5 Cmo 53/2022 - 192

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Ivy Horákové a JUDr. Radima Novotného ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o náhradu škody a jiné újmy vzniklé podáním insolvenčního návrhu, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2022, č. j. 73 Cm 130/2021-163 takto:

Výrok

I. Rozsudek se v bodu I. mění tak, že se žalovanému ukládá povinnost uveřejnit v celostátním deníku Hospodářské noviny omluvu ve znění: „Já, [Jméno žalovaného], se tímto omlouvám společnosti [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce], sídlem [adresa], za to, že jsem dne 9. 4. 2020 podal zcela nedůvodný insolvenční návrh, na základě něhož probíhalo vůči společnosti [Jméno žalobce]. insolvenční řízení vedené pod sp. zn. KSPH 65 INS 8580/2020 u Krajského soudu v Praze.“

II. V bodu III. výroku a v bodu II. výroku v rozsahu částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím z této částky se rozsudek ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se bod II. výroku v části, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení 622 750 Kč s příslušenstvím, potvrzuje.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou dne 8. 12. 2021 ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) domáhal proti žalovanému [Jméno žalovaného], nar. [Datum narození žalovaného], bytem [Adresa žalovaného] (dále jen „žalovaný“), nahrazení újmy formou omluvy, zaplacení nemajetkové újmy 5 000 000 Kč s příslušenstvím a škody ve výši 30 000 000 Kč s příslušenstvím vzniklé v důsledku nedůvodně podaného insolvenčního návrhu. Žaloba byla odůvodněna tím, že s ohledem na nedůvodně podaný insolvenční návrh ze strany žalovaného, který nebyl k podání insolvenčního návrhu legitimován z důvodu, že jeho pohledávka nebyla splatná, vznikla žalobci nemajetková újma na dobré pověsti a škoda. Insolvenční soud zamítl insolvenční návrh žalovaného a dalších dvou insolvenčních navrhovatelů usnesením č. j. KSPH 65 INS 8580/2020-A-142 z 11. 6. 2021, které bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 4 VSPH 901/2021-A-171 z 8. 11. 2021.

2. Podle žalobce podaný insolvenční návrh poškodil jeho dobrou pověst. Žalobce poukázal na délku trvání insolvenčního řízení (20 měsíců) a výši pohledávky, pro kterou byl insolvenční návrh podán, jakož i na postavení žalovaného jako bývalého jednatele a současného společníka žalobce. Z toho důvodu se žalobce domáhal přiznání nemajetkové újmy ve výši 5 000 000 Kč.

3. Žalobce dále tvrdil, že podáním insolvenčního návrhu žalovaným mu vznikla majetková újma (škoda), která spočívala v nákladech na zpracování znaleckých posudků, poradenských a právních služeb poskytnutých ze strany [právnická osoba]. ve výši 662 750 Kč a v ušlém zisku 7 % z finančních prostředků, které musel žalobce držet po celou dobu trvání insolvenčního řízení na svých běžných účtech za účelem prokázání své schopnosti hradit nedůvodně přihlášenou pohledávku žalovaného a to ve výši 934 220 Kč a 726 100 Kč. Tyto finanční prostředky mohl investovat do nákupu dluhopisů [právnická osoba]. Jako další náklady žalobce označil částku 20 000 Kč pro zajištění úvěru pro možnost nákupu [adresa] prostřednictvím [právnická osoba] Dalším ušlým ziskem žalobce měla být možnost nákupu 100 % akcií společnosti [právnická osoba]., která vlastní [adresa], za cenu 247 000 000 Kč, kdy garantovaná výše podpory [adresa] pro následujících 10 let činí minimálně 600 000 000 Kč. Financování však nebylo žalobci ze strany [právnická osoba]. poskytnuto s ohledem na zahájení insolvenčního řízení, a to žalovaným jako společníkem žalobce, a žalobci tak ušel zisk ve výši 150 000 000 Kč. Z důvodu opatrnosti žalobce uplatnil vůči žalovanému toliko škodu ve výši 27 696 930 Kč jako ušlý zisk z důvodu nemožnosti realizace nákupu [adresa]. Celkem požaduje žalobce náhradu škody na majetku ve výši 30 000 000 Kč.

4. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Insolvenční řízení bylo zahájeno k návrhu navrhovatele [právnická osoba] z 6. 4. 2020, žalovaný k tomuto insolvenčnímu návrhu toliko přistoupil, a proto není ve sporu o náhradu škody a nemajetkové újmy pasivně legitimován. Insolvenční řízení by tedy probíhalo bez ohledu na osobu žalovaného; do insolvenčního řízení se přihlásilo celkem 12 věřitelů. Délka insolvenčního řízení souvisela s chováním žalobce, za kterého se vyjadřovaly s protichůdnými názory odlišné osoby, což vedlo k ustanovení opatrovníka žalobci. Ze strany žalobce pak došlo k odročení jednání a podání námitky podjatosti soudce. Žalobce je „rozvrácenou osobou“, která nepožívá dobré pověsti, a to i s ohledem na řadu sporů o určení neplatnosti valné hromady, o určení vlastnického práva k obchodním podílům, jmenování opatrovníka, věcí rejstříkových, o zaplacení a dalších sporů. Náklady na zpracování znaleckého posudku o likviditě žalobce nelze považovat za účelně vynaložené s ohledem na skutečnost, že ve smyslu § 131 odst. 2 insolvenčního zákona k tomuto znaleckému posudku nebylo možno přihlédnout. V případě ušlého zisku na podkladě zmařené investice do [adresa] je pochybné, zda žalobce unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní.

5. Krajský soud v Praze (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) v rozsudku z 15. 6. 2022 v bodu I. výroku zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zveřejnit v celostátním deníku Hospodářské noviny omluvu. V bodu II. výroku zamítl žalobu co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 35 000 000 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z uvedené částky od 24. 1. 2021 do zaplacení. V bodu III. výroku uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 288 948 Kč k rukám zástupce žalovaného, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

6. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalovaný jakožto insolvenční navrhovatel c) přistoupil k insolvenčnímu návrhu navrhovatele a) [právnická osoba] Usnesením č. j. KSPH 65 INS 8580/2020-A-142 z 11. 6. 2021 soud zamítl insolvenční návrh navrhovatelů a), b) a c) (bod I. výroku) a uložil jim společně a nerozdílně uhradit dlužníkovi (žalobci) náhradu nákladů řízení 74 502 Kč (bod III. výroku) a zároveň soudní poplatek (bod II. výroku). Toto usnesení bylo potvrzeno v bodech I. a III. výroku usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 4 VSPH 901/2021-A-171 z 8. 11. 2021.

7. Soud konstatoval, že podmínkou pro vznik práva na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem na dobré pověsti je skutečnost, že společnost dobré pověsti skutečně požívá. Dobrou pověst je třeba u osoby podnikatele hodnotit podle jeho chování v obchodních vztazích. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žalobce nepožívá dobré pověsti. Soud poukázal na spory mezi jeho společníky a jednateli a nutnost ustanovit žalobci opatrovníka. Samotný žalobce ve vyjádření k insolvenčnímu návrhu z 16. 4. 2020 uvedl, že je rozvrácenou společností neschopnou fungovat z důvodu letitých sporů mezi společníky a jednateli. Usnesením č. j. 79 Cm 17/2018-27 z 18. 7. 2019 byl opatrovníkem žalobce ustanoven [tituly před jménem] [Anonymizováno]. Ani v insolvenčním řízení nebylo zřejmé, kdo za žalobce jedná, proto usnesením č. j. KSPH 65 INS 8580/2020-A-27 ze 4. 6. 2020 byl ustanoven žalobci opatrovník, který byl usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 3 VSPH 982/2020-A-43 z 12. 10. 2020 funkce opatrovníka zproštěn z důvodu, že podmínky pro jeho ustanovení již nebyly dány. Probíhaly spory o vyloučení společníka a o zrušení společnosti žalobce. [tituly před jménem] [Anonymizováno] jako jednatel a společník žalobce uvedl, že společnost žalobce je ve vážném stavu a hrozí její úpadek a její zánik. [adresa] provozovaný žalobcem byl ve špatném technickém stavu a žalobci hrozil vznik závažné škody a ohrožoval jeho schopnost dostát svým závazkům. [tituly před jménem] [Anonymizováno] požádal [tituly před jménem] [Anonymizováno] o zpracování nabídky úvěru pro žalobce na nákup [adresa] vlastněné společností [právnická osoba]. [právnická osoba] odmítla nabídnout žalobci úvěr s ohledem na probíhající insolvenční řízení. Dalším důvodem, proč žalobce nepožíval dobré pověsti, byla skutečnost, že na majetek žalobce byly v minulosti vedeny exekuce. Absence dobré pověsti vylučovala možnost jejího poškození. Soud tak dospěl k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi podáním insolvenčního návrhu a vznikem škody či jiné (nemajetkové) újmy na straně žalobce.

8. Dalším důvodem, pro který nemohl žalovaný zasáhnout do dobré pověsti žalobce, byla skutečnost, že účinky zahájeného insolvenčního řízení nastaly v důsledku podání insolvenčního návrhu ze strany navrhovatele a) [právnická osoba] Informace o vedeném insolvenčním řízení vůči žalobci je stále dostupná v insolvenčním rejstříku (§ 425 odst. 3 insolvenčního zákona), aniž by se tak stalo v důsledku jednání žalovaného.

9. Délka trvání insolvenčního řízení žalobce měla podle soudu jen druhotný význam a byla ovlivněna mimo jiné žalobcem nedůvodně podanou námitkou z 22. 12. 2020 podjatosti soudkyně rozhodující v insolvenčním řízení, kdy námitka podjatosti soudkyně byla odůvodněna výlučně procesním postupem soudkyně (usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 VSPH 102/2021-A-82 z 2. 2. 2021). Délka trvání insolvenčního řízení pak byla ovlivněna rovněž spory o oprávnění jednat za žalobce, které si vynutily ustanovení opatrovníka žalobci, a dále obstrukčním jednáním zástupce žalobce, který nerespektoval pokyny soudu a zasahoval do průběhu jednání, což si vynutilo jeho vykázání z jednací síně.

10. Z uvedených důvodů soud zamítl nárok žalobce na přiznání omluvy (bod I. výroku) a přiměřeného zadostiučinění ve výši 5 000 000 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku).

11. Soud dále neshledal důvody ani pro přiznání náhrady majetkové újmy žalobci (viz níže), proto i v tomto rozsahu žalobu v bodu II. výroku zamítl.

12. Náklady za právní zastoupení v insolvenčním řízení a náklady na zpracování znaleckého posudku k posouzení likvidity žalobce byly zahrnuty v souladu s § 7 insolvenčního zákona a § 137 odst. 1 a 2 o. s. ř. mezi náklady insolvenčního řízení a v souladu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 488/2009 z 15. 6. 2011, zveřejněného pod č. 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, sp. zn. 25 Cdo 3178/2009 z 16. 9. 2011 a sp. zn. 29 ICdo 12/2014 z 31. 5. 2016 se jednalo o náklady, kterých se žalobce mohl domáhat jen v rámci insolvenčního řízení. Náklady na zpracování znaleckého posudku za účelem posouzení likvidity žalobce měl soud za nikoli účelně vynaložené z důvodu, že výkaz likvidity byl předložen opožděně po uplynutí lhůty stanovené v § 131 odst. 2 insolvenčního zákona. Soud proto zamítl nárok žalobce na zaplacení částky 622 750 Kč s příslušenstvím.

13. Ohledně nároku na přiznání ušlého zisku soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 371/2007 ze 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005 z 31. 10. 2007, stanovisko č. Cpj 87/70, zveřejněné pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dovodil, že poškozeného stíhá břemeno důkazní k prokázání skutečnosti, že nebýt protiprávního jednání škůdce, došlo by ke zvýšení majetku poškozeného. Ušlý zisk nemůže představovat pouhé zmaření zamýšleného výdělečného příslibu či záměru, není-li takový majetkový přínos podložen existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi. Dále soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2857/2005 z 31. 10. 2007, usnesení sp. zn. 25 Cdo 1462/2003 z 25. 5. 2004 publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 29, C 2593, rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3586/2006 z 28. 1. 2009 a zdůraznil, že plánovaný majetkový přínos musí být podložen skladbou okolností, které svědčí o tom, že jednání vedoucí k zisku již započalo nebo se nepochybně mělo začít naplňovat.

14. Soud na základě shora řečeného dovodil, že údajný ušlý zisk z úroku z dluhopisů vydaných [právnická osoba]., nebyl skutečným následkem zásahu škodné události a odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2973/2005 z 26. 9. 2007. Z toho důvodu soud v bodu II. výroku též zamítl nárok žalobce na zaplacení částky 1 660 320 Kč s příslušenstvím.

15. Soud rovněž zamítl nárok žalobce na ušlý zisk z nemožnosti realizace nákupu akcií [právnická osoba]. vlastnící [adresa], kdy žalobce přes poučení soudem podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, že při pravidelném běhu věcí mohl žalobce očekávat poskytnutí úvěru a nákup 100 % akcií společnosti [právnická osoba]. za cenu 247 000 000 Kč při současném splacení úvěru této společnosti ve výši 1 000 000 000 Kč. Nedostatek skutkových stvrzení spočíval v tom, že žalobce konkrétně neuvedl průběh jednání o nákupu akcií, s kým byla jednání vedena a od koho měly být akcie nakoupeny. Z prokázané komunikace s pracovníkem [právnická osoba]. vyplynul pouze záměr žalobce akcie nabýt a dotaz na možnost úvěrového financování. Soud toto jednání posoudil jako pouhý investiční záměr. Vedení insolvenčního řízení přitom nebylo jedinou příčinou neposkytnutí úvěru, dalším důvodem bylo zatížení obchodních podílů společníků žalobce zástavním právem. Insolvenční řízení by probíhalo bez ohledu na podání insolvenčního návrhu žalovaným. Soud proto v bodu II. výroku zamítl žalobu co do nároku na ušlý zisk ve výši 27 696 930 Kč s příslušenstvím.

16. Soud dále v bodu II. výroku zamítl žalobu co do nároku na náhradu škody ve výši 20 000 Kč. Tyto náklady měly být vynaloženy na zajištění úvěru, soud ale neshledal příčinnou souvislost mezi neposkytnutím úvěru žalobci a podáním insolvenčního návrhu. Žalobce přes poučení soudem podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neoznačil důkazy k prokázání skutečnosti, za jaké plnění související se zajištěním úvěru částku 20 000 Kč uhradil.

17. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného bylo odůvodněno ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.

18. Žalobce podal proti rozsudku včas odvolání do bodu I. výroku a v rozsahu částky 5 622 750 Kč s příslušenstvím do bodu II. výroku a navrhl napadené rozhodnutí v tomto rozsahu zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnil tím, že podání z 16. 4. 2020, kterým žalobce deklaroval společnost žalobce za společnost rozvrácenou z důvodu letitých sporů mezi společníky a souhlas s insolvenčním řízení, učinila za žalobce [Anonymizováno], které v té době nebyla oprávněna za žalobce jednat. Není správný názor soudu, že bylo sporné, kdo byl společníkem žalobce a kdo byl oprávněn za žalobce jednat, když rejstříkovému soudu a Vrchnímu soudu v Praze jako soudu insolvenčnímu bylo zřejmé, kdo je osobou právem jednající za žalobce. Z napadeného rozsudku není zřejmé, na základě jakých skutečností soud pochyboval o oprávněnosti [tituly před jménem] [právnická osoba] za společnost žalobce jednat. Žalobce odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 VSPH 982/2020-A-43 z 12. 10. 2020, podle kterého do doby vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady, popřípadě rozhodnutí společníků mimo valnou hromadu, se považuje usnesení valné hromady za platné. Proto rovněž na rozhodnutí z 12. 5. 2020 o odvolání Renaty Dobešové z funkce jednatele je třeba hledět jako na platné. Žalobci sice v minulosti byl ustanoven opatrovník, avšak Vrchní soud v Praze měl za to, že důvody pro ustanovení opatrovníka v insolvenčním řízení nebyly dány a za žalobce jednal [tituly před jménem] [Anonymizováno]. Tvrzení soudu, že současný jednatel [tituly před jménem] [Anonymizováno] se měl vyjádřit o vážném stavu žalobce, o špatném technickém stavu fotovoltaické elektrárny a hrozbě značné škody společnosti a o insolvenci společnosti, je nepravdivé. Jednalo se o neveřejné vyjádření směřující jen vůči společníkům žalobce, které se mělo vztahovat ke stavu společnosti žalobce v květnu 2016, tedy v době, kdy byl žalobce plně ovládán žalovaným. Avšak v době probíhajícího insolvenčního řízení byla společnost žalobce již stabilizována a došlo k úhradě všech bankovních závazků žalobce ve výši přes 45 000 000 Kč.

19. Žalobce dále uvedl, že dobrá pověst společnosti se presumuje, není-li prokázán opak. Není dána souvislost mezi spory společníků žalobce a dobrou pověstí žalobce. Bez zveřejnění informací v insolvenčním rejstříku by obchodní partneři žalobce neměli možnost zjistit existenci sporů mezi společníky žalobce.

20. Je zavádějící zjištění soudu o existenci exekučních řízení vedených vůči žalobci, když soud neuvedl, pro jak vysoké částky byly exekuce vedeny. Jednalo se o marginální částky, k jejichž vzniku vedlo jen opomenutí. Vzhledem k všeobecně známému rozsahu majetku žalobce nemohly tyto exekuce poškodit dobrou pověst žalobce.

21. Žalobce nesouhlasí se závěrem soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi insolvenčním návrhem žalovaného a nemajetkovou újmou vzniklou podáním insolvenčního návrhu žalobci. § 107 insolvenčního zákona spojuje podání dalšího insolvenčního návrhu se vznikem nové procesní strany a tzv. procesního společenství, což se projevuje mj. v otázce náhrady nákladů řízení, které hradí všichni insolvenční navrhovatelé společně a nerozdílně. Ustanovení § 147 insolvenčního zákona nerozlišuje mezi prvním a dalšími insolvenčními navrhovateli. Z toho je nutno dovodit solidární odpovědnost insolvenčních navrhovatelů za škodu vzniklou podáním insolvenčního návrhu. Žalovaný, jehož pohledávka ve výši přibližně 20 000 000 Kč, tj. ve výši 2/3 přihlášených pohledávek, nebyla osvědčena, zavinil neúspěch procesního společenství insolvenčních navrhovatelů.

22. Znalecký posudek zpracovaný [právnická osoba]. sloužil primárně k očištění dobrého jména žalobce před jeho obchodními partnery. V rámci insolvenčního řízení předložil první insolvenční navrhovatel znalecký posudek silně dehonestující bonitu aktiv žalobce. Žalobce měl za to, že náklady na zpracování znaleckého posudku nespadají pod zákonné náklady právního zastoupení. Tyto náklady nemohl žalobce uplatnit před vydáním rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu z důvodu, že tyto náklady vynaložil až po vynesení konečného rozhodnutí ve věci.

23. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že [tituly před jménem] [Anonymizováno], která byla z funkce jednatele odvolána dne 12. 5. 2020, byla oprávněna za žalobce činit vyjádření z 16. 4. 2020. Je správný názor soudu, že bylo sporné oprávnění [tituly před jménem] [Anonymizováno] za společnost žalobce z důvodu vedení řízení o určení neplatnosti rozhodnutí valné hromady, na které byl [tituly před jménem] [Anonymizováno] jmenován do funkce. Byly vedeny spory o určení vlastnického práva ke 3 obchodním podílům společnosti žalobce ([tituly před jménem] [Anonymizováno], pana [Anonymizováno], [Anonymizováno]). Z aktuálního výpisu z obchodního rejstříku společnosti žalobce plyne, že společnost žalobce má ustanoveného opatrovníka. Vedená exekuční řízení se žalobce snaží bagatelizovat. Z vedení sporů o vlastnictví obchodních podílů a sporů o neplatnost rozhodnutí valné hromady plyne, že společnost žalobce je vnitřně rozvrácena s tím, že je vedeno více než 100 soudních sporů. Žalovaný poukázal na zprávu o špatném technickém stavu [adresa] z roku 2016 přiloženou k návrhu z 27. 3. 2020 na hlasování per rollam, čímž [tituly před jménem] [Anonymizováno] deklaroval, že technický stav nadále trvá. Žalobce nepožívá dobré pověsti, avšak i kdyby jí požíval, nebyla dána příčinná souvislost mezi podáním insolvenčního návrhu ze strany žalovaného a vedením insolvenčního řízení, které by bylo vedeno bez ohledu na insolvenční návrh žalovaného. Insolvenční navrhovatel a) [právnická osoba] podal dovolání proti usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu. Délka trvání insolvenčního řízení byla ovlivněna chováním žalobce (jednání nařízené na 20. 10. 2020 bylo odročené zaviněním žalobce, vykázání právního zástupce žalobce z jednací síně, námitka podjatosti vůči soudkyni, další jednání odročená z důvodů na straně žalobce). Ohledně škody vzniklé vynaložením nákladů na zpracování znaleckého posudku [právnická osoba]. žalovaný odkázal na § 131 odst. 2 insolvenčního zákona a dovodil zbytečné vynaložení těchto nákladů s ohledem na opožděně předložený výkaz likvidity a výhledu vývoje likvidity. Pokud žalobce vzniklé náklady insolvenčního řízení v insolvenčním řízení neuplatnil, nelze se domáhat náhrady těchto nákladů ex post. Žalobce blíže nespecifikoval nemajetkovou újmu v navrhované výši 5 000 000 Kč ani majetkovou újmu ve výši 622 750 Kč.

24. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 o. s. ř. část rozsudku soudu prvního stupně napadenou odvoláním žalobce (bod I. výroku a bod II. výroku v části, ve které byl zamítnut nárok na zaplacení nemajetkové újmy 5 000 000 Kč s příslušenstvím a na náhradu škody 622 750 Kč spočívající v nákladech na znalecký posudek) a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobce je z větší části důvodné. V souladu s § 206 odst. 2 o. s. ř. zůstal odvoláním nedotčen bod II. výroku v části, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení 29 377 250 Kč s příslušenstvím z této částky.

25. Při odvolacím jednání provedl odvolací soud důkaz usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 52/2022-A-183 ze dne 31. 1. 2023 (tedy vydaného po dni vydání napadeného rozsudku). Z usnesení zjistil, že jím bylo odmítnuto dovolání insolvenčního navrhovatele [právnická osoba] proti usnesení Vrchního soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 8. 11. 2021, č. j. 4 VSPH 901/2021-A-171, kterým odvolací soud potvrdil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2021, č. j. KSPH 65 INS 8580/2020-A-142, kterým byl zamítnut insolvenční návrh navrhovatelů [právnická osoba], [právnická osoba] a [Jméno žalovaného] (žalovaného v předmětné odvolací věci). V odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu jsou v 3. a 4 odstavci rekapitulovány závěry Vrchního soudu v Praze, že navrhovatelé [právnická osoba], [právnická osoba] jsou aktivně legitimováni k podání insolvenčního návrhu, neboť mají splatné neuhrazené pohledávky za dlužníkem po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti v celkové výši 4 418 218,93 Kč, že navrhovateli [Jméno žalovaného] nesvědčí aktivní legitimace a že dlužník [Jméno žalobce]. není v úpadku ani ve formě platební neschopnosti ani ve formě předlužení, neboť má disponibilní prostředky ve výši 29 723 617,38 Kč a nemovitý majetek v hodnotě zhruba 7 223 000 Kč, což vysoce převyšuje jeho závazky.

26. Odvolací soud dále zopakoval důkaz usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 3 VSPH 982/2020-A-43 z 12. 10. 2020. Z usnesení zjistil, že jím k odvolání dlužníka [Jméno žalobce]. bylo změněno usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 65 INS 8580/2020-A-27 ze 4. 6. 2020 tak, že se dlužníkovi neustanovuje opatrovník [tituly před jménem] [Anonymizováno]. V odůvodnění usnesení bylo uvedeno, že soud prvního stupně ustanovil dlužníkovi procesního opatrovníka s ohledem na to, že je sporné, kdo je osobou oprávněnou jednat za dlužníka. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud se s tímto názorem neztotožnil a neshledal splnění podmínek dle § 29 odst. 2 o. s. ř. pro ustanovení opatrovníka, neboť usnesením valné hromady ze dne 12. 5. 2020 byl jednatelem dlužníka zvolen [tituly před jménem] [právnická osoba], tudíž dlužník může jednat před insolvenčním soudem prostřednictvím tohoto jednatele.

27. Co se týče včasnosti žaloby, odvolací soud konstatuje, že žaloba o náhradu škody a jiné újmy byla podána dne 8. 12. 2021, tedy včas za běhu šestiměsíční lhůty podle § 147 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“), v dané věci běžící od 14. 6. 2021, kdy žalobci bylo doručeno rozhodnutí insolvenčního soudu č. j. KSPH 65 INS 8580/2020-A-142 z 11. 6. 2021.

28. Podle § 147 odst. 1 insolvenčního zákona Bylo-li řízení o insolvenčním návrhu zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu. Podle odst. 2 Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 lze uplatnit také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst.

3. Podle odst. 4 Žalobu, kterou uplatňuje práva podle odstavců 1 až 3, musí dlužník podat nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, a jiná osoba nejpozději do 6 měsíců od zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku; o žalobě však nelze rozhodnout před právní mocí tohoto rozhodnutí. Nejde o incidenční spor. Podle odst. 5 věty první Nebyla-li včas podána žaloba o uplatnění práva podle odstavců 1 a 2, právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 tím zaniká.

29. Podle § 2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

30. Podle § 2957 o. z. Způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.

31. Podle § 2894 odst. 1 o. z. Povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). Podle odst. 2 Nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

32. Podle § 2895 o. z. Škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem.

33. Podle § 2900 o. z. Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

34. V prvé řadě se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, rekapitulovaným výše v odstavci 8., že žalovaný nemohl zasáhnout do dobré pověsti žalobce z důvodu, že insolvenční návrh podal jako první navrhovatel [právnická osoba] Odvolací soud zdůrazňuje, že žalovaný přistoupil k návrhu prvního a druhého navrhovatele (viz § 107 odst. 1 insolvenčního zákona), a tím se ocitl v pozici insolvenčního navrhovatele, na kterého dopadají veškeré povinnosti stanovené v § 147 insolvenčního zákona a povinnost k náhradě škody sdílí společně a nerozdílně s ostatními navrhovateli. Nemá proto žádný právní význam okolnost, že žalovaný je „až“ třetím insolvenčním navrhovatelem, a že žalobce nepodal tuto žalobu i proti prvnímu a druhému insolvenčnímu navrhovateli. Naopak vyšší četnost insolvenčních návrhů (přistoupení k insolvenčnímu řízení) jako pravidlo způsobuje závažnější újmu domnělému dlužníkovi.

35. Odvolací soud zdůrazňuje, že filozofie (systematika) insolvenčního řízení je založena na tom, že insolvenční návrhy mají v prvé řadě podávat sami insolvenční dlužníci, nikoliv věřitelé těchto dlužníků v úpadku. Insolvenční řízení má být zahajováno co nejdříve poté, co se dlužník ocitne v úpadku (viz též § 98 odst. 1 insolvenčního zákona) a z povahy věci tuto vědomost o stavu svého úpadku má jako první dlužník, nikoliv jeho věřitelé. Dlužník je také výrazně motivován svou odpovědností za škodu nebo jinou újmu vzniklou přihlášeným věřitelům dle § 99 insolvenčního zákona, aby tento insolvenční návrh podal bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl (měl dozvědět) o svém úpadku. Věřitel může podat insolvenční návrh (viz § 103 a § 105 insolvenčního zákona), nicméně měl by tak činit jen tehdy, je-li skutečně přesvědčen, že dlužník se nachází v úpadku dle § 3 insolvenčního zákona. V žádném případě nemůže sloužit insolvenční řízení jiným cílům, nemůže nahrazovat nalézací řízení a již zcela nepřípustné je snažit se šikanózním insolvenčním návrhem dosáhnout zhoršení postavení podnikatele na trhu nebo „vyřizovat si účty“ s označeným insolvenčním dlužníkem z jiného důvodu. Z toho důvodu věřitel, chce-li podat insolvenční návrh, si musí být vědom, že v případě odmítnutí či zamítnutí jeho návrhu, má jako pravidlo označený insolvenční dlužník právo na náhradu škody nebo jiné újmy vzniklé podaným insolvenčním návrhem. V případě odmítnutí zjevně bezdůvodného insolvenčního návrhu dle § 128a insolvenčního zákona se navrhovatel vystavuje i nebezpečí, že mu bude uloženo zaplatit pokutu až do výše 500 000 Kč dle § 128a odst. 3 insolvenčního zákona. Odvolací soud poukazuje i na to, že podle § 105 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 7. 2017 je insolvenční navrhovatel, který vede účetnictví nebo daňovou evidenci podle zvláštního zákona, povinen doložit pohledávku uznáním dlužníka s ověřeným podpisem nebo vykonatelným rozhodnutím nebo notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebo exekutorským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebo potvrzením auditora podle zvláštního zákona, soudního znalce nebo daňového poradce, že navrhovatel o pohledávce účtuje. I toto ustanovení, které klade zvýšené nároky na věřitele (jenž má povinnost vést účetnictví) podávajícího insolvenční návrh ohledně kvality jeho pohledávky vůči dlužníkovi, má za cíl minimalizovat počet nedůvodných insolvenčních návrhů podávaných věřiteli, protože takové návrhy jako pravidlo poškodí pověst označeného dlužníka.

36. Odvolací soud poukazuje na to, že v případech uvedených v § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona se jedná o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu založenou na presumpci zavinění. Zákon přiznává osobě, proti které směřoval insolvenční návrh odmítnutý vinou insolvenčního navrhovatele, případně zamítnutý za podmínek uvedených v § 147 odst. 2 insolvenčního zákona, právo na přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou zásahem do její dobré pověsti, které může být poskytnuto i v penězích (§ 147 odst. 1 insolvenčního zákona v návaznosti na § 2951 odst. 2 o. z.).

37. Náhrada škody či jiné újmy dle § 147 insolvenčního zákona předpokládá v návaznosti na § 7 o. z., že vznikla označenému insolvenčnímu dlužníkovi újma na jeho pověsti. Při posuzování, zda bylo zasaženo do dobré pověsti právnické osoby, se vychází z toho, že dotčená právnická osoba požívá dobré pověsti; v řízení může být prokázán opak (viz § 7 a § 135 odst. 2 o. z.). Dobrou pověst právnické osoby, která je podnikatelem, je přitom třeba hodnotit zejména podle jejího „chování“ v obchodních vztazích. Tímto „chováním“ je míněno jednání podnikatele navenek, tj. jednání s jeho obchodními partnery, nikoliv vztahy uvnitř právnické osoby. V tomto směru se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který dovozoval nedostatek dobré pověsti žalobce ze sporů mezi společníky a jednateli. Nedostatek dobré pověsti nelze shledat ani ve skutečnosti, že soud v insolvenčním řízení nesprávně shledal potřebným ustanovit žalobci opatrovníka, což bylo zkorigováno odvolacím soudem. Dále sama okolnost, že vůči žalobci byly vedeny exekuce, nezpůsobuje absenci dobré pověsti podnikatele. V tomto směru odvolací soud v obecné rovině zdůrazňuje, že „průměrnému“ podnikateli působícímu delší dobu na trhu (žalobce je zapsán v obchodním rejstříku od 25. 9. 2009) je v podstatě vždy způsobena újma na jeho pověsti podáním nedůvodného insolvenčního návrhu proti jeho osobě. Proto je bez dalšího v návaznosti na § 2951 odst. 2 o. z. a § 147 odst. 1 insolvenčního zákona na místě žalobcem požadovaná omluva.

38. Odvolací soud z uvedených důvodů dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil napadený bod I. výroku rozsudku a uložil žalovanému povinnost uveřejnit v celostátním deníku Hospodářské noviny omluvu v žalobcem požadovaném znění.

39. Odvolací soud se dále zabýval požadavkem žalobce na přiznání přiměřeného zadostiučinění v rozsahu 5 000 000 Kč.

40. Přiměřené zadostiučinění v penězích lze dotčené právnické osobě přiznat pouze tehdy, nepostačuje-li k sanaci způsobené imateriální újmy nepeněžitá forma zadostiučinění, zpravidla omluva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 23/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2838/2011, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2014, pod číslem 36). Při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích soud musí mimo jiné vzít v úvahu, že insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti právnické osoby – podnikatele, a to jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5640/2015 ze dne 28. 6. 2017; k závěrům vysloveným v tomto rozsudku se Nejvyšší soud následně přihlásil také v rozsudcích sp. zn. 29 Cdo 4439/2016 ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 110/2017 ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 29 Cdo 1726/2019 ze dne 30. 7. 2017, či sp. zn. 29 Cdo 4804/2017 ze dne 29. 11. 2019). V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení práva na dobrou pověst právnické osoby (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5111/2009 ze dne 26. 10. 2011). Šikanózní insolvenční návrh, resp. insolvenční návrh obsahující nepravdivé údaje, je způsobilý bez dalšího výrazně zasáhnout do dobré pověsti právnické osoby – podnikatele, proti které směřuje, a způsobit jí tak imateriální újmu, a to i v případě, kdy informace o zahájení insolvenčního řízení není uveřejněna v tisku či na zpravodajských internetových portálech. V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení práva na dobrou pověst právnické osoby (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5111/2009).

41. Pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené imateriální újmy na dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda v důsledku insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné újmy) i škoda na majetku. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku, sp. zn. 29 Cdo 5640/2015 ze dne 28. 6. 2017, dále pak v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 110/2017 ze dne 31. 1. 2019. Při určení závažnosti (rozsahu) způsobené újmy je dále třeba vzít v úvahu postavení dotčené právnické osoby – podnikatele na trhu; čím větším, známějším či významnějším je podnikatelem, tím bude zpravidla závažnější újma způsobená na jeho dobré pověsti (požívá-li ji, což se – jak vysvětleno shora – předpokládá). Taktéž délka doby, po kterou by byla dobrá pověst podnikatele (zasažená neoprávněným insolvenčním návrhem) zpochybňována, je významná při posuzování rozsahu (intenzity) tím způsobené újmy. Je-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, pak ve spojení se zjištěním, že insolvenční navrhovatel neměl vůči insolvenčnímu dlužníku tvrzenou pohledávku, nebude pro odškodnění imateriální újmy způsobené zásahem do dobré pověsti údajného dlužníka – právnické osoby (v důsledku zveřejnění údaje o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku a v obchodním rejstříku) zpravidla dostatečná pouhá omluva insolvenčního navrhovatele. Náhrada nemajetkové újmy v penězích plní i preventivně-sankční funkci.

42. Odvolací soud má za to, že podání nedůvodného či přímo šikanózního insolvenčního návrhu zpravidla způsobuje dlužníku – podnikateli závažné problémy, neboť insolvenční návrh je dostupný prostřednictvím insolvenčního rejstříku mimo jiné i obchodním partnerům takového podnikatele, případně potenciálním obchodním partnerům. Pro výmaz dlužníka z insolvenčního rejstříku stanoví insolvenční zákon lhůtu (§ 425 odst. 1), tedy nelze zabránit tomu, že po určitou dobu existuje zápis o zahájení insolvenčního řízení v rejstříku. Avšak tzv. úplný výpis zachycuje nejen aktuální údaje o zapisovaném subjektu, ale i všechny údaje, které kdy byly do obchodního rejstříku zapsány a následně vymazány.

43. Podle názoru odvolacího soudu, podpořeného ustálenou judikaturou, výjimečná situace, kdy by mohla být dostatečná pouhá omluva, by mohla nastat např. v případě, že by poškozeným byl malý podnikatel se zcela omezeným okruhem zákazníků (obchodních partnerů), kterým by byl s to osobně přímo vysvětlit, že insolvenční návrh neměl žádný reálný podklad a byl nedůvodně podaný. V popsané skutkové situaci si lze představit, že dotyčný podnikatel nebude takovým insolvenčním návrhem ve větším rozsahu dotčen na své pověsti (tím spíše, nebyl-li by zapsán v obchodním rejstříku, což ale není případ žalobce) a nemusí ani dojít k ovlivnění jeho podnikatelské činnosti (jeho obratu); v takovém případě by mohla postačovat omluva insolvenčního navrhovatele. Odvolací soud podotýká, že žalobce není malým podnikatelem s omezeným okruhem zákazníků a obchodních partnerů, tudíž vznikla újma na jeho pověsti (musela vzniknout), která není reparovatelná pouhou omluvou. Tomuto právnímu závěru odpovídá i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu zmiňovaná i v odůvodnění tohoto rozsudku. Proto má odvolací soud za to, že v dané věci nepostačuje omluva žalovaného a je namístě i přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích.

44. Soud prvního stupně se s ohledem na svůj právní názor, že žalobce nemá právo na náhradu škody a jiné újmy dle § 147 insolvenčního zákona, nezabýval rozsahem přiměřeného zadostiučinění v penězích. Odvolací soud nemohl sám zkoumat tento rozsah, protože by takovým postupem zcela nahradil činnost soudu prvního stupně. Tím by porušil ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř., které neumožňuje odvolacímu soudu doplnit dokazování, pokud by se jednalo o rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež má být prokázána, nebylo dosud provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. O takovou procesní situaci se jedná v dané odvolací věci, neboť soud prvního stupně s ohledem na svůj právní závěr neprováděl žádné dokazování ke zjištění rozsahu přiměřeného zadostiučinění v penězích. Odvolací soud proto dle § 219a odst. 2 o. s. ř. zrušil rozsudek v bodu II. výroku v části, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení přiměřeného zadostiučinění 5 000 000 Kč s příslušenstvím a zrušil též závislý výrok o náhradě nákladů řízení obsažený v bodu III. výroku a věc v uvedeném rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

45. V další fázi řízení soud prvního stupně rozhodne o rozsahu přiznání výše zadostiučinění za poškození dobré pověsti žalobce v penězích. Přihlédne přitom k ekonomickému významu žalobce na příslušném trhu, jeho postavení na trhu a dosavadním ekonomickým výsledkům za dobu před a po podání insolvenčního návrhu a zváží, zda a jaký dopad mělo podání insolvenčního návrhu, dále přihlédne i k prodloužení insolvenčního řízení vzhledem k neúspěšně podanému odvolání žalovaného proti usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu (insolvenční řízení trvalo celkem 20 měsíců, tedy poměrně dlouhou dobu). Zváží, jaký dopad mohla mít skutečnost, že insolvenčním navrhovatelem (žalovaným) byl bývalý jednatel a společník žalobce a zda tato skutečnost mohla mít v obchodních kruzích na dobrou pověst žalobce větší vliv než v případě podání insolvenčního návrhu ze strany osoby, která nebyla součástí vnitřní struktury žalobce.

46. Odvolací soud se nakonec zabýval zbývající částí odvolací věci, tj. částí bodu II. výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení majetkové újmy 622 750 Kč s příslušenstvím. Tuto částku zaplatil žalobce společnosti [právnická osoba]. za zpracování ocenění tržní hodnoty žalobce a další právní poradenství poskytnuté uvedenou společností.

47. Odvolací soud z obsahu insolvenčního rejstříku ke sp. zn. KSPH 65 INS 8580/2020 ověřil, že pod číslem dokumentu (č. d.) A-103 bylo založeno ocenění hodnoty společnosti žalobce zpracované ze strany [právnická osoba]. ze dne 28. 4. 2021 (dále též „ocenění“). Odvolací soud zjistil, že náklady vynaložené na zpracování ocenění nebyly zahrnuty do nákladů žalobce jakožto dlužníka v rámci rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu (č. d. A-140), žalobce proti nákladovému výroku usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu nebrojil podáním odvolání. Potřeba ocenění hodnoty společnosti žalobce jakožto dlužníka vyvstala v průběhu samotného insolvenčního řízení, když z protokolu z jednání před insolvenčním soudem z 30. 3. 2021, č. d. A-96, plyne, že soud uložil žalobci povinnost předložit doklad, který bude osvědčovat hodnotu společnosti žalobce (dlužníka). Na č. d. A-33 je v insolvenčním rejstříku založen výkaz likvidity žalobce sestavený k 31. 3. 2020.

48. Žalobce ve vyjádření z 12. 5. 2022 specifikoval složení požadované náhrady škody ve výši 662 750 Kč, která se sestávala z odměny za poskytnuté právní služby ve výši 242 020 Kč, zpracování výkazu likvidity za 75 330 Kč a ocenění tržní hodnoty společnosti žalobce za 305 400 Kč. K tomu odvolací soud uvádí, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu. V daném případě se jednalo o rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu. Rozhodnutí o nákladech řízení (nárok na náhradu nákladů řízení) je procesním nárokem a je zpravidla závislý na rozhodnutí ve věci samé. V případě, že nenabude rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Proto pohledávka z titulu práva na náhradu nákladů řízení před soudem zpravidla vzniká (na rozdíl od hlavního závazku, který byl předmětem soudního řízení) s právní mocí rozhodnutí ve věci samé.

49. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3178/2009 ze dne 16. 11. 2011, podle jehož závěrů je výrok o náhradě nákladů řízení zpravidla závislý na rozhodnutí ve věci samé a je výrazem procesního vypořádání vztahu účastníků řízení ohledně jimi vynaložených nákladů. Povinnost hradit náklady řízení vzniká pouze rozhodnutím soudu, aniž by bylo možno se vedle toho náhrady domáhat z titulu odpovědnosti za škodu. K témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. také v usnesení ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3598/2009, v rozsudku ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3092/2010 nebo v rozsudku ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 25 Cdo272/2012. Žalobce měl z uvedených důvodů náklady na znalecké ocenění a právní služby uplatnit v insolvenčním řízení (výčet nákladů řízení uvedený v § 137 odst. 1 o. s. ř. je demonstrativní, nikoliv taxativní – viz slovo „zejména“ v tomto směru není správná implicitní úvaha žalobce, že mohl v insolvenčním řízení uplatnit pouze náklady právního zastoupení).

50. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně po právu nepřiznal žalobci náhradu škody spočívající v zaplacení částky 662 750 Kč společnosti [právnická osoba]. Z toho důvodu odvolací soud potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správnou část bodu II. výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení majetkové újmy 622 750 Kč s příslušenstvím.

51. Podle § 224 odst. 3 o. s. ř. bude v novém rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnuto též o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Poučení