5 Cmo 9/2024 - 205

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Ivy Horákové a JUDr. Radima Novotného v právní věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení náhrady škody 1 892 200,16 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2023, č. j. 2 Cm 47/2020-138 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení 39 204 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se se žalobou doručenou Městskému soudu v Praze (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) dne 11. 12. 2020, domáhal proti žalovanému zaplacení náhrady škody podle § 99 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“) ve výši 1 892 200,16 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný je jediným členem představenstva společnosti [právnická osoba], IČO [IČO] (dále dlužník), vůči které byl usnesením č. j. MSPH 77 INS 3481/2020-A-14 z 27. 4. 2020 zjištěn úpadek a prohlášen konkurs. Škoda vznikla v souvislosti s porušením povinnosti žalovaného coby statutárního orgánu dlužníka podat insolvenční návrh jeho jménem bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku dlužníka. Dlužník na základě Účastnické smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací č. [Anonymizováno] a Rámcové dohody o podmínkách poskytování mobilních služeb elektronických komunikací č. [Anonymizováno], uzavřené s žalobcem dne 14. 11. 2020, odebíral za zvýhodněných podmínek od žalobce služby [Anonymizováno]. Dlužník porušil smluvní ujednání (nepravdivá tvrzení o počtu zaměstnanců odebírajících [Anonymizováno], přenechání nakoupených telefonních služeb třetím osobám prostřednictvím občanského sdružení [právnická osoba]), žalobce proto od Rámcové dohody odstoupil s účinností k 25. 6. 2012. Dlužníku byly telekomunikační služby nadále poskytovány jako standardní, bez cenového zvýhodnění. Dlužník neuhradil cenu za odebrané [Anonymizováno] za dobu od července do prosince 2012 v celkové výši 40 540 587,86 Kč (pohledávka č. 3), přičemž námitky vůči nesprávnému vyúčtování poskytnutých služeb byly rozhodnutím ČTÚ č. j. ČTÚ-195 204/2012-631/XXXV.vyř.-Voj ze dne 9. 2. 2016 zamítnuty a v řízení o rozkladu bylo zamítavé rozhodnutí rozhodnutím č. j. ČTÚ-23 933/2016-603 z 17. 10. 2016 potvrzeno. Dlužník vedl další spory s žalobcem o platnosti odstoupení žalobce od poskytování služeb podle Rámcové smlouvy, proto došlo ke vzniku dalších pohledávek na náhradu nákladů řízení o uložení povinnosti poskytovat služby za zvýhodněných podmínek vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 196/2013 (pohledávka č. 1 ve výši 85 250 Kč) a v řízení o náhradu škody 31 062 620 Kč vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 26 Cm 98/2023 (pohledávka č. 2 ve výši 621 165,60 Kč), které dlužník neuhradil. Žádná z těchto pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení nebyla popřena a celková výše pohledávek žalobce coby insolvenčního věřitele, přihlášených do insolvenčního řízení dlužníka, činila 41 247 003,46 Kč. Podle soupisu majetkové podstaty dlužník nevlastnil žádný majetek a současně neměl kompletní účetnictví. Konkurs prohlášený na majetek dlužníka byl proto pro nedostatek majetku zrušen. Pohledávky č. 1, 2 a 3 nebyly uspokojeny. Dlužník byl v úpadku již v roce 2012, kdy měl závazky v řádech desítek milionů korun, které nebyl schopen plnit (závazek vůči [Anonymizováno]. ve výši 2 579 279 Kč, splatný 31. 12. 2014, závazek vůči žalovanému ve výši 182 583 Kč, splatný 31. 12. 2014, uvedené žalovaným v insolvenčním návrhu). Podle dokumentů založených do Sbírky listin obchodního rejstříku byl dlužník v roce 2013 s ohledem na zápornou výši vlastního kapitálu 2 351 000 Kč předlužen. Podle účetních závěrek následujících let nedošlo u dlužníka k ekonomickému zlepšení. Žalovaný v rámci příloh k účetním závěrkám z let 2012 až 2015 zamlčel úpadkový stav dlužníka a v rozporu se skutečností v účetních závěrkách uvedl, že dlužník nemá závazky po splatnosti. Účetní závěrky z let 2017 a 2018 neměly obsah a rozsah předpokládaný zákonem o účetnictví. Teprve v účetní závěrce za rok 2019 žalovaný uvedl, že dlužník eviduje závazky po splatnosti z let 2013 až 2016, a to v celkové výši 2 882 862 Kč. Žalovanému muselo být zřejmé, že za služby odebrané v období od července do prosince 2012 nebude schopen zaplatit. Pohledávky č. 1, 2 a 3 vznikly teprve poté, co byl žalovaný jako statutární orgán dlužníka v prodlení s podáním insolvenčního návrhu, tento podal žalovaný jménem dlužníka dne 10. 2. 2020. Žalobce uplatňuje u pohledávek č. 1 a č. 2 svůj nárok v plné výši a u pohledávky č. 3 jen marginální část (byť by měl nárok na celou částku 40 540 587,86 Kč, jak byla zjištěna v insolvenčním řízení), a to částku 1 185 784,56 Kč odpovídající měsíční částce 197 630,76 Kč za období červenec – prosinec 2012, což je nejnižší částka, která byla dlužníkovi vyfakturována za měsíc únor 2012.

2. Žalovaný žalobou uplatněný nárok ani z části neuznal. Namítl, že v roce 2012 ani 2013 nebyl v úpadku a neměl závazky po splatnosti, když odstoupení od smlouvy ze dne 25. 6. 2012 učiněné žalobcem nebylo platné s ohledem na předběžné opatření ČTÚ, které odstoupení od smlouvy zamezilo. ČTÚ současně rozhodl, že faktury žalobce mají odloženou splatnost. Proto žalovaný neměl důvod k podání insolvenčního návrhu. Předběžné opatření ČTÚ platilo až do vydání rozhodnutí v roce 2016. Žalobce nerespektoval předběžné opatření ČTÚ ani rozhodnutí ČTÚ ve věci samé, žalovaný proto podal žalobu na náhradu škody (řízení bylo vedeno před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 26 Cm 98/2013). Poté, co bylo řízení ve věci náhrady škody skončeno, podal žalovaný obratem v souladu se zásadou péče řádného hospodáře za dlužníka dne 11. 2. 2020 insolvenční návrh. Uspokojení pohledávek žalobce bylo sice v insolvenčním řízení dlužníka nulové, avšak majetková struktura dlužníka nedoznala v letech 2017 až 2020 žádných podstatnějších změn. Porušení povinnosti podat včas insolvenční návrh proto nemohlo mít vliv na uspokojení pohledávek žalobce a nebyla dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh a vznikem tvrzené škody na straně žalobce.

3. Soud v rozsudku ze dne 2. 10. 2023 v bodu I. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1 892 200,16 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z uvedené částky od 10. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. V bodu II. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 271 028 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.

4. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že dlužník byl nejpozději 30. 11. 2013 v úpadku ve formě předlužení. Soud odkázal na prohlášení dlužníka učiněné v řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 26 Cm 98/2013 za účelem prokázání majetkových poměrů pro přiznání osvobození od poplatkové povinnosti, kdy dlužník tvrdil, že ke dni 30. 11. 2013 měl závazek vůči obchodním partnerům ve výši 430 800 Kč jako zálohu přijatou na budoucí plnění, dále závazek 1 651 850 Kč vůči občanskému sdružení [právnická osoba] a závazek 2 344 217 Kč z neuhrazených a nesplatných vyúčtování vystavených žalobcem. Majetek dlužníka sestával z [Anonymizováno], dvou [Anonymizováno] v pořizovací ceně 2 858 Kč, [Anonymizováno] v pořizovací ceně 15 000 Kč, [Anonymizováno] v hodnotě 745 830 Kč. Z přílohy k účetní závěrce k 31. 12. 2019 plyne, že dlužník měl splatné závazky z let 2013 až 2016 v celkové výši 2 882 862 Kč. K datu podání insolvenčního návrhu neměl dlužník, s výjimkou vratky přeplatku na dani 1 717 Kč, žádný majetek. Z rozvahy ve zjednodušeném rozsahu k 31. 12. 2013 soud zjistil, že vlastní kapitál dlužníka činil minus 2 351 000 Kč, tržby z prodeje dlouhodobého majetku činily jen 702 000 Kč.

5. Soud dospěl k závěru, že dlužník ke dni 30. 11. 2013 naplnil podmínky § 3 odst. 4 insolvenčního zákona, byl předlužen a nebyl schopen z majetku v hodnotě 1 253 713,98 Kč uspokojit pohledávky ve výši 42 623 237,86 Kč.

6. Žádná z pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení dlužníka nebyla při přezkumném jednání dne 23. 7. 2020 insolvenčním správcem popřena. Usnesením č. j. MSPH 77 INS 3481/2020-B-21 z 3. 2. 2021 byl konkurs prohlášený na majetek dlužníka zrušen z důvodu, že majetek dlužníka byl pro uspokojení věřitelů zcela nedostačující. Z dokazování rovněž vyplynulo, že v letech 2012 až 2020 došlo ke změně v majetkové struktuře dlužníka. Přitom k 30. 11. 2013 dlužník vlastnil majetek ve výši přibližně 1 253 713,98 Kč.

7. Soud učinil závěr, že žalovaný vedením sporu s ČTÚ o změně fakturace za období od července do prosince 2012 ve výši 1 185 784,56 Kč a sporu o zaplacení 31 061 620 Kč (sp. zn. 26 Cm 98/2013) způsobil navýšení závazků dlužníka namísto toho, aby v souladu s péčí řádného hospodáře podal insolvenční návrh, a to za situace, kdy si musel být vědom skutečnosti, že dlužník nemá majetek na úhradu svých splatných závazků. Dále pohledávky č. 1 a č. 2 vznikly v roce 2017 a 2019, kdy se dlužník již prokazatelně nacházel v úpadku. Pokud by insolvenční řízení bylo zahájeno včas, žalobci by nevznikla další pohledávka za dlužníkem. Žalovaný odpovídá za vznik škody v případě pohledávek č. 1 a č. 2, vůči kterým nelze uplatnit liberační důvod podle § 99 odst. 3 insolvenčního zákona, protože pohledávky č. 1 a č. 2 vznikly v době, kdy již byl dlužník v úpadku.

8. Na základě vyúčtování telekomunikačních služeb vznikla žalobci pohledávka č. 3 ve výši 40 540 587,86 Kč. Ani v případě pohledávky č. 3, u které žalobce požaduje náhradu škody pouze v rozsahu 1 185 784,56 Kč, nebyly splněny podmínky liberace podle § 99 odst. 3 insolvenčního zákona. Pozdní podání insolvenčního návrhu ovlivnilo míru uspokojení žalobce v insolvenčním řízení ke dni 31. 12. 2013 společnost [právnická osoba] vlastnila majetek ve výši přibližně 1 253 713,98 Kč.

9. Soud dospěl k závěru, že žalovaná částka 1 892 200,16 Kč odpovídá škodě vzniklé žalobci pozdním podáním insolvenčního návrhu. Pokud by žalovaný řádně a včas podal insolvenční návrh, žalobce by ukončil obchodní styky s dlužníkem a mohl by se alespoň zčásti uspokojit z majetku dlužníka. Soud dovodil příčinnou souvislost mezi porušením zákonem stanovené povinnosti žalovaného podat řádně a včas insolvenční návrh pro úpadek ve formě předlužení a škodou vzniklou neuspokojením pohledávek žalobce za dlužníkem v insolvenčním řízení. Proto soud žalobě vyhověl a zároveň žalobci přiznal příslušenství žalované jistiny v podobě úroku z prodlení, a to s ohledem na lhůtu k plnění stanovenou v předžalobní výzvě z 19. 11. 2020 tak, že posledním dnem ke splnění povinnosti byl den 9. 12. 2020.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl ve prospěch úspěšného žalobce dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

11. Žalovaný podal proti rozsudku včas odvolání a navrhl rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnil tím, že ČTÚ rozhodl o odložení splatnosti faktur dlužníka s ohledem na námitky dlužníka a že dlužník nebyl v roce 2013 v úpadku. Vzhledem k odložení splatnosti faktur neměl žalovaný důvod k podání insolvenčního návrhu. V letech 2013 až 2019 dlužník vymáhal vůči žalobci náhradu škody (řízení bylo vedeno pod sp. zn. 26 Cm 98/2013 před Městským soudem v Praze). Při podání insolvenčního návrhu by žalovaný nemohl uplatnit nárok vůči žalobci v civilním řízení. Ihned po pravomocném skončení tohoto sporu 21. 1. 2020 byl dne 11. 2. 2020 podán insolvenční návrh. Skutečnost, že v letech 2013 a 2014 neměl dlužník splatné závazky, bylo potvrzeno auditorem. V letech 2013 až 2020 nedošlo k takové změně majetkové struktury dlužníka, která by vedla k závěru o snížení míry uspokojení pohledávky žalobce. Proto ani hypotetické pozdní podání insolvenčního návrhu nemělo vliv na výši škody. ČTÚ přikázal žalobci, aby obnovil poskytování služeb dlužníku. Žalovaný předkládá vyjádření z roku 2013 advokátní kanceláře [Anonymizováno], která žalovaného ujistila o rozporu validity faktur žalobce. Žalovaný by naopak nevymáháním závazku z náhrady škody a podáním insolvenčního návrhu porušil péči řádného hospodáře. V roce 2013 nebyly u dlužníka naplněny podmínky pro podání insolvenčního návrhu jak z důvodu absence mnohočetnosti věřitelů, tak z důvodu absence splatných závazků. Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

12. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného poukázal na neúspěšnou snahu dlužníka zpochybnit odstoupení žalobce od smlouvy prostřednictvím správních řízení vedených před ČTÚ a navazujících soudních řízení. Majetkové poměry dlužníka byly k 30. 11. 2013 prokázány údaji uvedenými dlužníkem v návrhu na osvobození od poplatkové povinnosti v rámci řízení sp. zn. 26 Cm 98/2013, podle kterého měl dlužník závazky ve výši 430 800 Kč vůči obchodním partnerům, ve výši 1 651 850 Kč vůči občanskému sdružení [právnická osoba] a závazek ve výši 2 344 217 Kč vůči žalobci z titulu vyúčtování. K 31. 12. 2019 vlastnil dlužník jen [Anonymizováno] v pořizovací ceně 2 858 Kč, [Anonymizováno] v pořizovací ceně 15 000 Kč, [Anonymizováno] v hodnotě 745 380 Kč a pohledávky po splatnosti ve výši 121 000 Kč. Současně měl dlužník splatné závazky z let 2013 až 2016 v celkové výši 2 882 862 Kč. Nejpozději k 30. 11. 2013 byl dlužník předlužen, když z majetku nebyl schopen uspokojit pohledávky ve výši 42 623 237,86 Kč, přičemž majetek dlužníka činil jen 1 253 713,98 Kč. Podle zjednodušené rozvahy dlužníka k 31. 12. 2013 činil vlastní kapitál dlužníka minus 2 351 000 Kč, tržby z prodeje dlouhodobého majetku činily jen 702 000 Kč, přičemž z těchto tržeb byly uhrazeny některé splatné závazky dlužníka. Je účelová argumentace dlužníka, že v případě podání insolvenčního návrhu by nebylo možno pokračovat ve sporu o náhradu škody vůči žalobci, a to s ohledem na § 264 insolvenčního zákona, který umožňuje pokračovat v řízeních přerušených po zahájení insolvenčního řízení k návrhu insolvenčního správce. Přestože se dlužník domáhal, aby vyúčtování služeb za červenec až prosinec 2012 bylo upraveno na částku 1 185 784,56 Kč, tuto částku neuhradil, byť tato částka nebyla mezi žalobcem a dlužníkem sporná. Důvodem, proč nebyla tato částka uhrazena, byl úpadek dlužníka již v období července až prosince 2012, což dlužník připustil v rámci popěrného úkonu k této pohledávce vedené jako pohledávka č. 3 v insolvenčním řízení sp. zn. MSPH 77 INS 3481/2020, kdy uvedl, že pokud by žalobce neodstoupil od smlouvy, fakturovaná smluvní částka by byla na úrovni nízkých jednotek milionů Kč, avšak vzhledem k nedostatku majetku dlužníka by ani tak nebyly tyto pohledávky uspokojeny. Žalovaný neprokázal, že by v letech 2012 až 2020 nedošlo ke změně majetku dlužníka, v důsledku čehož by nebyla naplněna existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh a vzniklou škodou. Pohledávky č. 1 a č. 2 vznikly v roce 2017, resp. 2019, tedy v době úpadku dlužníka, a proto vůči nim nelze vznést námitku absence příčinné souvislosti. V řízení bylo prokázáno, že pozdní podání insolvenčního návrhu ovlivnilo míru uspokojení pohledávky č. 3, když k 30. 11. 2013 vlastnil dlužník majetek ve výši přibližně 1 253 713,98 Kč, a v insolvenčním řízení bylo uspokojení pohledávky nulové.

13. Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

14. Podle § 98 odst. 1 insolvenčního zákona) Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik. Podle odst. 2 Povinnost podle odstavce 1 mají i zákonní zástupci dlužníka a jeho statutární orgán a likvidátor dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každá z nich. Insolvenční návrh podávají jménem dlužníka.

15. Podle § 99 odst. 1 insolvenčního zákona Osoba, která v rozporu s ustanovením § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti. Podle odst. 2 Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel. Podle odst. 3 Osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat.

16. Odvolací soud uvádí, že odpovědnost dlužníka a členů statutárního orgánu dlužníka za porušení právní povinnosti podat insolvenční návrh je pojímána v § 99 odst. 1 insolvenčního zákona jako odpovědnost objektivní s liberačními důvody uvedenými v § 99 odst. 3 insolvenčního zákona. O této odpovědnosti dlužníka a člena jeho statutárního orgánu rozhodují obecné soudy na základě žaloby podané věřitelem, řízení o této žalobě není incidenčním sporem (§ 100 odst. 2 insolvenčního zákona). Předpoklady nároku žalobce na náhradu škody dle § 99 insolvenčního zákona jsou: a) existence pravomocného rozhodnutí o úpadku povinné osoby (dlužníka dle insolvenčního zákona), b) pohledávka poškozeného (věřitele) byla v insolvenčním řízení zjištěna, c) porušení povinnosti žalovaného podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku Společnosti, d) vznik škody vymezené v § 99 odst. 2 insolvenčního zákona, tj. rozdíl mezi zjištěnou výší pohledávky přihlášeného věřitele a v insolvenčním řízení uspokojenou výší, e) příčinná souvislost mezi porušením výše uvedené povinnosti žalovaného a vznikem škody (zavinění se s ohledem na konstrukci objektivní odpovědnosti nevyžaduje, může být pouze posuzováno v rámci žalovaným tvrzených liberačních důvodů uvedených v § 99 odst. 3 insolvenčního zákona).

17. Soudní praxe je ustálena v závěru, že odpovědnost osob uvedených v § 98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 29 Cdo 1598/2017). Povinnost podat insolvenční návrh podle § 98 insolvenčního zákona je povinností trvající, nikoliv jednorázovou.

18. Mezi účastníky není sporným, že byly splněny podmínky a), tj. existence pravomocného rozhodnutí o úpadku povinné osoby a b), tj. že pohledávka žalobce byla v insolvenčním řízení zjištěna. Odvolací soud se proto dále zabýval otázkou, ke kterému okamžiku nastal úpadek dlužníka a zda žalovaný coby statutární orgán dlužníka podal insolvenční návrh včas.

19. Pokud jde o dobu, kdy je nutné insolvenční návrh podat, insolvenční zákon požaduje, aby byl podán bez zbytečného odkladu poté, kdy se o úpadku právnické osoby povinná osoba dozvěděla nebo při náležité pečlivosti dozvědět měla. Jakékoliv pozdější podání insolvenčního návrhu je pozdním podáním insolvenčního návrhu, tedy porušením povinnosti, které může založit (jsou-li dány i další náležitosti odpovědnosti) odpovědnost za škodu.

20. V dané věci se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně z provedeného dokazování, že ohledně vyúčtování pohledávky č. 3 ČTÚ rozhodnutím č. j. ČTÚ-195 204/2012-631/XXXV.vyř.-Voj ze dne 9. 2. 2016 zamítla námitky Společnosti proti vyúčtování žalobcem poskytnutých telekomunikačních služeb z roku 2012 a v řízení o rozkladu bylo zamítavé rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím č. j. ČTÚ-23 933/2016-603 ze 17. 10. 2016.

21. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně vyšel ze závěrů rozvahy dlužníka ve zjednodušeném rozsahu k 31. 12. 2013 při jejich srovnání s rozvahou ve zjednodušeném rozsahu k 31. 12. 2012. Při porovnání obou rozvah je zřejmý nárůst záporné hodnoty vlastního kapitálu, pokles cizích zdrojů přibližně o polovinu a téměř čtyřnásobný nárůst záporného výsledku hospodaření běžného účetního období. Stav úpadku dlužníka ke konci roku 2013 dokresluje žádost dlužníka o osvobození od poplatkové povinnosti v řízení vedeném pod sp. zn. 26 Cm 98/2013, kdy v této žádosti dlužník připouští ochromení své podnikatelské činnosti a postupné ztráty finančních prostředků v souvislosti se zajištěním běžného provozu. Současně v této žádosti dlužník uvádí své závazky ve výši 430 800 Kč vůči obchodním partnerům z důvodu přijatých záloh, 1 651 850 Kč vůči občanskému sdružení [právnická osoba], 2 344 217 Kč vůči žalobci, dále dvě nedobytné pohledávky za dlužníky v insolvenčním řízení. Majetek dlužníka je podle žádosti tvořen jen [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v hodnotě 745 380 Kč. Dále v účetní závěrce ke dni 31. 12. 2019 Společnost uvedla, že má závazky po lhůtě splatnosti z let 2013 až 2016.

22. Odvolací soud nesdílí názor žalovaného, že s ohledem na odložení splatnosti vyúčtování telekomunikačních služeb neměl žalovaný povinnost podat insolvenční návrh. V tomto ohledu měl žalovaný povinnost sledovat ekonomický stav dlužníka jako celek. Z insolvenčního návrhu dlužníka plyne, že splatnost pohledávky žalobce nastala 18. 1. 2013, splatnost závazku vůči [právnická osoba] ve výši 2 579 279 Kč nastala 31. 12. 2014, závazek vůči samotnému žalovanému ve výši 182 583 Kč byl splatný 31. 12. 2014. Žalovaný si proto musel být vědom skutečnosti, že insolvenční návrh podal s citelnou časovou prodlevou poté, co se dlužník dostal do úpadku již od roku 2013 (viz též splatnost závazků a počet věřitelů uvedených v žádosti dlužníka o osvobození od poplatkové povinnosti v řízení vedeném pod sp. zn. 26 Cm 98/2013), a to z důvodu předlužení. V okamžiku podání insolvenčního návrhu dne 11. 2. 2020 byl jediným majetkem dlužníka vrácený přeplatek na dani ve výši 1 717 Kč.

23. Ze shora uvedených skutečností jako celku vyplývá závěr, že žalovaný nepodal insolvenční návrh včas, ačkoli minimálně na sklonku roku 2013 musel vědět o nepříznivé ekonomické situaci dlužníka v podobě úpadku a to i s ohledem na žádost o osvobození od poplatkové povinnosti. Za včasně podaný insolvenční návrh by bylo možno považovat návrh podaný v roce 2013, resp. začátkem roku 2014, když z insolvenčního návrhu dlužníka plyne vědomost žalovaného o splatných závazcích dlužníka a to za situace absence majetku dlužníka, která úsudek o nastalém úpadku prohloubila.

24. Podmínka nižšího uspokojení pohledávek v insolvenčním řízení dlužníka, resp. nulové uspokojení pohledávek č. 1, č. 2 a č. 3 plyne z insolvenčního řízení dlužníka sp. zn. MSPH 77 INS 3481/2020. Z přezkumného jednání z 23. 7. 2020, č. d. B-7 insolvenčního spisu, plyne, že všechny pohledávky žalobce byly v insolvenčním řízení insolvenčním správcem zjištěny a nebyly popřeny. Z usnesení o schválení konečné zprávy z 31. 12. 2020, č. d. B-20, mimo jiné plyne, že jediným příjmem majetkové podstaty byla záloha na náklady insolvenčního řízení a uspokojení věřitelů bylo nulové. Majetek dlužníka byl pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, soud proto usnesením ze dne 3. 2. 2021, č. d. B-21, konkurs prohlášený na majetek dlužníka zrušil. Pohledávky č. 1, č. 2 a č. 3 nebyly uspokojeny ani z části, a proto co do výše těchto pohledávek vznikla žalobci škoda.

25. Za tuto škodu odpovídá žalovaný, který nepodal bez zbytečného odkladu řádný insolvenční návrh, ačkoliv věděl či musel vědět nejpozději začátkem roku 2014 o úpadku dlužníka. Důvodem nepodání insolvenčního návrhu nemohl být ani záměr žalovaného vymáhat pohledávku vůči žalobci, když za podmínek stanovených zákonem (§ 140a, § 264 insolvenčního zákona) se nepřerušují řízení, v nichž dlužník žalobou na plnění uplatňuje své pohledávky vůči třetím osobám, popřípadě se domáhá žalobou určení svého práva.

26. Z § 99 odst. 3 insolvenčního zákona plyne, že co se týče příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením povinnosti žalovaného podat včas insolvenční návrh, je na žalovaném, aby tvrdil a prokázal neexistenci této příčinné souvislosti, žalobce netíží důkazní břemeno prokazovat opak, tj. existenci této příčinné souvislosti.

27. Je správný závěr soudu prvního stupně, že přihlášené pohledávky žalobce č. 1 a č. 2 v roce 2017 a 2019 vznikly v době, kdy se již dlužník nacházel v úpadku. Pokud by dlužník podal včas insolvenční návrh, tyto pohledávky by nevznikly, proto z této skutečnosti plyne, že je z povahy věci vyloučen nedostatek příčinné souvislosti mezi vznikem škody a povinností podat insolvenční návrh.

28. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že je dána také příčinná souvislost mezi vznikem škody u pohledávky č. 3, kterou žalobce uplatnil jen ve výši 1 185 784,56 Kč (tuto výši sám dlužník považoval za nespornou) za telekomunikační služby v období července až prosince 2012, přičemž Společnost vlastnila ke dni 31. 12. 2013 majetek ve výši 1 253 713,98 Kč.

29. Žalovaný také netvrdil ani neprokazoval, že by porušení povinnosti podat včas a řádně insolvenční návrh nezavinil, tedy že by vynaložil veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat k odvrácení skutečnosti nastalé nezávisle na jeho vůli a bránící mu ve splnění povinnosti podat včas a řádně insolvenční návrh (druhá možnost liberace daná v § 99 odst. 3 insolvenčního zákona).

30. Byly splněny předpoklady pro náhradu škody dle § 99 insolvenčního zákona. Soud prvního stupně postupoval po právu, když vyhověl žalobě o náhradu škody 1 892 200,16 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně od 10. 12. 2020 do zaplacení (žalovaný se ocitl v prodlení se zaplacením dne 10. 12. 2020 poté, kdy v předžalobní výzvě z 19. 11. 2020 byl vyzván k zaplacení uvedené částky do 9. 12. 2020, žalobci proto vznikl nárok dle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. i na úrok z prodlení).

31. Soud prvního stupně též správně rozhodl o náhradě nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšného žalobce. Jeho náklady spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 9 úkonů právní služby po 15 900 Kč a v hotových výdajích v rozsahu 9 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k 9 úkonům právní služby (převzetí zastoupení, výzva k plnění se skutkovým a právním rozborem, 3 podání soudu ve věci samé, 1 nahlížení do spisu a účast při 3 jednáních soudu) podle § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a odst. 3 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (advokátního tarifu) a v náhradě 21% daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Dále byl nákladem žalobce též zaplacený soudní poplatek 94 610 Kč.

32. Odvolací soud z uvedených důvodů napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

33. S ohledem na plný úspěch žalobce rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení v jeho prospěch dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Tyto náklady spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby po 15 900 Kč (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu), v hotových výdajích v rozsahu 2 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k 2 úkonům právní služby podle § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d) a g) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a v náhradě 21% daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů.