5 Cmo 105/2022 - 156

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Ivy Horákové a JUDr. Radima Novotného v právní věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení náhrady škody 24 901 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2022, č. j. 2 Cm 2/2020-124, takto:

Výrok

I. Rozsudek se v bodu I. výroku potvrzuje. Částka náhrady nákladů řízení 18 674 Kč uvedená v bodu II. výroku se mění na částku 18 670 Kč, jinak se bod II. výroku potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám zástupkyně žalobkyně náhradu nákladů odvolacího řízení 5 808 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 8. 7. 2019 podaným u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 8. 7. 2019 domáhala proti žalovanému náhrady škody ve výši 24 901 Kč podle § 99 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný byl od 15. 10. 1996 do 7. 7. 2016 jediným jednatelem a zároveň jediným společníkem společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO]. Usnesením Městského soudu č. j. MSPH 60 INS 10564/2016-A-21 z 2. 1. 2017 byl zjištěn úpadek uvedené společnosti a byl prohlášen konkurs na její majetek. Ze seznamu přihlášených pohledávek plyne, že úpadek dlužníka (společnosti [právnická osoba].) nastal již v listopadu 2014. V insolvenčním řízení byla zjištěna pracovněprávní pohledávka 30 427 Kč žalobkyně jako zaměstnankyně dlužníka. Pohledávka žalobkyně byla uspokojena jen v rozsahu 5 525,57 Kč, tudíž výše škody činí 24 901 Kč.

2. Podáním ze dne 31. 12. 2020 žalobkyně rozšířila žalobu o nárok na zaplacení příslušenství (úrok z prodlení ode dne 5. 3. 2019 do zaplacení), přičemž odkázala na výzvu ze dne 20. 2. 2019 k úhradě ve lhůtě 7 dnů od doručení – tedy do 4. 3. 2019, když výzva byla žalovanému doručena dne 25. 2. 2019.

3. Žalovaný vznesl námitku věcné nepříslušnosti okresního soudu a námitku promlčení (promlčecí lhůta skončila 4. 5. 2019 a žaloba byla podána dne 8. 7. 2019. Dlužník nebyl v úpadku v listopadu 2014.

4. Usnesením ze dne 3. 12. 2019, č. j. Ncp 933/2019-78, Vrchní soud v Praze rozhodl, že podle § 7a písm. c) insolvenčního zákona jsou v prvním stupni věcné příslušné krajské soudy a po právní moci tohoto usnesení byla věc postoupena Městskému soudu v Praze.

5. Usnesením ze dne 22. 3. 2022 na č. l. 115 Městský soud v Praze (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) připustil rozšíření žaloby o zaplacení úroku z prodlení 9,75 % ročně od 5. 3. 2019 do zaplacení.

6. Soud v rozsudku ze dne 2. 8. 2022 v bodu I. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 24 901 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od 5. 3. 2019 do zaplacení. V bodu II. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 18 674 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

7. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobkyně přihlásila v insolvenčním řízení sp. zn. MSPH 60 INS 10564/2016 svou pohledávku 115 608 Kč z důvodu nevyplacení mezd. Z oznámení Úřadu práce ze dnů 30. 6. 2016 a 3. 8. 2016 bylo zjištěno, že mzdové nároky žalobkyně za měsíce únor a březen 2016 byly uspokojeny v rozsahu 45 480 Kč a za duben 2016 v rozsahu 39 701 Kč. Z konečné zprávy o zpeněžení majetku z majetkové podstaty, schválené v usnesení č. j. MSPH 60 INS 10564/2016-B-24 z 25. 10. 2018, soud zjistil, že pohledávka věřitelky (žalobkyně) byla uspokojena v rozsahu 5 525,57 Kč.

8. Soud shledal prokázaným, že nejpozději dne 28. 1. 2015 (§ 3 odst. 1 insolvenčního zákona) byl dlužník v úpadku a žalovaný jako stautární zástupce dlužníka nepodal insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se měl dozvědět o úpadku dlužníka. Žalovaný byl v prodlení se splněním své povinnosti podat insolvenční návrh (§ 98 odst. 1 insolvenčního zákona).

9. Soud neshledal důvodnou námitku promlčení. Žaloba byla podána dne 8. 7. 2019, návrh na rozšíření žaloby o úrok z prodlení byl podán dne 31. 12. 2020, tedy obojí za běhu 10leté promlčecí lhůty, která počala běžet dle § 619 odst. 1 občanského zákoníku dne 4. 5. 2016 podáním insolvenčního návrhu a za běhu subjektivní promlčecí lhůty dle § 620 odst. 1 občanského zákoníku, která počala běžet dne 25. 10. 2018, kdy byla uveřejněna zpráva o rozvrhu a žalobkyně se dozvěděla, v jakém rozsahu bude její pohledávka uspokojena.

10. Není případná námitka žalovaného, že škodou se rozumí rozdíl mezi uspokojením pohledávky a tím, jaké by bylo reálné uspokojení věřitelky v konkursu v případě včasného podání insolvenčního návrhu. Tento právní názor se opíral o úpravu uvedenou v zákoně o konkursu a vyrovnání, tedy v zákoně účinném do 31. 12. 2007.

11. Pohledávka žalobkyně nebyla uspokojena v rozsahu 24 501 Kč (viz schválená závěrečná zpráva insolvenčního správce), s ohledem na § 99 odst. 2 insolvenčního zákona vznikla žalobkyni škoda v tomto rozsahu. Je též důvodný požadavek na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na výzvu žalobkyně, doručenou žalovanému dne 25. 2. 2019, aby zaplatil do 7 dnů od doručení částku 24 901 Kč.

12. Soud z uvedených důvodů žalobě vyhověl a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu škody v žalované výši s příslušenstvím. O náhradě nákladů řízení rozhodl ve prospěch úspěšné žalobkyně dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

13. Žalovaný napadl rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnil tím, že na základě důkazů provedených v řízení nebylo prokázáno, že by se dlužník nejpozději ke dni 28. 1. 2015 nacházel v úpadku; naopak dlužník se ke dni podání insolvenčního návrhu, tedy k 3. 5. 2016 v úpadku nenacházel, když ke dni 7. 7. 2016 disponoval majetkem v celkové výši 985 451,50 Kč, tedy stav jeho majetku se nacházel daleko od možného úpadku. Soud měl k důkazu provést navrhovaný důkaz rozhodnutím Finančního úřadu hl. m. Prahy ze dne 16. 5. 2016 o posečkání daně.

14. Žalovaný dále vyslovil nesouhlas s právním názorem soudu prvního stupně, že odpovídá za škodu spočívající v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky a částkou, kterou na uspokojení své pohledávky obdržel, tedy za škodu v částce 24 901 Kč, když skutečnou škodu může představovat pouze rozdíl mezi částkou, jíž by se věřitelům dostalo na úhradu jejich pohledávek v konkursu, kdyby návrh byl podán včas, a částkou, kterou nakonec na úhradu svých pohledávek obdrželi, tedy v daném případě plnění maximálně ve výši 30 % z věřitelkou (žalobkyní) přihlášené pohledávky; aplikace § 99 odst. 2 insolvenčního zákona proto nebyla namístě. K podpoře uvedeného názoru žalovaný následně citoval z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Cdo 225/2012, 29 Odo 1220/2005, 29 Odo 1395/2005 a 29 Cdo 4147/2018).

15. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalovaného navrhla napadený rozsudek potvrdit, přičemž podrobně argumentovala ve prospěch závěru o věcné správnosti rozsudku a poukázala na související věci sp. zn. 41 Cm 41/2019 (věřitel [Anonymizováno]) a sp. zn. 32 Cm 4/2020 (věřitel [Anonymizováno]), ve kterých bylo žalobám o náhradu škody pravomocně vyhověno.

16. Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 insolvenčního zákona přezkoumal napadený rozsudek a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

17. Podle § 98 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“) Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik. Podle odst. 2 Povinnost podle odstavce 1 mají i zákonní zástupci dlužníka a jeho statutární orgán a likvidátor dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každá z nich. Insolvenční návrh podávají jménem dlužníka.

18. Podle § 99 odst. 1 insolvenčního zákona Osoba, která v rozporu s ustanovením § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti. Podle odst. 2 Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel. Podle odst. 3 Osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat.

19. Odpovědnost dlužníka a členů statutárního orgánu dlužníka za porušení právní povinnosti podat insolvenční návrh je pojímána v § 99 odst. 1 insolvenčního zákona jako odpovědnost objektivní s liberačními důvody uvedenými v § 99 odst. 3 insolvenčního zákona. O této odpovědnosti dlužníka a člena jeho statutárního orgánu rozhodují obecné soudy na základě žaloby podané věřitelem, řízení o této žalobě není incidenčním sporem (§ 100 odst. 2 insolvenčního zákona). Předpoklady nároku žalobce na náhradu škody dle § 99 insolvenčního zákona jsou: a) porušení povinnosti žalovaného podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku, b) vznik škody (vymezené v § 99 odst. 2 insolvenčního zákona), c) příčinná souvislost mezi porušením výše uvedené povinnosti žalovaného a vznikem škody (zavinění se s ohledem na konstrukci objektivní odpovědnosti nevyžaduje, může být pouze posuzováno v rámci žalovaným tvrzených liberačních důvodů).

20. Jak Nejvyšší soud uvedl v odůvodnění svého rozsudku ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, „odpovědnost osob uvedených v § 98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této povinnosti zprostit“.

21. Odvolací soud se nejdříve zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovaným v řízení u soudu prvního stupně.

22. Podle § 609 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“) Nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plní-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

23. Podle § 619 odst. 1 o. z. Jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odst. 2 Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

24. Podle § 620 odst. 1 o. z. Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.

25. Podle § 629 odst. 1 o. z. Promlčecí lhůta trvá tři roky.

26. Podle § 636 odst. 1 o. z. Právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. Podle odst. 2 první věty Byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.

27. Jak vyplývá z právní úpravy citované v předchozích pěti odstavcích (22. – 26.) odůvodnění, při řešení otázky (ne)promlčení žalobou uplatněného nároku je třeba vycházet z kombinace desetileté (respektive patnáctileté) objektivní promlčecí lhůty, s tříletou subjektivní promlčecí lhůtou. Standardní soudní praxe, jejímž výrazem je například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, je dlouhodobě ustálena v názoru, že „při kombinaci objektivní a subjektivní promlčecí lhůty platí, že se právo promlčí uplynutím subjektivně určené lhůty, nejpozději však uplynutím objektivně určené lhůty“; „jinými slovy, právo se promlčí uplynutím té lhůty, která skončí dříve“ (obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 339/2018 ze dne 30. 12. 2019).

28. K problematice počátku běhu objektivní a subjektivní lhůty k promlčení práva na náhradu škody podle § 99 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí. V odůvodnění již výše zmíněného rozsudku ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, Nejvyšší soud formuloval závěr, že: „dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh.“ S ohledem na právě řečené lze dílčím způsobem uzavřít, že do dne podání žaloby v této věci (vykonání práva žalobkyní) dne 8. 7. 2019 a rozšíření žaloby dne 31. 12. 2020 objektivní desetiletá promlčecí lhůta uplynout nemohla, když insolvenční návrh věřitele Jiřího Rampase byl doručen soudu dne 3. 5. 2016.

29. Pokud se jedná o počátek běhu subjektivní promlčecí doby, k té (jakož i k běhu objektivní promlčecí lhůty) se vyjadřoval Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 29 Cdo 3321/2018 z 19. 8. 2020, ve kterém též uvedl: „Jestliže má být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, tak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh. Případná nejistota věřitele o přesné výši škody (způsobené tím, že insolvenční návrh nebyl podán dříve) je nevýznamná i pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, když pro podání žaloby o náhradu škody postačuje i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody.“ Podtrhl odvolací soud.

30. Z uvedeného výkladu počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty plyne, že je nesprávný názor soudu prvního stupně, vyjádřený v odstavci 26. napadeného rozsudku (a rekapitulovaný výše v odstavci 9.), že tříletá subjektivní promlčecí lhůta začala běžet až ode dne 25. 10. 2018, kdy byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna zpráva o rozvrhu, ze které se žalobkyně dozvěděla, v jakém rozsahu bude její pohledávka uspokojena. Odvolací soud proto doplnil dokazování přehledem úkonů v insolvenčním řízení dlužníka č. A-1 až č. A-22, publikovaném na internetu ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku, a to za účelem zjištění, zda byl do 7. 7. 2016 v insolvenčním rejstříku zveřejněn dokument, ze kterého by bylo možné zjistit (byť i jen přibližně), zda a v jaké výši bude pracovněprávní pohledávka žalobkyně uspokojena. Z provedeného dokazování zjistil, že v insolvenčním rejstříku nebyl takový dokument do 7. 7. 2016 zveřejněn.

31. Z uvedeného skutkového zjištění plyne závěr, že do dne podání žaloby 8. 7. 2016 neuplynula ani tříletá subjektivní promlčecí lhůta. Žalovaným vznesená námitka promlčení je proto nedůvodná.

32. Žalovaný byl do 7. 7. 2016 jediným jednatelem dlužníka, což ostatně plyne z obchodního rejstříku. V době výkonu této funkce byl žalovaný odpovědný za obchodní vedení dlužníka a měl mít vědomost o ekonomickém stavu dlužníka, včetně výše jeho závazků, výše jeho aktiv a predikce schopnosti závazky splácet. Žalovaný byl povinen svou funkci vykonávat v souladu s principem péče řádného hospodáře (§ 159 o. z., § 195 odst. 1, § 196 ZOK).

33. Pokud se jedná o existenci nároku ve věci samé, soud prvního stupně správně zjistil, že dlužník měl v roce 2014 více věřitelů a že se nejpozději 28. 1. 2015 nacházel ve stavu úpadku (§ 3 odst. 1 insolvenčního zákona). V insolvenčním řízení byly zjištěny mj. přihláška pohledávky 63 123,61 Kč věřitele [právnická osoba]., přičemž jistina 40 000 Kč byla splatná 11. 9. 2014, a přihláška pohledávky 201 153,48 Kč Finančního úřadu pro hl. m. Prahu splatné 27. 10. 2014. Z uvedeného plyne, že počínaje dnem 28. 1. 2015 byly splněny všechny kumulativní podmínky úpadku na straně dlužníka ve formě jeho platební neschopnosti vymezené v § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, když se žalovanému v průběhu řízení nepodařilo vyvrátit zákonnou domněnku neschopnosti dlužníka příslušné závazky plnit [§ 3 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona].

34. Namítal-li žalovaný v odvolání, že nebylo prokázáno, že by se dlužník nejpozději ke dni 28. 1. 2015 nacházel v úpadku, když se podle jeho názoru dlužník naopak ke dni podání insolvenčního návrhu věřitelem [Anonymizováno] (dne 3. 5. 2016) v úpadku nenacházel, přičemž v dané souvislosti ještě tvrdil, že dlužník ke dni 7. 7. 2016 disponoval majetkem v celkové výši celkem 985 451,50 Kč, jedná se o námitku nepřípadnou. Uvedená námitka totiž – vedle skutečnosti zmíněné v předchozím odstavci 33. odůvodnění, že k 28. 1. 2015 byly splněny všechny zákonné podmínky existence úpadku na straně dlužníka ve formě platební neschopnosti – přehlíží rovněž skutečnost, že ve smyslu dlouhodobě ustálené soudní praxe je povinnost podat insolvenční návrh podle § 98 insolvenčního zákona povinností trvající (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016). Z hlediska odpovědnosti podle § 99 insolvenčního zákona je proto bez významu, jaké byly poměry dlužníka k 7. 7. 2016 či k jinému dni. Samotná okolnost, že dlužník případně (podle tvrzení žalovaného) k 7. 7. 2016 disponoval majetkem v celkové výši 985 451,50 Kč, nevypovídá ničeho o schopnosti dlužníka své závazky plnit k rozhodnému termínu 28. 1. 2015, a není proto způsobilá vyvrátit domněnku úpadku podle § 3 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona.

35. Další otázkou, kterou bylo třeba řešit, je okolnost, kdy se žalovaný jako jednatel dlužníka dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku dlužníka dne 28. 1. 2015 (§ 98 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona).

36. Obecně platí, že povědomost statutárního orgánu o existenci úpadku na straně příslušné právnické osoby je třeba pro účely § 98 a § 99 insolvenčního zákona vždy posuzovat optikou skutečností, na jejichž podkladě dospěl soud ke svému předběžnému právnímu závěru o existenci úpadku právnické osoby k určitému termínu. Promítnuto do okolností projednávané věci to znamená, že pokud se dlužník ocitl v úpadku dne 28. 1. 2015 z důvodu toho, že měl k uvedenému dni po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti dva dluhy k dvěma různým věřitelům [§ 3 odst. 1, odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona], pak je namístě zodpovědět návaznou otázku toho, kdy žalovaný získal nebo při náležité pečlivosti měl získat informace o takových skutečnostech.

37. V průběhu řízení nevyšlo najevo, že by se žalobce o skutečnostech ve smyslu předchozího odstavce odůvodnění dozvěděl k určitému termínu, je proto třeba určit dobu, v níž se při náležité pečlivosti o takových skutečnostech (posuzováno z hlediska objektivního) dozvědět měl.

38. Žalovaný byl od 15. 10. 1996 do 7. 7. 2016 jediným jednatelem dlužníka, a jako takový byl povinen zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví (od 1. 1. 2014 podle § 196 ZOK) a vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře (od 1. 1. 2014 podle § 159 odst. 1 o. z., s přihlédnutím k § 52 ZOK). Při aplikaci obecných úvahových východisek vyplývajících ze standardní soudní praxe (viz například výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4180/2016) odvolací soud v daném ohledu uzavírá, že žalovaný se při náležité pečlivosti o příslušných skutečnostech vztahujících se k úpadku dlužníka měl dozvědět již koncem měsíce ledna 2015. Od tohoto termínu žalovanému běžela lhůta „bez zbytečného odkladu“, jež je přitom obecně „lhůtou velmi krátkou, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu“ (viz závěry shora zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4180/2016). Komentářová literatura – Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, strana 216 – uvedenou lhůtu blíže limituje tak, že „se zpravidla nemůže jednat o lhůtu delší než jednotky týdnů“.

39. Při aplikaci citovaných obecných úvahových východisek, která odvolací soud sdílí, pak v poměrech posuzované věci lhůta „bez zbytečného odkladu“ uplynula žalovanému nejpozději koncem března 2015. Žalovaný nepodal insolvenční návrh jménem dlužníka do uvedeného termínu, a neučinil tak ani později, proto nelze než přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že žalovaný nesplnil svou povinnost podle § 98 insolvenčního zákona podat bez zbytečného odkladu insolvenční návrh. Tím je naplněn první z předpokladů (viz výše odstavec 19.) odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 99 odst. 1 insolvenčního zákona.

40. Druhým předpokladem uvedené odpovědnosti je vznik škody. Výše škody v daném případě činí nárokovanou částku jistiny 24 901 Kč, když tato částka odpovídá ustanovení § 99 odst. 2 insolvenčního zákona. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně v insolvenčním řízení dlužníka uplatnila pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou [pracovněprávní pohledávku podle § 169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona], uvedená pohledávka byla zahrnuta do závěrečné zprávy insolvenčního správce dlužníka, následným usnesením insolvenčního soudu ze dne 25. 10. 2018, č. j. MSPH 60 INS 10564/2016-B-24, byla konečná zpráva schválena s tím, že dosud neuspokojené pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, a to včetně pohledávky žalobkyně ve výši 30 427 Kč, byly uspokojeny do výše 18,1601 %, což v případě žalobkyně činilo částku 5 525,57 Kč, nelze než uzavřít, že žalobkyni ve smyslu § 99 odst. 2 insolvenčního zákona vznikla škoda ve výši rozdílu mezi nezpochybněnou částkou 30 427 Kč a částkou určenou pro žalobkyni v právě zmíněném usnesení insolvenčního soudu. V případě pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, které se v insolvenčním řízení nepřihlašují a tedy ani nepřezkoumávají a nezjišťují, je třeba vykládat § 99 odst. 2 insolvenčního zákona s ohledem na postup osoby s dispozičním oprávněním a insolvenčního soudu (ve smyslu shora řečeného) a výši škody určit rozdílem mezi fakticky nezpochybněnou výší, v níž byla pohledávka daného typu uplatněna (s přihlédnutím k fikci uplatnění v případě pracovněprávních pohledávek upravené v § 203 odst. 2 insolvenčního zákona), a částkou, kterou věřitel na uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení obdržel.

41. Není správná námitka žalovaného, že místo určení rozsahu náhrady škody dle § 99 odst. 2 insolvenčního zákona měl soud vycházet z toho, že škodou může být pouze rozdíl mezi tím, jaké mohlo být uspokojení pohledávky věřitele, v tomto případě žalobkyně, kdyby byl insolvenční návrh podán včas, a tím, jaké výše plnění se žalobkyni dostalo v rámci insolvenčního řízení. Argumentace, o níž se tato námitka opírá, a to včetně citátů z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu, vychází z právní úpravy obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2007, která byla odlišná ve srovnání s insolvenčním zákonem, jmenovitě s právní úpravou výše náhrady škody stanovené v § 99 odst. 2 insolvenčního zákona.

42. Třetím předpokladem odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 99 odst. 1 insolvenčního zákona je příčínná souvislost mezi porušením povinnosti žalovaného podle § 98 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a škodou vzniklou žalobkyni dle § 99 odst. 2 insolvenčního zákona. Jak plyne z § 99 odst. 2 v návaznosti na odst. 1 insolvenčního zákona, tato příčinná souvislost se předpokládá a je na žalovaném, aby tuto presumpci vyvrátil, tvrzením a prokazováním liberačních důvodů dle § 99 odst. 3 insolvenčního zákona. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na závěry formulované judikaturou Nejvyššího soudu, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 9 Cdo 4462/2017, podle kterého v případě odpovědnosti za škodu podle § 99 insolvenčního zákona „je příčinná souvislost koncipována jako jeden z důvodů uvedených v § 99 odst. 3 insolvenčního zákona, pro který se osoba odpovědná za škodu své odpovědnosti zprostí. Tento důvod – nedostatek příčinné souvislosti – však musí prokazovat odpovědná osoba (škůdce). Insolvenční zákon tak usnadňuje poškozeným možnost vymáhat škodu způsobenou včasným nepodáním insolvenčního návrhu tím, že presumuje příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou a ponechává na škůdci, aby příčinnou souvislost mezi těmito dvěma složkami odpovědnosti vyvrátil a prokázal její neexistenci.“ 43. Nejvyšší soud v uvedeném usnesení sp. zn. 29 Cdo 4462/2017 současně dovodil, že z hlediska posouzení příčinné souvislosti „je podstatné, že žalobce uplatnil nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku neuhrazení pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení, která by nevznikla (žalobce by s tamějším dlužníkem dále neobchodoval), kdyby žalovaný včas jménem dlužníka podal insolvenční návrh.“ Obdobně komentářová literatura – Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, strana 223 – dovodila, a to rovněž ve vztahu k prvnímu z důvodů zproštění odpovědnosti podle § 99 odst. 3 insolvenčního zákona, že „vznikla-li pohledávka poškozeného až v době, kdy byl škůdce v prodlení s podáním insolvenčního návrhu, nepřipadá (z logiky věci) částečné zproštění odpovědnosti v úvahu, neboť bylo-li by s povinnou osobou vedeno insolvenční řízení, tak by pohledávka (tedy škoda) poškozenému věřiteli vůbec nevznikla, protože by do smluvního vztahu s povinnou osobou vůbec nevstoupil“.

44. S přihlédnutím k obecným úvahovým východiskům a závěrům obsaženým v předchozím odstavci odůvodnění pak lze v poměrech posuzované věci - kdy příslušná pracovněprávní pohledávka žalobkyně (jednalo se o mzdu za únor a březen 2016) vznikla až v době, kdy byl žalovaný v prodlení s podáním insolvenčního návrhu - uzavřít, že žalovaný ani presumpci příčinné souvislosti mezi porušením vlastní povinnosti podat včas insolvenční návrh a vznikem škody na straně žalobce pojmově vyvrátit nemohl. První liberační důvod stanovený v § 99 odst. 3 insolvenčního zákona (opožděné podání insolvenčního návrhu nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení přihlášené pohledávky) proto není dán. Druhý liberační důvod (škůdce chtěl podat insolvenční návrh, ale bránila mu v tom překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli, kterou nemohl odvrátit) nebyl žalovaným tvrzen a prokazován.

45. Byly splněny předpoklady pro náhradu škody dle § 99 insolvenčního zákona. Soud prvního stupně postupoval po právu, když vyhověl žalobě o náhradu škody 24 901 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % ročně od 5. 3. 2019 do zaplacení (žalovaný se ocitl v prodlení se zaplacením dne 5. 3. 2019 poté, kdy dopisem z 25. 2. 2019 byl vyzván k zaplacení uvedené částky do 7 dnů, žalobkyni proto vznikl nárok dle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. i na úrok z prodlení) a správně též rozhodl o náhradě nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšné žalobkyně. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil v bodu I. výroku.

46. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu o náhradě nákladů řízení, obsaženém v bodu II. výroku, ve prospěch žalobkyně co do důvodu dle § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř., nikoliv však co do rozsahu.

47. Náklady žalobkyně v řízení u soudu prvního stupně spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 6 úkonů právní služby po 2 100 Kč (převzetí zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, 2 podání ve věci samé a účast při 2 jednáních, a v hotových výdajích v rozsahu 6 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k 6 úkonům právní služby podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (advokátního tarifu) a v náhradě 21 % daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Dále byl nákladem žalobkyně též zaplacený soudní poplatek 1 246 Kč (nikoliv 1 250 Kč, z kteréžto výše vycházel soud prvního stupně. Odvolací soud proto dle § 211, § 167 odst. 2 a § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil v bodu II. výroku výši náhrady nákladů řízení na částku 18 670 Kč s tím, že co do důvodu bod II. výroku potvrdil jako věcně správný dle § 142 odst. 1, § 137 odst. 1 a 3 a § 224 odst. 3 o. s. ř.

48. S ohledem na plný úspěch žalobkyně rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení v její prospěch dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Tyto náklady spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby po 2 100 Kč (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu), v hotových výdajích v rozsahu 2 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k 2 úkonům právní služby podle § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d) a g) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a v náhradě 21% daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů.