5 Cmo 42/2022 - 222

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Radima Novotného a JUDr. Ivy Horákové ve věci žalobce: [Jméno žalobce A], insolvenční správce ( IČ [IČO žalobce A]) dlužníka [Jméno žalobce B]., IČ [IČO žalobce B], se sídlem [Adresa žalobce B] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A], se sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované], bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B], se sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 8 618 017,60 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, č. j. 75 Cm 17/2019-189 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. se mění tak, že žalobce je povinen žalované k rukám jejího právního zástupce [Jméno advokáta B], advokáta, zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 435 094,22 Kč a to ve lhůtě tří od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám jejího zástupce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 52 904,18 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 19. 2. 2019 se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 11 526 894 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky od 1. 6. 2018 do zaplacení, a to z titulu náhrady škody vzniklé z obchodně-závazkového vztahu se společností [Anonymizováno]) za období od dubna 2015 do listopadu 2015. V průběhu řízení dne 15. 2. 2021 vzal žalobce žalobu zčásti zpět, a to v rozsahu 2 908 876,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky od 1. 6. 2018 do zaplacení, a proto soud prvního stupně usnesením ze dne 16. 4. 2021 řízení v tomto rozsahu zastavil s tím, že předmětem žalobního návrhu zůstala pohledávka ve výši 8 618 017,60 Kč s příslušenstvím. Žalobce ve svém návrhu uvedl, že mezi [právnická osoba] (dále jen dlužníkem) a [Anonymizováno] byla uzavřena dohoda o platebním styku s tím, že [Anonymizováno] zajišťovala pro ruské občany zájezdy do České republiky prostřednictvím dlužníka. Na základě této dohody [Anonymizováno] přijímala platby od klientů a část zasílala bezhotovostně dlužníkovi – pořadatelské agentuře do České republiky. [Anonymizováno] své závazky nedodržela a v roce 2015 ji vůči dlužníku vznikly závazky v žalované výši. V důsledku této skutečnosti vznikla na straně dlužníka značná škoda. Žalovaná jako člen statutárního orgánu dlužníka nezamezila vzniku této škody, pohledávku za [Anonymizováno] nevymáhala a nejednala tak s péčí řádného hospodáře. Ve svém důsledku se dlužník ocitl v insolvenci a [Anonymizováno] se bezdůvodně obohatila.

2. Je třeba uvést, že žalobce uplatnil nárok vůči žalované v ekvivalentu české koruny vycházeje z průměrného kursu EUR/Kč v roce 2015 ve výši 1 EUR/27,283 Kč, byť je pohledávka žalobce vedena v příloze č. 5 insolvenčního návrhu ve výši 315 875 EUR a skládá se z nespecifikované množiny jednotlivých pohledávek žalobce za klienty [Anonymizováno], jež se staly splatnými v různém období roku 2015.

3. Žalobce v doplňujícím podání ze dne 7. 10. 2019 uvedl, že žalovaná byla jednatelkou a 100 % vlastníkem dlužníka a rovněž 100 % vlastníkem [Anonymizováno]. Vzhledem k tomu, že koncoví zákazníci uhradili [Anonymizováno] plnou cenu zájezdu (včetně nákladů v ČR), není zřejmé, z jakého důvodu odpovídající část zaplacené kupní ceny [Anonymizováno] nezaslala dlužníku. Žalovaná jako majitelka [Anonymizováno] musela mít přehled o majetkové situaci [Anonymizováno] i o přijatých finančních prostředcích za zájezdy, a proto měla současně se žalobou na [Anonymizováno] omezit další spolupráci s tímto subjektem. V rámci insolvenčního řízení bylo zjištěno, že součet všech přihlášených pohledávek věřitelů vůči dlužníku činí méně než pohledávka dlužníka za [Anonymizováno]. V případě vymožení pohledávky za [Anonymizováno] by se dlužník nedostal do úpadku.

4. Žalovaná ve svém písemném vyjádření ze dne 29. 4. 2019 uvedla, že zájezd pro ruskou klientelu na území České republiky vytvářela [Anonymizováno] s tím, že dlužník dodával „subdodávky“ v podobě pozemních služeb. Nejdražší a nejrizikovější položkou pro [Anonymizováno] se stalo zajištění letecké přepravy. Dlužník vykazuje další pohledávky vůči [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Žalovaná předala veškerou dokumentaci žalobci dle předávacího protokolu ze dne 29. 6. 2017. V důsledku ekonomické krize v Rusku po roce 2008 a po anexi Krymu v roce 2014 nastal na trhu konkurenční boj mezi cestovními kancelářemi a předplacená letadla létala za podnákladové ceny, z čehož pramenily ztráty pro [Anonymizováno]. V roce 2015 se trh cestovního ruchu propadl o 30 %, příjmy cestovních kanceláří o 50 %, počet touroperátorů se snížil na polovinu a zájezdy byly prodávány pod cenou. Žalovaná doplnila, že pohledávky dlužníka za [Anonymizováno] vznikly i za období předcházející roku 2015 s tím, že činnost [Anonymizováno] byla ukončena ke dni 3. 11. 2015. [Anonymizováno] vyplatila všem klientům vynaložené prostředky (na účet [Anonymizováno]) na budoucí zájezdy, na které ještě neodjeli. Ostatním klientům, kteří se nacházeli v České republice a v jiných zemích, byly poskytnuty veškeré služby. Dlužník působil na českém trhu 18 let a stal se jediným zdrojem příjmů žalované.

5. V průběhu soudního jednání dne 15. 1. 2021 vyzval soud prvního stupně za podmínek § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobce k doplnění skutkových tvrzení a k označení důkazů ve lhůtě 30 dnů a poučil jej o koncentraci řízení dle § 118b o. s. ř.

6. Žalobce v písemném podání ze dne 15. 2. 2021 na základě výše uvedené výzvy setrval na svých tvrzeních s tím, že spolupráce mezi dlužníkem a [Anonymizováno] fungovala až do roku 2014 s tím, že v roce 2015 [Anonymizováno] vzniklé náklady na ubytovací služby a pozemní dopravu dlužníkovi již neuhradila. Žalovaná porušovala své povinnosti i tím, že od roku 2011 nezveřejňovala ve sbírce listin obchodního rejstříku účetní závěrky dlužníka.

7. V doplňujícím vyjádření ze dne 17. 5. 2021 žalovaná uvedla, že výše uvedené problémy v cestovním ruchu v Ruské federaci v souvislosti s poklesem poptávky po cestách ruské klientely do zahraničí včetně České republiky se nutně promítly i do ekonomické situace dlužníka. Vzhledem k dlouholetému postavení na trhu cestovního ruchu i vzhledem k zaměstnancům v České republice, v Rusku i na Ukrajině se žalovaná snažila situaci v daném období zachránit čerpáním osobních úvěrů, kterými by nahradila výpadek příjmů. Za tímto účelem žalovaná čerpala dne 10. 6. 2014 úvěr ve výši 400 000 Kč od [právnická osoba]., dne 10. 6. 2016 přítel [Anonymizováno] jí poskytl zápůjčku ve výši 470 000 Kč, následně jí poskytl další zápůjčku ve výši 200 000 Kč. Dne 20. 8. 2014 načerpala zápůjčku od společnosti [Anonymizováno]. ve výši 70 000 Kč, dne 8. 9. 2014 vložila na účet dlužníka částku 32 000 Kč ze zápůjčky poskytnuté ze strany [Anonymizováno]. a ke dni 22. 12. 2014 převzala od [Anonymizováno] další zápůjčku ve výši 3 600 000 Kč. V rozhodném období žalovaná vložila na účet dlužníka svými vklady částku 4 970 330 Kč. Původní počet 12 zaměstnaců na počátku roku 2014 byl na podzim 2015 snížen na 5 osob s tím, že ke dni 1. 9. 2015 přesídlil dlužník do menších nájemních prostor. Pokud by žalovaná za dlužníka uplatnila žalobu vůči [Anonymizováno], byla by taková žaloba zřejmě bezúspěšná vzhledem k situaci cestovního ruchu v Rusku a s ohledem na ekonomickou situaci [Anonymizováno]. V této souvislosti žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4276/2009, dle kterého pro posouzení, zda jednatel společnosti porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, nepostačuje zjištění, že pohledávky společnosti neuplatnil způsobem předvídaným v § 402 a násl. obch. zák., neboť je nezbytné posoudit také důvody, které k tomu jednatele vedly. Žalovaná dále odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2724/2017, který přijal závěr, že pro posouzení, zda rozhodnutí, která jednatel společnosti přijal při výkonu své funkce, byla učiněna v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, není významné, k jakým následkům taková rozhodnutí vedla.

8. Žalobce na výše uvedené vyjádření žalované reagoval přípisem ze dne 27. 7. 2021, ve kterém zejména uvedl, že nelze vyloučit, že [Anonymizováno] prodávala své zájezdy za podnákladové ceny, čímž by ve svém důsledku vznikala škoda na úkor českých věřitelů dlužníka. Žalobce nezpochybnil výši zápůjček a úvěrů poskytnutých žalovanou dlužníku, nicméně tyto prostředky už nemohly vyřešit jeho značnou finanční ztrátu, neboť mu chyběly úhrady pohledávek od [Anonymizováno] za více než 14 mil Kč (k datu 1. 1. 2014 více než 9 mil. Kč). Žalovaná předala žalobci účetní doklady až dne 29. 6. 2017 a databázové soubory účetnictví až dne 22. 12. 2017. Z účetních dokladů bylo zjištěno, že dlužník financoval expanzi na ruském trhu, což mohlo být i důvodem jeho platební neschopnosti, neboť prostředky byly používány na investice [Anonymizováno] na ruském trhu. V písemném doplňujícím podání ze dne 26. 8. 2021 dospěl žalobce k zásadnímu zjištění, že dlužník již v roce 2013 byl v hlubokém úpadku ve formě platební neschopnosti, přičemž fungování [Anonymizováno] bylo na principu „letadla“. V době úpadku přesto dlužník poskytl sesterským společnostem [Anonymizováno] a [Anonymizováno] úvěr do výše 14,7 mil. Kč. Na tento úvěr však neměl vlastní finanční zdroje, které tímto čerpal od svých věřitelů. Žalovaná by zamezila vzniku škody u dlužníka, pokud by včas podala insolvenční návrh.

9. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ve výroku I. žalobu v plném rozsahu zamítl a ve výroku II. přiznal žalované náhradu nákladů řízení ve výši 419 696,51 Kč. Na základě výsledků provedeného dokazování soud nedovodil, že by žalovaná upřednostnila své zájmy a potřeby v postavení jednatelky žalované před zájmy dlužníka. Soud zejména poukázal na kritickou situaci cestovního ruchu v Rusku v období let 2014-2015, na úzkou obchodní provázanost mezi [Anonymizováno] a dlužníkem, kdy existence dlužníka byla navázána na fungování [Anonymizováno]. Žalovaná se od počátku krize snažila (finančně) situaci zachránit, byť se výsledek v podobě zachování fungování dlužníka nedostavil. Žalovaná ke dni 3. 11. 2015 ukončila činnost [Anonymizováno] a dne 4. 1. 2016 (10 měsíců po splatnosti první z dílčích pohledávek) podala insolvenční návrh na dlužníka. Pokud žalobce namítal, že žalovaná věděla o vznikající škodě již v roce 2013, uplatnil tato tvrzení až po koncentraci řízení, ke kterým soud při posouzení nároku nepřihlédl. Veškeré tvrzené skutečnosti mohly být totiž žalobci známy z účetních podkladů, které od žalované obdržel dne 29. 6. 2017. K tvrzení žalobce, že žalovaná porušila své povinnosti tím, že pohledávku nevymáhala po společnosti [Anonymizováno], soud dovodil, že ke dni 3. 11. 2015 neměla tato společnost již žádné finanční prostředky, když žalovaná ukončila její činnost. Současně žalobce žádným způsobem neosvědčil, že žaloba proti [Anonymizováno] by mohla být úspěšná. Na základě výše uvedeného soud nedovodil u žalované porušení povinností řádného hospodáře jako zásadního předpokladu při uplatnění nároku na náhradu škody, a proto žalobu v plném rozsahu zamítl.

10. Žalobce podal proti tomuto rozsudku včasné odvolání písemným podáním ze dne 20. 5. 2022, které následně doplnil podáním ze dne 3. 6. 2022, ve kterém navrhl zrušení rozsudku a vrácení věci k novému projednání soudu prvního stupně. V odvolání zejména uvedl, že existence [Anonymizováno] byla navázána na fungování dlužníka a nikoli naopak s tím, že dlužník mohl pokračovat v podnikání bez [Anonymizováno], které ukončila činnost k datu 28. 12. 2017, přičemž žalovanou uváděné datum ukončení činnosti 3. 11. 2015 zůstalo v rovině tvrzení. Žalobce má za to, že se žalovaná snažila zachránit [Anonymizováno], kterému poskytla finanční prostředky, a nikoli dlužníka. S odkazem na § 52 odst. 1 zákona o obchodních korporacích č. 90/2012 Sb. (dále jen ZOK) by jiná rozumně pečlivá osoba, pokud by zjistila, že eviduje za spolupracující společností splatnou pohledávku v řádu miliónů Kč, která se měsíčně o 1 mil. Kč zvyšuje, neprodleně ukončila spolupráci a pohledávku by začala vymáhat. Žalobce právě takové jednání považuje za extrémní, a proto žalovaná měla obchodování s [Anonymizováno] ukončit dříve. Žalobce současně uvedl, že v důsledku spolupráce s [Anonymizováno] byl dlužník v úpadku již v roce 2013, jednání žalované bylo tedy delšího rázu až do roku 2015. Objektivně bylo v možnostech žalované predikovat již v roce 2015 podnikatelský záměr dlužníka a dle zjištěných výsledků od něj upustit. Skutečnost, že žalovaná věděla o špatné ekonomické situaci ve společnosti dlužníka již dříve, neboť k datu 31. 12. 2014 činila pohledávka za [Anonymizováno] 8 356 092 Kč, vyplývá i z předávacího protokolu ze dne 29. 6. 2014 a žalovaná sama tuto skutečnost potvrdila. Pokud tedy žalobce doplnil svá skutková tvrzení ohledně existence dluhů u dlužníka již v roce 2013 po koncentraci řízení, reagoval tak pouze na výpověď žalované a na její důkazní návrhy, k čemuž má právo v rámci rovného postavení účastníků řízení. V závěru žalobce uvedl, že v postavení insolvenčního správce má povinnost vymáhat plnění do majetkové podstaty dlužníka. Pokud by neuplatnil vůči žalované tento nárok, mohl by věřitelům způsobit škodu, kterou by po něm vymáhali. Pokud by však odvolací soud nevyhověl jeho odvolání, navrhl, aby využil svého práva dle § 150 o. s. ř. a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

11. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že považuje rozsudek soudu prvního stupně za správný a navrhuje jeho potvrzení s tím, že ke změně skutkových tvrzení žalobce došlo až po koncentraci řízení.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

13. Žalobce v postavení insolvenčního správce dlužníka uplatnil svůj nárok z titulu náhrady škody vůči žalované jako jednatelce dlužníka v důsledku jejího porušení péče řádného hospodáře při vedení společnosti dlužníka v roce 2015, kdy v rámci úzké obchodní spolupráce se společností [Anonymizováno] jí za touto společností v období od dubna do listopadu 2015 vznikly pohledávky v žalované výši, které nevymáhala a ani v průběhu roku 2015 neukončila spolupráci s touto společností.

14. V souladu s 52 odst. 1 ZOK při posouzení, zda člen orgánu jednal s péčí řádného hospodáře, se vždy přihlédne k péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba, byla-li by v postavení člena obdobného orgánu obchodní korporace.

15. Dle § 52 odst. 2 ZOK je-li v řízení před soudem posuzováno, zda člen orgánu obchodní korporace jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno tento člen, ledaže soud rozhodne, že to po něm nelze spravedlivě požadovat.

16. Vznikla-li porušením péče řádného hospodáře v obchodní korporaci újma, může ji obchodní korporace vypořádat podle smlouvy uzavřené s povinnou osobou (§ 53 odst. 3, věta prvá ZOK).

17. Pokud soud prvního stupně vycházel výlučně z těchto skutkových tvrzení žalobce, nelze takovému postupu vytknout žádného pochybení. Za situace, kdy žalobce písemným podáním ze dne 27. 7. 2021 uplatnil další „nová“ skutková tvrzení spočívající ve sdělení, že žalovaná porušila své povinnosti již v roce 2013, kdy dlužník měl neuhrazené splatné závazky v řádu miliónů Kč, a z tohoto důvodu měla podat na dlužníka insolvenční návrh a tím zamezit dalším škodám, je třeba uvést, že takový návrh u soudu uplatnil až po koncentraci řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně přitom žalobce poučil o koncentraci řízení na jednání dne 15. 1. 2021 a žalobce svá tvrzení upřesnil, případně doplnil písemným podáním ze dne 15. 2. 2021. Tvrzené porušení povinností žalovanou nepodáním insolvenčního návrhu v důsledku úpadku dlužníka v roce 2013 mohl žalobce uplatnit žalobou uplatněnou dne 19. 2. 2019, neboť měl k dispozici účetní doklady dlužníka od 29. 6. 2017 (případně od 22. 12. 2017) a uplatnění těchto nových skutkových tvrzení proto není nijak závislé na výpovědi žalované nebo na výsledcích dokazování.

18. Při posouzení uplatněného nároku postupoval soud prvního stupně správně, pokud na danou věc aplikoval ust. § 159 odst. 1 občanského zákoníku, který ukládá volenému orgánu, v daném případě jednateli dlužníka, vykonávat funkci s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky. Dle § 52 odst. 1 ZOK při posouzení, zda člen orgánu jednal s péčí řádného hospodáře, se vždy přihlédne k péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba, byla-li v postavení člena obdobného orgánu obchodní korporace.

19. Při posouzení toho, zda žalovaná v postavení statutárního orgánu jednala v roce 2015 ve společnosti dlužníka s péčí řádného hospodáře, je třeba primárně vycházet z toho, že po celou dobu (18 let) jeho existence byla žalovaná jeho jediným vlastníkem a jednatelem a od roku 2004 po vzniku [Anonymizováno] také vlastníkem této společnosti s tím, že podnikatelská činnost dlužníka byla výlučně závislá na činnosti [Anonymizováno] a stejně tak tato společnost byla podnikatelsky závislá na cestovní agentuře v České republice (na dlužníku), jež poskytovala koncový a základní servis ruské klientele na území ČR. Nepřísluší však odvolacímu soudu hodnotit, nakolik byl tento podnikatelský koncept výhodný. Není sporným, že dlužník i v průběhu roku 2015 plnil své závazky vůči [Anonymizováno], aniž od dubna 2015 dostával za své zejména ubytovací i přepravní služby řádně zaplaceno od společnosti [Anonymizováno] s tím, že koncoví zákazníci cenu svého zájezdu zcela uhradili této společnosti. S vědomím toho, že obě cestovní agentury se vyrovnaly a překonaly ekonomickou krizi v letech 2008 a 2009, lze porozumět jednání žalované, která ze svých vlastních prostředků (s pomocí zápůjček a úvěrů) ve výši cca 5 mil. Kč se v polovině roku 2014 pokusila zčásti vyřešit ekonomickou situaci dlužníka a s [Anonymizováno] společně překonat krizi v oblasti cestovního ruchu v Rusku zejména ve vztahu k České republice. Další fungování a existence [Anonymizováno] se nepochybně stalo „alfou omegou“ i pro další působení dlužníka na českém trhu, neboť v opačném případě by musely jeho podnikatelské aktivity ihned skončit. S časovým odstupem a s vědomím výsledku se řešení situace jeví vždy odlišně než v jejím průběhu, kdy žalovaná se mohla snažit oddálit pád obou společností a pokusit se překonat krizi obdobně jako v minulosti. Žalobcem nebylo ničeho tvrzeno ani osvědčeno, že by v souvislosti s úpadkem dlužníka získala žalovaná nebo osoby jí blízké určitý majetkový prospěch. Naopak v českém podnikatelském prostředí nebývá obvyklým jevem, aby majitel společnosti poskytl ze svých prostředků získaných zápůjčkou nebo úvěrem zápůjčku „své“ společnosti za účelem její finanční konsolidace. Věrohodnou se rovněž jeví snaha žalované o zachování pracovních pozic svých zaměstnanců a splnění závazků dlužníka coby cestovní agentury ve vztahu k zákazníkům, kteří nasmlouvali a zaplatili svůj pobyt v České republice.

20. Ohledně uplatnění a oprávněnosti nároků dlužníka vůči [Anonymizováno] na zaplacení cestovních a přepravních výdajů, které na území ČR zajišťoval pro ruské klienty, je třeba uvést, že odvolací soud nemá pochybnost o tom, že takový nárok by musel být shledán oprávněným. Existuje zde však důvodná obava, v jakém časovém horizontu by byl vydán rozsudek ve věci samé, kdy by nabyl právní moci, zda by [Anonymizováno] v případě vyhovění návrhu dobrovolně splnila uloženou povinnost, případně by byla reálně schopná částku dlužníku zaplatit a v opačném případě s jakým výsledkem by probíhal výkon rozhodnutí, to vše za situace, kdy činnost [Anonymizováno] dle zápisu v obchodním rejstříku byla ukončena na konci roku 2017. Žalobce v pozici insolvenčního správce dlužníka si nepochybně musel být vědom toho, že má pohledávky v řádu několika miliónů Kč vůči dlužníku v Ruské federaci a je oprávněn je v rámci roku 2016 vymáhat a uplatnit proti tomuto subjektu.

21. Na základě výše uvedeného nemá odvolací soud za to, že by žalovaná v postavení statutárního orgánu dlužníka porušila v rámci roku 2015 své povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře tím, že by pozastavila svou činnost a odmítla plnit své závazky vůči svému smluvnímu partnerovi, případně tím, že by v rámci roku 2015 neuplatnila u soudu žalobu proti společnosti [Anonymizováno]. Postup žalované byl správný, pokud v případě neplacení svých splatných závazků na začátku roku 2016 (4. 1. 2016) podala vůči své společnosti insolvenční návrh. Nebylo tudíž prokázáno, že na straně žalobce vznikly předpoklady pro uplatnění náhrady škody vůči žalované.

22. Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku I. ve shodě s § 219 o. s. ř. za věcně správný a v celém rozsahu jej potvrdil.

23. Ve vztahu k výroku II. rozsudku postupoval odvolací soud dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a za podmínek § 7 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/96 Sb. žalované přiznal 2 úkony právní služby po 48 940 Kč z původního předmětu sporu (11 526 894 Kč) za převzetí zastoupení a za 1 účast na jednání dne 15. 1. 2021, dále 6 úkonů právní služby po 42 780 Kč z předmětu sporu po částečném zpětvzetí žaloby (8 618 017,60 Kč) za písemná vyjáření ze dne 17. 5. 2021 a ze dne 7. 1. 2022 a za účast na 4 soudních jednáních ve dnech 16. 4. 2021, 30. 7. 2021, 21. 11. 2021 a 29. 3. 2022, dále v rozsahu náhrady 8 paušálních částek po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/96 Sb., v rozsahu náhrady cestovného ve výši 1 122 Kč za použití osobního vozidla k účasti na jednáních u soudu prvního stupně dle písemné specifikace žalované ze dne 30. 3. 2022, v rozsahu náhrady ztráty času v rozsahu 15 půlhodin po Kč 100 dle § 14 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/96 Sb. ve výši 1 500 Kč, to vše zvýšené o 21 % DPH, tj. celkem 435 094,22 Kč.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. dle úspěchu stran ve věci ve shodě s § 7 a § 11 vyhl. č. 177/96 Sb. a to v rozsahu přiznaného 1 úkonu právní služby ve výši 42 780 Kč za účast na jednání u odvolacího soudu dne 20. 10. 2022, dále v rozsahu 1 paušální částky ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/96 Sb., v rozsahu náhrady cestovného ve výši 342,46 Kč za použití osobního vozidla zn. Mercedes Benz E na jednání k odvolacímu soudu dne 20. 10. 2022 na trase [adresa] a zpět při vzdálenosti 50 km, průměrné spotřebě 5,2 litrů PHM na 100 km a ceně 47,10 Kč za 1 litr PHM dle písemné specifikace žalované ze dne 20. 10. 2022 a dále v rozsahu náhrady ztráty času v rozsahu 3 půlhodin po 100 Kč ve výši 300 Kč dle § 14 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/96 Sb., to vše zvýšené o 21% DPH, tj. celkem 52 904,18 Kč.

25. Odvolací soud v daném případě neshledal důvody zvláštního zřetele, pro které by žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení (§ 150 o. s. ř.). I žalobce v postavení insolvenčního správce je řádným účastníkem řízení, který při podání žaloby musí pečlivě vážit, zda by mohl být v řízení úspěšný v závislosti na obsahu skutkových tvrzení a důkazních prostředcích vždy s vědomím rizika spojeného s náhradou nákladů řízení v případě jeho neúspěchu ve věci samé nebo v případě zpětvzetí žaloby, kdy zaviní, že řízení musí být zastaveno.

Poučení