5 C 398/2024 - 119

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci žalobce: [Anonymizováno] zastoupený advokátkou JUDr. Monikou Čírtkovou sídlem Politických vězňů 44, 280 02 Kolín II proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou JUDr. Martinou Kubincovou sídlem Pod Jarovem 2031/20, 130 00 Praha o odstranění stavby takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna na vlastní náklady odstranit stavbu betonového oplocení na pozemku parc. č. [Anonymizováno] trvalý travní porost, v obci a katastrálním území [adresa], zapsaném u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 18 802 Kč k rukám zástupkyně žalobce advokátky JUDr. Moniky Čírtkové, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhal odstranění stavby betonového oplocení stojícího na pozemku parc. č. [Anonymizováno], trvalý travní porost, v obci a katastrálním území [adresa], zapsaném u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa] (dále též jen „pozemek žalobce“). Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná od žalobce odkoupila pozemek parc. č. [Anonymizováno], trvalý travní porost, v obci a katastrálním území [adresa], zapsaném u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa] (dále též jen „pozemek žalované“), a vybudovala na něm stavbu rodinného domu. Dále žalovaná vybudovala i stavbu betonového oplocení, kterou ovšem neumístila na svém pozemku, nýbrž na pozemku žalobce, a to bez jakéhokoliv oprávnění. Žalobce již od počátku se stavbou betonového oplocení na svém pozemku nesouhlasil a opakovaně žalovanou vyzýval k jejímu odstranění. Žalovaná přitom v kupní smlouvě uzavírané se žalobcem výslovně prohlásila, že se jako kupující seznámila se stavem převáděné nemovitosti a skutečnými hranicemi pozemků. Žalovaná stavbou oplocení narušila uliční čáru, když stavba jejího oplocení vybočuje z linie oplocení jiných staveb v této ulici. Žalobce přitom na odstranění stavby plotu musí trvat z důvodu zimní údržby, zajištění bezpečného užívání komunikace apod. Žalovaná přitom stavbu oplocení na pozemku žalobce nezřídila v dobré víře, a proto žalobce trvá na odstranění stavby.

2. Žalovaná považovala podanou žalobu za nedůvodnou, neboť při podpisu kupní smlouvy dne 4. 4. 2018 a následné prohlídce nezastavěné plochy, na které se pozemek žalované nacházel, nebyly hranice pozemku žalované jakkoliv fakticky vytyčeny a byla zde umístěna pouze pojistková skříň. Při podpisu kupní smlouvy ani později nebyl mezi účastníky řízení sepsán žádný předávací protokol ani jiné dokumenty, které by vytyčovaly hranice pozemku žalované. Pokud by žalobce při prodeji pozemku žalované postupoval řádně, hranice pozemku by byly řádně geodeticky vytyčené a doklady o jejich vytyčení žalované předány. Žalovaná přitom se stavbou rodinného domu započala na jaře roku 2018, kdy [právnická osoba] [adresa] vydal společný souhlas se stavebním záměrem, ve kterém posuzoval i oplocení pozemku žalované s veřejnou komunikací. Žalovaná přitom k souhlasu s užíváním rodinného domu a zřízení trvalého bydliště musela na pokyn stavebního úřadu ještě v prosinci 2018 vystavět oplocení svého pozemku. Ačkoliv byl stavební úřad v prosinci 2018 seznámen se skutečností, že žalovaná staví oplocení dle schválené projektové dokumentace, žalovanou nikterak neupozornil na to, že betonové oplocení staví na pozemku žalobce. Žalobce toto mohl učinit v samotných počátcích stavby, kdy ještě nebyly žalovanou vynaloženy tak značné náklady, a mohl předejít škodě, která hrozí odstraněním stavby oplocení nyní. Žalobce tuto situaci řešil s žalovanou až dne 14. 3. 2019 při osobní schůzce starosty města s žalovanou. Žalovaná si před stavbou rodinného domu nechala zpracovat projekt stavby včetně oplocení, přičemž ze strany žalobce ani stavebního úřadu nebylo nikdy namítáno, že staví v rozporu se stavebním úřadem schváleným projektem. Zatímco stavební úřad dokola řešil odstranění stavby betonového oplocení, aniž by prokazoval porušení stavebně právních předpisů, žalobce nevyhověl žádostem žalované o odkup zastavěná části pozemku žalobce. Žalobce z pozice vlastníka pozemku začal s žalovanou jednat až v září 2024. Žalobce přitom nikterak nedokládá, že žalovaná stavbu oplocení na jeho pozemku nevystavěla v dobré víře. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla v dobré víře a že žalobce žalovanou včas nevyzval k odstranění stavby, žalobce nyní nemá nárok domáhat se odstranění stavby, a proto navrhla žalobu zamítnout.

3. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti:

4. Žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno], trvalý travní porost, v obci a katastrálním území [adresa], zapsaném u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], zatímco žalovaná je výlučným vlastníkem sousedního pozemku parc. č. [Anonymizováno] trvalý travní porost, v obci a katastrálním území [adresa], zapsaném u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa] (prokázáno výpisy z katastru nemovitostí). Žalovaná pozemek parc. č. [Anonymizováno] nabyla smlouvou uzavřenou s žalobcem, na jejímž základě se žalobce zavázal převést na žalovanou vlastnické právo ke shora uvedenému pozemku, za což se žalovaná zavázala zaplatit sjednanou kupní cenu. Žalovaná v článku VIII. uzavřené kupní smlouvy prohlásila, že se seznámila se stavem převáděné nemovitosti a hranicemi pozemků ve skutečnosti (prokázáno výpisy z katastru nemovitostí a kupní smlouvou ze dne 4. 4. 2018).

5. Dne 15. 6. 2018 bylo na pozemku žalované provedeno [tituly před jménem] [jméno FO] prostorové vytyčení novostavby rodinného domu, na jehož základě byl touto osobou zpracován vytyčovací výkres. Vytyčovací body byly v terénu vyznačeny roxorovými trny. Vytyčení proběhlo dle souřadnic vytyčovacích bodů na obvodu základů novostavby. Podklady pro vytyčení byly výkresy stavební dokumentace, a to koordinační a situační výkresy [tituly před jménem] [jméno FO]. Z těchto výkresů je seznatelné přesné místo zamýšleného umístění stavby rodinného domu na pozemku žalované. Z koordinačních výkresů a příloh se dále podává i umístění pozemku žalované v dané lokalitě (poloha vůči ostatním pozemkům) a průběh oplocení pozemku žalované (prokázáno protokolem o prostorovém vytyčení stavby, vytyčovacím a koordinačními výkresy včetně příloh). Z fotodokumentace, z níž nevyplývá, na jakém místě a kdy přesně byla pořízena, se podává, že v době pořízení snímků byla na nezastavěné ploše ve výstavbě veřejná komunikace, přičemž na opačné straně od obrubníku se nacházely v řadě stojící stavební rozvaděče. V přibližně stejné linii s jedním z rozvaděčů byly do země zaraženy dřevěné kolíky (prokázáno fotodokumentací).

6. Stavba betonového oplocení oddělujícího pozemky žalované a žalobce zčásti stojí na pozemku žalobce (prokázáno technickou zprávou [právnická osoba] ze dne 20. 2. 2020 a kontrolním zaměřením průběhu oplocení mezi pozemky [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 5. 9. 2019). 7. [právnická osoba] [adresa], Odbor životního prostředí a výstavby, dopisem ze dne 11. 3. 2019, který byl žalované opakovaně doručován, žalované oznámil, že při kontrolní prohlídce na stavbě dne 1. 3. 2019 bylo zjištěno, že betonové oplocení není umístěno na pozemku žalované, a proto žalovanou vyzval k přesunutí betonového oplocení na její pozemek a uvedení pozemku žalobce do původního stavu, to vše do třiceti dnů od doručení výzvy (prokázáno výzvou ze dne 11. 3. 2019 včetně doručenek). Žalovaná adresovala [právnická osoba] [adresa] žádost o dodatečné povolení stavby betonového oplocení o výšce 150 cm s bránou a brankou, nacházející se na pozemku žalované a na pozemku žalobce. Orientační náklad na provedení stavby byl 125 000 Kč (prokázáno žádostí ze dne 22. 12. 2020).

8. Žalovaná dále prostřednictvím své zástupkyně dopisem ze dne 11. 3. 2021 vylíčila, že přesah stavby betonového oplocení na pozemek žalobce je minimální, přičemž i postupovala při výstavbě dle projektové dokumentace, a proto navrhla zřízení práva stavby k zastavěné části pozemku žalobce či oddělení zastavěné části pozemku žalobce geometrickým plánem a jeho odkup do svého vlastnictví (prokázáno dopisem ze dne 11. 3. 2021). Zastupitelstvo žalobce na zasedání konaném dne 22. 4. 2021 nesouhlasilo ani s jednou navrhovanou variantou (prokázáno vyrozuměním ze dne 22. 4. 2021). Žalovaná po sdělení stanoviska zastupitelstva žalobce opětovně prostřednictvím své zástupkyně trvala na jiném řešení věci a navrhla postupovat dle zákonných ustanovení o přestavku, přičemž žalobce tuto nabídku taktéž odmítl (prokázáno návrhem ze dne 23. 4. 2021 a odpověďmi ze dne 3. a 4. 5. 2021).

9. Na schůzi konané dne 11. 9. 2024 Rada města [adresa] souhlasila se zasláním předžalobní výzvy k odstranění plotu umístěného na pozemku ve vlastnictví žalobce parc. č. [Anonymizováno] přičemž dne 18. 9. 2024 byla žalované adresována výzva k odstranění stavby oplocení ve lhůtě 15 dnů s upozorněním, že v opačném případě se žalobce svého nároku bude domáhat soudní cestou (prokázáno usneseními schůze č. [Anonymizováno] města [adresa] a předžalobní výzvou ze dne 18. 9. 2024).

10. Z výpovědi svědka [jméno FO] soud zjistil, že stavba betonového oplocení oddělující pozemky účastníků probíhala na přelomu roku 2019 a 2020. Po předložení listin ze spisu připustil, že stavba probíhala již v prosinci 2018. V té době se byl podívat na stavbu veřejné komunikace, přičemž rodinný dům žalované v té době již stál a stavba oplocení tehdy probíhala. Před vydáním stavebního souhlasu se nedělají osobní prohlídky, k závěrečné prohlídce se případně přistoupí tehdy, jestliže v průběhu stavby vyvstanou nějaké pochybnosti. Někdy v lednu nebo únoru, kdy ještě stavba oplocení nebyla dokončena, neboť na oplocení nebyla umístěna vjezdová vrata ani vstupní vrátka a výplň mezi betonovými sloupky byla hotova jen zčásti, daly technické služby městskému úřadu podnět o tom, že stavba oplocení žalované se nachází na pozemku žalobce. Nedokázal si vzpomenout, zda bylo řízení o odstranění stavby zahájeno bezodkladně či předcházelo neformální kontaktování žalované. Nicméně následně k zahájení řízení o odstranění stavby došlo. Celou situaci řešil s žalovanou sám kromě osobní schůzky žalované se starostou. Předmětem této schůzky byl odkup pozemku, přičemž bližší věci ani skutečnost, zda byl o této schůzce pořizován nějaký záznam, nevěděl.

11. Z územního souhlasu a souhlasu s provedením ohlášeného stavebního záměru ze dne 31. 5. 2018, sdělení [právnická osoba] [adresa] ze dne 7. 11. 2018 a protokolu o ústním jednání ze dne 4. 7. 2019 soud nezjistil žádné rozhodující skutečnosti.

12. Po postupu dle § 132 o.s.ř. soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru o skutkovém stavu, že žalobkyně od žalobce na jaře 2018 nabyla do svého vlastnictví pozemek parc. č. [Anonymizováno] který přímo sousedí s pozemkem parc. č. [Anonymizováno] ve vlastnictví žalobce. V řízení nebylo provedenými důkazy prokázáno, navzdory výslovné formulaci uvedené v kupní smlouvě, že by v době uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k pozemku žalované byly hranice tohoto pozemku v terénu fakticky vytyčeny. V témže období žalovaná započala s výstavbou rodinného domu, a to na základě zpracované projektové dokumentace. V červnu 2018 došlo k prostorovému vytyčení stavby, tj. k označení polohy rodinného domu na pozemku žalované. Ačkoliv byly v rámci projektové dokumentace ke stavbě rodinného domu zpracovány i koordinační a situační výkresy, ve kterých byl označen průběh hranice pozemku žalované a pozemku žalobce a poloha plotu oddělujícího od sebe tyto pozemky navzájem, z ničeho se nepodávalo, že při prostorovém vytyčení stavby došlo i k vytyčení hranic pozemku žalované. Žalovanou předložená fotodokumentace, ačkoliv tato může nasvědčovat tomu, že zřejmě v době před stavbou oplocení byly v blízkosti veřejné komunikace (zřejmě v přibližných místech dnešního oplocení) zaražené do země dřevěné kůly, nelze dovodit, kdo a kdy dřevěné kůly na místo umístil a za jakým účelem tak učinil. K výpovědi svědka [jméno FO] je třeba předeslat, že svědek původně vypovídal o nastalých skutečnostech s ročním posunem, nicméně jím uváděnými měsíci si byl jist. Jeho výpověď je navíc v některých částech doplňována listinnými důkazy, a proto soud neměl důvod jmenovanému svědkovi v těchto částech jeho výpovědi nevěřit. Soud z jeho výpovědi a listinných důkazů zjistil, že stavba oplocení probíhala již v prosinci 2018, přičemž celá záležitost s umístěním plotu se začala řešit někdy v lednu nebo únoru 2019, kdy na problematické umístění plotu upozornili technické služby města. Žádné listinné či jiné důkazy nedoplňují výpověď svědka [jméno FO] pouze v tom směru, že v této době ještě nebylo betonové oplocení z podstatné části hotovo a soud tuto skutečnost při svém rozhodování nebral za svou. Nicméně je výpověď svědka [jméno FO] doplňována listinami tak, že stavební úřad již brzy po obdržení podnětu technických služeb začal bezodkladně jednat (výzva ze dne 1. 3. 2019). Následně se žalovaná pokoušela dosáhnout dodatečného povolení stavby betonového oplocení s tím, že toto se nenachází výlučně na pozemku stavebníka (na jejím pozemku), nýbrž i na pozemku žalobce. Taktéž se žalovaná opakovaně snažila o zřízení práva stavby na pozemku žalobce, případně o odkup zastavěné části pozemku žalobce. Žalobce přitom tyto nabídky žalované neakceptoval a opakovaně žalovanou vyzýval ke zjednání nápravy, a to i formou předžalobní výzvy s upozorněním na možné domáhání se svého nároku soudní cestou.

13. Soud zamítl návrhy na doplnění dokazování projektem ke komunikaci v dané lokalitě, fakturou č. [Anonymizováno] rozhodnutím o změně stavby ze dne 28. 8. 2018, ohledáním věci, e-mailovou komunikací z dubna 2018, rozhodnutími Krajského úřadu [Anonymizováno] kraje ze dne 5. 11. 2019, ze dne 24. 2. 2022 a ze dne 5. 8. 2024, rozhodnutími [právnická osoba] [adresa] ze dne 5. 11. 2019, ze dne 20. 12. 2021 a ze dne 10. 5. 2024 a účastnickým výslechem žalované pro jejich nadbytečnost, neboť soud za shora zjištěného skutkového stavu mohl učinit právní závěr v projednávané věci, přičemž důkazní potenciál uvedených návrhů je minimální a případné další zjištěné skutečnosti nemohly mít vliv na právní posouzení celé věci.

14. Podle § 1085 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), soud může na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že ten, kdo zřídil stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, musí vlastním nákladem stavbu odstranit a uvést pozemek do předešlého stavu. Soud přitom přihlédne, zda k zřízení stavby došlo v dobré víře.

15. Podle § 1086 odst. 1 o.z. kdo v dobré víře zřídil na cizím pozemku stavbu, má právo domáhat se po vlastníku pozemku, který o zřizování stavby věděl a bez zbytečného odkladu ji nezakázal, aby mu pozemek převedl za obvyklou cenu. Také vlastník pozemku má právo po zřizovateli stavby požadovat, aby pozemek koupil za obvyklou cenu.

16. Podle § 1086 odst. 2 o.z. soud na návrh některé ze stran přikáže pozemek do vlastnictví zřizovatele stavby a rozhodne o jeho povinnosti zaplatit vlastníku pozemku náhradu.

17. Podle § 1087 odst. 1 o.z. zasahuje-li trvalá stavba zřízená na vlastním pozemku jen malou částí na malou část cizího pozemku, stane se část pozemku zastavěného přestavkem vlastnictvím zřizovatele stavby; to neplatí, nestavěl-li zřizovatel stavby v dobré víře.

18. Ustanovení § 1085 o.z. zakládá základní oprávnění vlastníka pozemku, na kterém se nachází neoprávněná stavba, domáhat se odstranění takové stavby. Předně soud podotýká, že za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „s.o.z.“), mělo vypořádání podle tehdejšího ustanovení § 135c s.o.z. jasná judikatorní pravidla. Vypořádání neoprávněné stavby bylo považováno za řízení, ve kterém z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání právního vztahu, a soud tedy nebyl vázán navrženým způsobem vypořádání. Výčet způsobů vypořádání byl demonstrativní s prostorem pro úvahu soudu také o jiných než zákonem výslovně uváděných způsobech řešení. Cílem řízení o vypořádání neoprávněné stavby bylo, aby byl definitivně vyřešen základní problém, jímž byla existence neoprávněné stavby na pozemku jiného vlastníka i s otázkou případné finanční kompenzace. Na tomto místě je nutno vzhledem k nyní projednávané věci doplnit, že s ohledem na změnu právní úpravy se v intencích nynější úpravy již dle soudu v případě řízení o odstranění stavby nejedná o řízení ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř., v němž vyplývá způsob vypořádání mezi účastníky řízení ze zákona a v němž není soud vázán návrhy účastníků. Dospěl-li by tak soud při rozhodování v této věci k závěru, že zde nejsou podmínky pro případné odstranění stavby ve smyslu § 1085 o.z. a je zde prostor pro jiné vypořádání vztahů předpokládaných zákonem (srovnej např. § 1084 odst. 2 nebo § 1086 o.z.), mohl by tak činit pouze na návrh některého z účastníků řízení.

19. Vlastník pozemku může žalobu podle § 1085 o.z. podat bez jakýchkoli dalších omezení; nemusí jednat se zřizovatelem stavby o mimosoudním řešení, nemusí být na jeho pozemku způsobena škoda apod. Podstatný je pouze objektivně vzniklý protiprávní stav, tj. zřízení stavby na cizím pozemku bez právního titulu. Samotné ustanovení § 1085 o.z. je pak založeno na tom, že opravňuje vlastníka pozemku k podání odstraňovacího návrhu a dává soudu zákonné možnosti, byť velmi rámcově formulované, zda této žalobě vyhoví či nikoli. To totiž vyplývá z formulace, že soud „může“ rozhodnout o odstranění stavby, i z hlediska, které mu zákon ukládá k zohlednění. Jediným zákonným hlediskem, ke kterému má soud přihlédnout, je přitom hledisko existence dobré víry při zřízení stavby. Tím se ovšem nevylučuje, aby soud zohlednil i hlediska jiná. Hlediska pro vypořádání neoprávněné stavby ostatně dotvářela právě i samotná rozhodovací praxe a ustálená judikatura ve vztahu k ustanovení § 135c s.o.z. Oproti dosavadní praxi, která dobrou víru zohledňovala jako jedno z kritérií přicházejících do úvahy, jeho „povýšení“ na zákonné, a jediné výslovné hledisko nepochybně naznačuje i zvýšení významu tohoto hlediska (srovnej Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva [§ 976-1474]. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021).

20. Dobrou víru lze přitom definovat jako psychický stav osoby, která se domnívá, že jí vykonávané právo náleží, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda tato osoba je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, nikoliv pouze ze subjektivního hlediska samotného účastníka. Jinými slovy je dobrá víra založena na omylu takové osoby, přičemž tento omyl musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže při běžné opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem a povaze daného případu po každém požadovat, nemohla mít osoba jednající v dobré víře pochybnosti o tom, že jí vykonávané právo náleží (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04).

21. Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2063/2019, k dobré víře držitele nemovité věci uvedl: „Jelikož právní předchůdci žalobců neznali přesný průběh hranice mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, stanovili tuto hranici při převodu pozemku parc. č. XY spolu se žalobci na základě vzájemné dohody podle vlastního uvážení. Při stanovení hranice nevyšli z údajů evidence nemovitostí a rovněž nenechali hranici vytyčit příslušným odborníkem. Jestliže na základě posouzení těchto skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci nebyli oprávněnými držiteli sporné části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, neboť vzhledem ke všem okolnostem nebyli v dobré víře, že jim vlastnické právo náleží, nelze jeho úvahám vytknout zjevnou nepřiměřenost. Je důležité především zohlednit, že žalobci věděli, že hranice jimi nabývaného pozemku je vytyčena pouze přibližně a byla stanovena na základě vlastního uvážení spolu s uživateli sousedního pozemku, avšak bez součinnosti s jeho tehdejším vlastníkem. Při stanovení hranice nebyly zohledněny údaje z evidence nemovitostí a rovněž hranici nevytyčil příslušný odborník. V této souvislosti lze odkázat na závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3005/2005, v němž dovolací soud vyložil, že držitel sporné části sousedního pozemku nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem části pozemku, pokud věděl, že hranice pozemku je vytyčena pouze přibližně a přesnější vytyčení hranice je možné provést. Lze uzavřít, že (výše uvedená) skutková zjištění vztahující se k nabytí pozemku parc. č. XY a k vytyčení hranice mezi tímto pozemkem a pozemkem parc. č. XY vylučují samy o sobě dobrou víru žalobců, a to bez ohledu na další skutečnosti zjištěné v poměrech projednávané věci“. Právě ve výše vzpomínaném rozsudku ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3005/2005, ve vztahu k tomuto řízení Nejvyšší soud formuloval myšlenku, že právní předchůdci žalovaného nemohli zachovat při stavbě oplocení pozemku obvyklou míru opatrnosti, pakliže jim bylo známo, že hranice pozemku nebyla přesně zaměřena. I kdyby se tak právní předchůdci žalovaného subjektivně domnívali, že k jejich pozemku náleží i předmětná část sporného pozemku, o níž bylo soudní řízení vedeno, měli před stavbou oplocení nechat hranice svého pozemku zaměřit. Proto se nemohli stát oprávněnými držiteli sporné části pozemku.

22. Jak soud nastínil již výše, ačkoliv je jediným zákonem uvedeným hlediskem při rozhodování o osudu stavby zřízené na cizím pozemku dobrá víra zřizovatele stavby, soud při svém rozhodování přihlíží i k hlediskům dalším. V zásadě pak nic nebrání tomu, aby soud přihlížel k hlediskům formulovaným soudní praxí již ve vztahu k ustanovení § 135c s.o.z. Soudy měly v rámci svých úvah přihlédnout především k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, k jakému účelu byla stavba zřízena a jaký je její charakter (zda vlastník stavby a jeho rodina tuto užívá k bydlení), jaký je rozsah zastavěného pozemku, za jakých okolností byla stavba zřízena a zda vlastník pozemku o stavbě věděl a zda proti ní zakročil či nezakročil (a z jakých důvodů) a k době, která od zřízení uplynula (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2418/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4667/2010, a ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5111/2016). Uvedený výčet je samozřejmě demonstrativní a bylo povinností soudů jednotlivá hlediska pečlivě zvažovat ve vztahu ke každému jednotlivému případu. Soudní praxe přitom dále dospěla k závěru, že pokud v zásadě jediným kritériem v neprospěch odstranění neoprávněné stavby na cizím pozemku byla výše nákladů spojených s jejím odstraněním, avšak další hlediska svědčila požadavku vlastníka pozemku na odstranění neoprávněné stavby, pak za této situace nešlo považovat za neúčelné rozhodnutí o odstranění takové stavby či její části (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2418/2012).

23. Konečně je třeba pouze doplnit, že podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že stavebník staví na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavět. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné proto není rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební povolení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011).

24. Žalobkyně v rámci podané žaloby jednoznačně trvala na odstranění neoprávněné stavby betonové oplocení, přičemž žádný z účastníků řízení neučinil návrh, který by směřoval k jinému způsobu vypořádání mezi účastníky. Soud se proto v nyní projednávané věci zabýval pouze dvěma variantami, a to žalobě v případě naplnění podmínek dle § 1085 o.z. vyhovět, či ji při nesplnění podmínek dle citovaného ustanovení zamítnout.

25. Soud přitom na základě provedeného dokazování bezpečně zjistil, že stavba betonového oplocení žalované částečně stojí na pozemku žalobce. Tato skutečnost se ostatně podává z listinných důkazů předložených soudu nikoliv jen žalobcem, nýbrž i samotnou žalovanou. Listinné důkazy tuto skutečnost dokreslují i v tom směru, že sama žalovaná si byla této skutečnosti po dlouhou dobu vědoma, přičemž se v minulých letech snažila jednat s žalobcem o méně invazivních způsobech narovnání jejich vztahů. Pokud pak sama žalovaná před zahájením jednání ve věci samé soudu vyjevila určité pochybnosti o tom, zda stavba betonového oplocení vůbec stojí na pozemku žalobce, jednalo se dle soudu o ničím nepodloženou (ba naopak listinnými důkazy přímo vyvrácenou) spekulaci žalované, která soudu přes příslušné poučení neoznačila důkazy prokazující nepravdivost v řízení provedených listinných důkazů a vyvracející tuto pro řízení zcela zásadní skutečnost. Za situace, kdy tak bylo prokázáno, že stavba betonového oplocení zčásti stojí na pozemku žalobce bez právního titulu, a jedná se tedy o stavbu neoprávněnou, bylo ve smyslu § 1085 o.z. na uvážení soudu, zda návrhu žalobce vyhoví či nikoliv.

26. Předně soud připomíná, že pojmy „neoprávněná stavba“ a „nepovolená stavba“ nejsou synonymy. Podstatná část procesní obrany žalované spočívající v tom, že proběhlo řádné stavební řízení a stavba žalované byla povolena, je proto v nyní projednávané věci irelevantní. Skutečnost, že žalovaná stavbu betonového oplocení vystavěla v souladu s předpisy veřejného práva, nemá význam pro posouzení věci v rovině práva soukromého. Proto samotná existence stavebního povolení není jedním z hledisek ve prospěch žalované a nemá vliv ani na posuzování dobré víry žalované jako zřizovatele stavby.

27. Jak bylo již uvedeno shora, ačkoliv dobrá víra zřizovatele stavby není jediným hlediskem, ke kterému by měl soud při svém rozhodování přihlížet, jedná se o hledisko zcela zásadní. Žalovaná v rámci řízení poukazovala především na to, že v době uzavření kupní smlouvy mezi účastníky řízení nebyly hranice pozemku zaměřeny a v terénu vytyčeny. Samotná vágní formulace uvedená v kupní smlouvě, že „žalovaná se seznámila se stavem převáděné nemovitosti a hranicemi pozemků ve skutečnosti“ ničeho nedokládá a nebyl-li v řízení prokázán opak, soud skutečně vycházel z toho, že v době převodu vlastnického práva na žalovanou nebyly hranice pozemku žalované vytyčeny. Žalovaná pak v rámci dokazování prokázala, že před stavbou rodinného domu došlo k zaměření, které se ovšem týkalo přesného umístění rodinného domu na jejím pozemku. Z provedeného dokazování ovšem nikterak dále nevyplývá, že žalovaná za situace, kdy jí nebyl znám přesný průběh hranice mezi jejím pozemkem a pozemkem žalobce a tato hranice ani nebyla v terénu seznatelná, nechala zaměřit přesný průběh hranice mezi pozemky k tomu odborně způsobilou osobou. Pokud nebyla hranice pozemků zaměřena a stavba betonového oplocení probíhala, aniž by v místě cokoliv poukazovala na přesný průběh hranice mezi pozemky, rozhodně žalovaná nemohla být v dobré víře. Lze přitom odkázat na shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle kterých není naplněn požadavek dobré víry držitele části sporného pozemku, pakliže tento neznal přesný průběh hranic pozemku a část sporného pozemku si „přivlastnil“, ačkoliv měl možnost přesný průběh hranice zjistit. Analogicky s těmito závěry nemohla být žalovaná v dobré víře, pakliže stavěla betonové oplocení, aniž by znala přesný průběh hranice pozemků a měla možnost tuto zjistit. Pokud tedy byla stavba betonového oplocení prováděna „od oka“ (zaměření hranice pozemků nebylo prokázáno), nemohl soud přisvědčit tomu, že žalovaná byla v dobré víře.

28. Soud pak dále v projednávané věci zohlednil, že se jedná „pouze“ o stavbu oplocení, a proto případné odstranění stavby nebude mít zásadního dopadu do jedné ze základních potřeb žalované, a to uspokojování potřeby bydlení, neboť možnost užívání rodinného domu na pozemku žalované tím nebude dotčena. Ačkoliv soud nemá postavena najisto, zda v době, kdy se žalobce o zastavění části jeho pozemku dozvěděl (leden nebo únor 2019), byla stavba z podstatné části stále nedokončena či naopak, již začátek března 2019 začal [právnická osoba] [adresa] činit kroky k nápravě, přičemž sama žalovaná připustila, že ještě v březnu 2019 měla osobní schůzku se starostou města. Ačkoliv soud připouští, že [právnická osoba] [adresa] zde vystupoval jako státní orgán (v přenesené působnosti), žalovaná musela být v době dokončování stavby betonového oplocení či krátce po jejím dokončení srozuměna s tím, že betonové oplocení je stavbou neoprávněnou. Nutno doplnit, že minimálně ještě v březnu 2019 (při osobní schůzce žalované a starosty obce) již orgány obce nikoliv jako orgány státní moci, ale jako orgány obce (a tím pádem vlastníka zastavěného pozemku) s žalovanou jednaly. Ostatně i další komunikace v následujících letech mj. probíhala mezi žalovanou a zastupitelstvem obce. Soud má tedy za to, že žalobce jako vlastník zastavěného pozemku nebyl již od počátku pasivní a bezprostředně s žalovanou jednal o nápravě nastalého protiprávního stavu.

29. Ačkoliv v řízení nebylo relevantně zjištěno, jaká škoda případně žalované odstraněním stávajícího oplocení a výstavbou oplocení nového vznikne, tato skutečnost se již nemohla do rozhodnutí soudu promítnout. Ačkoliv je pravdou, že při zachování nynějšího stavu by zřejmě žalobce jako vlastník zastavěného pozemku nebyl zásadně krácen ve svém vlastnickém právu, oproti hrozící majetkové újmě žalované s náklady na odstranění stavby, soud s ohledem na shora uvedené nemusel údaj o těchto předpokládaných nákladech zjišťovat. Jak je nadneseno výše, předpokládaná ekonomická ztráta zřizovatele stavby v případě jejího odstranění nemá potenciál odvrátit rozhodnutí o odstranění stavby, svědčí-li ostatní hlediska pro její odstranění.

30. Soud výše nastínil, že kromě potenciální ekonomické ztráty žalované v souvislosti s odstraněním stavby betonového oplocení, zde nejsou žádné důvody, pro které by měl soud přejít současný protiprávní stav, tj. existenci stavby na pozemku jiného vlastníka. V zásadě všechna v této věci významná hlediska, a to včetně otázky dobré víry, odůvodňují oprávněnost žalobou uplatněného nároku. Soud proto žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost ve výroku I. tohoto rozsudku stanovenou. Pro splnění této povinnosti soud určil ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 věty první za středníkem o.s.ř. pariční lhůtu delší, než je předpokládaná zákonem, aby splnění takové povinnosti bylo v reálných silách žalované, přičemž se prodloužení této lhůty nedotkne ani zájmů samotného žalobce, který ostatně též stanovení delší lhůty navrhoval.

31. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v řízení plně úspěšný a náleží mu proto plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. Konkrétně má žalobce nárok na náhradu částky: - 2 000 Kč (zaplacený soudní poplatek), - Advokátka žalobce učinila v řízení celkem sedm úkonů právní služby: převzetí a příprava zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), výzva k plnění ze dne 18. 9. 2024, žaloba, doplnění žaloby ze dne 18. 3. 2025 (§ 11 odst. 1 písm. d/; vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), účast na jednání před soudem za každé započaté dvě hodiny dne 28. 2. 2025 a (2x) dne 16. 4. 2025 (§ 11 odst. 1 písm. g/ vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), o Mimosmluvní odměna za tři úkony právní služby do 31. 12. 2024 (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a žaloba) z tarifní hodnoty 10 000 Kč činí 3 x 1 500 Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 4. vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), o Mimosmluvní odměna za čtyři úkony právní služby od 1. 1. 2025 z tarifní hodnoty 30 000 Kč činí 4 x 2 300 Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), o Paušální náhrada hotových výdajů advokáta do 31. 12. 2024 činí 3 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), o Paušální náhrada hotových výdajů advokáta od 1. 1. 2025 činí 4 x 450 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), - 402 Kč - náhrada za jízdu v roce 2025 osobním automobilem tov. zn. Alfa Romeo, reg. zn. [SPZ], při cestě Kolín - Kutná Hora a zpět (jednání před soudem dne 28. 2. 2025 a dne 16. 4. 2025 o celkové vzdálenosti 48 Km, při ceně 34,70 Kč za litr pohonných hmot a náhrady 5,80 Kč za kilometr dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. Celkem tak má žalobce nárok na úhradu nákladů řízení ve výši 18 802 Kč, a to k rukám zástupkyně žalobce ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení