5 Co 1272/2021-402

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kamily Drábkové a soudců Mgr. Jiří Straka a JUDr. Petr Fořt, Ph. D., ve věci žalobce: ; [titul] [jméno] [příjmení], narozen [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [titul]. sídlem [adresa] proti; žalované: ; [státní instituce] [anonymizováno] [stát. instituce], [IČO] sídlem [adresa] za nějž v řízení jedná [organizační složka státu ] [anonymizováno 6 slov], [IČO] sídlem [adresa] o náhradu škody 83 517,90 Kč s příslušenstvím, o náhradu škody na zdraví ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 490 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce a o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2021, č. j. 17 C 135/2019-368, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2021, č. j. 17 C 135/2019-376, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s opravným usnesením soudu prvního stupně se potvrzuje v odstavci I. výroku co do částky 280 000 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % ročně od 3. 5. 2019 do zaplacení a v odstavci II. výroku co do částky 17 367,37 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % ročně od 3. 5. 2019 do zaplacení.

II. Ve zbývající části výroku v odstavci I. se rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s opravným usnesením soudu prvního stupně mění tak, že žaloba se zamítá v částce 210 000 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % ročně od 3. 5. 2019 do zaplacení.

III. Ve zbývající části výroku v odstavci II. se rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s opravným usnesením soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 76 150,53 s úrokem z prodlení 9,75 % ročně od 3. 5. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 108 978 Kč, a to do tří dnů právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem ve spojení s opravným usnesením soud prvního stupně v odstavci I. výroku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 490 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení 9,75 % ročně od 3. 5. 2019 do zaplacení, v odstavci II. výroku zamítl žalobu co do částky 93 524,95 Kč s úrokem z prodlení od 3. 5. 2019, v odstavci III. výroku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 63 948,50 Kč. Šlo v pořadí o druhý prvoinstanční rozsudek vydaný poté, co odvolací soud svým usnesením ze dne 15. 1. 2021, č. j. 5 Co 1012/2020-223, částečně potvrdil rozsudek okresního soudu ze dne 10. 6. 2020, č. j. 17 C 135/2019-185 do částky 58 322,76 Kč s úrokem z prodlení, zamítl rozsudek do částky 1 159 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 3. 5. 2019 do zaplacení a ve zbývající části jej zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Předmětem řízení tak nadále zůstal nárok na náhradu škody představované žalobci ušlým ziskem v důsledku jeho účasti při úkonech trestního řízení za léta 2012 až 2018 v částce 83 517,90 Kč, nárok na náhradu škody na zdraví vzniklé v důsledku trestního stíhání žalobce 10 000 Kč a nárok na náhradu nemajetkové újmy v částce 490 000 Kč, vše s příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení. Soud po provedeném dokazování poté co žalobce ani přes jeho poučení nedoplnil tvrzení, jakých výběrových řízení na veřejné zakázky se nemohl účastnit, o jaké konkrétní zakázky a v jaké hodnotě přišel, jaké konkrétní smluvní vztahy měl pro rozhodnou dobu sjednány a jaký výnos by v nich měl, jakož i jaké výdaje by bylo nutno na jejich realizaci vynaložit, kdy a jaké informace unikly o jeho případu ze strany orgánů činných v trestním řízení (v tomto smyslu byl prvoinstanční soud vázán předchozím zrušovacím rozsudkem odvolacího soudu) dospěl k závěru, že žalobcova skutková tvrzení k tomuto uplatněnému nároku nejsou prokázána, neboť ušlým ziskem nemůže být čas trávený na úkonech orgánů činných v trestním řízení násobený průměrným hodinovým výnosem z podnikatelské činnosti. Nárok na náhradu ušlého zisku byl tak zamítnut jako neprokázaný. Žalobce byl stíhán pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákona, za což mu hrozil trest odnětí svobody v délce 5 až 10 let. Jeho trestní stíhání započalo dne 10. 5. 2013 a skončilo pravomocně ke dni 9. 5. 2018. Proti usnesení odvolacího Vrchního soudu v Praze, č. j. 5 To 13/2018-3958, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch žalobce dovolání, které bylo odmítnuto, přičemž usnesení o odmítnutí bylo právnímu zástupci žalobce doručeno dne 23. 9. 2018. Ještě před zahájením trestního stíhání usnesením Policie ČR žalobce podal ve věci vysvětlení dne 1. 8. 2012 Trestní stíhání žalobce bylo medializováno, proto veřejnost na něj začala pohlížet skrze prsty, což se projevovalo různými narážkami. Po obvinění Policií ČR přestal s manželkou chodit do společnosti, zrušili dovolené a jejich rodinné vztahy byly poznamenány stresem z trestního stíhání, v jehož důsledku došlo k rozpadu manželství žalobce. Od roku 2013 došlo ke zvýraznění obtíží žalobce s atopickým ekzémem. Soud dospěl k závěru, že je splněna podmínka nezákonnosti soudního rozhodnutí, jestliže žalobce byl zproštěn obžaloby, čímž je dán předpoklad odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním podle zákona č. 82/1998 Sb. a odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu státní veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen OdškZ), které se nelze zprostit. Nárok na újmu na zdraví byl zamítnut proto, že žalobce neprokázal jednoznačnou příčinnou souvislost mezi trestním stíháním a zhoršením jeho projevů atopického ekzému, když podle výpovědi žalobcovy ošetřující lékařky může být spouštěčů onemocnění celá řada, přičemž konkrétní spouštěcí faktor je obtížné najít. U náhrady nemajetkové újmy vyšel prvoinstanční soud z porovnání skutkových okolností a výše přiznaného zadostiučinění v rozsudcích jiných soudů v porovnání se skutkovými okolnostmi posuzované věci. Dospěl k závěru, že obecně se výše odškodnění značně liší a pohybuje se v rozmezí od 15 000 Kč za rok (41 Kč/den) až 400 Kč den (věc Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 11 C 9/2011). Nejbližším srovnávaným případem byl rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 27 C 17/2017, kde bylo přiznáno odškodnění v částce 300 000 Kč za 4 roky trvání trestního stíhání (205 Kč/den), přičemž žalobce požadoval v přepočtu 210 Kč/den (trestní řízení trvající od 10. 5. 2013 do 23. 9. 2019). Oba případy byly medializovány, hrozila v nich stíhaným osobám vysoká náhrada škody a uložení trestu odnětí svobody až 10, resp. 12 let, přičemž šlo o osoby v obou případech do té doby bezúhonné, došlo u nich ke společenskému odsouzení, žalobci se navíc rozpadlo důsledkem trestního řízení manželství. Byl během trestního řízení nucen snášet odsuzující názory veřejnosti, nedůvěru rodinný příslušníků, velmi omezil společenský život a soustředil se na svou obhajobu. Trestní řízení mělo dopad i do výkonu profese architekta, neboť část času, který by mohl věnovat výkonu povolání, byl nucen vyhradit myšlenkám a činnostem k očištění své osoby od stigmatu podvodníka. Dopad do osobní sféry žalobce byl o to intenzivnější, že žije a podniká v relativně malém městě, a přestože jeho trestní stíhání bylo zahájeno až v květnu 2013, již od roku 2012 věděl, že orgány činné v trestním řízení prověřují jeho činnost architekta, a tedy již od té doby byl nucen vynakládat čas a úsilí, aby shromáždil fakta a doklady na svou obhajobu. Částku 490 000 Kč tak soud prvního stupně shledal adekvátní a přiznal ji včetně úroku z prodlení od 3. 5. 2019, tj. ode dne následujícího po uplynutí 6 měsíční lhůty k uplatnění nároku u žalované. Soud zdůraznil rovněž hlediska, z nichž vycházel při rozhodování o výši nemajetkové újmy, tj. povahu trestní věci, zejména závažnost trestného činu kladeného žalobci za vinu, která většinou přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozená osoba konkrétní trestní řízení vnímá, přihlédl k délce hrozícího trestního postihu, k délce trestního řízení, tj. době trvání zásahu do osobní sféry žalobce, následkům způsobeným trestním řízením v osobnostní sféře žalobce (negativní dopady do sféry profesní, soukromé či rodinné), a jelikož šlo o stíhání do té doby bezúhonné osoby žijící a pracující na malém městě, požívající tam určité všeobecné známosti a vážnosti, vykonávající náročné duševní povolání považoval za přiléhavější výši odškodnění kolem částky 200 Kč/den, nežli částku nižší, přiznávanou jinými srovnávacími rozsudky. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle principu úspěchu ve věci, když zcela úspěšný byl žalobce co do nároku na náhradu nemajetkové újmy (za kterou mu soud přiznal plné právo na náhradu nákladů řízení), převážně neúspěšný však byl v ostatních nárocích, za které mu tedy právo na náhradu soud nepřiznal.

2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolali žalobce i žalovaná. Žalobce svým odvoláním napadl pouze zamítavý výrok (odstavec II. ve spojení s opravným usnesením), jímž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody spočívající v ušlém zisku. Právní názor prvoinstančního soudu na tuto otázku, byť byl veden právním názorem odvolacího soudu, nepovažoval za správný. Soud prvního stupně neuvedl, proč neaplikoval na projednávanou věc ustanovení § 28 OdškZ ve spojení s § 1 odst. 2 nařízení vlády č. 116/1998 Sb., které žalobce považoval za přiléhavé k prokazování ušlého zisku u své osoby. Poukázal současně na ustanovení § 136 o. s. ř. použitelné v případech, kdy výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi či ji nelze zjistit vůbec, je třeba ji určit úvahou soudu, přičemž poměrně jednoznačným vodítkem mohou být daňová přiznání žalobce. Požadavky vytýčené prvostupňovým soudem ohledně skutkových tvrzení o účasti na konkrétních výběrových řízeních či veřejných zakázkách resp. zakázkách, o které přišel v souvislosti s trestním řízením, považoval za neúměrné a absurdní, neboť nemůže vědět, zda by je vyhrál, když neznal naplnění hodnotících kritérií ostatními soutěžícími subjekty. Překážka jeho účasti ve výběrových řízeních byla obecná a spočívala mimo jiné i v jeho podnikatelské odpovědnosti nehlásit se do často dlouhou dobu realizačně trvajících výběrových řízení či veřejných zakázek, neboť právě pro trvající trestní stíhání a zejména možné hrozící odsouzení k nepodmíněnému trestu by je nemusel být schopen dokončit. Míra jeho ušlého zisku je nejlépe odvoditelná od jeho standardní a až do zahájení trestního řízení konstantní podnikatelské činnosti, která tak mohla pokračovat i v dalších letech nebýt negativních dopadů trestního stíhání žalobce. Navrhoval proto, aby rozhodnutí v této části bylo změněno tak, že odvolací soud v této otázce žalobě zcela vyhoví. K nároku na náhradu škody na zdraví nesouhlasil se závěrem prvostupňového soudu a své tvrzení považoval za prokázané lékařskými zprávami a výslechem svědkyně [titul] [příjmení]. Prvostupňový soud požadavkem prokázání příčinné souvislosti bez pochybnosti užívá terminologii trestněprávní odpovědnosti, přitom však v civilním řízení platí princip míry důkazu založený na principu pravděpodobnosti. U nemocí s vícero možnými příčinami spouštěče by v civilním řízení nebylo nikdy možné bez pochybnosti prokázat konkrétní spouštěč, skutečnost by byla v civilním řízení neprokazatelná, což by bylo odmítnutím spravedlnosti. Neměl-li žalobce se svým onemocněním do roku 2013 žádné zásadní problémy, přestože určité náznaky mohl pociťovat již nějaký čas, a protože po skončení trestního stíhání jeho onemocnění odeznělo, je zřejmé, že zhoršení jeho zdravotního stavu souviselo se stresem a nejistotou trestního stíhání, což potvrdila jeho účastnická výpověď jakož i výpovědi jeho bývalé manželky a lékařky. I v této části navrhoval proto, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn a nároku zcela vyhověno.

3. Žalovaná se včas odvolala proti odstavcům I. a III. výroku prvoinstančního rozsudku. Namítala, že žalobci se nepodařilo dostatečně prokázat vznik a výši nemajetkové újmy. Zpochybňovala výši přiznaného zadostiučinění, která musí být podle judikatury Nejvyššího soudu přiměřená a odpovídající výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, 30 Cdo 1747/2014, 30 Cdo 3212/2015). Soud však de facto provedl srovnání pouze s jedinou věcí vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 27 C 17/2017 ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 19 Co 637/2018, kde však šlo o trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě a poškozování zájmu Evropských společenství s tvrzenou škodou cca 3,7 miliardy korun, tedy trestné činy mnohem závažnější, s tvrzenou škodou řádově vyšší než v projednávané věci. Žalobce v citované srovnávané věci utrpěl značně vyšší dopad do rodinného života, v průběhu trestního řízení se mu narodily dvě děti, jimž se nemohl plně věnovat, rovněž i dopady do pracovní sféry byly značně vyšší, když na počátku trestního stíhání byl žalobce členem obecního zastupitelstva, vedoucím územního odboru [orgán veřejné moci] [anonymizováno] [obec], [orgán veřejné moci] [anonymizována čtyři slova], tedy veřejně činnou osobou. Oproti tomu případ souzený v žalovanou předloženém rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 290/2011-99, ze dne 25. 4. 2013, se v podstatných znacích více shoduje s projednávanou věcí, šlo o trestní stíhání pro shodný trestný čin a stejná byla délka trestního stíhání, přiznaná nemajetková újma byla v mnohem nižší částce. V dalším srovnávacím rozsudku téhož soudu, kde byla též přiznána mnohem nižší částka, sp. zn. 26 C 297/2011, bylo více obžalovaných, delší trestní stíhání, žalobce vykonával pedagogickou činnost. V projednávané věci, co se týká dopadů žalobce na rodinný život, poukázala žalovaná na skutečnost, že jeho manželství bylo rozvedeno formou tzv. nesporného rozvodu, když i svědkyně vypověděla, že až do rozvodu v roce 2017 vedli se žalobcem společnou domácnost. Nebyly tedy zjišťovány příčiny rozvratu manželství, nešlo o rodinu s nezletilými dětmi. Nebylo také prokázáno, že by žalobce přišel z důvodu probíhajícího trestního stíhání o konkrétní zakázky, jeho pracovní činnost pokračovala od roku 2017 prostřednictví společnosti [právnická osoba], založené žalobcovým synem a nejde tedy hovořit o úplném ukončení veškerých dosavadních pracovních aktivit žalobce. V otázce medializace věci odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, s tím, že v projednávané věci nedošlo k žádným excesům orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k poskytování informací o trestním řízení mediím, žádný únik informací z jejich strany nebyl prokázán. V článcích o probíhajícím trestním řízení není výslovně uvedeno jméno žalobce, naopak při zproštění žalobce obžaloby byly informace o výsledku trestního stíhání v mediích uvedeny zcela konkrétně. Medializaci případu nelze přičítat k tíži státu, neboť šlo o kauzu podnikatele z [obec], okresního města, kde je logické i s ohledem na částku zmiňovanou v trestním řízení, že lze zájem médií předpokládat. Účastnický výslech žalobce je ve smyslu § 131 o. s. ř. důkazem pouze podpůrným a je na místě, nelze-li tvrzenou skutečnost prokázat jinak a k prokázání tvrzení o dehonestaci jména, stigmatizaci a dobré pověsti žalobce, jakož i výrazného narušení jeho soukromého a pracovního života, je důkazem nedostatečným. Žalobce tak neprokázal ani příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenými zásahy do osobnostní sféry. Soud v rámci náhrady nákladů řízení chybně přiznal žalobci náhradu za úkon výzvu k plnění – uplatnění nároku na náhradu újmy u žalované, ačkoli náklady s ním spojené nelze považovat za náklady řízení, jak dovodil i Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku č. j. 7 Co 623/2021-213, ze dne 2. 7. 2021. V řízení bylo uplatněno několik samostatných nároků (objektivní kumulace), žalobce plně uspěl pouze v nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, zatímco u nároku na náhradu škody byl převážně neúspěšný. Tarifní hodnotou je součet těchto hodnot, tj. 228 106,67 Kč a podle principu úspěchu ve věci (žalobce uspěl co do částky 108 322,76 Kč, neuspěl co do částky 119 786,91 Kč), by výrok na náhradu nákladů řízení měl odpovídat převážnému úspěchu žalované, jak stanoví rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1435/2015. Navrhovala proto, aby rozsudek byl odvolacím soudem změněn tak, že žaloba bude i ve zbývající části zamítnuta a žalované přiznáno právo na plnou náhradu nákladů řízení.

4. Odvolací soud projednal věc v mezích vyplývajících z odvolání (§ 212 o. s. ř.) a přezkoumal napadený rozsudek podle § 212a odst. 2, 3 a 5 a § 205 odst. 2 o. s. ř., přičemž přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 212a odst. 6 o. s. ř.

5. Odvolání obou účastníků jsou důvodná pouze z části.

6. Pokud jde o základ nároku, odkazuje odvolací soud pro stručnost na svůj předchozí rozsudek, jímž bylo zčásti potvrzeno a zčásti zrušeno první rozhodnutí prvostupňového soudu a v němž se touto otázkou podrobně zaobíral se závěrem, že stát odpovídá podle § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále jen OdškZ) za škodu a za nemajetkovou újmu, které žalobci vznikly v důsledku rozhodnutí, jež je nutno považovat za nezákonné za situace, kdy jeho trestní stíhání bylo ukončeno zproštěním obžaloby. Současně odvolací soud již tehdy vyslovil právní názor, že k odčinění vzniklé nemajetkové újmy v daném případě nepostačuje pouze omluva, ale je namístě finanční odškodnění. Poté, co tímto rozsudkem bylo pravomocně rozhodnuto o části nároku na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na obhajobu žalobce v trestním řízení v částce 58 322,76 Kč s úrokem z prodlení a rozsudek byl změněn zčásti tak, že žaloba byla zamítnuta v částce 1 159 Kč s úrokem z prodlení (odst. I. výroku), zůstaly předmětem řízení nárok na náhradu škody na zdraví v částce 10 000 Kč, zůstatek nároku na náhradu ušlého zisku 83 517,90 Kč a nárok na náhradu nemajetkové újmy 490 000 Kč.

7. V otázce nároku na náhradu škody na zdraví se odvolací soud zcela ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že není prokázána příčinná souvislost mezi onemocněním žalobce atopickým ekzémem, resp. zhoršením projevu tohoto onemocnění a trestním stíháním, neboť závěr o tom, že tvrzená škoda na zdraví žalobci vznikla důsledkem trestního stíhání z jeho účastnické výpovědi ani ve spojení se svědeckou výpovědí jeho ošetřující lékařky učinit nelze. Zamítavý prvoinstanční rozsudek byl proto v této části jako věcně správný potvrzen podle § 219 o. s. ř., v podrobnostech odkazuje odvolací soud na jeho odůvodnění.

8. Ohledně nároku na náhradu škody spočívající v ušlém zisku, kde byl původní prvoinstanční rozsudek zrušen a věc vrácena soudu k dalšímu řízení s právním názorem vycházejícím z tehdejší judikatury, jež požadovala prokázání konkrétních ušlých příležitostí a zisku, který by z nich mohl být dosažen (viz odst. 18 rozsudku č.j. 5 Co 1012/2020-223) prvoinstanční soud nyní, veden tímto právním názorem odvolacího soudu, nárok zamítl. V rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 333/2021, ze dne 13. září 2021, se Nejvyšší soud ČR vyjádřil k otázce doposud neřešené v judikatuře, k náhradě ušlého zisku tzv.„ malých podnikatelů“, na jejichž podnikatelskou činnost nelze nahlížet pouze v úzkém slova smyslu, pouze jako na realizaci konkrétní smlouvy či zakázky, jelikož činnost takového podnikatele je širší a zahrnuje i činnosti, které nesměřují k bezprostřednímu dosažení zisku, ale následně se projeví v jeho podnikatelském výsledku; činnost podnikatele směřující k vydobytí zisku je bohatší, než samotná konečná finální realizace konkrétní zakázky. Z rozhodnutí plyne, že je třeba brát v úvahu i skutečnost, že namísto účasti na trestním řízení mohl podnikatel provádět jinou činnost s podnikáním související, bez níž by svou podnikatelskou činnost fakticky vykonávat nemohl. Požadavky na prokázání ušlého zisku proto musí být přiměřené konkrétní činnosti konkrétního poškozeného. V souzené kauze Nejvyšší soud uzavřel, že„ je bezpředmětné, že žalobce nedokázal vykázat konkrétní smlouvy či podnikatelskou příležitost, o kterou v důsledku vedeného trestního řízení přišel. Podstatnou je především ta skutečnost, že v souvislosti s úkony svého trestního stíhání nemohl vykonávat podnikatelskou činnost jako tzv. malý podnikatel, tj. fyzická osoba, pro kterou je podnikání základním a převážným zdrojem příjmu, je vykonáváno zpravidla jí osobně a příjmy z něj jsou pravidelné.“ Uložil soudům, aby ve věci aplikovaly § 28 OdškZ a určily výši průměrného výdělku žalobce za dny, které byl nucen věnovat své obhajobě s tím, že ve věci se neuplatní judikatura, na kterou soudy nižších stupňů odkázaly, vztahující se k hypotetickému ušlému zisku, o nějž zde nejde. Ust. § 28 OdškZ odkazuje na dnes již zrušené nařízení č. 116/1998 Sb., k provedení OdškZ a zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a průměrném výdělku, podle něhož se průměrným výdělkem rozumí výdělek zjišťovaný podle zvláštního zákona pro účely pracovněprávní, případně, není-li jej takto možno zjistit, vychází se z okolností konkrétního případu, zejména z daňového přiznání. Zrušené předpisy byly nahrazeny ust. § 352 – 362 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, která jsou pro určení průměrného výdělku použitelná nadále, a podle nichž hrubý výdělek odpovídá hrubé mzdě či hrubému platu zúčtované zaměstnanci v rozhodném období a počtu hodin, které v tomto období odpracoval, přičemž rozhodným obdobím je předchozí kalendářní čtvrtletí. Pro projednávanou věc tento závěr znamená, že lze postupovat způsobem, jímž ušlý zisk vyčíslil již ve své žalobě žalobce, který byl v letech 2012 až do poloviny roku 2017 podnikatelem – fyzickou osobou, to je přepočtem průměrného čistého obratu vykazovaného v přiznání k dani z příjmu za léta 2012 – 2017 na hodinový ušlý zisk (podle počtu hodin při běžném pracovním úvazku v tom kterém kalendářním roce), násobený časem stráveným na úkonech trestního řízení. V intencích výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, ust. § 28 OdškZ a na něj navazujících předpisů, které vycházejí z hrubé mzdy (bez povinných srážek a odvodů) je tak možno za základ výpočtu vzít roční čistý obrat, který je podle § 1d odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, vyjádřen výnosem z prodeje výrobků nebo služeb, sníženým o prodejní slevu, děleným počtem započatých měsíců, po které trvalo účetní období, násobeným 12), byť tento ukazatel nezahrnuje další náklady nutné na dosažení výnosu DPH a dalších daní spojených s obratem (§ 1 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví), a tedy se svou povahou pojmu hrubé mzdy blíží. V tomto směru odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění zrušeného rozsudku prvoinstančního soudu, č.j. 17 C 135/2019-185, obsahující podrobné a správné výpočty (odst. 47. – 54.). Od druhé poloviny roku 2017 a celý rok 2018 pracoval žalobce jako jednatel na základě dohody o pracovní činnosti v obchodní korporaci založené jeho synem na pracovní úvazek 300 hodin/rok a sjednanou odměnu za práci v částce 300/. Ačkoli rozsah žalobcova pracovního úvazku v tomto období by mohl odůvodňovat závěr, že účast na úkonech trestního stíhání mu nemohla bránit ve výkonu jeho pracovní činnosti, rozhodl odvolací soud v jeho prospěch a přiznal mu za toto období náhradu ve výši hodinové odměny násobené časem strávených účastí na těchto úkonech. V období od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017 náleží žalobci náhrada ušlého zisku 6 841,30 Kč (10:52 hod. x 684,13/hod.) a v období od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017 5 895 Kč (19:39 hod. x 300/), v r. 2018 náhrada 975 Kč (3:15 hod. x 300/), celkem tak je žaloba důvodná v částce 13 711,30 Kč, kde odvolací soud prvoinstanční rozsudek změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a žalobě vyhověl, ve zbývající částce 7 367,36 Kč odvolací soud zamítavý prvoinstanční rozsudek potvrdil jako věcně správný podle § 219 o.s.ř.

9. V otázce zadostiučinění za nemajetkovou újmu respektoval prvoinstanční soud judikaturu vyšších soudů, jež ukládá soudu opřít úvahu, kterou výši tohoto nároku určuje, o porovnání s částkami přiznanými v jiných soudních případech, které jsou v rámci rozhodných kritérií svou povahou posuzované věci nejbližší. Prvoinstanční soud měl k dispozici dostatečný srovnávací materiál, v odůvodnění svého rozhodnutí jednotlivé případy podrobně rozebral, přičemž za nejbližší srovnatelný případ z hlediska kritérií, jež je nutno podle judikatury vyšších soudů brát v úvahu (závažnost skutku, pro nějž trestní stíhání probíhalo, výše hrozícího trestu, medializace, dopad do osobní sféry atd.) považoval kauzu vedenou u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 17/2018. Provedené srovnání přesto odvolací soud nepovažuje za zcela výstižné a zejména se neztotožňuje s určením výše nemajetkové újmy přepočtem průměrného denního odškodnění zjištěného z částky přiznané v porovnávaném rozsudku, násobeného délkou trvání trestního stíhání v posuzované věci, neboť takový postup nepostihuje hlubší aspekty případů, které ovšem mají zásadní dopad na závažnost újmy utrpěné v každém z nich. Odvolací soud proto vedle výše citovaného případu vzal k porovnání i další věc, projednávanou u zdejšího krajského soudu pod sp. zn. 19 Co 1763/2017, která se povahou stíhaného skutku a výší hrozícího trestu blíží jak posuzované kauze, tak i srovnávané kauze, přičemž v obou případech bylo přiznáno zadostiučinění v částce 300 000 Kč. V obou porovnávaných věcech šlo o mladé muže ve věku mezi 30-40 lety, profesí výše postaveného úředníka státní správy a finančního ředitele obchodní společnosti, oba otcové rodin s nezletilými dětmi, v obou případech se závažným dopadem trestního stíhání do manželského vztahu i rodinného života. U poškozeného z případu sp. zn. 27 C 17/2017 došlo k úplné ztrátě zaměstnání, byl nějakou dobu bez práce, ve věci sp. zn. 19 Co 1763/2017 byl poškozený ve stávajícím zaměstnání ohrožen a byly negativně ovlivněny jeho perspektivy a možnosti dalšího zaměstnání. Dopady takové situace na člověka, na němž svou výživou závisí další osoby včetně nezletilých dětí, jsou nepoměrně větší, neboť se týkají existenčního ohrožení celé rodiny. Oproti tomu žalobce byl samostatně pracujícím podnikatelem, přičemž dopad trestního stíhání na jeho podnikatelskou činnost, přestože to žalobce tvrdí, nebyl až tak zásadní, jak lze usoudit z vykazovaných údajů v daňových přiznáních, kdy čistý obrat v letech 2012 až do poloviny roku 2017 nezaznamenal významný pokles a stále se pohyboval v částkách kolem 3 000 000 Kč ročně. Podnikatelskou činnost žalobce ukončil až v roce 2017, kdy nastoupil jako jednatel společnosti s ručeným omezením založené jeho synem ([právnická osoba]), přičemž dle vlastního tvrzení v uvedené společnosti disponuje jako jediný autorizačním razítkem, které společnost opravňuje k podnikatelské činnosti, jež je předmětem jejího podnikání, zůstal mu k dispozici osobní automobil, který měl evidován jako podnikatel a který je od jeho nástupu do společnosti evidován u této společnosti (viz předchozí rozhodování odvolacího soudu o náhradách za cesty k úkonům trestního řízení). V rámci doplnění tvrzení soudu prvního stupně žalobce uvedl, že motivem pro založení toho s. r. o. bylo, aby se udržely vazby na klienty, aby se tzv.„ dojely“ rozpracované zakázky. Je tedy zjevné, že žalobce svou profesi vykonával po celou dobu svého trestního stíhání, zcela převážnou dobu jako podnikatel a následně jako jednatel, statutární orgán, jemuž náleží obchodní vedení společnosti (§ 195 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích) v s. r. o. založené svým rodinným příslušníkem, kam ovšem nastoupil na samém sklonku trestního řízení, těsně před tím než ve věci pravomocně rozhodoval odvolací soud. Žalobce tedy nepozbyl trestním stíháním možnost výkonu své dosavadní profese, ani ve své pracovní činnosti nebyl omezen. V době trestního stíhání neměl žalobce nezletilé děti, svou výživou na něm nezávisely ani další osoby, jelikož jeho manželka, jak vypověděla, rovněž intenzivně podnikala. Oproti porovnávaným případům tak obavy z existenční nejistoty u žalobce byly zcela jistě nižší než dopady, které měla ztráta či ohrožení zaměstnání u srovnávaných případů. Srovnatelné nejsou ani dopady medializace. V obou komparovaných případech, jak plyne z rozsudků, došlo ke značné a dlouhodobé medializaci, zatímco u žalobce je medializace prokázána pouze v úplných počátcích jeho trestního stíhání, a to v průběhu tří dnů v květnu roku 2013, kdy proběhla opakovaná reportáž na televizní stanici [název společnosti] mimo hlavní vysílací čas (v nočních a ranních zprávách), případ byl zmíněn v médiích regionálního rozsahu (regionální část [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova] [obec]) a několikařádková zpráva v rubrice tzv. černé kroniky nikoli významného periodika [anonymizována dvě slova]. Žalobce byl ve zprávách označen pouze profesí, věkem, širším místem původu ([anonymizováno]), což jej mohlo identifikovat pouze v menším okruhu osob. To souvisí i se žalobcovým tvrzením o jeho dehonestaci coby osoby všeobecně známé v místě působení. [obec] je však téměř třicetipětitisícovým okresním městem, žalobce nebyl veřejným činitelem, nezastával funkci ve veřejné správě či samosprávě, ani jinou pozici, z nichž by plynula jeho všeobecná známost či povědomí o jeho osobě, nepochybně byl známý ve svém profesním okruhu, mezi sousedy, přáteli a známými, ovšem oproti srovnávaným kauzám byla žalobcova veřejná známost menší. Ve věci sp. zn. 27 C 17/2017 se jednalo o vyššího úředníka veřejné správy, tedy osoby nepochybně veřejně známé, žijícího v malé obci, kde navíc zastával funkci v místní samosprávě. Ve věci sp. zn. 8 Co 1763/2018 byla obecná známost poškozeného dána rozsáhlou a dlouhodobou medializací případu i ve spojitosti s kauzou týkající se obchodní korporace, kde pracoval. Vliv zde měly i dramatické okolnosti jeho zadržení, kdy byl odveden do vazby přímo z jednání ve firmě s obchodním partnerem. V obou případech byly rodiny značně finančně zatíženy vynaloženými náklady na obhajobu, řádově ve statisících Kč, žalobcovy náklady se pohybovaly v řádu desetitisíců. Jak v obou srovnávaných případech, tak i v kauze žalobce mělo trestní stíhání negativní dopad na manželské vztahy, na rozdíl od manželství žalobce, které skončilo rozvodem, v daších případech svazky nakonec vydržely, avšak rozpad bezdětného manželství je z hlediska újmy přece jen méně závažnější než dlouhodobé ohrožení manželství s dětmi nízkého věku spojené s hrozbou rozpadu rodiny. Péče o vnoučata svým rozsahem, časovou dotací a intenzitou též nemůže být srovnávána s péčí o děti, proto i dopady trestního stíhání do této oblasti jsou v žalobcově kauze nižší než ve srovnávaných případech. Oproti tomu žalobcovo trestní stíhání trvalo delší dobu než ve srovnávaných případech (6 let oproti 4 rokům, resp. 3 rokům), z toho měl několik let zablokovaný majetek, byť netvrdí, že by tím utrpěl ekonomickou ztrátu v důsledku nemožností nakládat s ním apod. Ve všech třech případech šlo o osoby doposud bezúhonné, poškozený ve věci sp. zn. 8 Co 1763/2017 byl na rozdíl od ostatních dvou ve vazbě. Odvolací soud vzal při porovnání v úvahu ještě i další rozsudky jeho jiných senátů, jež jsou mu známy z úřední činnosti jimiž byla přiznána náhrada 200 000 Kč (č. j. 8 Co 1141/2019-170 ze dne 26. 9. 2019) a 170 000 Kč (č. j. 8 Co 396/2018-191) ze dne 17. 4. 2018), jejichž základní znaky se blíží znakům žalobcovy kauzy. V prvém případě trvalo trestní stíhání 6 let a 8 měsíců, bylo vedeno pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zák., žalobce byl dokonce nepravomocně odsouzen k odnětí trestu svobody 5 let a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na 4 roky a byla mu uložena povinnost k náhradě škody ve výši cca 8,5 milionů Kč. Trestní stíhání skončilo zproštěním obžaloby, jelikož skutek, pro nějž byl stíhán, nebyl trestným činem. Žil v okresním městě, trestní věc měla zásadní dopad na jeho podnikatelskou činnost jako zdroj obživy, psychický stav, osobnostní sféru, odvrátily se od něho i děti a rozpadlo se jeho 32leté manželství. Druhý z uvedených případů se týkal stíhání pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) spáchaný ve formě spolupachatelství, žalobce byl ohrožen reálně nepodmíněným trestem 2 – 8 let a náhradou škody přes 3 miliony Kč. Došlo k vážnému narušení vztahů žalobce s jeho manželkou a bratrem, důvodně pociťoval snížení své důstojnosti a vážnosti, došlo ke zhoršení finanční situace rodin a psychickému strádání žalobce. Ke zproštění obžaloby došlo proto, že skutek, pro který byl stíhán, nebyl trestným činem. Po porovnání s případy pod sp. zn. 8 Co 1763/2017, 7 Co 134/2007, 22 Cdo 1489/2017, v nichž byly přiznány náhrady v rozmezí 228 000 Kč – 350 000 Kč, shledal tamní soud v uvedené věci přiznanou částkou k nim adekvátní. V rámci úvah se odvolací soud v projednávané věci zabýval i rozsudky předloženými žalovanou, popsanými v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí (odst. 28. – 29.), kde šlo o trestní stíhání pro obdobně závažné trestné činy jako v projednávané věci, s delší dobu trvajícím trestním stíháním, přitom však s nižšími částkami přiznaného odškodnění. Zde je však nutno však zohlednit, že rozsudky byly vydány v období let 2012 – 2015 a tehdy přiznaná částka odškodnění již neodráží současnou ekonomickou realitu (viz rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 19 Co 637/2018). Těmito úvahami tak dospěl odvolací soud k závěru, že v letech 2018, 2019, kdy byly vydány hlavní dva srovnávací rozsudky, by přiměřenou částkou zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzhledem k celkově menším dopadům trestního stíhání na žalobce oproti srovnávaným kauzám, byla částka 250 000 Kč. S ohledem na meziroční inflaci v letech 2018 – 2020 podle veřejně dostupných údajů Českého statistického úřadu se pohybovala v rozmezí 3 - 3,5 %, resp. 3,8 %, proto uvedenou částku odvolací soud navýšil o přibližně 11 %, tedy na částku 280 000 Kč, kterou odvolací soud považuje za odpovídající závažnosti a intenzitě nemajetkové újmy, kterou žalobce utrpěl v důsledku trestního stíhání se zohledněním hledisek vytýčených soudní judikaturou. Ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu co do částky 280 000 Kč tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř., ve zbytku jej podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že žalobu zamítl.

10. Rozhodnutí odvolacího soudu se týká i úroku z prodlení, který náleží žalobci z přiznaných částek dle § 513 o.z. coby příslušenství pohledávky ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž k důvodnosti tohoto nároku a počátku běhu úroku z prodlení se odvolací soud vyjádřil již ve svém rozhodnutí č.j. 5 Co 1012/2020-223, na jehož odůvodnění nyní plně odkazuje (odst. 16.).

11. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť každý z nich byl v řízení částečně úspěšný. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, při určování poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok na jiné peněžité plnění (objektivní kumulace) je zpravidla třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (vyhl. č. 177/1996 Sb.). Podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Předmětem řízení v projednávané věci byl nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, v němž bylo žalobci přiznáno právo na peněžité plnění, což dle závěrů usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, lze hodnotit obdobně jako jeho plný úspěch ve věci dle § 142 odst. 1 o. s. ř. bez ohledu na to, že částka soudem přiznaná a částka žalobcem požadovaná se liší a dále nárok na náhradu škody, v němž byl žalobce úspěšný pouze zčásti. Pro určení celkového výsledku sporu je tak nutno vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot uplatněných nároků.

12. Tarifní hodnotou nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu částka 50 000 Kč, tarifní hodnotou nároku na náhradu škody je podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu výše peněžitého plnění. Celková tarifní hodnota předmětu řízení tak je 236 106,67 Kč (50 000 + 186 106,67), sazba mimosmluvní odměny advokáta činí podle § 7 bod 6. advokátního tarifu 9 260 Kč/úkon. V řízení před soudem prvního stupně právní zástupce vykonal celkem 8 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se skutkovým a právním rozborem věci z 1. 11. 2018, žaloba ze 6. 5. 2019, účast při jednání okresního soudu dne 3. 12. 2019, 25. 2. 2020 (doba trvání přesáhla 2 hodiny, každé jednání jsou 2 úkony právní služby) a 2 úkony ve výši - stručné písemné vyjádření z 28. 6.2019 a účast při vyhlášení rozsudku 10.6.2020. Celková odměna právního zástupce žalobce činí 92 600 Kč. Předmětem prvního odvolacího řízení byl nárok na zadostiučinění v tarifní hodnotě 50 000 Kč a nárok na náhradu škody v tarifní hodnotě 142 999,96 Kč, celková tarifní hodnota je tudíž 192 999,96 Kč, sazba mimosmluvní odměny advokáta 8 820 Kč/úkon. V odvolacím řízení vykonal právní zástupce dva úkony právní služby, a to písemné vyjádření odvolání žalované ze dne 31. 7. 2020 a účast při jednání odvolacího soudu dne 15. 1. 2021. Odměna právního zástupce činí 17 640 Kč. Po částečném zrušení a vrácení věci prvoinstančnímu soudu zůstal předmětem řízení nárok na zadostiučinění s tarifní hodnotou 50 000 Kč a nárok na náhradu škody 93 517,90 Kč, celková tarifní hodnota tak činí 143 517,90 Kč, sazba mimosmluvní odměny advokáta 6 860 Kč/úkon. Právní zástupce žalobce vykonal tři úkony právní služby, a to účast při jednání okresního soudu dne 23. 6. 2021 (2 úkony, neboť jednání přesáhlo dobu trvání 2 hodin) a dne 31. 8. 2021. Odměna právního zástupce žalobce činí 20 580 Kč. Tatáž částka se stala předmětem dalšího odvolacího řízení, kde právní zástupce vykonal 3 úkony právní služby, a to odvolání ze dne 2. 11. 2021, vyjádření k odvolání žalované ze dne 5. 11. 2021, účast při jednání odvolacího soudu dne 11. 3. 2022 v sazbě mimosmluvní odměny 6 860 Kč/úkon a 1 úkon právní služby ve výši - účast při vyhlášení rozsudku dne 18. 3. 2022. Odměna právního zástupce žalobce činí 24 010 Kč. Celková částka nákladů řízení, tvořená odměnou právního zástupce vyčíslenou výše, paušální náhradou jeho hotových výdajů za 20 úkonů právní služby 6 000 Kč dle § 13 odst. 1, odst. 3 advokátního tarifu a 21% DPH 33 774,30 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. činí 194 604,30 Kč. Žalobce celkem v řízení uspěl co do částky 184 473,29 Kč (50 000 + 58 322,76 + 76 150,53), neuspěl v částce 51 633,38 (236 106,67 – 184 473,29). Podle vzorečku ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy platí: (184 473,29 – 51 633,38): 236 106, 67 x 100 = 56 %. Žalobci tak bylo přiznáno právo na částku 108 978 Kč, což představuje 56 % z výše uvedené celkové částky nákladů řízení.

13. Lhůta k plnění byla žalované stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.