5 Cmo 283/2001
Právní věta
Nedostatky v oprávnění zástupce přísluší namítat tomu, za koho takový zástupce jedná. Osoba, vůči níž zástupce jménem jiné osoby vystupuje, toto oprávnění nemá. Tato třetí osoba se může dovolávat pouze toho, že jednání takového zástupce vůči ní zavazuje zastoupeného i tehdy, kdy zástupce jedná proti pokynům zastoupeného, je-li třetí osoba v dobré víře.
Citované zákony (20)
- Občanský soudní řád, 99/1963 Sb. — § 205 § 205 odst. 2 písm. g § 221 odst. 1 písm. c
- Občanský zákoník, 40/1964 Sb. — § 20 § 31 § 31 odst. 4 § 32 odst. 2 § 151d odst. 1
- Obchodní zákoník, 513/1991 Sb. — § 14 § 31 § 156 odst. 5 § 196a § 261 odst. 3 písm. c § 566
- České národní rady o cenných papírech, 591/1992 Sb. — § 3 § 3 odst. 3 § 13 § 19 § 20 § 39
Rubrum
Námitka nedostatků při zastoupení Nedostatky v oprávnění zástupce přísluší namítat tomu, za koho takový zástupce jedná. Osoba, vůči níž zástupce jménem jiné osoby vystupuje, toto oprávnění nemá. Tato třetí osoba se může dovolávat pouze toho, že jednání takového zástupce vůči ní zavazuje zastoupeného i tehdy, kdy zástupce jedná proti pokynům zastoupeného, je-li třetí osoba v dobré víře.
Výrok
Z odůvodnění: Žalobce se proti žalovaným domáhá určení, že je vlastníkem 45 akcií společnosti A. Uvedl především, že podle kupní smlouvu ze dne 29.9.1995 uzavřené se společností L. a.s. se stal vlastníkem předmětných akcií a získal tak 30% podíl na hlasovacích právech ve společnosti A. a.s. V souvislosti se sporem o neplatnost valné hromady společnosti A. a.s. bylo zpochybněno, zda je žalobce akcionářem, a protože není účastníkem uvedeného řízení, domáhá se určení otázky vlastnictví v tomto řízení. Popírá platnost převodů akcií na druhého žalovaného a jím na prvého žalovaného pro rozpor s dobrými mravy a pro nedostatek formy. Na valné hromadě A. a.s. sice vystupoval žalovaný 1., ale jako tehdejší statutární orgán žalobce jako akcionáře. Nelze použít ustanovení § 20 CenP, když zúčastnění okolnosti neplatných převodů znali. Žalovaní uváděli zejména, že došlo platně k uzavření smlouvy mezi žalobcem a žalovaným 2. ze dne 3.1.1996. Pochybením došlo k tomu, že v listině přítomných na valné hromadě konané dne 20.8.1996 byl uveden žalobce, když se vycházelo nedopatřením ze seznamu akcionářů platného ke dni 29.12.1995. Popisují vztahy účastníků a společností L. a.s. a S. H. a.s. a jejich personální propojení prostřednictvím žalovaného 1. Z tohoto omylu nelze dovozovat neplatnost předtím uzavřených smluv. Nepovažují ani za významné, jak bylo o prodeji účtováno, vysvětlují, proč došlo ke zpoždění. Poukazují také na to, že valné hromady v roce 1997 a 1998 se konaly podle seznamu akcionářů vedeného představenstvem společnosti a tedy bez účasti žalobce. Předseda dozorčí rady byl ověřovatelem zápisu a musel tedy znát skutečný stav. Až po dvou letech byla účelově vznesena námitka neplatnosti jako důsledek osobních rozporů osob, které jsou dnes statutárními orgány dotčených společností. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně návrhu vyhověl. Soud nejprve konstatoval, že jsou podmínky pro určení ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ, když žalobce má naléhavý zájem na určení, kdo je majitelem akcií, když potřebuje toto mít postaveno na jisto vůči třetím osobám. Jde zejména o vztah k bance, u níž jsou akcie jako zástava deponovány. Soud vyšel z toho, že k platnému převodu cenného papíru se vyžaduje předání listinného cenného papíru, smlouva, která musí mít písemnou formu, a rubopis. Pokud jde o rubopisy, zjistil, že jsou vyznačeny v pořadí nabyvatelů L. a.s. ke dni 26.5.1993, žalobce ke dni 29.9.1995, druhý žalovaný ke dni 3.1.1996 a prvý žalovaný 5.1.1998. Podpisy pod rubopisy jsou vyznačeny jen fyzickými osobami, ale protože z kontextu rubopisů je zřejmé, že jde o jednání za převodce, neshledal v tom soud důvod pro vyslovení neplatnosti rubopisů. Smlouva o převodu akcií datovaná 3.1.1996 byla uzavřena písemně a podepsal ji za žalobce prvý žalovaný a za druhého žalovaného JUDr. P.D. Ten byl předsedou představenstva žalovaného 2. až od 5.9.1996, případně od 1.7.1996, tedy nikoliv v době, kdy měla být smlouva podepsána. Soud konstatoval, proti názoru žalobce, že není nezbytné, aby přímo ze smlouvy vyplývalo, že byla podepsána zástupcem.Pro platnost smlouvy neshledal ani za podstatné, že žalovaný 2. nebyl označen zcela přesně, když bylo vypuštěno slovo "Sokolov".Dospěl však k závěru, že JUDr. P. D. nebyl v době, kterou byla smlouva datována, zmocněncem kupujícího. Byl vybaven pouze procesní plnou mocí z roku 1994 a bylo prokázáno, že mezi ním a zmocnitelem neexistuje platná smlouva o zastoupení. Přicházela by tedy v úvahu pouze konvalidace daného právního úkonu. Ta však nebyla tvrzena ani prokázána. Proto pokud byla smlouva uzavřena dne 3.1.1996, je neplatná. Dále poukázal na skutečnost, že podle obchodního rejstříku byl ještě v srpnu 1996 žalobce považován za akcionáře. V zápise z valné hromady konané dne 20.8.1996 se uvádí, že žalovaný 1. prohlásil, že byly řádně odeslány pozvánky a jsou přítomni všichni akcionáři, kteří vlastní 100% akcií s odkazem na listinu přítomných. Z ní vyplývá, že přítomni byli L. a.s., žalobce a žalovaný 2. Při tom sám žalovaný 1. tvrdil a potvrdila to i svědkyně V., že sám opatřoval akcie rubopisy, vedl knihu akcionářů a tedy musel by o převodu vědět, pokud by smlouva byla uzavřena již 3.1.1996. Uvedená smlouva také byla do účetnictví prvého žalovaného zanesena až v červenci 1997. K předání akcií soud uvedl, že JUDr. P. D. si na předání nepamatuje a první žalovaný uváděl o tom rozporné údaje a tedy mu soud neuvěřil. Navíc znovu poukázal na nedostatek zmocnění na straně JUDr. P.D. Proto konstatoval, že předání nebylo prokázáno. Ovšech těchto závadách musel prvý žalovaný vědět a proto se nemůže dovolávat ustanovení § 20 CenP. Protože zároveň konstatoval, že převod akcií ze společnosti L. a.s. na žalobce podle smlouvy ze dne 29.9.1995 nebyl zpochybněn, došel k závěru, že majitelem akcií je žalobce. Proti tomuto rozsudku se včas odvolali žalovaní a navrhují, aby byl napadený rozsudek soudu prvého stupně změněn a žaloba zamítnuta. Souhlasí s tím, jak soud definoval předpoklady převodu akcií, i s jeho hodnocením rubopisů na sporných akciích vyznačených. Nesouhlasí však se závěrem, že JUDr. P.D. nebyl k podpisu smlouvy zmocněn. Dovozují, že JUDr. P.D. jednal na základě plné moci vystavené 12.12.1994 tehdejšími členy představenstva žalovaného 2. Jde o generální plnou moc, kde zmocnění není nijak omezeno. Plná moc byla vystavena písemně. Smlouva o zastoupení však písemnou formu nevyžaduje.Pokud jde o předání cenných papírů, nebyla věc zcela objasněna. Z dokazování je však zřejmé, že JUDr. P.D. podepsal rubopisy, kterými byly akcie převedeny na žalovaného 1. a tedy musel mít nejméně v tomto okamžiku listiny v rukou, k tradici tedy dojít muselo. Závěr, že žalovaný 1. musel vědět o neplatnosti převodu akcií nemá oporu v dokazování. Plná moc je důkazem o tom, že druhá strana je v dobré víře v platnost plné moci.Nic jiného nebylo prokázáno. Při nákupu akcií byl žalovaný 1. přesvědčen, že kupuje akcie, které prodala společnost žalobce, kterou zastupoval. Před odvolacím soudem dále uvedl, že nejsou podmínky pro žalobu na určení, když tato žaloba jako nástroj ochrany práva zde nemůže mít místa. Zbývá stále ještě problém vztahu k bance jako zástavnímu věřiteli, proti níž by měla žaloba nejspíše směřovat. Může jít i o zneužití práva, když smlouva je dvoustranná a převod akcií byl úplatný. Existence plné moci, na jejímž základě byla smlouva uzavřena, je nepochybná a není pochybností ani o tom, že JUDr. P.D. ji řádně získal. Ustanovení §31 a násl. ObčZ upravuje především vztah zmocněnce a zmocnitele.Pokud se tato ustanovení dotýkají vztahů ke třetím osobám, pak ve smyslu zcela opačném, než na čem staví soud prvého stupně. Nejde ani o překročení plné moci ani o jednání bez příkazu.Plná moc sama je důkazem o tom, že dohoda mezi zmocněncem a zmocnitelem musela být.Rubopisy jsou nepochybné. Pokud jde o předání cenných papírů, je zřejmé, že JUDr. P.D. je musel nejpozději k 5.1.1998 mít v rukou.Nebylo prokázáno, že by žalovaný 1. získal akcie při absenci dobré víry. Žalobce k odvolání žalovaných uvedl, že není jasné, o který odvolací důvod ve smyslu § 205 OSŘ se opírá. Dále poukazuje na to, že u podpisu smlouvy JUDr. P.D. není uvedeno, v jaké funkci tak činí.Již proto je smlouva neplatná. V občanskoprávních vztazích jedná každý za sebe, a jedná-li za někoho zástupce, musí to být z daného úkonu jasné. Domnívá se, že celá situace vznikla tak, že smlouva byla antidatována v době, když již byl JUDr. P.D. předsedou představenstva žalovaného 2. a proto nevěnoval této okolnosti pozornost. Důvodem antidatování byla snaha vyhnout se účinku zákona č. 142/1996 Sb. Souhlasí i se závěrem, že nebyla uzavřena smlouva o zastoupení. Dále uvádí, že v plné moci není uveden rozsah zastoupení. Uvádí, že je rozdíl mezi zastupováním podle § 20 ObčZ a § 14 ObchZ. Nutnost smlouvy vyplývá i z toho, že zastupování nelze nikomu nařídit a je nutný souhlas zástupce. Sami žalovaní přišli s tvrzením o plné moci až tehdy, když žalobce v řízení poukázal na to, že JUDr. P.D. nebyl v rozhodné době statutárním orgánem žalovaného 2. Za nepodloženou domněnku považuje tvrzení uvedené v odvolání, že v době podpisu rubopisu musel mít JUDr. P.D. akcie v rukou s tím, že si lze představit učinění písemného projevu na listinu, která je v rukou někoho jiného. Pokud jde o dobrou víru žalovaného 1., konstatoval, že již v žalobě uvedl důvody, proč ten se nemůže § 20 CenP dovolávat. Zdůrazňuje, že ještě na valné hromadě konané dne 20.8.1996 nezpochybnil žalovaný 1. knihu akcionářů a vystupoval zde zástupce žalobce jako akcionáře. Žalobce dále uvedl před odvolacím soudem, že k určovací žalobě neexistuje žádná rozumná alternativa. Poukázal na to, že plná moc byla vydána advokátovi, což se v kupní smlouvě nijak neprojevuje. Na plné moci není ani vyznačeno, že ji zástupce přijímá. Není prokázáno ani to, zda se vůbec druhá smluvní strana o plné moci při uzavírání smlouvy dozvěděla. Za závažný považuje zápis z valné hromady konané dne 20.8.1996, kde žalovaný1. vystupuje jednoznačně coby zástupce žalobce jako akcionáře. Ještě po této valné hromadě podepsal ve stejné funkci návrh na změnu rejstříkového zápisu. Odvolací soud nejprve konstatuje, že odvolatelé napadají zjevně rozsudek pro nesprávné právní posouzení podle § 205 odst. 2písm. g) OSŘ ve znění nyní platném.Není podstatné, zda výslovně pojmenují některý z případů uvedených v 205 OSŘ anebo zda přímo na toto ustanovení odkazují. Významné je, zda lze z obsahu odvolání dovodit některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení. Předně bylo nezbytné zabývat se otázkou, zda jsou dány předpoklady pro věcné projednání žaloby na určení v tomto případě. Je pravdou, že soudem prvého stupně bylo zjištěno a je to ostatně zcela nepochybné, že akcie jsou v držení banky z důvodu zástavního práva. Pro vztah účastníků z toho vyplývá, že mezi nimi nelze s úspěchem uplatnit žalobu na vydání akcií, která by jinak byla možná, když jde o akcie v listinné podobě. Stejně problematická by byla ovšem i žaloba o vydání směrovaná proti bance.Je totiž třeba uvážit, že ta má akcie v moci jen z důvodu zástavy. Podle § 39 CenP platí i pro zástavy, není-li úpravy speciální, obecná úprava zástavního práva. Tedy uplatní se také zde domněnka dobré víry zástavního věřitele podle § 151d odst. 1 ObčZ v tehdy platném znění, i kdyby bylo zjištěno, že zástavce pravým majitelem sporných akcií nebyl. Úspěšnost takového důkazu sice nelze vyloučit, ale není ani příliš pravděpodobná také proto, že i na akcie na jméno je třeba použít ve smyslu § 156 odst. 5 ObchZ v tehdy platném znění ustanovení práva směnečného, to je zde čl. I. § 16 zákona SŠZ směnečného a šekového.Tedy potom zástavní věřitel nebyl povinen zkoumat nic jiného než úplnost řady rubopisů až k zástavci.Již soud prvého stupně shledal rubopisy řádnými. Je pravdou, že za dané situace není ani tato žaloba příliš efektivní. Ani závěr, že pravým majitelem akcií je žalobce, by nebyl vůči zástavnímu věřiteli významný, pokud ten by v souladu se zřízeným zástavním právem toto realizoval.Ipro žalobce by tak byly akcie ztraceny. Nicméně pokud by zástavní právo zaniklo z důvodu zániku zajištěné pohledávky, nebo jiným způsobem a předmět zástavy by měl být vydán zpět, je právě výrok ohledně tohoto žalobního petitu nejvhodnějším nástrojem jak vyjasnit situaci účastníků ohledně toho, kdo je majitelem akcií.Nelze dosti dobře požadovat, aby žalobce vyčkával, až případně budou akcie banky vydány zpět, a teprve po té se domáhal jejich vydání, když do té doby by byli účastníci v nejistotě. Jestliže tedy soud prvého stupně dospěl k závěru, že je namístě určit podle § 80 písm. c) OSŘ, zda žalobce je majitelem akcií, postupoval správně. V této souvislosti je nutno poznamenat, že zákon o cenných papírech hovoří důsledně o majiteli cenných papírů a to i ve vztahu k listinným cenným papírům a nikoliv o vlastníku a vlastnictví. Také obchodní zákoník a to i ve znění nyní platném hovoří buď o akcionáři nebo o majiteli (případně spolumajiteli) akcií. Odvolací soud vyšel ze zjištění, která učinil soud prvého stupně. Sám zopakoval dokazování plnou mocí JUDr. P.D. ze dne 12.12.1994. Zní zjistil, že jde o zmocnění udělené k jednání ve všech záležitostech žalovaného 2. a to pro zástupce jako advokáta. Tímto považuje za prokázáno, že JUDr. P.D. obdržel od žalovaného 2. tak zvanou generální plnou moc, která jej opravňovala k blíže neomezenému okruhu právních jednání za společnost. Z označení, že jde o advokáta nelze dovodit její procesní charakter, když je obecně známo, že advokáti běžně poskytují právní pomoc nejen při zastupování před soudem nebo jinými státními orgány, ale také při zabezpečování jiných právních potřeb v obchodní praxi i v běžném životě. Běžná je pomoc při sjednávání a sepisování smluv, při zakládání společností a podobně. Dále bylo zopakováno dokazování kupní smlouvou datovanou 3.1.1996. Z ní je patrné, že v čl. I., kde jsou označeni účastníci smlouvy, je označen kupující (žalovaný2.) s tím, že je zastoupen JUDr. P.D. Důvod zastoupení není uveden. Podpis za žalovaného 2. je vyveden tak, že ke strojem vypsanému názvu kupujícího je připojeno ještě jeho razítko a dále jen připojen podpis JUDr. P.D. Toto zjištění nevylučuje, aby smlouva nebyla JUDr. P.D. podepsána jako smluvním zástupcem. Není tím tedy vyloučeno, aby nemohla být smlouva podepsána v den, který je na ní uveden, JUDr. P.D. jako zmocněncem.Samo toto zjištění však není schopné ani vyloučit možnost, že smlouva byla podepsána později, kdy by pak JUDr. P.D. zastupoval případně jako funkcionář kupujícího. Soud prvého stupně správně vystihl, že k tomu, aby sporné akcie přešly do majetku nabyvatele a to ať žalovaného 2., nebo později žalovaného 1., je nutné, aby byla uzavřena smlouva o tomto převodu. Dále je nezbytné opatřit tyto akcie rubopisem a konečně je nutné předání listin novému majiteli. Co se smlouvy dotýká, jde o smluvní typ upravený ustanovením § 13 CenP, to jest smlouva o převodu cenného papíru.Předmětné akcie jsou akciemi na jméno.Pokud jde o formu cenného papíru, jak je rozlišuje ustanovení § 3 CenP, potom ovšem jde o cenný papír na řad.To vyplývá z toho, že podle § 156 odst. 5 ObchZ v tehdy platném znění se akcie na jméno mohou převádět rubopisy a tedy podle § 3 odst. 3 CenP jde o cenný papír na řad. Z toho pak vyplývá, že smlouva o převodu sporných cenných papírů nevyžaduje písemnou formu, neboť ta je podle § 19 CenP předepsána jen pro cenné papíry na jméno ve smyslu třídění forem cenných papírů dle uvedeného zákona. Nicméně zde smlouva v písemné formě existuje. Je také zřejmé, že vyhovuje náležitostem dle ustanovení § 13 CenP. Pokud jde o zastoupení kupujícího JUDr. P.D., je předně nutno konstatovat, že při zastoupení na základě plné moci, někdy označovaném také jako smluvní zastoupení, jde o dvě skupiny vztahů.Předně jde o vztah zmocnitele a zmocněnce a dále jde o vztah zmocnitele ke třetím osobám.Prvý lze označit jako vztah vnitřní, druhý jako vztah vnější. Vnitřní vztah je dán skutečně smlouvou o zastoupení. Občanský zákoník, který zastoupení na základě plné moci upravuje i pro oblast vztahů obchodněprávních [zde jde o absolutní obchod ve smyslu § 261 odst. 3 písm. c) ObchZ] v ustanoveních § 31 a násl. o této smlouvě nic neříká. Může jíž o různé smlouvy, nejtypičtěji zřejmě o smlouvu mandátní podle § 566 a násl. ObchZ. Forma těchto smluv vesměs předepsána není, zejména o ní nic neříká sám občanský zákoník. Význam těchto smluv je ovšem v úpravě práv a povinností zúčastněných, to je zástupce a zastoupeného a, s níže uvedenou výjimkou, nikoliv pro třetí osoby. Již z této úvahy je zřejmé, že třetím osobám právo dovolávat se těchto smluv zpravidla nepřísluší. Proto lze již jen připojit zcela obecnou poznámku, že jde-li o plnou moc generální ve smyslu § 31 odst. 4 ObčZ, bude nutně i dohoda o zastoupení poměrně obecná, protože se tím dává zástupci značný prostor pro posouzení, jak zájmy zastoupeného nejlépe zabezpečí. Zejména nelze obecně požadovat, aby před každým dalším uvažovaným krokem uzavírali zástupce a zastoupený dohodu o změně smlouvy o zastoupení, kde by výslovně uvedli právní jednání, jež se má uskutečnit. Při uzavírání dohody o generální plné moci totiž zpravidla nejsou vůbec známy okolnosti, které nastanou a se kterými se bude zástupce vyrovnávat. Jinak by totiž nebylo vůbec takové plné moci třeba a vždy by se mohl rozsah zmocnění výslovně vyjádřit. Ve vztahu ke třetím osobám je projevem tohoto vnitřního vztahu zmocněnce a zmocnitele plná moc.Ani ta obecně nevyžaduje výslovnou formu. Výjimkou jsou dva případy a to, že zástupce má učinit úkon, který sám vyžaduje písemnou formu.To zde, jak výše uvedeno, není. Zejména nerozhoduje, že účastníci nakonec písemnou formou smlouvu uzavřeli, ačkoliv k tomu nebyli povinni. Druhým případem je generální plná moc. O tento případ zde jde. Sporná plná moc ze dne 12.12.1994 také písemně vystavena byla. V této souvislosti je skutečně odůvodnění soudu prvého stupně nejasné, v tom je nutno s odvolateli souhlasit, pokud jde o to, zda soud prvého stupně v tomto případě požaduje písemnou smlouvu nebo písemnou plnou moc a proč. Plná moc ve vztahu ke třetím vymezuje rozsah zastoupení a tedy také nakolik je zastoupený úkony zástupce vázán. Plná moc rovněž představuje zcela jistě základní a za časté také jediné kritérium pro posouzení otázky této vázanosti.Udělená plná moc také zcela vylučuje možnost jednatelství bez příkazu, může pak jít jen o překročení zmocnění. Jedná-li ovšem zmocněnec v rámci plné moci, nemůže již jít ani o překročení zmocnění, jež by vyžadovalo následnou konvalidaci. Je ostatně zřejmé i s ohledem na uvedenou bezformálnost smluv o zastoupení, že je krajně obtížné, aby někdo obdržel plnou moc, aniž se před tím o tom se zastoupeným dohodl. Není také podstatné, zda přímo na plné moci vyznačil zástupce souhlas s jejím udělením, když je jasné, že na základě takové plné moci jedná, což nezbytně v sobě zahrnuje i ten závěr, že se svým zastupováním souhlasí. Zástupce, který udělenou plnou moc odmítá, přece na jejím základě nic neprovádí, ale vrátí ji zpět. Je pravdou, že zmocněnci velmi často neobdrží od zmocnitele pouze plnou moc, ale rovněž další pokyny pro svou činnost. Jde ovšem zpět pouze o jejich vnitřní vztah.Tyto pokyny mohou vyplývat jak ze smlouvy tak i z následných pokynů, které zmocnitel udělil a jimiž je zmocněnec, jež jedná za zmocnitele, bezpochyby vázán. Tento vnitřní vztah, a to jak pokud jde o smlouvu tak i o případné další pokyny zmocnitele, je významný navenek jen potud, pokud zmocněnec jedná v rozporu s ujednáním a pokyny.Obecně ale i tyto úkony učiněné zmocněncem zmocnitele zavazují.Výjimkou je jen případ, kdyby třetí osobě, jíž právní úkon učiněný v zastoupení směřuje, byly tyto pokyny známy. To řeší ustanovení § 32 odst. 2 ObčZ. Prakticky z něho vyplývá, že zástupce vybavený plnou mocí, který jedná v jejím rámci, zastoupeného zavazuje vždy.Pouze kdyby jednal sice v rámci plné moci, ale proti pokynům zastoupeného, může se zastoupený dovolávat tohoto nedostatku, prokáže-li že třetí osoba o porušení těchto pokynů věděla. Třetí osobě se tedy zjevně nabízí pouze protiobrana, že tuto znalost neměla a jednala v dobré víře. Jedině v této souvislosti je namístě, aby se třetí dovolával existence a obsahu smlouvy o zastupování ovšem jen potud, pokud dovozuje, že zástupce platně jednat mohl. Nelze se nechat zmást tím, že někdy - shodou okolností je to i tento případ - mohlo by být pro třetího výhodné dovolávat se také okolností, které by oprávnění zmocnitele zpochybňovaly, ačkoliv, jak výše dovozeno, jde o námitku zastoupeného.Přesto na jeho straně nelze tuto námitku připustit. Vedle toho, že tomu zákona neposkytuje podklad, je totiž navíc zjevné, že kdyby se případných nedostatků ujednání mezi zmocněncem a zmocnitelem mohl dovolávat třetí, muselo by to být bráno v úvahu i na straně zastoupeného, který by se těchto vad, jež jsou obecně třetím zpravidla neznámé, mohl také dovolávat. To ovšem zákon, jak uvedeno, neumožňuje výslovně, pouze s výhradou nedostatku dobré víry na straně třetího. Poměry účastníků byly by tak značně nerovnovážné. Je tedy nutno uzavřít, že pokud smlouva o koupi sporných akcií byla mezi žalobcem a žalovaným 2. uzavřena v době, jež je na ní vyznačena, nemůže být neplatnou z důvodů, o které se opírá napadený rozsudek, to je pro nedostatek zastoupení na straně kupujícího. Námitky žalobce proti platnosti smlouvy se ovšem nevyčerpávají pouze zpochybňováním zmocnění JUDr. P.D. k jednání za žalovaného 2., tyto námitky ostatně byly vzneseny postupně už při projednávání věci před soudem prvého stupně, ale míří na věcnou neplatnost smlouvy zejména, pokud jde o rozpor s ustanovením § 196a ObchZ ve znění platném od 1.7.1996 s tím, že již před soudem prvého stupně bylo dovozováno, že ke skutečnému podpisu smlouvy došlo až po datu, kdy toto znění zákona nabylo účinnosti. Soud prvého stupně, s ohledem na závěr, který učinil, se těmito úvahami logicky nezabýval a zejména ponechal zcela otevřený skutkový závěr o tom, kdy k uzavření smlouvy skutečně došlo. Odůvodnění napadeného rozsudku pracuje s oběma variantami, aniž se k některé z nich přiklání. Z tohoto hlediska nejsou důvody dostatečné, když není jasné z čeho soud vychází jako ze zjištěného. Proto v dalším řízení bude nezbytné, aby se soud prvého stupně přiklonil jednoznačně k tomu, ve kterém okamžiku považuje smlouvu za uzavřenou, a podle toho znovu zhodnotil její platnost. Pokud se přikloní k pozdějšímu uzavření smlouvy po 1.7.1996, nepřichází v úvahu pouze posouzení vztahu smlouvy k posledně citovanému ustanovení, ale může zde být i problém konkurence postavení JUDr. P.D. jako zástupce a jako funkcionáře a také případně rozsah jeho oprávnění jako funkcionář samostatně jednat. Otázky indosace sporných akcií jsou mezi účastníky nesporné a ani odvolací soud nemá o úplnosti řady rubopisů pochybnosti. Poslední spornou otázkou je předání akcií nabyvateli jako poslední předpoklad k tomu, aby se stal jejich majitelem. Je nutno souhlasit s tím, že předání smluvených cenných papírů je plněním smlouvy, a tedy že okolnosti musí být takové, aby bylo možné konstatovat, že uchopení se listinného cenného papíru má tento význam.Za předání cenného papíru ve smyslu plnění smlouvy nelze považovat ku příkladu odevzdání listiny za účelem jejího doručení jiné osobě, pouhé podání listiny někomu, aby se na ni jen podíval a dokonce ani všechny případy, kdy někdo připojuje na listinu, svoje prohlášení, nemusí mít význam předání papíru v uvedeném smyslu.Příkladem bylo by třeba předložení směnky směnečníkovi k vyznačení akceptu. Jestliže však je někomu odevzdána listina proto, aby na ni vyznačil rubopis, potom o žádnou z výše uvedených situací jít nemůže. Indosace cenného papíru na řad je jednoznačně úkonem majitele listiny. Tedy i kdyby mu předtím listina předána nebyla a byla mu dána do rukou až těsně před tím, než listinu indosoval, muselo by se na takové vydání listiny pohlížet jako na úkon, který směřuje ke splnění povinnosti dodat listinný cenný papír. Jiná interpretace nepřichází v úvahu. Proto pokud není pochybností o tom, že JUDr. P.D. za žalovaného 2. akcie indosoval, je zřejmé, že před tím musel žalovaný 2. nejméně jeho prostřednictvím a to nejpozději před vyznačením rubopisu akcie obdržet, pokud se tak nestalo již dříve. Ke splnění smlouvy by však postačovalo i předání právě až před indosací. Uvažováno na úrovni zcela teoretické, lze si jistě představit vyhotovení rubopisu bez toho, aby se ten, kdo indosament vyznačuje listiny uchopil. Představa, kdy dosavadní majitel drží stále listinu sám a osoba, která rubopis vyznačuje, jedná tak, že se listiny dotýká pouze špičkou pera a druhou ruku má při třeba za zády, se zjevně vymyká jakékoliv praxi při zacházení s kterýmikoliv listinami. Jaké zcela zvláštní důvody by musely být dány k tomu, aby tak bylo postupováno a to jak v obecné rovině tak i zvláště v tomto případě. Žádné rozumné nelze najít. Odvolací soud tedy konstatuje, že pokud obstojí smlouva o koupi akcií jako platná, byl nejméně indosací na další osobu převod z žalobce na žalovaného 2. dovršen. Pokud jde o poměr žalovaného 1. k případným nedostatkům smlouvy o koupi sporných akcií, je nutno souhlasit se soudem prvého stupně v tom, že jeho postavení v celé věci bylo natolik klíčové, měl zásadní vztah ke všech zúčastněných subjektům, takže všechny podstatné okolnosti a tedy i případné podstatné problémy převodů, musel znát. Tedy pokud by neobstál převod akcií na žalovaného 2., jen těžko by mohl obstát další převod na žalovaného 1.To, co je zjištěno o úloze žalovaného 1. v celé věci, může být podkladem pro konstatování, že v dobré víře nebyl ve smyslu § 20 CenP. Proto byl napadený rozsudek soudu prvého stupně zrušen podle § 221 odst. 1 písm. c) OSŘ a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení, s tím, jak výše rozvedeno, aby soud prvého stupně učinil jasný skutkový závěr o době, kdy smlouva byla skutečně uzavřena, a podle toho, jaký závěr učiní, posoudil případné důsledky na její platnost. Odvolacímu soudu nepřísluší, aby přezkoumal nejen závěry soudu prvého stupně, ale aby také sám posuzoval otázky pro rozhodnutí ve věci zcela zásadní, aniž se jimi před tím zabýval soud prvého stupně a tedy bez možnosti, aby účastníci mohli takové závěry napadnout odvoláním. To by vedlo k popření dvouinstančnosti civilního řízení.
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.