5 C 4/2018-166

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jarmilou Senešiovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupeného advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu takto:

Výrok

I. Zamítá se návrh žalobce, aby soud uložil žalované povinnost, do 15 dnů od právní moci rozsudku, písemně se omluvit žalobci doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tohoto znění: „ Omluva [celé jméno žalobce], [datum narození]: Česká republika - Ministerstvo vnitra se Vám omlouvá za šikanozní a ponižující jednání, kterému jste byl vystaven ze strany Policie ČR a za porušení Vašich základních práv a svobod, ke kterému došlo: - neoprávněnou evidencí a zpracováváním nepravdivých osobních údajů o Vaší osobě Policií ČR, spojujících Vás s trestným činem loupeže, ke kterému mělo dojít v roce 1993, - hlasitým sdělováním těchto Vašich osobních údajů policistou dne 9. 3. 2017 na veřejném místě v průběhu silniční kontroly před dalšími osobami, - donucováním Vás k předložení občanského průkazu Policií ČR pod pohrůžkou omezení Vaší osobní svobody tím, že jinak budete zajištěn a odvezen na oddělení policie, bez zákonného důvodu ke zjišťování Vaší totožnosti a přesto, že jste svojí totožnost prokázal policistovi hodnověrně řidičským průkazem, jakož i nezdvořilým, nadřazeným chováním hlídky Policie ČR vůči Vám dne 9. 3. 2017 při Vaší kontrole v Praze 3, Šrobárově ulici. Za toto ponižující jednání a za porušení Vašich základních práv a svobod, konkrétně Vašeho základního práva na výkon státní moci pouze v případech, mezích a způsobem, jež stanoví zákon, a Vašeho základního práva nebýt nucen činit nic, co zákon neukládá, podle čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod, Vašeho základního práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod, a Vašeho základního práva na ochranu osobnosti a na ochranu osobních údajů (informační sebeurčení) podle čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, přijměte prosím omluvu, neboť takový výkon veřejné moci ze strany Policie ČR vůči občanovi je v právním státě, za který se Česká republika prohlašuje v čl. 1 odst. 1 Ústavy, nepřípustný a je politováníhodné, že k němu došlo“ a návrh žalobce, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit mu, do 3 dnů od právní moci rozsudku, částku 120 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29.12.2017 do zaplacení.

II. Soud konstatuje porušení práv žalobce neoprávněnou evidencí a zpracováním nepravdivých osobních údajů o jeho osobě Policií ČR ke dni 9.3.2017, spojující jej s trestným činem loupeže, ke kterému mělo dojít v roce 1993, čímž došlo k porušení jeho základního práva na ochranu osobnosti a na ochranu osobních údajů dle čl. 10 odst.1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

III. Zamítá se návrh žalobce, aby soud konstatoval porušení práv žalobce hlasitým sdělováním, ve výroku II. rozsudku citovaných osobních údajů žalobce, policistou dne 9.3.2017 na veřejném místě v průběhu silniční kontroly před dalšími osobami, čímž došlo k porušení jeho základního práva na ochranu osobnosti a na ochranu osobních údajů dle čl. 10 odst.1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

IV. Zamítá se návrh žalobce, aby soud konstatoval porušení práv žalobce donucováním jej k předložení občanského průkazu Policií ČR pod pohrůžkou omezení jeho osobní svobody tím, že jinak bude zajištěn a odvezen na oddělení policie, bez zákonného důvodu ke zjišťování jeho totožnosti a přesto, že svoji totožnost prokázal policistovi hodnověrně řidičským průkazem, jakož i nezdvořilým, nadřazeným chováním hlídky Policie ČR vůči němu dne 9.3.2017 při jeho kontrole v Praze 3, Šrobárově ulici, čímž došlo k porušení jeho základního práva na výkon státní moci pouze v případech, mezích a způsobem, jež stanoví zákon, a jeho zákonného práva nebýt nucen činit nic, co zákon neukládá, podle čl.2 odst.2 a odst.3 Listiny základních práv a svobod, jeho základního práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod, a jeho základního práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst.1 Listiny základních práv a svobod.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u soudu dne 2.1.2018 se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Žádal, aby soud uložil žalované povinnost zlikvidovat nebo zajistit likvidaci údajů, které jej označují za pachatele loupežného přepadení ve všech databázích Policie ČR, písemně se žalobci omluvit a zaplatit mu 120 000 Kč s příslušenstvím, eventuálně (v případě zamítnutí žaloby o omluvu a peněžitou náhradu), aby soud konstatoval, že postupem žalované došlo k porušení práv žalobce garantovaných čl. 10 odst. 1 a 3 a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (viz text výrokové části rozsudku). Žalobce je přesvědčen, že Policie ČR vůči němu při silniční kontrole dne 9. 3. 2017 postupovala nezákonně, když jej nutila k předložení občanského průkazu, ačkoli k prokázání totožnosti předložil řidičský průkaz, snižovala jeho důstojnost a čest nepravdivými výroky o jeho minulosti a nezákonně evidovala jeho údaje ve svých databázích. Žalobce tvrdil, že jeho neoprávněné donucování ze strany hlídky Policie ČR, aby kromě řidičského průkazu předložil ještě také občanský průkaz a opakované vyhrožování žalobci jeho zajištěním a předvedením, proto bylo nesprávným (ba zlovolným) úředním postupem, jsoucím v rozporu s povinnostmi policisty podle § 9, § 11 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR. Žalobce proto právem tento postup policistů vnímal jako šikanozní a ponižující. Žalobce tvrdil, že mu tím vznikla nemajetková újma, spočívající v pocitech frustrace, nespravedlnosti a ponížení. Žádostí ze dne 28.6.2017 uplatnil žalobce u Ministerstva vnitra ČR nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zák.č.82/1998 Sb., která mu vznikla neoprávněnou evidencí a zpracováním nepravdivých osobních údajů o jeho osobě Policií ČR a dále šikanózním a ponižujícím jednáním hlídky Policie ČR, jemuž byl vystaven dne 9.3. 2017 v Praze 3, Šrobárově ulici při silniční kontrole. Žádal, aby Ministerstvo vnitra konstatovalo porušení jeho práv a aby se mu za jejich porušení písemně omluvilo, aby mi zaplatilo přiměřené zadostiučinění 120 000Kč, a aby byly zlikvidovány jeho osobní údaje v evidencích a databázích Policie ČR, označující jej za pachatele nebo spojující jej s „ loupežným přepadením“ – trestným činem loupeže, který byl vyšetřován v r. 1993, ohledně kterého byl pravomocně zproštěn obžaloby a o jejichž zlikvidování bylo pravomocně rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 5 a poté rozhodnutím Policejního prezídia ČR ze dne 27.8.2002. Dne 7.12.2017 bylo žalobci doručeno stanovisko právního odboru Ministerstva vnitra č.j. MV-83106-7/P-2017 ze dne 16.11.2017, podle kterého je jeho nárok nedůvodný.

2. Usnesením ze dne 8.4.2021, č.j. 5C 4/2018-142, které nabylo právní moci dne 19.4.2021, Obvodní soud pro Prahu 3 vyslovil, že není věcně příslušný k projednání a rozhodnutí o návrhu žalobce, aby soud uložil žalované povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku zlikvidovat nebo zajistit likvidaci jeho osobních údajů ve všech evidencích (databázích) Policie ČR a označujících jej za pachatele nebo spojující jej s loupežným přepadením – trestným činem loupeže, který byl vyšetřován v roce 1993, ohledně kterého byl pravomocně zproštěn obžaloby a o jejichž zlikvidování bylo pravomocně rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 5 a poté rozhodnutím Policejního prezídia ČR ze dne 27.8.2002 (§ 7 odst.1 a § 104b odst. 2 o.s.ř.). Po právní moci tohoto usnesení byla tato věc postoupena Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žalobního návrhu v celém rozsahu. Na obranu uvedla, že pro oprávněnost nároku uplatněného podle zákona č. 82/1998 Sb. je třeba naplnění tří předpokladů, kterými jsou vydání nezákonného rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup orgánu státu, vznik škody (resp. nemajetkové újmy) a příčinná souvislost mezi vnikem škody (nemajetkové újmy) a nesprávným úředním postupem nebo vydáním nezákonného rozhodnutí, přičemž je na žalobci, aby prokázal splnění uvedených předpokladů. Dalším nezbytným předpokladem pro přiznání nároku na náhradu škody (nemajetkové újmy vyčíslené v penězích) je spolehlivé prokázání výše těchto nároků. Tvrdila, že dotčená policejní hlídka postupovala v souladu se zákonem č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky (dále jen zákon o Policii ČR) a se zákonem č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen zákon č. 361/2000Sb.). Žalovaná je toho názoru, že daná situace vznikla v důsledku protiprávního jednání žalobce, který porušil zákon č. 361/2000 Sb. Současně žalovaná odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1.6.2020, č.j. 10A 88/2017-133.

4. U Městského soudu v Praze bylo, na návrh žalobce [celé jméno žalobce] proti Policii ČR, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, vedeno řízení pod sp.zn. 10A 88/2017 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Dle žalobního návrhu požadoval žalobce určení nezákonnosti postupu Policie ČR při silniční kontrole dne 9. 3. 2017, spočívající v jednání příslušníků policejní hlídky, kteří jej nutili k předložení občanského průkazu pod pohrůžkou, že jinak bude zajištěn a odvezen na oddělení Policie ČR, snižovali jeho důstojnost a čest výroky o tom, že„ má minulost“ a že„ má loupežné přepadení“ a dále také v nezákonné evidenci jeho údajů v policejních databázích. Dále se žalobce domáhal, aby soud zakázal Policii ČR snižovat při kontrolách jeho osoby jeho důstojnost a čest výše uvedenými výroky a uložila Policii ČR zlikvidovat veškeré údaje, které žalobce označují za pachatele loupežného přepadení, ze všech policejních evidencí a o tomto žalobce písemně informovat. Z žalobních tvrzení pak bylo zjištěno, že jak v řízení tomto, tak v řízení u Městského soudu v Praze je řešena tatáž situace, pouze s tím rozdílem, že v řízení sp. zn. 10A 88/2017 se žalobce domáhá deklarace nezákonnosti postupu Policie ČR při silniční kontrole a v řízení vedeném u zdejšího soudu požaduje zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla týmž postupem Policie ČR způsobena.

5. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.6.2020, č.j. 10A 88/2017-133, který nabyl právní moci dne 1.7.2020 bylo zjištěno, že řízení o žalobě v části, v níž se žalobce domáhal, aby soud zakázal žalovanému (Policii České republiky), aby při kontrolách žalobce snižoval jeho čest a lidskou důstojnost pronášením výroků o tom, že„ má minulost“ a že„ má loupežné přepadení“, a aby soud přikázal žalovanému do 15 dnů od právní moci rozsudku zlikvidovat údaje označující žalobce za pachatele loupežného přepadení (loupeže) v evidencích žalovaného a o jejich likvidaci vydat žalobci v téže lhůtě písemné potvrzení, bylo zastaveno (§ 47 písm. a) s. ř. s .). Ve zbytku byla žaloba zamítnuta s rozhodnutím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Řízení bylo částečně zastaveno pro částečné zpětvzetí žaloby, neboť údaje, které byly policistou při silniční kontrole dne 9.3.2017 zmíněny, byly již vymazány. Městský soud v Praze při posouzení žaloby vycházel z ust. § 82 s. ř. s ., podle kterého se může každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen„ zásahem“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, domáhat u soudu žalobou ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný a ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2017, č. j. 1 Afs 217/2017-34, a tam citovanou judikaturu), podle které je namístě ochranu v procesním režimu podle § 82 a násl. s .. poskytnout tehdy, pokud jsou kumulativně splněny všechny podmínky stanovené v tomto ustanovení. Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („ zásahem“ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, který není rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Městský soud v Praze se zabýval nezákonným zásahem, který měl dle žalobce spočívat v tom, že policisté z jednotky žalovaného donucovali žalobce k předložení občanského průkazu pod pohrůžkou, že bude zajištěn a odvezen na místní oddělení Policie ČR. Žalobce uvedl, že mu policista nejprve sdělil, že se jedná o silniční kontrolu a až následně uvedl, že je podezřelý ze spáchání přestupku. Dokazováním bylo zjištěno, že žalobci bylo nejprve konkrétním policistou sděleno, že se jedná o silniční kontrolu, a byl vyzván k předložení dokladu k řízení a provozu motorového vozidla, načež předložil řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla a tzv. zelenou kartu, a dále k předložení občanského průkazu, což však žalobce odmítl s poukazem na to, že se jedná o silniční kontrolu a policista obdržel veškeré potřebné doklady. Na to policista opakoval svou výzvu k předložení občanského průkazu, kdy žalobci sdělil, že požaduje předložení dokladu totožnosti, toto však žalobce opět odmítl s tím, že takovým dokladem je i řidičský průkaz, a vyzval policistu k lustraci své osoby. Po výzvě k vystoupení z vozidla sdělil policista žalobci, že bude zajištěn a odvezen na služebnu, k dotazu žalobce, z jakého důvodu tak bude postupováno, policista krátce uvedl, že žalobce je podezřelý ze spáchání přestupku, aniž by však blíže tento přestupek specifikoval, a že k tomu má zákonný důvod. Poté žalobce výzvě policisty k předložení občanského průkazu vyhověl s konstatováním, že tak činí pod pohrůžkou odvezení na služebnu. Soud konstatoval, že daný zásah se odehrál v rámci tzv. silniční kontroly, tedy při provádění úkonů dle § 124 odst. 9 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2017 (nyní § 124 odst. 11 téhož zákona), kdy policie vystupuje jako správní orgán. Soud na základě správního spisu a provedeného dokazování konstatoval, že 1., 4. a 5. podmínka pro posouzení toho, zda se jedná o nezákonný zásah, byly bez pochyby naplněny. V daném případě se jednalo o zásah v širším smyslu (4. podmínka, tedy zásah, pokyn nebo donucení správního orgánu, který není rozhodnutím), že byl namířen přímo proti žalobci (5. podmínka) a došlo i k přímému zásahu do práv žalobce (1. podmínka). Posuzoval proto, zda byl žalobce na svých právech zkrácen (2. podmínka) a zda byl tento zásah nezákonný (3. podmínka). Soud žalobci přisvědčil v tom, že zákon nevyžaduje, aby řidič při preventivní silniční kontrole předkládal občanský průkaz, neboť dle § 6 odst. 7 a 8 zákona o silničním provozu je řidič povinen mít u sebe a na základě výzvy předložit pouze řidičský průkaz. Při podezření na spáchání přestupku nastupuje oprávnění policie vyzvat řidiče k prokázání totožnosti dle § 63 odst. 2 zákona o Policii ČR, opět se však nehovoří konkrétně o občanském průkazu, jelikož ustanovení směřuje pouze k faktickému prokázání totožnosti, bez ohledu na prostředky, kterými bude provedeno. Občanský průkaz je sice standardním a nejvhodnějším způsobem prokázání totožnosti, pro účely silniční kontroly je však zcela dostačujícím průkazem totožnosti i řidičský průkaz. Jiná však byla situace v případě, že mohlo dojít k projednání konkrétního přestupku v blokovém řízení dle § 84 až § 86 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění tehdejších předpisů (s účinností od 1. 7. 2017 nahrazen příkazem na místě dle § 91 zákona č. 250/2016 Sb.). Blokové řízení bylo speciálním druhem správního řízení o přestupku, přičemž pokud nebylo stanoveno jinak, vztahovaly se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení (§ 51 zákona č. 200/1990 Sb.). Při prokázání totožnosti v rámci správního řízení pak klade zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako„ správní řád“), konkrétně § 36 odst. 5, přísnější požadavky na to, co se pro účely tohoto zákona považuje za průkaz totožnosti. Mj. je mezi těmito nezbytnými údaji, které musí daný průkaz totožnosti ve smyslu správního řádu obsahovat, i místo trvalého pobytu, popřípadě bydliště mimo území České republiky. V době provedení kontroly žalobce však takový údaj obsahoval pouze občanský průkaz (§ 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, ve znění pozdějších předpisů). Pokud tedy policista požadoval po žalobci prokázání totožnosti v souvislosti s projednáním přestupku v blokovém řízení, přičemž podezření ze spáchání konkrétního přestupku bylo následně žalobci řádně, tj. ve smyslu § 13 zákona o Policii ČR, sděleno, měl policista zákonný důvod k vyžadování občanského průkazu jako dokladu totožnosti, a to dle § 36 odst. 5 správního řádu pro účely správního řízení. Takový postup policisty tak nemohl být nezákonný, čímž nebyla naplněna 3. podmínka pro to, aby soud shledal, že výzva k předložení občanského průkazu byla nezákonným zásahem do práv žalobce. Soud uzavřel, že ani s výzvou k předložení občanského průkazu spojená„ pohrůžka“ předvedení nedosáhla takové intenzity zásahu do práv žalobce, aby bylo možné jej považovat za nezákonný. Jednalo o silniční kontrolu, žalobce nebyl k předložení občanského průkazu donucován předvedením bez toho, aby mu byl sdělen důvod, a výzva k předložení občanského průkazu nebyla provedena za účelem žalobce zdržovat nebo jinak zasáhnout do jeho práv, ale na základě konkrétního podezření ze spáchání přestupku, nemohl soud dospět k závěru, že intenzita daného zásahu přesáhla míru nezbytnou k dosažení daného účelu (viz § 11 písm. c) zákona o Policii ČR) tak, aby se jednalo o nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s . (arg. de minimis). Policista ve svém postupu při silniční kontrole žalobce dne 9. 3. 2017 tedy sice pochybil, když nesdělil žalobci podezření ze spáchání přestupku bezprostředně poté, co požadoval předložení příslušných dokladů, avšak toto pochybení nedosáhlo takové intenzity, aby je bylo možno posoudit jako nezákonný zásah do veřejných subjektivních práv žalobce dle § 82 s. ř. s . Soud neshledal, že by byl žalobce na svých právech podstatným způsobem zkrácen, a nemohl dospět k závěru, že zásah ze dne 9. 3. 2017 při silniční kontrole spočívající v donucování žalobce k předložení občanského průkazu pod pohrůžkou, že jinak bude zajištěn a odvezen na místní oddělení Policie ČR, by byl nezákonný. Proto žalobu v této časti dle § 87 odst. 3 s. ř. s . jako nedůvodnou zamítl. Dále se soud zabýval nezákonným zásahem, spočívajícím dle žalobce ve snižování jeho cti a důstojnosti výroky policisty o tom, že žalobce„ má minulost“ a že„ má loupežné přepadení“. Z provedeného dokazování soud zjistil, že poté, co začal policista s žalobcem projednávat spáchaný přestupek, při nahlédnutí do mobilního telefonu uvedl, že vidí, že žalobce„ má u nich minulost“, k dotazu žalobce, o jakou minulost jde, doplnil, že„ má loupežné přepadení“. Na otázku žalobce, odkud má tyto údaje, policista sdělil, že z databází, ke kterým má policie přístup, odmítl však sdělit, jaké to jsou, s tím, že na to nemá žalobce nárok. Soud opět uzavřel, že 1., 4. a 5. podmínka pro posouzení toho, zda se jedná o nezákonný zásah, byly naplněny. V daném případě jednalo o zásah v širším smyslu (4. podmínka, tedy zásah, pokyn nebo donucení správního orgánu, který není rozhodnutím), že byl namířen přímo proti žalobci (5. podmínka) a došlo i k přímému zásahu do práv žalobce (1. podmínka). Soud tedy opět posuzoval to, zda byl žalobce na svých právech zkrácen (2. podmínka) a zda byl tento zásah nezákonný (3. podmínka). U předmětného zásahu soud zvažoval především intenzitu zasažení do žalobcova práva na zachování lidské důstojnosti a osobní cti (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc v České republice jakožto demokratickém právním státě vykonávat pouze na základě, v mezích a způsobem, který stanoví zákon. Uvedl, že slovník spisovné češtiny popisuje význam slova„ čest“ jako„ mravní stav budící kladné společenské hodnocení, úctu“. K povaze cti se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, kde mj. konstatoval, že čest je„ integrální a důležitou součástí důstojnosti člověka. Formuje rovněž základ mnoha rozhodnutí činěných členy demokratické společnosti, která jsou fundamentální pro její dobré fungování. Čest hraje roli ve vztazích, jako např. koho zaměstnavatel zaměstná, resp. pro koho pracovník chce pracovat, je rozhodující při úvaze o tom, kdo má postoupit do vyšších pracovních či funkčních pozic, čest je důležitá pro rozhodnutí o tom, s kým navázat obchodní vztahy nebo komu bude dán hlas v politickém životě. Je-li jednou čest pošpiněna neopodstatněným obviněním vyjádřeným veřejně, a tím spíše v médiích, může být pověst a čest osoby poškozena navždy a zvláště pak v situaci, není-li dána možnost rehabilitace. Pokud taková situace nastane, prohrává jak osoba sama, tak i společnost. A právě proto nelze vycházet z toho, že ochrana pověsti, resp. cti, je záležitostí důležitou pouze pro dotčeného jednotlivce, případně jeho rodinu. Z těchto důvodů je ochranu pověsti, resp. cti, třeba vnímat i jako ochranu veřejného statku.“ Jedná se tak o prvek důstojnosti, který je zejména jejím vnějším projevem. Čest je nutno posuzovat prizmatem vnímání okolí vůči konkrétnímu člověku na základě hodnotového žebříčku dané společnosti a z tohoto pohledu hodnocených mravních i jiných kvalit tohoto člověka. Částečně tak splývá s pojmem dobré pověsti, k jejíž ochraně rovněž směřuje čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Naproti tomu důstojnost je vnímána jednak jako vnější kategorie (vnější uznání, které si musíme zasloužit), jednak jako vnitřní, tedy předem daná kategorie, imanentní a člověku vlastní, jakási subjektivní hodnota člověka, kterou svému lidství přisuzuje. Soud však po zvážení všech výše uvedených hledisek a posouzení daného zásahu do žalobcových práv opětovně dospěl k závěru, že nedosahoval takové intenzity, aby bylo možno jej posoudit jako nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s . Soud sice souhlasí se žalobcem, že sdělování daných údajů by mohlo být způsobilé zasáhnout do jeho práva na zachování cti a důstojnosti, avšak z provedeného důkazu nahrávkou bylo zjištěno, že se jednalo pouze o krátké konstatování, z něhož nebylo nadále nic vůči žalobci vyvozováno, neboť přestupek nebyl projednán na místě, a v době, kdy policista pronesl dané výroky, se na místě, kde probíhala silniční kontrola, nacházeli pouze žalobce a policisté z předmětné jednotky žalovaného. Policista konstatoval údaje, které se nacházely v evidencích Policie ČR a ke kterým měli přístup i ostatní přítomní policisté. Ve vztahu k nim tak nemohlo dojít k újmě na cti a důstojnosti žalobce, neboť oni sami by při nahlédnutí do evidencí zjistili tytéž skutečnosti a posuzovali by je z hlediska výkonu své pravomoci. Žádné další osoby nebyly na místě přítomny, ve vztahu k nim tak nemohlo dojít k veřejnému snížení důstojnosti a cti žalobce. Jedinou kategorií, která mohla být zasažena, tak byla důstojnost žalobce v jeho subjektivním vnímání, kdy však žalobci byla daná obvinění již z minulosti známa, přičemž mu rovněž bylo známo, že tato obvinění nevedla k postihu žalobce v rámci trestního řízení, žalobce pouze neměl vědomost o tom, že se dané záznamy i nadále nacházejí v evidencích Policie ČR. Soud přitom nehodnotí pravdivost těchto obvinění, neboť i pokud by byla obvinění pravdivá a žalobce by byl případně odsouzen, bylo by sdělování těchto skutečností před větším počtem osob, které nejsou policisty, způsobilé podstatným způsobem zasáhnout do práv žalobce. K tomu však nedošlo a nebyla tak naplněna 2. podmínka pro to, aby daný zásah bylo možno posoudit dle § 82 s. ř. s . V takovém případě se jeví nadbytečným zabývat se otázkou, zda policista překročil zákonem dané meze vymezené v § 9 a § 11 písm. a) a c) zákona o Policii ČR, či nikoli. Z všech výše uvedených důvodů soud žalobu rovněž v této časti dle § 87 odst. 3 s. ř. s . jako nedůvodnou zamítl. se zabýval rovněž zásahem, spočívajícím v evidování údajů v evidencích žalovaného, označujících žalobce za pachatele loupežného přepadení. Dle § 60 odst. 1 zákona o Policii ČR policie zpracovává v souladu s tímto zákonem a jinýmprávním předpisem informace včetně osobních údajů v rozsahu nezbytném pro plnění svých úkolů. Dle § 79 odst. 1 zákona o Policii ČR policie může zpracovávat osobní údaje včetně citlivých údajů bez souhlasu osoby, jíž se tyto údaje týkají (dále jen„ subjekt údajů“), pokud je to nezbytné pro plnění jejích úkolů. Dle § 83 odst. 1 zákona o Policii ČR policejní prezidium na písemnou žádost sdělí žadateli bezplatně osobní údaje vztahující se k jeho osobě, a to do 60 dnů od jejího doručení. U osobních údajů zpřístupněných nebo předávaných podle § 80a odst. 1 také uvede, zda byly předány nebo zpřístupněny dalšímu příjemci a povahu takového příjemce. Dle § 83 odst. 2 zákona o Policii ČR policejní prezidium na písemnou žádost osoby provede neprodleně po jejím doručení bezplatně: a) opravu, likvidaci, blokování nebo doplnění nepravdivých anebo nepřesných osobních údajů vztahujících se k osobě žadatele nebo žadateli poskytne vysvětlení. Pokud by opravou, likvidací, blokováním nebo doplněním osobních údajů bylo ohroženo plnění úkolu podle § 85, může policie místo těchto operací připojit k souboru opravné prohlášení, b) označení údajů vztahujících se k osobě žadatele, jestliže žadatel popírá jejich přesnost a nelze zjistit, zda jsou přesné nebo nikoli. Toto označení se odstraní pouze se souhlasem žadatele nebo na základě rozhodnutí příslušného soudu anebo úřadu. Dle § 83 odst. 5 zákona o Policii ČR o vyřízení žádosti policie žadatele písemně informuje. Informace o vyřízení žádosti obsahuje odůvodnění, s výjimkou případů, kdy se žadateli vyhovuje v plném rozsahu. Pokud by vyhověním žádosti nebo sdělením o nevyhovění žádosti došlo k ohrožení plnění úkolu podle § 85, policie žadatele písemně vyrozumí o tom, že nezpracovává žádné osobní údaje vztahující se k jeho osobě. Informace o vyřízení žádosti musí obsahovat poučení o tom, že žadatel má právo obrátit se na úřad. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že policista při silniční kontrole dne 9. 3. 2017 sdělil žalobci, že„ má u nich minulost“, k dotazu žalobce, o jakou minulost jde, doplnil, že„ má loupežné přepadení“. Přitom Ministerstvu vnitra bylo již v roce 2001 uloženo tyto údaje zničit a Policejní prezidium o tom v roce 2002 také rozhodlo a vyrozumělo žalobce o likvidaci těchto údajů. Dne 9. 5. 2017 žalobce podal žalobu proti nezákonnému zásahu, přičemž dne 5. 6. 2017 upřesnil svoji žalobu tak, že požaduje určení nezákonnosti evidování těchto údajů a přikázání Policii ČR, resp. následně po opravě žalovanému tyto údaje zlikvidovat. Dne 30. 6. 2017 podal žalobce na Policejním prezidiu Policie ČR stížnost na neoprávněné evidování nepravdivých osobních údajů a neoprávněné nakládání s osobními údaji, v níž zároveň požádal o zlikvidování nepravdivých osobních údajů, resp. požádal o to, aby byly do likvidace spojeny s údajem, že žalobce byl obžaloby zproštěn. Soud má z tvrzení žalovaného za nesporné, že údaje o žalobci jsou i nadále v evidencích Policie ČR evidovány. K procesu opravy a výmazu záznamů vedených v informačních systémech (evidencích) Policie ČR existuje již bohatá judikatura krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Ta poukazuje na koncepci české právní úpravy jak daného konkrétního institut, tak správního soudnictví, kde podmínka, podle níž žalobce musí nejprve bezvýsledně vyčerpat procesní prostředky ve správním řízení, je celkové koncepci správního soudnictví vlastní (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2014, čj. 8 Ans 2/2012-278). Nejvyšší správní soudu k tomuto postulátu v rozsudku ze dne 25. 6. 2014, čj. 1 Aps 15/2013-33, doplnil, že“ tato podmínka teleologicky vyjadřuje zásadu subsidiarity ve vztahu mezi veřejnou správou a činností správních soudů. Jejím účelem je předejít soudnímu řízení v případech, kdy lze dosáhnout nápravy přímo u správních orgánů. Před použitím některého z typů žalob je tedy nutné nejprve vždy vyčerpat opravné prostředky nebo jiné procesní prostředky nápravy, jež jsou k dispozici v řízení před správním orgánem. Následná soudní ochrana není pokračováním správního řízení, byť v jiné kvalitě a procesním standardu, ale prostředkem ultima ratio, od správního řízení odděleným.“ V daném případě zákon předpokládal, že osoba, jejíž osobní údaje byly evidovány v informačním systému Policie ČR, požádá dle § 83 odst. 1 zákona o Policii ČR o výmaz konkrétních nepravdivých nebo nepřesných údajů, a to u Policejního prezidia ČR (dále jen jako„ policejní prezidium“), které předmětné evidence vede. Dle § 83 odst. 5 zákona o Policii ČR musela policie žadatele písemně informovat o vyřízení jeho žádosti. S účinností od 24. 4. 2019 je tento postup obecně pro veškeré osobní údaje, s nimiž operují spravující orgány, upraven v § 29 zákona č. 110/2019, o zpracování osobních údajů. Toto sdělení policejního prezidia, resp. informace o vyřízení žádosti je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a lze je napadnou správní žalobou proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2018, čj. 9 Azs49/2018-50). Sama zásahová žaloba je pak subsidiárním prostředkem ochrany, a to jak vůči právním prostředkům dostupným u správních orgánů (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, čj. 2 Afs 144/2004-110, č. 735/2006 Sb. NSS), tak především vůči jiným druhům žalob dostupným ve správním soudnictví (viz např. rozsudek ze dne 4. 8. 2005, čj. 2 Aps 3/2004-42, č. 720/2005 Sb. NSS, pokud jde o žalobu proti rozhodnutí, nebo rozsudek ze dne 20. 7. 2011, čj. 1 Aps 1/2011 - 101, pokud jde o žalobu na ochranu proti nečinnosti). K otázce vztahu mezi žalobou proti rozhodnutí dle § 65 s. ř. s. a žalobou na ochranu před nezákonným zásahem dle § 82 s. ř. s. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 8. 2005, čj. 2 Aps 3/2004-42, č. 720/2005 Sb. NSS, konstatoval, že přímo žalovat nezákonný zásah je proto možno jen tehdy, pakliže ochrana jinými právními prostředky není možná. Vztah obou zmíněných žalobních typů tak lze označit za primát žaloby proti rozhodnutí, kdy sekundární možnost podání úspěšné žaloby proti nezákonnému zásahu nastupuje teprve tehdy, pokud žaloba proti rozhodnutí nepřipadá v úvahu, a to ani po„ zprocesnění“ zásahu jinými právními prostředky ve smyslu ustanovení § 85 s. ř. s.“ Vztaženo na okolnosti dané věci, žalobce podal dne 9. 5. 2017 žalobu na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v jeho evidenci a požadoval výmaz z těchto evidencí, avšak až dne 30. 6. 2017 požádal o tento výmaz nepravdivých údajů policejní prezidium. Před podáním žaloby tak žalobce nevyčerpal všechny prostředky ochrany, které mu právní řád nabízí. Toto rozhodnutí zároveň žalobci neupírá soudní ochranu. Proti případnému negativnímu rozhodnutí Policie České republiky se bude moci bránit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu, eventuálně v případě nečinnosti Policie České republiky žalobou nečinnostní. Žalobce však ze shora podaných důvodů nemůže popřít subsidiaritu ochrany poskytovanou správními soudy a namísto domáhání se nápravy před správním orgánem rovnou volit cestu zásahové žaloby ke správnímu soudu. Soud proto musel i v této části žalobu dle § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítnout pro její nedůvodnost.

6. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp.zn. 10 C 1/98 bylo zjištěno, že rozsudkem ze dne 30.8.2001, č.j. 10C 1/98-147 (který nabyl právní moci dne 14.6.2002), potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15.5.2002, č.j. 12 Co 18/2002-162, ve věci žalobců A) [jméno] [příjmení] a B) [celé jméno žalobce] proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra o náhradu škody a splnění povinnosti, uložil soud žalované výrokem I. povinnost zaplatit žalobci B) částku 54,50Kč s 16% úrokem z prodlení od 2.1.1998 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem II. jí uložil povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku zlikvidovat informace a zdržet se shromažďování a jakéhokoliv rozšiřování informací o žalobci B) obsahující údaje o tom, že“ K [celé jméno žalobce] bylo dále zjištěno, že byl dříve zapsán v OR jako fyzická osoba pod zn. A [číslo], [IČO] a ke dni 18.9.1992 byl na jeho žádost proveden výmaz tohoto zápisu. Dne 14.9.1992 byla pod zn. A [číslo] zapsána do OR veřejná [právnická osoba] spol., [IČO], ve které je kromě [celé jméno žalobce] zapsáno ještě dalších 5 společníků –vietnamců. [právnická osoba] je v místě trvalého bydliště [celé jméno žalobce] (viz úplný výpis z OR-příloha č.1). Dále bylo zjištěno, že dne 28.1.1994 byla do [právnická osoba] [právnická osoba], [IČO], ve které je kromě [celé jméno žalobce] jako společník zapsán ještě občan vietnamské národnosti [příjmení] [jméno] [jméno], [právnická osoba] je opět v místě trvalého bydliště [celé jméno žalobce] (viz úplný výpis z OR – příloha č.2). Lustrací [celé jméno žalobce] v AVIZU bylo zjištěno, že byl stíhán v r. 1993 OÚV P-6 za tr. čin loupeže podle § 234 tr. zákona (Č [variabilní symbol]) a o žalobci A) informace a údaje ve výroku II. rozsudku uvedené. Výrokem III. byla žalované uložena povinnost poskytnout žalobcům, a to každému samostatně, ve stejné lhůtě zprávu o všech informacích uchovávaných o každém z žalobců ve všech informačních systémech provozovaných Ministerstvem vnitra. Současně soud rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobcům náklady řízení. Soud s odkazem na ust. § 1 zák.č. 256/1992 Sb. o ochraně osobních údajů v informačních systémech (ve znění účinném do 1.6.2000), podle kterého zákon upravuje ochranu osobních údajů, zejména povinnosti související s ochranou informací při provozování informačního systému, který nakládá s osobními údaji a odpovědnost provozovatele informačního systému a dalších fyzických a právnických osob, které se účastní provádění činností souvisejících s provozováním takového informačního systému, uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že Policie ČR vede informační systém označený jako AVIZO. V tomto systému byly v r. 1994 uchovávány o žalobcích údaje, které nesplňovaly podmínky ust. § 16 a § 17 cit. zákona. Jednalo se zejména o informace, které nebyly přiměřené účelu zřízení informačního systému, jednalo se o zejména o údaje, které jsou veřejně přístupné v obchodním rejstříku, ovšem s uvedením národnosti společníků mohly působit značně denunciačně. Systém rovněž obsahoval zcela nepravdivé informace o osobách žalobců. Uzavřel, že správce informačního systému zaznamenával o žalobcích zcela nepravdivé údaje a dále neověřené a nadbytečné informace, se kterými pak Policie ČR pracovala při ověřování totožnosti osob žalobců. Tím způsobil, že při posuzování podání žalobců či při jejich kontrole orgány policie mohlo docházet k jinému náhledu na jejich osoby. Takové informace byly způsobilé u policistů, kteří si ověřovali totožnost osob žalobců právě porovnáním v tomto systému vyvolat negativní reakci. Tyto skutečnosti samy o sobě postačují ke zjištění, že žalovaná jako správce informačního systému AVIZO nesplnila své povinnosti stanovené shora citovaným zákonem. Tímto svým jednáním porušila ust. § 17 písm. b), c), e) citovaného zákona. Správce systému (tedy Policie ČR a za ni odpovídající správní orgán českého státu Ministerstvo vnitra) také žalobcům neposkytl na jejich žádost jednou do roka bezplatně, případně kdykoliv za přiměřenou úplatu, zprávu o informacích o nich uchovávaných v tomto informačním systému. Žalobcům tak vznikl proti žalované nárok na zdržení se shromažďování inkriminovaných informací uvedených pod II. výroku rozsudku a zároveň nárok na odstranění těchto informací z jakéhokoliv informačního systému vedeného žalovanou, neboť žalovaná porušila povinnosti stanovené v ust. § 17 písm. a), b), c), d), e) citovaného zákona.

7. Po provedeném dokazování podle § 120 odst. 4 a § 132 o.s.ř. s přihlédnutím k § 135 odst. 2 o.s.ř. má soud za zjištěný tento skutkový stav: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30.8.2001, č.j. 10C 1/98-147, který nabyl právní moci dne 14.6.2002, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15.5.2002, č.j. 12 Co 18/2002-162, ve věci žalobců A) [jméno] [příjmení] a B) [celé jméno žalobce] proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, o náhradu škody a splnění povinnosti, uložil soud žalované výrokem II. povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku zlikvidovat informace a zdržet se shromažďování a jakéhokoliv rozšiřování informací o žalobci B) mmj. že byl stíhán v r. 1993 OÚV P-6 za tr. čin loupeže podle § 234 tr. zákona (Č [variabilní symbol]) (viz obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp.zn. 10C 1/1998). Žádostí ze dne 28.6.2017 uplatnil žalobce u Ministerstva vnitra ČR nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zák.č.82/1998 Sb., která mu vznikla neoprávněnou evidencí a zpracováním nepravdivých osobních údajů o jeho osobě Policií ČR a dále šikanózním a ponižujícím jednáním hlídky Policie ČR, jemuž byl vystaven dne 9. 3. 2017 v Praze 3, Šrobárově ulici při silniční kontrole. Žádal, aby Ministerstvo vnitra konstatovalo porušení jeho práv a aby se mu za jejich porušení písemně omluvilo, aby mi zaplatilo přiměřené zadostiučinění 120 000Kč, a aby byly zlikvidovány jeho osobní údaje v evidencích a databázích Policie ČR, označující jej za pachatele nebo spojující jej s „ loupežným přepadením“ – trestným činem loupeže, který byl vyšetřován v r. 1993, ohledně kterého byl pravomocně zproštěn obžaloby a o jejichž zlikvidování bylo pravomocně rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 5 a poté rozhodnutím Policejního prezídia ČR ze dne 27.8.2002. Dne 7.12.2017 bylo žalobci doručeno stanovisko právního odboru Ministerstva vnitra č.j. MV-83106-7/P-2017 ze dne 23.10.2017, podle kterého je jeho nárok nedůvodný. Žalobce podal včas (v zákonem stanovené lhůtě 6-ti měsíců) u zdejšího soudu dne 2.1.2018 žalobu proti pasivně legitimované žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR o zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Žádal, shodně s žádosti ze dne 28.6.2017 adresovanou Ministerstvu vnitra ČR, aby soud uložil žalované povinnost zlikvidovat nebo zajistit likvidaci údajů, které jej označují za pachatele loupežného přepadení, ve všech databázích Policie ČR, písemně se žalobci omluvit a zaplatit mu 120 000 Kč s příslušenstvím, eventuálně (v případě zamítnutí žaloby o omluvu a peněžitou náhradu), aby soud konstatoval, že postupem žalované došlo k porušení práv žalobce garantovaných čl. 10 odst. 1 a 3 a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 10A 88/2017 bylo, na návrh žalobce [celé jméno žalobce] proti Policii ČR, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, vedeno řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Dle žalobního návrhu požadoval žalobce určení nezákonnosti postupu Policie ČR při silniční kontrole dne 9. 3. 2017, spočívající v jednání příslušníků policejní hlídky, kteří jej nutili k předložení občanského průkazu pod pohrůžkou, že jinak bude zajištěn a odvezen na oddělení Policie ČR, snižovali jeho důstojnost a čest výroky o tom, že„ má minulost“ a že„ má loupežné přepadení“ a dále také v nezákonné evidenci jeho údajů v policejních databázích. Dále se žalobce domáhal, aby soud zakázal Policii ČR snižovat při kontrolách jeho osoby jeho důstojnost a čest výše uvedenými výroky a uložil Policii ČR zlikvidovat veškeré údaje, které žalobce označují za pachatele loupežného přepadení, ze všech policejních evidencí a o tomto žalobce písemně informovat. V tomto řízení tak byla řešena předběžná otázka, zda jednání policejní hlídky dne 9.3.2017 bylo protiprávní a zda evidence jeho údajů v policejních databázích, týkajících se uvedené trestné činnosti je nezákonná. Soud se ztotožňuje se závěry Městského soudu v Praze, co se týká posouzení zásahu, který spočíval v tom, že policisté z jednotky žalovaného vyzývali žalobce při kontrole dne 9. 3. 2017 k předložení občanského průkazu pod pohrůžkou zajištění a odvezení na místní oddělení Policie ČR a co se týká zásahu spočívajícího ve výrocích policisty, že žalobce„ má minulost“ a že„ má loupežné přepadení“. Tímto jednáním došlo k zásahům do práv žalobce, nicméně tyto nedosahovaly takové intenzity, aby je bylo možno posoudit jako nezákonný zásah (viz zjištěný skutkový stav a právní posouzení v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.6.2020, č.j. 10 A 88/2017-133, který nabyl právní moci dne 1.7.2020, ze kterého zdejší soud vychází - viz odstavec 5. tohoto odůvodnění). Zdejší soud při svém rozhodování vycházel z nesporných tvrzení účastníků řízení a shodných důkazů, které jsou obsaženy ve spisu Ministerstva vnitra ČR, č.j. MV - [číslo] ([číslo] UHE.) a Městského soudu v Praze sp.zn. 10 A 88/2017). Z výpovědi svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D. bylo zjištěno, že po právní moci rozsudku v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 1/98 obdrželi svědek a žalobce podání od policejního prezidia, které bylo označeno jako rozhodnutí, ale v podstatě se jednalo o deklaraci toho, že splnili, co jim bylo tímto rozsudkem uloženo. Dne 9.3.2017 žalobce svědkovi telefonicky rozrušeně sděloval, že byl zastaven hlídkou Policie ČR a že je s ním jednáno nepochopitelným až urážlivým způsobem. Sdělil svědkovi, že byl zastaven hlídkou Policie ČR, údajně z důvodu silniční kontroly a byl po něm vyžadován občanský průkaz, ačkoliv hlídce předložil řidičský průkaz, technický průkaz i zelenou kartu. Byl vyzván policií, aby zavřel vozidlo, pokud nebude předložen občanský průkaz a že bude zajištěn a předveden na oddělení, z čehož měl obavu. Byl rozrušený, měl strach, a proto nakonec občanský průkaz policejní hlídce předložil. Když policie odjela, tak žalobce svědkovi znovu telefonoval. Byl v šoku, protože policista, který s žalobcem jednal, ironicky, poté co jej dle občanského průkazu lustroval, před ostatními přítomnými policisty řekl:„ Máte u nás minulost,„ Máte tady v minulosti loupežné přepadení.“ Na dotaz žalobce, jak na to přišel, mu ironicky odpověděl:„ Hádejte z jakých evidencí asi“. Žalobce se ptal svědka, jak se má tomu bránit a co to znamená, když o tom bylo již před lety rozhodnuto soudem. Z hlasu žalobce bylo jednoznačně znát rozhořčení, dotčení. Výslovně svědkovi řekl, že po tomto sdělení ostatní policisté na něj hleděli jako na kriminálníka, jako na„ něco, co vylezlo zpod kamene“. Teprve později mu bylo sděleno, že údajně spáchal dopravní přestupek tím, že jel na oranžovou. Žalobce je nyní v invalidním důchodu druhého stupně, je těžce nemocný, léčí se se srdcem Vždycky byl klidného a vyrovnaného chování, nikdy se nechoval agresivně. Další dny tyto jeho pocity nebyly již tak intenzivní, neboť měli k řešení i jiné věci. Nicméně žalobce stále nad tím kroutil hlavou, jak je vůbec možné, když něco nařídil Ministerstvu vnitra soud a Policejní prezidium potvrdilo, že údaje byly zlikvidovány, že po letech se zjistí, že se tak nestalo. Policejní prezidium následně poslalo vyrozumění o tom, že údaj byl zlikvidován. O rok později v březnu 2018 bylo u žalobce zjištěno velmi vážné poškození srdce, z toho důvodu jsou jeho priority v současné době jiné, nicméně by si přál, aby Ministerstvo vnitra uznalo chybu a omluvilo se. Ačkoliv soud provedl důkaz i jinými listinami, ve svém hodnocení se jimi nezabýval nebo je výslovně nezmínil, neboť tyto důkazy jsou zaměřeny na skutečnosti, které pro rozhodnutí ve věci nejsou podstatné nebo jejich obsah nepřinesl další relevantní zjištění. Soud zamítl pro nadbytečnost návrh žalobce, aby jej vyslechl jako účastníka řízení a aby vyslechl svědky - policisty tvořící hlídku, která dne 9.3.2017 prováděla kontrolu, neboť měl pro své rozhodnutí dostatek důkazů, ze kterých učinil shora uvedené závěry a zejména rozhodnutí Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp.zn. 10 A 88/2017 z něhož vycházel, kterým bylo rozhodnuto předběžné otázce (§ 135 odst.2 o.s.ř.).

8. Žalobcem tvrzený zásah Policie ČR proti jeho osobě není soukromoprávním vztahem, ale vztahem vyplývajícím z veřejnoprávních předpisů. Soud se tedy zabýval otázkou, zda jednání hlídky Policie ČR dne 9.3.2017 bylo způsobilé porušit práva žalobce chráněná ústavou, Listinou základních práv a svobod, zákonem č. 82/1998 Sb. a občanským zákoníkem (§26 zák. č. 82/1998 Sb.).

9. Podle § 1 zák.č. 82/1998Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ cit. zákon“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti (dále jen "územní celky v samostatné působnosti"). Stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 5 cit. zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 22 cit. zákona, územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 31a cit. zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. V tomto případě je na místě aplikace ust. § 153 odst.2 o.s.ř., podle kterého soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Podle § 15 cit. zákona, přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (§ 14 odst.1 a 3 cit. zákona). Podle čl. 2 Listiny základních práv a svobod lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. I podle § 81 o.z. je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění, je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná. Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu. Nezbytnou podmínkou pro eventuální přiznání peněžitého zadostiučinění je, že se přiznání žádné formy morálního zadostiučinění nejeví s ohledem na okolnosti případu postačujícím. Další podmínkou pak je zjištění, že neoprávněným zásahem došlo v příčinné souvislosti ke snížení cti, důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti. Jde o takovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby, kterou tato osoba pociťuje jako závažnou. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o postižení fyzické osoby na její osobnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (srovnej např. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2010, sp.zn. 30 Cdo 3322/2008). S ohledem na shora uvedená zjištění a právní posouzení soud zamítl návrh žalobce, který požadoval zadostiučinění za nemajetkovou újmu formou nepeněžité i peněžité náhrady (primární petit - výrok I. rozsudku a eventuální petit - výrok III., IV. rozsudku) za nedůvodný. Požadovaná omluva formulovaná žalobcem neodpovídá zjištěním a závěrům rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.6.2020, č.j. 10A 88/2017-133. Nad to do navrhovaného textu omluvy soud nemůže nikterak zasahovat. Rovněž požadavek žalobce na zaplacení částky 120 000 Kč považuje soud za neopodstatněný a uzavírá, že i obsahem tohoto odůvodnění se žalobci dostává určitého zadostiučinění.

10. Zdejší soud však nesouhlasí zcela se závěrem Městského soudu v Praze v odůvodnění rozsudku ze dne 1.6.2020, č.j. 10A 88/2017 – 133, že žalobce, který podal u tohoto soudu dne 9. 5. 2017 žalobu na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v jeho evidenci a požadoval výmaz z těchto evidencí, avšak až dne 30. 6. 2017 požádal o tento výmaz nepravdivých údajů policejní prezidium, tak před podáním žaloby nevyčerpal všechny prostředky ochrany, které mu právní řád nabízí (i proto byla žaloba v této části dle § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítnuta pro její nedůvodnost). Nutno připomenout, že dokazováním u zdejšího soudu bylo zjištěno, že policista při silniční kontrole dne 9. 3. 2017 sdělil žalobci, že„ má u nich minulost“, k dotazu žalobce, o jakou minulost jde, doplnil, že„ má loupežné přepadení“ ačkoliv České republice - Ministerstvu vnitra bylo již v roce 2002 uloženo tyto údaje zničit a Policejní prezidium o tom v roce 2002 také rozhodlo a vyrozumělo žalobce o likvidaci těchto údajů. Soud má za nesporné, že tyto údaje o žalobci byly v evidencích Policie ČR ještě 9.3.2017 a Ministerstvo vnitra České republiky (jako ústřední orgán státní správy pro vnitřní věci státu, zejména pro veřejný pořádek a bezpečnost nadřízený Policii České republiky a tedy i Policejnímu prezidiu ČR, které řídí činnost policie), nesplnilo povinnost uloženou České republice – Ministerstvu vnitra rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 30.8.2011, č.j. 10C 1/98-147 (který ve výroku II. nabyl právní moci dne 14.6.2002) do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku zlikvidovat a dále nerozšiřovat informaci o tom, že žalobce [celé jméno žalobce] byl v r. 1993 stíhán za tr. čin loupeže podle § 234 tr. zákona. Dle názoru zdejšího soudu tedy žalobce nebyl povinen obracet se s žádostí o výmaz tohoto údaje na policii, ale byla to policie, která měla tento údaj (záznam, informaci) ze svých evidenčních systémů v soudem stanovené lhůtě vymazat (zlikvidovat). Této povinnosti si byla žalovaná vědom, o čemž svědčí rozhodnutí Policejního prezidia ČR ze dne 27.8.2002, kterým bylo rozhodnuto o likvidaci tohoto údaje, avšak k faktické likvidaci (výmazu) tohoto údaje ze všech databází policie došlo až na základě žádosti žalobce ze dne 30.6.2017.

11. Objektivní odpovědnost státu podle zák.č. 82/1998Sb. je založena na současném splnění tří podmínek - nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, vznik škody nebo nemajetkové újmy, příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody nebo nemajetkové újmy. Z ust. § 31a zák.č. 82/1998Sb. vyplývá, že přiměřené zadostiučinění může mít podobu morální satisfakce nebo materiální (peněžní) satisfakce. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Jednou z forem morální satisfakce je konstatování, že došlo k porušení práva. Účelem poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu přitom není sankcionování státu za vydání nezákonného rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup. Zadostiučinění proto nelze přiznat, pokud byla sice prokázána existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, ale nikoli existence újmy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 520/2014). Soud má za prokázané, že evidencí nepravdivých údajů (nesprávným úředním postupem) bylo zasaženo do práv žalobce na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, aby bylo chráněno jeho jméno, čímž mu vznikla nemajetková újma spočívající v pocitech nespravedlnosti a ponížení, neboť každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě (čl. 10 Listiny základních práv a svobod). Soud se proto zabýval otázkou, zda a jakého přiměřeného zadostiučinění by se mělo žalobci dostat.

12. Ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného, musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo. Z konstatování porušení práva žalobce, jak je specifikováno ve výroku II. tohoto rozsudku se podává, že do práv žalobce bylo postupem Ministerstva vnitra (Policie ČR) protiprávně zasaženo a z výpovědi svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D. má soud za prokázané, že žalobce byl rozhořčen zjištěním, že ačkoli již v r. 2002 bylo soudem rozhodnuto o povinnosti Ministerstva vnitra, zastupujícího český stát, do 15 dnů od právní moci rozsudku (tj. od 14.6.2002 do 15 dnů) zlikvidovat informace a zdržet se shromažďování a jakéhokoliv rozšiřování informace o žalobci, že byl v r. 1993 stíhán za tr. čin loupeže podle § 234 tr.zák., byl tento záznam v informačním systému vedeném Policií ČR ještě dne 9.3.2017, ačkoli Policejní prezidium ČR rozhodnutím č.j. PPR-44-1/S 2002 ze dne 27.8.2002 rozhodlo o likvidaci tohoto údaje. Žalobce se cítil ponížen reakcí hlídky Policie ČR po zjištění této informace, neboť pocítil změnu v jejich chování, kterou vnímal tak, že na něj hledí s odporem, jako kdyby byl zločinec. Soud nepochybuje o tom, že stejnou nemajetkovou újmu (pocity), způsobenou (způsobené) takovým neoprávněným zásahem do osobnosti žalobce, by pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení žalobce. Taková informace byla nepochybně způsobilá u policistů, kteří si ověřovali totožnost žalobce právě porovnáním v tomto systému, vyvolat negativní reakci (viz také závěry Obvodního soudu pro Prahu 5 v odůvodnění rozsudku ze dne 30.8.2001, č.j. 10C 1/98-147, který nabyl právní moci dne 14.6.2002, potvrzené rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15.5.2002, č.j. 12 Co 18/2002-162).

13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení právo.