoto pohledu je lhostejné, zda žalovaná je vlastníkem celé řady nemovitostí, jak bylo dokládáno výpisem z katastru nemovitostí (LV [Anonymizováno] pro obec a k. ú. [adresa]), proto soud z toho listinného důkazu nedovodil pro věc žádných zjištění. Nelze tak z pouhého faktu, že vlastníkem opuštěného majetku byla církev, cokoli dovozovat. Samotná existence zákona č. 428/2012 Sb. pak nemá se zneužitím práva na opuštění jednotlivé konkrétní věci nic společného. Uvedený zákon byl výsledkem dlouholeté politické snahy o nápravu křivd na majetku církevních subjektů a obsah tohoto zákona vedle samotné nápravy křivd nevymezoval práva a povinnosti subjektům s tím spojené. Jestliže se některý z jednotlivých subjektů po navrácení majetku, ke kterému řadu desetiletí nemohl vykonávat vlastnická práva, rozhodl jeho jednotlivou část opustit opětovně ve prospěch státu, je to již jeho dobrovolné rozhodnutí, jehož důsledkem je pozbytí jeho vlastnického práva. Ostatně, pokud by mu byl na základě restitučních předpisů vrácen znehodnocený majetek, šlo by si jen těžko představit, že by se jednalo o skutečnou nápravu majetkových křivd na církevním majetku.

9. Dále žalobkyně namítala, že žalovaná opustila kapli proto, že bezúplatný převod na stát podle § 12 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. je podmíněn souhlasem Ministerstva financí, jehož zásadním smyslem je uchránit stát před „nevýhodnými“ převody. Derelikcí tak žalovaná obešla dané zákonné ustanovení. Tuto otázku však ustálená judikatura Nejvyššího soudu již vyřešila, kdy dovolací soud vysvětlil ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2257/2018 a shodně sp. zn. 22 Cdo 3489/2024, že „opuštění“ věci je jednostranné, neadresné právní jednání, jímž vlastník věci jednoznačně, bez jakýchkoli pochybností, dává najevo, že věc opouští a že ji nadále nehodlá vlastnit, a to také fyzicky učiní. Přechod vlastnického práva na stát je totiž zákonným důsledkem derelikce a vlastník tak své právo na stát nepřevádí a samozřejmě toto právo ani nezaniká. Právní účinky derelikce nastávají v okamžiku, kdy vlastník takto platně projeví svoji vůli věc opustit, bez ohledu na to, zda stát s tímto souhlasí či nikoliv. Ze žádného zákonného ustanovení nelze dovodit právní povinnost toho, kdo nemovitou věc opustil s účinky podle § 1045 odst. 2 o. z., vyžadovat od státu souhlas s tím, že věc byla skutečně opuštěna a že stát souhlasí s jejím nabytím, a zároveň ze žádného zákonného ustanovení nelze dovodit naopak povinnost státu takové prohlášení vydat. V důsledku derelikce nedochází k zásahu do právního postavení jiných subjektů, než toho, kdo věc opustil, jinak řečeno, derelikce se nijak neprojeví v právním postavení jiných osob. Jestliže tedy stát legislativně připustil existenci institutu derelikce jakožto jednostranného právního jednání, jehož účinky nastanou okamžikem jeho uskutečnění a nezasáhnou do právního postavení jiného (vyjma jeho samotného), pak ovšem není žádný rozumný důvod pro účely zápisu právních účinků tohoto jednání do veřejného seznamu je stavět na roveň právního jednání dvoustranného, tedy vyžadovat jeho akceptaci tím, na jehož opuštěná věc přešla.

10. Žalobkyně rovněž brojila povahou opuštěného majetku jako majetku církevního s odkazem na Codex iuris canonici 1983. Samotný charakter uvedeného majetku jako tzv. církevního však žádným způsobem nevylučuje jeho opuštění, resp. nepresumuje zneužití práva jeho opuštěním. Jak bylo prokázáno prohlášením administrátora, [Anonymizováno]. [tituly před jménem] [jméno FO], sloužícího ve farnosti coby duchovní po dobu více než 14 let, ze dne [datum], nebylo ze strany veřejnosti zájmu o nabízené bohoslužby či duchovní slovo, vyjma každoroční poutní mše svaté v kapli sv. [Anonymizováno] v [Anonymizováno]. Ostatně tato skutečnost byla jedním z hlavních důvodů pro opuštění kaple žalovanou, jak bylo prokázáno obsahem podnětu k jednání ze dne [datum] adresovaného žalovanou starostovi města [adresa] [jméno FO]. Pokud tak žalobkyně uvádí, že s ohledem na charakter kaple jde o nemovitost pro žalobkyni „smysluplně nevyužitou“, pak právě nemožnost jejího využití k jejímu základnímu účelu byla pro žalovanou prioritním důvodem pro její opuštění. V této souvislosti lze zmínit, že před přijetím zákona č. 229/1991 Sb., tak i po jeho přijetí, do nabytí účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. a jeho realizace, se stát měl chovat k majetku církevních subjektů s péčí řádného hospodáře, a proto soud nevidí žádný důvod, proč by tomu mělo být po opuštění věci jinak. Je pak na rozhodnutí vlastníka – v rámci existujícího právního předpisu – najít pro takový majetek adekvátní využití. Eventuální obtíže s tím spojené však nic nevypovídají o tom, jestli opuštění takovéhoto majetku původním vlastníkem je zneužitím práva, zvláště neměl-li sám pro něj adekvátní účelové využití.

11. Jde-li o odkaz žalobkyně na čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v němž je uvedeno, že vlastnictví zavazuje, pak soud uvádí, že právo opustit nemovitou věc vychází právě z obsahu vlastnického práva, stejně tak jako princip autonomie vůle. Mezi práva vlastníka náleží právo se svým majetkem v mezích právního řádu libovolně nakládat, což žalovaná opuštěním kaple učinila, tedy jednala v souladu s § 1045 odst. 2 o. z., tedy se zákonným ustanovením, které daný projev vůle umožňuje.

12. Žalobkyně rovněž poukazovala na absenci nabídky na převod kaple městu [adresa] stran žalované. V tomto směru byla argumentace žalobkyně lichá, neboť žalovaná nabídla městu k bezúplatnému převodu kapli, jak prokázáno dopisem generálního vikáře [Anonymizováno] ze dne [datum] a opakovaně dopisem ze dne [datum]. Město však podmiňovalo převod kaple převodem dalších pozemků, což žalovaná odmítla, jak podpořeno obsahem dopisu ze dne [datum], který byl adresován starostovi města [jméno FO] a posléze město argumentovalo špatným technickým stavem kaple, jak podloženo dopisem města ze dne [datum]. Město bylo v jednotlivých dopisech shora uvedených informováno o uvažované derelikci, pokud město na bezúplatný převod nepřistoupí a žalované se nepodaří najít vhodného zájemce o kapli. Ani jednání ohledně převodu kaple na třetí osobu pozitivně nedopadlo, jak doloženo e-mailovou komunikací právního zástupce žalované s paní [jméno FO] ze dne [datum], [datum]. Nelze rovněž přehlédnout, že předmětné nalézací řízení bylo přerušeno dle § 110 o. s. ř. k návrhu obou účastnic řízení, a to usnesením ze dne [datum] č. j. 5 C 38/2024-79 (právní moc dne [datum]), aby žalovaná měla ještě další časový prostor k jednání ohledně kaple s městem [adresa]. Tato jednání byla bezvýsledná, proto žalobkyně navrhla podáním ze dne [datum], aby v řízení bylo pokračováno.

13. Žalobkyně poukazovala na nemravný postup žalované při opuštění kaple s odkazem na obsah sdělení [právnická osoba], Památkové inspekce zn. [Anonymizováno] [č. účtu] [Anonymizováno] ze dne [datum], kdy žalovaná oddělila celkem [hodnota] obrazů (medailonů) od oltářů kaple, jež byly příslušenstvím kaple a v lednu [Anonymizováno] tyto zapůjčila na výstavu. Medailony byly zrekonstruovány a uchovávány na bezpečném místě, a to v přijímacím sále Biskupství plzeňského a následně byly darovány v roce [Anonymizováno] Biskupství plzeňskému. Žalovaná tak porušila § 18 odst. 1 zákona o státní památkové péči, když neměla souhlas ministerstva kultury pro přemístění nemovité kulturní památky, potažmo jejího příslušenství a opustila kapli, aniž by obrazy do kaple vrátila.

14. Žalovaná potvrdila, že obrazy byly restaurovány v roce [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno], i to, že se tyto zpět do kaple nedostaly. Rovněž potvrdila uzavření v písemné podobě zmíněné darovací smlouvy, a to v roce [Anonymizováno]. Ze záznamů z památkového katalogu (listinné důkazy na č. l. 96–97) lze uzavřít, že obraz [Anonymizováno] se sv. [Anonymizováno] a sv. [jméno FO], a hlavní oltář sv. [Anonymizováno] s obrazy sv. [Anonymizováno] a dalšími pěti obrazy českých patronů, jsou prostorově identifikovány v kapli sv. [Anonymizováno] v obci [adresa], obec [adresa], když na základě oznámení o trvalém přemístění kulturní památky a změně vlastnictví ze dne [datum] jsou ve správě a majetku Biskupství plzeňského. Z tvrzení žalobkyně, žalované, stanoviska ministerstva kultury a záznamu z památkového katalogu lze mít za dostatečně prokázané, že žalovaná v roce [Anonymizováno] darovala uvedené obrazy Biskupství plzeňskému, kde jsou také umístěny. Oznámení o trvalém přemístění učinila v roce [Anonymizováno].

15. Jde-li o absenci oznámení ministerstvu kultury ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. ve znění platném a účinném ke dni, kdy došlo k přemístění obrazů z kaple v roce [Anonymizováno], má soud zato, že v samotné absenci souhlasu nelze spatřovat porušení dobrých mravů při derelikci v roce [Anonymizováno], navíc dané pochybení bylo napraveno oznámením z roku [Anonymizováno]. Lze toliko konstatovat, že žalovaná porušila svou zákonnou povinnost, která byla napravena až v roce [Anonymizováno]. Aby soud mohl z jednání žalované dovodit porušení dobrých mravů při derelikci, je třeba její jednání hodnotit právě k okamžiku, kdy k opuštění kaple došlo, jaké pohnutky jí k opuštění vedly, neboť následné jednání žalované, tj. realizované po opuštění, tj. po [datum] (právní účinky zápisu do katastru nemovitostí právního jednání o opuštění) je z pohledu porušení dobrých mravů při derelikci právně irelevantní. Pokud žalovaná darovala obrazy po opuštění kaple, nelze proto k tomuto počínání přihlížet, neboť nastalo až po opuštění. Nebylo proto záměrem žalované hodnotné věci či příslušenství kaple vyjmout před tím, než kapli opustila, aby se nestaly po opuštění kaple též vlastnictvím žalobkyně. Obrazy žalovaná darovala až poté, co k opuštěni kaple přistoupila. V jejím počínání nelze spatřovat rozpor s dobrými mravy, jež by mohl vést soud k závěru, že jednostranné právní jednání žalované – opuštění kaple je rozporné s dobrými mravy. Otázkou zůstává, zda dané obrazy jsou součástí oltářů, potažmo kaple, jak je opakovaně uváděno ve stanovisku ministerstva kultury, či nikoli. Posouzení této otázky však nebylo třeba v tomto řízení zapotřebí s ohledem na předmět sporu. Bude tak případně na žalobkyni, jako vlastníku kaple, zda se bude domáhat vydání obrazů či nikoli, tedy zda se eventuálně svého práva k medailonům domůže jinou cestou než v tomto řízení o určení vlastnického práva ke kapli.

16. Ze snímku orofotomapy a informací o pozemcích (důkazy na č. l. 98–104 spisu) bylo prokázáno, že kaple není přístupná z veřejné komunikace, ale pouze přes pozemky ve vlastnictví třetích osob, s jejichž svolením se do kaple vstupovalo a bylo tak učiněno žalobkyní i v průběhu daného řízení. Tato skutečnost však soud nevedla k závěru, že žalovaná tím, že opustila kapli zneužila svého práva jako vlastnice.

17. Soud tedy neshledal, že by žalovaná účelově, v rozporu s dobrými mravy kapli opustila, rovněž nebylo shledáno motivované zbavení se odpovědnosti uložené zákonem, jak by tomu mohlo být například za situace zchátralé budovy. Špatným stavem kaple žalobkyně nebrojila, navíc ani tento nebyl v průběhu řízení soudem zaznamenán. Naopak žalobkyně navrhovala svědky, kteří se měli vyjádřit k tomu, jak obec o kapli pečovala. Již tato tvrzení vylučují možnou existenci schátralé, zanedbané kaple. Navíc z předložené fotodokumentace není špatný stav seznatelný, rovněž z informačního systému o archeologických datech (listina na č. l. 7 – 8 p. v. spisu) není zmínky o špatném stavebně technickém stavu kaple, naopak v letech 2000 -2002 byla realizována částečná oprava kaple, vyspraveny krovy, na presbytáři a sakristii položena nová krytina, na ostatních střechách krytina přeložena, osazeny žlaby, opraveny omítky fasád věže a západního štítu lodi a vyměněny výplně oken posledního patra věže. Soud proto neshledal žádné důvody posuzované v kontextu § 580 a § 588 o. z., na jejichž základě by vyslovil neplatnost právního jednání žalované, tedy neplatnost derelikce, v důsledku čehož by bylo na místě žalobě vyhovět. Rovněž je třeba zmínit, že § 1045 o. z. ani jiné ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. či jiný právní předpis nestanoví žádné konkrétní podmínky, omezení či předpoklady opuštění. Naopak se předpokládá, že vlastníkem opuštěné věci se stane stát, na který přecházejí práva a povinnosti vlastníka. Z toho potom v obecné rovině vyplývá, že samotné opuštění ani samotný přechod práv a povinností jako důsledek opuštění nemůže být bez dalšího zneužitím práva, opuštění není podmíněno nebo vyloučeno nějakým konkrétním důvodem, ale zneužití by se muselo pojit s konkrétními a výjimečnými okolnostmi daného případu. Tyto však soudem nebyly shledány. Soud při svém rozhodování vycházel též z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3489/2024 ze dne [datum], v němž byla řešena obdobná problematika.

18. Vzhledem k výše uvedenému bylo na místě žalobu zamítnout, jak z výroku rozsudku I. je patrno.

19. Soud zamítl důkazní návrhy výpovědí [jméno FO], [jméno FO], jež se měli vyjadřovat k tomu, jak o kapli bylo pečováno a k převodu obrazů, pro nadbytečnost. Zamítl rovněž důkazní návrh článkem v katolickém týdeníku ze dne [Anonymizováno], kterým měla být podpořena tvrzení žalobkyně o tom, že církev v minulosti byla nucena se vyrovnat i s podstatně horšími podmínkami, když nyní jí byl vrácen původní majetek či přiznána za něj finanční náhrada, a to proto, že pro danou věc byl irelevantním. Dále zamítl důkazní návrh žalované rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 38 C 170/2016 i právněhistorickou studií [jméno FO], neboť se nejedná o důkazní prostředky ve smyslu § 125 o. s. ř., jež by měly sloužit ke zjištění stavu věci. Zamítnul i výpis z katastru nemovitostí (na č. l. 28 spisu), neboť tento se vztahoval k obsahu uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, a tedy nesloužil ke zjištění stavu této věci. Soud sice k důkazu provedl Základní dokument církve, vyjádření k hodnotě nemovitosti, ale nedovodil z nich pro věc žádných zjištění.

20. Výrok o nákladech řízení mezi účastnicemi je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy plným procesním úspěchem žalované ve sporu. Její náklady jsou tvořeny dvěma úkony právní služby po 3 100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění platném a účinném do [datum], a to za přípravu převzetí zastoupení, písemné vyjádření ve věci k výzvě soudu datované [datum]. K těmto dvěma úkonům právní služby přísluší vždy režijní paušál ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky. Za podání žalované datované [datum], jež obsahovalo souhlas s přerušením řízení přísluší odměna ve výši 1 550 Kč, tedy ve výši poloviny z částky 3 100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 2 písm. h), odst. 3 uvedené vyhlášky, kdy daný úkon je svým charakterem úkonem jednoduchým. K tomuto úkonu přísluší rovněž režijní paušál ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky. Dále za účast na soudním jednání konaném [datum] přísluší odměna ve výši 2 x 5 620 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění platném a účinném od [datum]. Dle § 11 odst. 1 písm. g) uvedené vyhlášky náleží odměna za účast na jednání před soudem, a to každé započaté dvě hodiny. K tomuto úkonu rovněž přísluší dva režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění platném a účinném od [datum]. Žalované rovněž náleží náhrada cestovních výdajů vynaložených na cestě ze sídla advokátní kanceláře právního zástupce žalované k soudnímu jednání a zpět při ujetí celkem [hodnota] km, průměrné spotřebě pohonné hmoty dle předloženého TP, ceně pohonné hmoty 35,80 Kč na jeden l, základní sazbě 5,80 Kč na jeden km v celkové výši 732,40 Kč dle § 13 odst. 5 uvedené vyhlášky za užití § 157, § 158 zákona č. 267/2006 Sb. a vyhlášky č. 475/2024 Sb. Za čas strávený na uvedené cestě přísluší náhrada ve výši 600 Kč dle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění platném a účinném od [datum]. K výše uvedeným položkám je nutné připočítat 21 % DPH ve výši 4 645,70 Kč dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., neboť právní zástupce žalované osvědčil, že je plátcem této daně. Součet výše uvedených položek činí 26 768,10 Kč. Při úvaze o lhůtě splatnosti této částky soud vycházel z § 160 odst. 1 část. věty před středníkem o. s. ř. a určil lhůtu třech dnů od právní moci rozsudku.

Poučení