5 Cmo 133/2024 - 150

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Hodanové a soudců JUDr. Ivy Horákové a JUDr. Ladislava Derky ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČ [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený dne [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozený dne [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B], [Anonymizováno]

3. Prim. Dr. [Jméno žalované C], narozený dne [Datum narození žalované C] bytem [Adresa žalované B], [Anonymizováno] všichni zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 18 479 000 Kč s přísl., o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2024, č. j. 80 Cm 268/2021-119 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v bodě I. výroku potvrzuje.

II. V bodě II. výroku se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalobce je povinen zaplatit každému ze žalovaných k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 352 860,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit každému ze žalovaných k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 101 180,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví citovaným rozsudkem soud prvního stupně v bodě I. výroku zamítl žalobu o zaplacení 18 479 000 Kč s přísl. a v bodě II. výroku uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 1 058 580,60 Kč.

2. Podle odůvodnění žalobou, došlou soudu 17. 12. 2021, se žalobce, zastoupený podle § 157 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, společností [Anonymizováno], domáhal na žalovaných náhrady škody, kterou mu porušením povinnosti vykonávat funkci jednatelů žalobkyně s péčí řádného hospodáře měli způsobit chybným obchodním vedením žalobce, za nějž se výrazně zhoršily hospodářské výsledky žalobce a zásadně poklesla hodnota jeho závodu. Vzniklá škoda minimálně ve výši 18 479 000 Kč, za niž žalovaní odpovídají společně nerozdílně, představuje rozdíl mezi hodnotou závodu žalobkyně k 22. 1. 2015 a hodnotou závodu žalobkyně ke dni 29. 2. 2016. Žalobce dále uvedl, že totožný nárok byl již uplatněn soudu v řízení, vedeném pod sp. zn. 75 Cm 133/2017, které však bylo zastaveno, kdy Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. 5. 2021 č. j. 27 Cdo 1767/2020-141 změnil usnesení Vrchního soudu v Praze z 22. 11. 2019, č. j. 4 Cmo 136/2019-103 tak, že potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 2. 2019 č. j. 75 Cm 133/2017-75 o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. S odkazem na průběh předchozího řízení, absenci relevantní judikatury Nejvyššího soudu k otázce poplatkové povinnosti v případě společnických žalob a závěry Vrchního soudu, vyjádřené v citovaném změněném usnesení, uvedl, že jednal v dobré víře v to, že v prvním řízení nebyl povinen soudní poplatek platit, resp. že o povinnosti k jeho úhradě soud rozhodne podle § 9 odst. 4 a 6 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, až v rozhodnutí, jímž se řízení končí. Nezaplacení tohoto soudního poplatku nemůže být vykládáno k tíži žalobce tak, že v řízení řádně nepokračoval.

3. Žalovaní uvedli, že žalobu považují za další z šikanózních kroků žalobce v rámci jím vyvíjeného nátlaku na žalované v souvislosti se spory mezi společníky. Namítli promlčení nároku. S odkazem § 648 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) a závěry, přijaté Ústavním soudem v usnesení ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. I US 1680/2021 z 27. 7. 2021 uvedli, že v původním řízení sp. zn. 75 Cm 133/2017 nebylo řádně pokračováno, jestliže bylo zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku žalobcem, který tímto postupem znemožnil soudu rozhodnout ve věci samé. Nedošlo tak ke stavení promlčecí lhůty dle § 648 o. z. Ta běžela po celou dobu prvního řízení a v tomto řízení uplatněné nároky se promlčely nejpozději v roce 2019. Právní názor žalobce na otázku poplatkové povinnosti v případě společnických žalob považují za nesprávný, překonaný judikaturou Nejvyššího soudu, což je žalobci známo. Zdůraznili, že pokud jde o poplatkovou povinnost žalobce, mohl v prvním řízení požádat o osvobození od soudních poplatků, popřípadě mohla soudní poplatek uhradit sama společnost [Anonymizováno] jako společník žalobce, aby se žalobce vyhnul možnému následku v podobě zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Přinejmenším od rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto prvním řízení žalobce nemohl být v dobré víře, že v řízení řádně pokračuje i přes nezaplacení soudního poplatku. S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu považuje za nedůvodné také tvrzení žalobce, že uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy (přinejmenším ze strany žalovaného 3). Pokud by žalobce požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků, což neučinil, nemůže argumentovat, že by osvobození od soudních poplatků nebylo přiznáno, zejména když v tomto řízení mu k jeho žádosti bylo jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků z větší části vyhověno. Jelikož tedy nic z toho žalobce v původním řízení neučinil, spoluzavinil, že bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatím, a tudíž nemůže být argumentováno, že žalovanými vznesená námitka proti promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Zcela nedůvodná a nepodložená jsou tvrzení žalobce, že mu vznikla škoda v důsledku omezení obchodních aktivit v roce 2015. Průměrný roční zisk před zdaněním v letech 2012-2015 činil přibližně 2 400 000 Kč, za období roku 2015 dosáhl žalobce druhým nejvyšší zisk za dobu své existence.

4. Soud prvního stupně při posouzení námitky promlčení vyšel z § 609–611, 629 odst. 1, 636, 648 a 652 o. z. Námitku vyhodnotil jako důvodnou. Promlčecí doba dle § 648 o. z. by po dobu, kdy probíhalo řízení sp. zn. 75 Cm 133/2017, neběžela pouze v případě, že by žalobce v tomto řízení řádně pokračoval. K tomu však nedošlo. Žalobce nezaplatil soudní poplatek ani nepožádal o osvobození od jeho placení, v řízení tak řádně nepokračoval a zavinil jeho zastavení. Ke stavení promlčecí lhůty proto nedošlo. Nejméně od vydání rozhodnutí o zastavení prvního řízení pro nezaplacení soudního poplatku věděl, že jím prezentovaný právní názor ohledně placení soudního poplatku není správný a nemohl proto být v dobré víře, že v řízení řádně pokračuje. Rozhodnutí Vrchního soudu, z něhož vycházela argumentace žalobce, bylo vydáno v řízení mezi jinými účastníky a nebylo pro žalobce závazné. Naopak závazná pro žalobce byla soudní výzva k zaplacení soudního poplatku a následné rozhodnutí o zastavení řízení pro jeho nezaplacení. Tedy i z těchto důvodů nemohla být dána na straně žalobce dobrá víra o řádném pokračování v řízení sp. zn. 75 Cm 133/2017. Pokud následně Nejvyšší soud v řízení sp. zn. 75 Cm 133/2017 v rozhodnutí č. j. 27 Cdo 1767/2020-141 dospěl k závěru, že právní názor Vrchního soudu v Praze, byl od samého počátku nesprávný, žalobce jím nemůže úspěšně obhajovat svůj postup v prvním řízení. Soudu lze přisvědčit i v závěru, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze 17. 2. 2016 č. j. 14 Cmo 258/2014-101, na rozdíl od rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebylo veřejně publikováno a nepředstavovalo proto judikaturu, která by vytvářela zákon v materiálním smyslu. Závěry tohoto rozhodnutí byly následně překonány rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. 29 Cdo 5069/2015. Soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobce, že v původním řízení nemohl požádat o osvobození od soudního poplatku, protože nedisponoval informacemi k doložení majetkových poměrů společnosti. Soud při posuzování žádosti od osvobození od soudních poplatím musí přihlédnout k takovému tvrzení žadatele přihlédnout, zejména když zároveň žadatel vymezí, kdo těmito informacemi disponuje a může postupovat podle § 128 první věty a § 129 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud pro případ, že soudní poplatek za podání této žaloby splatný jejím podáním zaplatil za společnost společník, který na základě zákonného zmocnění dle § 157 zák. č. 90/2012 Sb. společnost zastupuje, vyložil, že společnosti zaplacením poplatku vzniklo bezdůvodné obohacení, na jehož zaplacení má společník vůči společnosti za splnění dalších podmínek nárok (rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 871/2002, usnesení ve věcech sp. zn. 29 Cdo 3677/2012, 29 Cdo 5069/2015, rozsudek ve věci sp. zn. 29 Cdo 5944/2016).

5. Z uvedených důvodů žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst.1 o. s. ř.

6. Žalobce podal proti rozsudku v zákonné lhůtě odvolání. Navrhl napadený rozsudek zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytkl soudu, že při přijetí závěru o promlčení nároku nerespektoval aplikovatelnou judikaturu soudů vyšších stupňů. Nárok, který je předmětem řízení, uplatnil již žalobou, podanou dne 29. 9. 2017 v řízení, vedeném pod sp. zn. 75 Cm 133/2017. V něm řádně pokračoval. Řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Usnesení o zastavení řízení bylo k odvolání žalobce změněno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2019, č. j. 4 Cmo 136/2019-103 tak, že se nezastavuje. Nejvyšší soud až v roce 2021 usnesením ze dne 27.

5. č. j. 27 Cdo 1767/2020-141 změnil toto rozhodnutí odvolacího soudu tak, že potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení. Odvolací soud přitom v odůvodnění usnesení argumentaci žalobce, že v případě společnických žalob je nutno mezeru v zákoně o soudních poplatcích překlenout tak, že soud uloží povinnost zaplatit soudní poplatek teprve v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci samé, zjevně shledal správnou. Při absenci relevantní judikatury Nejvyššího soudu, která by v době podání žaloby uvedený právní názor Vrchního soudu v Praze vyvracela, tak žalobce jednal v dobré víře, že není povinen platit soudní poplatek a jeho nezaplacení nemůže za daných okolností vyústit v závěr, že v prvním řízení řádně nepokračoval, zejména když soud přes nezaplacení poplatku ze žaloby vyzýval účastníky k provedení procesních úkonů. Z toho žalobce dovozoval správnost svých tvrzení, vycházejících z odkazovaného rozhodnutí Vrchního soudu o odkladu poplatkové povinnosti v případě společnických žalob. Má proto za to, že nárok promlčen není, neboť lhůta pro opětovné uplatnění nároku neskončí dříve než za šest měsíců od doby, kdy začala znovu běžet, tedy v daném případě ne dříve než za šest měsíců od právní moci citovaného usnesení Nejvyššího soudu. Soud prvního stupně závěr o důvodnosti námitky promlčení založil na tom, že žalobce měl zavinit zastavení prvního řízení tím, že nezaplatil soudní poplatek za žalobu ani nepožádal o osvobození od jeho placení, v řízení tak řádně nepokračoval a nedošlo tak ke stavení promlčecí lhůty. Podle soudu prvního stupně měl žalobce nejméně od usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku vědět, že jím prezentovaný právní názor není správný a platný a žalobce nemohl být v dobré víře, že v řízení řádně pokračuje. Žalobce však neprezentoval svůj právní názor, nýbrž právní názor vyjádřený v usnesení Vrchního soudu v Praze. To, že bylo toto usnesení až s odstupem bezmála čtyř let od podání žaloby v prvním řízení zrušeno Nejvyšším soudem, nemůže mít na dobrou víru žalobce v době zahájení prvního řízení vliv. Až do doby jeho vydání bylo žalobcem odkazované rozhodnutí jediným dostupným rozhodnutím soudu vyšší instance k otázce poplatkové povinnosti v případě společnických žalob. Soud prvního stupně v prvním řízení učinil množství úkonů, včetně výzev vůči účastníkům řízení k učinění procesních úkonů, které jsou činěny vždy až po vyřešení poplatkové povinnosti. Po rekapitulaci postupu soudu v řízení sp. zn. 75 Cm 133/2017 uvedl, že soud zjevně pokračoval v řízení i bez zaplacení soudního poplatku za společnickou žalobu, tedy se ztotožnil s právním názorem, vyjádřeným v žalobcem odkazovaném usnesení. Žalobcem navržený důkaz spisem v prvním řízení soud neprovedl, resp. provedl důkaz jen žalobou a procesními rozhodnutími, v důsledku čehož nebyl skutkový stav věci zjištěn správně a úplně. Za správný lze považovat závěr soudu v odůvodnění rozsudku, že soudní poplatek ze žaloby v případě podání žaloby společníkem na základě zákonného zmocnění dle § 157 zák. č. 90/2012, o obchodních korporacích, je povinna zaplatit společnost s tím, že zaplatí-li jej společník, který žalobu podal, vzniká společnosti bezdůvodné obohacení, jehož vydání se společník na společnosti za splnění dalších podmínek může domáhat. Nesprávný je však závěr, že pokud společník soudní poplatek za společnost zaplatit nechce (s tím, že by jej posléze po společností vymáhal jako její bezdůvodné obohacení) nebo nemůže, pak musí podat žádost o osvobození od soudního poplatku. Je tomu tak jednak proto, že společník podávající za společnost společnickou žalobu ani sama společnost žádnou povinnost podat takovou žádost nemá, její podání je právem nikoliv povinností společníka, potažmo samotné společnosti. V daném případě nutné ani důvodné, protože žalobce vycházel z právního názoru vysloveného v rozhodnutí Vrchního soudu, podle něhož měla být poplatková povinnost odložena až na okamžik vydání rozhodnutí o věci samé. Nelze rovněž souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že společnost [Anonymizováno], aby vyloučila zastavení řízení, měla postupovat způsobem naznačeným v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1767/2020-141, tedy soudní poplatek uhradit místo žalobce a následně jej po společnosti vymáhat, neboť takto by byl zcela nepřípustně aprobován postup, jehož důsledkem je vznik protiprávního vztahu z bezdůvodného obohacení. Soud nadto zcela přešel argumentaci žalobce, že za něj měl soudní poplatek zaplatit primárně žalovaný 3) jako jeho tehdejší statutární orgán, nikoliv společnost [Anonymizováno] jako společník a zákonný zmocněnec žalobce. Poplatková povinnost tíží společnost, za kterou jedná její statutární orgán. Proti němu však společnická žaloba zpravidla směruje a statutární orgán tedy má přímý osobní zájem na neprojednání společnické žaloby a nebude výjimkou, že soudní poplatek za podání žaloby nezaplatí. Tak tomu bylo i řízení ve věci sp. zn. 75 Cm 133/2017. Jediný jednatel žalobce [Anonymizováno]. [tituly za jménem] [Jméno žalované C], současně jeden ze žalovaných, soudní poplatek za společnickou žalobu nezaplatil, a to přes to, že jej společnost [Anonymizováno] k zaplacení soudního poplatku vyzývala. Řízení proto bylo zastaveno. S konečnou platností bylo o zastavení řízení rozhodnuto až Nejvyšším soudem a žalobci nezbylo než podat proti bývalým jednatelům žalobkyně novou žalobu, která je projednávána v tomto řízení. Soud neprovedl ani žalobcem navrhovaný důkaz výzvou společnosti [Anonymizováno] z 7. 11. 2017 k zaplacení soudního poplatku za žalobu v původním řízení, adresovanou tehdejšímu jednateli žalobce. Tvrzení, že námitka promlčení vznesená žalovanými, minimálně žalovaným 3) uplatněna v rozporu s dobrými mravy, soud posoudil nesprávně, když neshledal její uplatnění jako zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Podle žalobce se uplatnění námitky promlčení v souvislosti s žádostí žalobce o osvobození od soudního poplatku příčí dobrým mravům a nelze k ní přihlížet. Odkázal na soudní judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, a ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010). Závěr o promlčení nároku má za následek absurdní a pro žalobce zjevně nespravedlivé důsledky. Činnost soudu má vést k nalézání práva a k rozumnému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky právních vztahů a nikoli k závěrům aprobujícím zjevné zneužití práva. S odkazem na v odvolání specifikovanou nálezovou judikaturu Ústavního soudu uvedl, že Ústavní soud v rámci své rozhodovací praxe opakovaně zdůraznil, že řešení, příčící se požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná, a je povinností soudů udělat vše pro spravedlivé řešení, neboť spravedlnost, která je hodnotovým principem společným všem demokratickým právním řádům, musí být v procesu interpretace aplikace práva v soudním řízení vždy přítomna.

7. Žalovaní navrhli napadený rozsudek potvrdit. Žalobce zavinil zastavení řízení ve věci sp. zn. 75 Cm 133/2017, podmínka dle § 648 o. z. pro stavení promlčecí lhůty nebyla splněna a ke dni zahájení tohoto řízení byl již nárok promlčen. Závěr o promlčení nároku nemůže změnit ani případná dobrá víra žalobce ve správnost postupu v prvním řízení. Překážku běhu promlčecí lhůty zakládá pouze řádné pokračování v řízení z objektivního hlediska, nikoliv subjektivní dobrá víra účastníka. Závěr o nesprávném procesním postupu žalobce shledaly též soudy v jiných soudních řízeních vedených mezi stejnými účastníky, včetně Nejvyššího soudu. Žalobce pouze opakuje v řízení již uplatněnou argumentaci, opakovaně soud odmítnutou jako nesprávnou. Mohl požádat o osvobození od soudního poplatku, případně společník jako zákonný zástupce žalobce mohl soudní poplatek zaplatit sám, a následně částku po žalobci vymáhat jako bezdůvodné obohacení. To, že tak žalobce neučinil, jde k jeho tíži. Žalobce nedůvodně namítá, že zaplacením soudního poplatku zástupcem žalobce by vznikl protiprávní vztah z bezdůvodného obohacení. Stav takto vzniklého bezdůvodného obohacení je naopak stavem, s nímž občanský zákoník počítá. Judikatura Nejvyššího soudu k této otázce byla veřejně dostupná již v době podání první žaloby. Pokud se žalobce neřídil výzvou soudu k zaplacení soudního poplatku, vydanou v prvním řízení, ale upřednostnil pro něj nezávaznou judikaturu Vrchního soudu v Praze, musí nést s tím spojené nepříznivé následky. Nedůvodné je tvrzení žalobce o neúplně a nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci v důsledku neprovedení důkazu celým spisem o prvním řízení. Takové dokazování by bylo nadbytečné. Soud prvního stupně provedl důkaz žalobou a rozhodnutími, v nichž se soud řádně vypořádal s argumentací žalobce i jím navrženými důkazními prostředky. Tvrzení žalobce, že vznesení námitky promlčení žalovanými je v rozporu s dobrými mravy, protože žalovaní údajně způsobili zastavení prvního řízení nezaplacením soudního poplatku, rovněž neobstojí. Závěry soudu prvního stupně jsou rozumné, spravedlivé a v souladu s obecnou judikaturou.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v mezích vytčených odvoláním i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uplatněny (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2, § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Předmětem řízení je nárok na náhradu škody, kterou měli společnosti žalobce způsobit žalovaní jako jednatelé při výkonu svých funkcí tím, že je nevykonávali s péčí řádného hospodáře. Nárok byl uplatněn již v řízení ve věci sp. zn. 75 Cm 133/2017, zahájeném v roce 2017. To bylo zastaveno pro nezaplacení poplatku. V tomto řízení byl nárok uplatněn opětovně. Závěr o promlčení nároku se odvíjí výhradně od posouzení, zda se po dobu původního řízení stavěla podle § 648 o. z. promlčecí lhůta. Z citovaného ustanovení vyplývá, že promlčecí lhůta neběží, uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení.

10. Podle § 620 odst.1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě.

11. Podle § 629 odst.1 o. z. činí promlčecí doba tři roky, podle § 636 odst.1 o. z. se právo na náhradu škody nebo jiné újmy promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.

12. Podle § 648 o. z. uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. To platí i o právu již vykonatelném, pokud byl pro ně navržen výkon rozhodnutí nebo navrženo nařízení exekuce.

13. Podle žalobních tvrzení se vědomost žalobce o škodě odvíjí od znaleckého posudku, vypracovaného dne 27. 4. 2016, č. 14773-2459/2016 znaleckým ústavem [právnická osoba], resp. od data jeho doručení žalobci a seznámení žalobce s obsahem posudku a znaleckými závěry. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok se promlčel nejpozději v roce 2019. Usnesení o zastavení původního řízení pro nezaplacení soudního poplatku ze dne 28. 2. 2019 bylo žalobci doručeno dne 20. 3. 2019, tedy zjevně dříve, než uplynula tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody, jejíž počátek se odvíjí ode dne, kdy se žalobce mohl seznámit se znaleckým posudkem ze dne 27. 4. 2016, který na jeho straně založil vědomost o vzniku a výši škody.

14. Zákonným předpokladem stavení promlčecí lhůty dle § 648 o. z. je řádné vedení řízení. Stavením promlčecí lhůty se rozumí právní následek, spočívající v tom, že promlčecí lhůta po určitý časový úsek neběží a po uplynutí zákonem stanovené překážky její běh pokračuje. Žalobce své tvrzení, že v původním řízení sp. zn. 75 Cm 133/2017, které bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, postupoval řádně, a tudíž po jeho dobu došlo ke stavení promlčecí lhůty, zakládá na dvou skutečnostech. Jednak na absenci judikatury k otázce poplatkové povinností v případě společnických žalob, jednak na postupu soudu prvního stupně, který po změně v obsazení soudu vydal pro žalobce překvapivé rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, ač předtím s ohledem na procesní kroky v řízení učiněné (výzva žalovaným k vyjádření) zjevně akceptoval argumentaci žalobce, že o uložení povinnosti k zaplacení soudního poplatku má být rozhodnuto až v konečném rozhodnutí a to podle závěrů přijatých v usnesení Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 14 Cmo 258/2014.

15. Podle odvolacího soudu nelze této argumentaci žalobce přisvědčit. Ke dni zahájení původního řízení ve věci sp. zn. 75 Cm 133/2017 dne 2. 10. 2017 stanovil § 9 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Na základě výzvy soudu v tomto původním řízení tedy žalobce měl buď soudní poplatek zaplatit nebo požádat o přiznání osvobození od soudních poplatků, případně tvrdit skutečnosti dle § 9 odst. 4 cit. zák. To však ve lhůtě stanovené soudem neučinil. Jaký byl následný postup soudu prvního v řízení, tedy zda případně vyzýval účastníky k provedení některých procesních úkonů, není podstatné a k tomu žalobcem navržené dokazování dalšími listinami ze spisu z původního řízení by bylo zcela nadbytečné. Nebyla-li poplatková povinnost žalobcem ve lhůtě stanovené soudem v původním řízení splněna a ani v této lhůtě nepožádal o osvobození od soudních poplatků, nemohl soud následně postupovat jinak než řízení dle § 9 odst.1 zák. č. 549/1991 Sb. zastavit. Výjimky, kdy soud řízení pro nezaplacení soudního poplatku nezastaví, stanoví § 9 odst. 4 cit. zák., přičemž žádná z nich nebyla žalobcem ani tvrzena. Neobstojí ani argumentace žalobce, že v době podání původní žaloby neexistovala judikatura ohledně poplatkové povinnosti v případě společnických žalob. Soud prvního stupně v odůvodnění usnesení, jímž původní řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil, na tuto judikaturu, dostupnou již před podáním žaloby v původním řízení, nejen odkázal, ale z ní také vycházel. Jednalo se o dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž ostatně bylo odkazováno i v napadeném rozsudku. V obou případech jde o rozsudky s právní větou, tedy publikovaná rozhodnutí. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, č. j. 29 Odo 871/2002-156, který časově předchází žalobcem odkazovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2015, č. j. 14 Cmo 258/2014-101, byla řešena otázka, zda je společnost povinna uhradit soudní poplatek společníkovi, který podal jejím jménem žalobu a tento poplatek zaplatil. Faktická nezbytnost zaplatit soudní poplatek společníkem (případně podání žádosti o osvobození od soudního poplatku) tímto společníkem tak pro žalobce nemohla být něčím překvapivým. Žalobci byly judikaturní závěry rozsudků předestřeny soudem prvního stupně v usnesení o zastavení řízení. Z usnesení tak žalobce měl a mohl seznat, že postupoval nesprávně a mohl promlčení nároku zabránit opětovným podáním žaloby namísto podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení, byť podání odvolání je využitím zákonného opravného prostředku.

16. Žalobci lze přisvědčit pouze v tom, že za situace, kdy byl poplatníkem soudního poplatku, nebylo možno s ohledem na specifické postavení účastníků řízení o společnické žalobě očekávat aktivní plnění poplatkové povinnosti společností, která by tak velmi často plnila poplatkovou povinnost proto, aby mohlo probíhat řízení, na němž její statutární orgán, proti němuž žaloba směřuje, nemá zájem. Z tohoto hlediska soud prvního stupně nepochybil, když neprovedl dokazování výzvou společnosti [Anonymizováno] k zaplacení soudního poplatku, adresovanou tehdejšímu jednateli žalobce, žalovanému 3). Otázkou poplatkové povinnosti v případě společnických žalob se podrobně zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 5. 2021, č. j. 27 Cdo 1767/2020-141, v němž v logických souvislostech vysvětlil, proč nelze u těchto žalob bez dalšího poplatkovou povinnost ukládat až v konečném rozhodnutí, a vyložil, že v případě společnických žalob je poplatníkem poplatku společnost a ta je povinna soudní poplatek zaplatit. K další odvolací argumentaci žalobce pak odvolací soud uvádí, že jde-li o žádost o osvobození od soudních poplatků, využití tohoto procesního institutu skutečně není žádnou povinností, ale možným způsobem řešení v odůvodněných případech. Tak ostatně žalobce postupoval i v řízení v projednávané věci, čímž fakticky vyvrací vlastní argumentaci, že o osvobození od soudních poplatků požádat nemohl.

17. Závěr soudu, že žalobce v původním řízení nepostupoval řádně, protože zavinil zastavení řízení, v důsledku čehož po dobu tohoto původního řízení nedošlo ke stavení promlčecí lhůty dle § 648 o. z., shledal proto odvolací soud správný. Jestliže tříletá promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody počala běžet v roce 2016 a řízení v této věci bylo zahájeno dne 17. 12. 2021, je zjevné i bez zjištění konkrétního dne, od něhož se odvíjí počátek běhu promlčecí lhůty (vědomost žalobce o škodě a osobě povinné k její náhradě), že nárok nebyl v zákonné tříleté subjektivní lhůtě dle § 629 odst. 1 o. z. uplatněn a žalovanými uplatněná námitka promlčení je tak důvodná.

18. Ohledně tvrzení žalobce, že uplatnění námitky promlčení odporuje dobrým mravům a představuje zneužívající výkon práva, jemuž nenáleží právní ochrana lze zcela přisvědčit soudu prvního stupně, že jen velmi výjimečně lze přijmout závěr, že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům. Je tomu tak o tehdy, představuje-li uplatnění námitky zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace vznik nároku naplnění v důsledku uplynutí promlčecí doby představoval nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatněného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Soud správně uzavřel, že v projednávané věci promlčení nároku zavinil sám žalobce nesprávným procesním postupem v řízení sp. zn. 75 Cm 133/2017, v jehož důsledku bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku.

19. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. Ve výroku o náhradě nákladů jej změnil, neboť soud nezohlednil, že ačkoliv žalovaní z hlediska hmotného práva mají postavení solidárních dlužníků, v řízení mají postavení samostatných účastníků a o nákladech každého z nich musí být také samostatně rozhodnuto. Podle § 142 odst.1 o. s. ř. náleží každému ze žalovaných, kteří byli v řízení plně úspěšní, právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu odměny za sedm úkonů právní služby dle § 7 a 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši po 51 700 Kč se snížením o 20 % dle § 12 odst. 4 cit. vyhl. při společných úkonech téhož právního zástupce (převzetí věci a příprava, písemná podání ze dne 27. 1. 2022, 19. 4. 2023, 26. 9. 2023, 24. 11. 2023, 13. 3. 2024, účast na jednání před soudem prvního stupně dne 16. 7. 2024), sedm paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 cit. vyhl. ve znění platném do 31. 12. 2024 a náhrady DPH. Celkem tak každému ze žalovaných náleží náhrada nákladů řízení ve výši 352 860,20 Kč.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst.1 o. s. ř. V odvolacím řízení náleží každému z plně úspěšných žalovaných náhrada nákladů řízení v rozsahu odměny za dva úkony právní služby dle § 7 a 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši po 51 700 Kč se snížením o 20 % dle § 12 odst. 4 a cit. vyhl. při společných úkonech téhož právního zástupce (vyjádření k odvolání a účast na jednání u odvolacího soudu), dále dvě paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 1 cit. vyhl. ve znění platném od 1. 1. 2025 a náhrada DPH, celkem 101 180,20 Kč.

Poučení