5 Cmo 105/2023 - 222

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivy Horákové a soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Radima Novotného ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A], IČO [IČO žalobkyně A] sídlem [Adresa žalobkyně A] insolvenční správkyně dlužníka [Jméno žalobkyně B], narozeného dne [Datum narození žalobkyně B], bytem [Adresa žalobkyně B] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované A], narozená dne [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] zastoupená zmocněnkyní [Jméno zmočněnkyně] bytem [Adresa zmočněnkyně] o zaplacení 850 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 2023, č. j. 39 Cm 85/2020-183, ve znění doplňujícího usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2023, č. j. 39 Cm 85/2020-207 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně, ve znění jeho doplňujícího usnesení se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 31 584 Kč, k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta], advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu došlou soudu prvního stupně dne 17. 4. 2020 se [Jméno žalobkyně B], narozený [rodné přijmení] [Datum narození žalobkyně B] (dále jen „[Jméno žalobkyně B]“) domáhal proti žalované zaplacení částky 850 000 Kč s 6% úrokem ročně z této částky od 30. 7. 2019 do zaplacení a s odměnou ve výši 2 833,33 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná vystavila dne 15. 11. 2018 v [Anonymizováno] na řad [Jméno žalobkyně B] směnku vlastní znějící na směnečnou sumu 850 000 Kč se splatností v [Anonymizováno] dne 29. 7. 2019, která byla opatřena doložkou „bez protestu“. Žalovaná se zavázala žalobci vrátit poskytnuté finanční prostředky ze směnky řádně a včas, svůj dluh však nesplnila.

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 14. 9. 2020, č. j. 39 Cm 85/2020-31 (výrok I.), jímž žalované současně uložil povinnost zaplatit České republice – Krajskému soudu v Českých Budějovicích soudní poplatek za žalobu ve výši 42 642 Kč (výrok II.).

3. Žalovaná podala proti směnečnému platebnímu rozkazu včasné námitky, ve kterých uvedla, že směnku nezná, nikdy ji neviděla, nedržela ji v ruce a ani žádnou takovou směnku jako výstavce na řad [Jméno žalobkyně B] nevystavila. Podpis na směnce není jejím pravým podpisem, je pouze víceméně zdařilou imitací jejího podpisu. Žalovaná dále namítla, že formulář směnky nebyl přílohou předžalobní upomínky ze dne 29. 9. 2019. Již v té době přitom [Jméno žalobkyně B] písemně sdělila, že o žádné směnce, tím méně o půjčce finančních prostředků od něj neví a domnívá se, že jde o falzifikát. Jak žalovaná dále uvedla, s [Jméno žalobkyně B] jsou bývalými partnery, společně bydleli v pronajatém domě a [Jméno žalobkyně B] ji přesvědčil, aby na koupi uvedeného domu použila finanční prostředky z prodeje jejího bytu. Žalovaný ani nikdo z jeho rodiny přitom neměl na koupi domu finanční prostředky, z čehož je evidentní, že [Jméno žalobkyně B] neměl a nemohl mít k dispozici prostředky, které by žalované mohl půjčit či jinak poskytnout. Společně s námitkami podala žalovaná odvolání proti výroku II. směnečného platebního rozkazu o povinnosti zaplatit soudní poplatek.

4. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2022, č. j. KSCB 26 INS 16759/2022-A-6, byl zjištěn úpadek [Jméno žalobkyně B], v důsledku čehož došlo k přerušení řízení podle ustanovení § 140a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“). Usnesením téhož soudu ze dne 9. 3. 2023, č. j. KSCB 26 INS 16759/2022-B-10, bylo [Jméno žalobkyně B] zakázáno nakládat s pohledávkou, jež je předmětem tohoto směnečného řízení (výrok I. usnesení). Rozhodnuto bylo dále, že dispoziční oprávnění k uvedené pohledávce přechází v plném rozsahu na insolvenční správkyni [Jméno žalobkyně B] [Jméno žalobkyně A], IČO [IČO žalobkyně A] (výrok II. usnesení). Usnesením uvedeného soudu ze dne 15. 3. 2023, č. j. KSCB 26 INS 16759/2022-B-14, byl na majetek [Jméno žalobkyně B] prohlášen konkurs (výrok III. usnesení). Vzhledem k tomu, že podáním ze dne 9. 3. 2023 došlým soudu prvního stupně téhož dne navrhla insolvenční správkyně dlužníka [Jméno žalobkyně A] pokračování v přerušeném řízení, stala se účastníkem řízení na straně žalobce místo [Jméno žalobkyně B] (§ 264 odst. 1 IZ).

5. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ponechal vydaný směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 33 552 Kč (výrok II.). Rozsudek byl doplněn usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. 11. 2023, č. j. 39 Cm 85/2020-207, o výrok o náhradě nákladů státu, kdy žalované byla uložena povinnost zaplatit České republice – Krajskému soudu v Českých Budějovicích, tuto náhradu ve výši 4 100,41 Kč.

6. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že k námitce nepravosti podpisu žalované na sporné směnce nechal vypracovat znalecký posudek, jehož výsledkem byl závěr, že podpis výstavce směnky je velmi pravděpodobně pravým podpisem žalované. Soud prvního stupně konstatoval, že ke skutkovému zjištění o pravosti podpisu není potřeba, aby znalec formuloval závěr jako kategorický. Pokud jde o vysokou pravděpodobnost pravosti podpisu používanou v písmoznalecké praxi, ta představuje pravděpodobnost v rozsahu 95 až 99,9 %, což soud prvního stupně považoval s ohledem na další okolnosti případu za dostačující pro kladný závěr zjištění. Poukázal dále na to, že [Jméno žalobkyně B] a žalovaná byli dlouholetými partnery a měli společný zájem na výstavbě domu, ve kterém chtěli bydlet. Lze si proto dobře představit ekonomický důvod pro vystavení směnky, který [Jméno žalobkyně B] popsal ve vyjádření k námitkám a který žalovaná nijak věrohodně nezpochybnila. K námitce, že směnka byla žalované podstrčena s jinými listinami a že ji tudíž žalovaná podepsala omylem, popř. ve stavu se sníženými rozpoznávacími či ovládacími schopnosti, soud prvního stupně nepřihlédl s ohledem na uplynutí lhůty pro podání námitek. Neprovedl proto žalovanou navržený výslech [Jméno žalobkyně B]. K tvrzení žalované, že [Jméno žalobkyně B] neměl a nemohl mít s ohledem na exekuce proti němu vedené k dispozici finanční prostředky, které by jí mohl zapůjčit, soud prvního stupně uvedl, že z uvedeného tvrzení lze dovodit, že se jedná o námitku neexistence kauzy směnky. Námitku však shledal nedostatečně odůvodněnou, když z pouhé skutečnosti, že na něčí majetek jsou vedeny exekuce, nevyplývá bez pochyb, že dotyčná osoba nemůže mít peněžní prostředky (ať své či cizí) k dispozici. Jestliže soud zjistí, že podpis výstavce na směnce je pravým podpisem žalované, pak by žalovaná měla rozumně vysvětlit, jak se její podpis na listině objevil. [Jméno žalobkyně B] přitom uvedl, že disponoval peněžními prostředky od spolku [Anonymizováno] a že tyto zapůjčil žalované k výstavbě nemovité věci na jejím pozemku. Tato tvrzení přitom žalovaná ničím nezpochybnila. K argumentu žalované, že [Jméno žalobkyně B] sám nepovažuje směnečnou pohledávku za existentní, neboť ji nečinil předmětem dohody o narovnání, soud prvního stupně uvedl, že jde o argument pro věc nevýznamný, neboť dohodou o narovnání jsou „narovnávány“ jen ty právní vztahy, které jsou učiněny předmětem dohody. Navíc platí, že správnost směnečného platebního rozkazu je nutné posuzovat podle stavu v době jeho vydání. Rovněž k otázce uzavření dohody o narovnání by byl proto nadbytečný výslech [Jméno žalobkyně B]. Soud prvního stupně uzavřel, že námitky nejsou důvodné, a proto směnečný platební rozkaz ponechal v celém rozsahu v platnosti. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého přiznal úspěšné žalobkyni právo na jejich náhradu v rozsahu odměny za její zastupování advokátem, náhrady hotových výdajů, náhrady za promeškaný čas, náhrady cestovních výdajů a náhrady za daň z přidané hodnoty. Pokud jde o doplňujícím usnesením uloženou povinnost žalované zaplatit České republice – Krajskému soudu v Českých Budějovicích náklady řízení ve výši 4 100,41 Kč, tato vychází z ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. s tím, že jde o znalečné přiznané znalci [Anonymizováno], jež nebylo kryto zálohou složenou žalobcem ve výši 5 000 Kč.

7. Žalovaná napadla rozsudek včas podaným odvoláním, v němž navrhla změnu rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta, případně zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedla, že žádnou směnku nikdy vědomě nepodepisovala a že o ničem takovém neví. Setrvala na tom, že bylo nezbytné vyslechnout [Jméno žalobkyně B], neboť za směnkou „nic nestálo“. Popsala okolnosti vystavení dohody o narovnání dne 1. 6. 2022, přičemž zdůraznila, že v čl. V. její strany prohlásily, že uzavřením dohody jsou mezi nimi narovnána veškerá sporná práva. Je proto nade vší pochybnost jasné, že žalovaná [Jméno žalobkyně B] ničeho nedlužila. Žalovaná dále popsala jednání, která probíhala mezi ní a žalobkyní, a uvedla, že po zamítnutí jí navrženého důkazu výslechem [Jméno žalobkyně B] se jí jmenovaný přiznal k tomu, jak a proč došlo k podpisu směnky. Podle tvrzení žalované v podaném odvolání jí směnka byla [Jméno žalobkyně B] předložena k podpisu skrytě spolu se žádostmi a doklady ke stavebnímu povolení. Proto žalovaná o jejím podpisu nevěděla. V ukončení daného řízení [Jméno žalobkyně B] zabránila výlučně žalobkyně coby insolvenční správkyně. Jak žalovaná dále uvedla, tvrzení o tom, jak skutečně došlo k vystavení směnky, nemohla použít do koncentrace řízení, protože o tom nevěděla.

8. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného, přičemž se zcela ztotožnila s jeho odůvodněním. Uvedla, že žalovaná v podaném odvolání pouze opakuje tvrzení, která vznášela již před soudem prvního stupně v rámci řízení o jí podaných námitkách. Žalovaná přitom pomíjí, že toto řízení je ovládáno zásadou koncentrace směnečných námitek, které lze vymezit jen v době pro jejich podání. Nelze proto přihlížet k námitkám o podstrčení směnky a jejím vědomém nepodepsání, stejně jako nelze přihlížet k tomu, že směnečný závazek měl zaniknout v důsledku dohody o narovnání, když tyto námitky žalovaná ve včasných námitkách neuváděla. Žalobkyně zdůraznila, že pro posouzení existence směnky je podstatné, zda ji žalovaná podepsala jako výstavce, nikoli však to, zda ji přitom držela v ruce. Soudem provedeným dokazováním bylo prokázáno, že žalovaná se na směnku jako její výstavce podepsala a je proto povinna ji zaplatit. K otázce existence kauzy směnky žalobkyně připomněla, že ekonomickou kauzou pro vystavení směnky nemusí být pouze vrácení poskytnutých peněžních prostředků, ale může se jednat i o vypořádání jiných vztahů mezi výstavcem směnky a jejím remitentem, případně mezi výstavcem směnky a třetí osobou. Z odvolacích námitek je zřejmé, že zde existují vztahy mezi žalovanou, [Jméno žalobkyně B] a spolkem [právnická osoba]. týkající se nemovitostí v katastrálním území [adresa], které mají být vypořádány tak, že tyto nemovitosti ve vlastnictví žalované přenechá žalovaná do vlastnictví [Jméno žalobkyně B] nebo spolku nikoli za cenu tržní, ale pouze za cenu jí tvrzené vynaložené investice do nich. Tímto sama žalovaná potvrzuje skutečnosti uváděné [Jméno žalobkyně B] ohledně důvodu vystavení směnky jako vypořádání investice do nemovitostí v situaci, kdy jejich vlastníkem je žalovaná. Skutečnost, že žalovanou navržené důkazy neprokazují neexistenci kauzy, přičemž soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč tomu tak je, a žalovaná jiné důkazy nenavrhla, nezpůsobuje nesprávnost rozsudku.

9. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, ve znění jeho doplňujícího usnesení, podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení přitom bylo přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v řízení o námitkách žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočíval v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně při projednání námitek žalované a správnosti závěrů soudem prvního stupně na základě toho přijatých.

10. Podle čl. I. § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Není-li směnka cizí zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle čl. I. § 48 a 49 ZSŠ. Podle čl. I. § 48 odst. 1 ZSŠ může majitel postihem žádat: 1. směnečný peníz, pokud nebyla směnka přijata nebo zaplacena, s úroky, byly-li ujednány, 2. šestiprocentní úroky ode dne splatnosti, 3. útraty protestu a podaných zpráv, jakož i ostatní útraty, 4. odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze nebo v nižší dohodnuté výši.

11. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě provedeného dokazování, a shodně s ním konstatuje, že ze směnky, ze které právo bylo proti žalované v soudním řízení uplatněno, je žalovaná coby její výstavce zavázána (čl. I. § 78 odst. 1 ve spojení s § 28 odst. 2 ZSŠ) a že tak není důvodná její námitka, že podpis na směnce není jejím pravým podpisem. Stran této námitky odvolací soud vychází ze znaleckého posudku č. 890/2021 vypracovaného dne 13. 9. 2021 [Anonymizováno], znalcem z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, který po provedeném zkoumání přijal závěr, že sporný podpis na směnce je velmi pravděpodobně pravým podpisem žalované. Znalec konstatoval, že mikroskopickým zkoumáním podpisu nebyly zjištěny žádné znaky, které by svědčily pro tzv. technický padělek, jako jsou například stopy kopírování, předkreslení, protlačení a následného obtažení či gumování. Sporný podpis byl vyhodnocen jako obtížněji zpracovatelný vzhledem k množství identifikačně významných znaků, kdy toto je podmíněno kratším rozsahem podpisu. Podpis byl vyhotoven přibližně středně rychlým tempem a nebyly v něm zjištěny znaky nejistoty. Ke srovnávacím podkladům znalec uvedl, že se podařilo zajistit dostatečně rozsáhlý materiál obsahující i ukázky z objektivních zdrojů, přičemž ukázky podpisů vyhovují z hlediska druhu i časové vazby. Srovnávací materiál tak lze považovat za vyhovující. Znalec podrobně popsal shody a podobnosti sporného podpisu a podpisů srovnávacích a uzavřel, že zjištěny byly pouze identifikačně významné shody a podobnosti, na jejichž základě lze vyloučit, že by sporný podpis mohl být smyšleným padělkem. Uvedl, že varianta technického padělku byla vyloučena na počátku zkoumání a že znaky, jež by mohly svědčit pro možné komolení, nebyly v podpisu zjištěny. Jak znalec konstatoval, pro variantu pravého podpisu svědčí množství shod podobností a jejich vzájemná kombinace v obecné i zvláštní rovině a současně jisté vyhotovení provázené střídáním přítlaku, které vykazuje shodu a které svědčí o zautomatizovaném vyhotovení podpisu, nikoli o řízeném vedení psacího tahu.

12. V souvislosti s hodnocením důkazu znaleckým posudkem odvolací soud připomíná, že judikatura Nejvyššího soudu přijatá při výkladu ustanovení § 127 o. s. ř. je ustálena v závěru, že znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení [k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013 (naposledy uvedené rozhodnutí bylo uveřejněno pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013].

13. V daném případě má znalecký posudek všechny zákonem požadované náležitosti, netrpí vnitřními rozpory či jinými nedostatky a závěry v něm znalcem přijaté jsou náležitě a přesvědčivě odůvodněny. Odvolací soud proto nemá pochybnosti o jeho správnosti. Sama okolnost, že závěr posudku o pravosti podpisu žalované na směnce byl přijat v rovině pravděpodobnostní, přitom neznamená neunesení důkazního břemene stran žalobního tvrzení, že žalovaná směnku vystavila. Z popisu zkoumaného podpisu, jak je obsahem znaleckého posudku, je zřejmé, že podpis byl vyhodnocen jako obtížněji zpracovatelný, což logicky vede k nemožnosti přijmout kategorický závěr o pravosti podpisu žalované na sporné směnce.

14. Lze proto shrnout, že třebaže znalec nevyslovil ohledně pravosti podpisu žalované jako výstavce směnky kategorický závěr, zjištění ve znaleckém posudku obsažená umožňují přijmout bezpečný závěr o tom, že výstavcem směnky je právě žalovaná. Žalovaná ostatně správnost závěrů znaleckého posudku v řízení nijak nezpochybňovala, když svou obranu poté, kdy s posudkem byla seznámena, postavila na tvrzení, že směnka jí mohla být podstrčena k podpisu s jinými listinami v době její opilosti. Vzhledem k tomu, že takto formulovaná výhrada proti směnce nebyla uplatněna (poměřováno obsahem vznesených námitek a jejich skutkovým vymezením) ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, nebylo možno k ní vzhledem k zákazu formulovanému v ustanovení § 175 odst. 4 část věty první za středníkem o. s. ř. přihlížet, neboť jde o námitku novou a tudíž opožděnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3018/2018, které obstálo i v ústavní rovině, neboť ústavní stížnost proti němu podaná byla usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. I. ÚS 2765/21, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná). Za nová (a tedy nepřípustná) námitková tvrzení je třeba považovat též tvrzení žalované o uzavření dohody o narovnání s [Jméno žalobkyně B] dne 1. 6. 2022, z níž žalovaná dovozuje neexistenci jakéhokoli závazku vůči jmenovanému. Dnem 29. 7. 2019, kdy směnka se stala splatnou, tak [Jméno žalobkyně B] jako směnečnému remitentovi vznikl vůči žalované jako výstavci směnky nárok na její zaplacení.

15. Žalovaná dále namítla, že [Jméno žalobkyně B] s ohledem na 28 pravomocných exekucí proti němu vedených neměl a ani nemohl mít k dispozici žádné finanční prostředky, které by jí mohl půjčit či jinak poskytnout. K tomu odvolací soud uvádí, že sama okolnost, že směnka je vždy peněžitým závazkem, neznamená, že by jí nebylo možno zajistit i plnění nepeněžité (srov. Kovařík, Z. Směnka jako zajištění. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 15). Pominout pak nelze ani situace, kdy směnkou jsou zajišťovány závazky třetích osob, u kterých se logicky žádné protiplnění směnečnému dlužníku ze strany věřitele obecně nepředpokládá. Námitkové tvrzení žalované o nedostatku kauzy směnky založené na tom, že od [Jméno žalobkyně B] neobdržela (a ani nemohla obdržet) žádné peněžité plnění, k jehož vrácení by byla povinna, tak nemůže obstát. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že nebylo povinností [Jméno žalobkyně B] jako řádného majitele směnky objasňovat okolnosti, za kterých směnka byla vystavena, a vztahy, které vystavení směnky případně provázely. Je tomu tak proto, že závazky ze směnky jsou závazky abstraktními a nespornými, což se projevuje v tom, že práva se směnkou jako cenným papírem spojená jsou přímo ve směnečné listině inkorporována a směnka sama o sobě je dostatečným důvodem pro její placení. Povinností [Jméno žalobkyně B] při uplatnění nároku ze směnky tak bylo tvrdit pouze ty skutečnosti, které zakládají jeho nárok ze směnky vycházející, což bylo beze zbytku splněno. Pokud žalovaná měla za to, že směnka nemá kauzu, pak bylo na ní, aby s ohledem na břemeno tvrzení a břemeno důkazní, které ji v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu tíží, již v námitkách uvedla okolnosti, za kterých směnku vystavila. To se však nestalo, když žalovaná se ve včasných námitkách omezila na tvrzení, že směnku nezná, nepodepsala ji a nikdy ji ani nedržela v ruce a že [Jméno žalobkyně B] jí nemohl s ohledem na jeho finanční situaci žádné peněžité plnění poskytnout. Správně tak soud prvního stupně nepřistoupil k výslechu [Jméno žalobkyně B], jak žalovanou bylo navrhováno, neboť nelze připustit stav, kdy teprve z jeho výpovědi by byly zjišťovány okolnosti vystavení směnky.

16. Stran námitky žalované, že „formulář směnky“ nebyl přílohou předžalobní upomínky ze dne 29 9. 2019, odvolací soud uvádí, že smyslem tzv. předžalobní výzvy podle ustanovení § 142a o. s. ř. je dát dlužníku informace o existenci dluhu a poskytnout mu poslední šanci, aby svou povinnost dobrovolně splnil a nevystavoval se nebezpečí nárůstu dluhu o náklady soudního řízení. Nebylo přitom povinností [Jméno žalobkyně B] jako remitenta směnky k uvedené výzvě přikládat jakoukoli listinu, která existenci jeho pohledávky osvědčuje, neboť taková povinnost z ustanovení § 142a o. s. ř. nevyplývá.

17. S odkazem na shora uvedené odvolací soud uzavírá, že žádná z námitek žalované ji nemohla zprostit její povinnosti plnění ze směnky [Jméno žalobkyně B] poskytnout, v důsledku čehož je směnečný platební rozkaz v jeho výroku I., jímž žalovaná byla zavázána k zaplacení směnečného peníze ve výši 850 000 Kč (čl. I. § 48 odst. 1 bod 1. ZSŠ) s 6% úrokem ročně z této částky od 30. 7. 2019 do zaplacení (čl. I. § 48 odst. 1 bod 2. ZSŠ) a s odměnou ve výši 2 833,33 Kč, která odpovídá 1/3 % ze směnečného peníze (čl. I. § 48 odst. 1 bod 4. ZSŠ), správný. Rovněž výrok II. směnečného platebního rozkazu, jímž žalované byla uložena povinnost zaplatit České republice – Krajskému soudu v Českých Budějovicích soudní poplatek za žalobu ve výši 42 642 Kč, je správný, neboť [Jméno žalobkyně B], jehož žalobě bylo vyhověno, byl od placení soudních poplatků osvobozen. Soudní poplatek za žalobu je proto povinna zaplatit žalovaná podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

18. Soudu prvního stupně nelze proto vytknout pochybení, pokud směnečný platební rozkaz ve věci vydaný ponechal v platnosti a pokud žalované, která v námitkovém řízení nebyla úspěšná, uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů, jak jí byly v tomto řízení účelně vynaloženy. Správně pak bylo doplňujícím usnesením rozhodnuto o nákladech řízení státu, když částka 4 100,41 Kč, k jejímuž zaplacení byla žalovaná dále zavázána, odpovídá státem placenému znalečnému, jež nebylo kryto zálohou na náklady důkazu. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně, ve znění jeho doplňujícího usnesení potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř.

19. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná neměla úspěch s podaným odvoláním a tedy žalobkyně má právo na náhradu nákladů, které v odvolacím řízení účelně vynaložila. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za její zastupování advokátem v rozsahu 2 úkonů právní služby po 11 700 Kč (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dne 5. 3. 2024) podle § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ ve spojení s § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ze 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky, z náhrady za promeškaný čas ve výši 8 započatých půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 3 téže vyhlášky, z cestovného ve výši 1 576 Kč a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. (5 208 Kč). Náklady odvolacího řízení v celkové výši 31 584 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).

Poučení