5 Cmo 104/2022 - 109

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivy Horákové a soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Radima Novotného ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované], narozený dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] 2. [Jméno advokáta C], narozená dne [Datum narození advokáta C] bytem [Adresa advokáta C] zastoupená advokátem [Jméno advokáta D] sídlem [Adresa advokáta D] o zaplacení 3 389 351 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvoláních žalovaných 1. a 2. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2022, č. j. 53 Cm 120/2021-49 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaní 1. a 2. jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 53 820,80 Kč, k rukám zástupce žalobkyně [tituly před jménem] [Anonymizováno], [tituly za jménem], advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaní 1. a 2. jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 53 820,80 Kč, k rukám zástupce žalobkyně [tituly před jménem] [Anonymizováno], [tituly za jménem], advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu došlou soudu prvního stupně dne 24. 8. 2021 se žalobkyně proti žalovaným 1. a 2. (dále jen „žalovaní“) domáhala zaplacení částky 3 389 351 Kč s 6% úrokem ročně z této částky od 16. 10. 2018 do zaplacení a směnečnou odměnou ve výši 11 297 Kč ze směnky podle tvrzení v žalobě vystavené žalovaným 1. v [adresa] dne 5. 2. 2008 na řad [právnická osoba]., IČO [IČO], na směnečnou sumu 3 389 351 Kč se splatností dne 15. 10. 2018 a místem placení [adresa]. Směnka byla avalována žalovanou 2. a remitentem byla převedena rubopisem na řad žalobkyně. Jak žalobkyně uvedla, směnku ve lhůtě splatnosti řádně předložila k placení, k jejímu zaplacení však ze strany žádného ze žalovaných nedošlo.

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 4. 10. 2021, č. j. 53 Cm 120/2021-25, proti kterému podali žalovaní v zákonem stanovené lhůtě námitky. Uvedli v nich, že na základě smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 5. 2. 2008 si žalovaný 1. sjednal (kromě jiného) s [právnická osoba]. kontokorentní úvěr do výše 1 000 000 Kč s tím, že dle čl. II. odst. 3. smlouvy vystaví blankosměnku avalovanou žalovanou 2. a uzavře dohodu o způsobu jejího vyplnění. Dohodnuto dále bylo, že v průběhu každých 180 dnů bude běžný účet vykazovat nejméně po dobu jednoho dne kreditní zůstatek. Rozsah zajištění úvěru blankosměnkou vystavenou dne 5. 2. 2008 žalovaným 1. a téhož dne avalovanou žalovaným 2. byl sjednán v čl. 4 dohody o způsobu vyplnění blankosměnky, která byla uvedeného dne uzavřena mezi žalovaným 1. a [právnická osoba]. a podepsána žalovanou 2. Žalovaný 1. se ocitl v prodlení se splacením kontokorentního úvěru od 2. 8. 2008 a od této doby se mu čerpaný kontokorentní úvěr již nepodařilo uhradit. Částka odpovídající debetnímu zůstatku ve výši 947 901,82 Kč byla poté převedena [právnická osoba]. na k tomu účelu otevřený úvěrový účet. Na základě ujednání s [právnická osoba]. měl žalovaný 1. své splatné závazky uhradit ve 24 pravidelných měsíčních splátkách do 10. 2. 2011, což se mu nepodařilo. Jak žalovaní dále uvedli, usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 10. 2014, č. j. KSCB 25 INS 17850/2014-A-10, byl na žalovaného 1. prohlášen konkurz. Přípisem ze dne 16. 10. 2018 byl žalovaný 1. zástupcem žalobkyně vyzván k zaplacení směnečného dluhu ve výši 4 922 580,26 Kč.

3. Na základě takto vylíčeného skutkového stavu žalovaní namítli, že směnka jim nebyla předložena k placení. Pokud jde o právo k vyplnění předmětné směnky, toto je podle nich promlčeno, neboť podle dohody o vyplňovacím právu ze dne 5. 2. 2008 bylo možno blankosměnku vyplnit na základě dvou skutečností: a) dnem prohlášení konkurzu, b) dnem prodlení žalovaného 1. Po vzniku práva k vyplnění blankosměnky včetně její splatnosti běžela podle žalovaných k jejímu vyplnění obecná promlčecí doba podle ustanovení § 397 obch. z. v délce čtyř let. Na žalovaného 1. byl prohlášen konkurz dne 24. 10. 2014 a tedy právo k vyplnění blankosměnky je již promlčeno. Žalovaný 1. se nadto dostal do prodlení se splacením čerpaného kontokorentního úvěru dnem 2. 8. 2008 (po uplynutí sjednaných 180 dnů), resp. dnem 11. 2. 2009, kdy uplynula lhůta k plnění ve 24 pravidelných měsíčních splátkách po převodu částky odpovídající debetnímu zůstatku na k tomu určený úvěrový účet. Další námitkou žalovaných bylo, že směnečná suma na směnce vyplněná není vypočtena v souladu s dohodou o vyplňovacím právu a neodpovídá skutečné výši směnečného peníze. Na přípisu [právnická osoba]. ze dne 29. 8. 2017 je dluh žalovaného 1. uveden ve výši 2 451 152,21 Kč, v předžalobní výzvě žalobkyně ze dne 16. 10. 2018 je žalovaný 1. vyzýván k úhradě směnečného peníze ve výši 4 922 580,26 Kč s doplněnou splatností k 15. 10. 2018, avšak směnka, jež je předmětem řízení, zní na částku 3 389 351 Kč.

4. Napadeným rozsudkem ponechal soud prvního stupně směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 80 731,20 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku odkázal na ustanovení čl. I. § 75, § 30 odst. 1, § 78 odst. 1, § 47 odst. 1 a 2, § 10, § 11 odst. 1, § 13 odst. 1, § 14 odst. 1, § 17 a § 70 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), která citoval. K námitce nepředložení směnky k placení uvedl, že čl. I. § 46 ZSŠ zakládá domněnku, že směnka byla k placení předložena řádně a včas. Protože nebyl prokázán opak, lze podle soudu prvního stupně vyjít z tohoto skutkového závěru. I pokud by tomu tak nebylo, vliv na povinnost žalovaných směnku zaplatit by to nemělo. Žalovaní nadto ničeho na směnku nezaplatili ani poté, kdy jim byl doručen směnečný platební rozkaz. Ohledně námitky promlčení nároku na vyplnění blankosměnky soud prvního stupně uvedl, že toto právo se nepromlčuje. Vzhledem k tomu, že směnka byla splatná dne 15. 10. 2018 a žaloba na její zaplacení byla podána dne 24. 8. 2021, tedy v tříleté promlčecí lhůtě, není nárok ze směnky promlčen. K námitce excesivně vyplněné směnečné sumy soud prvního stupně konstatoval, že se jedná o námitku kauzální, která žalovaným s ohledem na indosaci směnky před její splatností nepřísluší, když ti se nedovolávali ustanovení čl. I. § 17 ZSŠ. Soud prvního stupně dále uvedl, že neprováděl pro nadbytečnost důkazy navrhované žalovanými, neboť k prvním dvěma námitkám jimi nemohlo být ničeho prokázáno, když nárok žalobkyně vyplývá přímo ze směnky, která je platnou směnkou vlastní zavazující žalované k zaplacení směnečné sumy s příslušenstvím a odměnou ve vztahu k žalobkyni jako indosatáři. Ohledně důkazů, jimiž mělo být prokázáno excesivní vyplnění směnečné sumy, soud prvního stupně zopakoval, že kauzální námitky v důsledku indosace směnky před její splatností žalovaným nepříslušejí. Směnečný platební rozkaz byl proto ponechán v celém rozsahu vůči oběma žalovaným v platnosti. Výrok o nákladech námitkového řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého procesně úspěšné žalobkyni přiznal jejich náhradu v rozsahu 3 úkonů právní služby, 3 paušálních náhrad a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty.

5. Žalovaní podali proti rozsudku včasná odvolání, v nichž shodně navrhli zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkli, že se s jejich námitkami nevypořádal a ani se jimi nezabýval a že neprovedl žalovanými navržené důkazy. Na námitkách, jak byly proti směnečnému platebnímu rozkazu vzneseny, žalovaní setrvali a tyto ve svých odvoláních zopakovali. K námitce nepředložení směnky k placení poukázali na to, že v předžalobní výzvě byl žalovaný 1. vyzván k zaplacení směnečné sumy ve výši 4 922 580,26 Kč. Tato částka se však zásadně liší od výše žalovaného směnečného peníze. Ani v době sepsání předžalobní výzvy ze dne 16. 10. 2018 tak nebyla předmětná blankosměnka vyplněna, stejně jako nebyla vypočtena směnečná suma a tudíž směnka nemohla být žalovaným ani předložena. K namítanému promlčení práva na vyplnění blankosměnky žalovaní uvedli, že se jedná o subjektivní právo žalobkyně, které se promlčuje obdobně jako právo podat žalobu v jakékoli civilní věci či jakékoli jiné subjektivní právo. Soud prvního stupně se však zabýval promlčením podle čl. I. § 70 ZSŠ, třebaže v daném případě se jedná o promlčení, které není založeno tímto ustanovením, nýbrž jde o promlčení dle obecné promlčecí lhůty podle § 397 obch. z. v délce čtyř let. K nesprávnému vyplnění blankosměnky v údaji směnečného peníze odkázali žalovaní na čl. I. dohody o vyplňovacím právu ze dne 5. 2. 2008, v němž je výpočet směnečné sumy přesně sjednán. Je tak na žalobkyni, aby prokázala přesný a řádný výpočet výše směnečného peníze a konkrétního data, ke kterému je tento peníz vypočten. Toto datum bude kromě jiného významné pro posouzení „případného promlčení subjektivní lhůty práva k vyplnění předmětné blankosměnky“. Podle žalovaných je namístě, aby žalobkyně zcela konkrétně a přezkoumatelně předložila, jakým způsobem k výši směnečné sumy dospěla a ke kterému datu. Jedná se přitom o zásadní věc v tomto sporu, která by mohla zakládat kromě jiného i neplatnost „předmětné blankosměnky“. Závěrem žalovaní uvedli, že s ohledem na jimi uvedené námitky považují směnku, jež je předmětem řízení, za neplatnou. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně rozhodl v neveřejném zasedání, došlo nadto ke zkrácení procesních práv žalovaných.

6. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odkázala na svá předcházející vyjádření k námitkám žalovaných a setrvala na tom, že žalovaní neprokázali, že směnka jim nebyla řádně a včas předložena, a dále na tom, že k promlčení nároku vůči žalovaným nedošlo a že žalobkyně řádně prokázala, jakým způsobem výpočet směnečné sumy provedla. K namítanému nepředložení směnky k placení odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4087/2016, ze kterého citovala podstatné závěry.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení bylo přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočíval v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně při projednání námitek žalovaných a správnosti závěrů soudem prvního stupně na základě toho přijatých.

8. Podle čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Podle čl. I. § 28 odst. 1 ZSŠ se přijetím směnky cizí směnečník zavazuje zaplatit směnku při splatnosti. Není-li směnka cizí zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle § 48 a 49 ZSŠ.

9. Podle čl. I. § 30 odst. 1 ZSŠ může být zaplacení směnky pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím. Podle čl. I. § 31 odst. 4 ZSŠ je v prohlášení třeba udat, za koho se přejímá. Není-li to udáno, platí, že se přejímá za výstavce. Podle čl. I. § 32 odst. 1 ZSŠ je směnečný rukojmí zavázán jako ten, za koho se zaručil.

10. Podle čl. I. § 47 odst. 1 ZSŠ jsou všichni, kdož směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se za ni zaručili, zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou. Podle čl. I. § 47 odst. 2 ZSŠ může majitel žádat plnění na každém z nich nebo na několika z nich anebo na všech dohromady a není vázán pořadím, ve kterém se zavázali.

11. Podle čl. I. § 11 odst. 1 ZSŠ lze každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, převést indosamentem (rubopisem). Podle čl. I. § 14 odst. 1 ZSŠ se indosamentem převádějí všechna práva ze směnky. Podle čl. I. § 16 odst. 1 ZSŠ o tom, kdo má směnku v rukou, platí, že je řádným majitelem, prokáže-li své právo nepřetržitou řadou indosamentů, a to i tehdy, je-li poslední z nich blankoindosamentem.

12. Podle čl. I. § 17 ZSŠ nemůže ten, kdo je žalován ze směnky, činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka.

13. Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně nařídil k projednání námitek žalovaných jednání na den 22. 2. 2022 v 10:00 hod. (referát založen na čísle listu 39). Předvolání k tomuto jednání bylo zástupci žalovaných doručeno do jeho datové schránky dne 18. 1. 2022, jak prokazuje potvrzení o dodání a doručení do datové schránky ze dne 20. 1. 2022 připojené u čísla listu 33 spisu. Z protokolu o jednání sepsaného soudem prvního stupně dne 22. 2. 2022 vyplývá, že žalovaní ani jejich zástupce se k soudem nařízenému jednání bez omluvy nedostavili. Soud prvního stupně měl tedy splněny předpoklady k tomu, aby postupem podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti žalovaných a jejich zástupce a aby při svém rozhodování vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. Výtka žalovaných, že soud prvního stupně rozhodl v neveřejném zasedání, čímž mělo dojít ke zkrácení jejich procesních práv, nemá proto oporu ve spise.

14. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, a shodně s ním konstatuje, že směnka, ze které žalobkyně právo v soudním řízení proti žalovaným uplatnila, je platnou směnkou vlastní podle čl. I. § 75 ZSŠ, jejímž podpisem založil žalovaný 1. svůj směnečný závazek jako výstavce směnky (čl. I. § 78 odst. 1 ve spojení s § 28 odst. 2 ZSŠ) a žalovaná 2. jako směnečná rukojmí (čl. I. § 32 odst. 1 ZSŠ ve spojení s čl. I. § 30 odst. 1 ZSŠ), a to vůči [právnická osoba]., na jejíž řad směnka byla vystavena. Závazek obou žalovaných je přitom závazkem společným a nerozdílným, jak vyplývá z čl. I. § 47 odst. 1 ZSŠ. Po indosaci směnky na žalobkyni se tato stala subjektem z ní oprávněným ve smyslu čl. I. § 16 ZSŠ.

15. Žalovaní předně namítli, že směnka byla vystavena jako blankosměnka bez údaje směnečného peníze a data splatnosti a že došlo k promlčení práva ji v těchto údajích vyplnit, neboť žalovaný 1. se dostal do prodlení s placením závazků dle smlouvy o kontokorentním úvěru [právnická osoba] ze dne 5. 2. 2008, k jejichž zajištění směnka byla vystavena, již dne 2. 8. 2008 v důsledku nesplacení čerpaného kontokorentního úvěru po uplynutí 180 dnů, případně jeho prodlení nastalo dne 11. 2. 2009, tj. den poté, kdy [právnická osoba]. převedla částku odpovídající debetnímu zůstatku ve výši 947 901,82 Kč na k tomu účelu otevřený úvěrový účet. Tuto námitku je třeba jako nedůvodnou odmítnout, neboť právo na vyplnění blankosměnky se nepromlčuje. Právo blankosměnku vyplnit není směnečným nárokem, v důsledku čehož nepřichází v úvahu aplikace čl. I. § 70 ZSŠ, stejně jako nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 100 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném k datu vystavení blankosměnky, resp. k datu uzavření dohody o způsobu jejího vyplnění, či § 391 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v témže znění, neboť předmětem řízení je nárok na zaplacení směnky, nikoli nárok z vyplňovací dohody. Právo věřitele blankosměnku vyplnit je právem akcesorickým k blankosměnce a je závislé na existenci blankosměnky. Důsledkem toho je, že právo věřitele na vyplnění blankosměnky trvá po celou dobu její existence s výjimkou těch případů, kdy toto právo bylo smluvně omezeno (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2004, sp. zn. 9 Cmo 274/2004, uveřejněný pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

16. Nakolik žalovaní namítali, že směnečná suma, jak byla do blankosměnky doplněna, není vypočtena v souladu s dohodou o způsobu jejího vyplnění ze dne 5. 2. 2008 a neodpovídá „skutečné výši směnečného penízu“, jedná se o námitku neprojednatelnou, neboť žalovaní neuvedli konkrétně a přesně, jaká částka mohla být podle nich do blankosměnky jako směnečný peníz doplněna, když v podaných námitkách pouze odkázali na částky uvedené jako dluh žalovaného 1. v přípise [právnická osoba]. ze dne 29. 8. 2017 (2 451 152,21 Kč) a v předžalobní výzvě žalobkyně ze dne 16. 10. 2018 (4 922 588,26 Kč). Vzhledem k tomu, že břemeno tvrzení v námitkovém řízení vždy tíží žalovaného, jak vyplývá z ustanovení § 175 odst. 1, věta první o. s. ř., který žalovanému ukládá v jím podaných námitkách uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá, musí být z podaných námitek jasně a nezaměnitelně patrno, která konkrétní skutečnost je namítána. Námitky uplatněné v obecných rysech nelze považovat za námitky projednatelné, neboť z tvrzení žalovaným formulovaných pouze v rovině obecné nelze vyvodit jednoznačná skutková tvrzení. Důsledkem přezkumu takových námitek by bylo, že k nekonkrétním skutkovým tvrzením by bylo možno následně přiřazovat či podřazovat skutková tvrzení nová a zcela odlišná, což by znamenalo nepřípustné a nedovolené obcházení zásady koncentrace námitkového řízení vyjádřené v ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř., neboť žalovanému by bylo umožněno vznést konkrétní námitky i po uplynutí zákonem stanovené patnáctidenní lhůty. Z námitek musí být navíc zřejmé a nepochybné, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán, což je nezbytné pro posouzení toho, v jaké části již tento případně nabyl účinků pravomocného rozhodnutí a splnění které zbývající části směnečného platebního rozkazu je předmětem námitkového řízení. Za stavu, kdy námitka nesprávného vyplnění blankosměnky v údaji směnečného peníze byla žalovanými formulována způsobem výše uvedeným, nelze než konstatovat, že žalovaní neurčili meze námitkové obrany, v důsledku čehož nebylo možno tuto námitku podrobit přezkumu s ohledem na nejasnost, co by mělo být v řízení vlastně prokazováno, a zejména, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz, pokud jde o částku jím přiznanou žalobkyni jako směnečný peníz, napadán. Obdobné se týká polemiky žalovaných se správností data splatnosti směnky, když i v tomto případě žalovaní uvádějí několik variant, z nichž by podle nich mělo být při určení data splatnosti, jež bylo možno do blankosměnky doplnit, vycházeno (2. 8. 2008, případně 11. 2. 2009 či datum prohlášení konkurzu na žalovaného 1.).

17. Nelze přitom se žalovanými souhlasit v jejich úvaze v podaných odvoláních, že prokázat přesný a řádný výpočet výše směnečného peníze a správnost určení data, k němuž je tento peníz vypočten, by měla žalobkyně. Závazky ze směnky jsou závazky abstraktními a nespornými, což se projevuje v tom, že práva se směnkou jako cenným papírem spojená jsou přímo ve směnečné listině inkorporována a směnka sama o sobě je dostatečným důvodem pro její placení. Povinností žalobkyně při uplatnění nároku ze směnky tak bylo tvrdit pouze ty skutečnosti, které zakládají její nárok ze směnky vycházející, což žalobkyně beze zbytku splnila. Pokud žalovaní měli za to, že částka na směnce vypsaná neodpovídá skutečné pohledávce žalobkyně a že datum splatnosti směnky nebylo do blankosměnky vyplněno v souladu s uděleným vyplňovacím právem, bylo na nich, aby s ohledem na břemeno tvrzení a břemeno důkazní, které je v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu tíží, již v námitkách uvedli, jaká je podle nich výše této pohledávky a tedy jaká částka podle nich mohla být do blankosměnky vyplněna a za jakých podmínek se tak mohlo stát. Totéž pak platí ohledně data splatnosti směnky.

18. Pro úplnost se jeví vhodným dodat, že ani v případě dostatečně konkrétního vymezení námitky nesprávného vyplnění blankosměnky v údajích data splatnosti a směnečného peníze by žalovaní nemohli tuto námitku s úspěchem vůči žalobkyni uplatňovat, neboť indosament na směnce připojený není datován, v důsledku čehož se má za to, že směnka byla na žalobkyni indosována před splatností směnky, resp. před uplynutím lhůty k protestu (čl. I. § 20 odst. 2 ZSŠ). Žalobkyně jako indosatář nabyla práva ze směnky originárně, tj. neodvozeně od právního postavení indosanta, a nevstoupila tak do jeho práv a povinností (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 574/2006, uveřejněného pod č. 32/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudků téhož soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1779/2011 a ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1779/2012), následkem čehož je vyloučeno přenášet na ni námitky z vlastních vztahů žalovaných vůči [právnická osoba]. s výjimkou případů, kdy by v řízení bylo tvrzeno a rovněž prokázáno, že žalobkyně vědomě nebo dokonce záměrně nechala směnku na sebe převést ke škodě žalovaných (čl. I. § 17 ZSŠ). Takové jednání však žalovanými v jimi podaných námitkách ani následně tvrzeno nebylo. Tím, že se žalovaní nedostavili k jednání konanému před soudem prvního stupně dne 22. 2. 2022, sami se zbavili možnosti být v tomto směru poučeni soudem podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

19. Pokud jde o námitku žalovaných, že směnka jim nebyla předložena k placení, ani tato není důvodná. Žalovaný 1. jako výstavce směnky vlastní je dlužníkem přímým a tedy i nárok proti němu uplatněný je nárokem přímým, nepodmíněným žádnou další skutečností, tedy ani předložením směnky k placení. Přímým dlužníkem je rovněž žalovaná 2., která je dle čl. I. § 32 odst. 1 ZSŠ zavázána stejně jako žalovaný 1., za kterého se zaručila. Předložení směnky přímému dlužníkovi má účinky pouze legitimační, kdy majitel se jejím předložením osobě, která má směnku zaplatit, legitimuje jako osoba ze směnky oprávněná. Vzhledem k tomu, že v tomto legitimačním smyslu je majitel směnky zastupitelný, je třeba přiznat doručení směnečné žaloby, se kterou směnka byla předložena soudu, význam prezentace směnky. Z tohoto důvodu ani případně prokázané nepředložení směnky k placení ať již žalovanému 1. či žalované 2. nemá žádného významu, neboť nepředložením směnky vlastní k placení nedochází k zániku práva majitele směnky z této se plnění domáhat, jak vyplývá z čl. I. § 53 odst. 1 ZSŠ ve spojení s čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ. Za stavu, kdy žalovaní ani po doručení směnečného platebního rozkazu se žalobou svou povinnost ze směnky nesplnili, nelze než konstatovat, že trvá jejich prodlení se splněním směnečného závazku od data splatnosti směnky (čl. I. § 48 odst. 1, bod 2. ZSŠ). Nárok žalobkyně je proto po právu nejen v rozsahu částky 3 389 351 Kč jako směnečného peníze (čl. I. § 1, bod 1. ZSŠ), ale též v rozsahu 6% úroku z této částky od 16. 10. 2018 do zaplacení (čl. I. § 48 odst. 1, bod 2. ZSŠ) a směnečné odměny ve výši 11 297 Kč, která odpovídá 1/3 % směnečného peníze (čl. I. § 48 odst. 1, bod 4. ZSŠ).

20. S odkazem na shora uvedené odvolací soud uzavírá, že žádná z námitek žalovaných je nemohla zprostit jejich povinnosti plnění ze směnky žalobkyni v plném rozsahu poskytnout. Napadený rozsudek byl proto ve výroku I., jímž směnečný platební rozkaz byl vůči oběma žalovaným ponechán v platnosti, jako věcně správný potvrzen postupem podle ustanovení 219 o. s. ř..

21. K výroku II. rozsudku o nákladech námitkového řízení odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně o nich rozhodl správně co do důvodu, když právo na jejich náhradu přiznal plně úspěšné žalobkyni (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), nikoli však co do výše. Podle obsahu spisu je totiž třeba za náklady žalobkyní v námitkovém řízení účelně vynaložené považovat mimosmluvní odměnu za 2 úkony právní služby (vyjádření k námitkám a účast při jednání dne 22. 2. 2022) po 21 940 Kč podle § 7 bod 6. ve spojení s § 11 odst. 1, písm. d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. (43 880 Kč), 2 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky (600 Kč) a náhradu za 21% daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. (9 340,80 Kč). Pokud jde o písemné podání žalobkyně ze dne 18. 1. 2022, jedná se o doplnění vyjádření ze dne 6. 1. 2022 k námitkám žalovaných, jehož obsahem je pouhý odkaz na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu s citací podstatných závěrů z nich. Za tento úkon tak žalobkyni mimosmluvní odměna dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů nenáleží, neboť ho nelze považovat za úkon ve věci samé ve smyslu jejího ustanovení § 11 odst. 1 písm. d/. Za tohoto stavu věci pak nebylo možno žalobkyni přiznat ani přináležející náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč a náhradu za daň z přidané hodnoty z nákladů řízení, které nebyly shledány účelně vynaloženými.

22. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně byl proto změněn tak, že v řízení neúspěšným žalovaným byla uložena povinnost zaplatit úspěšné žalobkyni společně a nerozdílně právo na náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 53 820,80 Kč s tím, že tyto jsou žalovaní povinni zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

23. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní neměli úspěch s podanými odvoláními, a tedy žalobkyni náleží právo na náhradu nákladů, které v odvolacím řízení účelně vynaložila. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvoláním, účast při jednání odvolacího soudu dne 7. 2. 2023) po 21 940 Kč podle ustanovení § 7 bod 6. a § 11 odst. 1, písm. g/ a k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (43 880 Kč), ze 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky (600 Kč) a z náhrady za daň z přidané hodnoty podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. (9 340,80 Kč). Náklady odvolacího řízení v celkové výši 53 820,80 Kč jsou žalovaní povinni i v tomto případě zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).

Poučení