5 Co 196/2022- 156

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kamily Drábkové a soudců JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a Mgr. Jiřího Straky ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená [titul] [jméno] [příjmení], advokátem, se sídlem v [obec], [část obce], [ulice a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [část obce a číslo], [PSČ] [obec] – [část obce], zastoupená [titul] [jméno] [příjmení], advokátem, se sídlem [adresa] o neplatnost výpovědi z nájmu a o částku 100 176 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 8.12.2021, č.j. 12 C 173/2021-131, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I., III. a VI. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci IV. a V. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 33 922 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 20 780,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem v odstavci I. výroku soud prvního stupně zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi ze dne [datum], kterou dala žalovaná žalobkyni z nájmu bytu [číslo] nacházejícího se v šestém nadzemním podlaží domu [adresa] v [obec], [část obce], v ulici [název] [jméno] [název] [číslo] v odstavci II. výroku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 199 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, v odstavci III. výroku zamítl žalobu co do částky 100 176 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, v odstavci IV. výroku uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu částku 22 968 Kč, v odstavci V. výroku uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení o zaplacení částky 114 375 Kč s příslušenstvím částku 27 405 Kč a v odstavci VI. výroku rozhodl o povinnosti žalované zaplatit státu na soudním poplatku částku 1 000 Kč. Vyšel z prokázaného skutkového stavu, že nájemní smlouva k předmětnému bytu mezi účastnicemi byla uzavřena dne [datum] na dobu neurčitou při sjednání nájemného a dalších poplatků v částce 2 205 Kč měsíčně. Šlo o náhradní byt za byt v domě [adresa] v ulici [ulice] v [obec], který žalobkyně musela v rámci výkonu rozhodnutí vyklidit. Žalobkyně byt převzala dne [datum] a přihlásila se tam k trvalému pobytu. Výpověď ze dne [datum], kterou dala žalobkyně žalované (správně žalovaná žalobkyni, pozn. odvolacího soudu) byla žalobkyni doručena [datum] a odůvodněna potřebou žalované byt užívat pro sebe s ohledem na její závažný zdravotní stav a dostupnost lékařské péče. Součástí výpovědi bylo i příslušné poučení o možnosti podat žalobu k soudu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi. Žaloba byla podána [datum]. Žalobkyně prokázala, že v letech 2017 a 2018 hradila nájemné v částce 2 025 Kč měsíčně, v letech 2005 – 2016 byly prokázány platby pouze za některé měsíce. Vyúčtování záloh byla zasílána na adresu [část obce a číslo], přeplatky, včetně přeplatku za rok 2018 byly vyplaceny. Jejich vydání se domáhala žalobkyně po žalobkyni (správně po žalované, pozn. odvolacího soudu) dopisem ze dne [datum]. V letech 2005 – 2018 byly přeplatky zasílány složenkou na adresu pronajímatelky - majitelky bytu, složenka se nikdy nevrátila nevyplacená a nikdy nebyly připomínky k výplatě. S odkazem na § 2288 odst. 2 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), k výpovědi z nájmu bytu prvoinstanční soud uzavřel, že žaloba je včasná, podaná ve dvouměsíční lhůtě ode dne doručení výpovědi žalobkyni (od [datum]). K naplnění výpovědního důvodu nemusí pronajímatel prokazovat, že pociťuje bytovou potřebu, tedy, že nemá vlastní byt, ale stačí, že bude byt po skončení nájmu skutečně užívat. Jelikož žalovaná prokázala zprávou o svém zdravotním stavu své těžké zdravotní postižení, dospěl soud k závěru, že její zdravotní stav odůvodňuje potřebu bydlení v tomto bytě. Žalobkyně sama uvedla, že má zajištěno jiné bydlení, když si musela zakoupit nemovitost na venkově kvůli svému zdraví. Bylo zjištěno, že žalobkyně vlastní nemovitosti v [katastrální uzemí] a [obec] u [obec]. Soud nedovodil rozpor jednání žalované s dobrými mravy pouze z okolností, že žalobkyně trpí dlouhodobě bolestmi kolene a následky úrazu páteře, jakož ani z jejího o 24 let vyššího věku oproti žalované. Byt byl sice žalobkyni poskytnut jako bytová náhrada, i tak na nájemní vztah ovšem dopadají ustanovení občanského zákoníku upravující jeho skončení. Soud odmítl rovněž argumentaci žalobkyně, že vzhledem k tomu, že nebylo sjednáno nájemné mezi účastnicemi, jde o výpůjčku bytu právě proto, že byt byl poskytnut jako bytová náhrada v rámci vyklízení žalobkyně z domu žalované. Žalobu tak v této části zamítl. K nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o.z. soud uvedl, že mu bylo možno vyhovět pouze částečně, jelikož bylo prokázáno, že do roku 2018 byly přeplatky na vyúčtování plateb spojených s užíváním bytu poukazovány žalované jako pronajímatelce, že žalobkyně řádně v letech 2017 a 2018 hradila sjednané nájemné, avšak žalovaná vznesla námitku promlčení, kterou soud shledal převážně důvodnou s ohledem na běh subjektivní tříleté promlčecí lhůty podle § 621 a § 629 odst. 1 o.z., v období od [datum] do [datum], v návaznosti na podání žaloby tak, že k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobkyně došlo pouze v rozsahu přeplatku za rok 2018, tj. v částce 14 199 Kč. Tuto částku uložil soud žalované žalobkyni zaplatit. Ve zbývající části, s ohledem na námitku promlčení, žalobu zamítl a odmítl i argumentaci žalobkyně o patnáctileté objektivní promlčecí lhůtě podle § 638 o.z., neboť k vyúčtování záloh na platby spojené s užíváním bytu dochází každoročně, čehož si musela být žalobkyně vědoma a mohla se domáhat vyúčtování a případných přeplatků podstatně dříve. Soud ani neshledal pro danou věc použitelnost judikátu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011, zabývajícího se nemožností uplatnění námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud samostatně ve vztahu ke každému z nároků, co se týká výpovědi z nájmu bytu, přiznal plné právo na náhradu nákladů řízení žalované. V části, kde se domáhala žalobkyně vydání bezdůvodného obohacení, rozhodoval soud podle zásady úspěchu ve věci dle § 142 o.s.ř. s ohledem na 76% úspěšnost žalované jí přiznal tomu odpovídající poměrnou část z celkové částky nákladů. O povinnosti žalobkyně (správně žalované, poznámka odvolacího soudu) zaplatit státu soudní poplatek, rozhodl podle § 148 o.s.ř. a § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, neboť v tomto rozsahu s ohledem na úspěch žalobkyně přešla poplatková povinnost na žalovanou.

2. Proti tomuto rozsudku, vyjma vyhovujícího odstavce II. výroku, se odvolala včas žalobkyně. K nájemní smlouvě rozporovala závěr prvoinstančního soudu o tom, že v jejím rámci bylo sjednáno nájemné a další poplatky ve výši 2 205 Kč měsíčně, když čl. IV. smlouvy, který je nazván„ Nájemné a další platby“ nic o sjednaném nájemném neuvádí a stejně tak ani se o tom nepojednává v jiné části smlouvy. [příjmení] 2 205 Kč odpovídá pouze předepsaným měsíčním zálohám na služby spojené s užíváním bytu, které se nehradí žalované jako majitelce bytu, ale správci - Společenství vlastníků jednotek, který provádí jejich vyúčtování. Žalobkyně od [datum] doložila platby za všechny kalendářní měsíce až do roku 2018. Nešlo však o platby nájemného, ale o platby záloh za služby spojené s užíváním bytu, byť je žalobkyně jako právní laik, coby„ nájem – služby měsíc/rok“ označovala. Soud se nezabýval otázkou, zda mezi účastnicemi skutečně vznikl nájemní či jiný vztah, neboť jinou než nájemní smlouvu by nebylo možno ukončit předmětnou výpovědí. Tuto výpověď žalobkyně považuje za účelovou, jelikož ke zhoršení zdravotního stavu žalované došlo již v roce 2018, avšak výpověď obdržela až poté, co požadovala na žalované vrácení přeplatků z každoročního vyúčtování. Žalovaná je majitelkou tří psů plemene [název] [název], kteří žijí venku na zahradě u její nemovitosti a je tedy nepravděpodobné, že by se s nimi stěhovala do malé bytové jednotky. Byt se nachází v šestém nadzemním podlaží, což vzhledem k diagnostikované závrativosti a obtížné chůzi rovněž není pro žalovanou optimální. Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaná se ve skutečnosti vůbec nechce do bytu přestěhovat a sama jej užívat, ale jedná se z její strany o šikanózní výkon práva. Konstatování soudu o zajištěném ubytování žalobkyně ve [obec] nemá oporu v provedeném dokazování, důkaz výslechem pana [příjmení], který je majitelem předmětné nemovitosti, soud pro nadbytečnost zamítl. Žalobkyně vlastní nemovitost v [katastrální uzemí], což je stará neobyvatelná ruina. Bylo prokázáno, že žalobkyně předmětný byt užívá od roku 2005 doposud. Celou dobu hradí řádně předepsané zálohy na služby spojené s užíváním bytu. Od roku 2008 do roku 2019 jí nebylo nikdy doručeno vyúčtování nákladů za užívání tohoto bytu, ačkoliv bylo prokázáno, že veškeré přeplatky za toto období správce vyplácel složenkami ve prospěch žalované na adresu [část obce a číslo], [obec], z nichž se žádná nevrátila jako nevyplacená. Soud nesprávně posoudil vznesenou námitku promlčení, měl se zaobírat tím, že žalovaná úmyslně po značně dlouhou dobu klamala a poškozovala žalobkyni, svou matku, která byla přesvědčena, že přeplatky ze záloh jsou inkasovány správcem a ponechávány ve fondu oprav. Až v roce 2020, kdy jí bylo doručeno vyúčtování záloh za období roku 2019, začala pátrat, jak bylo naloženo s přeplatky za minulé období. Jednání žalované je na hraně trestně právně relevantního jednání (podvod dle § 209 trestního zákoníku) a případ je natolik výjimečný, že lze uplatnit rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2593/2011 a shledat, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Obdobně odkázala na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3360/2018. Zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby je vůči žalobkyni nepřiměřeně tvrdým postihem s ohledem na její věk, zdravotní stav, majetkové poměry, hrozící povinnost vystěhovat se z bytu v porovnání s důvody, pro které své právo neuplatnila dříve. Žalovaná si úmyslně po dobu jedenácti let přisvojovala cizí finanční prostředky a v reakci na výzvu k jejich vrácení započala činit kroky k vystěhování žalobkyně z dlouhodobě užívaného bytu. K přiznání náhrady nákladů řízení rozporovala některé úkony, které nelze podřadit pod úkony ve smyslu § 11 vyhl. č. 177/1996 advokátního tarifu (sepis vyjádření z [datum], sdělení ze dne [datum] a [datum]) a rovněž duplicitní přiznání nároku na náhradu nákladů řízení. Navrhovala, aby rozsudek byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně změněn odvolacím soudem tak, že se žalobě v plném rozsahu vyhoví.

3. V odvolacím řízení žalobkyně doplnila, že nízké spotřeby v bytě jsou způsobeny jeho umístěním, když je z pěti stran vyhřívaný okolními byty. U svého přítele ve [obec] nebydlí, ani to není možné, pouze tam dojíždí, její nemovitost v [adresa] je neobyvatelná. Naopak nemovitost v [část obce] je pro žalovanou vhodná z hlediska svého bezbariérového uspořádání a konstrukčního řešení.

4. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání považovala rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný. Trvala na tom, že předmětný byt potřebuje užívat pro sebe s ohledem na svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a polohu bytu poblíž [nemocnice], kterou často navštěvuje a od níž je její nemovitost v [část obce] vzdálena přibližně 12 km. Výpověď se nijak významně nedotkne žalobkyně, která může užívat nemovitost na adrese [obec a číslo], již opakovaně uvádí jako svou kontaktní adresu. Žalovaná pochybuje o tom, že byt je využíván žalobkyní k trvalému bydlení, což podporují i minimální odběry energií. Žaloba o neplatnost výpovědi z nájmu by nebyla důvodná ani v případě, že by se mezi účastnicemi jednalo o výpůjčku, ovšem sama žalobkyně uváděla, že nájemné by mělo být symbolické. Žalovaná neuznává nárok na nahrazení zaplacení částky 114 375 Kč, jelikož nebylo postaveno najisto, že tyto částky skončily u ní, přestože se pro zjednodušení věci neodvolala proti odstavci II. výroku rozhodnutí. Žalobkyně se snaží bagatelizovat závažné zdravotní obtíže žalované a očerňuje ji tvrzením o šikanózním výkonu práva, podezřením z klamavého a podvodného jednání, přestože jí musí být zřejmé, že žalovaná se proti takovým tvrzením nemůže vzhledem ke svému zdravotnímu stavu plnohodnotně bránit. Zpochybňovala i včasnost žaloby, když v zákonné lhůtě bylo soudu doručeno dne [datum] pouze podání, jehož obsahem není jakýkoliv nesouhlas s podanou výpovědí.

5. Žalovaná v odvolacím řízení uvedla, že žalobkyně v [obec] s přítelem bydlí, žalovaná musí často dojíždět do [nemocnice] v [obec], kam jí dovážel její otec, který už však není toho nadále schopen.

6. Odvolací soud projednal věc v mezích vyplývajících z odvolání (§ 212 o.s.ř.) a přezkoumal napadený rozsudek podle § 212a odst. 2, 3 a 5 a § 205 odst. 2 o.s.ř.), přičemž přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 212a odst. 6 o.s.ř.

7. Odvolání žalobkyně není důvodné.

8. Pokud jde o nárok na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, shoduje se odvolací soud plně se závěry prvoinstančního soudu o tom, že mezi účastnicemi vznikl na základě smlouvy jimi uzavřené dne [datum], v níž nechybí ujednání o nájemném, platně nájemní vztah, a to i s ohledem na skutečnost, že obě smluvní strany k vzniklému právnímu vztahu takto od počátku přistupovaly, takto jej chápaly, byt byl žalobkyni poskytnut jako bytová náhrada v souvislosti s její povinností vyklidit jinou nemovitost (§ 556 odst. 1, odst. 2 o.z.), žalobkyně jej dlouhodobě užívala, aniž by některá ze stran vůči existenci nájemního vztahu vznášela námitky. Žaloba na neplatnost výpovědi byla podána k soudu včas, ve lhůtě dle § 2290 o.z., a to podáním žalobkyně doručeným dne [datum], ve znění jeho doplnění podáními doručenými soudu ve dnech [datum] a [datum] a podáním učiněným prostřednictvím jejího ustanoveného právního zástupce dne [datum]. K závěru o existenci výpovědního důvodu dle § 2288 odst. 2 písm. b) o.z., spočívajícímu v tomto konkrétním případě ve skutečnosti, že žalovaná byt potřebuje pro sebe, není nutno vést žádné dokazování, podstatnou okolností však je a bude, zda po vyklizení bytu žalobkyní jej žalovaná bude skutečně užívat. V tomto směru soud prvního stupně správně vyšel z tvrzení žalované o jejím nepříznivém zdravotním stavu, podloženým lékařskou zprávou, přičemž neutěšený zdravotní stav a blízkost bytu zdravotnickému zařízení, v němž se žalovaná léčí, jistě mohou být důvodem pro to, že chce byt užívat sama. V jejím jednání za této situace nelze spatřovat rozpor s dobrými mravy, byť je si odvolací soud vědom i významných okolností na straně žalobkyně, jimiž jsou její věk, dlouhodobost užívání bytu, jakož i skutečnost, že spor je veden mezi blízkými příbuznými, jejichž vzájemné osobní vztahy jsou značně narušeny. Bylo prokázáno, že žalobkyně vlastní i jiné nemovitosti, avšak okolnost, zda má jinou možnost bydlení, je pro řízení o neplatnost výpovědi irelevantní, svůj význam může mít pro rozhodnutí v případném řízení o vyklizení bytu, kde se mohou být možnosti žalobkyně v tomto směru zkoumány.

9. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v odst. I. výroku potvrdil jako věcně správné podle § 219 o.s.ř.

10. Co se týká nároku na vydání bezdůvodného obohacení, kde předmětem řízení poté, co nebyl odvoláním napaden vyhovující výrok rozsudku v odstavci II., zůstala částka 100 076 Kč s příslušenstvím, dospěl odvolací soud k závěru, že ani zde není žaloba důvodná, a to s ohledem na vznesenou námitku promlčení ze strany žalované, kterou upřesnila při jednání odvolacího soudu tak, že ji vztahuje na celý nárok, který je předmětem odvolacího řízení, přičemž subjektivní promlčecí lhůta plynula ve vztahu ke každému ročnímu vyúčtování v návaznosti na to, jak byla postupem doby činěna.

11. Institut promlčení napomáhá právní jistotě v právních vztazích, má motivovat právní subjekty, aby své nároky uplatňovaly u soudu včas a neodkládaly to na vzdálenou dobu, neboť důsledkem plynutí času se stává jejich uplatňování a rozhodování o nich obtížným, ať již v důsledku znejasnění skutkových okolností či zániku důkazů. Vznesení námitky promlčení je zákonným právem účastníka řízení, jehož využití nelze bez dalšího považovat za rozporné s dobrými mravy. Pouze v situacích, kdy uplatnění námitky promlčení je zneužitím práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by zánik nároku byl nepřiměřeně tvrdým postihem v porovnání s tím, jaké právo uplatňuje a důvody, proč toto právo neuplatnil včas, je námitka promlčení shledávána v rozporu s dobrými mravy. K tomu je možno odkázat vedle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zmiňovaných žalobkyní, sp. zn. 28 Cdo 3360/2018 a 25 Cdo 2593/2011, příkladmo i na další konstantní judikaturu (např. senát Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 3358/20-1, Nejvyšší soud ČR, sp. zn 25 Cdo 1839/2000, 27 Cdo 2826/2017 a řada dalších).

12. Žalobkyni nepochybně uplynula subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, která podle § 621 o.z. začíná plynout od okamžiku, kdy ochuzený získá vědomost o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení (přitom nemusí v tento okamžik znát konkrétní částku bezdůvodného obohacení, stačí, aby měl představu o jeho přibližné výši) a o osobě, která je povinna k jeho vydání. Vědomostí se míní vědění, jež by si věřitel osvojil, kdyby vyvinul odpovídající míru pečlivosti, přičemž se vychází z toho, jak by to učinila osoba průměrného rozumu při obvyklé péči. Všeobecně je známo, že zaplacené zálohy na plnění spojená s užíváním bytu se zúčtují každoročně. [jméno] žalobkyně tvrdí, že vyúčtování první roky dostávala a až v dalších letech jej dostávat přestala, přesto však za takové situace nijak po vyúčtování nepátrala, neobrátila se s požadavkem na jeho předložení na pronajímatelku, ačkoliv ta vůči nájemkyni povinnost vyúčtování přijatých plateb má. Žalobkyně takto jednala, přestože není osobou nezkušenou, je vlastnicí několika nemovitostí, z nichž jednu dle svého vyjádření sama kupovala, jak je patrno z dokladů o platbách, které uchovává, je si též vědoma důležitosti důkazů o provedených platbách v souvislosti s bydlením, orientuje se v administrativních záležitostech. Její tvrzení o tom, že se domnívala, že přeplatky jsou inkasovány na úhradu plateb do fondu oprav je zcela mimo realitu, neodpovídá všeobecné znalosti a povědomosti o tom, že příspěvek do fondu oprav je svázán s vlastnictvím bytu (platební povinnost tedy netíží nájemce), je stanoven konkrétní pevnou částkou, jejíž výše se odvíjí zpravidla od velikosti plochy bytu a nikdy se nevrací. Žalobkyní tvrzený postup by pak byl zcela vyloučen v případech, kdy vlastník má na vyúčtování nedoplatek. I kdyby se úhrada příspěvku do fondu oprav realizovala podle tvrzení žalobkyně, pak by tímto způsobem byla plněna platební povinnost žalované a žalobkyně by měla i tak vůči ní právo na vrácení příslušné částky. Žalobkyně by tedy při obvyklé míře pečlivosti, kterou lze od osoby v jejím postavení běžně očekávat, mohla dozvědět o bezdůvodném obohacení spočívajícím v přeplatku na platbách souvisejících s užíváním bytu vždy po skončení příslušného zúčtovacího období, tj. kalendářního roku, přičemž od toho okamžiku jí ve vztahu ke každému nároku na vrácení přeplatku začala plynout 3letá subjektivní promlčecí lhůta Jestliže uplynula subjektivní lhůta, je nadbytečné uvažovat o objektivní lhůtě ať již 10-leté či 15-leté v případě úmyslného obohacení, neboť uplynutím jedné ze lhůt k promlčení došlo byť by ještě druhá lhůta ještě plynula. Konstrukce žalobkyně, že se o bezdůvodném obohacení dozvěděla až v červnu 2020 od správcovské organizace je zcela nepřijatelná, rozhodující okolností je, že žalobkyně měla možnost při obvyklé obezřetnosti se o bezdůvodném obohacení dozvědět dříve, jak je výše vysvětleno.

13. Námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, ve věci nelze shledat žádné okolnosti, jež by svědčily o tom, že je zneužitím práva vůči žalobkyni, ani o tom, že žalobkyně marné uplynutí promlčecí doby nezavinila a nejsou naplněny ani další předpoklady vytýčené výše zmiňovanou judikaturou.

14. Žalovaná při jednání prostřednictvím svého právního zástupce s ohledem na okolnosti tohoto případu ovšem nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy. Jestliže žalobkyně tento nárok uplatnila žalobou u soudu až [datum], její subjektivní lhůta co do převážné části nároku již uplynula, neboť Tato rozhodnutí však na projednávanou věc nedopadají. opokud by takový závěr soud akceptoval, mohla by být promlčecí lhůta prodlužována prakticky do nekonečna, což je zcela v rozporu se smyslem a účelem tohoto právního institutu.

15. Odvolací soud shledal i v této části rozsudek prvoinstančního soudu věcně správným, tudíž jej v odst. III. výroku potvrdil podle § 219 o.s.ř.

16. Odvolací soud změnil výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi, kde prvoinstanční soud sice principiálně vyšel ze správné zásady úspěchu ve věci, resp. částečného úspěchu ve věci tak jak jsou vyjádřeny v § 141 a § 142 odst. 2 o.s.ř., nicméně nesprávně postupoval, pokud přiznal právo na náhradu nákladů za každý z uplatněných nároků zvlášť. Ve věci jde o tzv. kumulaci nároků, a proto je podstatné posoudit vzájemný poměr tarifních hodnot uplatněných nároků, aby mohl být správně určen celkový poměr úspěchu a neúspěchu účastníka řízení. Podle § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, při spojení věcí, kde zákon nestanoví jejich spojení, je tarifní hodnotou součet tarifních hodnot spojených věcí, tj. v daném případě 50 000 Kč u určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 9 odst. 4 advokátního tarifu a 114 375 Kč u nároku na peněžité plnění podle § 7 advokátního tarifu. Sazba odměny za jeden úkon právní služby tak činí 7 700 Kč. Za účelně vynaložené náklady v souvislosti s právním zastoupením žalované v řízení před soudem prvního stupně považuje odvolací soud 4 úkony, a to převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne [datum], poradu s klientkou přesahující 1 hodinu předcházející soudnímu jednání dne [datum] (vzhledem k tomu, že žalovaná se osobně tohoto jednání neúčastnila) a účast při jednání soudu dne [datum]. Paušální náhradu hotových výdajů za tyto 4 úkony po 300 Kč úkon podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu a cestovné na trase [obec] – [část obce] k poradě s klientkou v celkové částce 646,88 Kč a k soudu na trase [obec] – [obec] v částce 534,92 Kč (vždy se jedná o zpáteční cesty) v podrobnostech ohledně jejich délky ceny pohonných hmot atd. odkazuje odvolací soud na odůvodnění rozhodnutí soudu první instance. Do nákladů řízení lze důvodně zahrnout také náhradu za ztrátu času stráveného na těchto cestách v rozsahu 8 započatých půlhodin 800 Kč podle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu. Celkové náklady tak činí 40 869,80 Kč, z nichž ovšem náleží žalované pouze 83 % vzhledem k jejímu částečnému neúspěchu co do částky 14 199 Kč Odvolací soud vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, kdy žalovaná byla úspěšná celkem v tarifní hodnotě ( (50 000 + 100 176 Kč) - 14 199 Kč neúspěch: celkový nárok 164 375 Kč) x 100. Žalované tak na náhradě nákladů prvoinstančního řízení přísluší částka 33 922 Kč.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení, v němž byla žalovaná plně úspěšná bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Jí přiznaná náhrada nákladů činí celkem 20 780,80 Kč. Tarifní hodnotu je částka 160 176 Kč (50 000 + 110 176 Kč) sazba za jeden úkon právní služby činí 7 540 Kč. Přiznána náhrada za 2 úkony právní služby, a to vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu, celkem 15 080 Kč, náhrada hotových výdajů právního zástupce za 2 úkony právní služby po 300 Kč za úkon, tj. 600 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, náhrada za ztrátu času stráveného na cestě ze sídla advokátní kanceláře k soudu [obec] – [část obce] započatých půlhodin 600 Kč podle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu a DPH z těchto částek 3 418,80 Kč podle § 137 odst. 3 o.s.ř. Do nákladů řízení dále náleží cestovné právního zástupce k soudu [obec] – [obec] a zpět, ujeto celkem 152 km, vozidlem [jméno] [příjmení] [jméno], [registrační značka], průměrná spotřeba 6,7 l nafty [číslo] km, cena pohonné hmoty 36,10 Kč litr, náhrada za jeden kilometr 4,70 Kč podle vyhlášky č. 511/2021 Sb., tj. 367,60 Kč za pohonné hmoty a 714,40 Kč paušální náhrada.

18. Lhůta k plnění byla žalobkyni stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení