5 Ca 374/2007 - 32

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: Odbytová společnost Veveří, s.r.o., se sídlem Veverské Knínice 305, zast. JUDr. Vladimírem Hodboděm, CSc., advokátem se sídlem Veveří 46, Brno, proti žalovanému Ministerstvu zemědělství, se sídlem Těšnov 17, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 27. září 2007, č.j. 30595/2007-10000, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne 27.9.2007, č.j. 30595/2007-10000, kterým byl zamítnut rozklad žalobkyně a bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 28.5.2007, č.j. 19782/2007-14130. Uvedené rozhodnutí ministerstva jako správního orgánu I. stupně bylo vydáno podle § 98 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu ve zkráceném řízení a bylo jím změněno rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) ze dne 25.9.2006, č.j. SZIF/2006/0340924, tak, že se žádost žalobkyně o zařazení do programu Zakládání skupin výrobců podle nařízení vlády č. 655/2004 Sb. zamítá. Rozhodnutí SZIF bylo změněno z důvodu zjištění, že jde o rozhodnutí nezákonné a že jím byly porušeny právní předpisy. Ministerstvo ve svém rozhodnutí vyšlo ze znění a cíle nařízení vlády č. 655/2004 Sb. a posuzovalo postup SZIF podle tohoto nařízení z hlediska práva E vropského společenství, zejména nezbytnost interpretovat nařízení ve smyslu článku 33d nařízení Rady (ES) č. 1257/1999. Ministerst vo uvedlo, že v souladu s citovaným komunitárním předpisem nelze akceptovat zakladatelskou smlouvu žalobkyně, neboť jednočlenná společnost s ručením omezeným nemůže splnit účel podle citovaného nařízení Rady č. 1257/1999, a tedy ani podle nařízení vlády č. 655/2004 Sb., v jehož § 2 písm. c) je výslovně uvedeno, že skupinou výrobců se rozumí obchodní společnost nebo družstvo, jejichž předmětem činnosti je zajištění společného odbytu příslušné zemědělské komodity. Tomu odpovídá i § 4 odst. 2 nařízení vlády č. 655/2004 Sb., které stanoví, že nedílnou součástí žádosti o zařazení je společenská smlouva nebo stanovy skupiny výrobců. V tomto případě byla k žádosti předložena pouze zakladatelská listina, kterou jediný společník zakládá obchodní společnost dle § 57 odst. 3 obchodního zákoníku. Nemohly tedy být splněny podmínky stanovené citovaným vládním nařízením ani naplněn účel sledovaný pojmoslovím komunitárního nařízení. Správní orgán dále ve s vém rozhodnutí pojednal o souladu Horizontálního plánu roz voje venkova pro období 2004-2006 schváleného usnesením vlády ČR č. 671 ze dne 9.7.2003 se zmiňovaným článkem 33d nařízení Rady. Uvedl, že tento programový dokument byl následně schválen i rozhodnutím evropské komise č. 2004 CZ O6G DO 001, a stal se tak předpisem přímo aplikovatelným ve smyslu přístupové smlouvy. Tento programový plán stanoví cíle, podmínky vstupu a podmínky pro poskytnutí dotace v rámci opatření zakládání skupin výrobců a jeho záměrem je vytvořit podmínky pro skupiny prvovýrobců, kteří jako členové skupiny jsou fyzickými nebo právnickými osobami a předloží uzavřené dohody mezi skupinou výrobců a jejími členy. Protože v dané věci je žalobkyně společností s jedním účastníkem, je porušení uvedených předpisů zjevné. Ministerstvo zemědělství proto rozhodnutí SZIF změnilo tak, že žádost žalobkyně o zařazení do programu zakládání skupin výrobců podle nařízení vlády č. 655/2004 Sb. zamítlo, a stanovilo, že účinky tohoto rozhodnutí nastávají ve smyslu § 99 odst. 3 správního řádu ke dni právní moci přezkoumávaného rozhodnutí, neboť skutečnost, že žalobkyně nesplňovala stanovené podmínky pro zařazení, posoudilo jako důvodnou okolnost podle citovaného zákonného ustanovení. O rozkladu proti tomuto rozhodnutí, obsahově totožném s podanou žalobou, bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím, v němž se ministr zemědělství vypořádával s rozkladovými námitkami žalobkyně. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí ke vznesené věcné námitce zařazení žalobkyně do programu vycházel z ustanovení článku 33d nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 s tím, že nařízení vlády ČR tento předpis Evropských společenství adaptuje. V § 1 nařízení vlády je definován předmět úpravy, jímž jsou bližší podmínky pro zařazení skupiny výrobců zajišťujících společný odbyt zemědělské komodity. Pro tuto skupinu výrobců je zavedena legislativní zkratka „skupina výrobců“. Vymezením skupiny výrobců v rámci § 2 písm. c) nařízení vlády je pak určena právní forma, kterou skupina výrobců může mít. Z uvedeného pak dle žalovaného vy plý vá, a to s odkazem na jazykový, popř. teleologický výklad, že podporu je možné poskytnout pouze více subjektům, které se sdruží za účelem společného odbytu příslušné zemědělské komodity a společně založí obchodní společnost nebo družst vo. Takovému výkladu odpovídají i ustanovení Horizontálního plánu roz voje venkova pro období 2004-2006 schválené jak vládou ČR, tak i rozhodnutím Evropské komise č. 2004 CZ O6G DO 001, což znamená jeho přímou aplikovatelnost ve smyslu přístupové smlouvy. Podle tohoto dokumentu všichni členové skupiny výrobců předloží mimo jiné uzavřené dohody mezi skupinou výrobců a jejími členy s vymezením způsobu a výše úhrad, hlavní činností skupiny výrobců je pak společný odbyt. Není tedy možné akceptovat argument, že za skupinu výrobců může být uznána právnická osoba s jediným společníkem, tedy že skupina výrobců může být tvořena jedním členem. Jediný společník právnické osoby nemůže nikdy zajistit společný odbyt zemědělské komodity což je základním materiálním znakem činnosti skupiny výrobců. Při rozhodování o podaném rozkladu přihlédl žalovaný i k úpravě § 94 odst. 4 a 5 správního řádu týkající se šetření práv nabytých v dobré víře. Zhodnotil, že dotace poskytovaná podle nařízení vlády je dávkou, kterou je mož né poskytnout pouze v případě, splní-li daný subjekt kritéria stanovená pro jejich poskytnutí. Rozhodnutím S ZIF je deklarováno, že došlo ke splnění podmínek pro zařazení žadatele do programu, toto rozhodnutí však nemůže nahradit splnění objektivních kritérií, která jsou stanovena hmotněprávní úpravou. Zařazením obchodní společnosti do programu tato obchodní společnost žádná nová práva nenabývá. Pokud je následně zjištěno, že toto zařazení bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, neboť žalobkyně neplní kritéria pro zařazení do programu, pak tuto skutečnost nemůže zhojit to, že žalobkyně byla v dobré víře. Proto nelze přihlédnout k dopisům SZIF a Ministerstva zemědělství, na něž je v rozkladu odkaz ováno. Tyto dopisy nemají charakter závazného výkladu právních předpisů a z hlediska zákonnosti rozhodnutí SZIF o zařazení do programu jim nelze přikládat význam. Z tohoto důvodu žalovaný neshledal porušení § 94 odst. 4 a § 94 odst. 5 správního řádu. Podle žalovaného je oprávnění změny rozhodnutí SZIF ve zkráceném přezkumném řízení zřejmé, neboť porušení právního předpisu je zjevné ze spisového materiálu. Žalobkyně byla zařazena do programu přesto, že jde o společnost založenou jediným společníkem, která nemůže plnit definiční vymezení skupiny výrobců tak, jak je uvedeno v § 1 nařízení vlády. Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. Proti uvedenému roz hodnutí směřuje podaná žaloba. Žalobkyně v podané žalobě namítá svou dobrou víru. Tvrdí, že při podání žádosti postupovala zcela v souladu s tehdejší rozhodovací praxí, podle níž byly jednočlenné společnosti do programu bez sebemenších pochybností zařazovány. Tato praxe měla svůj základ i v met odickém pokynu žalovaného, kterým se SZIF řídil. V podané žádosti žalobkyně řádně a pravdivě vyplnila veškeré údaje a žádost podala v řádném termínu, nelze jí tedy upřít dobrou víru opírající se o důvěru ve správnost správních aktů a své poctivé jednání. Žalobkyně považuje za alarmující, pokud je v napadeném rozhodnutí uvedeno, že k dopisům SZIF nelze přihlédnout, neboť nemají charakter závazných výkladů právních předpisů. Takové jednání orgánu státní správy není v souladu s e základními demokratickými principy a hodnotami, je porušením čl. 1 Ústavy a na něj navazujících principů dobré správy. Žalobkyně dále namítá, že dle § 94 odst. 5 správního řádu je správní orgán povinen šetřit práva nabytá v dobré víře. Nařízení vlády č. 655/2004 Sb. stanoví pro podání přihlášek jako nejpozdější možný termín datum 31. 12. 2006. Zmeškání této lhůty má za následek nemožnost zařazení žadatele do programu. Dle názoru žalobkyně je rozhodnutí SZIF právním aktem konstitutivním, což dovozuje z čl. 33d odst. 3 Nařízení Rady č. 1257/1999, dle kterého je podpora poskytována po dobu prvních pěti let po dni, kdy bylo seskupení producentů uznáno. Žalobkyně proto nesouhlasí s názorem žalovaného, dle kterého jde o rozhodnutí deklaratorní. Žalobkyně dále poukazuje na § 94 odst. 4 správního řádu a tvrdí, že v případě zrušení či změny rozhodnutí SZIF o zařazení žalobkyně do Programu zakládání skupin výrobců by jí vznikla škoda, která by představovala zejména finanční částky ve výši odpovídající neposkytnutým dotacím. Žalobkyně je toho názoru, že rozhodnutí nebylo vy dáno v rozporu s právními předpisy, avšak i kdyby tomu tak bylo, je zjevné, že újma, která by zrušením rozhodnutí vznikla, je ve zřejmém nepoměru ke škodě, která byla způsobena jeho změnou nebo zrušením jinému účastníku či veřejnému zájmu. Jiný účastník v řízení není a žádná škoda nikomu jinému způsobena nebyla. Za veřejný zájem není možné považovat jakákoli náhradní a ex post přijímaná úsporná opatření v důsledku současného neuspokojivého stavu státní pokladny. Veřejným zájmem je podpora českých zemědělců a vytváření rovných podmínek pro odbyt zemědělských komodit na evropském trhu, dále právní jistota účastníků řízení, ochrana práv nabytých v dobré víře a víra jednotlivce i celé společnosti ve fungujíc í materiální právní stát. Vzhledem ke všemu uvedenému bylo povinností ministerstva postupovat dle § 94 odst. 4 správního řádu a řízení zastavit. Žalobkyně dále namítá, že nebyly naplněny podmínky pro vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení, tj. že by nebylo třeba vysvětlení účastníků řízení, neboť je vše zřejmé ze spisového materiálu a není třeba provádět dokazování. Správní orgán měl za povinnost provést důkaz minimálně aktuálním výpisem z obchodního rejstříku, neboť nic nebrání tomu, aby se jednočlenná společnost rozšířila o dalšího společníka. Žalobkyně rovněž namítá, že byla překročena dvouměsíční subjektivní lhůta pro vydání rozhodnutí v přezkumném řízení. Usnesení o zahájení přezkumného řízení je možné vydat pouze do dvou měsíců ode dne, kdy se správní orgán dozvěděl o důvodu zahájení přezkumného řízení. O skutečnosti, že jsou jednočlenné společnosti zakládány a uznávány jako seskupení producentů, vědělo ministerstvo i SZIF od samého počátku aplikace nařízení vlády č 655/2004 Sb. Za okamžik, kdy se správní orgán dozví o důvodu zahájení přezkumného řízení, nelze dle názoru žalobkyně považovat okamžik vydání mocenského rozhodnutí, aby bylo ohledně veškerých jednočlenných společností vydáno rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení. To je pouze účelová změna právního názoru žalovaného, nikoli okamžik počátku běhu subjektivní lhůty. Ten je dle žalobkyně třeba spojovat již s okamžikem vydání rozhodnutí SZIF, neboť tato rozhodnutí byla vydávána na základě metodických pokynů ministerstva jako nadříz eného správního orgánu, t edy se souhlasem ministerstva. Podle názoru žalobkyně v případě změny právního názoru nemůže být přezkumné řízení zahájeno. Žalobkyně dále poukazuje na to, že v rozhodnutí není uvedeno, kdy se správní orgán o důvodu zahájení přezkumného řízení dozvěděl, a jde tedy o nepřezkoumatelné rozhodnutí. Žalobkyně dále vyjadřuje názor, že § 94 odst. 2 správního řádu je nutno vykládat extenzivně tak, aby bylo možno udržet i jeho logický a teleologický výklad. Rozhodnutí SZIF je třeba chápat jako souhlas k občanskoprávnímu, obchodněprávnímu nebo pracovněprávnímu úkonu, přičemž těmito úkony potom jsou veškeré úkony činěné v návaznosti na toto kladné rozhodnutí S ZIF, zejména pak ty, které se týkají obchodní činnosti žalobkyně, a veškeré úkony směřující k poskytnutí dotací. Rozhodnutí S ZIF tedy není možné zrušit v přezkumném řízení. V další části žaloby pak žalobkyně namítá nesprávné hmotněprávní posouzení věci. Uvádí, že Nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 nechává plně v kompetenci členských států stanovení podmínek pro zařazení do programu Zakládání skupin výrobců. Z § 3 nařízení vlády č. 655/2004 Sb. žalobkyně dovozuje, že pro zařazení do programu Zakládání skupin výrobců je třeba, při splnění podmínky vz niku v období od 1. května 2004 do 31. října 2006, splnit alternativně podmínku roční produkce (3 mil. Kč) nebo podmínku počtu 5 společníků, členů. Termín „skupina výrobců“ je legislativní zkratkou, kterou zákon rozumí obchodní společnost nebo družstvo, jejichž předmětem činnosti je zajištění společného odbytu příslušné zemědělské komodity. Tato konstrukce je dle žalobkyně logická, neboť účelem je zvýšení konkurenceschopnosti zemědělců tím, že se budou sdružovat do větších celků. V případě, že produkce dosahuje stanovené výše, není dle zákonodárce další sdružování třeba. Opačný výklad by mohl být v rozporu s předpisy soutěžního práva. Žalobkyně dále konstatuje, že právní předpisy by měly být schvalovány a vydávány tak, aby jakýkoliv dvojí výklad nebyl přípustný. V případě, že výklad právního předpisu je s porný, je povinností příslušného aplikujícího orgánu odstranit nejasnosti výkladu při jeho aplikaci, tak, aby alespoň konstantní rozhodovací praxí mohly být odstraněny případné rozpory a nejasnosti ohledně výkladu podzákonných právních předpisů. Nejasné a neurčité konstrukce i v právních předpisech představují též porušení práva na spravedlivý proces chráněného v čl. 36 Listiny. V případě, že právní předpis umožňuje dvojí výklad, nemůže být vykládán v neprospěch účastníka řízení, který se ho dovolává proti orgánu státní správy. Žalobkyně dále namítá, že z žádného předpisu nelze dovodit, že by společnost, která byla uznána jako seskupení producentů, musela po celou dobu zůstat přesně ve stejném složení a nemohla jakkoli měnit počet a obsazení společníků postupem dle obchodního zákoníku. Smyslem nařízení není vytvořit rigidní a nepružná seskupení producentů. V případě, že by se vícečlenná společnost stala jednočlennou, došlo by k situaci, kdy by tato jednočlenná společnost byla pravomocně uznána seskupením producentů a vznikl by jí nárok na dotace, což by jí zvýhodnilo oproti jiným jednočlenným společnostem, které by z tohoto důvodu nebyly uznány za seskupení producentů, stejně jako proti těm společnostem, kde již došlo k propadu subjektivní i objektivní lhůty pro zahájení přezkumného řízení. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že žalobní námitky jsou v zásadě totožné s obsahem rozkladu, a z tohoto důvodu plně odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobkyní prezent ovaný výklad by činil nedůvodné rozdíly mezi podnikající fyzickou osobou dle živnostenského zákona či zákona o zemědělství a osobou podnikající pod právní formou právnické osoby založené jediným společníkem. Poskytnutí dotace společnosti, která nenaplňovala podmínky pro zařazení, by bylo neoprávněným vynakládáním finančních prostředků na opatření roz voje venkova, které jsou spolufinancované z prostředků EU, což by mohlo způsobit neposkytnutí nebo snížení objemu finančních prostředků z EU pro ČR. Žalovaný postupuje proti všem nezákonně zařazeným jednočlenným obchodním společnostem stejným způsobem. Bylo přihlédnuto i k ochraně dobré víry, přezkoumávané rozhodnutí má však pouze deklaratorní charakter. Zařazení do programu není zárukou poskytnutí dotace, dobrá víra žalobkyně založená nezákonným rozhodnutí SZIF nemůže dosáhnout takové int enzity, jako by tomu bylo v případě přezkoumávání zákonnosti konstitutivního rozhodnutí. Zařazení do programu je podmínkou pro poskytnutí dotace, jde však o podmínku nutnou, nikoli dostačující. Postup dle § 98 správního řádu vycházel ze skutečnosti, že porušení právního předpisu bylo zjevné ze spisového materiálu. Zkrácené přezkumné řízení se nezahajuje usnesením, prvním úkonem v řízení je vydání rozhodnutí. Z tohoto důvodu se taktéž neuplatní lhůty pro vydání usnesení o zahájení přezkumného řízení. Jedinou limitující je lhůta dle § 97 odst. 2 s.ř. v délce trvání 15 měsíců od právní moci rozhodnutí, která byla dodržena. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vy dání, v rozsahu uplatněných žalobních bodů a dospěl k závěru, že podaná žaloba není důvodná. Soud předně neshledal oprávněnými věcné námitky žaloby. Předmětem sporu bylo posouzení právní otázky, jaký subjekt může být skupinou výrobců dle článku 33d odst. 1 a 2 nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 ve znění jeho novelizace a dle § 2 písm. c) a d) nařízení vlády č. 655/2004 Sb., tedy zda lze žalobkyni jako společnost s ručením omezeným, která je společností s jediným společníkem, podřadit pod pojem „seskupení producentů“, který zmiňuje především nařízení Rady ES č. 1257/1999 jako přímo aplikovatelný předpis ES, a pod pojem „skupina výrobců“, který užívá vnitrostátní právní předpis - nařízení č. 655/2004 Sb. vydaný v návaznosti na nařízení Rady ES č. 1257/1999. Podle čl. 33d odst. 1 a 2 Nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 ze dne 17. května 1999 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) a o změně a zrušení některých nařízení, ve znění Smlouvy o přistoupení, je poskytována paušální podpora na usnadnění zřizování a správního provozu seskupení producentů, která mají za cíl: a) přizpůsobit produkci a výstup producentů, kteří jsou členy těchto seskupení, požadavkům trhu; b) společně uvádět zboží na trh, včetně přípravy k prodeji, centralizaci prodeje a dodávky velkoodběratelům; a c) stanovit společná pravidla pro informace o produkci se zvláštním ohledem na sklizeň a dostupnost. Podpora je poskytována pouze seskupením producentů, která jsou úředně uznána příslušnými orgány nových členských států mezi dnem přistoupení a koncem programového období na základě vnitrostátního práva nebo práva Společenství. Podle § 1 nařízení vlády č. 655/2004 Sb. toto nařízení upravuje v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropských společenství (Nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 ze dne 17. května 1999 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) a o změně a zrušení některých nařízení, ve znění Smlouvy o přistoupení, Nařízení Komise (ES) č. 817/2004 ze dne 29. dubna 2004, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) podmínky pro zařazení skupiny výrobců, zajišťujících společný odbyt zemědělské komodity (dále jen "skupina výrobců"), do programu pro zakládání skupin výrobců (dále jen "program") a podmínky pro poskytnutí dotace skupině výrobců k podpoře jejich činnosti (dále jen "dotace"). Podle § 2 písm. c) a d) nařízení vlády č. 655/2004 Sb. se pro účely tohoto nařízení rozumí skupinou výrobců obchodní společnost nebo družstvo, jejichž předmětem činnosti je zajištění společného odbytu příslušné zemědělské komodity; programem opatření k podpoře činnosti skupin výrobců a k posílení jejich konkurenceschopnosti. Dle § 3 nařízení vlády č. 655/2004 Sb. státní zemědělský intervenční fond (dále jen "Fond") zařadí skupinu výrobců do programu na základě její žádosti doručené Fondu, jestliže tato skupina výrobců: a) splňuje podmínku roční obchodované produkce v hodnotě nejméně 3 000 000 Kč anebo podmínku nejméně 5 společníků nebo členů skupiny výrobců, b) vznikla v období od 1. května 2004 do 31. října 2006. Dle § 4 odst. 2 písm. c) nařízení vlády č. 655/2004 Sb. je nedílnou součástí žádosti skupiny výrobců o zařazení do programu společenská smlouva nebo stanovy skupiny výrobců. V dané věci žalovaný posuzoval rozhodnutí dle nařízení Rady ES č. 1257/1999, nikoliv dle „rozhodnutí“ Rady ES č. 1257/1999, jak uvádí žalobkyně. Nařízení je v systému Evropského práva závazným právním předpisem (evropským zákonem) s přímým účinkem, které je bezprostředně použitelné, což znamená, že je aplikovatelné přímo, aniž by bylo zapotřebí jakékoliv transpozice či jeho inkorporace do vnitrostátního práva členského státu. Proto je třeba zcela odmítnout a posoudit dokonce jako neprávní argumentaci žalobkyně , že „rozhodnutí“ Rady ES č. 1257/1999 není právní normou, z níž vz nikají práva a povinnosti přímo adresátům. Nařízení vlády č. 655/2004 Sb. je pak adekvátním vnitrostátním opatřením, které bylo vydáno k zajištění a aplikaci nařízení rady ES v podmínkách ČR při zachování základních zásad a cílů tohoto nařízení. Soud byl proto vázán tím, že prioritní právní rámec definice skupiny výrobců dává právní úprava Zvláštních opatření pro nové členské státy (Dodatečná podpora pro všechny nové členské státy), konkrétně článek 33d Nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 ze dne 17. května 1999, který výslovně vymezuje subjekt, jemuž je poskytována paušální podpora na usnadnění zřizování a správního provozu. Tímto subjektem je „seskupení producentů“, a to jen takové seskupení producentů, jehož cílem jsou společné činnosti členů těchto seskupení uváděné pod bodem 1 písm. a)-c) citovaného článku nařízení. Současně musí být seskupení producentů dle čl. 33d odst. 2 cit. nařízení úředně uznáno dle vnitrostátního práva členského státu nebo práva Společenství. Podle uvedeného nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 ze dne 17. května 1999, které je tedy právním aktem sekundárního práva EU s přímým účinkem, byla následně přijata i česká vnitrostátní úprava příjemce podpory - skupiny výrobců v § 2 písm. c) nař. č. 655/2004 Sb., k níž míří podpora ve formě dotací na zajišťování společného odbytu příslušné zemědělské komodity. To vyplývá z § 1 nař. č. 655/2004 Sb., podle něhož nařízení č. 655/2004 Sb. upravuje v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropských společenství podmínky pro zařazení skupiny výrobců, zajišťujících společný odbyt zemědělské komodity do programu pro zakládání skupin výrobců a podmínky pro poskytnutí dotace skupině výrobců k podpoře jejich činnosti. Z uvedeného je zřejmé, že příjemcem dotace, o jehož zapsání do programu pro zakládání skupin výrobců dle nař. vlády č. 655/2004 Sb. má být rozhodováno, bude vždy subjekt, který vykazuje znaky seskupení producentů dle přímo aplikovatelného nařízení ES. Jinými slovy, skupina výrobců dle nařízení vlády č. 655/2004 Sb. musí vždy splňovat podmínky seskupení producentů dle nařízení Rady (ES) č. 1257/1999. Relevantní pro posouzení struktury skupiny výrobců, která má být zapsána do programu pro zakládání skupin výrobců, je jak gramatický výklad citovaných předpisů, tak i s rovnocenným užitím výklad teleologický a systematický, vycházející ze smyslu poskytování podpory a zaměření činnosti seskupení producentů na společné cíle. Z gramatického výkladu čl. 33d nařízení ES nepochybně vyplývá, že seskupení producentů se skládá z producentů (užité množné číslo), kteří jsou členy těchto seskupení, kteří mají společně uvádět zboží na trh a činit (společně) přípravy k prodeji, centralizovat prodej a (společně) dodávat velkoodběratelům a kteří si stanoví společná pravidla pro informace o produkci. Tomu odpovídá i znění § 2 písm. c) a § 4 odst. 2 písm. c) nařízení vlády č. 655/2004 Sb., tedy gramatický výklad skupiny výrobců nemůže být jiný, než že skupina výrobců není vymezena jen formou svého založení (obchodní společnost nebo družstvo – viz znak uznání vnitrostátním právem dle čl. 33d odst. 2 nařízení č. 1257/1999 ES), nýbrž i tím, že jejich předmětem činnosti musí být zajištění společného odbytu příslušné komodity. Znak společné činnosti je tedy rovněž shodným pojítkem obou nařízení a je stejně jako jiné znaky neoddělitelným dalším znakem charakterizujícím skupinu výrobců. Na základě uvedeného nelze vymezení seskupení producentů dle čl. 33d nařízení ES posuzovat podle jednoho z definičních znaků – úředního uznání seskupení producentů (skupiny výrobců) podle vnitrostátního práva dle kritérií obchodního zákoníku, neboť by se tím posunul i vlastní význam § 3 nařízení vlády č. 655/2004 Sb. Žalobkyně odkazuje na dřívější stanovisko SZIF, které na rozdíl od čl. 33d nařízení č. 1257/1999 ES a § 2 písm. c) nař. vl.č. 655/2004 Sb. nastínilo skupinu výrobců jako subjekt, který svými podmínkami vyhovuje ustanovení § 3 nařízení vlády č. 655/2004 Sb. (dle podmínky roční obchodovatelné produkce). Toto ustanovení však nevymezuje skupinu výrobců, nýbrž stanoví podmínky pro zařazení skupin výrobců do programu, a to ze dvou hledisek – z hlediska hodnoty obchodovatelné produkce anebo počtu společníků, členů, skupiny výrobců („členů“). Toto ustanovení tak již pro účely zařazení do programu pracuje s pojmem „skupina výrobců“ vymezeným v § 2 písm. c) cit. nařízení a vlastně upravuje, jaké skupiny výrobců lze zařadit do programu (tedy jaké skupiny mají předpoklady k následnému poskytnutí dotac e). Podle § 3 cit. nařízení lze do programu zařadit takovou skupinu výrobců, která vykazuje hodnotu obchodovatelnosti nejméně 3 mil. Kč bez ohledu na počet členů (přitom však musí být, jak bylo výše vyloženo, dodržena zásada „skupiny“, tj. vytvoření skupiny výrobců z více než jedné osoby), anebo lze do programu zařadit takovou skupinu výrobců, která sice nevykazuje příslušný objem obchodovatelnosti, ale má nejméně 5 „členů“, z čehož lze usuzovat na význam určité životaschopnosti takové skupiny při zařazování do programu, nikoliv na definici skupiny výrobců. Záměru zařadit do programu pouze seskupení producentů (skupiny výrobců) s vícečlennou základnou ostatně nasvědčují i skutečnosti uvedené ve vyjádření žalovaného k podané žalobě a čerpané z programových dokumentů a národních právních předpisů právě v těch členských zemích EU, na které se Dodatečná podpora pro nové členské státy (viz čl. 33a nařízení č. 1257/1999) vztahuje. Na základě uvedeného souladu mezi nařízením Rady ES č. 1257/1999 a nařízením vlády č. 655/2004 Sb., ato jak v definičních znacích „seskupení producentů“ a „skupiny výrobců“, tak i ve smyslu a záměru obou nařízení, soud vůbec neshledal prostor pro jiný výklad uvedených právních norem. Nařízení vlády č. 655/2004 Sb. nastavilo k provedení evropského předpisu v § 2 písm. c) pojmosloví i smysl fungování skupiny výrobců odpovídající tomuto evropského předpisu, a jak ostatně vy plý vá i z jeho deklarace v § 1, jazykově, teleologicky i systematicky navázalo na přímo použitelný předpis společenství. Soud proto shledal, že žalovaný ani správní orgán I. stupně ve svém právním posouzení věci nepochybili při výkladu pojmu skupina výrobců, který učinili na základě gramatického, teleologického a systematického výkladu ustanovení článku 33d nařízení Rady i nařízení vlády ČR č. 655/2004 Sb., které jsou spolu v souladu. Tyto výklady ut vrzují i následná ustanovení nařízení vlády č. 655/2004 Sb., týkající se již postupu při poskytování dotace, k němuž celý režim zařazení do programu směřuje. Jestliže § 6 odst. 2 cit. nařízení vlády stanoví, že nedílnou součástí žádosti o poskytnutí dotace je kopie uzavřených smluv mezi skupinou výrobců a jejími členy o objemu, způsobu a výši úhrad příslušné roční obchodované produkce, pak i tento požadavek nasvědčuje skupině výrobců, která bude mít více společníků či členů, kteří mezi sebou o provozu skupiny uzavírají smlouvy. Uvedené znaky a podmínky fungování skupiny a požadavky obou nařízení, daných účelem těchto nařízení, nemůže splňovat skupina výrobců, která by byla tvořena pouze jedním členem. Takový výklad je neopodstatněný a zavedl by proces spolufinancování z prostředků EU směrem, který by neodpovídal předmětu a záměru cit. nařízení ES. Soud tedy stejně jako žalovaný nepřisvědčil názoru, že jakákoliv společnost založená ve formě vnitrostátního práva, tedy i společnost s jedním společníkem, vyhovuje vymezení „skupiny výrobců“ pro účely veřejnoprávního vztahu poskytování dotace (po předchozím zařazení skupiny výrobců do programu). Seskupení producentů (skupina výrobců) je pojmově založeno pro účely cit. nařízení ES a nařízení vlády a znamená vymezení nového právního subjek tu, který bude provozovat a deklarovat svou činnost v právní formě obchodní společnosti nebo družstva, ovšem vždy za situace, kdy tato obchodní společnost nebo družstvo bude schopno fungovat jako seskupení producentů zajišťujících společně předmět své činnosti, bude tedy vícečlenným subjektem, neboť jedině tak lze naplnit smysl společného úsilí k odbytu příslušné zemědělské komodity dle nařízení ES č. 1257/1999 a nařízení vlády č. 655/2004 Sb. Žalovaný správní orgán poté, kdy správně zhodnotil důvody pro vedení zkráceného řízení spočívající v tom, že rozhodnutí o zařazení žalobkyně do programu bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, rovněž přihlédl k podmínkám rozhodování ve zkráceném řízení podle § 94 odst. 4 a 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Zabýval se tím, zda změnou rozhodnutí nedojde k nepoměrné újmě na právech žalobkyně, neboť správní orgán je v řízení, a to i ve zkráceném řízení povinen šetřit práva nabytá v dobré víře. Náležitě odůvodnil, že k takovému zásahu do práv, který je právě citovanými ustanoveními správního řádu zohledněn, nemůže z podstaty žádosti a z předmětu řízení, v němž žalobkyně ještě žádná nová práva nenabývá, dojít. Soud k tomu dodává, že přestože je v tomto řízení rozhodováno o právech žalobkyně (o právu na vyřízení žádosti zákonným způsobem a o nároku na legitimní správní uvážení o žádaném zařazení žalobkyně do programu), není rozhodnuto o takových právech, na nichž by žalobkyně v důsledku nezařazení do programu mohla utrpět neúměrnou újmu (§ 94 odst. 4 správního řádu). Stejně tak změnu rozhodnutí nevylučuje šetření práv nabytých v dobré víře (§ 94 odst. 5 správního řádu): pojmově lze „šetření práv“ chápat jako zmírnění zásahu do práv, a to lze vztáhnout spíše k takovým právům, jejichž výkon již změnil, a to podstatně, právní sféru žadatele a povaha věci umožňuje zmírnit rozsah změny. V uvedeném směru nelze předmětnou změnu rozhodnutí považovat za takový zvrat ve výkladu zákona, který by z hlediska dobré víry v nabytá práva nebylo vůbec možné učinit. Žalobkyně vznikla krátce před tím, než podala žádost o zařazení do programu, a namítanou újmu a škodu dovozuje z popření svého práva na vyplacení dotace, která jí, jak výslovně uvádí v podané žalobě, nebyla poskytnuta jen z důvodu změny rozhodnutí. V tomto řízení ministerstvo změnu rozhodnutí učinilo ve fázi rozhodování o účasti žalobkyně na dotačním programu a pouze v této fázi přehodnotilo svůj názor. Soud přisvědčuje smyslu vyjádření žalovaného k podané žalobě, které, byť používá neadekvátní výrazy o deklaratorním a konstitutivním charakteru rozhodnutí v rámci programu, přesto významově správně a logickou úvahou nachází menší míru dotčení v rozhodnutí vydaném v řízení o účasti žalobkyně na dotačním programu než při vlastním poskytnutí dotace. Uvedené je třeba zmínit rovněž vzhledem k veřejnému zájmu, který by z hlediska § 94 odst. 4 správního řádu byl v rámci posuzované dobré víry ve zjevném nepoměru k újmě, která se vyvozuje z následků změny rozhodnutí. Soud nemůže přitakat námitce o významu dřívějších stanovisek SZIF a ministerst va. Je tomu tak proto, že uvedená stanoviska nejsou výstupem rozhodovací činnosti správních orgánů, a nezakládají tak správní praxi, kterou by bylo potřebné se nezměnitelně řídit. Tato písemná stanoviska SZIF nejsou relevantní pro založení podmínek pro poskytnutí dotace a nevylučují možnost přehodnocení rozhodnutí v přezkumném řízení, zvláště je-li dotace spolufinancována z evropských fondů na základě přímo účinného nařízení společenství. Nesprávné posouzení podmínek pro využití pak může mít dopad na případnou další možnost čerpání financí z evropských zdrojů, proto bylo zcela legitimní využít institutu přezkumného řízení. Protože namítaná stanoviska lze uchopit pouze jako názory na aplikaci právních norem, nebylo nutné se s nimi vypořádat formou dokazování, neboť zaujetí určitého právního stanoviska není důkazem jeho správnosti a jeho závaznosti; skutečnost, že tato stanoviska byla žalobkyni sdělena, je nesporná a není ji třeba dokazovat. Soud dále nepřisvědčil procesním námitkám žalobkyně o neexistenci důvodu pro vedení zkráceného přezkumného řízení a o vydání rozhodnutí po zákonem stanovené lhůtě. Napadená rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byla vydána v tz v. zkráceném přezkumném řízení podle § 98 správního řádu. Zkrácené přezkumné řízení je zvláštním typem přezkoumávání již pravomocných správních aktů, k nimž obecně dochází v případě, kdy lze důvodně pochybovat, zda je vydané rozhodnutí v souladu s právními předpisy, a je zvláštním typem řízení pro případ, kdy porušení právního předpisu je zjevné ze spisového materiálu. Zjevnost rozporu s právními předpisy a to, že tento rozpor vzhledem ke své evidentnosti je schopen správní orgán vypořádat sám, přitom tak může učinit bez vysvětlení a účasti účastníků řízení a bez dokazování, je zásadním odlišujícím znakem od standardně vedeného přezkumného řízení. Půjde tedy o případy, které ve své zjevnosti budou např. odrážet skutkový nesoulad s právním posouzením věci (nepůjde o nedostatečné zjištění skutkového stavu vyžadující doplnění řízení) či o případy postupu správního orgánu, který nebude v souladu s procesními předpisy a tato vada bude mít vliv na rozhodnutí. V daném případě je zcela zřejmé, že správní orgány shledaly porušení těchto předpisů v nesprávné aplikaci komunitární i vnitrostátní úpravy stanovící podmínky pro zařazování seskupení provozovatelů (skupin výrobců) na daný skutkový stav, skutkový stav nesporně spočívá v tom, že zařazení do programu se domáhala žalobkyně – producent jako společnost s jedním společníkem. Změna právního názoru je legitimním důvodem pro provedení přezkumného řízení. Ve zkráceném řízení je pak jedině podstatné, zda změna právního náhledu na dřívější posouzení věci, jinými slovy „nález protiprávnosti“ (dle důvodů, které jsou následně obsaženy v rozhodnutí vy daném ve zkráceném řízení) je zřetelně podložena okolnostmi vyplývajícími ze spisového materiálu. V dané věci je ze spisového materiálu naprosto patrné, že přezkoumávané rozhodnutí SZIF o zařazení žalobkyně do programu výrobců bylo vydáno žalobkyni zapsané v obchodním rejstříku jako obchodní společnosti s.r.o. s jedním společníkem, že na ni bylo aplikováno nařízení vlády č. 655/2004 Sb., vydané v návaznosti na přímo použitelný předpis ES – nařízení Rady ES č. 1257/1999 zařazující do programu jen seskupení producentů, a přesto bylo aplikováno tak, že žalobkyně byla do programu zařazena. Jestliže u správního orgánu vznikly pochybnosti o zák onnosti tohot o rozhodnutí v t om, že na společnosti s jedním společníkem se uvedené právní předpisy nevztahují, šlo o otevření právní otázky, zda takové společnosti mohou být do programu výrobců zařazeny dle nařízení Rady ES č. 1257/1999 a nařízení vlády č. 655/2004 Sb. Přitom „zjevnost“ porušení právního předpisu dle § 98 správního rádu je třeba chápat jako předběžné vyhodnocení porušení práva, které je správní orgán schopen učinit bez vysvětlení účastníků a dokazování, pouze z okolností vyplý vajících z jistého skutkového stavu věci a z určité platné právní úpravy. Takový stav zjevnosti byl v dané věci nastolen charakterem žalobkyně (společnost s jedním společníkem), právní úpravou danou nařízením Rady ES č. 1257/1999 a nařízením vlády č. 655/2004 Sb. týkajících se seskupení producentů (skupiny výrobců) a výrokem přezkoumávaného rozhodnutí SZIF o podřazení žalobkyně jako jednoho subjektu s jedním společníkem pod uvedené právní předpisy. Tento stav umožňoval učinit z těchto zjevných okolností úvahy o protiprávnosti vydaného rozhodnutí a vést zkrácené přezkumné řízení. Důvodná není ani ta žalobní námitka, ve které žalobkyně namítá, že rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení nebylo možno vydat, neboť v daném případě bylo třeba provést dokazování, a to minimálně aktuálním výpisem z obchodního rejstříku pro ověření, zda je žalobkyně stále obchodní společností s jediným společníkem. Dle § 96 odst. 2 věta první správního řádu se soulad rozhodnutí s právními předpisy posuzuje podle právního stavu a skutkových okolností v době jeho vydání. V rámci přezkumného řízení tedy správní orgán posuzuje skutkový stav, který zde byl v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí (obdobně jako je tomu při přezkumu soudním), a rozhodnou skutečností tedy byl pouze skutkový stav v době vydání rozhodnutí. Dokazování aktuálním výpisem z obchodního rejstříku proto v daném řízení nebylo třeba provádět, a bylo tak možno postupovat cestou zkráceného přezkumného řízení dle správního řádu. Není možné akceptovat ani další žalobní námitku, dle které je rozhodnutí SZIF, které zařadilo žalobkyni do programu, třeba chápat jako souhlas k občanskoprávnímu, obchodněprávnímu nebo pracovněprávnímu úkonu, a proto ho není možné z rušit v přezkumném řízení. Ani při extenzivním výkladu daného ustanovení nelze přehlédnout skutečnost, že nejde o úkon, který by byl svou povahou soukromoprávní, resp. na nějž by bezprostředně soukromoprávní úkon navazoval, tak jak předpokládá § 94 odst. 2 správního řádu. Pokud pak žalobkyně namítá překročení lhůt dle § 96 odst. 1 správního řádu, je třeba dát za pravdu žalovanému, který ve vyjádření k žalobě namítá, že tyto lhůty se pro rozhodnutí vydané ve zkráceném přezkumném řízení neuplatní. Dané ustanovení zakládá lhůtu pro zahájení přezkumného řízení, tedy pro vydání usnesení o zahájení přezkumného řízení, které však ve zkráceném přezkumném řízení nemá místo, neboť prvním úkonem je vydání rozhodnutí (§ 98 správního řádu). V případě vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení proto platí pouze lhůta patnácti měsíců pro vydání rozhodnutí ve věci dle § 97 odst. 2 správního řádu, která v daném případě byla dodržena. Pouze pro úplnost pak zdejší soud poukazuje na jemu známé rozsudky Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 87/2009-72 ze dne 19. ledna 2010 (publikován pod č. 2047/2010 Sb. NSS) a č.j. 9 As 67/2009-93 ze dne 11. března 2010, ve kterých se ve skutkově zcela obdobných případech Nejvyšší správní soud s posouzením věci zdejším soudem ztotožnil, resp. kasační stížnosti směřující proti rozsudkům zdejšího soudu zamítl. Ze všech shora uvedených důvodů tedy soud neshledal žalobu důvodnou a podle § 78 odst. 7 s.ř.s. ji zamítl, jak je uvedeno ve výroku rozsudku. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s., za situace, kdy plně úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly.

Poučení