5 C 40/2021-61

Rubrum

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Homolovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený opatrovníkem [příjmení] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 44.700 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 20.700 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,25 % od 22. 4. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části o zaplacení 30.375,96 Kč spolu s úrokem ve výši 18,96 % jdoucím z částky 10.000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, ve výši 19,52 % jdoucím z částky 20.000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 9,75 % jdoucími z částky 30.000 Kč od 30. 11. 2019 do 21. 4. 2021 a dále jen z částky 9.300 Kč od 22. 4. 2021 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 1,5 % jdoucími z částky 20.700 Kč od 22. 4. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se jako právní nástupkyně společnosti [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen jako„ právní předchůdkyně žalobkyně“), domáhala po žalovaném zaplacení částky 44.700 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila zejména tím, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] (dále také jen jako„ smlouva o úvěru“), na jejímž základě byly žalovanému v hotovosti poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20.000 Kč. Poskytnuté prostředky se žalovaný zavázal vrátit v 60 týdenních splátkách po 600 Kč, a to spolu s úrokem ve výši 4.000 Kč s úrokovou sazbou ve výši 19,52 % ročně, odměnou za administrativní činnost ve výši 4.000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 8.000 Kč Poslední splátka byla stanovena na [datum]. Na uvedený dluh žalovaný zaplatil jen částku 9.000 Kč. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného ke dni 4. 2. 2019 řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 20.000 Kč od 5. 2. 2019 až do zaplacení dále úrokem ve výši 19,52 % ročně. Pohledávka ze smlouvy o úvěru včetně příslušenství byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, a to s účinností od tohoto data. Téhož dne bylo postoupení pohledávky písemně oznámeno žalovanému. Ke dni postoupení činila výše pohledávky bez příslušenství částku 20.000 Kč. Po žalovaném tedy žalobkyně požaduje zaplacení celkové dlužné částky ve výši 27.000 Kč. Skládající se z neuhrazené jistiny ve výši 20.000 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 7.000 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 3.231,64 Kč (tj. úrok ve výši 19,52 % ročně z částky 20.000 Kč od 5. 2. 2019 do 29. 11. 2019), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1.576,25 Kč (tj. zákonný úrok z prodlení z částky 20.000 Kč od 12. 2. 2019 do 29. 11. 2019), úroků ve výši 19,52 % ročně z dlužné jistiny ve výši 20.000 Kč od [datum] do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 20.000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. Dále byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] (dále také jen jako„ smlouva o úvěru“), na jejímž základě byly žalovanému v hotovosti poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč. Poskytnuté prostředky se žalovaný zavázal vrátit v 60 týdenních splátkách po 300 Kč, a to spolu s úrokem ve výši 2.000 Kč s úrokovou sazbou ve výši 18,96 % ročně, odměnou za administrativní činnost ve výši 2.000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4.000 Kč Poslední splátka byla stanovena na 14. 5. 2019. Na uvedený dluh žalovaný zaplatil částku 300 Kč. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného ke dni [datum] řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 10.000 Kč od 15. 5. 2019 až do zaplacení dále úrokem ve výši 18,96 % ročně. Pohledávka ze smlouvy o úvěru včetně příslušenství byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, a to s účinností od tohoto data. Téhož dne bylo postoupení pohledávky písemně oznámeno žalovanému. Ke dni postoupení činila výše pohledávky bez příslušenství za žalovaným částku 10.000 Kč. Po žalovaném tedy žalobkyně požaduje zaplacení celkové dlužné částky ve výši 17.700 Kč. Skládající se z neuhrazené jistiny ve výši 10.000 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 7.700 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1.048,07 Kč (tj. úrok ve výši 18,96% ročně z částky 10.000 Kč od 15. 5. 2019 do 29. 11. 2019), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 520 Kč (tj. zákonný úrok z prodlení z částky 10.000 Kč od 22. 5. 2019 do 29. 11. 2019), úroků ve výši 18,96 % ročně z dlužné jistiny ve výši 10.000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 10.000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smluv posuzovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr především na základě zhodnocení informací a dokladů požadovaných a získaných od žalovaného, který byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Poskytnuté informace byly ověřeny zejména výplatními páskami, pracovní a nájemní smlouvou. Žalovaný dále prohlásil, že poskytl právní předchůdkyni žalobkyně úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné k posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutý úvěr. Právní předchůdkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného a nebylo její povinností prověřovat, zda se žalovaný nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Dle právního názoru žalobkyně případné neprokázání splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost uzavřených smluv o úvěru, neboť ty byly uzavřeny za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a vzhledem k tomu, že jeho pobyt není znám, byl mu pro toto řízení ustanoven opatrovník. Žalovaný se pak prostřednictvím opatrovníka vyjádřil tak, že nároky v žalobě uvedené neuznal, a to ani zčásti. Všechny skutečnosti označil za sporné. Žalovaný uvedl, že u nároků vyplývajících z předmětných úvěrových smluv považuje fixní úroky spolu s administrativním poplatkem a poplatkem za hotovostní inkaso za nepřiměřené a rozporné s dobrými mravy. Zvláště s přihlédnutím k tomu, že žalovaný je spotřebitel. U úvěru poskytnutého ve výši 10.000 Kč dosahují poplatky spolu s úrokem celkové částky 8.000 Kč, což je v absolutním nepoměru a z toho důvodu v rozporu s dobrými mravy. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný na tento úvěr uhradil 300 Kč, s čímž žalovaný souhlasí a tuto částku je nutné primárně započítat na jistinu dlužného plnění. U úvěru poskytnutého ve výši 20.000 Kč dosahují poplatky spolu s úrokem celkové částky 16.000 Kč, což je v absolutním nepoměru a z toho důvodu v rozporu s dobrými mravy. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný na tento úvěr uhradil 9.000 Kč, s čímž žalovaný souhlasí a tuto částku je nutné taktéž primárně započítat na jistinu dlužného plnění. Žalovaný dále uvedl, že bude-li prokázáno, že půjčka byla žalovanému skutečně poskytnuta, tak je na místě žalobkyni přiznat zbývající služné plnění z jistiny, případně se zákonným úrokem z prodlení. Zbylé nároky žalobkyně, tj. úhradu fixního úroku z prodlení, sjednaných úroků a poplatků navrhl žalovaný pro rozpor se zákonem zamítnout.

3. Žalobkyně se dále k věci vyjádřila tak, že požadovaná výše úroků a nákladů není v rozporu s dobrými mravy. Předmětem uvedených smluv bylo poskytnutí zápůjčky za rizikovějších podmínek, než tak činí banky, není vyžadováno žádné zajištění, zápůjčka byla žalovanému poskytnuta ve velmi krátkém časovém úseku a žalovaný nemusel vynakládat žádné další finanční prostředky na jejich splácení. Žalobkyně se dále odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který konstatoval, že nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou. Lze však připustit, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů, a to zejména s přihlédnutím k obecně známé skutečnosti, že tyto zápůjčky mají pro věřitele na rozdíl od zápůjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti.

4. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení Brusel I bis“). Podle čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn (místem plnění zmíněného závazku je v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty).

5. Pokud jde o hmotné právo je v daném případě rozhodné ustanovení čl. 3 Nařízení EP a Rady (ES) č. 593/ 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), podle kterého se smlouva řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Strany si mohou zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu nebo pouze pro její část. V daném případě byla volba provedena ve smlouvách o zápůjčce, a to zejména odkazem na ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Rozhodné je tak právo české.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] má soud prokázáno, že mezi společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], na základě které se uvedená společnost zavázala poskytnout žalovanému při jejím podpisu peněžní prostředky ve výši 20.000 Kč a žalovaný se zavázal v hotovosti vrátit částku v celkové výši 36.000 Kč v 60 týdenních splátkách po 600 Kč s tím, že první splátku byl žalovaný povinen zaplatit nejpozději 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku vždy nejpozději do konce následujícího týdenního období. Částka 36.000 Kč kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 20.000 Kč zahrnovala též sjednaný úrok ve výši 4.000 Kč, administrativní poplatek ve výši 4.000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 8.000 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána na 19,52 % p.a., roční procentní sazba nákladů byla spočítána na 206,15 %. Obsahem smlouvy je mj. i prohlášení zákazníka o tom, že poskytl úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení schopnosti splácet poskytnuté peněžní prostředky.

7. Z karty zákazníka ze dne [datum] má soud prokázáno, že totožnost žalovaného byla ověřována z povolení k trvalému pobytu č. EA548365. Jako ověřené dokumenty jsou zaškrtnuty kolonky s označením výplatní pásky a pracovní smlouva/ DPP/DPČ. Žalovaný uvedl, že bydlí od července roku 2017 v nájmu s partnerkou na adrese [adresa žalovaného]. Žalovaný je zaměstnán na hlavní pracovní poměr u společnosti [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]. Za poslední tři roky měl žalovaný pouze jedno zaměstnání. Tato skutečnost měla být právní předchůdkyní žalobkyně ověřena telefonicky. Žalovaný uvedl, že pobírá mzdu ve výši 16.000 Kč a mezi své výdaje uvedl, výdaje na bydlení v celkové výši 1.700 Kč a osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) v částce 5.000 Kč. Žalovaný nemá žádné další zápůjčky, či úvěry. Žalovanému tudíž zbývá pro úhradu poskytnutého úvěru měsíčně částka 9.300 Kč.

8. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] má soud prokázáno, že mezi společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], na základě které se uvedená společnost zavázala poskytnout žalovanému při jejím podpisu peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč a žalovaný se zavázal v hotovosti vrátit částku v celkové výši 18.000 Kč v 60 týdenních splátkách po 300 Kč s tím, že první splátku byl žalovaný povinen zaplatit nejpozději 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku vždy nejpozději do konce následujícího týdenního období. Částka 18.000 Kč kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 10.000 Kč zahrnovala též sjednaný úrok ve výši 2.000 Kč, administrativní poplatek ve výši 2.000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4.000 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána na 18,96 % p.a., roční procentní sazba nákladů byla spočítána na 206,15 %. Obsahem smlouvy je mj. i prohlášení zákazníka o tom, že poskytl úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení schopnosti splácet poskytnuté peněžní prostředky.

9. Z karty zákazníka ze dne [datum] má soud prokázáno, že totožnost žalovaného byla ověřována z povolení k trvalému pobytu č. EA548365. Jako ověřený dokument je zaškrtnuta kolonka s označením výplatní pásky. Žalovaný uvedl, že bydlí od srpna roku 2017 v nájmu s partnerkou na adrese [adresa žalovaného]. Žalovaný je zaměstnán na hlavní pracovní poměr u společnosti [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]. Za poslední tři roky se jedná o druhé zaměstnání žalovaného. Tato skutečnost měla být právní předchůdkyní žalobkyně ověřena telefonicky. Žalovaný uvedl, že pobírá mzdu ve výši 11.882 Kč a mezi své výdaje uvedl, výdaje na bydlení v celkové výši 1.800 Kč a osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) v částce 5.000 Kč. Žalovaný dále splácí úvěr u stejného věřitele s měsíční splátkou 2.700 Kč. Žalovanému tudíž zbývá pro úhradu poskytnutého úvěru měsíčně částka 2.382 Kč.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 a seznamu postoupených pohledávek má soud prokázáno, že mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní bylo dohodnuto postoupení pohledávek za žalovaným.

11. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 a podacího lístku má soud prokázáno, že žalovanému byla dne [datum] na adresu [adresa žalovaného], zaslána výzva k zaplacení dlužné částky a současně byl vyrozuměn o postoupení pohledávek.

12. Z výzvy k plnění před podáním žaloby ze dne 7. 5. 2020 a podacího lístku má soud prokázáno, že žalovanému byla dne [datum] na adresu [adresa žalovaného], zaslána výzva k úhradě dlužné částky před podáním žaloby, a to nejpozději do 14. 5. 2020.

13. Shora uvedená skutková zjištění jsou dostatečná pro právní posouzení věci.

14. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

16. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba], byly ve dnech [datum] a [datum] uzavřeny smlouvy o úvěru, současně se však jedná o spotřebitelské úvěry (ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016) a spotřebitelské smlouvy ve smyslu § 1810 a následující o.z. Zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 11. 2016 zavedl do právního řádu povinnost věřitele (poskytovatele úvěru) před uzavřením smlouvy o úvěru posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č.j. 1 Afs 94/2009 - 56). Věřitel je tak povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací pak shodně věřiteli ukládá i zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016.

21. Za rozhodující pro právní posouzení této věci proto soud považoval skutečnost, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel pak smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud je zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, resp. nejsou-li o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet důvodné pochybnosti. Otázkou, zda došlo ke splnění předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016, je soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.

22. V souzené věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tj. na poskytnuté úvěry v celkové výši 30.000 Kč (20.000 Kč + 10.000 Kč) zaplatit celkem 54.000 Kč. Z předložených zákaznických karet je zřejmé, že společnost [právnická osoba], při prověřování úvěruschopnosti žalovaného postupovala zcela formálně a spokojila se s tím, že žalovaný informace uvedené v zákaznické kartě stvrdil svým čestným prohlášením a podpisem. Tvrzení žalobkyně, že žalovaným měly být před uzavřením smluv předloženy doklady jako pracovní smlouva či výplatní pásky, nebylo prokázáno, neboť žalobkyně soudu nepředložila jedinou kopii těchto listin. Jako zcela nereálné se pak jeví náklady žalovaného na bydlení. V zákaznických kartách je uvedeno, že tyto náklady činí pouze 1.700 Kč, resp. 1.800 Kč měsíčně. Navíc náklady na bydlení nepředstavují jen nájemné, ale jsou tvořeny i náklady na elektřinu, vodu, plyn apod. Uvedená částka 1.700 Kč, resp. 1.800 Kč se tak ve vztahu k danému typu bydlení a počtu osob žijících v domácnosti jeví jako zcela nereálnou. Nic ovšem nebránilo tomu, aby žalobkyně reálnost částky doložila příslušným dokumentem (např. potvrzení SIPO), ze kterého takovou částku zjistila. Není dále zřejmé, co zahrnují výdaje žalovaného na domácnost ve výši 5.000 Kč. V tomto směru nejsou uvedeny, natož připojeny příslušné podklady. Z předložených zákaznických karet, je také zřejmý rozpor, co se týče počtu zaměstnání žalovaného za poslední tři roky. V zákaznické kartě ze dne [datum] žalovaný uvedl, že je zaměstnán u společnosti [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], a že měl za poslední tři roky pouze jedno zaměstnání. Oproti tomu v zákaznické kartě ze dne [datum] je uvedeno, že žalovaný je zaměstnán stále u stejného zaměstnavatele, tj. u společnosti [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], ale jedná se o druhé zaměstnání za poslední tři roky. Pracovní smlouva nebyla soudu předložena, ale je pravděpodobné, že v době poskytnutí prvního úvěru byl žalovaný ve zkušební době, s ohledem na to, že jeho pracovní poměr trval necelé dva měsíce. Nadto právní předchůdkyně žalobkyně nikterak nezkoumala finanční situaci partnerky žalovaného a vše tak nasvědčuje tomu, že zde jednoznačně existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnuté peněžní prostředky splácet a právní předchůdkyně žalobkyně jeho osobní, výdělkové a majetkové poměry důkladně nezkoumala. Takový postup lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného sjednaný úvěr splácet.

23. Majetkové poměry žalovaného tak nebyly zjišťovány dostatečným způsobem, na základě čehož nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalovaného sjednané úvěry splácet. S ohledem na shora uvedené proto soud shledal předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru jako neplatné, a to dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o.z., když společnost [právnická osoba], poskytla žalovanému úvěr, přestože ve smyslu § 86 cit. zákona nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání jeho skutečných příjmů a výdajů. Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto jsou smlouvy uzavřené mezi společností [právnická osoba], a žalovaným ve smyslu § 588 o.z. absolutně neplatné. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran.

24. Podle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (2).

25. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

26. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

27. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

28. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smluv poskytla žalovanému celkem částku 30.000 Kč (20.000 Kč + 10.000 Kč), plnila dle § 2991 o.z. bez právního důvodu a vzniklo jí tak ve smyslu § 2991 odst. 1 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. S ohledem na skutečnost, že žalovaný na své dluhy uhradil celkem částku 9.300 Kč, zbývá mu doplatit částku 20.700 Kč (30.000 Kč – 9.300 Kč).

29. Závazek žalovaného vrátit bezdůvodné obohacení v celkové výši 20.700 Kč se pak stal splatným dnem 21. 4. 2021, tj. dnem doručení žaloby opatrovníkovi žalovaného. Soud proto rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit z přiznané částky zákonný úrok z prodlení od 22. 4. 2021, neboť od této doby byl žalovaný prokazatelně v prodlení se zaplacením dlužné částky. V souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. byla stanovena lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.).

30. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že obě smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou neplatné, nezbylo než žalobu ve zbývající části o zaplacení úroků a poplatků zamítnout včetně příslušenství. V rozsahu, v jakém soud neshledal žalobu důvodnou, proto rozhodl o jejím zamítnutí včetně příslušenství (výrok II.).

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. za použití § 151 odst. 1 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souzeném případě pak byl poměr úspěchu a neúspěchu účastníků téměř stejný. Soud proto žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).