5 Cmo 146/2024 - 205

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivy Horákové a soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Evy Hodanové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený dne [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] 2. [Jméno advokátky B], narozená dne [Datum narození advokátky B] bytem [Adresa advokátky B] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky C] sídlem [Adresa advokátky C] o zaplacení 792 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaných 1. a 2. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. srpna 2024, č. j. 32 Cm 289/2023-121 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaní 1. a 2. jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 31 969,34 Kč, k rukám zástupce žalobce [Jméno advokáta], advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 15. 11. 2023 se žalobce domáhal proti žalovaným 1. a 2. (dále jen „žalovaní“) zaplacení částky 792 000 Kč s 6% úrokem ročně z této částky od 31. 12. 2022 do zaplacení a směnečnou odměnou ve výši 2 640 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce je majitelem směnky vlastní vystavené dne 14. 11. 2018 na jeho řad [adresa], [Anonymizováno]. Směnka zní na směnečný peníz 792 000 Kč, splatná byla dne [Anonymizováno] na adrese [adresa] a žalovanými byla avalována. Výstavce směnky na směnečný závazek ničeho žalobci nezaplatil a v roce 2022 zemřel. Ani žalovaní jako směneční rukojmí přes výzvu žalobce žádné, byť jen částečné plnění, na směnečný závazek žalobci neposkytli.

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 7. 12. 2023, č. j. 32 Cm 289/2023-11, který byl napaden včasnými námitkami žalovaných.

3. Žalovaní namítli, že směnka neobsahuje jejich pravé podpisy, vědomě ji nepodepsali a o její existenci ničeho nevědí. Podstrčena jim byla s dokumenty, které žalobce požadoval pro vyřízení úvěru pro žalované, přičemž předloženo jim bylo velké množství dokumentů k podpisu, které si nemohli podrobně prostudovat, nýbrž bylo jim jen umožněno opatřit je podpisem na příslušných místech. Uvedené listiny jim žalobce nepředal. Žalovaní dále namítli, že výstavci směnky za nic neručili, směnka nemá žádnou kauzu a pohledávka žalobce je smyšlená, neboť výstavce směnky neobdržel od žalobce částku 792 000 Kč. Výstavce neměl vůči žalobci žádný dluh a o žádné dluhy neměl zájem, neboť u něj proběhlo insolvenční řízení. Pohledávka nebyla žalobcem přihlášena do pozůstalostního řízení po zemřelém výstavci a cílem žalobce je donutit je vystěhovat se z domu postaveného na pozemcích, které žalobce získal koupí z majetkové podstaty výstavce směnky v insolvenčním řízení.

4. Žalovaná 2. namítla, že směnka je neplatná, neboť ji nepodepsala manželka výstavce, byť se jednalo o dluh patřící do jejich společného jmění a převzetí dluhu je excesem z běžné správy společného jmění. Žalobci zaslala v letech 2016 až 2022 postupně 553 000 Kč jako zálohu na budoucí kupní cenu za koupi pozemků od žalobce. Se žalovanými nebyla uzavřena dohoda o vyplnění blankosměnky, a tedy směnka nebyla vyplněna po právu a jedná se o směnku neúplnou. Žalobce vystupoval jako podnikatel, kdežto žalovaní jako spotřebitelé a měli by tak být chráněni.

5. Při jednání soudu prvního stupně konaném dne 13. 8. 2024 žalovaní namítli, že nad jejich pravé podpisy byla neoprávněně vytvořena směnečná listina, tedy že podepsali prázdné listy papíru. Uvedli dále, že před kolaudací domu v červenci 2019 nemohlo žalobci vzniknout právo na náhradu za bezdůvodné užívání pozemků žalovanými a že nárok na náhradu za užívání těchto pozemků je s ohledem na to, že žalovaní jsou vlastníky budovy, nepřiměřený.

6. Napadeným rozsudkem byl směnečný platební rozkaz ponechán vůči žalovaným v platnosti (výrok I.) a žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 55 393 Kč (výrok II.) a dále České republice – Krajskému soudu v Českých Budějovicích náhradu nákladů řízení státu ve výši 5 348 Kč (výrok III.).

7. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobcem předložená směnka obsahuje všechny náležitosti směnky, včetně podpisu žalovaných jako avalistů podle čl. I. § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“) a že se jedná o jejich pravé podpisy, přičemž nebylo prokázáno, že by jim byla směnka podstrčena spolu s dalšími listinami. Soud prvního stupně s odkazem na úpravu obsaženou v ustanovení § 175 odst. 4, první část věty za středníkem o. s. ř. nepřihlížel k námitkám, které žalovaní vznesli po uplynutí patnáctidenní lhůty, která běží od doručení směnečného platebního rozkazu. Ke včasným námitkám konstatoval, že směnka obsahuje pravé podpisy žalovaných podle kategorického závěru znaleckého posudku. Nebylo prokázáno, že by žalovaní podepsali směnku nevědomě a že by jim byla podstrčena s dalšími listinami. Žalovanými nebylo vysvětleno, proč směnku podepsali, jestliže podle nich neměla žádnou kauzu, když pohledávka žalobce byla podle jejich tvrzení smyšlená a když výstavce neměl vůči žalobci dluh, jak namítali. Ohledně namítaného podstrčení směnky k podpisu byli žalovaní ve svých výpovědích velmi nekonkrétní. Omezili se pouze na sdělení, že se tak muselo stát, jinak že nejsou schopni vysvětlit, jak se jejich podpisy na směnce ocitly. Nevysvětlili, proč by si při podpisu formulářů pro vyřízení úvěru nemohli povšimnout odlišného formuláře směnky, a nebyli ani schopni popsat, jaké konkrétní listiny žalobci podepsali. Z jejich výpovědi nevyplynulo, že směnku podepsali v nevědomosti ani že jim byla lstivě předložena tak, aby si toho nevšimli. Pokud jde o námitku týkající se neexistence kauzy směnky, tato nebyla dostatečně odůvodněna, když žalovaní se omezili na tvrzení, že výstavce směnky žalobci nic nedlužil a neměl proto důvod směnku podepisovat, neboť nechtěl mít další problémy po skončeném insolvenčním řízení. Žalovaní nevysvětlili, proč směnku vlastně bezdůvodně podepsali, jak se jejich podpisy na směnce objevily. I když žalobce není povinen kauzu směnky prokazovat, přišel s uvěřitelným tvrzením kauzy, která měla podklad v bezdůvodném užívání pozemků žalobce výstavcem směnky a žalovanými. Již od listopadu roku 2015, tedy právě tři roky před vystavením směnky, byl žalobce vlastníkem pozemků, na kterých se nacházela rozestavěná stavba později obývaná žalovanými a manželi [Anonymizováno]. Směnečná suma přitom odpovídá částce 11 000 Kč za každou část dvojdomku měsíčně po dobu tří let (36 x 22 000 Kč). Na rozdíl od neodůvodněné námitky neexistence kauzy směnky se naopak žalobcem tvrzená kauza jeví více odpovídající tehdejší skutkové a právní situaci, ve které se účastníci nacházeli. Nicméně pro účely rozhodnutí o námitkách je podstatné, že žalovaní svou kauzální námitku řádně neodůvodnili. K námitce žalovaných, že pohledávka žalobce neexistovala, neboť ji žalobce nepřihlásil ani do pozůstalostního řízení po zemřelém výstavci směnky, soud prvního stupně uvedl, že věřitel nemá povinnost pod sankcí zániku jeho pohledávky tuto do pozůstalostního řízení přihlašovat. Žalobci bylo nadto zřejmé, že zemřelý výstavce nemá hodnotný majetek, aby mělo význam pohledávku přihlašovat.

8. K námitkám žalované 2. soud prvního stupně uvedl, že sdělení žalované 2. o zasílání peněžních prostředků žalobci ve výši 553 000 Kč nemá povahu námitky, neboť žalovaná 2. nečinila žádnou souvislost se směnkou, když se mělo jednat o dohodnutou zálohu na budoucí kupní cenu za koupi pozemků žalobce do vlastnictví žalovaných. Důvodnou nebyla shledána námitka žalované 2., že směnka měla být ve skutečnosti blankosměnkou, přičemž vyplněna byla v rozporu s právem žalobce na její vyplnění, neboť mezi účastníky nebyla uzavřena taková dohoda. K úplnosti, a tedy i k důvodnosti námitky porušení vyplňovacího práva nestačí, pokud žalovaný neuvede, jak měla být správně podle dohody o vyplňovacím právu doplněna. To však námitka žalované 2. neobsahuje, a proto nemůže být úspěšná. Nadto ze směnky bez dalšího nevyplývá, že by se v okamžiku její emise jednalo o blankosměnku. Sama skutečnost, že do předtištěné směnky jsou ručně vepsány některé údaje, k závěru o tom, že se jednalo o blankosměnku, nepostačuje. Námitka neplatnosti směnky pro neexistenci souhlasu manželky výstavce není důvodná, neboť žalován není výstavce směnky ani jeho bývalá manželka, ale avalisté. Navíc podle § 714 odst. 2 o. z., jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání, z čehož vyplývá, že námitku (relativní) neplatnosti právního jednání manžela nemůže úspěšně uplatnit třetí osoba. Nedůvodná je též námitka vyšší ochrany žalovaných jako spotřebitelů, neboť ze směnky ani z jiných provedených důkazů nevyplývá, že žalobce vystupoval jako podnikatel.

9. Vzhledem k tomu, že námitky žalovaných nebyly shledány důvodnými, ponechal soud prvního stupně směnečný platební rozkaz v platnosti a s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení účelně vynaložených na uplatnění jeho práva. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. byla neúspěšným žalovaným uložena povinnost nahradit státu náhradu nákladů řízení na znalečné, které nebylo kryto zálohou ve výši 5 348 Kč, neboť u žalovaných nebyly shledány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

10. Žalovaní napadli rozsudek včasnými odvoláními, ve kterých vyjádřili přesvědčení, že žalobce požaduje uhradit něco, na co nemá právní ani jiný nárok. Směnku, se kterou žalobce disponuje, žalovaní nikdy s plným vědomím a „úmyslem za něco“ žalobci nepodepsali. Žalovaní namítli, že žalobce nemůže požadovat nájem za něco, co nepostavil, nikdy nevlastnil a nevlastní. Směnku vymáhá s cílem zničit žalované zejména finančně, aby nevedli soudní spor proti němu a dům vyklidili a on ho mohl zpeněžit za stávající ceny. Žalovaní uzavřeli, že žalobce požaduje prostřednictvím směnky zaplatit neplatnou a neexistující pohledávku.

11. V doplnění odvolání ze dne 12. 2. 2025 žalovaní navrhli přerušení řízení do pravomocného rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 110/2024. Uvedli, že toto řízení se týká domu „[Anonymizováno]“, který je v podílovém spoluvlastnictví žalované 2. a jejích rodičů, což žalovaná 2. se svou matkou v uvedeném řízení uplatňuje. Podle žalovaných má výsledek tohoto řízení zásadní význam pro posouzení platnosti pohledávky žalobce a platnosti směnky jako takové a je proto třeba vyčkat pravomocného rozhodnutí o žalobě na určení vlastnického práva k domu, za který chce žalobce zaplatit údajný nájem, neboť pohledávka obsažená ve směnce úzce souvisí s tím, kdo vlastně byl a je vlastníkem nemovitosti. S tím se odvolací soud neztotožnil a návrh žalovaných na přerušení řízení zamítl usnesením vyhlášeným při jednání u něj konaném dne 13. 6. 2025, neboť žádná otázka, jež bude v žalovanými odkazovaném řízení řešena, by pro rozhodnutí odvolacího soudu významná být nemohla. Skutečnosti související s užíváním domu, který je podle tvrzení žalovaných v podílovém spoluvlastnictví žalované 2. a jejích rodičů, jsou totiž z hlediska směnečného nároku, jak žalobcem je proti žalovaným uplatňován, z důvodů níže vysvětlených irelevantní. Vyčkávat výsledku řízení vedeného u Okresního soudu v Táboře by tak nemělo žádného smyslu.

12. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaných navrhl potvrzení rozsudku a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení. Za nepravdivé označil tvrzení žalovaných, že směnka byla původně blankosměnkou. Poukázal na to, že toto žalovaní tvrdí i přesto, že zároveň namítají, že žádnou směnku žalobci nikdy nepodepsali, že o její existenci nic neví a že jim musela být podstrčena k podpisu žalobcem s dalšími listinami. Žalovaný 1. navíc ve své účastnické výpovědi připustil, že hypoteční úvěr si společně se žalovanou 2. vyřizovali v roce 2021, avšak směnka byla vystavena a avalována již v roce 2018, tedy cca tři roky předtím, než jim údajně měla být podstrčena k podpisu s listinami potřebnými k vyřízení úvěru. Pokud jde o námitku neexistence kauzy směnky, s touto se soud prvního stupně správně vypořádal. Tvrzení žalovaných o tom, že kauza směnky spočívající v nároku žalobce na úhradu za užívání domu a pozemků v katastrálním území [adresa] neexistuje, neboť dům byl dokončen až v roce 2021, takže nemohl být výstavcem směnky a žalovanými užíván dříve, je podle žalobce nepravdivé, neboť dům byl obyvatelný a těmito osobami obývaný již v době, kdy ho žalobce od insolvenčního správce výstavce směnky v roce 2015 koupil, byť nebyl zkolaudovaný. Do vlastnictví žalobce přitom přešel tento „rozestavěný“ dům jako součást pozemku, na kterém byl postaven, což vyplývá mimo jiné z insolvenčního spisu, kde byly takto nemovitosti sepsány a oceněny.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení bylo přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočíval v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně při projednání námitek žalovaných a správnosti závěrů soudem prvního stupně na základě toho přijatých.

14. Podle čl. I. § 30 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), může být zaplacení směnky pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím. Podle čl. I. § 32 odst. 1 ZSŠ je směnečný rukojmí zavázán jako ten, za koho se zaručil. Podle čl. I. § 31 odst. 4 ZSŠ je třeba v prohlášení udat, za koho se přejímá. Není-li to udáno, platí, že se přejímá za výstavce. Podle čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Není-li směnka cizí zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle §§ 48 a 49 ZSŠ. Podle čl. I. § 47 odst. 1 ZSŠ jsou všichni, kdož směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se za ni zaručili, zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou. Podle čl. I. § 47 odst. 2 ZSŠ může majitel žádat plnění na každém z nich nebo na několika z nich anebo na všech dohromady a není vázán pořadím, ve kterém se zavázali. Podle čl. I. § 48 odst. 1 ZSŠ může majitel postihem žádat: 1. směnečný peníz, pokud nebyla směnka přijata nebo zaplacena, s úroky, byly-li ujednány, 2. šestiprocentní úroky ode dne splatnosti, 3. útraty protestu a podaných zpráv, jakož i ostatní útraty, 4. odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze nebo v nižší dohodnuté výši.

15. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování, a shodně s ním konstatuje, že směnka k důkazu předložená žalobcem je platnou směnkou vlastní podle čl. I. § 75 ZSŠ, jejímž podpisem založili žalovaní jako směneční rukojmí za výstavce směnky [adresa] svůj směnečný závazek vůči žalobci, na jehož řad směnka byla vystavena (čl. I. § 32 odst. 1 ve spojení s čl. I. § 30 odst. 1 a čl. I. § 47 odst. 1 ZSŠ).

16. Stran námitky žalovaných, že podpisy na směnce nejsou jejich pravými podpisy, vychází odvolací soud ze znaleckého posudku č. [č. účtu] vypracovaného dne [Anonymizováno] [tituly před jménem] [Anonymizováno], znalcem z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, který po provedeném zkoumání přijal kladný kategorický závěr, že podpis avalisty na jméno „[Jméno žalované A]“ na předložené směnce je pravým podpisem žalovaného 1. a že podpis avalisty na jméno „[Jméno advokátky B]“ na předložené směnce je pravým podpisem žalované 2. Znalec konstatoval, že mikroskopickým zkoumáním sporných podpisů nebyly zjištěny žádné znaky, které by svědčily pro tzv. technický padělek, jako jsou například stopy kopírování, předkreslení, protlačení a následného obtažení či gumování. Oba podpisy byly vyhodnoceny jako zpracovatelné, když obsahují identifikačně významné znaky. Podpis žalovaného 1. byl vyhotoven přibližně středně rychlým tempem se střídáním přítlaku, jistě a bez znaků, které by mohly nasvědčovat jeho nespontánnímu vyhotovení. Pokud jde o podpis žalované 2., i ten byl vyhotoven středně rychlým tempem a nebyly v něm zjištěny znaky nespontánnosti. Ke srovnávacímu materiálu znalec uvedl, že se podařilo zajistit druhově odpovídající materiál obsahující ukázky s potřebnou časovou vazbou. Srovnávací materiál tak lze v případě obou žalovaných považovat za vyhovující. Znalec podrobně popsal shody a podobnosti sporných podpisů a podpisů srovnávacích a uzavřel, že zjištěny byly pouze identifikačně významné shody a podobnosti, na jejichž základě lze vyloučit, že by sporné podpisy mohly být smyšlenými padělky. Uvedl, že technické padělky byly vyloučeny na počátku zkoumání a že ani u jednoho ze zkoumaných podpisů nebyly zjištěny znaky, které by mohly nasvědčovat na možné komolení podpisů, ať bezděčně či úmyslně. Jak znalec konstatoval, pro variantu pravého podpisu svědčí u obou sporných podpisů množství identifikačně významných znaků, včetně znaků málo nápadných, a rovněž jejich vzájemná kombinace v obecné a zvláštní rovině, která je podpořena i jistým a ničím nenarušeným vyhotovením provázeným střídáním přítlaku vykazujícím shodu a svědčícím pro zautomatizované vyhotovení podpisů, nikoli pro řízené vedení psacího tahu.

17. V souvislosti s hodnocením důkazu znaleckým posudkem odvolací soud připomíná, že judikatura Nejvyššího soudu přijatá při výkladu ustanovení § 127 o. s. ř. je ustálena v závěru, že znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení [k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013 (naposledy uvedené rozhodnutí bylo uveřejněno pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013].

18. V daném případě má znalecký posudek všechny zákonem požadované náležitosti, netrpí vnitřními rozpory či jinými nedostatky a závěry v něm znalcem přijaté jsou náležitě a přesvědčivě odůvodněny. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nemá pochybnosti o jeho správnosti, lze na jeho základě přijmout bezpečný závěr o tom, že rukojmími za závazek výstavce směnky jsou právě žalovaní. Žalovaní ostatně správnost závěrů znaleckého posudku v řízení nijak nezpochybňovali, když svou obranu poté, kdy s posudkem byli seznámeni, rozšířili o tvrzení, že směnka mohla být „vyrobena“ z listiny bez textu, kterou si žalobce nechat od žalovaných společně s dalšími prázdnými listinami podepsat při vyřizování smlouvy o úvěru. Vzhledem k tomu, že takto formulovaná výhrada proti směnce nebyla uplatněna (poměřováno obsahem vznesených námitek a jejich skutkovým vymezením) ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, nebylo možno k ní vzhledem k zákazu formulovanému v ustanovení § 175 odst. 4 část věty první za středníkem o. s. ř. přihlížet, neboť jde o námitku novou a tudíž opožděnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3018/2018, které obstálo i v ústavní rovině, neboť ústavní stížnost proti němu podaná byla usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. I. ÚS 2765/21, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná).

19. Za nová (a tedy nepřípustná) námitková tvrzení je třeba považovat též tvrzení žalovaných, že před kolaudací domu v červenci 2019 nemohlo žalobci vzniknout právo na náhradu za bezdůvodné užívání pozemků žalovanými a že nárok na náhradu za užívání těchto pozemků je s ohledem na to, že žalovaní jsou vlastníky budovy, nepřiměřený. Nebylo proto v zájmu hospodárnosti řízení přistoupeno k doplnění dokazování, jak žalovanými bylo v odvolacím řízení k těmto tvrzením navrhováno, neboť jakákoli zjištění z nich případně učiněná by pro rozhodnutí soudu nemohla být významná.

20. Žalovaní dále namítli nedostatek vážnosti vůle při podpisu směnky, když tvrdili, že ji vědomě nepodepsali a o její existenci ničeho nevědí a že jim byla podstrčena s dokumenty, které žalobce požadoval pro vyřízení úvěru pro žalované. Vážností vůle k právnímu úkonu (nyní právnímu jednání) se zabýval Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, v němž dovodil, že na existenci vážné vůle k právnímu úkonu lze usoudit z objektivních skutečností, za nichž byl učiněn, zejména, byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Otázka, zda úkon byl učiněn vážně, je otázkou zjištění takových okolností, za kterých byl úkon učiněn, z nichž je zřejmé, že jednající nezamýšlel vyvolání těch účinků, které zákon s úkonem spojuje. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku konstatoval, že k tomu, aby určité skutečnosti byly významné pro zjištění, že jednající nečiní úkon vážně, muselo by se jednat o skutečnosti, které by i tomu, komu je úkon určen (nebo druhé smluvní straně u dvoustranného právního úkonu), byly rozeznatelné jako okolnosti vylučující vážnost vůle, tzn., že nevážnost vůle jednajícího bude zřejmá i této osobě. V opačném případě by bylo možno namítat vždy, že úkon nebyl učiněn vážně. Nejsou-li zde takové okolnosti, resp. nebyly-li zjištěny, nejde o nedostatek vážnosti vůle, i kdyby jednající podle svého vnitřního rozhodnutí nechtěl úkon učinit, protože k vnitřní výhradě se při posuzování platnosti právního úkonu z hlediska vážnosti vůle nepřihlíží.

21. V projednávané věci žalovaní tvrdili, že rukojemské prohlášení nikdy nepodepsali a poté, kdy toto jejich tvrzení bylo vyvráceno v řízení vypracovaným znaleckým posudkem, setrvali na tom, že nevěděli, že se podepsali jako rukojmí, a že směnka jim byla podstrčena při podpisu listin, které si nemohli podrobně prostudovat. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatuje, že toto námitkové tvrzení prokázáno nebylo. Žalovaný 1. při své účastnické výpovědi uvedl, že nedokáže vysvětlit, jak se jeho podpis na směnku dostal, okolnosti související s podpisem listin týkajících se smlouvy o úvěru si nedokázal vybavit. Žalovaná 2. se omezila na sdělení, že si myslí, že směnka byla jí a žalovanému 1. k podpisu podstrčena s jinými listinami, a že listiny označené jako směnka si nevšimla. Z výpovědí žalovaných, které byly vágní, neurčité a spočívaly pouze v domněnkách a úvahách o okolnostech, za kterých jejich podpisy byly na směnku připojeny, tak nevyplynulo nic, z čeho by bylo možno usuzovat na to, že skutkový děj (co se podpisu směnky týče) se odehrál tak, jak žalovaní v námitkách uvedli.

22. Vzhledem k tomu, že podpisy žalovaných jsou připojeny pod údaji jejich jména, příjmení, rodného čísla a adresy bydliště, přičemž tyto údaje jsou vypsány pod textem listiny zřetelně označené jako „[Anonymizováno]“, a to v rubrice rovněž zřetelně označené „[Anonymizováno]“, nelze uvažovat o tom, že by žalovaní mohli být v omylu o tom, co podepisují. Pakliže nevěnovali pozornost tomu, co podepisují, ať již z důvodu, že se s textem směnky neseznámili či že své podpisy na ní pokládali za jakousi formalitu, nemůže to jít k tíži žalobce coby řádného majitele směnky. Odvolací soud uzavírá, že žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na nevážnost vůle žalovaných při jejich podpisu směnky, zjištěny nebyly. Dnem [Anonymizováno], kdy se směnka stala splatnou, tak žalobci, na jehož řad směnka byla vystavena, vznikl vůči žalovaným jako směnečným rukojmím nárok na její zaplacení.

23. S ohledem na závěr o pravosti podpisů žalovaných na směnce jako směnečných rukojmích za závazek jejího výstavce nemůže být důvodná námitka žalovaných, že pohledávka žalobce je smyšlená. Vůči žalobci jako řádnému majiteli směnky jsou žalovaní zavázáni z titulu směnečného rukojemství (čl. I. § 30 odst. 1, § 32 odst. 1 ZSŠ), v důsledku čehož nelze o „smyšlené pohledávce“ uvažovat.

24. Vzhledem k tomu, že směnečný rukojmí zajišťuje zaplacení směnky, jak vyplývá z čl. I. § 30 ZSŠ, a že podle čl. I. § 47 ZSŠ je povinen ji v případě jejího nezaplacení zaplatit jejímu majiteli solidárně se všemi ostatními směnečnými dlužníky, je nedůvodná námitka žalovaných, že výstavci směnky za nic neručili. Žalovaní zaručili zaplacení směnky jejím výstavcem a jejich směnečný závazek je vázán pouze a jenom na formální platnost jeho podpisu, jak vyplývá z čl. I. § 32 odst. 2 ZSŠ. Žádných dalších vztahů mezi žalovanými a výstavcem směnky tak ke vzniku jejich směnečného závazku třeba nebylo.

25. Další námitkou žalovaných bylo, že směnka nemá žádnou kauzu, neboť její výstavce neobdržel od žalobce částku 792 000 Kč, vůči žalobci neměl žádný dluh a o žádné dluhy neměl zájem, neboť u něj proběhlo insolvenční řízení. Takto formulovaná námitka žalovaným nepřísluší, neboť se jedná o námitku směřující do vztahu mezi výstavcem směnky a žalobcem. Žalovaní jako směneční rukojmí jsou dlužníky samostatnými, na osobě toho, za koho se zaručili, zcela nezávislými, důsledkem čehož je, že nemohou namítat z osoby toho, za koho se zaručili, v daném případě z osoby [adresa], jímž směnka byla vystavena.

26. Námitka žalovaných, že žalobce nepřihlásil pohledávku do pozůstalostního řízení po zemřelém výstavci, nemůže obstát, neboť z čl. I. § 47 odst. 1 ZSŠ vyplývá, že všichni, kdož směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se na ní zaručili, jsou majiteli směnky zavázáni rukou společnou a nerozdílnou, přičemž dle čl. I. § 47 odst. 2 ZSŠ může majitel žádat plnění na každém z nich nebo na několika z nich anebo na všech dohromady. Uplatnění nároku žalobcem vůči žalovaným bez toho, že by pohledávka předtím byla uplatněna proti výstavci směnky, resp. s ohledem na jeho úmrtí proti jeho dědicům, je tak v souladu se zákonem. Přisvědčit proto nelze ani další námitce žalovaných, že cílem žalobce je donutit je vystěhovat se z domu postaveného na pozemcích žalobce, které žalobce získal koupí z majetkové podstaty výstavce směnky v insolvenčním řízení.

27. K námitce žalované 2., že směnka je neplatná, neboť ji nepodepsala manželka výstavce, byť se jednalo o dluh patřící do jejich společného jmění a převzetí dluhu je excesem z běžné správy společného jmění, odvolací soud uvádí, že se jedná o námitku nedůvodnou s ohledem na úpravu obsaženou v ustanovení čl. I. § 32 odst. 2 ZSŠ, ze kterého vyplývá závěr o platnosti závazku směnečného rukojmího i v případě, je-li závazek, za který se rukojmí zaručil, neplatný s výjimkou neplatnosti pro vadu formy. Nadto je vhodné připomenout, že směnečné závazky jednoho z manželů jsou závazky peněžitými a v případě jejich převzetí nejde o dispozici se společným majetkem, a to ani pro případ, že by směnka nebyla uhrazena. Nebylo tak třeba k závaznosti podpisu směnky jejím výstavcem souhlasu manželky výstavce s tímto podpisem. Správně přitom soud prvního stupně poukázal též na ustanovení § 714 odst. 2 o. z., podle kterého se případné neplatnosti jednání jednoho z manželů, jak je předpokládáno v § 714 odst. 1 o. z., může dovolat druhý manžel, nikoli však osoba třetí.

28. Pokud jde o námitku žalované 2., že žalobci zaslala v letech 2016 až 2022 postupně 553 000 Kč jako zálohu na budoucí kupní cenu za koupi pozemků od žalobce, tato nemůže být úspěšná, neboť ze samotného prohlášení žalované 2. vyplývá, že se nejednalo o platby na úhradu směnečného závazku. Přehlédnout přitom nelze, že směnka byla vystavena až v roce 2018, tedy později, než žalovaná 2. začala jí tvrzené platby žalobci zasílat. Vzhledem k tomu, že na směnce není žádné částečné placení vyznačeno (čl. I. § 39 odst. 3 ZSŠ) a že směnečná suma na směnce vypsaná slovy i čísly částkou 792 000 Kč je v souladu s výší žalované částky, nelze než konstatovat, že žalobce se po právu domáhá plnění ze směnky ve výši jím žalobou uplatněné.

29. Stran námitky žalované 2., že se žalovanými nebyla uzavřena dohoda o vyplnění blankosměnky, a tedy že tato nebyla vyplněna po právu a jedná se proto o směnku neúplnou, odvolací soud konstatuje, že v řízení nebylo prokázáno, že by směnka byla vystavena jako blankosměnka, tedy jako směnka záměrně v některých jejích údajích nevyplněná. Žalovaná 2. ani neuvedla, které údaje podle ní nebyly v době vystavení směnky na ní vypsány, v důsledku čehož se jedná o námitku neprojednatelnou. Žalovaná 2. se navíc popírá, když na jedné straně namítá, že rukojemský závazek za jejího výstavce nepřevzala, a na druhé straně tvrdí, že s ní a s žalovaným 1. nebyla sjednána vyplňovací dohoda, tedy že s nimi jako se směnečnými dlužníky nebylo ujednáno, jak může být blankosměnka žalobcem doplněna. Takto formulovaná námitka tak žalovanou 2. z její povinnosti směnku žalobci společně a nerozdílně se žalovaným 1. zaplatit vyvázat nemůže.

30. K poslední námitce žalované 2., že žalobce vystupoval jako podnikatel, kdežto žalovaní jako spotřebitelé a měli by tak být chráněni, odvolací soud uvádí, že ze směnky se nepodává její spotřebitelský charakter, když z údajů na ní vypsaných nevyplývá, že by žalobce na ní byl v pozici podnikatele. Závazek žalovaných byl založen připojením jejich rukojemského prohlášení na směnku a vzhledem k jejímu nezaplacení výstavcem je jejich povinností ji žalobci zaplatit.

31. Vzhledem k tomu, že žádná z námitek žalovaných je nemohla z důvodů výše uvedených zprostit jejich povinnosti plnění ze směnky žalobci v plném rozsahu poskytnout, postupoval soud prvního stupně správně, pokud výrokem I. rozsudku ponechal směnečný platební rozkaz vůči žalovaným v platnosti a pokud v námitkovém řízení úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů tohoto řízení, ve výši, která odpovídá výši nákladů jím vynaložených k účelnému uplatňování práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Správně rozhodl též o nákladech řízení státu, když povinnost k jejich náhradě ve výši odpovídající zálohou nekrytému znalečnému uložil žalovaným, kteří se svou obranou nebyli úspěšní (§ 148 odst. 1 o. s. ř.).

32. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve všech jeho výrocích potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř.

33. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní neměli úspěch s podanými odvoláními, a tedy žalobci náleží právo na náhradu nákladů, které v odvolacím řízení účelně vynaložil. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za jeho zastoupení advokátem v rozsahu 2 úkonů právní služby po 11 500 Kč (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dne 13. 6. 2025) podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7, bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (23 000 Kč), ze 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky (900 Kč), z cestovného ve výši 1 620,95 Kč, z náhrady za ztrátu času ve výši 900 Kč (6 půlhodin po 150 Kč) podle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 5 548,39 Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. Náklady odvolacího řízení v celkové výši 31 969,34 Kč jsou žalovaní povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).

Poučení