5 C 469/2023 - 241

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti žalovaným: 1) [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] 2) [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] oba zastoupeni advokátem Mgr. Radkem Hladinou sídlem Vinohradská 35/25, 120 00 Praha za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně [Anonymizováno] IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0], sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/1] o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č.p. [Anonymizováno], pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. [hodnota], vodní plocha, pozemku parc. č. [hodnota], vodní plocha, pozemku parc. č. [hodnota], orná půda, pozemku parc. č. [hodnota], trvalý travní porost, pozemku parc. č. [hodnota], trvalý travní porost, pozemku parc. č. [hodnota], ostatní plocha, pozemku parc. č. [hodnota], ostatní plocha, pozemku parc. č. [hodnota], ostatní plocha, pozemku parc. č. [hodnota], ostatní plocha, pozemku parc. č. [hodnota], ostatní plocha, pozemku parc. č. [hodnota], ostatní plocha, pozemku parc. č. [hodnota], lesní pozemek, pozemku parc. č. [hodnota], lesní pozemek, pozemku parc. č. [hodnota], ostatní plocha, pozemku parc. č. [hodnota], orná půda, pozemku parc. č. [hodnota], trvalý travní porost, pozemku parc. č. [hodnota], lesní pozemek, pozemku parc. č. [hodnota], ostatní plocha, pozemku parc. č. [hodnota], trvalý travní porost, pozemku parc. č. [hodnota], ostatní plocha, a pozemku parc. č. [hodnota], lesní pozemek, všem zapsaným u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [jméno FO], pro obec [adresa], katastrální území [adresa], se zamítá.

II. Žalobkyně a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným náhradu nákladů řízení v částce 125 672,40 Kč k rukám zástupce žalovaných advokáta Mgr. Radka Hladiny, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. st. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č.p. [Anonymizováno], pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. [hodnota], vodní plocha, pozemku parc. č. [hodnota], vodní plocha, pozemku parc. č. [hodnota], orná půda, pozemku parc. č. [hodnota], trvalý travní porost, pozemku parc. č. [hodnota], trvalý travní porost, pozemku parc. č. [hodnota], ostatní plocha, pozemku parc. č. [hodnota], ostatní plocha, pozemku parc. č. [hodnota], ostatní plocha, pozemku parc. č. [hodnota], ostatní plocha, pozemku parc. č. [hodnota], ostatní plocha, pozemku parc. č. [hodnota], ostatní plocha, pozemku parc. č. [hodnota], lesní pozemek, pozemku parc. č. [hodnota], lesní pozemek, pozemku parc. č. [hodnota], ostatní plocha, pozemku parc. č. [hodnota], orná půda, pozemku parc. č. [hodnota], trvalý travní porost, pozemku parc. č. [hodnota], lesní pozemek, pozemku parc. č. [hodnota], ostatní plocha, pozemku parc. č. [hodnota], trvalý travní porost, pozemku parc. č. [hodnota], ostatní plocha, a pozemku parc. č. [hodnota], lesní pozemek, všem zapsaným u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [jméno FO], pro obec [adresa], katastrální území [adresa] (dále též „předmětné nemovitosti“). Žalobu odůvodnila tím, že dne 11. 4. 2005 byl uzavřen mezi žalovanými 1) a 2) jako manželi notářský zápis o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů, na jehož základě v notářském zápisu specifikované nemovitosti měly být nadále výlučným vlastnictvím žalované 2). Nicméně vzhledem k tomu, že uvedený notářský zápis nebyl nikdy zapsán do katastru nemovitostí, jeho právní účinky nikdy nenastaly. Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro [právnická osoba], [jméno FO], pak rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 20. 9. 2022, schválil návrh komplexních pozemkových úprav v katastrálním území [adresa], kterým žalovaní 1) a 2) pozbyli vlastnická práva k nemovitostem specifikovaným v notářském zápisu ze dne 11. 4. 2005 a nabyli vlastnická práva k předmětným nemovitostem. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020 ve věci sp. zn. 3 To 1/2020 byl přitom žalovanému 1) mj. uložen trest propadnutí majetku, čímž došlo k zániku společného jmění manželů žalovaných 1) a 2), a jelikož nebylo zaniklé společné jmění manželů v zákonné lhůtě vypořádáno, staly se původní, resp. předmětné nemovitosti součástí podílového spoluvlastnictví, kde jako spoluvlastník figuruje právě i žalobkyně s ohledem na žalovanému 1) uložený trest. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni přes její snahu nepodařilo s žalovanými uzavřít dohodu, navrhovala žalobou zrušit podílové spoluvlastnictví účastníků řízení a nařídit jejich prodej ve veřejné dražbě.

2. Vedlejší účastník se kromě jím uváděných důvodů vstupu do řízení k věci samé nevyjádřil.

3. Žalovaní potvrdili, že ačkoliv mezi účastníky probíhala jednání o mimosoudní dohodě, tato nakonec uzavřena nebyla, a proto navrhovali, aby soud předmětné nemovitosti případně přikázal do výlučného vlastnictví žalované 2).

4. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení, z nichž zjistil následující skutečnosti a po postupu dle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), i následující skutkový stav:

5. Žalovaní 1) a 2) uzavřeli dne 8. 4. 2003 smlouvu, na jejímž základě od prodávajícího nabyli do společného jmění manželů pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] zastavěná plocha a nádvoří, budovu stojící na pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] s č.p. [Anonymizováno], pozemek parc. č. st. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. [hodnota], ostatní plocha, pozemek parc. č. [hodnota], ostatní plocha, pozemek parc. č. [hodnota], trvalý travní porost, pozemek parc. č. [hodnota], lesní pozemek, pozemek parc. č. [hodnota], lesní pozemek, pozemek parc. č. [hodnota], ostatní plocha, pozemek parc. č. [hodnota], ostatní plocha, pozemek parc. č. [hodnota], lesní pozemek, pozemek parc. č. [hodnota], lesní pozemek, pozemek parc. č. [hodnota], lesní pozemek, pozemek parc. č. [hodnota], orná půda, pozemek parc. č. [hodnota], ostatní plocha, pozemek parc. č. [hodnota], trvalý travní porost, pozemek parc. č. [Anonymizováno] trvalý travní porost, a dále ve zjednodušené evidenci pozemek parc. č. [hodnota], pozemek parc. č. [hodnota], pozemek parc. č. [hodnota], pozemek parc. č. [hodnota], pozemek parc. č. [hodnota], pozemek parc. č. [hodnota], a pozemek parc. č. [hodnota], všechny zapsané u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [jméno FO], pro obec [adresa], katastrální území [adresa] (dále též „původní nemovitosti“), a to za sjednanou kupní cenu ve výši 990 000 Kč (prokázáno kupní smlouvou ze dne 8. 3. 2004 včetně dodatku č. 1, plné moci ze dne 12. 9. 2002 a prohlášení advokáta o pravosti podpisů). Uzavřenou smlouvou o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů formou notářského zápisu ze dne 11. 4. 2005 žalovaní 1) a 2) ve vztahu k původním nemovitostem prohlásili, že tyto nadále budou ve výlučném vlastnictví žalované 2) a již nebudou tvořit předmět společného jmění manželů (prokázáno notářským zápisem [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 11. 4. 2005, N [Anonymizováno]/2005, NZ [Anonymizováno]/2005).

6. V evidenci katastru nemovitostí byli z titulu shora uvedené kupní smlouvy ze dne 8. 4. 2003 jako vlastníci původních nemovitostí zapsáni oba žalovaní (s tím, že původní nemovitosti náleží do společného jmění manželů), a to nejméně do 31. 8. 2022, přičemž z evidence katastru nemovitostí se nepodávalo ničeho ohledně shora uzavřeného notářského zápisu (prokázáno výpisem z katastru nemovitostí k datu 31. 8. 2022). V mezidobí byl přitom žalovanému 1) jako obžalovanému rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020 ve věci spisové značky 3 To 1/2020 uložen mj. trest propadnutí majetku (prokázáno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 3 To 1/2020).

7. Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro [právnická osoba], [jméno FO], rozhodl dne 1. 9. 2022 o komplexních pozemkových úpravách k pozemkům nacházejícím se v katastrálním území [adresa], přičemž účastníky řízení o pozemkových úpravách byli i oba žalovaní. Ve vztahu k žalovaným 1) a 2) bylo rozhodnuto, že pozbývají vlastnické právo k původním nemovitostem a zároveň nabývají vlastnické právo k předmětným nemovitostem, přičemž zástavní právo ve prospěch vedlejšího účastníka přešlo z původních nemovitostí i na předmětné nemovitosti. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 9. 2022 (prokázáno rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajský pozemkový úřad pro [právnická osoba], [jméno FO], ze dne 1. 9. 2022 včetně příloh č. 1, 2a a 4). Ke dni 27. 2. 2024 tak byli v evidenci katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných nemovitostí zapsáni oba žalovaní (zápis ve prospěch společného jmění manželů), a to na základě shora uvedeného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu s právními účinky zápisu k 21. 9. 2022 (prokázáno výpisem z katastru nemovitostí).

8. Po právní stránce soud postupoval podle zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o.z.“), přičemž při posuzování okolností týkajících se nabytí původních nemovitostí kupní smlouvou ze dne 8. 4. 2003 a uzavření notářského zápisu ze dne 11. 4. 2005, majících případně vliv na právní režim původních/předmětných nemovitostí, věc posuzoval při aplikaci ustanovení § 3028 odst. 3 o.z., podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „s.o.z.“).

9. Podle § 130 odst. 1 s.o.z. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

10. Podle § 143 odst. 1 s.o.z. společné jmění manželů tvoří a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka, b) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.

11. Podle § 143a odst. 1 s.o.z. manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.

12. Podle § 1140 odst. 1, 2 o.z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

13. Podle § 1143 o.z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

14. Ve smyslu shora citovaného ustanovení § 1140 o.z. je patrné, že o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li jej rozdělit, nebo o jeho zrušení může žádat každý ze spoluvlastníků. Pakliže mezi spoluvlastníky nedojde ve smyslu § 1143 o.z. k dohodě o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne na návrh některého z nich soud. Z textu citovaných ustanovení i z logiky věci se podává, že aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má tedy některý ze spoluvlastníků společné věci. K tomu je přitom třeba připomenout, že zápis věcného práva do katastru nemovitostí nijak nebrání tomu zjištění, že takový zápis neodpovídá skutečnosti. Rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad vlastnického práva k nemovitosti, není rozhodnutím správního orgánu o vlastnickém právu, kterým by byl soud vázán v tom smyslu, že by nemohl jako předběžnou řešit otázku vlastnictví k nemovitosti a případně se při posuzování této otázky i odchýlit od stavu zapsaného v katastru nemovitostí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 739/2010). V případě žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem tak soud při posuzování věcné legitimace ve věci není bez dalšího vázán zápisem v katastru nemovitostí, nasvědčují-li zjištěné okolnosti jiné struktuře vlastnictví k předmětné věci.

15. K účinkům vkladu do katastru nemovitostí, a to i v souvislosti s povinností vkladu ve smyslu ustanovení § 143a odst. 1 s.o.z. je dále vhodné připomenout, že samotným uzavřením smlouvy, byť formou notářského zápisu, vzniká nabyvateli „jen“ závazkový (obligačněprávní) nárok požadovat na zciziteli především převedení vlastnického práva k věci. Samotné vlastnické právo či jiné věcné právo k nemovitosti ovšem vznikne (konstituuje se), neboli věcněprávní - translační účinky uzavřené smlouvy nastanou až vkladem takového práva do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí katastrálního úřadu, tj. přistoupením modu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 473/2020). Trvání obligačněprávních účinků uzavřené smlouvy pak samo o sobě nemůže mít vliv na případnou otázku dobré víry nabyvatele a s ní spojeného případného vydržení věcného práva, pokud nebylo právo zavkladováno do veřejného seznamu, vyžaduje-li tak zákon. K tomu soud považuje za nutné dodat, že předpokladem oprávněné držby, jako jednoho ze zákonných požadavků na případné vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 s.o.z., je právě dobrá víra držitele. Jedná se o psychický stav držitele, který se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, nikoliv pouze ze subjektivního hlediska samotného účastníka. Jinými slovy je držba v dobré víře založena na omylu držitele, přičemž takový omyl musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem a povaze daného případu po každém požadovat, nemohl mít pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo nepatří. Omyl držitele může být skutkový i právní, přičemž právní omyl je omluvitelný jen výjimečně (např. při nejasném znění zákona). Proto právní omyl držitele vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, tak nemůže být omluvitelný (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1330/2006).

16. Konečně je pak k nyní projednávané věci nutno připomenout i ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ohledně nabytí vlastnického práva na základě uskutečněných pozemkových úprav. Právní teorií jsou rozlišovány dva základní způsoby nabývání vlastnického práva - 1) originární, kdy vlastnictví vzniká prvnímu vlastníkovi k věci, která dosud nebyla předmětem vlastnického práva, či novému vlastníkovi nezávisle na vlastnictví dosavadního vlastníka, tj. k věci, která sice ve vlastnictví někoho jiného byla, ale na nabyvatele přešla jinak než jejím převodem (jinak než z vůle dosavadního vlastníka), a 2) derivativní, kdy vlastnictví vzniká odvozeně od vlastnického práva dosavadního vlastníka, z jehož vůle dochází i k nabytí vlastnictví. Mezi originární způsoby nabytí vlastnického práva je řazeno mimo jiné nabytí vlastnického práva výrokem úředním, konkrétně rozhodnutím státního orgánu, tj. např. rozhodnutím soudu či správního orgánu. Vlastnictví se v těchto případech nabývá v den, který je určen v rozhodnutí, a není-li tento den určen, pak se nabývá v den, kdy se příslušné rozhodnutí soudu či správního orgánu stalo pravomocným. Pokud jde o nemovitost, provede se záznam takto nabytého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Příkladem nabytí vlastnického práva rozhodnutím správního úřadu je rozhodnutí vydané v řízení o vyvlastnění, nabytí vlastnického práva k nemovitosti restituované podle zákona č. 229/1991 Sb., rozhodnutím pozemkového úřadu apod. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1748/2007 a sp. zn. 30 Cdo 4802/2007). Právní jistota občanů a zachování nezbytné autority státu vyžadují, aby pravomocné konstitutivní rozhodnutí soudu či správního orgánu, na jehož základě určitá osoba nabývá vlastnické právo k věci, bylo nezpochybnitelnou právní skutečností, která vylučuje požadavky kterékoli jiné osoby zakládající svoje domnělé vlastnictví na jiné dřívější právní skutečnosti. Nabytí vlastnického práva k věci na základě pravomocného rozsudku soudu či pravomocného rozhodnutí správního orgánu, které mají konstitutivní charakter, je tedy originárním způsobem nabytí vlastnického práva, které není odvozeno od vlastnického práva předchozího pravého vlastníka. Proto také pro přechod vlastnického práva pravomocným konstitutivním rozhodnutím státního orgánu neplatí zásada, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než mu náleží (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 730/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5626/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 598/2014).

17. Posuzoval-li soud tedy žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ve světle shora uvedených právních závěrů, i vzhledem ke všem žalobkyní tvrzeným a prokazovaným skutečnostem se nejprve zabýval právním režimem původních/předmětných nemovitostí, neboť jak je uvedeno shora, aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby má pouze některý ze spoluvlastníků společné věci. Z provedeného dokazování zcela jednoznačně vyplývá, že původní nemovitosti v roce 2003 nabyli žalovaní do společného jmění manželů, jak se podává ze zákona (srovnej ustanovení § 143 odst. 1 s.o.z.), tak i ze samotné vůle žalovaných při uzavření kupní smlouvy. Sami žalovaní si pak museli být vědomi, že původní nemovitosti jsou součástí jejich společného jmění manželů, neboť právě i ve vztahu k těmto nemovitostem uzavírali smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů, kterou se měly původní nemovitosti stát výlučným vlastnictvím žalované 2). Uzavřená smlouva ovšem nemohla nabýt účinnosti, neboť nebyla ve smyslu § 143a odst. 1 s.o.z. předmětem vkladu do evidence katastru nemovitostí, a proto její věcněprávní účinky (převod původních nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované 2)) nikdy nenastaly.

18. Je pak třeba dodat, že ačkoliv žalovaní v projednávané věci ve vztahu k původním nemovitostem (na rozdíl od nemovitostí, které jsou předmětem řízení ve věci týchž účastníků vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 5 C 436/2023) neuplatnili námitku vydržení ve prospěch žalované 2), případným vydržením vlastnického práva ve smyslu § 134 s.o.z. se soud zabývá vždy, a to bez zřetele k tomu, zda se jej některý z účastníků řízení dovolal či nikoliv (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2132/2009). Přitom s ohledem na shora uvedenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zcela nepochybné, že žalovaná 2) se nemohla stát výlučným vlastníkem původních nemovitostí na základě vydržení, neboť její držba nemohla být oprávněná (v dobré víře). Ač by si případně žalovaná 2) nebyla vědoma toho, že zákon účinnost smlouvy uzavřené ve formě notářského zápisu podle § 143a odst. 1 s.o.z. spojuje s vkladem do katastru nemovitostí, její případná nevědomost (právní omyl) by nemohla být vzhledem k jednoznačnému znění zákona omluvitelnou. Uzavřením smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů se na právních poměrech původních nemovitostí tedy ničeho nezměnilo a tyto nadále byly ve společném jmění žalovaných.

19. Právního režimu původních nemovitostí se dotkl až rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, kterým byl žalovanému 1) uložen trest propadnutí majetku, čímž právní mocí rozsudku (dne 18. 6. 2020) došlo ve smyslu § 66 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, k zániku společného jmění manželů a do práv a povinností ke majetku žalovaného 1) vstoupil stát (žalobkyně). Z provedeného dokazování je ovšem patrno, že ačkoliv na základě shora uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze práva v rozsahu 3/8 k původním nemovitostem náležela fakticky státu, zápis v katastru nemovitostí zůstal beze změn a minimálně do dne 31. 8. 2022, tj. dne předcházejícímu dni rozhodnutí Státního pozemkového úřadu o komplexních pozemkových úpravách v katastrálním území [adresa], byli jako jediní vlastníci původních nemovitostí v katastru stále vedeni žalovaní. Tím, že žalobkyně nedbala toho, že zápis v katastru nemovitostí nezohledňuje stav nastalý po trestu propadnutí majetku uloženém žalovanému 1) a svá práva k nemovitostem, která jí skutečně svědčila, nikterak nehájila, a to po dobu přesahující dva roky od vstupu do vlastnické struktury původních nemovitostí, připravila se sama o možnost býti účastníkem řízení o komplexních pozemkových úpravách, kterému by po právní moci rozhodnutí Státního pozemkového úřadu svědčila práva i k pozemkům novým (předmětným nemovitostem). Nelze pak ani klást pozemkovému úřadu za vinu, že při zjišťování vlastníků pozemků v obvodu pozemkových úprav vycházel z údajů uvedených v katastru nemovitostí, neboť by byl zcela nepřiměřeným požadavek, aby byl při již tak komplikovaném procesu povinen zjišťovat skutečné vlastníky pozemků, nikoliv evidované[Anonymizováno]vlastníky, a to navíc za situace, kdy žádná osoba námitku nesprávnosti stavu zapsaného v katastru nemovitostí nevznesla (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 598/2014).

20. Za situace, kdy byli v době rozhodnutí pozemkového úřadu jako vlastníci původních nemovitostí v evidenci katastru nemovitostí vedeni pouze žalovaní, se tak i rozhodnutí o komplexních pozemkových úpravách dotklo toliko žalovaných v tom směru, že na základě rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajský pozemkový úřad pro [právnická osoba], [jméno FO], ze dne 1. 9. 2022 vlastnictví k předmětným nemovitostem nabyli opět jen žalovaní bez ohledu na práva vyplývající žalobkyni z rozsudku Vrchního soudu v Praze. Vzhledem ke shora uvedeným právním závěrům týkajícím se povahy způsobu nabytí vlastnického práva rozhodnutím státního orgánu je totiž zřejmé, že oba žalovaní, ač žalovaný 1) rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ztratil ze svých majetkových práv a povinností na úkor žalobkyně, po rozhodnutí pozemkového úřadu nabyli předmětné nemovitosti do svého vlastnictví; žalovaný 1) tedy rozhodnutím pozemkového úřadu práva k předmětným nemovitostem po právu nabyl v rozsahu širším, než mu původně svědčila k původním nemovitostem. Je třeba dodat, že za této situace soudu nepříslušelo zabývat se dalšími okolnostmi spojenými s nabytím vlastnictví žalovaných k předmětným nemovitostem rozhodnutím správního orgánu (např. jejich dobrou vírou o tom, že nikomu jinému vlastnictví k nemovitostem nesvědčí, apod.). Zkrátka konstitutivním rozhodnutím pozemkového úřadu oba žalovaní do společného jmění manželů nabyli originárním způsobem předmětné nemovitosti bez ohledu na jejich právní režim předcházející takovému rozhodnutí. Takto nově originárním způsobem nabytý majetek žalovaných pak nemůže být zatížen trestem uloženým žalovanému 1), na základě kterého by do práv žalovaného 1) vstupovala žalobkyně.

21. Soud proto s ohledem na shora uvedené žalobu zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace na straně žalobkyně, která není podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, a tudíž se žalobou nemůže domáhat zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Na tomto stavu ničeho nemůže změnit ani skutečnost, že předmětné nemovitosti jsou zatíženy věcnými právy třetí osoby ve prospěch vedlejšího účastníka, neboť tato práva nejsou rovna oprávněním spoluvlastníka domáhat se zrušení podílového spoluvlastnictví. Soud proto žalobu zamítl.

22. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaní byli v řízení zcela úspěšní, a proto jim náleží plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. Soud při stanovení tarifní hodnoty předmětu řízení vycházel z hodnoty předmětných nemovitostí, a to dle znaleckých posudků ke stanovení ceny obvyklé předmětných nemovitostí (tyto byly žalobkyní soudu adresovány k řízení vedenému pod spisovou značkou 5 C 436/202023 a tyto připojil zástupce žalovaných k vyčíslení nákladů řízení v této věci). Soud tak odměnu zástupce žalovaných počítal z celkového hodnoty předmětných nemovitostí ve výši 5 909 449 Kč (srovnej § 8 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále jen „a.t.“, nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1332/07, nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15). Konkrétně mají žalovaní nárok na náhradu částky: - Advokát žalovaných učinil v řízení celkem čtyři úkony právní služby (dva úkony právní služby za každého z žalovaných): převzetí a příprava zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a/ a.t.), účast na jednání před soudem dne 15. 10. 2024 (§ 11 odst. 1 písm. g/ a.t.), o Mimosmluvní odměna právní služby činí 4 x 25 552 Kč (§ 8 odst. 5 ve spojení s § 12 odst. 4 a.t.), o Paušální náhrada hotových výdajů advokáta činí 2 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), - 1 053,48 Kč- náhrada za tři jízdy osobním automobilem tov. zn. Volkswagen, reg. zn. [SPZ], při cestě Praha - Kutná Hora a zpět (jednání před soudem dne 15. 10. 2023) o celkové vzdálenosti 142 Km, při ceně 38,70 Kč za litr pohonných hmot a náhrady 5,60 Kč za kilometr dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., - 21 810,92 Kč - náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty z výše uvedených položek podle § 137 odst. 3 o.s.ř. Celkem tak mají žalovaní nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 125 672,40 Kč, a to k rukám jejich zástupce ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o.s.ř.). Více soud žalovaným na náhradě nákladů řízení nepřiznal, přičemž žalovaní ani přiznání dalších položek ve vyúčtování na náhradě nákladů řízení nepožadovali.

Poučení