5 Cmo 114/2024 - 146

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivy Horákové a soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Evy Hodanové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného A], narozený dne [Datum narození žalovaného A] bytem [Adresa žalovaného A] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 5 544 520,55 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. srpna 2024, č. j. 37 Cm 38/2023-122 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Ve výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 32 556,80 Kč, k rukám zástupce žalovaného [Jméno advokáta B], advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9 341,20 Kč, k rukám zástupce žalovaného [Jméno advokáta B], advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 22. 2. 2023 se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení částky 5 544 520,55 Kč s 6% úrokem z této částky od 18. 1. 2023 do zaplacení a s odměnou ve výši 1/3 % směnečného peníze. Nárok byl uplatněn ze směnky vystavené žalovaným dne 4. 1. 2021 nikoli na řad žalobce, znějící na směnečnou sumu 10 000 000 Kč, která se stala splatnou dne 18. 1. 2023 a která byla žalovaným vystavena za účelem zajištění úhrady třetí části kupní ceny za podíl dle rámcové smlouvy o transakci uzavřené dne 4. 1. 2021 mezi žalobcem jako prodávajícím a společností [právnická osoba], IČO [IČO], jako kupující, a to za účasti žalovaného (dále jen „Rámcová smlouva“).

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 24. 3. 2023, č. j. 37 Cm 38/2023-28, který byl usnesením ze dne 2. 5. 2023, č. j. 37 Cm 38/2023-32, zrušen z důvodu, že se ho nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného.

3. Podáním ze dne 15. 5. 2023 vzal žalobce žalobu zpět v rozsahu částky 2 000 000 Kč s odůvodněním, že dne 21. 4. 2023 byla částka v této výši připsána ve prospěch jeho bankovního účtu, a to ze strany společnosti [právnická osoba], přičemž označena byla jako 3. část kupní ceny – Rámcové smlouvy o transakci. Soud prvního stupně proto usnesením ze dne 15. 6. 2023, č. j. 37 Cm 38/2023-37, zastavil řízení postupem podle ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř. co do částky 2 000 000 Kč a dále co do úroku ve výši 6 % z této částky od 22. 4. 2023 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o vrácení části soudního poplatku ve výši 80 000 Kč (výrok II.).

4. Podáním ze dne 14. 6. 2023 vzal žalobce žalobu zpět v rozsahu částky 3 000 000 Kč. Uvedl, že ze strany společnosti [právnická osoba] byly ve prospěch bankovního účtu žalobce poukázány další platby, a to dne 17. 5. 2023 částka 1 000 000 Kč, dne 23. 5. 2023 částka 1 000 000 Kč a dne 31. 5. 2023 částka 1 000 000 Kč. Platby byly shodně označeny jako 3. část kupní ceny – Rámcové smlouvy o transakci.

5. Dalším podáním ze dne 11. 7. 2023 žalobce sdělil, že dne 30. 6. 2023 byly ze strany společnosti [právnická osoba] poukázány ve prospěch bankovního účtu žalobce platby ve výši 628 000 Kč a 403 232,88 Kč. První platba byla označena jako smluvní pokuta dle Rámcové smlouvy o transakci, druhá platba jako smluvní úrok dle téže smlouvy. Žalobce vzal proto žalobu zpět i v rozsahu zbývající části směnečné sumy a na žalobě setrval v rozsahu 6% úroku z částky 5 544 520,55 Kč od 18. 1. 2023 do 21. 4. 2023, z částky 3 544 520,55 Kč od 22. 4. 2023 do 17. 5. 2023, z částky 2 544 520,55 Kč od 18. 5. 2023 do 23. 5. 2023, z částky 1 544 520,55 Kč od 24. 5. 2023 do 31. 5. 2023 a z částky 544 520,55 Kč od 1. 6. 2023 do 30. 6. 2023 a dále v rozsahu směnečné odměny ve výši 18 481,73 Kč.

6. O částečných zpětvzetích žaloby ze dne 14. 6. 2023 a ze dne 11. 7. 2023 rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 8. 2023, č. j. 37 Cm 38/2023-60, postupem podle ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř. tak, že řízení zastavil v rozsahu částky 3 544 520,55 Kč a dále co do úroku ve výši 6 % z částky 1 000 000 Kč od 18. 5. 2023 do zaplacení, z částky 1 000 000 Kč od 24. 5. 2023 do zaplacení, z částky 1 000 000 Kč od 1. 6. 2023 do zaplacení a z částky 544 520,55 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení (výrok I.). Soud prvního stupně dále rozhodl o vrácení části soudního poplatku ve výši 141 780 Kč (výrok II.).

7. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu v rozsahu nároku na zaplacení 6% úroku z částky 5 544 520,55 Kč od 18. 1. 2023 do 21. 4. 2023, z částky 3 544 520,55 Kč od 20. 4. 2023 do 17. 5. 2023, z částky 2 544 520,55 Kč od 18. 5. 2023 do 23. 5. 2023, z částky 1 544 520,55 Kč od 24. 5. 2023 do 31. 5. 2023 a z částky 544 520,55 Kč od 1. 6. 2023 do 30. 6. 2023 (výrok I.) a v rozsahu nároku na zaplacení 1/3 % směnečné sumy v původní výši, tj. 18 481,73 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 23 620 Kč (výrok III.). Jedná se o v pořadí druhý rozsudek ve věci vydaný, když předchozí rozsudek ze dne 12. 12. 2023, č. j. 37 Cm 38/2023-76, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2024, č. j. 5 Cmo 31/2024-103.

8. V odůvodnění rozsudku, který byl vyhlášen bez jednání dne 22. 8. 2024 (§ 115a o. s. ř.), soud prvního stupně uvedl, že žalobce předložil k důkazu originál směnky, z níž právo v soudním řízení bylo uplatněno, a dále Rámcovou smlouvu, která prokazuje, že směnka byla vystavena žalovaným za účelem zajištění úhrady třetí části kupní ceny ve výši 10 000 000 Kč. Soud prvního stupně konstatoval, že zůstalo nesporným, že žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného a společnost [právnická osoba] výzvou k plnění z 30. 1. 2023. Tato listina jednoznačně prokazuje, že nejde o prezentaci směnky, nýbrž jde o výzvu určenou obligačnímu dlužníkovi k zaplacení peněžité pohledávky z titulu transakční smlouvy s příslušenstvím a smluvní pokutou. Na základě toho soud prvního stupně konstatoval, že před podáním žaloby nedošlo k prezentaci směnky. Připomněl závěry usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byl zrušen první rozsudek ve věci vydaný, a uzavřel, že žalovaný jednoznačně unesl své břemeno tvrzení o nepředložení směnky k placení a rovněž břemeno důkazní. Vzhledem k tomu, že směnka je upomínací cenný papír, je věcí věřitele, aby jejím předložením byl dlužník vyzván k placení. Za situace, kdy žalobce žalovaného k zaplacení směnky nevyzval, resp. kdy mu pouze zaslal na vědomí dopis, jehož obsahem byla výzva společnosti [právnická osoba] k zaplacení pohledávky z transakční smlouvy, nelze dospět k závěru o řádné prezentaci směnky. Směnka navíc nebyla ani přílohou tohoto vyzývacího dopisu, tudíž žalovaný (i kdyby se dopis dostal do jeho dispozice) nemohl ověřit, že žalobce je stále vlastníkem směnky. Dopisem z 30. 1. 2023 tak nemohlo dojít k prezentaci směnky žalovanému. Vzhledem k tomu, že bylo jednoznačně prokázáno, že směnka nebyla předložena k placení, nemá žalobce nárok na postižní práva spojená se směnkou. K argumentaci žalobce, který poukazoval na závěry nálezu Ústavního soudu z 18. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 4047/14, soud prvního stupně uvedl, že tento nález se zabývá situací, kdy obligační dlužník a dlužník směnečný jsou jednou a toutéž osobou. Nadto se zabývá otázkou náhrady nákladů řízení, nikoli směnečnými postihy. Aplikovat nelze ani žalobcem odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4097/2013, neboť jde o rozhodnutí týkající se přiznání náhrady nákladů řízení v případě, že dluh zajištěný směnkou zaplatila třetí osoba. Žaloba byla proto v rozsahu, ve kterém zůstala předmětem řízení, zamítnuta. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně úspěchem žalovaného, jemuž přiznal právo na jejich náhradu. Uvedl, že vůči žalovanému byla žaloba podána bez prezentace směnky i bez jakékoli výzvy ve smyslu ustanovení § 142a o. s. ř. a tudíž žalobce legitimně nemohl předpokládat, že jím vynaložené náklady související s takovýmto řízením jsou náklady účelné. Náklady řízení byly žalovanému přiznány v rozsahu odměny za jeho zastupování advokátem za 3 úkony právní služby po 6 207 Kč a v rozsahu 3 režijních paušálů po 300 Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. a dále v rozsahu náhrady za daň z přidané hodnoty.

9. Žalobce podal proti rozsudku včasné odvolání, ve kterém navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně změnu rozsudku tak, že mu právo na zaplacení úroku v rozsahu, ve kterém zůstal předmětem řízení, a v rozsahu směnečné odměny bude přiznáno. Uvedl, že mu není zřejmé, z čeho soud prvního stupně dovodil, že žalovaný unesl své břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Tuto tezi soud prvního stupně nikterak řádně nezdůvodnil. Mylně pak soud prvního stupně uzavřel, že žalovanému nebyla zaslána výzva a předložena směnka k placení, čímž žalobci nevznikl nárok na postihová práva dle čl. I. § 48 bod 2. a 4. zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), jakož i nárok na náhradu nákladů řízení. Prokázáno naopak bylo, že žalovaný byl k plnění na předmětnou směnku řádně vyzván, a to výzvou ze dne 30. 1. 2023 (jejíž součástí směnka byla), která byla adresována doporučeně k rukám žalovaného. Žalovaný byl tedy před podáním žaloby řádně vyzván k plnění ze směnky, kdy směnka mu byla tímto prezentována. Žalobce namítl, že v rozsahu částky 5 544 520,55 Kč byl plně úspěšný, což soud prvního stupně zcela opomenul při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Je totiž nepochybné, že žalovaný (resp. obligační dlužník [právnická osoba]) na směnečnou sumu hradil pouze částečně až po zcela důvodném podání žaloby, na což žalobce reagoval tak, že žalobu bral třikrát částečně zpět. I v případě, že by žalobce přistoupil na hypotézu soudu prvního stupně, jakož i snad na tvrzení žalovaného, že v rámci výzvy z 30. 1. 2023 mu směnka k placení nebyla předložena, tak k samotné prezentaci směnky došlo nejpozději v okamžiku, kdy se žalovaný mohl seznámit s žalobou. K tomu žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2299/2023, sp. zn. 29 Cdo 4087/2016 a sp. zn. 29 Cdo 2145/2012. Jestliže žalovaný ani poté směnku (směnečnou sumu) nezaplatil, nemůže s úspěchem namítat, že žalobci coby jejímu majiteli nevzniklo právo na 6% úrok ode dne splatnosti směnky a na směnečnou odměnu. Nejdéle po podání žaloby tak žalobci vznikl nárok na postihová práva v podobě směnečného úroku, směnečné odměny a nákladů řízení. Je to tedy žalovaný, kdo nebyl ve sporu úspěšný, a proto žalobci náleží náhrada nákladů řízení v plném rozsahu, byť by měly být určeny vždy z dané konkrétní žalované částky. Žalobce opětovně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 4047/14, ze kterého se podává, že nárok na náklady soudního řízení může žalobci vzniknout dokonce i v případě absence výzvy dle § 142a o. s. ř., neboť žalovaný si skutečné výše i titulu svého závazku musel být vědom, navíc zaslání výzvy k plnění z 30. 1. 2023 nikterak nesporuje. Žalobce dále odkázal na závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4033/2023, podle kterého případná absence výzvy k plnění není zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, zvláště v případech, kdy žalovaný ani po doručení žaloby dluh nezaplatí. Poznamenal, že žalovaný byl v inkriminované době jediným jednatelem společnosti [právnická osoba] a vzhledem k zajišťovacímu charakteru směnky si musel být svého závazku plně vědom. Soud prvního stupně nadto žalobce nepoučil ve smyslu ustanovení § 118a či § 119a o. s. ř., aby doplnil svá tvrzení či aby vylíčil rozhodné skutečnosti, která měl za nedostatečná či neúplná. Další námitkou žalobce bylo, že mu bylo upřeno právo na zákonného soudce, když věc byla původně rozhodována soudkyní Krajského soudu v Českých Budějovicích [tituly před jménem] [Anonymizováno] a nyní je věc bez bližšího vysvětlení rozhodována soudkyní tohoto soudu [tituly před jménem]

10. Při jednání odvolacího soudu konaném dne 9. 1. 2025 žalobce zdůraznil charakter sporu a to, že žalobu byl nucen podat. Uvedl, že až po jejím podání začalo docházet k částečným úhradám, z čehož je zřejmé, že žalovaný si byl svého dluhu vědom. To, že si směnečný platební rozkaz žalovaný nepřevzal, přitom nemůže jít k tíži žalobce. Žalobce uzavřel, že žaloba byla podána po právu, a tedy žalobci náleží postihová práva a rovněž právo na náhradu nákladů řízení, když předmětem sporu byla jistina, která byla uhrazena až několik měsíců po podání žaloby.

11. Proti rozsudku, a to pouze do jeho výroku III. o nákladech řízení, se odvolal žalovaný. Uvedl, že soud prvního stupně mu správně jejich náhradu přiznal, nicméně v přiznaném nároku absentuje náhrada za soudní poplatek zaplacený žalovaným ve výši 1 000 Kč za odvolání proti předchozímu rozsudku ve věci vydanému. Zástupce žalovaného nadto vykonal ve věci celkem pět úkonů právní služby, nikoli tři úkony, jak uvedeno v odůvodnění rozsudku. Jedná se o převzetí a přípravu zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 1. 8. 2023, odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 12. 12. 2023, č. j. 37 Cm 38/2023-76, soudem vyžádané doplnění tvrzení a důkazních návrhů ze dne 15. 7. 2024 a replika k vyjádření žalobce ze dne 8. 8. 2024. Při soudem prvního stupně určené tarifní hodnotě ve výši 127 700 Kč činí odměna advokáta za jeden úkon právní služby 6 220 Kč a režijní paušál 300 Kč. Po přičtení náhrady za daň z přidané hodnoty tak žalovanému náleží náhrada nákladů řízení ve výši 39 446 Kč. Z těchto důvodů žalovaný navrhl změnu výroku III. napadeného rozsudku tak, že žalobci bude uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 39 446 Kč.

12. Ve vyjádření k odvolání žalobce žalovaný uvedl, že není pravdou, že by žalobci začal platit po podání žaloby. Obligační částku totiž platil obligační dlužník, a to bez jakéhokoli povědomí o tom, že probíhá soudní řízení o zaplacení směnečné pohledávky. Pokud jde o to, zda žalovaný unesl své důkazní břemeno k tvrzenému nepředložení směnky k placení, poukázal žalovaný na to, že přesně podle poučení soudu prvního stupně označil důkazy, a to i s ohledem na to, že žalobce po celé řízení setrvával na tom, že žalovaného vyzval k plnění směnečného nároku dopisem ze dne 30. 1. 2023. Mezi účastníky řízení přitom není sporu o tom, že žádné jiné jednání, kde by směnka byla k placení předložena, neproběhlo. V daném sporu tak jde o to, zda uvedený dopis může předložení směnky k placení nahradit či nikoli. Žalovaný vyjádřil nesouhlas s úvahou žalobce, že seznámení se žalovaného se žalobou mělo za následek předložení směnky. Nejvyšší soud sice uvedl, že s doručením žaloby žalovanému je spojena možnost směnečného dlužníka směnku splatit následně a lze to tak považovat za předložení směnky k placení, nicméně v daném případě směnečná žaloba ani směnečný platební rozkaz nebyly žalovanému doručeny. Nadto s doručením žaloby jsou spojeny pouze procesní následky, nelze však dojít k závěru, že tímto způsobem došlo k prezentaci směnky, neboť nejde o právní úkon. I pokud by se vycházelo z toho, že doručením žaloby se žalovaný o dluhu dozvěděl, pak je třeba přihlédnout k tomu, že v okamžiku seznámení se s žalobou již byla celá obligační pohledávka zaplacena, v důsledku čehož žalovaný nijak reagovat nemohl, když již nebylo co platit. Žalobci tak nárok na směnečný úrok a směnečnou odměnu nenáleží. K úvaze žalobce, že absence předžalobní výzvy nezpůsobuje ztrátu práva na náhradu nákladů řízení, žalovaný namítl, že v případě její správnosti by ustanovení § 142a o. s. ř. bylo zbytečné. Druhý odstavec uvedeného ustanovení sice uvádí pravidlo, že výjimečně lze i přes absenci předžalobní výzvy nárok na náhradu nákladů řízení přiznat, avšak v dané věci takové důvody nenastaly. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku v jeho výrocích I. a II. a jeho změnu ve výroku III. o nákladech řízení, k čemuž odkázal na jím podané odvolání proti tomuto výroku.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v mezích vytčených podanými odvoláními i z důvodů, které nebyly v odvoláních výslovně uplatněny (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.), přičemž přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.).

14. Předně bylo třeba posoudit výhradu žalobce, že ve věci rozhodovala nezákonná soudkyně. Jak žalobce namítl, věc byla původně rozhodována soudkyní soudu prvního stupně [tituly před jménem] [Anonymizováno], avšak nyní je bez bližšího vysvětlení rozhodována soudkyní téhož soudu [tituly před jménem] [Anonymizováno]. Odvolací soud k tomu uvádí, že předmětná věc byla opatřením předsedkyně soudu prvního stupně ze dne 10. 7. 2024 přidělena k vyřízení soudkyni [tituly před jménem] [Anonymizováno] z důvodu zániku funkce [tituly před jménem] [Anonymizováno] k 31. 7. 2024 a faktického ukončení její rozhodovací činnosti k 10. 7. 2024 a s tím souvisejícím zrušením soudního oddělení 37 Cm. Soudkyně [tituly před jménem] [Anonymizováno] tak byla oprávněna věc rozhodnout, neboť zákonnou soudkyní v dané věci se stala na základě uvedeného opatření předsedkyně soudu.

15. Podle čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky.

16. Podle čl. I. § 28 odst. 1 ZSŠ se přijetím směnky cizí směnečník zavazuje zaplatit směnku při splatnosti. Není-li směnka zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle §§ 48 a 49 ZSŠ.

17. Podle čl. I. § 38 odst. 1 ZSŠ směnku splatnou v určitý den nebo v určitý čas po datu vystavení nebo po viděné musí majitel předložit k placení v den platební nebo v jeden ze dvou následujících pracovních dní.

18. Podle čl. I. § 46 odst. 2 ZSŠ doložka uvedená v čl. I. § 46 odst. 1 ZSŠ nezprošťuje majitele povinnosti směnku včas předložit a dát potřebné zprávy. Prokázat, že lhůty nebyly dodrženy, náleží tomu, kdo se toho proti majiteli dovolává.

19. Pokud jde o věc samu, mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že směnka, ze které žalobce právo proti žalovanému v soudním řízení uplatnil, byla žalovaným vystavena k zajištění pohledávky žalobce na zaplacení třetí části kupní ceny dle Rámcové smlouvy. Jak ze spisu vyplývá, žaloba na zaplacení nároků ze směnky byla podána u soudu prvního stupně osobně dne 22. 2. 2023 a postupně byla brána zpět, co se směnečného peníze týče. Poslední část pohledávky směnkou zajištěné byla žalobci zaplacena dne 30. 6. 2023, jak žalobce uvedl v částečném zpětvzetí žaloby ze dne 11. 7. 2023. Usneseními soudu prvního stupně ze dne 15. 6. 2023, č. j. 37 Cm 38/2023-37, a ze dne 29. 8 2023, č. j. 37 Cm 38/2023-60, bylo řízení zčásti zastaveno a jeho předmětem zůstal žalobcem uplatněný nárok na 6% úrok z částky 5 544 520,55 Kč od 18. 1. 2023 do 21. 4. 2023, z částky 3 544 520,55 Kč od 22. 4. 2023 do 17. 5. 2023, z částky 2 544 520,55 Kč od 18. 5. 2023 do 23. 5. 2023, z částky 1 544 520,55 Kč od 24. 5. 2023 do 31. 5. 2023 a z částky 544 520,55 Kč od 1. 6. 2023 do 30. 6. 2023 a dále nárok na směnečnou odměnu ve výši 18 481,73 Kč. Žalovaný proti těmto nárokům namítl, že směnka mu nebyla předložena k placení, v důsledku čehož se nemohl dostat do prodlení se zaplacením směnečné sumy. Nárok na úhradu směnečného úroku a směnečné odměny tak nemohl žalobci vzniknout. Žalovaný dále namítl, že mu nebyla zaslána výzva k plnění ze směnky, což má za následek, že žalobci nevznikl ani nárok na přiznání náhrady nákladů řízení.

20. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatuje, že žalobce vyzval dopisem ze dne 30. 1. 2024 společnost [právnická osoba] coby kupující dle Rámcové smlouvy a žalovaného coby účastníka této smlouvy k plnění nároků z ní. Žalobce v dopise konstatoval, že [právnická osoba] se za účasti žalovaného zavázala uhradit žalobci třetí část kupní ceny za podíl, přičemž odkazováno je na čl. 3.3 písm. c/ Rámcové smlouvy. Žalobce připomenul úročení smluvním úrokem ve výši 6 % p. a. a dále to, že při prodlení s úhradou třetí části kupní ceny mu vzniká nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a též nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % p. a. z dlužné jistiny. K úhradě nároků dle Rámcové smlouvy v celkové výši 5 496 917,81 Kč, která je součtem neuhrazené části kupní ceny ve výši 5 000 000 Kč, smluvního úroku ve výši 320 547,95 Kč, smluvní pokuty ve výši 125 000 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 51 369,86 Kč, stanovil žalobce v dopise lhůtu sedmi dnů ode dne obdržení výzvy. Vzhledem k tomu, že z takto formulované výzvy je zcela nepochybné, že se týká nároků z kauzálního vztahu směnkou zajištěného, když pouze tyto jsou v dopise specifikovány jejich výší s výslovným odkazem na čl. 3.3 písm. c/ Rámcové smlouvy, nelze ji považovat za výzvu k plnění směnečného nároku, čemuž ostatně odpovídá i to, že adresátem je rovněž společnost [právnická osoba], která účastníkem směnečného vztahu ze sporné směnky vůbec není. Nelze proto touto listinou nahradit prezentaci směnky, jak se žalobce během celého řízení pokoušel konstruovat.

21. Je pravdou, že důkazní břemeno ohledně namítaného nepředložení směnky leželo na žalovaném (čl. I. § 46 odst. 2 ZSŠ), nicméně z toho, co v řízení vyšlo najevo, je mimo jakoukoli pochybnost, že k úkonu prezentace směnky nedošlo, když sám žalobce opakovaně v soudním řízení dovozoval prezentaci směnky pouze a jenom z dopisu z 30. 1. 2023. Odvolací soud připomíná úpravu obsaženou v ustanovení § 132 o. s. ř., podle které je soud povinen při hodnocení důkazů přihlížet ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Nelze proto pominout tvrzení v bodu II. odst. 3 podání žalobce ze dne 7. 3. 2024, v němž žalobce uvedl, že „žalovaný byl řádně vyzván k úhradě směnečného dluhu, a to prostřednictvím Výzvy k úhradě dlužné částky – předžalobní upomínky“, stejně jako nelze pominout jeho podání ze dne 30. 7.2024, v němž setrval na tom, že žalovaný byl vyzván k úhradě směnečného dluhu výzvou z 30. 1. 2023, a v němž uvedl, že touto výzvou byla žalovanému vyčíslena směnečná pohledávka. K tvrzení posledně uvedenému odvolací soud konstatuje, že se nezakládá na pravdě, neboť dopisem z 30. 1. 2023 byla vyčíslena nikoli pohledávka směnečná, nýbrž pohledávka z Rámcové smlouvy, jak výše již bylo uvedeno. Přehlédnout nelze ani to, že žalobce v podání z 30. 7. 2024 dovozoval předložení směnky pro případ, že by dopis z 30. 1. 2023 nebyl soudem posouzen jako úkon její prezentace, z doručení žaloby žalovanému. I tato úvaha žalobce nasvědčuje tomu, že úkon prezentace směnky, jak je předpokládán zákonem směnečným a šekovým, nebyl žalobcem učiněn, neboť v případě, že by žalobce směnku žalovanému skutečně předložil, jistě by to v soudním řízení uvedl.

22. Pokud jde o žalobcem zmiňované doručení směnečné žaloby žalovanému, je třeba mu přiznat účinky prezentace směnky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1937/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2002, pod číslem 37, či rozsudek téhož soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 998/2009), nicméně v poměrech projednávané věci ani tímto způsobem k zachování postihových práv žalobce dojít nemohlo. Z obsahu spisu se totiž podává, že k doručení žaloby žalovanému došlo dne 3. 7. 2023 společně s usnesením o částečném zastavení řízení, tedy v době, kdy vztah směnkou zajištěný byl již zcela uhrazen, jak vyplývá z částečného zpětvzetí žaloby ze dne 11. 7. 2023, v němž žalobce potvrdil, že poslední platby ve výši 628 000 Kč a 403 232,88 Kč byly uskutečněny dne 30. 6. 2023. Vzhledem k tomu, že žalovaný se o soudním řízení, v němž právo ze směnky bylo proti němu uplatněno, dozvěděl teprve v době, kdy nároky žalobce směnkou zajištěné již byly zcela uhrazeny, nemohl se dostat do prodlení s plněním směnečného závazku, v důsledku čehož nelze žalobci přiznat postihové nároky, jak je pro případ prodlení dlužníka s plněním směnečného závazku předpokládá čl. I. § 48 ZSŠ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1937/2000, či rozsudky téhož soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002, a ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4087/2016).

23. Stran námitky žalobce, že mu soudem prvního stupně nebylo poskytnuto poučení podle ustanovení § 118a a § 119a o. s. ř. odvolací soud uvádí, že poučovat žalobce podle § 118a o. s ř. nebylo namístě, neboť ten důkazní břemeno k tvrzenému nepředložení směnky nenesl, jak výše již bylo uvedeno. Poučení dle uvedeného ustanovení bylo poskytnuto přípisem soudu prvního stupně ze dne 20. 6. 2024 žalovanému, který na něj odpovídajícím způsobem reagoval. Co se poučení podle § 119a o. s. ř. týče, toto je třeba poskytnout účastníkům před skončením jednání, jak z uvedeného ustanovení vyplývá. V dané věci však bylo o věci rozhodnuto bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.) a tedy aplikace uvedeného ustanovení nepřicházela v úvahu.

24. S odkazem na shora uvedené odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobu zamítl výrokem I. rozsudku v rozsahu žalobcem požadovaného 6% úroku z částek a za období, jak jsou v tomto výroku specifikovány, a pokud ji výrokem II. rozsudku zamítl též v rozsahu směnečné odměny ve výši 18 481,73 Kč. Rozsudek byl proto v těchto výrocích potvrzen jako věcně správný podle § 219 o. s. ř.

25. K výroku III. rozsudku o nákladech řízení odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně o nich rozhodl správně co do důvodu, nikoli však co do výše. Žalobce nebyl v rozsahu nároků, které zůstaly předmětem řízení po jeho částečném zastavení, úspěšný a je tak povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů, jak jím byly v soudním řízení vynaloženy (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Oproti soudu prvního stupně považuje odvolací soud za účelně vynaložené náklady žalovaného soudní poplatek za odvolání jím zaplacený ve výši 1 000 Kč a mimosmluvní odměnu za zastoupení žalovaného advokátem v rozsahu 4 úkonů právní služby (příprava a převzetí věci, vyjádření k žalobě, odvolání a vyjádření ve věci samé k výzvě soudu prvního stupně) po 6 220 Kč podle ustanovení § 7 bod 5. ve spojení s § 11 odst. 1, písm. b/ a d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024 s tím, že za tarifní hodnotu je třeba považovat částku 127 696,56 Kč coby přepočet úroku a směnečné odměny, o nichž bylo výroky I. a II. rozsudku rozhodnuto. Nákladem žalovaného jsou dále 4 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 o. s. ř. téže vyhlášky a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 5 476,80 Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. Pokud jde o žalovaným dále požadovaný úkon právní služby za vyjádření ze dne 8. 8. 2024, za tento mimosmluvní odměna nenáleží, neboť žalovaný v něm pouze reagoval na podání žalobce ze dne 30. 7. 2024, přičemž uvedl a shrnul skutečnosti, jež jsou obsahem předchozích vyjádření žalovaného. Nejedná se tak o vyjádření ve věci samé ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024.

26. Vzhledem k tomu, že součet nákladů, jak v řízení před soudem prvního stupně byly žalovaným vynaloženy, činí částku 32 556,80 Kč, změnil odvolací soud výrok III. napadeného rozsudku tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v této výši (§ 211, § 167 odst. 2 a § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

27. Stran požadavku žalobce na přiznání práva na náhradu nákladů řízení z částky 5 000 000 Kč za úkony, které vykonal před částečným zastavením řízení, odvolací soud uvádí, že žalobcem nebyla doložena výzva k plnění dle ustanovení § 142a o. s. ř., a proto mu tuto náhradu přiznat nelze. Co se týče dopisu z 30. 1. 2023, který žalobce považuje za předžalobní výzvu dle uvedeného ustanovení, výše již bylo vysvětleno, že vyzýváno jím bylo nikoli k zaplacení směnky, nýbrž k úhradě kauzálního vztahu směnkou zajištěného. Pominout nelze ani to, že obligační dlužník ([právnická osoba]) a dlužník směnečný (žalovaný) nejsou totožní, což má za následek, že bylo nezbytné vyzvat k plnění směnečného nároku žalovaného jako fyzickou osobu, neboť právě ten je dlužníkem ze směnky. Sama okolnost, že dopis z 30. 1. 2023 byl adresován též žalovanému jako fyzické osobě, nic na závěru shora uvedeném nemění, neboť žalovaný byl účastníkem Rámcové smlouvy, a to z důvodu, že jejím obsahem byla směnečné dohoda v podobě ujednání o zajištění nároku z této smlouvy předmětnou směnkou. Je tak zcela logické, že výzva k plnění nároků z Rámcové smlouvy byla adresována též žalovanému. Vzhledem k tomu, že žalovaný jako jeden z adresátů dopisu nemohl na základě jeho obsahu dospět k jinému závěru, než že jím je žádáno plnění z Rámcové smlouvy, nelze na daný případ aplikovat závěry žalobcem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 4047/14. V dané věci není namístě ani aplikace ustanovení § 142a odst. 2 o. s. ř., podle kterého může soud v případě, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedený v § 142a odst. 1 o. s. ř. nezaslal. Takové důvody však v řízení zjištěny nebyly, a to zejména za situace, kdy žalovaný se o soudním řízení proti němu vedeném dozvěděl teprve v době, kdy již kauzální dluh směnkou zajištěný byl zcela splacen. V poměrech projednávané věci se tak nemohou uplatnit závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterých se žalobce v soudním řízení dovolával.

28. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., podle kterých právo na jejich náhradu náleží úspěšnému žalovanému. V dané věci proběhlo odvolací řízení ve věci samé a dále odvolací řízení ve věci rozhodnutí o nákladech řízení.

29. Náklady žalovaného v odvolacím řízení ve věci samé spočívaly v mimosmluvní odměně za jeho zastoupení advokátem v rozsahu 1 úkonu právní služby (účast při jednání odvolacího soudu dne 9. 1. 2025) po 6 220 Kč podle ustanovení § 7 odst. 5 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025 (viz čl. II. Přechodného ustanovení vyhlášky č. 258/2024 Sb.) s tím, že za tarifní hodnotu je i v tomto řízení třeba považovat částku 127 696,56 Kč coby přepočet úroku a směnečné odměny, jež byly předmětem přezkumu. Nákladem žalovaného je dále 1 paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč k tomuto úkonu právní služby dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a 21% náhrada za daň z přidané hodnoty dle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. (Kč 1 400,70 Kč). Celkem se tak jedná o částku 8 070,70 Kč.

30. Za odvolání žalovaného proti výroku rozsudku o nákladech řízení pak žalovanému náleží právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši odpovídající jedné polovině mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby (podání odvolání) po 1 500 Kč podle ustanovení § 7 bod 5. ve spojení s § 11 odst. 2 písm. c/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024, když tarifní sazba činí částku 8 936,80 Kč, jež odpovídá soudem prvního stupně nepřiznané části nákladů řízení žalovanému. Žalovanému dále náleží 1 paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 téže vyhlášky a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a paušální náhrady podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. (220,50 Kč). Celkem náhrada nákladů za toto odvolací řízení činí částku 1 270,50 Kč.

31. Z vyložených důvodů odvolací soud přiznal v řízení úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9 341,20 Kč, která odpovídá součtu nákladů za obě odvolací řízení. Náhradu nákladů v této výši je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).

Poučení