5 Cmo 142/2024 - 344

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Ivy Horákové a JUDr. Evy Hodanové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A]., IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] 2) [Jméno žalované B], narozený [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení náhrady škody 100 000 Kč s příslušenstvím, vzniklé podáním insolvenčního návrhu, o odvolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. září 2024, č. j. 76 Cm 7/2023-281, takto:

Výrok

I. Rozsudek se v bodu I. výroku potvrzuje. Bod II. výroku rozsudku se potvrzuje v části proti druhému žalovanému a ve vztahu k prvnímu žalovanému se bod II. výroku mění tak, že první žalovaný je povinen zaplatit z celkové částky náhrady nákladů řízení 57 272 Kč jen 36 463,72 Kč k rukám zástupce žalobce, přičemž plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost dalšího žalovaného k náhradě nákladů řízení.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení 6 715,50 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, přičemž plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění platební povinnost dalšího žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou původně u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 21. 8. 2018, postoupenou Krajskému soudu v Praze jako soudu věcně a místně příslušnému (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“), domáhal proti žalovaným náhrady škody podle § 147 insolvenčního zákona v celkové výši 3 375 000 Kč s příslušenstvím a po částečném zpětvzetí žaloby náhrady škody 100 000 Kč s příslušenstvím (soud k částečnému zpětvzetí žaloby na č. l. 75 spisu ze dne 3. 2. 2023 zastavil usnesením ze dne 1. 3. 2023 na č. l. 82 řízení v rozsahu o zaplacení 3 275 000 Kč s příslušenstvím z této částky).

2. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobci vznikla škoda v důsledku šikanózního insolvenčního návrhu podaného společností [právnická osoba], na základě, kterého bylo dne 17. 9. 2018 zahájeno insolvenční řízení vedené pod sp. zn. KSPH 60 INS 15023/2018. K insolvenčnímu řízení přistoupil dne 2. 10. 2018 první žalovaný (druhý žalovaný je od 4. 10. 2010 jednatelem prvního žalovaného). Dne 11. 12. 2018 vzal [právnická osoba]. z důvodu zániku dluhu ještě před zjištěním úpadku insolvenční návrh zpět, přičemž první žalovaný podal proti usnesení Krajského soudu v Praze o zastavení insolvenčního řízení č. j. KSPH 60 INS 15023/2018-26 ze dne 18. 12. 2018 odvolání. Odvolací soud na základě tohoto odvolání změnil usnesením sp. zn. 1 VPSH 45/2019 z 1. 2. 2019 uvedené usnesení tak, že se insolvenční řízení zastavuje jen ve vztahu k insolvenčnímu navrhovateli [právnická osoba]. Dne 23. 1. 2020 usnesením rozhodl insolvenční soud (Krajský soud v Praze) o úpadku žalobce. Odvolací soud toto usnesení zrušil usnesením č. j. 2 VSPH 338/2020-A-107 z 19. 6. 2020. Poté insolvenční soud opět usnesením ze dne 19. 10. 2020 na č. l. A-134 rozhodl o úpadku žalobce a odvolací soud opět toto usnesení zrušil usnesením č. j. 2 VSPH 1374/2020-A-159 z 26. 1. 2021 V probíhajícím insolvenčním řízení insolvenční správce popřel pohledávku prvního žalovaného. Následně vzal první žalovaný svůj insolvenční návrh zpět bez udání důvodu, aniž by bylo na jeho pohledávku plněno. Poté insolvenční soud usnesením na č. l. A-191 ze dne 21. 10. 2021 insolvenční řízení zastavil podle § 130 odst. 1 insolvenčního zákona 3. Podle žalobce škoda na jeho straně spočívá ve ztrátě příjmu z výkonu funkce statutárního orgánu, resp. funkce finančního ředitele a člena správní rady [Anonymizováno] (zapsaná v obchodním a podnikovém rejstříku v Lucembursku) s ohledem na vedení insolvenčního řízení, když insolvenční řízení vůči finančnímu řediteli a členu správní rady představuje podle lucemburského práva zákonnou překážku výkonu funkce, bez ohledu na pozdější zrušení rozhodnutí o úpadku a zastavení řízení. Žalobce vykonával funkci statutárního orgánu [Anonymizováno] od roku 2010 do roku 2018 a chtěl tuto funkci znovu vykonávat od 21. 7. 2020. Čistý příjem za období 21. 7. 2020 – 20. 7. 2021 by činil 135 000 €. S ohledem na podání věřitelského insolvenčního návrhu nemohl žalobce při podpisu pracovně-právní dokumentace před notářem učinit čestné prohlášení o bezúhonnosti, tj. že v posledních 10 letech nebylo vůči žalobci vydáno rozhodnutí o úpadku, resp. nebyl prohlášen konkurs. Lucemburské právo pozdější zrušení rozhodnutí nezohledňuje.

4. Žalovaní proti uplatněné náhradě škody uvedli, že překážku výkonu funkce ředitele, resp. statutárního orgánu, představuje rovněž pravomocný směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Praze č. j. 59 Cm 252/2012-24 ze dne 16. 10. 2012, resp. exekuční řízení sp. zn. 145 EX 411/2014, které představuje překážku výkonu funkce nezaviněnou ze strany žalovaných. Insolvenční řízení bylo zahájeno k návrhu [právnická osoba] (dnes [právnická osoba]), která byla personálně propojena se žalobcem. Na základě pouhého přistoupení k řízení nemohla být dána odpovědnost prvního žalovaného za zahájení insolvenčního řízení. První žalovaný vzal insolvenční návrh zpět po uspokojení pohledávky. Ke dni 1. 7. 2020, ke kterému bylo datováno sdělení [Anonymizováno] o existenci překážky výkonu funkce, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2020 zrušeno rozhodnutí o úpadku. Jediným společníkem [Anonymizováno] je společnost [právnická osoba]., jejíž statutárním orgánem je bývalá manželka žalobce [tituly před jménem] [právnická osoba].

5. Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 17. 9. 2024 v bodu I. výroku uložil oběma žalovaným zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s úrokem z prodlení 11,75 % p. a. od 19. 4. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jednoho zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost druhého. V bodu II. výroku soud uložil oběma žalovaným zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 57 272 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce s tím, že plněním jednoho zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost druhého.

6. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že dne 14. 9. 2018 bylo zahájeno insolvenční řízení žalobce jako dlužníka k návrhu [právnická osoba] pro pohledávku 10 334,11 Kč. Jednatelem [právnická osoba]. byl syn žalobce [Anonymizováno] (který byl od 1. 2. 2017 do 27. 4. 2023 jediným společníkem s. r. o.), od 2. 11. 2010 do 19. 2. 2016 byl žalobce jednatelem, poté byl jednatelem opět [Anonymizováno] a od 27. 4. 2023 je jednatelkou a likvidátorem s. r. o. [Anonymizováno] [adresa]. Z důvodu zpětvzetí insolvenčního návrhu [Anonymizováno] [právnická osoba]. Krajský soud v Praze insolvenční řízení usnesením č. j. KSPH 60 INS 15023/2018-A-26 ze dne 18. 12. 2018 zastavil. K odvolání prvního žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 1 VSPH 45/2019 ze dne 1. 2. 2019 zastavil insolvenční řízení jen ve vztahu k [právnická osoba]., přičemž účastníky řízení zůstali žalobce a první žalovaný. V dalším průběhu insolvenčního řízení bylo dvakrát rozhodnuto o úpadku žalobce, přičemž obě rozhodnutí byla v odvolacím řízení zrušena.

7. První žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení směnečnou pohledávku ve výši 21 711 630,29 Kč z titulu směnky vystavené dne 11. 9. 2002 [Anonymizováno]. na řad žalobce na směnečný peníz 13 650 000 Kč, za jejíž splnění žalobce ručil coby indosant, přičemž ručení bylo smluvně vyloučeno při převodu této směnky. Směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Praze č. j. 59 Cm 252/2012-24 ze dne 16. 10. 2012 byla žalobci uložena povinnost zaplatit prvnímu žalovanému směnečný peníz 13 650 000 Kč s příslušenstvím, přičemž směnečný platební rozkaz nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 3. 9. 2013, ve výroku o náhradě nákladů řízení dne 17. 9. 2013. Pohledávka byla exekučně vymáhána v řízení sp. zn. 145 EX 411/14. Popřena byla pohledávka v insolvenčním řízení z důvodu nedoložení směnky. První žalovaný vzal zpět podaný insolvenční návrh, aniž by byla pohledávka uhrazena. Usnesením č. j. KSPH 60 INS 15023/2018-A-191 bylo insolvenční řízení z důvodu zpětvzetí insolvenčního návrhu prvním žalovaným zastaveno.

8. Soud dále zjistil, že společnost [Anonymizováno] dopisem ze dne 1. 7. 2020 sdělila žalobci, že pro pozici finančního ředitele s ohledem na vedení insolvenčního řízení sp. zn. KSPH 60 INS 15023/2018 a prohlášení konkursu na jeho majetek nesplňuje podmínku profesní bezúhonnosti a že nebýt této překážky, společnost [Anonymizováno] by žalobce na tuto pozici na dobu od 21. 7. 2020 do 20. 7. 2028 přijala.

9. Soud dospěl k závěru, že exekuční řízení netvořilo překážku pro výkon funkce ředitele, resp. jednatele [Anonymizováno] Překážka výkonu funkce vznikla v okamžiku zjištění úpadku, resp. jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Žalovaní nevyvrátili presumpci zavinění zastavení insolvenčního řízení usnesením č. j. KSPH 60 INS 15023/2018-A-76. Soud nepovažoval za podstatné propojení [právnická osoba]. a dalších společností z důvodu, že v případě prvního zastavení insolvenčního řízení nic nebránilo prvnímu žalovanému (i s ohledem na tvrzení žalovaných o úhradě pohledávek ostatních věřitelů) pokračovat v exekučním vymáhání své pohledávky za dlužníkem.

10. V řízení bylo prokázáno, že insolvenční řízení bylo vedeno na základě věřitelského insolvenčního návrhu prvního žalovaného a bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí insolvenčního návrhu prvním žalovaným, aniž by toto zpětvzetí zavinil žalobce. Jinak řečeno, insolvenční řízení bylo zastaveno výlučně z důvodů (zaviněním) na straně prvního žalovaného, přičemž druhý žalovaný za vznik škody ručil. Význam nemá ani zahájení insolvenčního řízení k návrhu [právnická osoba], který vzal insolvenční návrh ještě před zjištěním úpadku a prohlášením konkursu zpět, a insolvenční řízení bylo nadále vedeno jen na základě insolvenčního návrhu prvního žalovaného.

11. Soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky vzniku odpovědnosti obou žalovaných, tj. zaviněné zastavení insolvenčního řízení prvním žalovaným, vznik škody žalobci v podobě ušlé mzdy v souvislosti s možností výkonu funkce v [Anonymizováno] a příčinná souvislost mezi zaviněným zastavením insolvenčního řízení a vznikem škody. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl a o náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšného žalobce.

12. Žalovaní podali proti rozsudku včas společné odvolání, ve kterém navrhli rozhodnutí změnit a žalobu zamítnout. Odvolání odůvodnili tím, že překážka výkonu funkce žalobce nastala již samotným vedením insolvenčního řízení, které bylo zahájeno k návrhu věřitele [právnická osoba]., tedy před podáním insolvenčního návrhu prvním žalovaným dne 4. 10. 2018. Podle lucemburského právního řádu, resp. právní úpravy upravující přístup k profesím řemeslníků, obchodníků a průmyslníků a některých svobodných povolání, představuje překážku výkonu funkce též nerespektování pravomocného rozhodnutí soudu, což byl případ exekučního řízení vedeného k vymožení pohledávky prvního žalovaného za žalobcem. Žalovaní neměli za nesporný výklad pojmů úpadek a konkurs v lucemburské právní úpravě a soudu vytýkali, že se výkladem lucemburského práva nezabýval. Podle sdělení [Anonymizováno] ze dne 1. 7. 2022 představuje překážku výkonu funkce finančního ředitele, resp. člena statutárního orgánu, vedle prohlášení konkursu rovněž dluh žalobce vůči státu, tj. v dané věci pohledávka P3 věřitele Finanční úřad pro Středočeský kraj. Dále žalovaní namítli, že rozhodnutí o úpadku s ohledem na jeho odklizení rozhodnutím odvolacího soudu nenabylo právní moci, a proto nemohlo ani hypoteticky překážku výkonu funkce založit. Vůči žalobci je vedeno další insolvenční řízení pod sp. zn. KSPH 93 INS 6494/2024, v rámci kterého uplatnila pohledávky na výživné vůči nezletilým dětem žalobce bývalá manželka [tituly před jménem] [právnická osoba] ve výši 2 585 705,69 Kč pod č. P6, a z toho důvodu má [tituly před jménem] [Anonymizováno] zájem na výsledku řízení o náhradě škody. Svědeckou výpověď [tituly před jménem] [Anonymizováno] proto nelze považovat za věrohodnou.

13. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné.

14. Podle § 147 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“): „Bylo-li řízení o insolvenčním návrhu zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu.“ Podle odst. 2: „Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 lze uplatnit také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3.“ Podle odst. 3: „Je-li insolvenčním navrhovatelem právnická osoba, ručí za splnění náhrady škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 společně a nerozdílně členové jeho statutárního orgánu, ledaže prokáží, že bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu informovali insolvenční soud o tom, že insolvenční návrh není podán důvodně, nebo o tom, že není splněn některý z dalších předpokladů stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí o úpadku.“ Podle odst. 4: „Žalobu, kterou uplatňuje práva podle odstavců 1 až 3, musí dlužník podat nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, a jiná osoba nejpozději do 6 měsíců od zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku; o žalobě však nelze rozhodnout před právní mocí tohoto rozhodnutí. Nejde o incidenční spor.“ Podle odst. 5 věty první: „Nebyla-li včas podána žaloba o uplatnění práva podle odstavců 1 a 2, právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 tím zaniká.“ 15. Podle § 2894 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) Povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).

16. Podle § 2895 o. z. Škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem.

17. Podle § 2900 o. z. Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

18. V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že žaloba o náhradu škody způsobené podáním insolvenčního návrhu prvního žalovaného byla podána dne 21. 4. 2022 (nemá právní význam, že se tak stalo u věcně nepříslušného soudu), tedy včas za běhu šestiměsíční prekluzivní lhůty, běžící v dané věci od 23. 10. 2021, podle § 147 odst. 4 insolvenčního zákona, kdy žalobci bylo doručeno usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 60 INS [č. účtu]-A-191 ze dne 21. 10. 2021, jímž bylo zastaveno insolvenční řízení.

19. Je nesprávný závěr žalovaných, že s ohledem na „pouhé“ přistoupení prvního žalovaného k insolvenčnímu návrhu společnosti [právnická osoba]. není náhrada škody dle § 147 insolvenčního zákona aplikovatelná jen vůči uvedené společnosti, nikoliv však proti žalovaným. Jak plyne z § 107 insolvenčního zákona, přistoupením k insolvenčnímu řízení se první žalovaný stal insolvenčním navrhovatelem vedle uvedené společnosti a platí pro něho beze zbytku všechna ustanovení insolvenčního zákona, která se vztahují na „prvního“ insolvenčního navrhovatele (společnost [právnická osoba]), a to včetně § 147 insolvenčního zákona. Dnem, kdy došel insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, další insolvenční návrh, nedošlo k zahájení nového samostatného insolvenčního řízení, přičemž pro takového dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení, do něhož tímto způsobem přistoupil. Přistoupí-li „nový“ (další) insolvenční navrhovatel do insolvenčního řízení podle § 107 insolvenčního zákona v době, kdy insolvenční soud nepravomocně rozhodl o zastavení insolvenčního řízení tj. v dané věci insolvenčním návrhem z 2. 10. 2018, přičemž usnesení o zastavení insolvenčního řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu původním navrhovatelem [právnická osoba]. bylo vydáno dne 18. 12. 2018 (č. d. A-26 insolvenčního spisu), má od okamžiku, kdy takto přistoupil do řízení postavení insolvenčního navrhovatele (blíže viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 90/2016 ze dne 25. 1. 2018).

20. Judikatura Nejvyššího soudu je ve vztahu k odpovědnosti za škodu způsobenou podáním insolvenčního návrhu a opatřeními přijatými v jeho průběhu ustálena v tom, že insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. V situaci, kdy insolvenční zákon zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (srov. § 141 odst. 2 insolvenčního zákona), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je věcí insolvenčního navrhovatele (jemu jde k tíži) zvážit před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněné pod č. 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále i jen „R 10/2013“), jakož i pohledávku aspoň jednoho dalšího věřitele a byl schopen osvědčit i další podmínky existence úpadku dlužníka dle § 3 insolvenčního zákona.

21. Odpovědnost insolvenčního navrhovatele za škodu (nebo jinou újmu) způsobenou zahájením insolvenčního řízení (a opatřeními přijatými v jeho průběhu), bylo-li insolvenční řízení o insolvenčním návrhu (pravomocně) zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh (pravomocně) odmítnut nebo zamítnut (dále i jen „šikanózní insolvenční návrh“), je založena na principu obecné subjektivní odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu (nebo jinou újmu). Předpokladem odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za újmu způsobenou zahájením insolvenčního řízení je rozhodnutí insolvenčního soudu (mimo jiné), že se zastavuje řízení o insolvenčním návrhu, vznik újmy na straně dlužníka, příčinná souvislost mezi insolvenčním návrhem – zahájením insolvenčního řízení (nebo opatřeními přijatými v průběhu insolvenčního řízení) a vznikem újmy a zavinění insolvenčního navrhovatele za (mimo jiné) zastavení insolvenčního řízení, přičemž se zavinění presumuje. Je tudíž na žalovaném insolvenčním navrhovateli, aby prokázal, že nezavinil skončení insolvenčního řízení jedním ze způsobů uvedených v § 147 odst. 1, 2 insolvenčního zákona (k tomu také R 10/2013 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4150/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 29 Cdo 373/2018).

22. Odvolací soud zdůrazňuje, že filozofie (systematika) insolvenčního řízení je založena na tom, že insolvenční návrhy mají v prvé řadě podávat sami insolvenční dlužníci, nikoliv věřitelé těchto dlužníků v úpadku. Insolvenční řízení má být zahajováno co nejdříve poté, co se dlužník ocitne v úpadku (viz též § 98 odst. 1 insolvenčního zákona) a z povahy věci tuto vědomost o stavu svého úpadku má jako první dlužník, nikoliv jeho věřitelé. Dlužník je také výrazně motivován svou odpovědností za škodu nebo jinou újmu vzniklou přihlášeným věřitelům dle § 99 insolvenčního zákona, aby tento insolvenční návrh podal bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl (měl dozvědět) o svém úpadku. Věřitel může podat insolvenční návrh (viz § 103 a § 105 insolvenčního zákona), nicméně měl by tak činit jen tehdy, je-li skutečně přesvědčen, že dlužník se nachází v úpadku dle § 3 insolvenčního zákona. V žádném případě nemůže sloužit insolvenční řízení jiným cílům, nemůže nahrazovat nalézací řízení a již zcela nepřípustné je snažit se šikanózním insolvenčním návrhem, je-li označený dlužník podnikatelem, dosáhnout zhoršení jeho postavení na trhu nebo „vyřizovat si účty“ s označeným insolvenčním dlužníkem z jiného důvodu. Věřitel, chce-li podat insolvenční návrh, si musí být vědom, že v případě odmítnutí či zamítnutí jeho návrhu nebo zastavení insolvenčního řízení, má jako pravidlo označený insolvenční dlužník právo na náhradu škody nebo jiné újmy vzniklé podaným insolvenčním návrhem. V případě odmítnutí zjevně bezdůvodného insolvenčního návrhu dle § 128a insolvenčního zákona se navrhovatel vystavuje i nebezpečí, že mu bude uloženo zaplatit pokutu až do výše 500 000 Kč dle § 128a odst. 3 insolvenčního zákona. Odvolací soud poukazuje i na to, že podle § 105 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 7. 2017 je insolvenční navrhovatel, který vede účetnictví nebo daňovou evidenci podle zvláštního zákona, povinen doložit pohledávku uznáním dlužníka s ověřeným podpisem nebo vykonatelným rozhodnutím nebo notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebo exekutorským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebo potvrzením auditora podle zvláštního zákona, soudního znalce nebo daňového poradce, že navrhovatel o pohledávce účtuje. I toto ustanovení, které klade zvýšené nároky na věřitele (jenž má povinnost vést účetnictví) podávajícího insolvenční návrh ohledně kvality jeho pohledávky vůči dlužníkovi, má za cíl minimalizovat počet nedůvodných insolvenčních návrhů podávaných věřiteli, protože takové návrhy jako pravidlo způsobují označenému dlužníkovi škodu nebo i jinou újmu spočívající např. v poškození pověsti označeného dlužníka, zejména jedná-li se o podnikatele.

23. Jak již odvolací soud uvedl, v případech uvedených v § 147 odst. 1 insolvenčního zákona se jedná o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu založenou na presumpci zavinění. Zákon přiznává osobě, proti které směřoval insolvenční návrh odmítnutý vinou insolvenčního navrhovatele, případně zamítnutý za podmínek uvedených v § 147 odst. 2 insolvenčního zákona, nebo je-li insolvenční řízení zastaveno vinou insolvenčního navrhovatele, i právo na přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou zásahem do její dobré pověsti, které může být poskytnuto i v penězích (§ 147 odst. 1 insolvenčního zákona v návaznosti na § 2951 odst. 2 o. z.).

24. Členové statutárního orgánu insolvenčního navrhovatele (právnické osoby) ručí podle § 147 odst. 3 insolvenčního zákona za splnění náhrady škody či jiné újmy společně a nerozdílně. Ručení člena statutárního orgánu může vzniknout jen tehdy, budou-li splněny předpoklady odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou podáním insolvenčního návrhu.

25. V dané věci se jedná o náhradu majetkové újmy dle § 147 odst. 1 insolvenčního zákona – první žalovaný zavinil zastavení insolvenčního řízení zpětvzetím svého insolvenčního návrhu (přičemž toto zpětvzetí neučinil proto, že by pohledávka prvního žalovaného vůči žalobci byla uhrazena). Neuplatní se proto výjimky z povinnosti hradit tuto škodu, které jsou stanoveny v § 147 odst. 2 insolvenčního zákona a jež přicházejí v úvahu jen v případě, že insolvenční návrh byl zamítnut.

26. Ve věci není sporným, že je zde pravomocné rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení řízení, které je prvním předpokladem odpovědnosti prvního žalovaného jako insolvenčního navrhovatele a druhého žalovaného jako ručitele.

27. Druhý žalovaný (pro účely zproštění se případného zákonného ručení za škodu způsobenou podáním insolvenčního návrhu) netvrdil a neprokazoval, že bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu informoval insolvenční soud o tom, že insolvenční návrh není podán důvodně, nebo o tom, že není splněn některý z dalších předpokladů stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí o úpadku.

28. Lucemburské právo pracuje s pojmem „profesní bezúhonnosti“. Odvolací soud má za to, že bezúhonnost osoby může být více ohrožena zahájením insolvenčního řízení, v rámci, kterého obvykle dochází k postižení celého majetku než v případě exekučního řízení, které slouží k vymožení individuální pohledávky.

29. Žalobce k prokázání míry postižení bezúhonnosti své osoby v důsledku podání insolvenčního návrhu předložil k důkazu právní memorandum ze dne 9. 2. 2024 (dále jen „memorandum“). Z předloženého memoranda plyne, že profesní bezúhonnost se v režimu lucemburského právního řádu zjišťuje ze všech dostupných informačních zdrojů. Právním rámcem je zákon Lucemburského velkovévodství ze dne 2. 9. 2011, o přístupu k řemeslným, obchodním, průmyslovým povoláním a některým svobodným povoláním.

30. Odvolací soud považuje za podstatné nejen vymezení bezúhonnosti v režimu lucemburského práva, ale především dopad této skutečnosti na možnost žalobce získat v režimu lucemburského práva oprávnění k výkonu činnosti statutárního orgánu. Již samotné zahájení insolvenčního řízení vedlo k odmítnutí vydání povolení k výkonu funkce, resp. k negativnímu závěru o bezúhonnosti. To, jak správně zjistil soud prvního stupně, plyne z dopisu společnosti [Anonymizováno] ze dne 1. 7. 2020, ve kterém tato sdělila žalobci, že jej nepřijímá na pozici finančního ředitele společnosti spojenou se členstvím ve správní radě, neboť tomu brání zákonná překážka spočívající v nesplnění podmínky profesní bezúhonnosti, neboť na žalobce bylo vedeno insolvenční řízení sp. zn. KSPH 60 INS 15023/2018 a dne 22. 1. 2020 byl na žalobce prohlášen konkurs, přičemž dobrou profesní pověst uchazeče je dle lucemburského práva společnost povinna zkoumat 10 let zpětně. Společnost dále uvedla, že nebýt této překážky, žalobce by jako vysoce kvalifikovaného odborníka na uvedenou pozici přijala, a to na dobu určitou od 21. 7. 2020 do 20. 7. 2028. V dopise se dále uvádí, že exekuční řízení vedené v České republice od r. 2014 nepředstavuje zákonnou překážku. S ohledem na prohlášení konkursu v insolvenčním řízení nelze po žalobci požadovat vyplnění nezbytného prohlášení o dobré pověsti.

31. Je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody na straně žalobce (ušlá mzda u společnosti [Anonymizováno].) a podaným insolvenčním návrhem. Nebyly zjištěny podmínky pro zproštění odpovědnosti obou žalovaných za škodu. Stejně jako soud prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že byly splněny podmínky pro přiznání náhrady škody žalobci. Způsobená škoda nepochybně přesahuje žalobcem požadovanou částku 100 000 Kč. Žalobce původně žaloval vyšší částku náhrady škody, přičemž žalobu vzal zčásti zpět s ohledem na vysokou poplatkovou povinnost při původním žalobním návrhu na náhradu škody ve výši 3 375 000 Kč.

32. Byly splněny předpoklady pro náhradu škody dle § 147 insolvenčního zákona. Soud prvního stupně postupoval po právu, když vyhověl žalobě o náhradu škody 100 000 Kč s úrokem z prodlení 11,75 % ročně od 19. 4. 2022 do zaplacení (první žalovaný se ocitl v prodlení se zaplacením nejpozději dne 19. 4. 2022 poté, kdy v předžalobní výzvě, doručené prvnímu žalovanému dne 6. 4. 2022, byl tento vyzván k zaplacení náhrady škody do 7 dnů, žalobci proto vznikl nárok dle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. i na úrok z prodlení).

33. Odvolací soud z uvedených důvodů v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný výrok ve věci samé (bod I. výroku).

34. Soud prvního stupně správně v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl ve prospěch úspěšného žalobce. Náklady žalobce v řízení u soudu prvního stupně spočívaly v odměně za právní zastoupení při tarifní hodnotě 100 000 Kč v rozsahu 8 úkonů právní služby po 5 100 Kč (převzetí zastoupení, 2 vyjádření ve věci a účast při 5 jednáních soudu, v hotových výdajích v rozsahu paušálních náhrad výdajů po 300 Kč k 8 úkonům právní služby podle § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g), § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024 (advokátního tarifu) a v náhradě 21% daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Dále byl nákladem žalobce též zaplacený soudní poplatek 5 000 Kč. Celkem tato částka činí 57 272 Kč. Odvolací soud proto v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným.

35. Odvolací soud nemohl potvrdit co do rozsahu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným. Advokát [tituly před jménem] [Anonymizováno] zastupoval prvního žalovaného již v době (na rozdíl od zastoupení druhého žalovaného), kdy předmětem řízení byl ještě nárok na náhradu škody ve výši 3 375 000 Kč. Plnou moc opravňující advokáta zastupovat prvního žalovaného předložil první žalovaný podáním ze dne 31 8. 2022, na základě zpětvzetí žaloby v rozsahu 3 275 000 Kč soud zastavil usnesením ze dne 1. 3. 2023 na č. l. 82 v tomto rozsahu řízení. V uvedeném rozsahu žalobce zavinil zastavení řízení, proto má v této části ohledně prvního úkonu právo na náhradu nákladů řízení první žalovaný dle § 146 odst. 2 první věty o. s. ř., nicméně v části o zaplacení 100 000 Kč s přísl. má u tohoto prvního úkonu právo na náhradu nákladů žalobce dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Poměrný úspěch prvního žalovaného u tohoto prvního úkonu odpovídá 94,07 %, proto má první žalovaný u tohoto úkonu právo na náhradu nákladů řízení ve výši 20 808,28 Kč (94,07 % z odměny 21 820 Kč a z náhrady hotových výdajů 300 Kč). Rozdíl částek 57 272 Kč a 20 808,28 Kč činí 36 463,72 Kč.

36. Z toho důvodu odvolací soud v souladu s § 211, § 167 odst. 2 a § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil bod II. výroku ve vztahu k prvnímu žalovanému a uložil prvnímu žalovanému zaplatit z celkové částky nákladů žalobce 57 272 Kč jen nejvýše částku 36 463,72 Kč.

37. S ohledem na úplný úspěch žalobce v odvolacím řízení rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení v jeho prospěch dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Náklady žalobce v odvolacím řízení spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 1 úkonu právní služby 5 100 Kč a v hotových výdajích v rozsahu 1 paušální úhrady výdajů 450 Kč k 1 úkonu právní služby (účast při jednání) podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. g) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a v náhradě 21% daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů..

Poučení