5 Cmo 228/2018 - 992

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Hodanové a soudců Mgr. Mileny Filingerové a Mgr. Kateřiny Černé v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému 1) [Jméno žalovaného A]., IČ [IČO žalovaného A] sídlem [Adresa žalovaného A] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] žalovanému 2) [Jméno žalovaného B]., IČ [IČO žalovaného B] sídlem [Adresa žalovaného B] zastoupený advokátem [Jméno advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] žalovanému 3) [Jméno žalovaného C], narozený dne [Datum narození žalovaného C] bytem [Adresa žalovaného C] zastoupený advokátem [Jméno advokáta D] sídlem [Adresa advokáta D] o zaplacení 64 000 000 Kč s přísl. a o vzájemné žalobě o zaplacení 11 000 000 Kč o odvolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Cm 86/2003-109 ze dne 4. 4. 2006 ve znění usnesení č. j. 13 Cm 86/2003-833 ze dne 20. 3. 2018 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Ve výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů řízení o žalobě částku 1 229 870 Kč a o vzájemné žalobě částku 220 160 Kč.

III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení o žalobě částku 1 365 065 Kč.

IV. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně nerozdílně k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení o vzájemné žalobě částku 863 880 Kč.

V. Žalovaní jsou povinni společně nerozdílně nahradit České republice na účet Vrchního soudu v Praze č. ú. [č. účtu], variabilní symbol [var. symbol] náklady řízení ve výši 10 688 Kč.

Odůvodnění

1. Shora uvedeným rozsudkem soud prvního stupně ve výroku I. uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně nerozdílně 64 000 000 Kč s 5,5% úrokem z prodlení z částky 1 000 000 Kč od 6. 5. 2002 do 15. 5. 2002, z částky 10 000 000 Kč od 8. 5. 2002 do 10. 5. 2002 a z částky 64 000 000 Kč od 16. 5. 2002 do zaplacení, ve výroku II. zamítl vzájemnou žalobu o zaplacení částky 11 000 000 Kč 5% úrokem z prodlení z částky 10 000 000 Kč od 18. 12. 2001 do zaplacení a z 1 000 000 Kč od 4. 4. 2002 do zaplacení. Ve výroku III. uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci 630 125 Kč na náhradu nákladů řízení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných.

2. Podle odůvodnění se žalobce na žalovaných domáhal zaplacení částky 64 000 000 Kč s přísl. jako nezaplacené části sjednané úplaty za převod směnečné pohledávky dle smlouvy mezi účastníky uzavřené dne 14. 12. 2001.

3. Žalovaní v rámci procesní obrany poukazovali na okolnosti, za nichž byla sporná směnka vystavena a které souvisely se závazkem společnosti [právnická osoba] k zaplacení kupní ceny 150 000 000 Kč dle smlouvy ze dne 1. 7. 1993 č. [Anonymizováno], uzavřené s [právnická osoba], jejímž předmětem byl převod majetku státního podniku [právnická osoba]. Prostředky k úhradě kupní ceny se jednatel společnosti [Anonymizováno] pokoušel získat od zahraničních investorů. Blankosměnka s nevyplněným údajem remitenta měla zajišťovat návratnost případného úvěru, který se snažil zajistit jednatel společnosti [Anonymizováno] u zahraničních investorů. Úvěr nikdy poskytnut nebyl, následně vyšlo najevo, že se jednalo o podvod. Vystavená blankosměnka vrácena nebyla. Doplněná o údaj společnosti [právnická osoba]. jako remitenta, byla v roce 1997 indosamentem převedena na [Anonymizováno], který ji dalším indosamentem převedl na žalobce. Práva ze směnky byla žalobci pravomocně přiznána rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 13. 7. 2000 č. j. 13 Cm 250/98-94, který nabyl právní moci dne 26. 10. 2000. V době původního řízení nebyly výstavci směnky ani jejímu jednateli [Anonymizováno] známy skutečnosti, které by mohly mít zásadní vliv pro rozhodnutí ve věci uplatňovaného nároku žalobce. Na základě požadavku financující banky [Anonymizováno] byl majetek společnosti [právnická osoba] vložen do společnosti [právnická osoba]. a provozování masné výroby v prosinci 2000 převzala společnost [Anonymizováno], tj. žalovaný 1). Její řízení v roce 2000 převzal žalovaný 3). Vůči němu bylo na základě žalobcem podaného trestního oznámení, založeného na tvrzení, že provedenými organizačnímu změnami mělo být zmařeno uspokojení jeho přiznané směnečné pohledávky, zahájeno trestní řízení. V něm byl na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] z 8. 10. 2001 vzat do vazby, z níž byl propuštěn dne 21. 2. 2002. Na straně žalobce tak vznikl nátlakový prostředek, který vyústil v uzavření smlouvy o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky dne 14. 12. 2001 (dále jen Smlouva). V rámci šetření, vedeném orgány činnými v trestním řízení, bylo následně zjištěno, že společnost remitenta provozovala obchodní činnost, aniž by o tom v rejstříku zapsaný jednatel [Anonymizováno] měl povědomost. Podpis indosamentu učiněného za remitenta směnky tímto jednatelem, byl závěry znaleckého posudku [Anonymizováno] v rovině vysoké pravděpodobnosti shledán falzem. Z tohoto dovozují, že žalobci nesvědčí nepřetržitá řada indosamentů. K platnému převodu práv ze směnky na žalovaného 1) nemohlo dojít také proto, že dne 7. 12. 2001 převedl žalobce tato práva na [Anonymizováno]. Žalovaní dále uplatnili vzájemný návrh na vydání bezdůvodného obohacení ve výši plnění 11 000 000 Kč, poskytnutého bez právního důvodu. Dále namítli, že Smlouva i převzetí ručitelských závazků žalovanými 2) a 3) jsou neplatnými právními úkony pro nesvobodu projevu vůle jednajících osob. Ta byla vyvolána existenci tíživých okolností, tlaku a bezprávních výhrůžek, předcházejících uzavření smlouvy a převzetí ručení, souvisejících s uvalením vazby na žalovaného 3), okolnostmi úmrtí finančního ředitele žalovaného 1) [Anonymizováno] dne [Anonymizováno] a jejich podobnosti s úmrtím jiného dlužníka žalobce, [Anonymizováno], který žalobci rovně odmítal uhradit jeho směnečné pohledávky přesahující 50 000 000 Kč. Tyto skutečnosti ve spojení s pokračující snahou žalobce dosáhnout převzetí závazku bonitními subjekty vedly k medializaci celého problému a stupňujícímu se tlaku na podniky [Anonymizováno]. To mělo za následek zpochybnění solventnosti a obchodní serióznosti skupiny [Anonymizováno] a vedlo k poklesu finanční stability. Žalobce tvrdil, že převzetím závazku žalovanými dojde k uvolnění mediálního tlaku, což umožní bezproblémové fungování skupiny [Anonymizováno]. Přestože v čl. XI smlouvy se žalobce zavázal po dobu řádného splácení kupní ceny žalovaným 1) nečinit kroky, které by obchodně, morálně či finančně poškodily podnik žalovaného 1), přinášela media o celé věci nepravdivé informace. Žalobce stupňoval tlak na převzetí závazku dalšími požadavky, přičemž uvedl, že pro případ jejich nesplnění vznese další obvinění vůči žalovanému 3) i členům představenstva podniku [Anonymizováno] z důvodu poškozování věřitele a že bude iniciovat rozsáhlé finanční kontroly v podnicích [Anonymizováno] a zvýší nátlak ze strany medií. Za těchto okolností došlo k převzetí závazku žalovaným 1) i zajištění závazku ručením žalovaného 2) jako dalšího člena skupiny [Anonymizováno]. Žalovaný 3), u nějž se v důsledku vazby projevila psychóza, ručení převzal ve snaze vyhnout se možným dalším vykonstruovaným trestním oznámením a existenčním problémům skupiny [Anonymizováno]. Žalovaný 1) v průběhu řízení v návaznosti na závěry policejního vyšetřování, o okolnostech indosace směnky společností [právnická osoba]. na žalobcova osobního přítele [Anonymizováno] a zjištění, že žalobce je spojen s vyšetřováním řady případů rozsáhlé majetkové trestné činnosti, od smlouvy odstoupil.

4. Na základě provedeného dokazování (smlouva o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky ze dne 14. 12. 2001, prohlášení o ručitelském závazku společnosti [právnická osoba]. ze dne 14. 12. 2001, prohlášení o ručitelském závazku společnosti [Anonymizováno] ze dne 14. 12. 2001, prohlášení o ručitelském závazku žalovaného 3) ze dne 14. 12. 2001, potvrzení o úhradě části dluhu ze dne 4. 1.2 002 a z výpisu z účtu žalovaného 1) vedeného u [právnická osoba]. ze dne 2. 4. 2002, dopis žalobce ze dne 19. 3. 2003 a 28. 3. 2003, dopis žalovaného 2) ze dne 29. 3. 2003, dopisu žalovaného 3) ze dne 14. 4. 2003, odstoupení žalovaného1) od smlouvy o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky ze dne 17. 5. 2005, fotokopie směnky ze dne 25. 2. 1994, rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 13. 7. 2000, čj. 13 Cm 250/98-94, usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 10. 10.2001, zn. Nt 2705/2001, usnesení Obvodního státního zastupitelství [adresa] ze dne 21. 2. 2004, zn. 1Zt 2464/2001 usnesení [Anonymizováno] ze dne 19. 1. 2005, čj. KZV 20/2002-174, smlouvy o předání směnky uzavřené podle § 51 obč. zák. ze dne 7. 12. 2001, dopisu [Anonymizováno] ze dne 7. 1. 1999 a 17. 7. 2000 a z listiny datované dne 8. 12. 1998 a dalších v rozsudku specifikovaných listinných důkazů) soud prvního stupně zjistil, že dne 14. 12. 2001 uzavřeli žalobce a žalovaný 1) smlouvu o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky. Předmětem převodu byla cizí směnka, vystavená společností [právnická osoba] dne 25. 2. 1994 na směnečný peníz 75 000 000 Kč na řad společnosti [právnická osoba]. Indosamenty byla postupně převedena remitentem na [Anonymizováno], ten směnku indosoval na žalobce, který ji ke dni uzavření smlouvy o převodu indosoval na žalovaného 1). V době převodu směnky na žalovaného 1) již byla směnečná pohledávka žalobci pravomocně přiznána rozsudkem Krajského soudu v [adresa] č. j. 13 Cm 250/98-94 ze dne 13. 7. 2000. Žaloba na obnovu tohoto řízení byla pravomocně zamítnuta. Sjednaná úplata za převod ve výši 75 000 000 Kč měla být zaplacena ve splátkách. První ve výši 10,000.000 Kč byla splatná do tří pracovních dnů od podpisu smlouvy, další splátka ve stejné výši do pěti pracovních dnů od propuštění žalovaného 3) z vazby a zbývajících 55,000.000 Kč v měsíčních splátkách ve výši 1,000.000 Kč po dobu 6 měsíců a ve výši 3,000.000 Kč po dobu zbývajících měsíců až do úplné úhrady kupní ceny. Každá z měsíčních splátek měla být zaplacena nejpozději do posledního dne příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem bezprostředně následujícím po propuštění žalovaného 3) z vazby. Pro případ, že by se žalovaný 1) dostal do prodlení se splacením některé ze splátek za podmínek smlouvou stanovených, se stal splatný celý zbytek úplaty. Za závazek žalovaného 1) ze smlouvy se písemnými prohlášeními ručitele ze dne 14. 12. 2001 zaručili žalovaný 3) a společnosti [Anonymizováno] a [právnická osoba]. Posledně jmenovaná společnost zanikla k 1. 4. 2003 bez likvidace sloučením s nástupnickou společností [Anonymizováno] Směnka byla dle smluvních ujednání do doby úplné úhrady úplaty uložena v notářské úschově [Anonymizováno]. Z celkové sjednané úplaty byla zaplacena jen část ve výši 11 000 000 Kč. K úhradě zbývající části úplaty byl žalovaný 1) žalobcem vyzván dne 19. 3. 2003 a následně, poté, co žalovaný 1) zbývající část úplaty nezaplatil ani v dodatečné lhůtě, byli k úhradě vyzváni žalovaní 2) a 3) dne 29. 3. 2003 a 14. 4. 2003. Dopisem ze dne 17. 5. 2005, doručeným žalobci dne 19. 5. 2005, žalovaný 1) od smlouvy odstoupil poté, co zjistil, že podpis osoby, jednající za remitenta při indosaci směnky, tj., podpis Ivana Kristka, je podle znaleckých posudků falzum. Na směnce vyznačený remitent nikdy směnku ve svém držení neměl. Mezi žalobcem a [Anonymizováno] byla dne 7. 12. 2001 uzavřena smlouva o předání směnky, v níž [Anonymizováno] prohlásil, že [Anonymizováno] je 100% vlastníkem předmětné směnky a předal její originál směnky [Anonymizováno] do jeho držení, které mělo skončit okamžikem, kdy dojde k vyrovnání dlužných částek ve výši částky uvedené na předmětné směnce. Ještě před uzavřením této smlouvy měl žalobce dne 8. 12. 1998 potvrdit [Anonymizováno] vlastnictví předmětné směnky, jejíž zaplacení bylo předmětem soudního sporu mezi žalobcem a [Anonymizováno] s tím, že s touto směnkou nesmí být nakládáno a nesmí být požadována k proplacení vystavovatelem a změny mohou být provedeny jen s písemným vlastnoručně napsaným souhlasem pěti větami [Anonymizováno] v dané směnce v hodnotě 75,000.000 Kč. Na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 10. 10. 2001, v trestní věci zn. Nt 2705/2001 byla na žalovaného 3) uvalena vazba, z níž byl propuštěn na základě rozhodnutí státního zástupce Obvodního státního zastupitelství [adresa] ze dne 21. 2. 2002, zn. 1Zt 2464/2001, který dospěl k závěru, že uzavřením dohody o úhradě sporné pohledávky se zmenšilo nebezpečí pokračování v jednání spočívajícím ve snaze vyhnout se jejímu uspokojení. Trestní stíhání proti žalovanému 3) bylo následně usnesením [Anonymizováno] ze dne 19. 1. 2005, zn. KZV 20/2002-174 zastaveno s odůvodněním, že skutky, kterých se měl dopustit, nejsou trestnými činy. [Anonymizováno] rozhodnutí založilo na závěru, že směnečná pohledávka se stala nespornou a vymahatelnou až na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 13. 7. 2000, čj. 13 Cm 250/98-94 a že nebylo postaveno najisto, zda žalobce je osobou ze směnky oprávněnou s ohledem na zjištění učiněná v rámci šetření Policií ČR, že společnost remitenta byla zapsána do obchodního rejstříku až po vystavení směnky a její jednatel remitent [Anonymizováno] nikdy nevystavoval žádné směnky, nepřebíral žádné finanční záruky ani nepřebíral směnky od druhých osob či firem. Z obsahu protokolu o kontrole daní ( z příjmu právnických osob, daně silniční, daně z přidané hodnoty a daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za období od června do prosince 1998, rok 1999 a rok 2000), provedené [Anonymizováno] u žalovaného 1) soud nezjistil, že by se jednalo o mimořádnou kontrolu správcem daně na základě podnětu žalobce. Ohledně příčiny [Anonymizováno] [Anonymizováno] zjistil soud z pitevního protokolu nemocnice v [adresa] ze dne 27. 11. 2001, že se jednalo o sebevraždu. Z fotokopií a originálů částí celostátních či lokálních deníků a týdeníků, které se ve svých článcích zabývaly událostmi kolem zatčení žalovaného 3), činností společností v rámci uskupení [Anonymizováno] a činností žalobce, žalovaného 3), [Anonymizováno], [Anonymizováno], popř. dalších osob z jejich okolí zjistil, že se zčásti jedná o články informující obvyklým způsobem o dění v regionu a dílem o články spadající do oblasti investigativní žurnalistiky. Na základě jakého podnětu byly napsány a jaké byly zdroje údajů v nich obsažených, z nich neplyne. Soud se dále v odůvodnění rozsudku vypořádal s neprovedenými důkazy, které shledal nadbytečné, když v potřebném rozsahu byl již provedenými důkazy dostatečně zjištěn skutkový stav věci.

5. Na základě takto zjištěného skutkového stavu má soud prvního stupně za prokázáno, že žalobce jako postupitel a žalovaný 1) jako postupník uzavřeli dne 14. 12. 2001 smlouvu o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky (dále jen Smlouva), kterou žalobce převedl na žalovaného 1) veškeré nároky vyplývající z předmětné směnky, již pravomocně přiznané rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 13. 7. 2000, a to za sjednanou úplatu ve výši 75 000 000 Kč, splatnou ve splátkách pod ztrátou výhody splátek pro případ nezaplacení některé z nich. Žalovaný 1) zaplatil pouze dvě splátky, a to 17. 12. 2001 částku 10 000 000 Kč a dne 3. 4. 2002 částku 1 000 000 Kč. S odkazem na ust. § 323 odst. 2 ve spojení s ust. § 407 odst. 3 obch. zák. soud dovodil, že provedením částečné úhrady žalovaný 1) založil vyvratitelnou právní domněnku uznání i zbývající části dluhu, když žalovaný při placení nedal žádným způsobem najevo, že by zbývající část dluhu neuznával. Pro nezaplacení druhé splátky, splatné do pěti pracovních dnů od propuštění žalovaného 3) z vazby, tj. 28. 2. 2002, se stala splatná celá zbývající část dluhu žalovaného 1) vůči žalobci ve výši 64 000 000 Kč. Za závazek ze smlouvy o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky převzali dle ust. § 303 obch. zák. ručení žalovaný 3) a žalovaný 2), resp. původně dvě společnosti, [Anonymizováno] a [právnická osoba]., z nichž první zanikla bez likvidace sloučením se žalovaným 2).

6. Procesní obranu žalovaných soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Tvrzení, zpochybňující osobu remitenta a převod směnky na [Anonymizováno] indosamentem, který neučinil jednatel remitenta [Anonymizováno], měl výstavce směnky uplatnit v rámci námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu v řízení u Krajského soudu v [adresa]. To neučinil a směnečný platební rozkaz byl proto ponechán v platnosti. Jakékoli nové přezkoumávání pravomocně přiznané směnečné pohledávky mimo směnečné řízení by bylo porušením, resp. prolomením zásady koncentrace řízení a v podstatě obcházením zákona.

7. S ohledem na ust. § 18 odst. 1 věta první zák. č. 591/1992 Sb. a ust. čl. I § 11 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., podle nichž směnku, vystavenou na řad lze převést pouze indosamentem, shledal zcela nedůvodné tvrzení, že žalobce všechna práva z předmětné směnky převedl již dne 7. 12. 2001 na [Anonymizováno] a nemohl tak tato práva ze směnky dále převést na žalovaného 1). Podle zjištění, učiněných z důkazu fotokopií směnky, uložené od 14. 12. 2001 v notářské úschově u notáře [Anonymizováno], mezi indosamenty na rubu není indosament na řad [Anonymizováno]. Smlouvou o předání směnky ze dne 7. 12. 2001, uzavřenou mezi žalobcem a [Anonymizováno] k platnému převodu práv ze směnky nedošlo. Žalobci jako majiteli směnky svědčí nepřetržitá řada indosamentů a faktické držení směnky, doložené tím, že ji předal do notářské úschovy.

8. Při posuzování námitky neplatnosti právních úkonů žalovaných v důsledku nedostatku svobody vůle, který měl být způsoben existencí tíživých okolností, tlaku a bezprávných výhrůžek, které v rozhodném období přinutily žalované k převzetí a zajištění závazku, ačkoliv by tak žalovaní za normálního stavu věci a běžných okolností nikdy neučinili, soud vyšel z ust. § 37 odst.1 obč. zák., podle něhož právní úkon není učiněn svobodně, byl-li učiněn v důsledku přímého fyzického nebo psychického donucení, přičemž jednající je donucen ke svým projevům vůle vzbuzením důvodné bázně a výhružkou se vynucuje něco, co tímto způsobem vynuceno být nesmí, přičemž výhrůžka musí být adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje, popř. osobám jemu blízkým a musí pocházet buď přímo od druhého subjektu právního úkonu anebo od třetí osoby, ale druhý subjekt právního úkonu o tom věděl či vědět musel a využil toho, a právní úkon donuceného adresáta musí být v přímé příčinné souvislosti s bezprávnou výhružkou. Žalovaní nedostatek svobody vůle dovozovali ze souběhu více událostí ( trestní stíhání žalovaného 3) a jeho vzetí do vazby, [Anonymizováno] [Anonymizováno] a jeho podobnost s [Anonymizováno] [Anonymizováno], jiného dlužníka žalobce, popírajícího jeho směnečné pohledávky ve výši 50 000 000, snaha žalobce dosáhnout převzetí závazku bonitními subjekty, stupňující se tlak médií na podniky [Anonymizováno], v jejichž důsledkem bylo vyvolání pochybností o obchodní serióznosti skupiny a platební schopnosti skupiny i jednotlivých osob plnit převzaté závazky, stupňující se tlak žalobce na převzetí závazku společnosti [právnická osoba], nepříznivý psychický a zdravotní stav žalovaného 3), který převzal ručení ve snaze vyhnout se možným dalším vykonstruovaným trestním oznámením a existenčním problémům skupiny [Anonymizováno], tvrzení žalovaných, že převzali a zaručili závazek, který vůbec nesměřoval vůči nim) a soud uzavřel, že ač lze důvodně předpokládat tíživý dopad těchto událostí na žalované, nejednalo se o výhrůžky, ale události, jejichž intenzita vlivu nedosáhla úrovně, při níž by jednání žalovaných nebylo možno považovat za svobodné. Jednání, předcházející uzavření smlouvy, probíhala za účasti právních zástupců smluvních stran, tudíž právní zástupce žalovaného 1) měl být schopen odlišit tvrdé obchodní jednání od vyhrožování a nelze předpokládat, že by nedokázal zabránit svému klientovi v nesvobodném podpisu smlouvy. Soud dále poukázal na skutečnost, že právě uzavření smlouvy ze dne 14. 12. 2001 bylo zásadním argumentem právního zástupce žalovaného 3), na němž založil žádosti o propuštění žalovaného 3) z vazby. Pokud by žalovaný 1) smlouvu z hlediska základních náležitostí vůle a jejího projevu považoval za neplatnou, stěží by více než měsíc po propuštění žalovaného 3) z vazby poukázal žalobci splátku ve výši 1.000.000 Kč na zaplacení úplaty a ještě v roce 2002 složil část úplaty ve výši 11 000 000 Kč do soudní úschovy. V případě, že by smlouvu považoval za neplatnou, lze předpokládat, že by se neplatnosti smlouvy dovolal a na smlouvu neplnil.

9. Zcela nedůvodné shledal tvrzení žalovaných, že fakticky převzali a zaručili se za závazek, který vůbec nesměřoval vůči nim samotným. Smlouvou žalovaný 1) od žalobce nabyl úplatně pohledávku vůči třetí osobě. Žalovaní 2) a 3), kteří za zaplacení úplaty převzali ručení, museli znát podstatu pohledávky s ohledem na postavení žalovaného 3) ve společnostech žalovaného 1) i žalovaného 2), v jejichž orgánech působil.

10. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

11. Žalovaní ve včas podaném odvolání a jeho doplnění navrhli, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytkli soudu, že nezjistil úplně skutkový stav věci, neboť neprovedl všechny jimi navržené důkazy, z důkazů provedených učinil nesprávná skutková zjištění a věc nesprávně posoudil po právní stránce. Po rekapitulaci žalobních tvrzení, vzájemného návrhu a uplatněné procesní obrany uvedli, že soud jejich obranu vyhodnotil nepřesně. Soud zcela pominul jejich tvrzení o převzetí pohledávky vůči zcela jiným subjektům, tvrzení o neobvyklém zajištění nároku, tvrzení o okolnostech a souvislostech, za nichž žalobce vyžadoval odkoupení pohledávky, tvrzením o důsledcích nezákonné vazby vyvolané trestním oznámením žalobce a nezabýval se ani tvrzeními žalovaných o trestné činnosti žalobce, který byl v minulosti opakovaně vyšetřován orgány činnými v trestním řízení a byl pravomocně odsouzen za podvodné jednání vůči [právnická osoba]., přičemž tuto trestnou činnost páchal rovněž za použití společnosti [právnická osoba]. s využitím osoby jednatele [Anonymizováno]. Žalovaný 3) ani [Anonymizováno], která za žalovaného 1) jednala, nebyli v minulosti trestně stíháni a žalovaný 3) byl obvinění zproštěn. Soud nevzal v úvahu přímý důkaz o nedostatku svobody vůle při uzavření smlouvy v souvislosti s porušením ujednání čl. XI- Ujištění smlouvy žalobcem. V tomto ujednání se žalobce zavázal vůči žalovanému 1) jako nabyvateli směnky neučinit kroky, jež by přímo či nepřímo poškodily obchodně, morálně či finančně podnik nabyvatele, podniky v jeho majetkové účasti či podniky personálně spojené, akcionáře těchto podniků a členy jejich orgánů, a to nepravdivými veřejnými prohlášeními o nesolventnosti, neserióznosti či platební neschopnosti nabyvatele nebo i jinak. Neprovedením důkazů navržených k prokázání tvrzení o nedostatku svobody vůle při uzavření smlouvy a převzetí ručení a tvrzení, že žalobce opakovaně vymáhal sporné pohledávky zcela nestandardně, přičemž v době jejich vymáhání došlo v řadě případů pod tlakem k nečekaným úmrtím, porušil soud právo žalovaných na spravedlivý soudní proces. Za nesprávný považují závěr soudu, že rozhodnutí jiných orgánů (usnesení [Anonymizováno] č. j. 40 T 3/2003, usnesení státní zástupkyně [Anonymizováno] č. j. KZV 20/2002-74) nevycházejí ze směnečného a šekového zákona a nejsou závazná. Dle žalovaných tato rozhodnutí dokládají spornost směnečné pohledávky i vlastnictví směnky žalobcem. Soud také pominul příčinnou souvislost mezi nárokem žalobce vůči třetí osobě a důvody (motivy, příčinami), které vedly žalované k rozhodnutí o odkupu pohledávky. Původ i podstatu nároku žalovaní popírali. O nedostatku svobody vůle přitom mohly vypovídat jen jednající osoby. Navržené důkazy soud nesprávně považoval nikoliv za výhrůžky, ale za události, jejichž intenzita nemohla ovlivnit svobodu vůle žalovaných. Nepřihlédl k tomu, že [Anonymizováno] [Anonymizováno] bezprostředně souvisela s vymáháním jiné směnečné pohledávky žalobce přesahující 50.000.000 Kč, [Anonymizováno] [Anonymizováno] souvisela s uvězněním žalovaného 3), mediální tlak byl vyvolán osobami, které neměly přímý zájem na inkasu pohledávky, žalobce vyhrožoval [Anonymizováno] možností rozšíření trestního oznámení na další osoby a vyžadoval předání akcií a vstup do orgánů společnosti. Jsou přesvědčeni, že závěry soudu jsou založeny na nepochopení celé věci a vznikly v důsledku nedostatečného důkazního řízení, jakož i seznámení soudu s navrženými důkazy. Nesprávný je závěr soudu, že úhradou části závazku dolšo uznání zbývající části dluhu 12. V návaznosti na skutečnosti, které nastaly v průběhu odvolacího řízení, žalovaní své odvolání doplnili. Uvedli, že v návaznosti plnou moc, udělenou [Anonymizováno] žalobcem 14. 5. 2006, který se na ně obrátil jako zmocněnec žalobce, jim byla předložena smlouva o vyrovnání závazku ze dne 14. 5. 2006. Ta jednak potvrzovala existenci plné moci a obsahovala ujednání o vyrovnání dluhu mezi žalobcem a [Anonymizováno], který se zavázal z finančních prostředků, které získá uzavřením dohody o narovnání se společností žalovaného 1), zaplatit žalobci 3 000 000 Kč a zbytek si ponechat na vyrovnání své pohledávky za žalobcem ve výši 75 000 000 Kč. V důsledku splnění závazku z následně uzavřené dohody o narovnání mezi žalobcem a žalovaným 1) ze dne 5. 6. 2006, jejímž obsahem bylo nahrazení původního sporného závazku novým závazkem, v jejímž důsledku původní závazek ze smlouvy o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky, původní závazek zanikl. V rámci odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. 6. 2006 č. j. 13 Cm 83/2003-137, kterým na základě zpětvzetí žaloby, učiněného [Anonymizováno] jako zmocněncem žalobce, soud zrušil vydaný rozsudek a řízení zastavil, však žalobce popřel pravost svého podpisu na plné moci z 14. 5. 2006. V odvolacím řízení bylo toto usnesení potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 22. 3. 2010 č. j. 5 Cmo 457/2009-359, v němž odvolací soud vycházel ze závěrů znaleckých posudků, podle nichž podpis žalobce na plné moci je s vysokou pravděpodobností pravým podpisem žalobce. V dovolacím řízení Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu zrušil usnesením ze dne 17. 12. 2015 č. j. 29 Cdo 1593/2014-678. Závěr odvolacího soudu o pravosti podpisu žalobce na plné moci shledal skutkově podložený provedeným dokazováním, současně však ohledně možného rozporu mezi zájmy žalobce a [Anonymizováno] vyslovil závěr, že takový rozpor zde existoval. Odvolací soud poté s odkazem na závazné závěry dovolacího soudu změnil usnesení soudu prvního stupně, když dle závěrů dovolacího soudu k účinnému zpětvzetí žaloby nedošlo. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 11. 2017 č. j. 29 Cdo 4839/2016-796 odmítl a výslovně odkázal na již dříve přijatý závěr, že zpětvzetí žaloby, učiněné [Anonymizováno] je právním úkonem bez procesně právních účinků pro rozpor s ust. § 32 odst. 2 o. s. ř. S těmito závěry Nejvyššího soudu se žalovaní neztotožňují. Mají dále za to, že uvedené skutečnosti, které nastaly až po vyhlášení napadeného rozsudku, lze v souladu s ust. § 213 odst. 4 o. s. ř. prokazovat v odvolacím řízení. S ohledem na zmocnění, udělené žalobcem [Anonymizováno] dne 14. 5. 2006 (podložené znaleckými posudky o pravosti podpisu žalobce na plné moci) k uzavření dohody o narovnání se společností [právnická osoba]. a k přijetí plnění dle této dohody, byli žalovaní po celou dobu v dobré víře, že dohoda o narovnání byla uzavřena osobou oprávněnou jednat za žalobce a byla v souladu s platnými právními předpisy. Pokud Nejvyšší soud dovodil, že zpětvzetí žaloby, učiněné [Anonymizováno] na základě uvedeného zmocnění je pro rozpor s ust. § 32 odst. 2 o. s. ř. neúčinné, posuzoval existenci rozporných zájmů zastoupeného a zástupce ke dni zpětvzetí žaloby, tj. k 15. 6. 2006, resp. teprve po uzavření dohody o narovnání dne 5. 6. 2006. Při posouzení platnosti hmotněprávních úkonů je však nutno vzít v úvahu, že k formování zájmů zúčastněných subjektů na základě dohody o narovnání došlo až k 5. 6. 2006. Nelze dovodit, že by byly rozporné již ke dni udělení plné moci a uzavření smlouvy o vyrovnání závazku, tj. 14. 5. 2006 nebo ke dni uzavření dohody o narovnání, tj. k 5. 6. 2006. Dohodu o narovnání totiž [Anonymizováno] jménem žalobce uzavřel zcela v souladu s uděleným zmocněním. Existenci rozporu zájmů žalobce a [Anonymizováno], resp. obsah vzájemných práva povinností zúčastněných subjektů bude tedy odvolací soud muset posuzovat k datu 5. 6. 2006, kdy byla dohoda o narovnání uzavřena. Nemůže bez dalšího přejmout závěry dovolacího soudu, neboť se týkají rozporu zájmů mezi zástupcem a zastoupeným v případě procesu. Nelze se ztotožnit se závěrem Nejvyššího soudu, že listiny vystavené v prosinci 1998 a 2001 o zájmech žalobce [Anonymizováno] k 14. 5. 2006 nic nevypovídají. Smlouva o vyrovnání závazku ze dne 14. 5. 2006 dle žalovaných takovou vypovídací hodnotu má. V ní žalobce výslovně uznává svůj dluh vůči [Anonymizováno] ve výši 75.000.000 Kč a jeho řešení uzavřením dohody o narovnání se společností [Anonymizováno] s tím, že plnění bude použito právě na úhradu tohoto dluhu a že žalobce navíc obdrží jako vyrovnání ještě částku 3.000.000 Kč. Tato smlouva navazuje na dřívější dokumenty, v nichž žalobce dluh ve výši 75.000.000 Kč potvrdil. Za zcela nezávazný považují skutkový závěr Nejvyššího soudu, že žalobce plnění 3. 000.000 neobdržel. Dle žalovaných by naopak měl soud zohlednit, že v době, kdy mělo být žalobci plněno, byla vůči němu vedena exekuce k uspokojení pohledávky ve prospěch oprávněného [Anonymizováno] a částka 3.000.000 Kč byla vyplacena pověřenému soudnímu exekutorovi. Hmotněprávní posouzení existence rozporu zájmů mezi zástupcem a zastoupeným je nutno posuzovat v intencích základních zásad, že zákony jsou psány pro dbalé, smlouvy mají být dodržovány a zásady autonomie vůle, a to s přihlédnutím k ust. § 3030 zák. č. 89/2012 Sb. Potencionální kolize zájmů nepostačuje, musí reálně existovat rozpor v intenzitě umožňující závěr, že zmocnitel při udělování plné moci nemohl vzít potencionální riziko kolize zájmů v úvahu pro neznalost osoby zmocněnce či zastření skutečných zájmů zmocněncem. Pouhá nominální kolize zájmů, o níž by zmocnitel věděl nebo mohl vědět, by k neplatnosti úkonu učiněnému v rozporu s ust. § 22 zák. č. 40/1964 Sb. vést neměla. Takový výklad by byl popřením shora uvedených zásad soukromého práva a neodpovídal by ani současné platné úpravě (ust. § 437 zák. č. 89/2012 Sb.), která však navazovala na judikaturu přijatou v rámci výkladu ust. § 22 odst.2 obč. zák. Při posuzování údajného rozporu mezi zájmy zástupce a zastoupeného je intencích judikatury nutno zohlednit také jejich dosavadní jednání. V daném případě nebyly zájmy žalobce a [Anonymizováno] ve vzájemném rozporu, neboť jak z plné moci, tak smlouvy ze dne 14. 5. 2006 vyplývá, že [Anonymizováno] jednal v nejlepším zájmu žalobce, který se jednáním zmocněnce zbavil svého dluhu vůči zmocněnci a ještě obdržel částku 3.000.000 Kč a v mezích zmocnění. Přestože si žalobce musel být a zcela jistě byl vědom možného střetu svých zájmů se zájmy zmocněnce, zmocnění udělil. Měla by tak převážit ochrana třetích osob nad ochranou zmocnitele. Žalovaný 1) při jednání s [Anonymizováno] jednal v dobré víře v pravost předložené plné moci a smlouvy o vyrovnání závazků ze dne 14. 5. 2006. Není právně relevantní, zda se jednalo o zmocnění pravé nebo nepravé, neboť jestliže nepravý zmocněnec jedná s třetí osobou, pak i při nedostatku zmocnění vznikají z jeho jednání právní následky pro nepravého zmocnitele stejně, jako kdyby zmocnění bylo uděleno. Je právně neudržitelné, aby žalobce nejprve udělil svému zástupci zmocnění, na jehož základě zmocněnec za žalobce uzavřel dohodu o narovnání a také obdržel plnění 25.000.000 Kč (plnění [Anonymizováno] bylo poskytnuto žalovanými v dobré víře, že plní žalobci ) a následně vše účelově popřel a pokračoval v řízení o vymáhání pohledávky. Žalobce obdržel i další plnění ve výši 11.000.000 Kč. O rozporu mezi zájmy žalobce a jeho zmocněnce žalovaní nemohli vědět, neboť se důvodně domnívali, že jednají s pravým zmocněncem, zejména když podpis žalobce na plné moci byl shledán pravý. Pochybnosti žalovaných ohledně směnečného nároku vedly k odstoupení žalovaného 1) od smlouvy uzavřené se žalobcem a na žalobce bylo podáno trestní oznámení. Dovolávají se zásady, že nikdo se nemůže s úspěchem dovolávat své nepoctivosti nebo mít prospěch z vlastního protiprávního jednání. Zdůraznili, že v případě procesní plné moci a v procesním právu je situace odlišná zejména s ohledem na zapojení veřejné moci. To je spojeno s požadavekem ochrany subjektů řízení v rámci základních zásad tohoto procesu. Na rozdíl od zmocnění hmotně právního v případě zmocnění procesně právního postačují silné pochybnosti o souladu zájmů zástupce a zastoupeného, čemuž plně korespondují i závěry, přijaté Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 29 Cdo 1593/2014. Dále uvedli, že v řízení, vedeném u Okresního soudu [adresa] pod sp. zn. 6 C 50/2018 se žalovaný 3) po [Anonymizováno] domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši 25.000.000 Kč. Uvedenou částku přijal [Anonymizováno] od žalovaného 3) na základě dohody o narovnání, kterou uzavřel jako zástupce žalobce na základě plné moci. Soud při jednání sdělil účastníkům svůj předběžný názor na projednávanou věc, podle něhož je nárok, který měl být u soudu uplatněn nejpozději v roce 2009, již promlčen a odmítl řízení přerušit, l vstup [Anonymizováno] (žalobce) do řízení jako vedlejšího účastníka nepřipustil pro neprokázaní jeho právního zájmu na výsledku řízení. Uvedli, že jejich případný neúspěch v obou řízeních by tak představoval odepření spravedlnosti. Tento názor zakládají na tvrzení, že [Anonymizováno] své oprávnění jednat za žalobce řádně doložil plnou mocí z 14. 5. 2006 a smlouvou o vyrovnání závazku z téhož dne. Obě obsahovaly výslovné zmocnění k zastupování žalobce ve věci uzavření mimosoudní dohody o úhradě dluhu ze smlouvy o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky ze dne 14. 12. 2001 i k zastoupení žalobce ve věci zpětvzetí žaloby v řízení, vedeném u [Anonymizováno] o zaplacení 64 000 000 Kč. Smlouva o vyrovnání závazků, uzavřená podle ust. §51 obč. zák. obsahovala potvrzení o existenci plné moci a zároveň ujednání o vyrovnání dluhu mezi žalobcem a [Anonymizováno], podle níž [Anonymizováno] z prostředků získaných uzavřením dohody o narovnání zaplatí žalobci částku 3 000 000 Kč a zbytek si ponechá na vyrovnání dluhu ve výši 75 000 000 Kč, který má žalobce vůči [Anonymizováno]. Uzavřená dohoda o narovnání vedla k úplnému vyrovnání závazků mezi [Anonymizováno] a žalobcem ohledně 75 000 000 Kč. To bylo explicitně vyjádřeno a nikým nebylo sporováno. Závěr Nejvyššího soudu ČR v usnesení ze dne 17. 12. 215 č. j. 29 Cdo 1593/214-678 o absolutní neplatnosti plné moci ze dne 14. 5. 2006 se nedotýká smlouvy o vyrovnání závazku z 14. 5. 2006, uzavřené mezi žalobcem a [Anonymizováno]. Ta je nadále úplatná a účinná. Ani v případě úspěchu v řízení by se žalovaný 3) nedomohl vrácení částky 25.000.000 Kč pro nedostatek majetku [Anonymizováno]. [Anonymizováno] by se vůči žalobci nemohl domáhat zaplacení 75.000.000 Kč s ohledem na promlčení nároku, jakož i případného nároku na náhradu škody. Žalovaní by pak ztratili významnou částku na běžných úrocích ze žalované částky, neboť v případě úspěchu by měl žalobce nárok na příslušenství za dobu 12 let, kdy bylo řízení pravomocně zastaveno. Pro případ, že odvolací soud shora uvedenou argumentaci žalovaných neakceptuje, navrhují, aby na výplatu částky 25.000.000 Kč nahlížel jako na poukázku ve smyslu ust. § 535 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění platném v rozhodné době. Mají za to, že smlouvu o vyrovnání závazků ze dne 14. 5. 2006 lze chápat jako pověření žalobce jako poukazatele, udělené [Anonymizováno] jako poukazníkovi, aby si u žalovaného 3) jako poukázaného a údajného dlužníka žalobce vybral poukázku na úhradu dluhu [Anonymizováno] vůči [Anonymizováno]. Podle smlouvy výběrem této poukázky dluh [Anonymizováno] vůči [Anonymizováno] zanikne. Žalovaný 3) plnil na základě této poukázky v přesvědčení, že s ohledem na obsah plné moci bude spor se žalobcem pravomocně ukončen. Z uvedeného žalovaní 2) a 3) dovozují, že jistina žalované částky činí maximálně 39.000.000 Kč. Ohledně této částky pohledávky však žalobce dle ust. § 313 odst. 3 a 315 o. s. ř. ztratil aktivní legitimaci v důsledku doručení exekučního příkazu soudního exekutora [Anonymizováno], Exekutorský úřad [adresa], ze dne 2. 12. 201, č. j. 150 EX 2395/16-37 k provedení exekuce přikázáním jiných peněžitých pohledávek za dlužníkem povinného [Anonymizováno] ze smlouvy o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky ze dne 14. 12. 2001. Ke dni vydání exekučního příkazu na pohledávce oprávněného [Anonymizováno] za žalobcem činila dlužná částka 54.994.535 Kč. Povinný ztrácí okamžikem doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí poddlužníkovi právo na uplatnění přikázané pohledávky, toto právo od tohoto okamžiku svědčí oprávněnému, avšak povinný zůstává hmotněprávním věřitelem přikázané pohledávky. O poddlužnické žalobě o zaplacení částky 54.994.535 Kč je již pod spis. zn. 15 C 4/2019 vedeno řízení u Obvodního soudu pro [adresa]. Žalobce není oprávněn ke dni rozhodování soudu pohledávku vymáhat ani s ní jinak nakládat, a to vůči žádnému ze žalovaných, neboť přijetí jakékoliv výše plnění od kteréhokoliv ze žalovaných by bylo přijetím plnění na jinou peněžitou pohledávku povinného, čímž by došlo ke zkrácení práv oprávněného, jež vymáhá uvedenou pohledávku u Obvodního soudu [Anonymizováno] v řízení o poddlužnické žalobě vedené pod spis. zn. 15 C 4/2019. V současnosti jsou vedena dvě soudní řízení, jejich předmětem je pohledávka vyplývající ze smlouvy o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky ze dne 14. 12. 2001. Žaloba v této věci by dle ust. § 315 o. s. ř. z uvedeného důvodu měla být zamítnuta.

13. Při jednání před odvolacím soudem doplnili, že žalobcem doložená změna žaloby v řízení o poddlužnické žalobě se ještě nepromítla do žádného procesního rozhodnutí soudu, tedy řízení je nadále vedeno o původní pohledávce v nezměněném rozsahu.

14. Žalobce ve vyjádření k odvolání a jeho doplnění navrhl napadený rozsudek, který považuje za věcně i právně správný, potvrdit. Po rekapitulaci okolností, které předcházely vystavení směnky, a skutečností, k nimž došlo po pravomocném přiznání směnečného nároku v soudním řízení uvedl, že zjistil, že veškerý majetek společnosti výstavce směnky byl převeden na společnost žalovaného 1), který je stejně jako žalovaný 2) ovládán stejnými osobami, resp. žalovaným 3). Proto také podal trestní oznámení na neznámého pachatele a věc řešily orgány činné v trestním řízení. Následně byla dne 14. 12. 2001 byla uzavřena dohoda, na jejímž základě byla směnka převedena na žalovaného 1), který se zavázal zaplatit žalobci za tento převod 75.000.000 Kč. Tvrzení žalovaných o neplatnosti této dohody pro nesvobodu vůle, kterou paní [Anonymizováno], která jednala za žalovaného 1), měla uzavřít v tísni a pod nátlakem, je nepravdivé a účelové. Uzavření smlouvy ze dne 14. 12. 2001 předcházela dlouhodobá jednání, iniciovaná zástupci či zaměstnanci žalovaného 1). Již v říjnu 2001 byl takto zástupci žalovaného 1) za účelem zahájení smírných jednání kontaktován tehdejší právní zástupce žalobce, [Anonymizováno]. Advokáti obou stran poté dojednávali obsah předmětné dohody. Lze předpokládat, že pokud by právní zástupce žalovaných dospěl k závěru, že jednání žalobce či jeho zástupce vykazovalo formu bezprávní výhružky, takovou skutečnost oznámil orgánům činným v trestním řízení, což se nestalo. Naopak žalovaný 1) následně na smlouvu plnil. Dle žalobce navíc podmínky smlouvy ze dne 14. 12. 2001 byly sjednány spíše v jeho neprospěch. Původní požadavek žalobce na dohodu ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti nebyl žalovanými akceptován, žalovaní si vymínili zákaz zatížení a zcizení pohledávky žalobce bez jejich souhlasu. Skutečná výše žalobcovy pohledávky dle pravomocného rozsudku činila ke dni uzavření smlouvy 97.053.204,59 Kč, tudíž si lze stěží představit nátlak ze strany žalobce při podpisu smlouvy způsobem, při němž by se vzdal téměř čtvrtiny svého nároku a namísto pravomocné a vykonatelné pohledávky by měl nevykonatelnou nižší pohledávku, kterou by nebyl oprávněn bez souhlasu žalovaných prodat. Naopak následný postup obhájce žalovaného 3) [Anonymizováno] v trestní věci dokládá, že vyšší zájem na uzavření smlouvy se žalobcem měli žalovaní, pro něž uzavření smlouvy bylo podkladem žádosti o zrušení vazby žalovaného 3). S odkazem na závěry, přijaté v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 135/2007 ze dne 26. 8. 2009, podle nichž absolutní neplatnost právního úkonu může způsobit jen bezprávná výhrůžka. Hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu uzavřeného pod jeho vlivem. Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího musí mít přitom základ v objektivně existujícím a působícím stavu a současně se musí stát pohnutkou projevu vůle jednající osoby k jejímu neprospěchu. V projednávané věci žalovaní žádné tvrzení o konkrétním jednání žalobce či třetí osoby směřující vůči žalovaným či osobám jim blízkých neučinili. Ohledně tvrzení žalovaných o zániku závazku z důvodu uzavření dohody o narovnání ze dne 5. 6. 2006, a požadavku na zohlednění plnění ve výši 25.000.000 Kč, poskytnutého žalovaným 1) na bankovní účet [Anonymizováno], odkázal na závazné právní závěry Nejvyššího soudu ČR, podle nichž již v době před vydáním rozhodnutí, jímž soud prvního stupně zrušil rozsudek ze dne 4. dubna 2006 a řízení ve věci zastavil, existoval rozpor zájmů žalobce a pana [Anonymizováno], který má za následek neplatnost (absolutní bezúčinnost) plné moci. Nejvyšší soud ČR vyslovil závazný právní názor, že k plné moci ze dne 14. 5. 2006 a k dohodě o narovnání ze dne 5. 6. 2006 není možné pro jejich absolutní neplatnost přihlížet, jakož ani k jakýmkoliv právním jednáním, které [Anonymizováno] na základě plné moci ze dne 14. 5. 2006 za žalobce učinil. Nedůvodné a nepravdivé je i tvrzení žalovaných, že na základě dohody o narovnání ze dne 5. 6. 2006 přijal žalobce od žalovaných plnění ve výši 25 000 000 Kč. Takové plnění by nezakládalo vztah bezdůvodného obohacení mezi žalobcem a žalovaným 1). Ohledně tvrzení žalovaných, že v řízení vedeném žalovaným 1) proti [Anonymizováno] u Okresního soudu [Anonymizováno] pod sp. zn. 6 C 50/2018, jehož předmětem je vydání bezdůvodného obohacení ve výši 25 000 000 Kč, byla rozsudkem žaloba zamítnuta, doplnil, že v odvolacím řízení byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení, v němž velmi pravděpodobně žalovaný 1) se svým nárokem uspěje. Za této situace by zohlednění jako platby 25 000 000 Kč na pohledávku žalobce bylo nespravedlivé. K tvrzení žalovaných o ztrátě aktivní legitimace žalobce v důsledku exekučního příkazu č. j. 150 EX 2395/16-37, vydaného dne 20. 12. 2016 soudním exekutorem, [Anonymizováno], Exekutorský úřad [adresa], kterým soudní exekutor postihl pohledávku žalobce proti žalovanému 1), která je předmětem tohoto řízení, uvedl, že usnesením ze dne 24. 9. 2020, č. j. 150 EX 2395/16-86 soudní exekutor exekuční příkaz č. j. [Anonymizováno] zrušil. Pominuly tím veškeré účinky, které s vydáním exekučního příkazu k přikázání pohledávky vznikly a o aktivní legitimaci žalobce nemůže být jakýkoliv pochyb. S ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. žalobce navrhl, aby o nákladech řízení před soudem prvního stupně s ohledem na zrušení vyhl. č.484/2000 Sb. bylo rozhodnuto podle vyhl. č.177/1996 Sb. a byla mu přiznána náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 1 507 425 Kč.

15. Při jednání před odvolacím soudem dále doplnil, že podáním ze dne 23. 11. 2020 byla v řízení, vedeném u Obvodního soudu [adresa] pod sp. zn. 15 C 4/2019 žalobcem provedena změna žaloby. Uvedl, že výrok I. rozsudku nezohledňuje období, za něž jsou úroky přiznány.

16. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.).

17. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování.

18. Dokazování dále doplnil o účastníky navržené listinné důkazy, vztahující se ke skutečnostem, které nastaly až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně. Dokazování v uvedném rozsahu je přípustné jak z hlediska zásady neúplné apelace odvolacího řízení (§ 205a písm. f) o. s. ř.), tak z hlediska svého rozsahu (§ 213 odst. 4 o. s. ř.).

19. Z plné moci, datované 14. 5. 2006 zjistil, že jí [Anonymizováno] zmocnil [Anonymizováno] k zastupování ve věci uzavření mimosoudní dohody o úhradě dluhu ze smlouvy o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky, kterou [Anonymizováno] uzavřel se společností [právnická osoba]. dne 14. 12. 2001, zejména aby sjednal novou částku, kterou bude dluh uhrazen bez dalších nároků, podepsal mimosoudní dohodu, převzal finanční částku na úhradu dluhu a dále aby jej zastoupil ve věci zpětvzetí žaloby podané u Městského soudu v Praze dne 30. 4. 2003 o zaplacení 64 000 000 Kč s přísl.

20. Ze smlouvy o vyrovnání závazku, uzavřené mezi [Anonymizováno] a [Anonymizováno] dne 14. 5. 2006 zjistil, je v bodě I. deklarováno zmocnění, udělené dne 14. 5. 2006 [Anonymizováno] [Anonymizováno] řízení a rozsah tohoto zmocnění. V bodě se smluvní strany dohodly, že pan [Anonymizováno] po převzetí finanční částky, která bude nově sjednána na uhrazení dluhu společnosti [Anonymizováno] vyplatí z této finanční částky [Anonymizováno] 3.000.000 Kč a zbytek finančních prostředků si ponechá jako vyrovnání dluhu [Anonymizováno] vůči němu ve výši 75.000.000 Kč s tím, že tímto bude závazek [Anonymizováno] vůči [Anonymizováno] zcela vyrovnán a [Anonymizováno] již vůči [Anonymizováno] nebude mít žádné pohledávky. V bodě III. smluvní strany souhlasí s obsahem smlouvy a deklarují, že byla sepsána na základě jejich svobodné vůle, nebyla ujednána v tísni ani za jinak jednostranně nevýhodných podmínek.

21. Z dohody o narovnání, uzavřené dne 5. 6. 2006 mezi společností [právnická osoba]., označené jako povinná a [Anonymizováno], označeným jako oprávněným, za nějž na základě plné moci ze dne 14. 5. 2006 jednal [Anonymizováno] zjistil, že v čl. I a II je specifikována pohledávka oprávněného za povinným ze smlouvy o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky ve výši 75 000 000 Kč, zajištěná ručitelskými závazky ve smlouvě vymezených subjektů. Dále je uvedeno, že o části této pohledávky ve výši 64.000.000 Kč bylo rozhodnuto dosud nepravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006 č. j. 13 Cm 86/2003, kterým byla povinné a společnosti [právnická osoba]. a [Anonymizováno] uložena povinnost společně nerozdílně zaplatit oprávněnému 64 000 000. Kč s přísl. a náklady řízení. V čl. II dohody se smluvní strany dohodly, že povinná uhradí oprávněnému 25 000 000 Kč ve lhůtě do 29. 6. 2006, a to složením této částky na nově založený bankovní účet č. [č. účtu], z něhož bude částka 12 500 000 Kč uvolněna dne 29. 6. 2006 podle dispozic [Anonymizováno] a zbývající část bude téže osobě vyplacena do tří od právní moci usnesení o zastavení řízení ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 13 Cm 86/2013. V čl. IV oprávněný prohlásil, že zaplacením částky 25.000.000 Kč povinnou oprávněnému byla zcela uspokojena jeho pohledávka, specifikovaná v čl.I dohody a že tím zanikají veškeré nároky oprávněného ze smlouvy o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky, uzavřené mezi smluvními stranami dne 14. 12. 2001, včetně nároku vůči ručitelům závazku povinné dle jejich ručitelských prohlášení ze dne 14. 12. 2001. Oprávněný dále prohlásil, že na povinné nebude požadovat žádné další plnění přiznané mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006 č. j. 13 Cm 86/2003 a že do dvaceti dnů od podpisu dohody o narovnání vezme svou žalobu zpět. V čl. VI prohlásily smluvní strany, že jejich vůle směřuje k nahrazení původního závazku ze Smlouvy novým závazkem povinného zaplatit částku 25.000.000 Kč, jehož zaplacením zaniká závazek předchozí.

22. Z usnesení Obvodního soudu [adresa] č. j. 38 EXE 2988/2016-37 ze dne 20. 4. 2014 zjistil, že jím byl ve věci oprávněného [Anonymizováno] proti povinnému [Anonymizováno] pro 49.000.000 Kč s přísl. zamítnut návrh společnosti [Anonymizováno] na částečné zastavení exekuce ohledně exekuce přikázáním jiných peněžitých pohledávek za dlužníkem povinného, o níž bylo rozhodnuto exekučním příkazem soudního exekutora [Anonymizováno] č. j. 150 EX 2395/16-37 ze dne 20. 12. 2016. Podle odůvodnění soud přijal s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005 sp. zn. 20 Cdo 903/2004 závěr, že tvrzení navrhovatelky, tj. společnosti [Anonymizováno], lze řešit jen v řízení o poddlužnické žalobě.

23. Z exekučního příkazu soudního exekutora [Anonymizováno], Exekutorský úřad [adresa], č.j. 150 EX 2395/16-37 ze dne 20. 12. 2016 zjistil, že tento soudní exekutor, byl na základě pověření Obvodního soudu [adresa] ze dne 25. 11. 2016 pověřen provedením exekuce proti povinnému [Anonymizováno] na návrh oprávněného [Anonymizováno] k vymožení povinnosti povinného zaplatit oprávněnému pohledávku ve výši 49.000.000 Kč s přísl., povinnosti uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce a oprávněnému jeho náklady. Jedná o exekuční příkaz, k provedení exekuce přikázáním jiných peněžitých pohledávek za společností [právnická osoba]. jako dlužníkem [Anonymizováno] (povinného), vyplývající ze Smlouvy, uzavřené mezi [Anonymizováno] jako převodcem a společnosti [právnická osoba]. jako nabyvatelem, dle které je dlužník povinného povinen uhradit povinnému částku 64.000.000 Kč s přísl., které jsou splatné a nebo se stanou splatné a nebo budou postupně vznikat v budoucnu. V exekučním příkazu soudní exekutor zakázal povinnému s dotčenou pohledávkou jakkoliv nakládat a současně povinného i jeho dlužníka upozornil, že dle ust. § 313 odst. 3 o. s. ř. ztrácí povinný právo na jinou peněžitou pohledávku, okamžikem doručení exekučního příkazu dlužníkovi povinného, a to až do výše vymáhané pohledávky, jejího příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů exekuce.

24. Z kopie poddlužnické žaloby, podané dne 3. 10. 2019 u Obvodního soudu [adresa], u něhož je věc vedena pod sp. zn. 15 C 4/2019 zjistil, že se jí žalobce [Anonymizováno] domáhá po společnosti [právnická osoba]. zaplacení částky 54.994.535 Kč. Podle žalobních tvrzení důvodem podání žaloby byla skutečnost, že dlužník povinného žalobci jako oprávněnému nevyplatil pohledávku dle ust. § 314a odst. 2, resp. 314 c odst.1 a 3 o.s.ř. ani poté, co byl [Anonymizováno] jako povinnému a dlužníku povinného doručen exekuční příkaz soudního exekutora [Anonymizováno], Exekutorský úřad [adresa], č.j. 150 EX 2395/16-37 ze dne 20. 12. 2016 k provedení exekuce přikázáních jiných peněžitých pohledávek za dlužníkem povinného [Anonymizováno] za společností [Anonymizováno] ze smlouvy o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky ze dne 14. 12. 2001.

25. Z kopie podání [Anonymizováno] ze dne 16. 6. 2020, adresovaného Obvodnímu soudu [adresa] k sp. zn. 15 C 4/2019-48 zjistil, že jeho obsahem je sdělení souhlasu [Anonymizováno] se vstupem do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobce.

26. Z usnesení soudního exekutora [Anonymizováno], Exekutorský úřad [adresa], č.j. 150 EX 2395/16-87 ze dne 24. 9. 2020 zjistil, že tímto usnesením byl zrušen exekuční příkaz č.j. 150 EX 2395/16-37.

27. Odvolací soud se primárně zabýval tou částí odvolání žalovaných, která se zakládala na tvrzeních, vycházejících ze skutečností, k nimž došlo po vyhlášení napadeného rozsudku.

28. Při posouzení důvodnosti tvrzení žalovaných, že žalobce ztratil aktivní legitimaci ohledně části pohledávky okamžikem doručení exekučního příkazu soudního exekutora [Anonymizováno] ze dne 20. 12. 2016, č. j. 150 EX 2395/16-37 k provedení exekuce přikázáním jiných peněžitých pohledávek za dlužníkem povinného [Anonymizováno] ze Smlouvy a dále tvrzení, že vzhledem k řízení o poddlužnické žalobě, vedeném Obvodním soudem [adresa] pod. sp. zn. 15 C 4/2019, je souběžně vedeno dvojí řízení o téže pohledávce, neboť o návrhu na změnu žaloby soud v řízení o poddlužnické žalobě dosud soud nerozhodl, vyšel odvolací soud z ust. § 312 až 315 o. s ř.

29. Podle § 312 o. s. ř. výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky než pohledávky z účtu peněžního ústavu se provede zákazem výplaty pohledávky povinnému. Takto se postupuje i v případě, že pohledávka povinného se stane splatnou teprve v budoucnu, jakož i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat. Výkon rozhodnutí postihuje pohledávku povinného jen do výše pohledávky oprávněného, pro kterou byl nařízen, a jejího příslušenství .

30. Podle § 313 o. s. ř. v nařízení výkonu rozhodnutí zakáže soud povinnému, aby se svou pohledávkou jakkoli nakládal. Dlužníkovi povinného zakáže soud, aby po tom, kdy mu bylo doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, povinnému jeho pohledávku vyplatil. Nařízení výkonu rozhodnutí doručí soud oprávněnému, povinnému a dlužníkovi povinného; dlužníkovi povinného je doručí do vlastních rukou. Povinný ztrácí právo na vyplacení pohledávky dnem, kdy bylo dlužníkovi povinného doručeno nařízení výkonu rozhodnutí.

31. Podle § 314 o. s. ř., jakmile nabude nařízení výkonu rozhodnutí právní moci, vyrozumí o tom soud dlužníka povinného. Dlužník povinného vyplatí pohledávku, jestliže je již splatná, oprávněnému; není-li pohledávka povinného dosud splatná, vyplatí ji oprávněnému, jakmile se stane splatnou (odstavec 1). Výplatou oprávněnému se zprostí dlužník povinného své povinnosti vůči povinnému (odstavec 2).

32. Podle § 315 odst. 1 o. s. ř. nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku podle § 314a odst. 2, popřípadě podle § 314c odst. 1 a 3, může oprávněný proti dlužníku povinného vlastním jménem podat návrh na výkon rozhodnutí, jestliže jej mohl podat povinný, jinak se domáhat vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí, popřípadě v řízení podle zvláštního zákona. Nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkor povinného smír, ani prominout její zaplacení. Dlužník povinného si v takovém případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči oprávněnému. Neuplatní-li oprávněný včas u soudu, popřípadě u jiného orgánu pohledávku povinného vůči dlužníkovi povinného nebo neoznámí-li povinnému, že ji uplatňuje, odpovídá povinnému za škodu, která by mu tím popřípadě vznikla.

33. Z uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že přikázáním pohledávky oprávněnému nedochází z hlediska hmotného práva ke změně věřitele, v řízení mezi dlužníkem jako žalobcem a poddlužníkem jako žalovaným o zaplacení pohledávky však dlužník okamžikem doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí ztrácí aktivní věcnou legitimaci. Pokud by následně žalobce v řízení neučinil procesní návrh podle § 107a o. s. ř. na vstup oprávněného do řízení o této pohledávce na své místo, bylo by nutno žalobu zamítnout (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 8. 2012 sp. zn. 20 Cdo 412/2012, ze dne 27. 1.2005, sp. zn. 20 Cdo 1223/2003). Podání poddlužnické žaloby oprávněným vůči dlužníkům povinného je zákonem upraveným procesním institutem, který umožnuje oprávněnému domáhat se uspokojení své pohledávky přímo vůči dlužníkům povinného. Pravomocné usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí je pak právním titulem, na jehož základě se oprávněný přikázané pohledávky domáhá, resp. od něhož se odvozuje jeho aktivní legitimace. Poddlužnická žaloba je tedy v podstatě nuceným výkonem práva, neboť pokud poddlužník nevyplatí oprávněnému řádně a včas pohledávku, je oprávněný zákonem zmocněn pohledávku vlastním jménem vymáhat v řízení o poddlužnické žalobě.

34. Z uvedeného vyplývá, že ztráta aktivní legitimace žalobce se neváže k podání poddlužnické žaloby, ale k doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, resp. k právní moci tohoto usnesení. Tím byl v projednávané věci exekuční příkaz soudního exekutora [Anonymizováno], Exekutorský úřad [adresa], č. j. 150 EX 2395/16-37 ze dne 20. 12. 2016. Byl-li tento exekuční příkaz následně usnesením téhož soudního exekutora č. j. 150 EX 2395/16-87 ze dne 24. 9. 2020 zrušen a usnesení o zrušení exekučního příkazu nabylo právní moci ( viz úřední záznam ve spise), lze a contrario dovodit, že právní mocí usnesení o zrušení exekučního příkazu, došlo k obnově aktivní legitimace žalobce ohledně dotčené části pohledávky v řízení v projednávané věci. Právními důsledky zrušení usnesení o nařízení exekuce z hlediska aktivní legitimace oprávněného (věřitele žalobce [Anonymizováno]) k dalšímu vedení řízení o poddlužnické žalobě, stejně jako námitkou, že žaloba nebyla podána v zákonem stanovené lhůtě (byla-li uplatněna), se bude zabývat Obvodní soud [adresa] v jím vedeném řízení o poddlužnické žalobě. Předmětem obou shora uvedených řízení je sice (zčásti) pohledávka za stejným dlužníkem, společností [Anonymizováno], řízení je však vedeno mezi odlišnými subjekty na straně žalobce. Nelze tedy uvažovat o litispendenci, totožnost věci dána není. Jde o posouzení otázky aktivní legitimace. Odvolací soud shora vyložil, proč tvrzení žalovaných o ztrátě aktivní legitimace žalobce k vedení řízení v projednávané věci vyhodnotil jako nedůvodné. Proto také skutečnost, že předmětem řízení o poddlužnické žalobě je nadále žalobou uplatněná pohledávka, neboť o návrhu [Anonymizováno] na změnu žaloby v řízení dosud nebylo soudem rozhodnuto, shledal odvolací soud bez významu pro řízení v této věci.

35. Odvolací soud se neztotožnil ani s názorem žalovaných, že závěry, přijaté Nejvyšším soudem České republiky v usnesení ze dne 17. 12. 2015 č. j. 29 Cdo 1593/2014-678 ohledně rozporu zájmů mezi zástupcem a zastoupeným, se týkají jen procesního úkonu zpětvzetí žaloby. Žalovaní z uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu dovozují, že existenci rozporu zájmů žalobce a [Anonymizováno], resp. obsah vzájemných práv a povinností zúčastněných subjektů musí odvolací soud posuzovat k datu uzavření dohody o narovnání, tj. 5. 6. 2006, neboť nelze dovodit, že by zájmy byly rozporné již ke dni udělení plné moci a uzavření smlouvy o vyrovnání závazku, tj. 14. 5. 2006 nebo ke dni uzavření dohody o narovnání, tj. k 5. 6. 2006. Dle odvolacího soudu však ze závěrů, jak byly dovolacím soudem formulovány ve shora uvedeném rozhodnutí, vyplývá, že dovolací soud shledal existenci rozporu zájmů mezi zastoupeným a zástupcem již při jednání o uzavření dohody o narovnání, neboť právě jejím obsahem bylo ujednání, z jehož obsahu je rozpor dovolacím soudem dovozován. Rozpor v zájmech zastoupeného a zástupce, který má za následek neplatnost (absolutní bezúčinnost) plné moci, Nejvyšší soud dovodil ze skutkových okolností, podle nichž nepravomocným rozsudkem ze dne 4. 4. 2006 uložil soud prvního stupně žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci z titulu pohledávky z dohody a ručení za tuto pohledávku částku 64 000 000 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí a na náhradu nákladů řízení částku 630 125 Kč na základě právních úkonů učiněných zástupcem žalobce [Anonymizováno], tj. dohody o narovnání a zpětvzetí žaloby, žalovaní měli žalobci místo částky 64 000 000 Kč zaplatit jen částku 25 000 000 Kč, a to na účet, k němuž mají podpisové právo společně [Anonymizováno] jako zástupce žalobce a třetí žalovaný jako osoba ručící za splnění pohledávky dle dohody. Uzavřel, že zájem žalobce, aby mu žalovaní zaplatili částku 64 000 000 Kč s přísl. a náklady řízení, je v příkrém rozporu se zájmem [Anonymizováno], který vyplynul z jím učiněných procesních a hmotněprávních úkonů, podle nichž se žalobci nejen že nedostalo žádného plnění, ale plnění žalovaných v rozsahu částky 25 000 000 Kč se dostalo do dispozice [Anonymizováno] a třetího žalovaného. Tímto právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud vázán (§ 226 o. s .ř.) a také z něj vycházel a v jeho intencích shledal dohodu o narovnání neplatnou pro kolizi zájmů mezi zástupcem a zastoupeným (žalobcem a [Anonymizováno]) při jejím uzavírání. Podle ust. § 22 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb. (platného v rozhodné době) zastupovat jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Právní úkony zástupce, jež učinil v rozporu s § 22 odst. 2, jsou neplatné. Ze skutečnosti, že žalovaný 1) se žalobou domáhal po [Anonymizováno] vrácení plnění ve výši 25.000.000 Kč na základě dohody o narovnání z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění z neplatné smlouvy pak jednoznačně vyplývá, že rovněž žalovaný 1) z uvedeného závazného právního názoru dovolacího soudu o neplatnosti dohody o narovnání vycházel. Pokud by tomu tak nebylo, logicky by setrval na tvrzení, že žalobou uplatněná pohledávka právě plněním částky 25 000 000 Kč na základě dohody o narovnání z 5. 6. 2006 zanikla a nedomáhal by se v samostatném řízení vrácení tohoto plnění jako plnění poskytnutého bez právního důvodu. Nedůvodné shledal odvolací soud také tvrzení žalovaných, že plnění ve výši 25 000 000 Kč, poskytnuté žalovaným 1) na základě dohody o narovnání je nutno zohlednit v tomto řízení. Rozsudek, jímž byla z důvodu promlčení nároku žaloby o vydání bezdůvodného obohacení zamítnuta, nenabyl právní moci, ale byl odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Řízení o této pohledávce tedy dosud pravomocně ukončeno není. Argumentaci žalovaných, že nezohlednění tohoto plnění by ve svém důsledku představovalo odepření spravedlnosti, proto nelze přisvědčit. Tvrzení žalovaného 1), že jím poskytnuté plnění 25 000 000 Kč bylo plněním bez právního důvodu a tvrzení, že tímto plněním poskytnutým na základě dohody o narovnání zanikl jeho závazek, vedle sebe nemohou obstát. Poskytnuté plnění nemůže být současně řádným plněním smlouvy a plněním bez právního důvodu, které je třeba vydat. Stejně nedůvodný shledal požadavek žalovaných, aby soud na výplatu částky 25 000 000 Kč nahlížel jako na poukázku ve smyslu ust. § 535 zák. č. 40/1964 Sb., neboť jde o pouze účelovou právní konstrukci za situace, kdy takové plnění mělo základ v dohodě o narovnání, která byla shledána Nejvyšším soudem neplatnou.

36. Správné shledal odvolací soud i závěry, přijaté soudem prvního stupně ohledně hodnocení žalovanými uplatněné procesní obrany.

37. Směnečná pohledávka byla žalobci pravomocně přiznána rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 13. 7. 2000 č. j. 13 Cm 250/98-94. Proto se v tomto řízení nelze zabývat tvrzeními žalovaných, zpochybňujícími vlastnické právo žalobce ke směnce, která jsou svou povahou směnečnými námitkami, které mohl uplatnit jen směnečný dlužník a jen v soudním řízení o zaplacení směnečné pohledávky. Pravomocný rozsudek, jímž byla žalobci směnečná pohledávka přiznána, zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. K závěrům, přijatým v usnesení Městského soudu v Praze č. j. 40 T 3/2003 a v usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství č. j. KZV 20/2002-74 proto nelze přihlížet, neboť ty byly závazné jen v trestním řízení.

38. Nedůvodné je také tvrzení žalovaných, že v době převodu směnky na žalovaného 1) nebyl žalobce majitelem směnky, neboť práva z ní dne 7. 12. 2001 převedl na [Anonymizováno]. [Anonymizováno] se nikdy nestal majitelem směnky, směnka na něj indosována nebyla. To prokazují zjištění, učiněná soudem prvního stupně z kopie směnky, jejíž prvopis je uložen v notářské úschově. Na rubu směnky není vyznačen indosament, prokazující převod směnky žalobcem na [Anonymizováno]. Převodní účinky dle ust. čl. I § 11 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. a ust. § 18 odst. 1 věty první zák. č. 591/1992 Sb. má indosament a následné předání směnky s vyznačeným indosamentem indosatáři. Smlouvou ze dne 7. 12. 2001, uzavřenou mezi žalobcem a [Anonymizováno] ani pouhým předáním směnky k převodu práv ze směnky nemohlo dojít. Žalobci, který směnku měl ve svém držení, jako jejímu majiteli svědčila v době převodu nepřetržitá řada indosamentů.

39. Námitka nedostatku svobody vůle žalovaných v důsledku bezprávných výhrůžek (jakékoliv přímé donucení žalovaní ani netvrdili), byla soudem posouzena správně. V projednávané věci nebylo provedenými důkazy prokázáno, že by žalobce projevy vůle žalovaných ovlivnil bezprávnou výhrůžkou, resp. že by se takového jednání vůbec dopustil. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žádnou ze skutečností, z nichž nesvobodu své vůle žalovaní dovozují, nelze považovat za bezprávnou výhrůžku, neboť nešlo o jednání žalobce, ale o události, jejichž intenzita nemohla svobodu žalovaných ovlivnit. Účast právních zástupců smluvních stran při jednáních předcházejících uzavření Smlouvy a převzetí ručení fakticky vylučovala možnost, že by žalovanému 1) jeho právní zástupce nezabránil v uzavření smlouvy, ze strany žalobce vynucované bezprávnou výhrůžkou. Pokud by smlouvu žalovaný 1) považoval za neplatnou, bylo by logické, že by se neplatnosti dovolal a na závazky z takové smlouvy neplnil. Žalovaný 1) však zaplatil nejen první sjednanou splátku úplaty v roce 2001, ale další částečné plnění poskytl dokonce o dva roky později v roce 2003. S tvrzeními žalovaných, týkajících se okolností, za nichž žalobce vyžadoval odkoupení pohledávky a o důsledcích koluzní vazby žalovaného 3) se soud prvního stupně vypořádal v odůvodnění rozsudku, když tato tvrzení posoudil v rámci vyhodnocení námitky neplatnosti právních úkonů pro nesvobodu vůle žalovaných. Neobstojí ani tvrzení žalovaných o neobvyklém zajištění nároku. S ohledem na výši pohledávky zajištění takové pohledávky ručením tří subjektů, navíc osobně provázaných s dlužníkem, nelze shledat nepřiměřené. Takto sjednané zajištění žalobci garantovalo možnost uspokojení jeho pohledávky pro případ nesplnění zajištěného závazku dlužníkem. Tvrzení žalovaných o opakovaném vyšetřování žalobce orgány činnými v trestním řízení a jeho pravomocném odsouzení za trestný čin podvodu pro samotné posouzení procesní obarny žalovaných nelze shledat relevantní, neboť ohledně jednání žalobce při uzavření smlouvy žádnou vypovídací hodnotu nemají. Žalovaní dále přímý důkaz o nedostatku svobody vůle žalovaného 1) při uzavření smlouvy dovozují z porušení smluvního ujednání čl. XI smlouvy žalobcem. Porušení tohoto ujednání však nebylo provedenými důkazy prokázáno, resp. nebylo prokázáno, že k medializaci věci nebo k provedení finanční kontroly [Anonymizováno] u žalovaného 1) došlo z podnětu žalobce. V obecné rovině pak podání trestního oznámení žalobcem jako věřitelem na žalovaného 3) na podkladě zjištění, že ze společnosti dlužníka byl vyveden majetek, resp. tento majetek byl vložen do společnosti [právnická osoba]., v důsledku čehož možnost uspokojení žalobcovy pohledávky byla fakticky eliminována, je krokem zcela očekávatelným a logickým. Je zcela bez významu, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto o vložení majetku dlužníka žalobce do jiné společnosti a zda se k tomu došlo na základě požadavku financující banky [Anonymizováno], jak uváděli žalovaní.

40. Důvodnou obranu žalovaných nezakládá ani tvrzení, že převzali a zaručili se za závazek, který vůbec nesměřoval vůči nim samotným. Žalovaný 1) od žalobce nabyl úplatně pohledávku vůči třetí osobě. Pokud jde o ručení, převzaté žalovanými 2) a 3) za závazek žalovaného 1) k zaplacení úplaty za převod směnečné pohledávky, lze přisvědčit soudu prvního stupně, že vzhledem k funkcím, které žalovaný 3) zastával v rozhodné době ve společnostech žalovaného 1) i žalovaného 2), měli, resp. museli mít informace o postupované směnečné pohledávce. Dále je nutno zdůraznit, že ručení je jedním ze zákonem upravených způsobů zajištění závazku, jehož účelem je zajištění uspokojení věřitele pro případ, že dlužník svůj závazek řádně a včas nesplní. Z podstaty věci je ručení poskytováno třetí osobou odlišnou od dlužníka, u níž má věřitel vyšší pravděpodobnost případného uspokojení své pohledávky.

41. Z důvodů shora vyložených odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích ve věci samé, tj. výrocích I. a II. shledal věcně správný, a to i ohledně přiznaných úroků z prodlení. S ohledem na zákonnou úpravu ( §517 odst.2 obč. zák. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb.) je zřejmé, že se jedná o roční úroky z prodlení.

42. Nákladový výrok rozsudku však shledal nesprávný. Jsou-li ve stejném řízení nároky uplatněny žalobou a vzájemnou žalobou a je o nich samostatně rozhodnuto, je třeba při rozhodování o náhradě nákladů řízení posoudit věc uplatněnou žalobou a věc uplatněnou vzájemnou žalobou samostatně, tedy samostatně rozhodnout o nákladech řízení o žalobě a nákladech řízení o vzájemné žalobě (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 2. 2018 sp. zn. 23 Cdo 4609/2017). Protože o nákladech řízení soud prvního stupně rozhodoval podle vyhl. č.484/2000 Sb., je nutno o nákladech řízení rozhodnou podle platné právní úpravy. S ohledem na závěry, přijaté Ústavním soudem v nálezu ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3559/15, podle nichž v situaci, kdy do řízení strany sporu vstoupily za účinnosti tzv. přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb., přičemž o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto až po jejím zrušení Ústavním soudem, musí obecné soudy zvážit také stránku legitimního očekávání účastníků a v odůvodněných případech, kdy by určení výše nákladů právního zastoupení v souladu s následně zavedenou praxí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) znamenalo nezanedbatelné zvýšení těchto nákladů oproti výši, s níž mohl účastník pro případ neúspěchu ve sporu počítat, je namístě poskytnout takovému legitimnímu očekávání účastníka řízení ochranu a rozhodnout o nákladech řízení v intencích § 136 o. s. ř., tedy na základě volné úvahy soudu. Dle názoru odvolacího soudu se uveden závěry uplatní i v této věci, kdy o nákladech prvostupňového řízení, bylo soudem rozhodováno v roce 2006 ještě podle tehdy platné přísudkové vyhlášky. Odvolací soud proto porovnal celkovou výši nákladů řízení, která by byla stanovena podle vyhl. č. 484/2000 Sb. a výši nákladů, jejichž výše by byla stanovena podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Výše nákladů řízení, vzniklých žalobci, stanovená podle vyhl. č. 484/2000 Sb., by za řízení o žalobě činila celkem 1 229.869,75 Kč ( náhrada soudního poplatku 1 000 000 Kč, odměna za řízení o žalobě 189 600 Kč, paušální náhrada za 5 úkonů služby po 75 Kč a náhrada za 21% ), za řízení o vzájemné žalobě celkem 220.159,50 Kč ( odměna 181 950 Kč, náhrada za 4 úkony po 75 Kč a náhrada za 21%DPH). Výše nákladů řízení stanovená podle vyhl. č. 177/1996 Sb. za řízení o žalobě činí 1.423.348,75 Kč ( náhrada soudního poplatku 1.000.000 Kč, odměna za pět úkonů právní služby po 69 900 Kč, pět paušálních náhrad hotových výdajů po 75 Kč a náhrada DPH) a za řízení o vzájemné žalobě činí 236. 071 Kč (odměna za čtyři úkony právní služby po 48 700 Kč, čtyři paušální náhrady hotových výdajů po 75 Kč a náhrada DPH). Výše nákladů řízení, stanovená podle vyhl. č. 177/1996 Sb. je tedy značně vyšší než výše, která by byla stanovena podle vyhl. č. 484/20 Sb. V intencích závěrů shora uvedeného nálezu Ústavního soudu proto odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci je třeba vycházet z reparační povahy institutu náhrady nákladů řízení a s přihlédnutím k výši nákladů řízení, s nimiž mohli účastníci pro případ vlastního neúspěchu počítat, rozhodnout o nákladech řízení v intencích ust. § 136 o. s. ř. a vycházet z částky vypočtené podle vyhl. č. 484/2000 Sb. Žalobci tak za řízení o žalobě byla přiznána náhrada nákladů ve výši 1 229.870 Kč a za řízení o vzájemné žalobě ve výši 220.160 Kč.

43. V řízení úspěšnému žalobci přiznal odvolací soud podle ust. § 224 odst.1, 243g odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení o žalobě v rozsahu odměny za 5 úkonů právní služby dle ust. § 7 bod 7 a 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 69 900 Kč ( vyjádření žalobce k odvolání žalovaných ze dne 3. 7. 2018, písemné podání ze dne 6. 4. 2018, doplnění vyjádření k odvolání ze dne 5. 10. 2020, dva úkony za účast na jednání před odvolacím soudem dne 19. 1. 2021, které přesáhlo dvě hodiny), dále odměny ve výši jedné poloviny za 22 úkonů právní služby dle ust. § 7 bod 7 a 11 cit. vyhl., tj. ve výši 34 950 Kč ( odvolání žalobce ze dne 19. 10. 2006 proti usnesení soudu prvního stupně, vyjádření žalobce ze dne 23. 2. 2007, písemné podání ze dne 11. 6. 2007, písemné podání ze dne 9. 10. 2008, ze dne 1. 3. 2010, ze dne 5. 2. 2013, dva úkony za účast na jednání před odvolacím soudem dne 5. 2. 2013, které přesáhlo dvě hodiny, písemné podání žalobce ze dne 28. 2. 2013, ze dne 5. 4. 2013, dva úkony za účast na jednání před odvolacím soudem dne 9. 4. 2013, které přesáhlo dvě hodiny, písemné podání žalobce ze dne 20. 5. 2013, účast na jednání před odvolacím soudem dne 20. 5. 2013, písemné podání žalobce ze dne 20. 9. 2013, ze dne 23. 9. 2013, účast na jednání před odvolacím soudem dne 24. 9. 2013, dovolání žalobce ze dne 18. 12. 2013, návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení ze dne 30. 5. 2014, vyjádření žalobce k dovolání žalovaných ze dne 3. 10. 2016, vyjádření žalobce ze dne 3. 8. 2017 a účast na jednání před odvolacím soudem dne 26. 1. 2021, při němž byl vyhlášen rozsudek ve věci), dále 27 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 cit. vyhl., náhrada zaplaceného soudního poplatku za dovolání ve výši 2 000 Kč a náhrada DPH, celkem 1 365 065 Kč.

44. Na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení o vzájemné žalobě přiznal úspěšnému žalobci podle ust. § 224 odst.1, 243g odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. odměny za 3 úkony právní služby dle ust. § 7 bod 7 a 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 48 700 Kč za podané vyjádření k odvolání žalovaných ze dne 3. 7. 2018, dva úkony za účast na jednání před odvolacím soudem dne 19. 1. 2021. Odměnu za úkony právní služby, spočívající v písemných podáních ze dne 6. 4. 2018 a ze dne 5. 10. 2020 náhradu nepřiznal, neboť z nich nelze dovodit žádnou argumentaci ve vztahu ke vzájemné žalobě. Dále pak žalobci přiznal odměnu za úkony právní služby ve výši jedné poloviny dle ust. § 7 bod 7 a 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. (odvolání žalobce ze dne 19. 10. 2006 proti usnesení soudu prvního stupně, vyjádření žalobce ze dne 23. 2. 2007, písemné podání ze dne 11. 6. 2007, písemné podání ze dne 9. 10. 2008, ze dne 1. 3. 2010, ze dne 5. 2. 2013, dva úkony za účast na jednání před odvolacím soudem dne 5. 2. 2013, které přesáhlo dvě hodiny, písemné podání žalobce ze dne 28. 2. 2013, ze dne 5. 4. 2013, dva úkony za účast na jednání před odvolacím soudem dne 9. 4. 2013, které přesáhlo dvě hodiny, písemné podání žalobce ze dne 20. 5. 2013, účast na jednání před odvolacím soudem dne 20. 5. 2013, písemné podání žalobce ze dne 20. 9. 2013, ze dne 23. 9. 2013, účast na jednání před odvolacím soudem dne 24. 9. 2013, dovolání žalobce ze dne 18. 12. 2013, návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení ze dne 30. 5. 2014, vyjádření žalobce k dovolání žalovaných ze dne 3. 10. 2016, vyjádření žalobce ze dne 3. 8. 2017 a účast na jednání před odvolacím soudem dne 26. 1. 2021, při němž byl vyhlášen rozsudek ve věci) a to spolu s paušálními náhradami hotových výdajů po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 cit. vyhl. Celkem tak žalobci přiznal 863 880 Kč.

45. V řízení neúspěšné žalované odvolací soud podle ust. § 148 odst. 1 ve spojení s ust. § 211 o. s. ř. zavázal také k náhradě nákladů, vzniklých státu na vyplaceném znalečném 9 200 Kč (za znalecký posudek Kriminalistického ústavu [adresa]) a vyplacených odměnách za znalecký výkon znalce [Anonymizováno] ve výši 788 Kč a za znalecký výkon znalce [Anonymizováno] ve výši 700 Kč, celkem 10 688 Kč.

46. Náhradu nákladů řízení, vzniklých žalobci v řízení o ústavní stížnosti, nelze v tomto řízení přiznat. Z ust. § 62 odst. 3 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, vyplývá, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí tento účastník; v odůvodněných případech podle výsledků řízení může Ústavní soud usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení.

Poučení