5 C 385/2022-63

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Ditou Staňkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] doručovací adresa [adresa] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastupování státu ve věcech majetkových, [IČO] sídlem [adresa žalované] o určení dědice ze zákona takto:

Výrok

I. Žaloba, aby soud určil, že prohlášení zůstavitele [celé jméno žalobce], [rodné číslo], o vydědění pořízené ve formě notářského zápisu sepsaného [anonymizováno] [jméno] [příjmení], notářkou v [obec] dne [datum] pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo], je neplatné, se zamítá.

II. Žalobce je dědicem ze zákona po zůstaviteli [celé jméno žalobce], [rodné číslo], zemř. dne [datum], posledně bytem [adresa], [PSČ] [obec a číslo].

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 14 000 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že je dědicem ze zákona po svém otci [celé jméno žalobce], [rodné číslo], posledně bytem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], zemřelém dne [datum]. Otec žalobce zanechal prohlášení o vydědění pořízené ve formě notářského zápisu sepsaného [anonymizováno] [jméno] [příjmení], notářkou v [obec] dne [datum] pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo], jímž žalobce vydědil podle § 1646 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť o něj neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl. Žalobce platnost vydědění zpochybňuje, neboť nebyly dány žádné zákonné důvody pro vydědění; mezi ním a zůstavitelem nebyly nikdy žádné vztahy, tedy ani dobré, a to z důvodů na straně zůstavitele. Zůstavitel o žalobce nikdy neprojevoval skutečný zájem, nikdy k němu neprojevoval jakékoliv otcovské city, a to již od jeho narození, vždy maximálně upřednostňoval práci a výchově žalobce se nevěnoval; žalobce byl jako dvouletý svěřen do výchovy matky, otci byl stanoven s žalobcem styk, který však prakticky nerealizoval. Od roku [rok] zůstavitel zcela dobrovolně s žalobcem přerušil veškeré styky, nepřál mu k svátku či narozeninám, netrávil s ním žádnou dovolenou ani svátky, ani jej byť jen náhodně nevyhledal; život žalobce mu byl zcela lhostejný. V roce [rok] na žádost matky žalobce odmítl poskytnout synovi pomoc při jeho trestním stíhání vojenskou prokuraturou (vzhledem k tomu, že zůstavitel v té době pracoval jako zaměstnanec ministerstva vnitra), a žádal, aby jej žalobce s jeho matkou již nekontaktovali. Žalobce dále rozporoval, že by od zůstavitele žádal zapůjčení částky 300 000 Kč na koupi automobilu; se zůstavitelem se nestýkal, nemohl jej tedy o zapůjčení peněz požádat; navíc vzhledem k tehdejším cenám automobilů (rok [rok]) je uváděná částka 300 000 Kč nesmyslně vysoká. Stejně tak žalobce rozporoval, že by si od své tety [jméno] [příjmení] (sestry své matky) půjčil finanční prostředky; jeho teta byla nemajetná, finančně ji vypomáhala její dcera [jméno] [příjmení], neměla by tedy ani možnost žalobci peníze půjčit.

2. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Zůstavitel zanechal prohlášení o vydědění ve formě notářského zápisu, který je veřejnou listinou. Notářský zápis slouží ke zvýšení právní jistoty zůstavitele, že bude naplněna jeho vůle v tomto zápise uvedená, a zvyšuje důvěryhodnost tohoto úkonu, protože notář fakticky osvědčuje svobodnou vůli a způsobilost zůstavitele. Dle názoru žalovaného tedy byla nesporná vůle zůstavitele vydědit svého jediného syna. Ohledně vydědění nemá žalovaný důvod pochybovat, že zůstavitel byl ze svého pohledu přesvědčen o tom, že důvody k vydědění syna byly v době sepsání prohlášení o vydědění dány, a že se na tom až do úmrtí zůstavitele nic nezměnilo, neboť ke změně či zrušení prohlášení o vydědění nedošlo. Sám žalobce uvádí, že se ani jako dospělý s otcem nestýkal. Pohřeb zůstaviteli vypravila městská část [obec a číslo]. Žalovaný z povahy svého postavení nemůže být ani není obeznámen s osobními poměry zůstavitele ani žalobce a jejich vzájemným vztahem.

3. Soud provedl dokazování listinami, které navrhli a předložili účastníci řízení (§ 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, ve spojení s § 129 odst. 1 o. s. ř.), dále výslechem svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (§ 126 o. s. ř.). Jelikož potřeba provedení dalších důkazů najevo nevyšla (§ 120 odst. 2 věta prvá o. s. ř.), soud při zjišťování skutkového stavu vyšel z důkazů, které před ním byly provedeny (§ 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Návrh žalobce na provedení důkazu dědickým spisem vedeným Obvodním soudem pro Prahu 1, sp. zn. [spisová značka] (jehož předmětem bylo vypořádání dědictví po [jméno] [příjmení], narozené [datum]), dotazem u České správy sociálního zabezpečení a výslechem žalobce, soud zamítl, neboť skutkový stav pro rozhodnutí věci byl dostatečně zjištěn provedenými důkazy a provedení navrhovaných důkazů tak soud považuje za nadbytečné.

4. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění:

5. Žalobce je synem zůstavitele pana [celé jméno žalobce], [rodné číslo], posledně bytem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] (prokázáno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). Zůstavitel zemřel dne [datum] (prokázáno úmrtním listem).

6. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo žalobci uloženo, aby v propadné lhůtě dvou měsíců podal proti státu – České republice, za níž vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, žalobu na určení, že je dědicem ze zákona (prokázáno usnesením).

7. Zůstavitel zanechal prohlášení o vydědění ve formě notářského zápisu sepsaného [anonymizováno] [jméno] [příjmení], notářkou v [obec], ze dne [datum], sp. zn. [anonymizováno] [číslo], jímž vydědil svého syna (žalobce) ve smyslu § 1646 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť o něj neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl. Vydědění odůvodnil tak, že se svým synem měl dobré vztahy do věku jeho dospívání, kdy se vztahy postupně začaly zhoršovat a syn s ním přestal komunikovat jako s otcem a veškerá následná komunikace probíhala pouze za účelem získání prospěchu, jeho přímluvy při řešení synových osobních či pracovních problémů a také získání finančních prostředků, ovšem syn se následně nikdy nezajímal o jeho zdravotní stav či jeho potřeby a nikdy od něj neobdržel pomoc či podporu, i když ji potřeboval. Dále v prohlášení uvedl, že se svým synem není v kontaktu od doby, kdy mu odmítl zapůjčit finanční prostředky ve výši 300 000 Kč na koupi automobilu. V reakci na tuto situaci nastalou cca v roce [rok], s ním syn přerušil veškeré kontakty, odmítá s ním jakkoliv komunikovat a stýkat se s ním. Důvodem, proč zmíněnou finanční částku odmítl zůstavitel synovi zapůjčit bylo, že již předtím dlužil jeho syn nemalou částku své tetě paní [jméno] [příjmení], kdy až pod tlakem zůstavitele a s velkým časovým prodlením jí tento svůj dluh uhradil (prokázáno prohlášením o vydědění ve formě notářského zápisu).

8. Žalobce byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], svěřen do výchovy matky, a to k jejímu návrhu, vzhledem k tomu, že rodiče žijí ve společném bytě odděleně. Zůstaviteli bylo stanoveno výživné ve výši 330 Kčs měsíčně. Dále byl soudem stanoven styk zůstavitele s žalobcem každou první a třetí neděli v měsíci v době od 14 do 18 hodin. Z odůvodnění se podává, že soudem bylo po provedeném dokazování zjištěno, že o nezletilého se stará matka za pomoci babičky, otec s návrhem na svěření dítěte do výchovy matky souhlasí, navrhl však úpravu styku s nezletilým (prokázáno rozsudkem). Matka žalobce se domáhala rozvodu manželství se zůstavitelem s odůvodněním, že od narození syna přestal zůstavitel jevit zájem o domácnost, zdržoval se déle po službě mimo domov, o dítě se nestaral, přestože jej o to žádala (prokázáno návrhem na rozvod manželství ze dne [datum]). Manželství zůstavitele a matky žalobce bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], žalobce byl přitom svěřen do výchovy jeho matky s tím, že zůstaviteli byla uložena povinnost přispívat na jeho výživu měsíčně částkou 330 Kčs. Z odůvodnění se podává, že příčinu rozvratu manželství shledal soud v tom, že se zůstavitel nevěnoval rodině ani manželce, ačkoliv té muselo být známo jeho značné služební vytížení. Z výpovědi účastníků soud zjistil, že manželství bylo spořádané až do narození dítěte, pak začala v domácnosti a s dítětem vypomáhat matce žalobce její matka, s čímž byl zůstavitel nespokojen. Sám se dítěti nevěnoval z důvodu pracovního vytížení, nemohl pro něj chodit do jeslí (prokázáno rozsudkem). Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], bylo zjištěno, že vyživovací povinnost zůstavitele k jeho synovi byla zvýšena od [datum] na částku 800 Kčs měsíčně (prokázáno rozsudkem). Proti tomuto rozsudku brojil zůstavitel odvoláním, když požadoval výživné ve výši 500 Kč. V odvolání uvedl, že dárky přestal synovi poskytovat a zároveň jej navštěvovat poté, co mu to matka žalobce zakázala asi před jeden a půl rokem, zřejmě v souvislosti s uzavřením dalšího manželství; dále uvedl, že synovi například o Vánocích [rok] zakoupil sportovní vybavení (prokázáno odvoláním ze dne [datum]).

9. Svědkyně [jméno] [příjmení], matka žalobce, k jeho vztahu se zůstavitelem uvedla, že v jeho čtyřech letech došlo k rozvodu manželství, od té doby o něj přestal zůstavitel jevit jakýkoliv zájem, pouze přispíval na jeho výživu na základě rozhodnutí soudu, bylo to cca 300 až 330 Kčs měsíčně. O syna projevoval absolutní nezájem. V roce [rok] nebo [rok] chtěla se synem vycestovat do Německa, žádala proto zůstavitele o souhlas s tím, aby byl žalobci vydán pas. U této příležitosti ho zůstavitel jedenkrát viděl, přitom sám ani nevěděl, jak jeho syn vypadá, musel se svědkyně zeptat, který z přítomných chlapců je jeho syn. Poté zhruba v roce [rok], když byl syn na vojně, žádala zůstavitele o jeho pomoc v souvislosti s nějakým protiprávním jednáním žalobce; zůstavitel však vůbec nechtěl synovi pomoci a řekl mu, že z titulu své funkce mu prostě pomoci nemůže. Vše řešili prostřednictvím soudu, v podstatě se vůbec nestýkali. Svědkyně zcela vyloučila, že by si žalobce od zůstavitele půjčil peníze, nemá vůbec žádnou informaci o tom, že by po něm chtěl někdy půjčit nějaké finanční prostředky. Využívala pomoc své matky, neboť pracovala do večera v obchodě, ta jí pomáhala s výchovou syna; její matka také dala žalobci nějaké peníze; od zůstavitele však o žádné půjčce pro žalobce neví. Stejně tak vyloučila, že by si žalobce půjčoval nějaké finanční prostředky od její sestry paní [jméno] [příjmení]. Ta na tom byla zdravotně velice špatně a žádné finanční prostředky ani neměla na to, aby je mohla půjčit (prokázáno výslechem svědkyně [jméno] [příjmení]).

10. Svědkyně [jméno] [příjmení], sestřenice žalobce a dcera [jméno] [příjmení] (zemřelé v roce [rok]), ve své výpovědi potvrdila, že její matka byla od roku [rok] v plném invalidním důchodu, byla velice vážně nemocná a s ohledem na to neměla téměř žádné finanční prostředky. Je tedy zcela vyloučeno, aby půjčovala nějaké finanční prostředky žalobci, toto tvrzení považuje zcela určitě za lež. Ví o tom, že tento důvod byl uveden ze strany zůstavitele v jeho prohlášení, nicméně tato informace je lživá, velmi ji rozčílilo, že takovouto lež použil zůstavitel v souvislosti s její matkou. Ke vztahu žalobce s jeho otcem uvedla, že podle jejího názoru mezi nimi nebyl vůbec žádný vztah, tyto vztahy prostě nefungovaly. Ze strany zůstavitele nebyl k jeho synovi od narození projevován vůbec žádný zájem (prokázáno výslechem svědkyně [jméno] [příjmení]).

11. Z ostatních provedených důkazů nezjistil soud skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci.

12. Po provedeném dokazování dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu.

13. Žalobce je synem zůstavitele, který zemřel dne [datum]. Zůstavitel zanechal prohlášení o vydědění ve formě notářského zápisu ze dne [datum], kterým svého jediného syna (žalobce) vydědil, neboť o něj neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl (tím, že s ním přestal komunikovat jako s otcem a pouze od něj žádal přímluvy při řešení problémů či peněžní prostředky, které mu však zůstavitel odmítl poskytnout). Sám zůstavitel však o žalobce již od jeho dětství nejevil zájem, nestaral se o domácnost, s odůvodněním, že je pracovně vytížen. Žalobce byl svěřen do výchovy matky, zůstaviteli byl stanoven styk s nezletilým, který však ze své vůle nerealizoval. V průběhu života zůstavitel o žalobce nejevil žádný zájem, prakticky se s ním nestýkal, nebyly mezi nimi žádné osobní vztahy. Zůstavitel na žádost matky žalobce odmítl poskytnout podporu při jeho trestním stíháním a požádal, aby jej se synem nadále nekontaktovali.

14. Podle § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou.

15. Aktivní a pasivní věcná legitimace účastníků vyplývá z usnesení dědického soudu vydaného podle § 170 odst. 1 z. ř. s .

16. Jak se podává z odborné literatury, žaloba podaná účastníkem řízení o dědictví na základě odkazu učiněného soudem v řízení o dědictví podle § 175k odst. 2 o. s. ř. (nyní § 170 z. ř. s.) není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, ve smyslu § 80 o. s. ř.; naléhavý právní zájem na určení právního vztahu z dědického práva, z něhož vyplývá, s kým bude nadále jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví, proto není třeba tvrdit ani prokazovat. Uvedené ovšem platí jen tehdy, odpovídá-li žaloba požadavkům § 175k odst. 2 o. s. ř. (nyní § 170 z. ř. s.) na to, jakého práva se odkázaný účastník dědického řízení má žalobou domáhat. Požaduje-li žalobce něco jiného, může být žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, vyhověno, jen jestliže bude prokázán naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.), k tomu srov. TLÁŠKOVÁ, Šárka. § 170 (Postup v případě sporných skutečností). In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, str. 374.

17. Po stránce právní soud posoudil poměr mezi účastníky podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), když prohlášení o vydědění žalobce sepsal zůstavitel dne [datum], zůstavitel zemřel dne [datum].

18. Podle § 1643 o. z. jsou nepominutelnými dědici děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci. (odst. 1). Je-li nepominutelný dědic nezletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu. Je-li nepominutelný dědic zletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu. (odst. 2).

19. Podle § 1646 odst. 1 ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který a) mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi, b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl, c) byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze nebo d) vede trvale nezřízený život.

20. Podle § 1635 o. z. v první třídě dědiců dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel, každý z nich stejným dílem.

21. Vzhledem k tomu, že v řízení nebyla mezi účastníky sporována pravost listiny o vydědění (která byla pořízena ve formě notářského zápisu), ale žalobce zpochybnil důvody svého vydědění, zabýval se tak soud pouze otázkou, zda byly k vydědění žalobce dány důvody.

22. Úvodem je třeba předeslat, že občanský zákoník je založen na zásadě povinnosti respektovat vůli zůstavitele (vyjádřená zejména v § 1494 odst. 2 o. z.) (k tomu srov. FIALA, Roman. § 1475 (Dědické právo, dědictví a pozůstalost). In: FIALA, Roman, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720) . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, str. 3). Podle Ústavního soudu je třeba u jednostranných právních jednání respektovat na prvním místě projev vůle zůstavitele a poskytnout jeho vůli principiální ochranu. Tomuto principu obecné soudy nedostojí tehdy, pokud zůstavitelově vůli vyjádřené v pořízení pro případ smrti neposkytnou ochranu a přikloní se k opačnému závěru, byť provedené důkazy nevedou k jednoznačným závěrům (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 295/10, v němž se Ústavní soud zabýval podmínkami vydědění).

23. Podle ustálené judikatury zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1912/2008). Otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, je třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2568/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1825/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4795/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 403/2007).

24. V řízení bylo provedenými listinnými důkazy a výslechy svědkyň prokázáno, že mezi zůstavitelem a žalobcem od jeho útlého dětství v podstatě neexistovaly osobní vztahy. Zůstavitel se o žalobce v průběhu života nezajímal, nepodílel se na jeho výchově (s výjimkou placení soudem stanoveného výživného), nenavštěvoval jej, soudem stanovený styk se synem dobrovolně nerealizoval. O syna nikdy neprojevoval zájem, byl mu lhostejný. K neexistenci bližšího vztahu mezi zůstavitelem a žalobcem tak přispěl zásadním způsobem především sám zůstavitel svým chováním ke svému synovi, o kterého neprojevoval jako otec žádný zájem, jeho výchovu ponechával zcela na matce a podílel se pouze hrazením výživného. Se synem sám kontakt téměř nevyhledával, ani příležitostně. Na žádost matky žalobce odmítl poskytnout svému synovi pomoc v tíživé životní situaci, a dokonce je instruoval, aby se o kontakt s ním již nepokoušeli, což žalobce respektoval. Za takto zjištěného skutkového stavu nelze chování žalobce vůči zůstaviteli popsané v prohlášení o vydědění (tj. že o zůstavitele neprojevoval žalobce opravdový zájem, jaký by jako jeho potomek projevovat měl, když s ním přestal komunikovat jako s otcem, nezajímal se o jeho zdravotní stav ani jeho potřeby), posoudit jako důvod vydědění ve smyslu ustanovení § 1646 odst. 1 písm. b) o. z. V řízení bylo prokázáno, že zůstavitel sám nikdy neměl zájem se se svým synem stýkat a udržovat s ním běžné rodinné vztahy, nechoval se k němu jako otec, dokonce jej instruoval, aby se o kontakt s ním nesnažil a nevyhledával ho. Stejně tak byly provedenými důkazy vyvráceny důvody vydědění uvedené zůstavitelem v prohlášení o vydědění spočívající v tom, že žalobce přerušil se zůstavitelem kontakty z důvodu odmítnutí zápůjčky peněžních prostředků ve výši 300 000 Kč na koupi automobilu. Zůstavitel mu měl zápůjčku peněz odmítnout proto, že žalobce byl v prodlení se splácením půjčky své tetě paní [jméno] [příjmení]. Jak bylo z výslechu svědkyň zjištěno, žalobce zůstavitele o zapůjčení peněžních prostředků nežádal, taková žádost by ani neměla význam, neboť mezi nimi nebyly žádné vztahy, pro které by vůbec mohl očekávat vyhovění této žádosti o půjčku, nekomunikovali spolu. Svědeckými výpověďmi bylo rovněž vyvráceno, že by žalobci byla poskytnuta půjčka jeho tetou paní [příjmení], neboť tato byla vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu téměř bez prostředků a závislá na péči své dcery. Za takto zjištěného skutkového stavu, kdy nezájem potomka o svou osobu způsobil zůstavitel výhradně svým chováním vůči němu, nepřichází vydědění podle citovaného ustanovení v úvahu.

25. V projednávané věci bylo na žalobci, aby prokázal neexistenci důvodů, které zůstavitel v prohlášení o vydědění uvedl (srov. rozsudek ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002). Žalobce v řízení důkazní břemeno unesl, když na základě provedených listinných důkazů a výslechem svědkyň dospěl soud k závěru, že důvody pro vydědění žalobce nebyly ke dni smrti zůstavitele dány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, podle něhož je k platnému vydědění nutné prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele). Ačkoliv si je tak soud vědom zásady vyjádřené v občanském zákoníku, podle níž je třeba zásadně respektovat projevenou vůli zůstavitele (projev vůle směřující k vydědění jeho syna), dospěl soud po provedeném dokazování k jednoznačnému závěru, že zákonné důvody vydědění žalobce jako nepominutelného dědice (syna) zůstavitele nebyly v tomto případě splněny. Soud proto výrokem II. tohoto rozsudku rozhodl tak, že žalobce je dědicem ze zákona po zůstaviteli [celé jméno žalobce], zemřelém dne [datum].

26. Naopak v rozsahu žalobního návrhu, jímž se žalobce domáhal určení, že prohlášení zůstavitele o vydědění pořízené ve formě notářského zápisu sepsaného [anonymizováno] [jméno] [příjmení], notářkou v [obec] dne [datum] pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo], je neplatné, soud žalobu zamítl (výrok I.), neboť dospěl k závěru, že na určení neplatnosti prohlášení o vydědění není dán naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.). Platnost učiněného prohlášení o vydědění žalobce jako nepominutelného dědice zůstavitele je totiž soud povinen zkoumat jako předběžnou otázku ve vztahu určení existence dědického práva žalobce. Za této situace, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu, tak není dán právní zájem na určení, pokud právní otázka, o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96).

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení, i když měl v řízení úspěch jen částečný, neboť dospěl k závěru, že sice nebylo rozhodnuto přesně podle žalobního návrhu (srov. výrok I., jímž soud žalobu zamítl), avšak v zásadě byla žaloba podána důvodně a žalobci bylo vyhověno (výrokem II. bylo určeno, že žalobce je dědicem ze zákona, přičemž závěr o neplatnosti prohlášení o vydědění si soud učinil v rámci předběžné otázky). Za této situace dospěl soud k závěru o naplnění předpokladů pro přiznání plné náhrady nákladů řízení žalobci (k tomu srov. (BÍLÝ, Martin. § 142 (Náhrada podle úspěchu). In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 693, marg. č. 9). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 7 a § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen„ AT”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč, sestávající z částky 2 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) AT, z částky 2 500 Kč za návrh ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, z částky 2 500 Kč za písemné podání (doplnění tvrzení a důkazů ze dne [datum]) podle § 11 odst. 1 písm. d) AT a z částky 2 x 2 500 Kč za účast na jednání soudu ve dnech [datum] a [datum] podle § 11 odst. 1 písm. g) AT, včetně 5 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč za každý z vykonaných úkonů právní služby podle § 13 AT Celkem tak soud přiznal žalobci nárok na náhradu nákladů ve výši 14 000 Kč Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě 15 dnů.

Poučení