5 Co 1334/2011
Právní věta
Pro závěr, že kupní smlouva ohledně nemovitosti je neúčinná, je třeba prokázat, že šlo o právní úkon neekvivalentní (kupní cena nebyla obvyklá, ale nižší, nebyla celá vyplacena v okamžiku vkladu do katastru, nebo v případě, že na nemovitostech vázlo zástavní právo, kde věřitel již měl právo na uspokojení ze zástavy, nebylo vyplaceno ještě něco nad kupní cenu vzhledem k výši pohledávky).
Citované zákony (8)
Rubrum
Neúčinnost kupní smlouvy Pro závěr, že kupní smlouva ohledně nemovitosti je neúčinná, je třeba prokázat, že šlo o právní úkon neekvivalentní (kupní cena nebyla obvyklá, ale nižší, nebyla celá vyplacena v okamžiku vkladu do katastru, nebo v případě, že na nemovitostech vázlo zástavní právo, kde věřitel již měl právo na uspokojení ze zástavy, nebylo vyplaceno ještě něco nad kupní cenu vzhledem k výši pohledávky).
Výrok
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milena Babkové a soudců JUDr. Petra Fořta, Ph. D. a Mgr. Jiřího Straky v právní věci žalobce JUDr. Františka V ý m o l y, advokáta se sídlem Husníkova 2080/8, Praha 5, proti žalované D. F., roz. N., trvale bytem ..., toho času bytem.., Spolková republika Německo, o neúčinnost kupních smluv, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 14.10.2010 č.j. 9 C 122/2007 – 113, t a k t o :
Odůvodnění
Rozsudek soudu I. stupně se z r u š u j e a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Poučení
O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl, že kupní smlouva ze dne 28.4.2004, „ registrovaná“ Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Český Krumlov pod spisovou značkou V 1173/2004, kterou I. N. prodala žalované nemovitosti uvedené ve výroku napadeného rozsudku, je vůči žalobci právně neúčinná (výrok I.). Obdobně okresní soud výrokem II. rozhodl, že je vůči žalobci právně neúčinná i kupní smlouva z téhož dne, „registrovaná“ stejným katastrálním úřadem pod spisovou značkou ve výroku rozsudku uvedenou, kterou prodali žalované nemovitosti ve výroku rozsudku uvedené manželé J. N. a I. N. Výrokem III. okresní soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení 17.696,50,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že jsou dány podmínky § 42a obč.zák. pro vyslovení neúčinnosti obou kupních smluv. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel s manželi J.N. a I. N. smlouvy o právním zastupování, na jejichž základě mu vznikl nárok na odměnu. Tato odměna však dlužníky nebyla zaplacena, proto byli oba žalováni a soud jim povinnost zaplatit konkrétní žalované částky pravomocně uložil. Dlužníci však uzavřeli s žalovanou kupní smlouvy, kterými převedli předmětné nemovitosti na žalovanou, která je jejich dcerou. Kupní cenu, kterou dlužníci od žalované obdrželi, nepoužili na zaplacení dluhu vůči žalobci. Žalované byla podle okresního soudu známa finanční situace dlužníků, včetně jejich dluhů. Okresní soud po právní stránce uzavřel, že obě kupní smlouvy jsou právními úkony, které zkracují uspokojení žalobcovy vymahatelné pohledávky. Právní úkony byly učiněny v posledních třech letech mezi dlužníky a osobou jim blízkou. Přitom nebylo prokázáno podle okresního soudu, že žalovaná jako osoba dlužníkovi blízká vynaložila s ohledem na okolnosti případu takovou aktivitu, aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele z jejích výsledků poznala nebo aby se o tomto úmyslu dozvěděla. Okresní soud připomněl, že v souzené věci se úmysl dlužníka zkrátit věřitele i vědomost blízké osoby o existenci tohoto úmyslu předpokládá. Proti tomuto rozsudku se žalovaná včas odvolala. Namítala, že okresní soud rozhodl v její nepřítomnosti, ač nebyly splněny zákonné předpoklady pro takové rozhodnutí. Nemohla se zúčastnit jednání před soudem, realizovat tak svá procesní práva, takže řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazovala na to, že žije v Německu, nemohla se dostavit k soudu, neboť musela pečovat o svou dceru a její manžel byl ve stejný čas předvolán na soud Spojených států amerických. O tom byl soud uvědoměn, neboť žalovaná mu poslala omluvu z jednání s žádostí o odročení, avšak soud její žádosti nevyhověl. Žalovaná také uvedla, že při své žádosti o odročení dřívějšího jednání se spojila přímo se soudcem, který ji oznámil, že nevidí důvod pro odročení jednání, jelikož se po rozhovoru se žalobcem rozhodl, jak v dané věci rozhodne. Tvrdila, že soudce ji doporučil, aby se odvolala ke krajskému soudu. Dále žalovaná zdůrazňovala, že užívá E.O.BOX na americké vojenské základně, kde se pošta řídí jinými pravidly, tudíž i poštu určenou do vlastních rukou žalované vyzvedává na poště její manžel, jakožto majitel P.O.BOXU. Často bývá veškerá pošta ve schránce a doručení do vlastních rukou není samozřejmostí. Předvolání k soudu 14.10. předal žalované manžel až den před konáním jednání v Českém Krumlově. Na to se žalovaná e-mailem narychlo omluvila. Z toho plyne, že nemohla uplatnit svou obranu. Odvolatelka vytýkala soudu I. stupně, že se spokojil s konstatováním, že neprokázala, že úmysl dlužníků krátit věřitele nemohla v době právního úkonu při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat. Podle odvolatelky soud nevzal v úvahu, že byla připravena unést svou povinnost tvrzení i důkazní povinnost právě při jednání u soudu, ke kterému se z vážných rodinných důvodu nemohla dostavit, a soud ji tuto možnost svým nesprávným procesním postupem odebral. Konečně také namítala, že smlouva o právní pomoci mezi žalobcem a jejími rodiči byla uzavřena cca dva měsíce před prodejem předmětné nemovitosti a žalobce měl na základě této smlouvy vykonat jeden právní úkon, za který mu náležela podle smlouvy odměna cca. 13.000,- Kč. Faktury, na základě kterých žalobce následně požadoval po dlužnicích částku až čtyřicetinásobně převyšující původní smluvenou částku, byly vystaveny po šestnácti měsících ode dne prodeje nemovitostí. Z toho vyplývá podle odvolatelky, že žalovaná v době prodeje nemovitostí těžko mohla rozpoznat úmysl svých rodičů krátit věřitele, a to i při vyvinutí náležité pečlivosti. Podle odvolatelky bylo důvodem pro koupi předmětných nemovitostí to, že rodiče žalované neměli tehdy finanční prostředky ke splácení svého úvěru, který si vzali na předmětné nemovitosti a hrozilo, že nemovitosti budou zabaveny leasingovou společností. Proto žalovaná požádala svého manžela (tehdejšího snoubence) o finanční půjčku a vyplacení úvěru, což může prokázat. Nejednalo se proto o fiktivní převod, jak nepravdivě tvrdí žalobce. Připomínala, že není pravdou ani to, že bydlí se svými rodiči v jednom domě. Již v době prodeje nemovitostí žila ve Spolkové republice Německo. Žalobce v písemném vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Podle jeho názoru byl postup soudu po procesní stránce zcela v souladu se zákonem, když soud náležitě vážil důvody omluvy žalované. Žalovaná však neučinila žádná opatření k tomu, aby jí byla pošta doručována včas a přímo k jejím rukám. Korespondence soudu byla žalované zasílána na adresu, kterou sama soudu sdělila. Vyzvedávání písemností z uvedené adresy bylo na vůli žalované a neobstojí argument, že poštu vyzvedává manžel. Žalované nebyla odňata procesní práva. Žalobce poukazoval na to, že v počátku sporu byla žalovaná i právně zastoupená. Irelevantní je podle žalobce tvrzení žalované, že měl hovořit se soudcem a dohodnout se na dalším postupu a rozhodování. Žalobce popřel, že by v tomto smyslu se soudcem hovořil a pokud s ním telefonicky komunikoval, pak jenom o tom zda se bude či nebude konat jednání. Rozhodnutí o meritu věci považuje žalobce za správné s tím, že byly provedeny všechny důkazy navržené stranami, z nichž stěžejním důkazem je výpověď matky žalované, která potvrdila vědomost žalované o dluzích rodičů u několika věřitelů. Předmětným převodem majetku došlo úmyslně k vyvedení majetků rodičů na žalovanou za účelem znemožnění uspokojení dalších věřitelů z majetku dlužníků. Žalované nic nebránilo potřebnou finanční částku rodičům půjčit na vyplacení úvěru, aniž bylo nutné uzavírat kupní smlouvu týkající se nemovitostí. Žalovaná sama uvedla, že finanční prostředky byly jejím manželem poskytnuty na splacení úvěru, který měli její rodiče, a tento úvěr byl skutečně zaplacen. Pak už nehrozilo, že by leasingová společnost převzala do vlastnictví předmětné nemovitosti. Z toho žalobce dovozuje, že kupní smlouva byla jen fiktivní, finanční prostředky nesloužily k nákupu nemovitostí, ale byl jimi zaplacen úvěr za rodiče žalované. Úmyslem žalované tedy bylo uhrazení úvěru a ne koupě nemovitostí. Fiktivním převodem nemovitosti bylo zkrácení věřitelů. V průběhu odvolacího jednání žalobce předložil smlouvu o právní pomoci ze dne 9.2.2004 uzavřenou s matkou žalované I. N. a uvedl, že obdobnou smlouvu o právní pomoci uzavřel i s panem N. V obou smlouvách byla dohodnuta odměna podle úkonů právní služby. U paní N. byla v jednom sporu dohodnuta ve výši 6.250,- Kč za úkon, u pana N. 13.980,- Kč za jeden úkon právní služby. V obou sporech byli žalováni oba manželé, jeden spor byl o zaplacení částky 350.000.,- Kč, druhý o zaplacení 11 000 000,- Kč. Do doby odporovaných právních úkonů bylo učiněno pro pana N. celkem pět úkonů a pro paní N. čtyři úkony. Právní služby byly poskytovány až do 30.11.2004 v jedné věci a až do 21.4.2004 v druhé věci. Žalovaná i dlužníci věděli v okamžiku uzavření kupních smluv, že dlužníci mají celou řadu věřitelů, kterými byli jednak on, jednak žalobci ve sporech, ve kterých je zastupoval. Nemovitosti, které byly předmětnými kupními smlouvami převáděny na žalovanou, byly zastaveny v té době pro několik věřitelů. Žalobce tvrdil, že kupní cenu za nemovitosti dlužníci neobdrželi, protože finanční prostředky, které si žalovaná půjčila od svého manžela, byly použity na zaplacení úvěru dlužníků. Odvolací soud projednal věc v celém rozsahu, protože odvolání směřovalo proti všem výrokům (§ 212 věta 1 o.s.ř.). Přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a odst. 1, 3 a 5 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné, i když ne ze všech hledisek, která odvolatelka nastínila. Především odvolací soud nesouhlasí s tím, že žalovaná neměla možnost zúčastnit se jednání u okresního soudu a že okresní soud rozhodl, ač žádala o odročení jednání. Podle obsahu spisu okresní soud jednal třikrát. Při prvém jednání dne 7.9.2007 byla žalovaná zastoupena opatrovnicí, která byla pravomocně ustanovena a byla řádně uvědoměna o jednání. Opatrovnice byla žalované ustanovena proto, že žalovaná v té době byla neznámého pobytu. Při druhém jednání dne 10.4.2008 byla žalovaná,jejíž pobyt již byl znám, zastoupená svým zástupcem (advokátem) a jím také její nepřítomnost byla omluvena. O jednání tedy byla řádně informována. Třetí jednání , při kterém byl vyhlášen rozsudek, se konalo dne 14.10.2010 a žalovaná, která již tehdy zastoupena nebyla, se jej nezúčastnila. Omluvila se v den jednání elektronickou zprávou, ve které uvedla, že se z vážných důvodů „dnes“ nemůže dostavit k soudnímu jednání. Uvedení takových důvodů by mohlo v krajním případě být důvodem pro odročení jednání, avšak omluva by musela být provázena žádostí o odročení. Žalovaná však v této elektronické zprávě o odročení jednání nežádala. Pokud okresní soud jednal ve shora uvedených termínech bez účasti žalované, činil tak v prvních dvou případech zcela právem a o třetím jednání dne 14.10.2010, při kterém byl vyhlášen rozsudek, byla žalovaná vyrozuměna, i když nikoliv zcela správným způsobem, protože ji bylo zasláno předvolání pouze elektronicky, aniž by žalovaná uvedla akreditovaného poskytovatele certifikačních služeb, který vydal její kvalifikovaný certifikát a vede jeho evidenci nebo předložila svůj platný kvalifikovaný certifikát (§ 46 odst. 2 o.s.ř.). Jinými slovy (a laicky) řečeno, žalovaná neprokázala, že má zaregistrován elektronický podpis. Je však skutečností, že žalovaná o jednání dne 14.10.2010 věděla a o jeho odročení nepožádala. Jinak je nutno uvést, že adresa, kterou žalovaná uvedla, a která obsahuje údaj o P.O.BOXU, navíc na americké vojenské základně, o které sama žalovaná uvedla, že poštu z ní vyzvedává manžel, není řádnou adresou pro doručování a žalovaná si posléze k výzvě odvolacího soudu zvolila pro doručování zástupce v České republice. Odvolací soud nepovažuje za důvodnou ani odvolací námitku týkající se rozhovoru soudce se žalobcem. Tato námitka směřuje k podjatosti soudce, protože žalovaná v odvolání v podstatě poukazuje na to, že soudce žalobci stranil. Soudce se vyjádřil k žádosti odvolacího soudu, tak, že žalovaná se s ním telefonicky spojila před jednáním nařízeným na 24.1.2008, jak vyplývá z e-mailové korespondence na čísle listu 39 – 41 a tehdy bylo žádosti žalované vyhověno. Soudce také uvedl, že není pravdivé tvrzení žalované, že byl rozhodnut, jaký rozsudek vyhlásí, po rozhovoru s žalobcem. Podle § 14 odst. 1 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Námitku odvolatelky směřující k tomu, že ve věci rozhodoval podjatý soudce, odvolací soud nepovažuje za důvodnou. Pro své tvrzení, že soudce byl dohodnut se žalobcem, odvolatelka nemá žádný důkaz, soudce takovou situaci vyloučil a vyloučil ji i žalobce. Je nepochybné, že se mohl odehrát rozhovor soudce se žalobcem, neboť ve věci bylo jednání několikrát odročováno a žalobce musel být informován o tom, že se jednání nekoná. Není však prokázáno, že by soudce a žalobce vedli rozhovor takového obsahu, jak to uvádí odvolatelka. Obsah spisu o pravdivosti námitky také nesvědčí. Odvolací soud proto nepovažuje shora uvedenou odvolací námitku za důvod pro zrušení napadeného rozsudku. Jak již shora řečeno, byla žalované odňata možnost unést břemeno tvrzení a důkazní břemeno jen v souvislosti s tím, že jí bylo doručováno na nesprávnou adresu, kterou si však sama zvolila. Řádnou adresu, ve které by byla uvedena ulice a číslo domu, kde se žalovaná ve Spolkové republice Německo zdržuje, žalovaná soudu nesdělila. Tento nesprávný postup okresního soudu mohl být zcela zhojen tím, že by se žalovaná dostavila k odvolacímu jednání, o kterém mohla být řádně vyrozuměna, kdyby sdělila adresu své zástupkyně pro doručování, kterou si zvolila, zcela správně. Žalovaná však zřejmě v adrese pochybila, neboť její zástupkyně se na adrese, na kterou byly písemnosti pro žalovanou zasílány, nezdržuje, respektive není tam dle vyjádření pošty známa. Pokud bude žalovaná takto nadále postupovat, nezbývá než použít ustanovení § 46c odst. 2 o.s.ř. a žalované doručovat uložením u doručujícího soudu. Vedle určitého pochybení v předvolávání žalované, je však zásadním pochybením okresního soudu věcná nesprávnost napadeného rozsudku. Dosud totiž nebyly (v důsledku nesprávného právního názoru okresního soudu) zjištěny všechny podmínky pro vyslovení neúčinnosti obou kupních smluv. Odvolatelka uvádí, že těžko mohla rozpoznat úmysl dlužníků krátit věřitele, když uzavírala kupní smlouvy. Je skutečností, že okresní soud se časovými souvislostmi, které žalovaná uvádí, nezabýval, ač z obsahu spisu vyplývaly, případně vyplývat měly, protože se jedná o skutečnosti, které musí být vzaty v úvahu. Jsou rozhodné nejen při posuzování, zda žalovaná mohla rozpoznat úmysl svých rodičů krátit věřitele, ale především pro závěr, který musí být učiněn prvotně, a sice, zda právní úkony, v tomto případě kupní smlouvy, jsou vůbec právními úkony, které zkracují možnost uspokojení věřitele. Je totiž nutno vzít v úvahu ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (viz zejména 30 Cdo 3775/2010). I odvolací soud zastává právní názor, že právní úkony, kterými dlužník převedl svou věc, zkracují uspokojení pohledávky věřitele jen tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže zmenšení majetku (nastalé v důsledku právních úkonů) má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv – nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovi pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku takzvaného ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek – i když změnil podobu svých aktiv – ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práva nebo jiných majetkových hodnot je jejich účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. Je tedy nutno zdůraznit, že ekvivalence právního úkonu, která v případě, že je dána, brání závěru o tom, že takový právní úkon zkracuje možnost uspokojení věřitele, je porušena tehdy, jestliže ke dni, ke kterému nastaly účinky vkladu práva do katastru, neobdržel prodávající celou dohodnutou kupní cenu. Tak se stane například tehdy, když je dohodnuto plnění kupní ceny ve splátkách a tak je také plněno, nebo když není kupní cena (třeba dle dohody) zaplacena v okamžiku vkladu smlouvy do katastru, ale až později (viz závěr v textu rozsudku Nejvyššího soudu České republiky 30 Cdo 3775/2010). Obdobné vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 21 Cdo 4333/2007. Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci na jiného nesnížil, však není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O takzvaný ekvivalentní právní úkon dlužníka (který nezkracuje věřitele) jde jen tehdy, jestliže za převedené věci se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. Pokud by v této věci bylo tvrzeno, že dohodnutá cena v kupních smlouvách není cenou obvyklou, nezbývalo by, než provést důkaz znaleckým posudkem. Ani to však ještě nepostačuje pro závěr, zda prodej předmětných nemovitostí byl ekvivalentní. V této věci nebylo zjištěno nejen to, jaká byla obvyklá cena nemovitostí ke dni, k němuž nastaly účinky vkladu vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí, ale nebylo objasněno ani to, zda, kdy a komu byla dohodnutá kupní cena zaplacena. Těmito zjištěními se okresní soud nezabýval. Nebylo objasněno ani to, jak vysoká byla pohledávka ze smlouvy o úvěru zajištěná zástavním právem na nemovitostech, které byly žalované prodány. Toto je třeba zjišťovat tehdy, vzniklo-li ke dni účinku vkladu vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí zástavnímu věřiteli právo na uspokojení ze zástavy. Měla-li být uspokojena úvěrová pohledávka ze zástavy, je k výši této pohledávky třeba přihlédnout také při posuzování toho, zda dlužníkům byla za jejich nemovitost poskytnuta jinak (kromě kupní ceny) přiměřená (rovnocenná) náhrada (viz závěr 21 Cdo 4333/2007). Okresní soud si shora uvedené skutkové poznatky neopatřil a postupem podle ustanovení § 118a o.s.ř. žalobce nevedl, aby v tomto směru tvrdil rozhodné skutečnosti a navrhoval důkazy. Žalobce totiž má břemeno tvrzení i důkazní břemeno ohledně všech skutečností kromě prokázání, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele žalovaná nemohla ani při náležité pečlivosti poznat. Ohledně zkoumání, zda žalovaná vyvinula náležitou pečlivost pro poznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, má břemeno tvrzení i důkazní břemeno žalovaná. Ta poukazuje na časové souvislosti mezi smlouvami o právní pomoci a uzavřením kupních smluv. V tomto směru musí tedy okresní soud vést příslušné dokazování a touto námitkou se zabývat. Žalovaná pak musí tvrdit skutečnosti týkající se její aktivity, pokud nějakou vyvinula, k získání poznatků o úmyslu dlužníků zkrátit věřitele. I když zákon žalujícímu věřiteli neukládá povinnost tvrdit a prokazovat, že žalovanému byl nebo musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele, procesní aktivitu mu v tomto směru nezakazuje a nebrání mu, aby tímto způsobem vyloučil úspěch případné obrany žalovaného o tom, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat ( viz. 30 Cdo 978/2007). Po osobě blízké však zákon požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, přesvědčila (tím, že vyvine příslušnou činnost – aktivitu), že právní úkon, který hodlá učinit, nezkracuje věřitele dlužníka. Zákon vede osobu blízkou k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka. V případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (viz R 35/2002). Již se shora uvedeného plyne, že dříve než okresní soud bude posuzovat otázku vědomosti osoby blízké o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, musí se však zabývat otázkou, zda je vůbec možno považovat kupní smlouvy za právní úkony zkracující možnost uspokojení věřitele ve smyslu ustanovení § 42a obč.zák., (jak to bylo vysvětleno výše). Teprve v kladném případě může být posuzováno, zda je splněna i podmínka vědomosti osoby blízké, o tomto úmyslu, její splnění sice zákona předpokládá, avšak osoba blízká ji může vyvrátit, jestliže prokáže, že přes vyvinutí náležité aktivity nemohla objektivně úmysl dlužníka poznat. Při posuzování, zda v případě kupních smluv, které jsou předmětem sporu se jednalo o úkony zkracující věřitele, nelze pominout ani výklad učiněný Nejvyšším soudem České republiky v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 978/2007. I odvolací soud je toho názoru, že pro závěr o tom, že jde o úkon zkracující možnost uspokojení věřitele, postačuje, aby dlužník sledoval jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Pro uplatnění neúčinnosti je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má vůči dlužníkům pohledávku (tedy, že je jejich věřitelem), a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení, to je, že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku. Tento výklad má význam pro projednávanou věc v tom, že pohledávka žalobce vznikla uzavřením smluv o právní pomoci před tím, než byly učiněny odporované právní úkony a její konečná výše (respektive obou pohledávek za každým z dlužníků) se stala splatnou až několik měsíců poté, co byly úkony učiněny, jak žalovaná zdůrazňuje. Protože se okresní soud v projednávané věci nezabýval otázkou ekvivalentnosti převodu nemovitostí, a protože žalovaná neměla možnost zcela uplatnit svou obranu, že nemohla úmysl dlužníků poznat, přičemž se okresní soud ani zčásti uplatněnou obranou důsledně nezabýval, bylo nutno napadený rozsudek zrušit (§ 219a odst. 1 písm. a/ a odst.2 o.s.ř.) a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Okresní soud v dalším řízení neopomene, že žalovaná ve své obraně uvádí, že dlužníkům zůstal nemovitý majetek, protože na ni nepřevedli veškeré nemovitosti. V případě jedné ze smluv převedli pouze dům a nikoliv pozemek, na kterém je postaven. Okresní soud musí tuto situaci posoudit v tom smyslu, zda by se mohlo jednat o situaci, kdy se sice zmenšil majetek dlužníků, avšak dlužníci navzdory odporovatelným právním úkonům a dalším svým dluhům vlastní takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. Okresní soud vyzve také žalobce k doložení svých tvrzení o tom, že dlužníci neobdrželi kupní cenu za nemovitosti, protože peněžní prostředky, které si žalovaná půjčila od svého manžela, byly použity na zaplacení úvěrů (dluhu rodičů žalované u osoby, která jim úvěr poskytla a zřídila si zástavní právo). Zjištění takto získaná okresní soud právně posoudí, a učiní závěr, zda za zjištěných okolností jde či nejde o úkony zkracující možnost uspokojení věřitele.
Rubrum
U s n e s e n í
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.