5 C 388/2018-404

Rubrum

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Homolovou ve věci žalobců: a) [název žalobkyně] sídlem [adresa žalobkyně a žalobce], [anonymizována dvě slova] b) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobkyně a žalobce], [anonymizována dvě slova] oba zastoupeni advokátem [anonymizována dvě slova]. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [název žalované], [IČO] sídlem [adresa žalované] 2. [název žalované], [IČO] sídlem [adresa žalované] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [jméno] sídlem [adresa] o vyklizení a o určení vlastnického práva k nemovitostem, takto:

Výrok

I. Žaloba, podle které je žalovaný [číslo] povinen vyklidit a vyklizené žalobcům předat nemovitosti, a to pozemek [parcelní číslo] v k. ú. [obec], v rozsahu odpovídajícímu původnímu pozemku číslo [anonymizována dvě slova] v k. ú. [obec]; pozemek [parcelní číslo] v k. ú. [obec] u [obec], v rozsahu odpovídajícímu původnímu pozemku číslo [anonymizována dvě slova] v původním k. ú. [obec] ([obec]), se zamítá.

II. Žaloba, podle které je žalovaný [číslo] povinen zaplatit žalobcům 100.000 Kč se zamítá.

III. Žaloba in eventum, podle které je žalovaný [číslo] povinen zaplatit žalobcům náhradu 100.000 Kč, se zamítá.

IV. Žaloba, podle které je žalovaný [číslo] povinen vyklidit a vyklizené žalobcům předat nemovitosti, a to v [katastrální uzemí]: -) pozemek p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo]; -) pozemek p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo]; -) pozemek p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo]; -) pozemek p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo]; -) pozemek p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu původnímu pozemku číslo PK [číslo]; v [katastrální uzemí]: -) pozemek p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu původnímu pozemku číslo PK [číslo]; -) pozemek p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním k. ú. [obec] ([obec]); -) pozemek p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním k. ú. [obec] ([obec]); -) pozemek p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním k. ú. [obec] ([obec]); -) pozemek p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním k. ú. [obec] ([obec]); -) pozemek p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním k. ú. [obec] ([obec]); -) pozemek p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním k. ú. [obec] ([obec]); -) pozemek [parcelní číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním k. ú. [obec] ([obec]); -) pozemek p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním k. ú. [obec] ([obec]); -) pozemek p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním k. ú. [obec] ([obec]); -) pozemek p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním k. ú. [obec] ([obec]), se zamítá.

V. Žaloba, podle které je žalovaný [číslo] povinen zaplatit žalobcům 100.000 Kč, se zamítá.

VI. Žaloba in eventum, podle které je žalovaný [číslo] povinen zaplatit žalobcům náhradu 100.000 Kč, se zamítá.

VII. Žaloba, podle které se určuje, že žalobkyně a) je vlastníkem těchto nemovitostí, a to v [katastrální uzemí]: -) pozemku [parcelní číslo] v rozsahu odpovídajícímu původnímu pozemku PK [anonymizováno]; -) pozemku p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo]; -) pozemku p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo]; -) pozemku p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo]; -) pozemku p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo]; -) pozemku p. č. KN [číslo] v rozsahu odpovídajícímu původnímu pozemku číslo PK [číslo]; v [katastrální uzemí]: -) pozemku p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu původnímu pozemku číslo PK [číslo]; -) pozemku p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním k. ú. [obec] ([obec]); -) pozemku p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním k. ú. [obec] ([obec]); -) pozemku p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním k. ú. [obec] ([obec]); -) pozemek p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním k. ú. [obec] ([obec]); -) pozemku p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním k. ú. [obec] ([obec]); -) pozemku p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním k. ú. [obec] ([obec]); -) pozemku [parcelní číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním k. ú. [obec] ([obec]); -) pozemku p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním k. ú. [obec] ([obec]); -) pozemek p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním k. ú. [obec] ([obec]); -) pozemku p. [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním k. ú. [obec] ([obec]); -) pozemku [parcelní číslo] v rozsahu odpovídajícímu původnímu pozemku číslo PK [anonymizováno] v původním k. ú. [obec] ([obec]), se zamítá.

VIII. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalovanému č. 1 náhradu nákladů řízení v částce 1.214,40 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IX. Žalobce b) je povinen zaplatit žalovanému č. 1 náhradu nákladů řízení v částce 625,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

X. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalovanému č. 2 náhradu nákladů řízení v částce 25.966,81 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

XI. Žalobce b) je povinen zaplatit žalovanému č. 2 náhradu nákladů řízení v částce 13.376,84 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou podanou u zdejšího soudu dne [datum], ve znění jejího doplnění ze dne [datum] (č.l. 227 spisu), domáhali proti žalovaným jednak vyklizení pozemků specifikovaných ve výroku I. a IV. tohoto rozsudku (dále též i jako„ předmětné pozemky“), jednak vydání užitků a plodů z předmětných pozemků, a též in eventum (pro případ zamítnutí žaloby v části na vyklizení) zaplacení peněžité náhrady za předmětné pozemky po každém z žalovaných 100.000 Kč. Žalobkyně a) se pak navíc domáhala určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem.

2. Podáním ze dne [datum] žalobci jednak shrnuli všechna svá dosavadní tvrzení a stanoviska, která dále doplnili, a to i s ohledem na již skončená, jakož i souběžně vedená řízení u zdejších soudů, jednak navrhli změnu žaloby. O této změně žaloby soud rozhodl při jednání v souladu s ustanovením § 95 občanského soudního řádu.

3. Žalobci žalobu odůvodnili zejména tím, že původním vlastníkem sporných předmětných pozemků byl [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno], který je nabyl na základě odevzdací listiny bývalého Krajského soudu civilního v [obec] ze dne 13. 5. 1930, č.j. D1/29/27, a ze dne 16. 10. 1930, č.j. D2/29/91, a odevzdací listiny bývalého Krajského soudu civilního v [obec] ze dne 7. 6. 1930, č.j. F ([číslo]) [číslo]. Všeobecným právním nástupcem [jméno] [jméno] [příjmení] je žalobkyně a). Československý stát se však v roce 1945 chopil držby sporných nemovitých věcí na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, přestože [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] nebyl německé, nýbrž [anonymizováno] národnosti, a pravidla o konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. se na něj již z tohoto důvodu nevztahovala. Mimoto o konfiskaci jeho majetku rozhodl bývalý Okresní národní výbor v Olomouci jako absolutně věcně nepříslušný správní orgán a nadto tím zasáhl do exekuční imunity tehdejšího vlastníka sporných nemovitých věcí jako hlavy státu podle mezinárodního práva veřejného. Z tohoto důvodu se rozhodnutí správního orgánu o jejich konfiskaci jeví jako nicotné. Okresní národní výbor v Olomouci, který měl rozhodnutí o konfiskaci v červenci 1945 vydat, v té době neexistoval. I kdyby existoval, neměl pravomoc ve vztahu k nemovitostem v daném řízení, neboť tyto se nacházely mimo hranice jeho potenciálního územního obvodu. Civilní soudy jsou oprávněny samostatně posuzovat jako předběžnou otázku záležitosti, které si v rámci správního řízení posuzují správní orgány. V návaznosti na uvedené proto žalobci dále zdůrazňují, že jádro sporu zahájeného žalobou podle § 1040 o.z. spočívá ve vyřešení otázky, zda žalovaní nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem v roce 1945 od žalobkyně a), resp. jejího právního předchůdce. Odkaz žalovaných na stanovisko pléna Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 je v tomto ohledu podle žalobců zavádějící z řady dále uvedených důvodů, které žalobci velmi podrobně vysvětlují a jednotlivé argumenty a teze se opakují. Především žalobci tvrdí a vysvětlují, proč stanovisko není aplikovatelné na žaloby na vyklizení nemovitostí. Žalobci se domáhají vyklizení prostřednictvím reivindikační žaloby. Na rozdíl od případů nároků na určení vlastnictví učiněných podle § 80 o. s. ř., u žaloby na vyklizení nemovitých věcí není vyžadováno, aby byla podána pouze v naléhavém právním zájmu. Podle žalobců není stanovisko aplikovatelné na případ, kdy vlastnictví nezaniklo před 25. 2. 1948, dále není aplikovatelné na žaloby směřující výlučně proti státu (cílem stanoviska je podle žalobců ochrana dobré víry třetích osob). Stanovisko je podle žalobců naopak aplikovatelné pouze na žaloby týkající se majetku, ke kterému existuje konfiskační správní akt. Samotný dekret vyžadoval přijetí správního aktu konfiskujícího konkrétní majetek včetně uvedení obce, v níž se nemovitost nacházela spolu s dalšími jedinečnými znaky a vlastnostmi jako parcelní číslo apod. Výklad stanoviska žalovanými v tomto řízení je v rozporu s právem na přístup k soudu s plnou jurisdikcí a představuje faktické odejmutí nemovitosti. Výklad stanoviska je dále neslučitelný se zákazem diskriminace. V této souvislosti žalobci poukazovali na tzv. Říčanský případ (věc řešena u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 a u Ústavního soudu ČR pod sp. zn. III ÚS 2130/17). Žalovaným se tedy nedostává právní důvod k nabytí sporných nemovitých věcí, zatímco vlastnické právo jejich původního vlastníka zůstalo nedotčeno a po jeho úmrtí přešlo na žalobkyni a) jako jeho všeobecnou právní nástupkyni. Žalobci b) k nim pak podle vnitrostátního práva [anonymizována dvě slova] přísluší požívací právo. Žalovaní zasahují do práva žalobce b) na soukromý život, neboť je proti své vůli veřejně označován za Němce navzdory své [anonymizováno] národní identitě. Pro případ, že by soud shledal, že žalovaní nejsou povinni vydat předmětné nemovitosti, pak žalobci požadují náhradu za de facto nezákonné odejmutí nemovitostí. Totiž pokud by bylo akceptováno tvrzení žalovaných, že nemovitosti byly konfiskovány v roce 1945, měli by i tak žalobci nárok na náhradu na základě skutečnosti, že žalovaný stát porušil mezinárodní právo, jež zapovídá vyvlastnění majetku cizinců bez náhrady. Jelikož žalovaný stát porušil mezinárodní právo, mají žalobci nárok na náhradu. Držba nárokovaných předmětných nemovitostí žalovanými není řádná, poctivá ani pravá, jedná se o faktickou okupaci a žalovaní jsou tedy povinni vydat žalobcům veškerý užitek, kterého svým protiprávním činem nabyli a nahradit žalobcům veškerou vzniklou škodu. Přesnou výši této škody žalobci nejsou schopni zjistit, proto žádají, aby soud vyzval žalované k předložení účetních a obchodních listin za období od 1. 1. 1951 do současnosti. Prozatím vyčíslují nárok částkou 100.000 Kč a vyhrazují si právo v průběhu řízení tuto částku zvýšit či snížit. Obsahuje-li žaloba též určovací nárok, jde jen o pomocný petit s cílem vyhovět katastrálnímu zákonu a stávající praxi katastrálních úřadů, které odmítají zapisovat vlastnická práva na základě nároku na vyklizení. Věcné rozhodnutí o žalobě na vyklizení musí tento soud dovést k závěru, který je podporován i konstantní judikaturou, že žalobci mají naléhavý právní zájem na zapsání do katastru nemovitostí, jakožto oprávnění vlastníci. Požadavky katastrálního zákona tvoří naléhavý právní zájem žalobců, kteří se domáhají vyklizení a změny zápisu vlastnictví nemovitostí. Žalobci nadto dodávají, že žalovaní opomíjejí naléhavý právní zájem žalobců, jak byl popsán v žalobě ze dne 20. 12. 2018, tj. aby bylo státu zabráněno v případném získání vlastnických práv k nemovitostem mimořádným vydržením. Opomíjejí skutečnost, že soudní praxe (jakož i restituční předpisy) vede k závěru, že státu nevzniklo vlastnictví přijetím restitučních předpisů; naopak, potvrzují, že stát nemá žádná vlastnická práva k některým z jím držených nemovitostí. Stanovisko tedy pouze de facto (procesně) zakonzervovalo situaci, kdy stát není vlastníkem jím neoprávněně držených nemovitostí, ovšem vlastníkům je odňata možnost bránit svá práva prostřednictvím žaloby o určení vlastnictví.

4. Žalovaní č. 1 a č. 2 s žalobou nesouhlasili a navrhovali její zamítnutí. Na svou obranu shodně zdůrazňovali, že rozhodující pro právní posouzení této věci je skutečnost, zda žalobkyně a) je vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť na tom svým způsobem závisí nedůvodnost ostatních uplatněných nároků. Žalobkyni a) však na požadovaném určení nesvědčí naléhavý právní zájem. Žalobcům schází i aktivní věcná legitimace, protože podle právní úpravy účinné v době úmrtí právního předchůdce žalobců se co do nemovitých věcí ležících na území Československé socialistické republiky vyžadovalo projednání dědictví československým státním notářstvím, k němuž však nedošlo. Chybí-li vlastnické právo žalobkyně a), nemůže od něj žalobce b) dobře odvozovat tvrzené požívací právo. Předmětné nemovitosti vlastnil [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] jako soukromá osoba. Stát se stal vlastníkem sporných nemovitých věcí konfiskací podle dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb., odkázali též na rozhodování správních orgánů a soudu v dané věci (tj. vyhláška Okresního národního výboru v Olomouci, proti níž podaná stížnost byla [příjmení] národním výborem v [obec] zamítnuta a rozhodnutí bylo potvrzeno Správním soudem v Bratislavě, rozhodnutí Okresního národního výboru Olomouc — venkov, kterým byla zamítnut návrh právního předchůdce žalobců na povolení výjimky z konfiskace). Konfiskace měly své specifické historické místo v poválečné době, Československo neporušilo žádné závazky plynoucí z mezinárodního obyčejového práva a nevznikla mu povinnost k náhradě újmy. Zpochybnění vlastnického práva státu ke sporným nemovitým věcem po takto dlouhé době se pak žalovaným jeví jako rozporné se zásadou právní jistoty. Na konfiskaci nemovitého majetku je nutno pohlížet dle práva platného v době, kdy k ní došlo. Právní účinnost dekretu č. 12/ 1945 Sb. nastala dne 23. 6. 1945. Veškerá argumentace žalobců odvolávající se na mezinárodněprávní závazky ČR vyplývající z mezinárodních smluv, které pro Československo vstoupily v platnost po 23. 6. 1945, proto není z hlediska mezinárodního práva relevantní. Dekret č. 12/ 1945 Sb. představoval výjimečné poválečné opatření přispívající k obnovení a zachování suverenity Československa nad vlastním státním územím. V tomto ohledu a kontextu opatření přijatá na základě Dekretu č. 12/ 1945 Sb., včetně konfiskace majetku neloajálním cizincům bez náhrady, nijak neporušují pravidla mezinárodního obyčejového práva platného v předmětné době. Podle žalobců„ zůstavitel jako hlava cizího státu požíval na území žalovaného výsad a imunit podle mezinárodního práva“. S námitkami žalobců, jež se týkají rozhodnutí vydaných v souvislosti s konfiskací majetku jejich právního předchůdce, se přitom ve skutkově obdobné věci vypořádal i dovolací a ústavní soud, na jejichž rozhodnutí žalovaní odkázali.

5. Pro doplnění soud uvádí, že v dané věci je na straně žalované pouze jeden subjekt – Česká republika. Jelikož však žalobci dle svých žalobních tvrzení uplatňují více nároků najednou (objektivní kumulace nároků), příslušnost více různých organizačních složek státu vyloučena není, bude-li každá z těchto složek jednat ohledně toho nároku, jenž vznikl v jejím resortu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013). Označení žalovaný [číslo] žalovaný [číslo] pak slouží k tomu, aby mohlo být ve výroku soudního rozhodnutí přehledně vyjádřeno, jak bylo o kterém nároku uplatňovaném žalobou rozhodnuto, a aby případné plnění, k němuž je stát zavázán, bylo hrazeno z rozpočtu příslušné organizační složky státu a naopak.

6. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalobkyně a) je právnickou osobou se sídlem v [anonymizováno] a žalobce b) je [anonymizováno] hlavou státu. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc (mezinárodní příslušnost) ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení EP a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis). S ohledem na předmět řízení se na daný případ vztahuje ustanovení čl. 24 bod 1 citovaného nařízení, které upravuje výlučnou příslušnost soudů, a to tak, že bez ohledu na bydliště mají výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí soudy členského státu, na jehož území se nemovitost nachází. Ve světle citovaného ustanovení je tak dána příslušnost, respektive pravomoc zdejšího soudu.

7. Jako právní řád rozhodný pro projednání věci soud ve smyslu podpůrně aplikovatelného § 69 odst. 1 zák. [číslo] sb., o mezinárodním právu soukromém, dále jen„ z. m. p. s.“, určil právní řád České republiky právě s ohledem na to, že předmětné nemovitosti se nachází na území České republiky s tím, že žádná kolizní norma evropského ani mezinárodního práva otázku určení rozhodného právního řádu ve věcech určení vlastnického práva k nemovité věci, za podmínek projednávané věci, ve smyslu § 2 z. m. p. s. neupravuje.

8. Z výpisu z katastru nemovitostí pro [územní celek] a [katastrální uzemí] [list vlastnictví], soud zjistil, že jako vlastník pozemku p.p. [číslo] (ostatní plocha) je zapsán žalovaný [číslo].

9. Z výpisu z katastru nemovitostí pro [územní celek] a [katastrální uzemí] [list vlastnictví], soud zjistil, že jako vlastník pozemku p.p. [číslo] (ostatní plocha) je zapsán„ neznámý vlastník“.

10. Z výpisu z katastru nemovitostí pro [územní celek] a [katastrální uzemí] [list vlastnictví] a z výpisu z katastru nemovitostí pro [územní celek] a [katastrální uzemí] [list vlastnictví] soud zjistil, že jako vlastník pozemků specifikovaných ve výroku IV. tohoto rozsudku je zapsán žalovaný [číslo].

11. Ze srovnávacího sestavení parcel v k.ú. [obec] u [obec] a v k. ú. [obec] soud ověřil správnost identifikace parcel.

12. V knihovní vložce č. 739 zemských desek pro panství [anonymizováno] [obec], jež zahrnují i předmětné nemovitosti v k.ú. [obec] u [obec] je výslovně uvedena poznámka o zavedení národní správy.

13. V knihovní vložce č. 1775 pro k.ú. [obec] a knihovní vložce č. 1776 pro k. ú. [obec] u [obec] je vždy uvedena poznámka o tom, že podle výměru Ministerstva zemědělství v Praze ze dne 26. 6. 1945 č. j. 20037/V – 1/ 1945 poznamenává se národní správa.

14. Z výměru Ministerstva zemědělství ze dne 26. 6. 1945, č. j. 20037/V – 1/ 1945 má soud prokázáno, že Ministerstvo zemědělství zavedlo národní správu do všech podniků /závodů/ i jiných majetkových podstat knížete [jméno] [jméno] z [anonymizováno], rozkládajících se na území Československé republiky a jmenovalo národním správcem profesora [anonymizováno] [jméno] [příjmení] Ministerstvo zemědělství výslovně uvedlo, že„ majetek pod národní správu daný budiž ústředně spravován z ústředního ředitelství liechtensteinských velkostatků v Olomouci“.

15. Z vyhlášek bývalého Okresního národního výboru v [obec] ze dne 31. 7. 1945, č. j. 470/pres, má soud prokázáno, že Okresní národní výbor v [obec] označil podle § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] za osobu německé národnosti. Výše citovanému byl vyhlášením citovaného dekretu podle § 1 odst. 1 zkonfiskován pro účely pozemkové reformy, a to bez náhrady, zemědělský majetek dle § 4 cit. dekretu presidenta republiky. [jméno] [jméno] [příjmení] byl poučen, o právu uplatnit výjimku z konfiskace zemědělského majetku, pokud se aktivně účastnil boje za zachování celistvosti a osvobození republiky.

16. Z rozhodnutí [příjmení] národního výboru v [obec] ze dne 16. 1. 1946, č. j. 86/ VIII/26-1946, má soud prokázáno, že bývalý [příjmení] národní výbor v [obec] zamítl stížnost [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] proti vyhláškám bývalého Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 31. 7. 1945, č. j. 470/pres, a uložil bývalému Okresnímu národnímu výboru v Olomouci, aby rozhodl o jeho návrhu na připuštění výjimky z konfiskace podle § 1 odst. 3 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Na straně 5 cit. rozhodnutí pak [příjmení] národní výbor v [obec] pod body 3 a 4 uvedl, že předmětné nemovitosti nejsou vyňaty z pravomoci čsl. orgánů pro svou extrateritorialitu, neboť jsou soukromým vlastnictvím [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno]. Konfiskace se pak nepříčí ani mezinárodnímu právu, neboť je prováděna na základě dekretu presidenta republiky (bod 5 na str. 6 cit. rozhodnutí).

17. Z rozhodnutí Okresního národního výboru v [obec] ze dne 21. 3. 1946, č. j. 220/3 pres., má soud prokázáno, že tímto výměrem byl zamítnut návrh [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] na připuštění výjimky z konfiskace zemědělského majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb.

18. Z výměru bývalého [příjmení] národního výboru v [obec] ze dne 21. 1. 1947, č. j. 31.714 VII/44-46, má soud prokázáno, že [příjmení] národní výbor v [obec] zrušil shora citované rozhodnutí Okresního národního výboru v [obec] ze dne 21. 3. 1946, č.j. 220/3 pres., neboť obsahovalo nezákonné poučení o přípustnosti opravného prostředku.

19. Z výměru bývalého Okresního národního výboru [obec] — venkov ze dne 7. 2. 1947, č. j. 160/8/pres. 47, má soud prokázáno, že Okresní národní výbor v [obec] zamítl návrh [jméno] [jméno] [příjmení] z Lichtenštejnu na připuštění výjimky z konfiskace zemědělského majetku podle dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb.

20. Z nálezu bývalého Správního soudu v Bratislavě ze dne 21. 11. 1951, č. j. 138/46-5, má soud prokázáno, že bývalý správní soud zamítl stížnosti [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] proti rozhodnutí bývalého [příjmení] národního výboru v [obec] ze dne 16. 1. 1946, č. j. 86/ VIII/26-1946.

21. Z protokolu vyhotoveného ve dnech [datum] až [datum] a [datum] až [datum] včetně dodatku ze dne [datum] má soud prokázáno, že pozemkový majetek [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] v bývalých politických okresech [obec], [obec] a [anonymizováno] nad [příjmení], převzalo do správy Ministerstvo zemědělství – [ulice] ředitelství státních lesů a statků.

22. Z dalších listinných důkazů soud svá skutková zjištění nečinil, neboť pro právní posouzení věci nemají žádný význam.

23. Soud proto z důvodu nadbytečnosti a v zájmu hospodárnosti neprováděl další žalobci předložené důkazní prostředky, které jsou součástí spisu a jsou obsaženy ve dvou přílohových šanonech s výjimkou výše citovaných důkazů.

24. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

25. Podle § 1040 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

26. Podle § 1000 o. z. nepoctivý držitel vydá veškerý užitek, kterého držbou nabyl, a nahradí ten, který by získala zkrácená osoba, jakož i všechnu škodu, která vzešla z jeho držby.

27. Podle § 1039 odst. 1 o. z. za omezení vlastnického práva nebo vyvlastnění věci náleží vlastníkovi 28. plná náhrada odpovídající míře, v jaké byl jeho majetek těmito opatřeními dotčen. Náhrada se poskytuje v penězích. Lze ji však poskytnout i jiným způsobem, pokud si to strany ujednají (§ 1039 odst. 2 o. z.).

29. Podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, s okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost.

30. Podle § 1 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek podle odstavce 1 nekonfiskuje.

31. Podle § 1 odst. 3 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. o tom, lze-li připustiti výjimku podle odst. 2, rozhodne na návrh příslušné rolnické komise příslušný okresní národní výbor. Pochybné případy předloží okresní národní výbor zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postoupí ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministrem vnitra.

32. Podle § 4 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. zemědělským majetkem (§ 1 odst. 1 tohoto dekretu) jest rozuměti zemědělskou a lesní půdu, k ní patřící budovy a zařízení, závody zemědělského průmyslu, sloužící vlastnímu zemědělskému a lesnímu hospodářství, jakož i movité příslušenství (živý a mrtvý inventář) a všechna práva, která jsou spojena s držbou zkonfiskovaného majetku anebo jeho části.

33. Podle § 1 zákona č. 480/1991 Sb. v letech 1948 až 1989 komunistický režim porušoval lidská práva i své vlastní zákony.

34. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je podle čl. 11 odst. 4 Listiny možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

35. Podle § 7 odst. 1 z.m.p.s. z pravomoci českých soudů jsou vyňaty cizí státy, pokud jde o řízení vyplývající z jejich jednání a úkonů učiněných při výkonu jejich státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí, včetně jejich majetku, který je k takovému výkonu používán nebo určen. Vynětí z pravomoci českých soudů se nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy, a to v rozsahu, v němž podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy lze proti cizímu státu uplatňovat práva u soudů jiného státu (odst. 2).

36. Soud předesílá, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaní č. 1 a č. 2 jsou evidovanými vlastníky těch kterých nemovitostí specifikovaných ve výrocích I. a IV. tohoto rozsudku s jedinou výjimkou, a tou je pozemek p.p. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec], kde není zapsán žádný vlastník.

37. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má přitom ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2027, sp. zn. 30 Cdo 4101/2016).

38. Soud pak má za to, že ve vztahu k pozemku p.p. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec] není žalovaný [číslo] pasivně legitimován, a to ani s odkazem na ustanovení § 15 odst. 2 zák. č. 95/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, podle kterého v případě, že v Katastru nemovitostí je vedeno vlastnické právo státu k zemědělskému pozemku, které nelze doložit listinnými doklady, nebo ze zápisu v Katastru nemovitostí vyplývá, že vlastník zemědělského pozemku není znám, má se pro účely tohoto zákona za to, že stát je jeho vlastníkem a správcem Pozemkový fond.

39. Nástupcem Pozemkového fondu ČR se podle zák. č. 503/2012 Sb., účinném od 1. 1. 2013, stal Státní pozemkový úřad, tj. přicházela by v úvahu pasivní legitimace žalovaného [číslo]. Žaloba však byla uplatněna ve vztahu k žalovanému [číslo]. Ve vztahu k pozemku p.p. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec], proto nemůže být žádný z žalobních požadavků úspěšný.

40. V souzené věci se žalobci domáhají vyklizení předmětných nemovitostí specifikovaných ve výrocích I. a IV. tohoto rozsudku s tím, že současně se žalobkyně a) domáhá určení svého vlastnického práva k těmto nemovitostem.

41. Žalobci sice tvrdí, že žaloba na určení vlastnického práva je podávána pouze z„ formálních“ důvodů, resp. že jde jen o pomocný petit, neboť určení vlastnictví je nutné pro provedení zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Především je nutno zdůraznit, že žaloba na určení právního vztahu (vlastnictví k nemovitostem) ve smyslu § 80 o.s.ř. má přednost před žalobou na vyklizení, umožňuje-li zjednat pevný základ pro odpovídající zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí (k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 32 Cdo 1201/98). Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda žalobkyně a) má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem.

42. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Domáhá-li se žalobce prostřednictvím žaloby určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí, když v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsána jiná osoba (žalovaný), svědčí žalobci na takovémto určení naléhavý právní zájem, neboť žalobce se domáhá vydání deklaratorního (nikoliv konstitutivního) rozhodnutí s cílem dosažení souladu mezi jím tvrzeným právním stavem a stavem zápisu v katastru nemovitostí.

43. Ač je možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitým věcem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobkyně a) dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo právního předchůdce žalobců zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost před více než sedmdesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobkyně a), nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (shodně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl ÚS — st. 21/05 uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.). Když též v usnesení z 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17, Ústavní soud potvrdil aplikovatelnost právních závěrů stanoviska pléna ve věci žalobkyně a), kde byly uplatněny stejné skutkové a právní argumenty jako v předmětné věci.

44. Soud pak z těchto rozhodnutí cituje následující pasáže podstatné pro právní posouzení této věci a opakuje již ustálené právní závěry, které soudy zaujaly v obdobných věcech: 45. „ Soudobé procesní předpisy záměrně stanoví lhůtu, ve které je možné právní akt či jeho účinky právní cestou napadnout, jinak platí, že je-li tato lhůta promeškána, je rozhodnutí orgánů veřejné moci pravomocné (ve vztahu ke správním rozhodnutím platí zásada správnosti správního rozhodnutí), včetně účinků, které na jeho základě nastaly. Pokud by byla tato lhůta zpochybněna, stejně jako účinky aktu samého, nebylo by žádné jistoty ani limitu, ať už věcného, ale zejména časového, který by bránil dřívějším vlastníkům věci nebo jejich potomkům, domáhat se majetku, kterého pozbyli kdykoliv v minulosti – například na základě obnoveného zřízení zemského (1627) nebo kroků první pozemkové reformy (zákon č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového), s poukazem na jejich vady, neplatnost nebo neúčinnost, potažmo neexistenci takového titulu. (…) Ústavní soud přiznal obecným soudům oprávnění posuzovat zákonnost výměrů o konfiskaci pouze v rámci řízení o restitučních nárocích z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů, tedy pouze v rámci řízení zvláštního, zejména řízení na základě zákona, který byl ke zmírnění křivd vzniklých v souvislosti s uplatňováním dekretu č. 12/ 1945 Sb., případně dekretu č. 108/ 1945 Sb. zákonodárcem přijat. Zákon č. 243/1992 Sb., přijatý na základě zmocnění obsaženého v § 7 zákona č. 229/1991 Sb., tak umožnil nápravu některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů (včetně některých otázek konfiskace dle dekretů č. 12/ 1945 Sb. a č. 108/ 1945 Sb. podle části první zákona), avšak pouze některých a v časovém limitu již dříve stanoveném. Konfiskace podle dekretů č. 12/ 1945 Sb. a č. 108/ 1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně zákonem připuštěno. Ostatně ve věcech konfiskace podle dekretu č. 12/ 1945 Sb. zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů označen (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2003 sp. zn. II. ÚS 155/03, nepublikováno) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný. (…) Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby vlastnictví k věci (bez ohledu na to, zda se jedná o nemovitost zapsanou v katastru nemovitostí či nikoliv) nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohou spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis. Odmítnutí ochrany tvrzenému právu nemůže být v takových případech v rozporu s čl. 11 Listiny. Je zde nutno poukázat na dobu, kdy Listina vznikala a rovněž zřejmý úmysl zákonodárce zakotvit ochranu především toho, co bylo dříve v masovém měřítku porušováno. Tento článek je tak především reakcí na předchozí zásahy totalitní moci do vlastnictví, obdobně jako tomu bylo v případě prvního předobrazu Listiny – Deklarace práv člověka a občana z roku 1789, případně Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 i Protokolu [číslo] z roku 1952 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Je nezpochybnitelné, že žádný z uvedených dokumentů neměl na mysli poskytování ochrany dávno nevykonávanému a mnohdy zapomenutému formálnímu právu; v opačném případě by nebylo možné ani vydržení“ (viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl ÚS –st. 21/05). Podle tohoto stanoviska tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.

46. Ústavní soud odůvodnil závěry Stanoviska i tím, že je třeba chránit právní jistotu a dobrou víru osob, že právo nabyli od státu v souladu se zákonem. Šlo však jen o jeden z argumentů na podporu závěru o tom, že majetkové křivdy způsobené před [datum] se neodčiňují, a nelze tedy dovozovat, že se závěry stanoviska uplatní jen v případě, že majetek již není v dispozici státu. Je proto nerozhodné, že žalobci směřují žalobu jen proti státu nebo státním organizacím.

47. Právní jistota všech osob, jakož i zachování nezbytné autority státu vyžadují, aby pravomocná rozhodnutí soudu či správního orgánu, na jejichž základě určitá osoba nabývá nebo pozbývá vlastnictví věci, bylo nezpochybnitelnou právní skutečností, mající účinky do budoucna, bez ohledu na to, zda písemné vyhotovení takového aktu dosud existuje. V opačném případě by totiž bylo možné uplatnit tvrzení o jeho vadách vzápětí poté, co uplynula lhůta k jeho skartaci, byl zničen nebo ztracen. Nynější v katastru zapsaní vlastníci, nejen po dlouhou dobu, která uplynula od pozbytí vlastnického práva osoby, která se jej dnes prostřednictvím určovacích nebo obdobných žalob domáhá, by byli především dlouhotrvající deformací vlastnického práva, práva držby a vydržení a rovněž zpochybněním důležitosti a závaznosti knihovních (katastrálních) zápisů jednostranně znevýhodněni, neboť ve většině případů nemohou vyhovět požadavkům na prokázání skutečností nastalých před více než půlstoletím. Konstrukce břemene tvrzení i břemene důkazního v rámci občanského soudního řízení v dnešní podobě by pak nad míru ospravedlnitelnou zatížila stranu, která by byla takovými tvrzeními napadena. Je-li určovací žalobou napadána konfiskace (její proces, účinky, zákonnost) podle dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb., případně akty revize první pozemkové reformy, je nutno zdůraznit, že břemeno důkazní zde zatěžovalo vlastníka konfiskovaného majetku, který se proti konfiskaci bránil v tom smyslu, že bylo na něm, aby prokázal, že u něj nejsou zákonné podmínky pro konfiskaci majetku dány, a to v okamžiku konfiskace. Prostřednictvím požadavku určení vlastnického práva se však týž nebo jeho potomci (případně jiné osoby, které tvrdí svůj právní zájem) tohoto zákonného břemene zbavují a přenášejí je na druhou stranu sporu (nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 14/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, roč. 2006, s. 169, pod poř. č. 22).

48. I v projednávané věci žalobci opětovně zpochybnili správnost rozhodnutí správních orgánů i soudu vydaných v souvislosti s konfiskací zemědělského majetku jejich právního předchůdce, od jejichž vydání uplynulo vesměs více než sedmdesát let, s tím, že údajná konfiskace majetku [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] vlastně nikdy nenastala a ani nemohla. Žalobci opakují a dále rozvíjejí důvody, proč ke konfiskaci nemohlo dojít, když na jedné straně se dovolávají funkční imunity právního předchůdce žalobkyně a) jako hlavy státu a na straně druhé argumenty směřují do tvrzených vad rozhodnutí správních orgánů. Žalobci zpochybnili též samu existenci bývalého Okresního národního výboru v [obec], který vyhláškami ze dne [datum] rozhodl, že právní předchůdce žalobců je osobou německé národnosti ve smyslu dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. s tím, že dané rozhodnutí o konfiskaci je tudíž rozhodnutím nulitním, k němuž by nemělo být přihlíženo. V této souvislosti soud odkazuje na ustanovení dekretu prezidenta republiky č. 121/ 1945 Sb., o územní organizaci správy, vykonávané národními výbory, ve znění účinném do 30. 4. 1946, podle kterého místní národní výbory statutárních měst vykonávají také působnost okresního národního výboru. Ani nadřízený orgán, ani Správní soud v Bratislavě, které se opravnými prostředky proti daným konfiskačním vyhláškám zabývaly, také neshledaly, že by Okresní národní výbor v [obec] nebyl oprávněn dané rozhodnutí vydat. Soud tedy rozhodnut o konfiskaci nepovažuje za nulitní akt.

49. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že na požadovaném určení vlastnického práva žalobkyně a) není dán naléhavý právní zájem, a proto nezbylo, než tento žalobní nárok zamítnout (výrok VII. tohoto rozsudku).

50. Ze stejných důvodů, jako není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalobkyně se nelze účinně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů ani žalobou na vyklizení, která u nemovitých věcí obvykle plní funkci žaloby revindikační dle § 1040 o. z. Žalobci nikdy nebyli oprávněnou osobou podle restitučních předpisů, žalobou uplatněná práva o restituční předpisy ani neopírají, žalobou však brojí proti zásahu státu do vlastnického práva jejich právního předchůdce, ke kterému došlo před [datum]. I kdyby bylo možné uznat, že faktickým zásahem či konfiskačními akty byla právnímu předchůdci žalobců způsobena křivda, šlo by o křivdu, která se neodčiňuje, neboť k ní došlo před rozhodným obdobím. K tomuto závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud, a to ve svém usnesení z 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí zároveň uvedl, že soud prvního stupně správně neprovedl žalovaným navržené důkazy, zejména ohledně existence podmínek pro konfiskaci; není totiž oprávněn přezkoumávat věcnou správnost konfiskačních vyhlášek a provedené konfiskace vůbec, takže tyto důkazy nemohly mít vliv na rozhodnutí ve věci. Žalobkyně a) přitom shodně jako v tomto řízení namítala, že její právní předchůdce nebyl německé národnosti, dekret se na něj jako na hlavu státu nemohl vztahovat a konfiskační vyhlášky byly nicotné.

51. K nemožnosti přezkoumat splnění zákonných podmínek pro konfiskaci dle dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb. lze odkázat na závěr Stanoviska, že konfiskace podle dekretů č. 12/ 1945 Sb. a [číslo] 1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně zákonem připuštěno. Ostatně ve věcech konfiskace podle dekretu [číslo] 1945 Sb. mohlo dojít, a zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů označen (viz usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret sám. Vlastnictví majetku konfiskovaného podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. přešlo na stát dnem účinnosti tohoto dekretu (tj. dnem [datum]); rozhodnutí příslušných správních orgánů o konfiskaci bylo rozhodnutím toliko deklaratorním (tj. stvrzovalo skutečnost, k níž již dříve došlo), bez jeho vydání však nešlo s majetkem uvedených subjektů dále nakládat jako s majetkem státu (viz usnesení Nejvyššího soudu z 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016).

52. Soud pro doplnění opakuje, že soud mimo meze správního soudnictví nemůže přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí správního orgánu. V případě správních rozhodnutí totiž zásadně platí presumpce věcné správnosti, již soudům mimo rámec správního soudnictví nepřísluší přezkoumávat. Odtud vyplývá, že rozhodnutí správního orgánu vydané v souvislosti s konfiskací zemědělského majetku právního předchůdce žalobců nepodléhá přezkumu v projednávané věci, ani kdyby bylo věcně nesprávné, protože soud v projednávané věci nemůže přijmout jiný závěr, než jaký vyplývá z rozhodnutí správního orgánu, jehož přezkum mu v projednávané věci nepřísluší. Případné majetkové křivdy, ke kterým došlo před počátkem rozhodného období vytýčeného restitučními předpisy, tj. před [datum], se neodčiňují, bez zřetele k tomu, zda se jejich odčinění nebo zmírnění dotčená osoba domáhá, protože neuznává správní akty přijaté podle právních předpisů o konfiskaci majetku nebo protože uplatněním ochrany svého (domnělého) vlastnického práva obchází pravidla podle zvláštní právní úpravy restituce majetku. Byť k majetkovým křivdám, které zákonodárce mínil zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, která v mezidobí tento majetek nabyla, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu — přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Právo na obnovení vlastnického práva jím tedy nadále garantováno není. Vyjádřil-li totiž zákonodárce svůj zřejmý úmysl omezit odčinění křivd nejen stanovením zákonných podmínek na straně osob oprávněných i osob povinných a z hlediska věcného, ale především časovou hranicí 25. 2. 1948, tedy datem převzetí státní moci komunistickým režimem, datem, od nějž se odvíjí právní i společenské změny směřující k nastolení nedemokratického režimu, lze při takto jasně vyjádřené vůli přiznat mu právo úsudku, že tak zásadní zásah do vlastnických vztahů nastalých před tímto datem by nebyl společensky žádoucí a z hlediska vyjádřených cílů restitučního zákonodárství jej není třeba (viz stanovisko Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS - [číslo], uveřejněné pod [číslo] Sb.).

53. Důvodem pro přechod vlastnického práva právního předchůdce žalobců na československý stát zůstal dekret prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. a stejně tak nedotčena zůstala i rozhodnutí správních orgánů vydaná vůči právnímu předchůdci žalobců na základě tohoto dekretu prezidenta republiky. K obnovení vlastnického práva žalobců pak nemohlo dojít ani na základě právních předpisů o restituci, protože na projednávanou věc nedopadaly. Pozbyl-li právní předchůdce žalobců vlastnické právo ke sporným nemovitým věcem konfiskací podle dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb., nemohlo vlastnické právo k nim darem ani děděním přejít na a) žalobkyni, ani kdyby byly předmětem projednání před pozůstalostním soudem v [anonymizováno]. Soud nicméně podotýká, že ohledně nemovitých věcí muselo být dědické řízení vedeno soudy příslušnými podle umístění dané nemovité věci.

54. Soud tedy dokazování zaměřil pouze na zjištění skutečnosti, že do vlastnictví státu přešly předmětné nemovitosti na základě dekretu č. 12/ 1945 Sb. (bez ohledu na to, zda oprávněně, nebo nikoli), kdy byly vydány konfiskační vyhlášky, proti těmto vyhláškám a dalším rozhodnutím využil právní předchůdce žalobců veškeré tehdy přípustné opravné prostředky. Soud se nezabýval zjišťováním, zda byly splněny podmínky pro konfiskaci majetku, tedy zejména zda právní předchůdce žalobců byl či nebyl německé národnosti, ani zda konfiskační vyhlášky byly bezvadné. Zda byl majetek konfiskován podle dekretu, neposuzovaly tehdejší soudy ani jako otázku předběžnou a v souvisejících případech měly vyžadovat pravomocné rozhodnutí správního orgánu. V tomto směru lze odkázat na dobovou judikaturu. V rozhodnutí sp.zn. R II 121/46, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí nejvyššího soudu ve věcech občanských z roku 1946, ročník 27, pod č. 144/46, Nejvyšší soud zaujal právní názor, že "okolnost, že zůstavitel byl podle úmrtního listu německé národnosti, nestačí sama o sobě k tomu, aby pozůstalostní soud považoval jmění za konfiskované, nýbrž je na něm, aby si vyžádal rozhodnutí správního úřadu o konfiskaci".Shodný právní názor vyslovil v rozhodnutí sp.zn. R II 172/46, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí nejvyššího soudu ve věcech občanských z roku 1947, ročník 28, pod č.187, podle kterého "dříve než pozůstalostní soud vysloví, že se pozůstalost neprojedná proto, že jmění propadlo konfiskací podle dekretů presidenta republiky č.12 a 108/ 1945 Sb., musí mít pro tento svůj výrok podklad v pravoplatném rozhodnutí správního orgánu. Soudům nepřísluší zabývat se otázkou konfiskace ani předběžně" (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003 sp. zn. 22 Cdo 683/2002).

55. Jelikož soud uzavřel, že žalobkyně a) není z výše uvedených důvodů vlastnicí požadovaných nemovitostí, zamítl i požadavek žalobců na vyklizení předmětných nemovitých věcí a na vydání bezdůvodného obohacení spočívající v ušlém zisku, jež žalobci požadovali v minimální částce 100.000 Kč po každém z žalovaných. Žalobkyně a), které vlastnické právo ke spornému majetku nesvědčí, se tedy nemůže s úspěchem domáhat jeho vyklizení (vydání). Stejné závěry se uplatní i ve vztahu k žalobci b). Žalobci tvrdí, že žalobce b) drží svým jménem práva na všechny výnosy, plody a užitky z veškerého knížecího majetku, a tedy i z majetku ve vlastnictví žalobkyně a), s tím spojené nároky je oprávněn vlastním jménem vymáhat a je držitelem zvláštního majetkového práva k majetku žalobkyně a), která je univerzálním dědicem [jméno] [jméno] [příjmení], knížete z [příjmení], na základě zvláštního zákona. Žalobce b) tedy tvrzená práva odvozuje od vlastnictví žalobkyně a), která však vlastníkem sporného majetku není. [příjmení] majetek není ani ve vlastnictví [anonymizována dvě slova], vlastníkem sporného majetku nebyl vzhledem ke shora uvedeným závěrům ani [jméno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] z [příjmení] v době, když ještě za svého života převedl na žalobkyni a) veškerý svůj majetek věnovací listinou ze dne [datum]. Je přitom nerozhodné, jakým právním řádem se požívací právo žalobce b) řídí, neboť již ze samotných tvrzení žalobců lze uzavřít, že je odvozeno od vlastnictví žalobkyně a), případně od vlastnictví samotného [anonymizováno].

56. Vzhledem k tomu, že žalobkyně a) (a ani její právní předchůdce), nebyla v době od [datum] vlastníkem sporného majetku a žalobce b) neměl k tomuto majetku požívací právo, nevzniká žalobcům ani nárok na náhradu za ušlé plody a užitky, případě snížení hodnoty pozemků způsobené nesprávným hospodařením v době od [datum] do současnosti, neboť v tomto období jim ze sporného majetku nemohly plody ani užitky ujít.

57. Jelikož v posuzované věci nešlo o vyvlastnění, tak žalobci nemají nárok ani na peněžitou náhradu za konfiskované nemovitosti, kterou požadovali v rámci eventuálního petitu v minimální výši 100.000 Kč po každém z žalovaných. Absence náhrady je inherentním znakem konfiskace, pro niž z podstaty věci nemusí být splněny dnešní podmínky vyvlastnění podle čl. 11 odst. 4 Listiny (usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17). Stanovením podmínek pro zmírnění některých majetkových křivd, včetně časového vymezení, však došlo nikoli k vyvlastnění, jak se žalobci domnívají, ale jen k zániku možnosti uplatnit ochranu práva v důsledku uplynutí dlouhé doby (obdobně jako u vydržení). Evropský soud pro lidská práva dal jasně najevo, že státy mají volnost ve stanovení podmínek pro zmírnění některých majetkových křivd, a opakovaně dospěl k závěru, že Úmluvou, resp. Protokolem k ní je chráněn majetek existující (existing possesions, biens actuels), nikoliv očekávání, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které je již dlouho nemožné účinně vykonávat. Náhrady se proto v těchto případech nelze dovolávat odkazem na Listinu či Úmluvu a její Protokol a tam zakotvená práva pro případ vyvlastnění.

58. Z výše uvedených důvodů neměly žádné důkazy předložené žalobci týkající se chování jejich právního předchůdce v době předválečné, válečné či poválečné ani důkazy ohledně jeho národnosti, či důkazy odkazující na různá stanoviska a právní rozbory ohledně majetku [anonymizováno] pro rozhodnutí ve věci význam.

59. Namítané porušení norem mezinárodního práva veřejného na řešený případ nedopadá. Žalobci sice už v žalobě popsali okolnosti, kterými je dle jejich názoru porušováno mezinárodní právo upravující jednání a řešení sporů mezi státy, zejména zásada pokojného ujednání mezinárodních sporů, zásada povinné spolupráce mezi státy a zásada svrchované rovnosti států, v řízení však vystupují jako soukromá osoba a soukromá nadace a předmětem žaloby je ochrana soukromého majetku, což zcela odpovídá skutkovému vymezení uplatněných nároků na peněžité plnění. Soud dále dodává, že majetek byl zůstaviteli konfiskován jako soukromé vlastnictví, nikoliv jako majetek suveréna. Nejvyšší soud v rozsudku R II [číslo] v rámci řešení první pozemkové reformy ve vztahu k zůstaviteli uvedl, že„ mu nepřísluší nic více než prosté soukromé vlastnictví pozemkové, jež je podrobeno obecnému zákonodárství. Nic na tom nemění, že vlastník je suverénem, osobou mezinárodního postavení“. Postup vůči zůstaviteli ve smyslu dekretu č. 12/ 1945 Sb. nebyl v rozporu s mezinárodním právem.

60. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal úspěšným žalovaným náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.

61. Plně procesně úspěšnému žalovanému č. 1 přísluší právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1.840 Kč, které sestávají z pěti paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (převzetí a příprava, vyjádření k žalobě, účast při jednání konaném dne 8. 9. 2021, které trvalo déle než dvě hodiny, účast při vyhlášení rozsudku dne 15. 9. 2021) podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu a z cestovného za cestu Praha – Nymburk a zpět dne 28. 9. 2021 a dne 15. 9. 2021 ve výši 340 Kč (2x 170). Žalobkyně a) je povinna nahradit 1. žalovanému 66 % nákladů řízení, které platil, tj. 1.214,40 Kč. Žalobce b) je povinen nahradit 1. žalovanému 34 % nákladů řízení, které platil, tj. 625,60Kč.

62. Plně procesně úspěšnému žalovanému č. 2 přísluší právo na náhradu nákladů řízení, které jednak spočívají z 1 paušální náhrady hotových výdajů za vyjádření ze dne 15. 5. 2019 ve výši 300 Kč (v té době nebyl žalovaný č. 2 právně zastoupen), jednak v odměně za zastupování advokátem a náhradě jeho hotových výdajů v celkové výši 39.043,65 Kč. Tato odměna je tvořena 4 úkony právní služby po 7.500 Kč při tarifní hodnotě 160.000 Kč, dále 4 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě a účast při jednání konaném dne [datum], které trvalo déle než dvě hodiny), cestovné osobním automobilem Hyundai, r.z. 6AC3250, při průměrné spotřebě 6 l /100 km, vyhláškové ceně benzinu Natural 95 - 27,80 Kč, sazbě náhrady 4,40 Kč, při ujetí celkem 110 km (Praha – Nymburk a zpět), ve výši 667,48 Kč, náhradu za promeškaný čas ve výši 4x půl hodina po 100 Kč, DPH 21% ve výši 6.776,17 Kč Náklady řízení tedy celkem 39 343,65 (300 + 39.043). Žalobkyně a) je povinna nahradit 2. žalovanému 66 % nákladů řízení, které platil, tj. 25.966,81 Kč. Žalobce b) je povinen nahradit 2. žalovanému 34 % nákladů řízení, které platil, tj. 13.376,84 Kč.

63. Při určení výše odměny za zastupování advokátem soud vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2013). I v řízeních, jejichž předmětem je vyklizení nemovité věci, se za tarifní hodnotu považuje cena věci v době započetí úkonu právní služby, jíž se právní služba týká, podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 590/2002). V projednávané věci však nebyl podán znalecký posudek o ceně nemovitých věcí, jejichž vyklizení se žalobci po žalovaných domáhali, a hodnotu těchto nemovitých věcí lze pro účely řízení v projednávané věci určit jen s nepoměrnými obtížemi. Šlo by totiž o zjištění jejich ceny jen za účelem určení výše náhrady nákladů řízení. Z tohoto důvodu soud při stanovení tarifní hodnoty vycházel z § 9 odst. 1 advokátního tarifu, podle něhož nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10.000 Kč (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2651/2013).

64. Povinnost nahradit žalovaným náklady řízení soud rozdělil mezi žalobce podle poměru jejich účastenství jako samostatných společníků na věci a na řízení (Drápal., L. in Drápal, L., Bureš, J. – Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 593). Tento poměr určil poměrem tarifních hodnot, které ve vztahu ke každému ze žalovaných činí 50 000 Kč u žalobního požadavku na určení vlastnického práva k nemovitým věcem, 10 000 Kč u žalobního požadavku na vyklizení a 100 000 Kč u žalobního požadavku na peněžité plnění. Na těchto tarifních hodnotách se každý ze žalobců podílí jednou polovinou co do žalobních požadavků na vyklizení a peněžité plnění, tj. na každého z nich připadá tarifní hodnota 55 000 Kč, a žalobkyně a) sama pak na tarifní hodnotě 50 000 Kč u žalobního požadavku na určení vlastnického práva k nemovitým věcem. Z celkového součtu tarifních hodnot ve výši 160 000 Kč tak připadá na žalobkyni a) 105.000 Kč, tj. 66 %, a na žalobce b) 55.000 Kč, tj. 34%.

65. Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 o.s.ř. Dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř., zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátu.

Poučení