5 Cmo 36/2022 - 448

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Ivy Horákové a JUDr. Radima Novotného ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], nar. [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o náhradu jiné újmy vzniklé podáním insolvenčního návrhu, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2022, č. j. 32 Cm 45/2019-414 takto:

Výrok

I. Rozsudek se v bodu I. a v části bodu III. výroku rozsudku, ve které bylo žalované uloženo zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 200 000 Kč s 8,05% ročním úrokem z prodlení od 24. 1. 2017 do zaplacení, potvrzuje. Ve zbývající části bodu III. výroku rozsudku se bod III. mění tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 8,05% ročního úroku z prodlení za období od 13. 1. 2017 do 23. 1. 2017. Bod IV. výroku rozsudku se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 202 648,21 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení 13 189 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou původně u Okresního soudu v Mostě dne 17. 2. 2017, postoupenou Městskému soudu v Praze jako soudu věcně a místně příslušnému, domáhal proti žalované náhrady imateriální újmy formou omluvy a zaplacení částky 200 000 Kč a zaplacení náhrady škody ve výši 34 485 Kč vzniklé v důsledku nedůvodně podaného insolvenčního návrhu. Žalobu odůvodnil odkazem na § 147 odst. 1 insolvenčního zákona s tím, že žalobce je stabilní, od roku 2012 podnikající společností, a to v oblasti výroby vlákniny, papíru, lepenky, zboží z těchto materiálů a provozuje internetový obchod s příslušenstvím pro elektrospotřebiče. Žalobce deklaroval svoji dobrou pověst a dobré vztahy s obchodními partnery, což se projevovalo např. v tom, že žalobci byla poskytována plnění bez nutnosti hradit zálohové platby a faktury žalobci vystavené měly delší doby splatnosti. Žalovaná podala vůči žalobci v minulosti dva insolvenční návrhy. První insolvenční řízení vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 14520/2014 skončilo odmítnutím insolvenčního návrhu podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona. Druhé insolvenční řízení vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 26805/2016 rovněž skončilo odmítnutím insolvenčního návrhu v souladu s § 128 odst. 1 insolvenčního zákona usnesením z 30. 11. 2016, č. d. insolvenčního rejstříku A-6. Cílem podaných insolvenčních návrhů bylo vytvoření tlaku na žalobce, aby uhradil pohledávky žalované, které považoval žalobce za sporné. Újma se v poměrech žalobce projevila ztrátou zájmu obchodních partnerů žalobce o dodávky, nutností hradit vyšší zálohové platby, nemožností hradit zboží oproti faktuře, což mělo vliv na cashflow žalobce a jeho zisk. Žalobci rovněž v souvislosti s insolvenčním řízením vznikly náklady v podobě zaplacení odměny za právní zastoupení v insolvenčním řízení ve výši 34 485 Kč.

2. Žalovaná se bránila tím, že žalobce byl v minulosti natolik „degradován“, že již není možné jej více dehonestovat. Soud by měl jako prejudiciální otázku řešit odstoupení od nájemní smlouvy z 21. 4. 2014 v souvislosti s porušením povinností žalobce jako nájemce, v důsledku kterého hrozil žalované vznik škody ve výši 100 000 000 Kč. Žalobce hradil nájem po dobu dvou a půl roku se zpožděním, neoprávněně odebíral elektřinu v ceně 204 376,03 Kč, za roky 2012 až 2014 neuhradil nedoplatky na službách spojených s nájmem ani zvýšené náklady ve výši 14 000 Kč na protipožární ochranu. Žalovaná zpochybnila tvrzení žalobce, že se dlouhodobě na trhu chová tak, že žalobce své závazky řádně a včas plní, a odkázala na sporná řízení vedená s žalobcem před Okresním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 240/2014 o zaplacení částky 204 376,03 Kč, sp. zn. 8 C 30/2016 o zaplacení částky 320 500 Kč, sp. zn. 9 C 59/2016 o zaplacení částky 1 068 330 Kč. Žalovaná vyčíslila tvrzenou škodu vzniklou v důsledku jednání (opomenutí) žalobce na 2,5 milionu Kč.

3. Městský soud v Praze (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) v rozsudku ze dne 6. 4. 2022 v bodu I. výroku uložil žalované povinnost zaslat žalobci na jeho adresu omluvu ve znění uvedeném ve výroku, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. V bodu II. výroku zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 34 485 Kč s příslušenstvím. V bodu III. výroku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 200 000 Kč spolu s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z 200 000 Kč od 13. 1. 2017 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. V bodu IV. výroku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 232 818,94 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

4. V odůvodnění rozsudku uvedl, že spor mezi žalobcem a žalovanou o nárocích plynoucích ze smlouvy o nájmu nebytového prostoru v objektu [Anonymizováno], [adresa], byl ukončen smírem, který byl schválen usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 17 C 240/2014-236 z 22. 5. 2019 s tím, že žalobce není povinen uhradit elektřinu odebranou od 18. 1. 2012 do 31. 1. 2014. Řízení o vyklizení pronajaté nemovitosti bylo ukončeno usnesením Okresního soudu Most o zastavení řízení č. j. 11 C 451/2014-34 z 23. 3. 2015, když žalobce nemovitost dobrovolně vyklidil.

5. Soud měl za to, že neoprávněnost obou podaných insolvenčních návrhů vyplývala z daňových přiznání žalobce k dani z příjmů za roky 2013, 2015 až 2017 a z rozvahy pro roky 2014 a 2016, když z těchto dokladů nevyplývalo, že by žalobce splnil podmínky pro prohlášení konkursu. Skutečnost, že na žalobce byly podány dva insolvenční návrhy, je dosud zřejmá z obchodního rejstříku. Soud měl za prokázanou obchodní spolupráci mezi žalobcem a [právnická osoba].

6. Po podání druhého insolvenčního návrhu ze strany žalované v roce 2016 byl žalobce vyzván k vyjádření ohledně domnělého úpadku a to společnostmi [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Společnost [Anonymizováno] v souvislosti s podaným insolvečním návrhem upozornila žalobce, že se ocitl na seznamu společností s vyšší mírou rizika, což má za následek nemožnost dodávat žalobci zboží na faktury s odloženou splatností. Skutečnost, že informace o podání insolvenčního návrhu vůči žalobci měla nadále dopad na obchodní vztahy žalobce, se projevila i při odběru zboží od [právnická osoba]., která žádala platbu za zboží předem.

7. Soud konstatoval, že proti žalobci podala žalovaná dva insolvenční návrhy, i když v případě prvně podaného insolvenčního návrhu uplynula šestiměsíční lhůta pro podání žaloby ve smyslu § 147 odst. 5 insolvenčního zákona. Žaloba byla ve vztahu k druhému insolvenčnímu návrhu žalované podána včas dne 17. 2. 2017, byť k věcně a místně nepříslušnému Okresnímu soudu v Mostě.

8. Soud dospěl k závěru, že s ohledem na smír schválený usnesením č. j. 17 C 240/2014-236 z 22. 5. 2019 v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 9 neměla žalovaná vůči žalobci pohledávku z titulu pronájmu nemovitostí a souvisejících služeb spojených s užíváním nemovitostí ve výši 1 919 552,67 Kč, jejichž existenci ostatně žalovaná neprokázala ani v rámci insolvenčního řízení.

9. Soud měl za prokázané, že žalovaná zavinila odmítnutí insolvenčního návrhu z důvodu nesplnění formálních podmínek. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1726/2019-497 z 30. 7. 2019 a uvedl, že prokázání vzniku škody (újmy) a jejího rozsahu tíží toho, kdo nárok uplatňuje. Poškozený (žalobce) musí doložit, že mu vznikla škoda a že vznikla v příčinné souvislosti se zahájením insolvenčního řízení v r. 2016. Skutečnosti týkající se nemajetkové újmy (§ 2951 občanského zákoníku) je prokázána žádostí společností [Anonymizováno] a [Anonymizováno], aby se žalobce vyjádřil k insolvenčnímu návrhu, jakož i odmítnutím společnosti [Anonymizováno] poskytnout plnění na fakturu s odloženou splatností. Důsledky podaného insolvenčního návrhu se projevily i určitou dobu poté, když v roce 2018 odmítl [právnická osoba]. poskytnout zboží bez platby předem. Soud dovodil, že taková změna v chování obchodních partnerů žalobce souvisela s podáním insolvenčního návrhu a byla spojena s poškozením dobrého jména žalobce. Soud odkázal mj. na negativní hodnocení žalobce dne 23. 1. 2017 na portálu www.firmy.cz, kde zástupce žalované napadl žalobce, že mu „ukradl“ elektřinu v hodnotě 198 000 Kč a dopustil se „brachiálního násilí“. Soud hodnotil tuto skutečnost jako záměr žalované poškodit žalobce v souvislosti s nájmem a domnělou pohledávkou žalované za odebranou elektřinu.

10. Soud odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5640/2015 z 28. 6. 2017, podle kterého lze přiznat přiměřené zadostiučinění v penězích za imateriální újmu způsobenou zásahem do dobré pověsti právnické osoby tehdy, pokud nedostačuje nepeněžitá forma zadostiučinění zpravidla ve formě omluvy; přitom se vychází z toho, že dotčená právnická osoba požívá dobré pověsti, přičemž může být prokázán i opak. Soud na základě shora uvedených zjištění dospěl k závěru, že s ohledem na podaný insolvenční návrh (dokonce dvakrát) byla pověst žalobce poškozena. S ohledem na skutečnost, že proti žalobci byl podán již druhý insolvenční návrh a vztahy žalobce a žalované byly zatíženy dalšími skutky, dospěl soud k závěru, že nepeněžitá forma zadostiučinění se nejeví jako dostačující. Soud uvedl, že žalovaná jednala v rozporu s obecnou prevenční povinností (§ 2900 občanského zákoníku) a v důsledku jednání žalované došlo k poškození dobré pověsti žalobce. Soud vzal rovněž v úvahu, že žalobce byl poškozen šikanozně podaným insolvenčním návrhem a nemá možnost dosáhnout výmazu z historie zápisů v obchodním rejstříku. Proto soud shledal, že žalobce má nárok na přiznání omluvy (bod I. výroku) a rovněž na zadostiučinění v peněžní formě (bod III. výroku).

11. Soud shledal návrh žalobce na přiznání zadostiučinění v peněžní formě co do rozsahu 200 000 Kč jako přiměřený a to s ohledem na význam obchodních partnerů žalobce ([právnická osoba], do jehož portfolia spadají značky [právnická osoba]), když dospěl k závěru, že žalobce obchodoval s významnými obchodními společnostmi v rámci českého maloobchodního trhu, které si dodavatele vybírají. Výši požadovaného peněžitého zadostiučinění měl soud za přiměřenou, přičemž částka 200 000 Kč se jeví jako nižší, a to i s ohledem na nároky právnických osob přiznané v jiných věcech v rozsahu 1 000 000 až 20 000 000 Kč s odkazem na článek Heleny Myškové „Rozhodnutí soudu o nemajetkové újmě způsobené šikanozním insolvenčním návrhem“ (advokátní deník online z 19. 6. 2019, https://advokatnidenik.cz/2019/06/19/rozhodovani-soudu-o-nemajetkove-ujme-zpusobene-sikanoznim-insolvencnim-navrhem-2/). Přiměřené zadostiučinění v částce 200 000 Kč měl soud za adekvátní i s ohledem na majetkové poměry žalované, která vlastnila několik nemovitostí.

12. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve prospěch žalobce odůvodnil soud ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.

13. Žalovaná podala proti bodům I., III. a IV. výroku rozsudku včas odvolání a navrhla v tomto rozsahu rozsudek změnit a žalobu zamítnout nebo rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnila odkazem na svůj závěrečný návrh; v době podání insolvenčního návrhu měla za žalobcem pohledávky v celkové výši 1 919 552,67 Kč vzniklé v souvislosti s výpovědí smlouvy o nájmu. Jednalo se o pohledávky na náhradu škody ve výši 33 611,77 Kč způsobené vloupáním jednatele žalobce [Anonymizováno] do budovy čp. [Anonymizováno] v [Anonymizováno], pohledávku na náhradu škody ve výši 10 849 Kč způsobené poškozením vchodu společnosti [právnická osoba]., pohledávku ve výši 198 876,34 Kč za odběr elektřiny (pohledávka byla uplatněna v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 240/2014), pohledávku ve výši 1 340 315,56 Kč z titulu bezdůvodného užívání nemovitosti po skončení nájemní smlouvy, smluvní pokutu ve výši 250 000 Kč, bezdůvodné obohacení ve výši 80 400 Kč, pohledávku z titulu nákladů na zpracování znaleckého posudku znalce [Anonymizováno] ve výši 5 500 Kč. K prokázání existence splatných pohledávek za žalobcem navrhla žalovaná provedení důkazů, avšak s výjimkou pohledávky ve výši 198 876,34 Kč se soud s tvrzením žalované nevypořádal ani neposkytl žalované na jednání dne 5. 1. 2022 dostatečně konkrétní poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. Předmětem smíru uzavřeného v řízení pod sp. zn. 17 C 240/2014 byla toliko pohledávka z titulu odběru elektřiny, nikoli ostatní tvrzené pohledávky. Smírem byl jeden závazek nahrazen jiným závazkem, což však neznamenalo, že žalovaná již za žalobcem pohledávku neměla. Žalovaná navrhla provedení dalších navržených důkazů, mimo jiné spisem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 15 C 61/2016 o zaplacení náhrady škody 32 227 Kč za devastaci vstupu do [Anonymizováno], spisem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. C 59/2016 o náhradě ušlého zisku vzniklého nepředáním nemovitosti po skončení nájmu, rozsudky o údajně nezákonném odpojení elektřiny a o náhradě škody za střežení objektu (č. j. 17 Co 218/2019-578), spisem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 17 C 240/2014 k důkazu o absenci dobrých mravů žalobce. Soud prvního stupně se s obranou žalované dostatečně nevypořádal. Příslib žalobce zaplatit odebranou elektřinu, deklarovaný v replice žalobce v řízení vedeném před Okresním soudem Most pod sp. zn. 17 C 78/2015, svědčí o tom, že žalovaná měla proti žalobci pohledávku. Žalovaná zpochybnila postup svého právního zástupce, který z ne zcela srozumitelných důvodů uzavřel s žalobcem smír, přičemž z důvodu úmrtí právního zástupce již nelze zjistit důvody tohoto postupu.

14. Podle žalované nebyl nemajetkový nárok žalobce dostatečně odůvodněn a nebyla vyčíslena údajná ekonomická ztráta žalobce, která mu v důsledku insolvenčního návrhu měla vzniknout. Žalovaná polemizovala s tvrzenými důsledky podaného insolvenčního návrhu, které měly spočívat v nemožnosti žalobce odebírat zboží od obchodních patnerů na fakturu s tím, že důsledkem platby za zboží žalobcem předem mohla být naopak sleva poskytnutá obchodními partnery žalobce. Žalobce měl vyčíslit případnou tvrzenou ztrátu, kterou mohl zjistit prostřednictvím svého cashflow. Tvrzenou ztrátu způsobenou ztrátami objednávek mohl žalobce vyčíslit. Úvaha soudu o přiznání náhrady nemajetkové újmy je nepřiléhavá, když žalobce nedoložil skutečně vzniklou ztrátu svých zakázek od obchodních partnerů např. ve vztahu k předchozímu období.

15. Nemajetkovou újmu 200 000 Kč, kterou soud přiznal žalobci, hodnotila žalovaná jako nepřiměřenou ve vztahu ke svým majetkovým poměrům. Na nemovitostech v jejím vlastnictví vázne zástavní právo ve prospěch [právnická osoba]. zajišťující závazek ve výši 4 410 000 Kč, které snižuje hodnotu nemovitostí.

16. Žalovaná dále soudu vytýká, že na základě žalobcem podaných daňových přiznání k dani z příjmů lze dovodit jen menší roční zisky žalobce ve výši např. 238 000 Kč za rok 2015 nebo ve výši 240 000 Kč za rok 2016, což neodpovídalo popisu žalobce jako silné společnosti a tedy ani významu újmy, kterou jí mohla žalovaná podáním insolvenčního návrhu způsobit. Soud měl zhodnotit souvislost s případným poklesem odbytu žalobce v době podání insolvenčního návrhu. Nebyla prokázána ekonomická újma žalobce způsobená podáním insolvenčního návrhu, a proto nemohlo dojít ani k nemajetkové újmě žalobce.

17. Žalovaná nesouhlasí s přiznáním náhrady nákladů řízení žalobci za dobu, kdy řízení původně probíhalo před věcně a místně nepříslušným Okresním soudem Most a takto vzniklé náklady měla za neúčelně vynaložené s odkazem na § 226 odst. 2 o. s. ř. Byla nesprávně určená i výše mimosmluvní odměny za úkon právní služby ve výši 9 260 Kč, správnou tarifní hodnotou v souladu s § 9 odst. 1 a § 7 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu) je částka 10 000 Kč, proto odměna za úkon právní služby činí 1 500 Kč.

18. Je sporný závěr soudu, že by podáním insolvenčního návrhu stále vznikala žalobci újma, když insolvenční řízení trvalo od 24. 11. 2016 do 30. 11. 2016, tj. 7 dnů, přičemž délka doby, po kterou byla dobrá pověst podnikatele zpochybňována, je významným faktorem pro posouzení intenzity způsobené újmy (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5640/2015 z 28. 6. 2017). Žalovaná podání insolvenčního návrhu nemedializovala ani dobu trvání insolvenčního řízení uměle neprodlužovala. Předchozí insolvenční návrh z roku 2014 neměl soud hodnotit v neprospěch žalované. Žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 373/2018 z 27. 2. 2020 a dovodila prekluzi nároku žalobce z podání insolvenčního návrhu z roku 2014.

19. K odstavci 43. odůvodnění napadeného rozsudku (rekapitulovaném výše v 9. odstavci) žalovaná uvedla, že právní zástupce žalované [tituly před jménem] [Anonymizováno], který negativně hodnotil žalobce na webu www.firmy.cz, je současně manželem žalované a aktérem dlouhodobě konfliktního jednání jednatele žalobce [Anonymizováno] a byl obětí fyzického útoku ze strany jednatele žalobce, tudíž negativní komentář napsal z vlastního podnětu bez pokynu žalované.

20. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 o. s. ř. část rozsudku soudu prvního stupně napadenou odvoláním žalované (body I., III. a IV. výroku) a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

21. Při odvolacím jednání žalovaná namítla, že její insolvenční návrh byl odmítnut jen z důvodu procesního pochybení. Nemajetková újma se má dle § 147 insolvenčního zákona přiznávat žalobci jen v případě, pokud mu vznikla i újma majetková, avšak majetkovou újmu žalobce nevyčíslil. Žalobce nehradil žalované své dluhy. Je nepřiměřeně vysoká výše nemajetkové újmy 200 000 Kč s další finanční zátěží spočívající v náhradě nákladů řízení.

22. Žalobce replikoval, že nemá povinnost v žalobě preferovat majetkovou újmu před nemajetkovou újmou. Imateriální újma vyčíslená formou finančního zadostiučinění nemá souvislost se ziskem žalobce.

23. V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že žaloba o náhradu jiné (nemajetkové) újmy formou omluvy a finančního zadostiučinění byla podána dne 17. 2. 2017, tedy včas za běhu šestiměsíční lhůty (v dané věci běžící od 6. 12. 2016) podle § 147 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“), kdy žalobci bylo doručeno rozhodnutí insolvenčního soudu č. j. MSPH 76 INS 26805/2016-A-6 ze dne 30. 11. 2016.

24. Podle § 147 odst. 1 insolvenčního zákona Bylo-li řízení o insolvenčním návrhu zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu. Podle odst. 2 Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 lze uplatnit také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst.

3. Podle odst. 4 Žalobu, kterou uplatňuje práva podle odstavců 1 až 3, musí dlužník podat nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, a jiná osoba nejpozději do 6 měsíců od zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku; o žalobě však nelze rozhodnout před právní mocí tohoto rozhodnutí. Nejde o incidenční spor. Podle odst. 5 věty první Nebyla-li včas podána žaloba o uplatnění práva podle odstavců 1 a 2, právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 tím zaniká.

25. Podle § 2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

26. Podle § 2957 o. z. Způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.

27. Podle § 2894 odst. 1 o. z. Povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). Podle odst. 2 Nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

28. Podle § 2895 o. z. Škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem.

29. Podle § 2900 o. z. Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

30. V případech uvedených v § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona se jedná o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu založenou na presumpci zavinění. Zákon přiznává právnické osobě, proti které směřoval insolvenční návrh odmítnutý vinou insolvenčního navrhovatele, právo na přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou zásahem do její dobré pověsti, které může být poskytnuto i v penězích (§ 147 odst. 1 insolvenčního zákona v návaznosti na § 2951 odst. 2 o. z.). Přiměřené zadostiučinění v penězích lze dotčené právnické osobě přiznat pouze tehdy, nepostačuje-li k sanaci způsobené imateriální újmy nepeněžitá forma zadostiučinění, zpravidla omluva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 23/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2838/2011, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2014, pod číslem 36). Při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích soud musí mimo jiné vzít v úvahu, že insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti právnické osoby – podnikatele, a to jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5640/2015 ze dne 28. 6. 2017; k závěrům vysloveným v tomto rozsudku se Nejvyšší soud následně přihlásil také v rozsudcích sp. zn. 29 Cdo 4439/2016 ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 110/2017 ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 29 Cdo 1726/2019 ze dne 30. 7. 2017, či sp. zn. 29 Cdo 4804/2017 ze dne 29. 11. 2019). V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení práva na dobrou pověst právnické osoby (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5111/2009 ze dne 26. 10. 2011). Šikanózní insolvenční návrh, resp. insolvenční návrh obsahující nepravdivé údaje, je způsobilý bez dalšího výrazně zasáhnout do dobré pověsti právnické osoby – podnikatele, proti které směřuje, a způsobit jí tak imateriální újmu, a to i v případě, kdy informace o zahájení insolvenčního řízení není uveřejněna v tisku či na zpravodajských internetových portálech.

31. Pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené imateriální újmy na dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda v důsledku insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné újmy) i škoda na majetku. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku, sp. zn. 29 Cdo 5640/2015 ze dne 28. 6. 2017, dále pak v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 110/2017 ze dne 31. 1. 2019. Při určení závažnosti (rozsahu) způsobené újmy je dále třeba vzít v úvahu postavení dotčené právnické osoby – podnikatele na trhu; čím větším, známějším či významnějším je podnikatelem, tím bude zpravidla závažnější újma způsobená na jeho dobré pověsti (požívá-li ji, což se – jak vysvětleno shora – předpokládá). Taktéž délka doby, po kterou by byla dobrá pověst podnikatele (zasažená neoprávněným insolvenčním návrhem) zpochybňována, je významná při posuzování rozsahu (intenzity) tím způsobené újmy. Je-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, pak ve spojení se zjištěním, že insolvenční navrhovatel neměl vůči insolvenčnímu dlužníku tvrzenou pohledávku, nebude pro odškodnění imateriální újmy způsobené zásahem do dobré pověsti údajného dlužníka – právnické osoby (v důsledku zveřejnění údaje o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku a v obchodním rejstříku) zpravidla dostatečná pouhá omluva insolvenčního navrhovatele. Náhrada nemajetkové újmy v penězích plní i preventivně-sankční funkci. Odvolací soud dodává, že i kdyby insolvenční navrhovatel měl v době zahájení insolvenčního řízení vůči označenému insolvenčnímu dlužníkovi splatnou pohledávku, sama tato okolnost nezakládá existenci úpadku na straně označeného dlužníka.

32. Odvolací soud má za to, že podání šikanózního insolvenčního návrhu zpravidla způsobuje dlužníku – podnikateli závažné problémy, neboť insolvenční návrh je dostupný prostřednictvím insolvenčního rejstříku mimo jiné i obchodním partnerům takového podnikatele, případně poteciálním obchodním partnerům. Pro výmaz dlužníka z insolvenčního rejstříku stanoví insolvenční zákon lhůtu (§ 425 odst. 1), tedy nelze zabránit tomu, že po určitou dobu existuje zápis o zahájení insolvenčního řízení v rejstříku. Avšak tzv. úplný výpis zachycuje nejen aktuální údaje o zapisovaném subjektu, ale i všechny údaje, které kdy byly do obchodního rejstříku zapsány a následně vymazány.

33. V odůvodnění usnesení č. j. MSPH 76 INS 26805/2016-A-6 z 30. 11. 2016, kterým soud odmítl (druhý) insolvenční návrh žalované, bylo uvedeno, že „v insolvenčním návrhu, až na výjimku pohledávky z titulu na náhradu škody ve výši 33 611,77 Kč přiznané nepravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, absentuje konkrétní údaj o splatnosti pohledávek insolvenčního navrhovatele, z vyčíslení škody ke dni 15. 11.2016, sdělení o výzvě k úhradě dlužné částky doručené dlužníkovi dne 13. 4.2015, uvedení faktury ze dne 15. 10.2014 a z vyčíslení bezdůvodného obohacení ve znaleckém posudku, nemá soud možnost udělat si obraz o tom, kdy nastala splatnost pohledávek navrhovatele za dlužníkem.“ Jinak řečeno, insolvenční soud žalované jakožto insolvenční navrhovatelce vytkl, že neosvědčila existenci splatných pohledávek za dlužníkem, tj. minimálně dvě splatné pohledávky různých věřitelů za dlužníkem v době podání insolvenčního návrhu, a proto insolvenční návrh žalované odmítl. Nedostatečná skutková tvrzení ohledně existence minimálně dvou splatných pohledávek za dlužníkem-žalobcem v rámci insolvenčního řízení pak vedla soud prvního stupně k závěru (správnému) o naplnění vyvratitelné právní domněnky ve smyslu § 147 odst. 1 insolvenčního zákona, že žalovaná zavinila odmítnutí insolvenčního návrhu. Nedostatek skutkových tvrzení o existenci splatných pohledávek za žalobcem pak žalovaná nemůže v režimu řízení o náhradě škody procesně „dohánět“ odkazem na nalézací řízení, kterými se domáhá vůči žalobci nároků spojených s nájmem nemovitosti a poskytováním souvisejících služeb a nároků spočívajících v tvrzené škodě, která měla žalované vzniknout v souvislosti s jednáním žalobce. V tomto ohledu pak postrádá smyslu otázka dokazování, zda v době podání druhého insolvenčního návrhu měla žalovaná za žalobcem (splatné) pohledávky, když tato skutečnost nebyla zjištěna v pořadí druhém insolvenčním řízení žalované.

34. Kromě toho, jak již výše odvolací soud uvedl v odstavci 31., ani existence splatné pohledávky či splatných pohledávek na straně žalované vůči žalobci nevypovídá ničeho o splnění všech podmínek pro existenci úpadku na straně žalobce. Z argumentů žalované vznesených v této věci je zřejmé, že tato se pokoušela řešit své spory s žalobcem o zaplacení pohledávek opakovaným podáním insolvenčního návrhu, avšak k tomuto není insolvenční řízení určeno (cílem insolvenčního řízení je řešení úpadku dlužníka, nikoliv úhrada dluhů dlužníka, který není ve stavu úpadku).

35. Odvolací soud ze všech výše uvedených důvodů se ztožonil se závěry soudu prvního stupně (na které tímto též odkazuje), že podmínky pro náhradu škody (imateriální újmy) žalobce byly v souladu s § 147 odst. 1 insolvenčního zákona splněny.

36. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, v jaké formě je třeba náhradu škody žalobce poskytnout a zda byly splněny podmínky pro poskytnutí zadostiučinění v peněžní formě.

37. V řízení nebylo zpochybněno, že před podáním insolvenčních návrhů požíval žalobce v obchodních vztazích dobré pověsti. Nebylo např. zjištěno, že by měl žalobce neuhrazené závazky vůči jiným věřitelům a že by v době před podáním prvého a druhého insolvenčního návrhu žalobce nemohl od svých obchodních partnerů požívat výhod spojených s dobrou obchodní spoluprací jako např. úhrada zboží na fakturu, případně na fakturu s delší dobou splatnosti. V tomto ohledu odvolací soud zohlednil i období před podáním prvního insolvenčního návrhu, byť na základě prvního insolvenčního návrhu se žalobce již nemůže domáhat náhrady škody s ohledem na prekluzi šestiměsíční lhůty k podání žaloby. Přihlédnutí ke standardnímu průběhu obchodních vztahů žalobce za dobu před prvním insolvenčním návrhem však nic nebrání.

38. Jak shora uvedeno, pouhá omluva za újmu způsobenou podáním nedůvodného insolvenčního návrhu vůči domnělému dlužníku – podnikateli zpravidla nepostačuje, přičemž odvolací soud shodně jako soud prvního stupně přihlédl k tomu, že k ohrožení dobré pověsti žalobce ze strany žalované došlo podáním již v pořadí druhého insolvenčního návrhu. Od této skutečnosti nelze odhlédnout jen z důvodu, jak uvádí v odvolání žalovaná, že předmětem řízení o náhradu škody je újma žalobce vyvolaná podáním druhého insolvenčního návrhu. Byť v insolvenčním rejstříku již nelze dohledat údaje o insolvenčních řízeních zahájených vůči žalobci, údaj o obou insolvenčních řízeních je dohledatelný v obchodním rejstříku, a proto lze dovodit, že i nadále je oproti jiným obchodním společnostem, které nemají takovýto údaj v obchodním rejstříku uveden, žalobce znevýhodněn v obchodních vztazích, a to tím spíše, že z insolvenčního rejstříku již nelze poznat, z jakého důvodu a s jakým procesním výsledkem byla obě insolvenční řízení vůči žalobci vedena. S ohledem na to se jeví jako bezpředmětná odvolací námitka žalované o sedmidenní délce druhého insolvenčního řízení, když možné negativní důsledky zahájeného insolvenčního řízení mohou nadále přetrvávat. Podle názoru odvolacího soudu, podpořeného ustálenou judikaturou, výjimečná situace, kdy by mohla být dostatečná pouhá omluva, by mohla nastat např. v případě, že by poškozeným byl malý podnikatel se zcela omezeným okruhem zákazníků (obchodních partnerů), kterým by byl s to osobně přímo vysvětlit, že insolvenční návrh neměl žádný reálný podklad a jednalo se o šikanu ze strany insolvenčního navrhovatele. V popsané skutkové situaci si lze představit, že dotyčný podnikatel nebude takovým insolvenčním návrhem více dotčen na své pověsti (tím spíše, nebyl-li by zapsán v obchodním rejstříku, což ale není případ žalobce) a nemusí ani dojít k ovlivnění jeho podnikatelské činnosti (jeho obratu); v takovém případě by mohla postačovat omluva insolvenčního navrhovatele. Odvolací soud podotýká, že žalobce není malým podnikatelem s omezeným okruhem zákazníků a obchodních partnerů, tudíž vznikla újma na jeho pověsti (musela vzniknout), která není reparovatelná pouhou omluvou. Tomuto právnímu závěru odpovídá i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu zmiňovaná i v odůvodnění tohoto rozsudku.

39. Pokud jde o výši přiznaného peněžitého zadostiučinění, zákon nestanoví jako podmínku ekonomické vyčíslení škody spojené s insolvenčním návrhem podaným na domnělého dlužníka. Přiznání zadostiučinění v peněžní formě má mimo jiné svoji preventivní a sankční funkci a nemusí odrážet skutečně vzniklou újmu na straně domnělého dlužníka, jejíž vyčíslení s ohledem na to, že insolvenčním návrhem může být poškozena právě dobrá pověst takového „dlužníka“, zákon nevyžaduje. Jinak řečeno, pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené imateriální újmy na dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda v důsledku insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné újmy) i škoda na majetku (srov. již uváděný rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Cdo 5640/2015 ze dne 28. 6. 2017). Odvolací soud pro posouzení základu imateriální újmy vycházel z ekonomického postavení žalobce na trhu, které se odráželo rovněž v jeho ekonomických výsledcích. Žalobce nebyl marginální obchodní společností, ale co do svého ekonomického významu patřil mezi významnější společnosti, proto rovněž jeho újma způsobená insolvenčním návrhem není mizivá. V daném případě lze zčásti vycházet z ekonomických výsledků žalobce v době před podáním druhého insolvenčního návrhu (avšak i tato doba byla ekonomicky ovlivněna podáním prvního insolvenčního návrhu), byť např. otázka obnovy obchodní důvěryhodnosti žalobce mezi obchodními partnery je jen ztěží vyčíslitelná a při její ztrátě může dojít i k ekonomickému konci podnikání takto postiženého „dlužníka“. Žalovaná se mýlí v názoru, že při úvaze o přiměřeném zadostiučinění nelze přihlédnout k předchozím insolvenčním řízením. V tomto ohledu odvolací soud odkazuje na již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 110/2017ze dne 31. 1. 2019 se závěrem, „že výši přiměřeného zadostiučinění za imateriální újmu lze hodnotit taktéž z pohledu insolvenčních řízení vedených proti dovolateli v době předcházející podání neoprávněného insolvenčního návrhu.“ V tomto rozsudku Nejvyšší soud též dospěl k závěru, „že již samotné uveřejnění informace o podaném insolvenčním návrhu, který insolvenční soud odmítl pro zjevnou bezdůvodnost (§ 128a odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), je způsobilé závažně zpochybnit dobrou pověst podnikatele.“ Byť insolvenční soud odmítl první insolvenční návrh pro formální vady, žalovaná jakožto insolvenční navrhovatel v druhém insolvenčním návrhu vady původního návrhu prakticky neodstranila, tedy neuvedla minimálně jednoho dalšího věřitele se splatnou pohledávkou. Takový přístup pak svědčí o tom, že žalovaná podala druhý insolvenční návrh zbytečně a tím též zbytečně „obohatila“ výpis z obchodního rejstříku žalobce o v pořadí druhý záznam o vedení insolvenčního řízení proti jeho osobě.

40. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku mj. odkázal na důkaz přiznáními k dani z příjmů žalobce za roky 2016 a 2017. Z těchto daňových přiznání plyne, že oproti roku 2016 došlo v roce 2017 ke snížení ročního úhrnu čistého obratu žalobce (12 297 087 Kč v roce 2017, 13 420 371 Kč v roce 2016). Současně lze dovodit, že negativní ekonomický vliv měl druhý insolvenční návrh i v roce 2018, když v řízení před soudem prvního supně bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba]. v prosinci 2018 s ohledem na záznam žalobce v insolvenčním rejstříku odmítla dodat žalobci zboží bez platby předem. Z uvedeného odvolací soud dovozuje, že podání druhého insolvenčního návrhu vedlo ke snížení pověsti žalobce. S ohledem na zápis žalobce v obchodním rejstříku i jeho obrat nejde o podnikatele s omezeným okruhem zákazníků a obchodních partnerů, proto se jeví jako důvodný nárok žalobce na odškodnění imateriální újmy ve výši 200 000 Kč. V neprospěch žalované svědčí i existence dvou insolvenčních návrhů žalované, ve kterých chyběly údaje o existenci minimálně dvou splatných závazků žalobce vůči insolvenčním věřitelům a oba insolvenční návrhy byly z tohoto důvodu odmítnuty. Odvolací soud na základě takového chování žalované dovozuje, že její pohnutkou bylo vyvinout na žalobce nátlak a dosáhnout tak uspokojení tvrzených pohledávek spojených s nájmem a službami.

41. Odvolací soud nesdílí námitku žalované o nepřiměřenosti přiměřeného zadostiučinění s ohledem na zajišťovací práva váznoucí na majetku žalované. Naopak výše 200 000 Kč, jak správně konstatoval soud prvního stupně, je spíše nižší, což plyne i ze srovnání se závěry již uvedených rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5640/2015 z 28. 6. 2015 a sp. zn. 29 Cdo 110/2017 z 31. 1. 2019. Ke skutkově podobným závěrům co do výše přiměřeného zadostiučinění v penězích se odvolací soud přihlásil i ve svém rozsudku č. j. 15 Cmo 28/2016-434 z 18. 6. 2020.

42. Jak správně uvedl soud prvního stupně, žalovaná se ocitla v prodlení se zaplacením částky 200 000 Kč, žalobci proto vznikl nárok dle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. i na 8,05% roční úrok z prodlení se zaplacením uvedené částky.

43. Odvolací soud z uvedených důvodů v souladu s § 219 o. s. ř. ve spojení s § 7 insolvenčního zákona napadenou část rozsudku ve věci samé (body I. a III. výroku) potvrdil jako věcně správnou, a to až na část bodu III. výroku, ve které bylo žalované uloženo zaplatit 8,05% roční úrok z prodlení za období od 13. 1. 2017 do 23. 1. 2017.

44. Za účelem posouzení oprávněnosti úroku z prodlení za dobu 13. 1. 23. 1. 2017 odvolací soud zopakoval důkaz přežalobní výzvou žalobce ze dne 9. 1. 2017, od které žalobce odvozuje délku období, za které požaduje úrok z prodlení. Z této výzvy odvolací soud zjistil, že žalobce vedle omluvy požádal žalovanou o zaplacení částky 200 000 Kč jako nemajetkové újmy, a to do 10 dnů od doručení výzvy. Z přiložené kopie doručenky výzvy odvolací soud zjistil, že výzva byla žalované doručena dne 12. 1. 2017.

45. Z provedeného důkazu odvolací soud učinil závěr, že žalobce uložil žalované v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. zaplatit částku 200 000 Kč do 10 dnů od doručení, tj. do pondělí 23. 1. 2017 (poslední den 10denní lhůty připadl na neděli 22. 1., proto v souladu s § 607 o. z. posledním dnem uvedené lhůty bylo pondělí 23. 1. 2017).

46. Soud prvního stupně nepostupoval správně, když žalobci přiznal i právo na zaplacení úroku z prodlení za období 13. 1. - 23. 1. 2017, odvolací soud proto v souladu s § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tuto část bodu I. výroku změnil a žalobu v tomto rozsahu příslušenství zamítl.

47. Odvolací soud k odvolání žalovaného proti bodu IV. výroku uvádí, že se ztotožnil s rozhodnutím soudu o náhradě nákladů řízení (bod IV. výroku) ve prospěch žalobce co do důvodu dle § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř., nikoliv však co do rozsahu. Nicméně není správný názor odvolatele, že žalobci nepřísluší náhrada nákladů řízení za úkony právní služby učiněné v řízení u Okresního soudu v Mostě. Žalobce byl povinen se dostavit ke dvěma jednáním nařízeným tímto soudem a též se ve věci vyjadřoval písemně, proto nelze tyto úkony právní služby považovat za neúčelně vynaložené.

48. Náklady žalobce v řízení u Okresního soudu v Mostě spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 6 úkonů právní služby po 10 760 Kč (1 500 Kč v části žaloby o omluvu dle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. – advokátního tarifu, dále jen AT, a 9 260 Kč v části žaloby o zaplacení 234 485 Kč dle § 8 odst. 1 v návaznosti na § 7 AT) představující převzetí zastoupení, žalobu a 4 vyjádření ve věci samé, v rozsahu 2 úkonů právní služby po 21 520 Kč (účast při 2 jednáních soudu, která přesáhla 2 hodiny), v hotových výdajích v rozsahu paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k 8 úkonům právní služby (účast při jednání, které přesáhlo 2 hodiny, je jedním úkonem právní služby) a v náhradě za promeškaný čas při cestách k jednáním 1 100 Kč podle § 2 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g), § 13 odst. 4 a § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 AT, v náhradě za použití automobilu při cestách k jednáním a zpět na v celkové výši 2 597 Kč podle § 30 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů a § 157 a § 158 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoníku práce) ve znění pozdějších předpisů a v náhradě 21% daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Dále byl nákladem žalobce též zaplacený soudní poplatek za žalobu. Soudní poplatek činil celkem 5 725 Kč (2 000 Kč za omluvu podle § 4 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích a položky 4 bodu 1 písm. c) sazebníku poplatků tvořícího přílohu zákona, 2 000 Kč za náhradu nemajetkové újmy v částce do 200 000 Kč podle položky 3 bodu 1 písm. a) tohoto sazebníku a 1 725 Kč za zaplacení škody 34 485 Kč podle položky 1 bodu 1. písm. b) tohoto sazebníku. Náklady žalobce včetně soudního poplatku 5 725 Kč v tomto řízení činily celkem 143 298,37 Kč. Žalobce k výzvě Okresního soudu v Mostě zaplatil soudní poplatek ve výši 11 725 Kč. Nesprávně vyměřený rozdíl 6 000 Kč vrátí žalobci Okresní soud v Mostě, který je k tomu věcně příslušný dle § 12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.

49. Náklady žalobce v odvolacím řízení vedeném u Městského soudu v Praze spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 1 úkonu právní služby 10 760 Kč (1 500 Kč v části žaloby o omluvu dle § 9 odst. 1 AT a 9 260 Kč v části žaloby o zaplacení 234 485 Kč dle § 8 odst. 1 v návaznosti na § 7 AT) představující 1 vyjádření ve věci samé, v hotových výdajích v rozsahu 1 paušální úhrady výdajů 300 Kč k 1 úkonu právní služby podle podle § 2 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 4 AT a v náhradě 21% daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Náklady žalobce v tomto odvolacím řízení činily 13 382,60 Kč.

50. Náklady žalobce v řízení u soudu prvního stupně (u Městského soudu v Praze) spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 5 úkonů právní služby po 10 760 Kč (1 500 Kč v části žaloby o omluvu dle § 9 odst. 1 AT a 9 260 Kč v části žaloby o zaplacení 234 485 Kč dle § 8 odst. 1 v návaznosti na § 7 AT) představující 2 vyjádření ve věci samé, 3 jednání, v rozsahu 1 úkonu právní služby 21 520 Kč (účast při 1 jednání soudu, které přesáhlo 2 hodiny), v hotových výdajích v rozsahu paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k 6 úkonům právní služby (účast při jednání, které přesáhlo 2 hodiny, je jedním úkonem právní služby) podle § 2 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d) a g) a § 13 odst. 4 AT a v náhradě 21% daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Náklady žalobce v tomto řízení činily 93 315,20 Kč.

51. Celkové náklady 2 řízení u soudu prvního stupně a odvolacího řízení u Městského soudu v Praze činily 249 996,17 Kč. Poměrný úspěch žalobce odpovídá 85,3 %, proto žalobci náleží 213 246,73 Kč.

52. Náklady žalobce v tomto odvolacím řízení spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 1 úkonu právní služby 10 600 Kč (1 500 Kč v části žaloby o omluvu dle § 9 odst. 1 AT a 9 100 Kč v části žaloby o zaplacení 200 000 Kč dle § 8 odst. 1 v návaznosti na § 7 AT) představující účast při jednání)a v hotových výdajích v rozsahu 1 paušální úhrady výdajů 300 Kč k 1 úkonu právní služby podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. g) a § 13 odst. 4 AT a v náhradě 21% daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Poučení