5 Co 642/2025 - 285

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kamily Drábkové a soudců JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a Mgr. Jiřího Straky ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozená [Datum narození žalované B] bytem [adresa žalované B] oba zastoupeni advokátem [jméno advokáta] sídlem [adresa advokáta] pro určení vlastnického práva k nemovité věci, o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15.11.2024, č.j. 5 C 101/2024-228, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 14 476 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalobce je vlastníkem pozemku, parc. č. [číslo], zapsaného na listu vlastnictví č. [číslo] pro k.ú. [adresa], obec [adresa], okres [město] a uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady v řízení v částce 31 898 Kč. Předmětný pozemek žalobce zdědil jako jediný dědic ze závěti po své tetě, [jméno FO], na základě rozhodnutí Státního notářství v [město], č.j. [číslo jednací] ze dne 29.11.1979. Pozemek je součástí ohraničené zahrady a navazuje na pozemek, parc. č. st. [číslo], který přiléhá pozemku parc. č. st. [číslo], jehož součástí je budova č.p. [číslo]. Pozemek parc. č. st. [číslo] nabyl žalobce jako jediný dědic po své matce, která zemřela 17.9.1977. Na pozemku parc. č. st. [číslo] stála budova č.p. [číslo], která bezprostředně přiléhala na dům na parc. č. st. č. [číslo] kde žila matka žalobce. Dvůr nemovitostí byl oddělen plotem s průchozí brankou. Na budovu č.p. [číslo] byla napojena stodola, jejíž roh zasahoval na sporný pozemek, naproti budově č.p. [číslo] se nacházela kolna s chlévem, které sousedily s pozemkem parc. č. [číslo]. Žalobce se svou rodinou jezdil od roku 1966 za matkou hlavně o víkendech, později i v týdnu, v době úmrtí paní [jméno FO] byl již vlastníkem nemovitostí po své matce, které užíval a obhospodařoval a stejně tak začal obhospodařovat i zděděnou nemovitost. Na pozemku sekal trávu, česal ovoce, pečoval o stromy. Kupní smlouvou ze dne 6.3.1991 ve znění dodatku ze dne 12.4.1991 zakoupili žalovaní od paní [jméno FO] pozemek parc. č. st. [číslo] s domem čp. [číslo] a s pozemky parc. č. [číslo]. Téhož roku žalovaní nechali zaměřit hranice zakoupených pozemků, hraniční body sporného pozemku byly označeny železnými trubkami. Žalobce a jeho rodina i nadále pečovali o zeleň a dřeviny na tomto pozemku. Dopisem ze dne 29.2.2024 vyzvali žalovaní žalobce, aby pozemek vyklidil a předal žalovaným. Vlastnické právo žalovaných ke spornému pozemku je zapsáno v katastru nemovitostí a z toho důvodu soud shledal naléhavý právní zájem žalobce ve smyslu § 80 o.s.ř. na určení práva, neboť jinak, než na základě rozsudku, nemůže docílit změny zápisu v katastru nemovitostí.

2. S ohledem na § 135a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále obč. zák.) ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. a § 132a odst. 1 se vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví stane občan, který ji má nepřetržitě v době deseti let, jde-li o nemovitost. Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1) nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát a občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v § 200. Nelze však takto nabýt věc z majetku v socialistickém vlastnictví nebo věc, ke které má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů ani právo k pozemku, který je v socialistickém vlastnictví nebo ke kterému má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních právních předpisů (odst. 3 ). Do doby pro vydržení si může občan započítat dobu, pro kterou jeho právní předchůdce měl věc v nepřetržité držbě. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 781/2006, učinil soud závěr, že až do 1.1.1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb. nebyl pozemek způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva a od 1.1.1992 mohl vlastnické právo vydržet oprávněný držitel ve smyslu § 129 obč. zák. Tím je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, ze dne 27.10.2011, titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci a lze takto nabýt oprávněnou držbu k pozemku i tehdy, jestliže nebyl předmětem dědického řízení, avšak sousedí s pozemkem, který držitel nabyl v dědickém řízení, za předpokladu, že se dědic ujal jeho držby a přitom jednal v omluvitelném omylu, že jde o část pozemku, který zdědil.

3. Podle § 130 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným, přičemž v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Ve prospěch dobré víry žalobce zhodnotil soud okolnosti, že jeho právní předchůdci byli osoby jemu blízké, u nichž neměl důvod k větší opatrnosti ohledně rozsahu po nich nabytého majetku, zejména pokud šlo o nemovitosti děděné (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015). Žalobce nabýval pozemek nikoliv neznámý, ale bezprostředně užívaný rodinou a neměl důvod se zajímat o jeho parametry, jako kudy vede hranice, nahlížet do katastrálních map, ortofoto snímků apod. Podle § 134 odst. 1, 2 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem nemovité věci má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu deseti let, přičemž takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví nebo k věcem, jež mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125 obč. zák.). Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započítat i dobu, po kterou věc držel před 1.1.1992 (R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Předpokladem řádného vydržení je, že k 1.1.1992 trvala oprávněná držba, tedy držitel byl v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a to se zřetelem ke všem okolnostem. Dobrá víra zaniká okamžikem, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, což bylo v případě žalobce zaměření pozemku v roce 1991. Podle § 1089 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o.z.) k řádnému vydržení vlastnického práva k nemovité věci je nutná držba nepřerušená, trvající deset let (§ 1091 odst. 1 a 2 o.z.), držba poctivá (§ 1089 ve spojení s § 992 odst. 2 o.z.) a držba pravá (§ 993 o.z.) a nemusí být držbou řádnou ve smyslu § 991 o.z., musí být opřena o řádný titul. Podle § 1095 o.z. pokud uplyne dvojnásobně dlouhá doba, než jaké by bylo jinak třeba, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá, což neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Jedná se tedy o tzv. mimořádné vydržení, jehož podmínky rozvedl Nejvyšší soud v rozsudku z 10.5.2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022. Žalobce se držby chopil v roce 1979, o pozemku se domníval, že je součástí nemovitostí, které nabyl jako dědictví po své tetě, takže měl spravedlivý důvod pro uchopení se držby. Tímto jednáním nechtěl nikomu způsobit újmu, neboť nevěděl, že se chopil držby cizího pozemku. Pozemek držel nepřetržitě v dobré víře až do srpna 1991, kdy byl geometricky zaměřen na základě objednávky žalovaných, což muselo v žalobci vyvolat pochybnost o tom, že mu pozemek po právu patří. Dobrá víra žalobce zanikla před 1.1.1992, nemohl tedy pozemek řádně vydržet, ale jeho držba trvala i nadále, protože žalovaní nepodali do 1.12019 žalobu na ochranu vlastnického práva, kterou mohli mimořádnému vydržení zabránit. Žalobce je způsobilým subjektem vydržení, pozemek je způsobilým objektem pro vydržení, žalobce se neujal držby v nepoctivém úmyslu, vydržecí doba pro mimořádné vydržení uplynula dne 1.1.2019. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu zaplaceného soudního poplatku 5 000 Kč, zálohy na náklady spojené s provedením důkazu 1 248 Kč a nákladů zastoupení advokátem za 8 úkonů právní služby po 3 100 Kč blíže specifikovaných v odstavci 26. odůvodnění rozsudku, 8 paušálních náhrad podle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, účelným soud neshledal náklady řízení za podání ze dne 14.11.2024.

4. Proti tomuto rozsudku podali včasné odvolání žalovaní, v němž namítali, že není doloženo žalobcovo tvrzení, že jeho manželku postihla mrtvice. Svědci povolaní žalobcem nebyli schopni ani rámcově určit v čase svědeckými výpověďmi dokládané skutečnosti, vyjma toho, že si byli jisti, že žádné oplocení neviděli. Pouze manželka a dcera žalovaného si pamatovaly, že sporný pozemek byl užíván i právní předchůdkyní žalobce. U těchto svědkyň je dán velmi blízký příbuzenský vztah žalobci a velmi negativní vztah k žalovanému. Znalecký posudek zpracovaný pro účely dědického řízení v roce 1979 hovoří výslovně o oplocení na jižní a východní straně, proto je třeba ověřit, v jakém stavu byla stavba budovy (výminku) na pozemku parc. č. [číslo] sousedícím s pozemkem parc. č. [číslo]. Podle žalobce oním oplocením z východní strany měl být zbytek obvodové stěny výminku, avšak pokud by budova v roce 1979 stále stála či byla ve stavu rozeznatelném od oplocení, pak by tvrzení žalobce o existenci oplocení pouze na hranici pozemků parc. č. [číslo] bylo vyvráceno a stalo by se zjevným, že pozemek parc. č. [číslo] byl v terénu v roce 1979 stále oplocen. V roce 1979 na hranici pozemku parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] stále stála budova výminku, takže oplocení na východní straně, o němž hovoří znalecký posudek, bylo odlišné od obvodové stěny výminku na pozemku parc. č. [číslo] Svědek [Jméno žalované A] ml. vypovídal o existenci oplocení zdí oddělujících sousední pozemky, soud jeho výpověď považoval za nedůvěryhodnou, aniž by to blíže zdůvodnil. Protokol z místního šetření v září 2024 svědčí o tom, že žalobce i jeho manželka si byli přesně vědomi, kudy vedlo oplocení pozemku parc. č. [číslo] oddělujícího jej od pozemku parc. st. č. [číslo] Při výslechu však manželka žalobce za použití poznámek si nemohla vzpomenout, resp. kategoricky popřela existenci oplocení. V kontextu s protokolem z místního šetření je její výpověď nevěrohodná. Rovněž výpověď dcery žalobce, [jméno FO], je z důvodu výrazné averze vůči právnímu zástupci žalovaných zaujatá a svědkyně prokazatelně uvádí nepravdivé informace o existenci oplocení pozemku parc. č. [číslo]. Vnitřní rozpory její výpovědi jsou, i pokud uváděla, že plot mezi pozemkem č. [číslo] a silnicí nebyl vždycky úplně dřevěný a následně uváděla, že neví, zda byl plot dřevěný. Nevěrohodná je i výpověď svědka [fyzická osoba], který se s žalobcem podle své výpovědi překvapivě přátelí právě 55 let, přesně od okamžiku, kdy měl žalobce nabýt držbu sporného pozemku, nevěděl však, zda se na pozemek navážela hlína, což je zarážející, pokud svědkyně [jméno FO] uvedla, že na pozemek se navážela hlína opakovaně, což by svědek, který uvádí, že často jezdil a jezdí na pozemek česat ovoce a pomáhat žalobci tam hospodařit, by nemohl nepostřehnout. Nízkou hodnotu má i výpověď svědka Poura, který uvedl, že se se žalobcem zná přibližně od roku 1980 a od té doby viděl na pozemku se pohybovat výhradně někoho z rodiny žalobce při péči o dřeviny, nepamatuje si, že by na pozemku byly pěstovány brambory, ani že by tam byla navážena zemina a neviděl tam ani žádný zátaras bránící vstupu na pozemek, ačkoliv z fotodokumentace založené ve spise je zřejmé, že vstup na pozemek byl dříve viditelně zatarasen. Soud se dopustil nesprávného skutkového zjištění, pokud na základě výpovědi těchto svědků vzal za prokázané, že pozemek parc. č. [číslo] nebyl od okolních pozemků oddělen oplocením. Žalovaný při místním šetření uváděl, kudy předmětný plot vedl, čemuž manželka žalobce přitakala. Svědecké výpovědi nepotvrdily tvrzení žalobce, že na pozemku pěstoval brambory, naopak podle fotodokumentace je zřejmé, že do roku 2017 se o pozemek dohromady vůbec nestaral. Nevěrohodná je výpověď manželky žalovaného z důvodu výše zmíněných rozporů a také pro její mimořádnou zainteresovanost na výsledku sporu. Soud věc nesprávně posoudil i po právní stránce, když bylo prokázáno výpovědí [Jméno žalované A] ml., že ještě v 80. letech byl předmětný pozemek oddělen zdí a plotem od okolních pozemků. Při místním šetření v roce 1979 musel znalec i z důvodu poměru velikosti pozemku parcely č. [číslo] k pozemku parcele č. st. [číslo] vědět, že mezi pozemkem parcela č. st.[Anonymizováno][číslo] parcela č. [číslo] být zákonitě jiný pozemek (parcela č. [číslo]). Žalobce tak musel vědět, že se ujímá držby cizího pozemku, soud měl tedy aplikovat ust. § 1095 o.z. tak, že žalovaný nabyl držbu pozemku parcela č. [číslo] se zjevně nepoctivým úmyslem a nemohl jej nabýt mimořádným vydržením. Na podporu svého právního názoru odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022. Řízení je provázeno též pochybnostmi o nepodjatosti osob jeho účastnících, podezřením z ovlivňování svědků a z manipulací listinami, kdy soudkyně byla ve věci podjatá, což se ukázalo poté, co se žalovaní seznámili s písemným vyhotovením rozsudku, avšak nebylo z jejich strany považováno za podjatost v době, kdy jim soudkyně rozhodné skutečnosti oznámila. Měli též pochybnosti o tom, zda okresní soud předložil odvolacímu soudu kompletní spis a nebyly z něj vyňaty některé listiny. Navrhovali proto, aby soud určil, že žalovaní jsou vlastníkem předmětného pozemku a přiznal jim právo na náhradu nákladů řízení.

5. Žalobce se k odvolání žalovaných vyjádřil tak, že pokud jde o projev jeho manželky při místním ohledání, prodělala již dvakrát mozkovou mrtvici, což má vliv na kvalitu jejího vyjadřování. Žalobce se při místním šetření ani nikdy jindy k věci nevyjadřoval, neboť mu v tom brání zdravotní stav. O existenci plotu mezi parc. č. 25 a parc. č. st. [číslo] vypovídal pouze syn žalovaných [Jméno žalované A] ml., jinak jej nepotvrzují žádné další svědecké výpovědi ani dobové fotografie či snímky pozemkových map ani posudek znalce [jméno FO][Anonymizováno]z roku 1979, který jednoznačně hovoří o existenci ohradní zdi označené č. 9 mezi pozemky a veřejnou komunikací a existenci ohrazení sousedů označeného č. [číslo]. Ani jedno z nich nelze považovat za plot. Průběh ohrazení sousedů č. [číslo] na plánku je značně vzdálen od rohu tehdy ještě existující stodoly, zakreslené pod č. [číslo], který se nacházel již na parc. č. [číslo]. Toto oplocení je vedeno k zadnímu rohu tehdy ještě stojící kolny, čili je zřejmé, že i znalec považoval pozemek parc. č. [číslo] za součást pozemku ve vlastnictví žalobce a neshledal nic, co by jej oddělovalo v terénu od parc. č. st.[Anonymizováno][číslo] Nelze tak dovozovat nepoctivý úmysl žalobce v době, kdy se ujal držby sporného pozemku. Pokud si svědci [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] nepamatují konkrétní způsob užívání sporného pozemku žalobcem, nelze z toho dovodit nepravdivost nebo nevěrohodnost jejich výpovědí. Tito svědci, svědkyně [jméno FO] a [jméno FO] se shodovali v tom, že žalobce spolu se členy rodiny na pozemku sekal trávu, vysazoval stromy, o které pečoval, některé stromy odstranil. Svědci [jméno FO] a [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] potvrdili i pěstování brambor na pozemku. Ze všech těchto výpovědí vyplývá, že žalobce se poté, co zdědil parcelu č. st. [číslo], sporného pozemku se ujal, aby jej měl jako vlastník a vykonával jeho držbu coby předpoklad vydržení vlastnického práva. Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, naopak potvrzuje správnost právního hodnocení okresního soudu. Žalovaní neprokázali, že by jednání žalobce při nabytí a výkonu držby sporného pozemku nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném slova smyslu. Poctivost držby žaloby byla řádně odůvodněna a není zjevně nepřiměřená, a i kdyby bylo zjištěno v průběhu řízení, že žalobce po uchopení své držby pozemku zjistil, že jeho vlastníkem je někdo jiný, nemá to bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. Při zkoumání existence nepoctivého úmyslu žalobce při uchopení držby sporného pozemku spolu s pozemkem parc. č. st. [číslo] je třeba zkoumat vnitřní stav (přesvědčení) žalobce podle skutečností vnějšího světa, jimiž se jeho přesvědčení projevuje navenek, tj., zda je prokázána existence skutečností zakládajících nepoctivost žalobce, o kterých člověk o průměrném rozumu a schopnostech užívat pozemek s běžnou péčí a opatrností musel vědět při uchopení držby (úmysl přímý nebo nepřímý). Bylo prokázáno, že předmětný pozemek užívala i teta žalobce, [jméno FO] a již v době, kdy žalobce pozemek zdědil, byl tento v terénu kamennou zdí oddělen od pozemku parc. č. [číslo] ve vlastnictví právních předchůdců žalovaných. Mezi parc. č. st. [číslo] a č. [číslo] nebyl v době jeho držby žalobcem žádný plot, i ze znaleckého posudku [jméno FO] pořízeného v dědickém řízení po [jméno FO] vyplývá, že parc. č. [číslo] je součástí parc. č. st. [číslo] Výměra parc. č. [číslo] činí 35% výměry parc. č. st. [číslo], takže ani z toho nelze dovodit nepoctivý úmysl žalobce v době nabytí parc. č. st. [číslo]. Podezření z ovlivňování svědků a manipulace s listinami není žalovanými nijak doloženo, podjatost soudkyně nenamítali, ani když jim před zahájením prvního jednání ve věci sdělila, jak to bylo s nákupem jablek od svědkyně [jméno FO] a postup soudu směřoval k tomu, aby žalovaný nebo jeho právní zástupce kladl svědkům konkrétní otázky k objasnění podstatných skutečností. Na místě bylo i zamítnutí svědecké výpovědi svědka Štěrby, které z důvodů nesouvisejících s projednávanou věcí mělo znevěrohodnit výpověď žalobce, již neučinil. Navrhoval, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno jako věcně správné.

6. Odvolací soud projednal věc v mezích vyplývajících z odvolání (§ 212 o.s.ř.) a přezkoumal napadený rozsudek podle § 212a odst. 2, 3 a 5 a § 205 odst. 2 o.s.ř., přičemž přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 212a odst. 6 o.s.ř.

7. Odvolání žalovaných není důvodné.

8. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro zjištění skutečností v tomto řízení rozhodných. Provedené důkazy řádně vyhodnotil, což popsal v odůvodnění svého rozhodnutí a věc správně posoudil po stránce právní. Nedopustil se ani žádných procesních pochybení, která by měla za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci. Odvolací soud na precizní odůvodnění jeho rozsudku pro stručnost odkazuje a pouze k odvolacím námitkám žalovaného uvádí následující:

9. Odvolací soud měl k dispozici kompletní spis soudu prvního stupně týkající se této věci, jehož součástí jsou též všechny listiny, o nichž se žalovaný ve svém podání ze dne 24.6.2025 domnívá, že vyššímu stupni záměrně okresním soudem nebyly předloženy. Jedná se o protokol z jednání soudu prvního stupně ze dne 18.9.2024 a listinné důkazy, a to rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 10.5.1991 zn. [číslo jednací] a geometrický plán ([podezřelý výraz]) [číslo jednací] z 15.8.1991, které byly také soudem prvního stupně řádně jako důkazy provedeny. Podjatost soudkyně žalovaní namítají výhradně ve vztahu k jejímu postupu v řízení a rozhodnutí, avšak tyto okolnosti důvodem vyloučení soudce být nemohou (§ 14 odst. 4 o.s.ř.).

10. K námitkám nevěrohodnosti svědků odvolací soud uvádí, že pouze skutečnost, že svědek je v příbuzenském, eventuálně přátelském poměru k účastníkovi, sama o sobě nečiní jeho výpověď nevěrohodnou. Soud prvního stupně svědecké výpovědi, stejně jako ostatní důkazy hodnotil v souladu s pravidly § 132 o.s.ř., podle své úvahy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, se zřetelem na vše, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soud prvního stupně měl možnost svědky osobně shlédnout a své závěry o věrohodnosti jejich výpovědí podložil mimo jiné právě i zkušeností z osobního kontaktu s nimi. Zejména pak ovšem svědecké výpovědi rodinných příslušnic a kamaráda žalobce jsou v souladu s dalšími důkazy, především s historickými leteckými snímky a znaleckým posudkem znalce [fyzická osoba]. Zcela správné bylo též zamítnutí důkazního návrhu žalovaného na výslech svědka Štěrby, neboť skutečnost, kterou chtěl žalovaný prostřednictvím tohoto důkazu prokazovat, není pro věc podstatná. Důkaz, který žalovaný předložil až v odvolacím řízení, rozhodnutí o povolení ke kácení dřevin ze dne 22.3.2017 Obecního úřadu [obec], č.j. [číslo jednací], byl navržen v rozporu s principem koncentrace řízení dle § 118b o.s.ř., který umožňuje uvádět skutečnosti a označovat důkazy pouze do uplynutí lhůty soudem k tomu stanovené, s výjimkou tzv. novot, důkazů zpochybňujících věrohodnost provedených důkazů a důkazů, které účastník nemohl bez vlastní viny včas uvést. Odůvodňoval-li žalovaný jeho pozdní předložení svým zdravotním stavem a zařizováním jiných záležitostí, nejde o důvody, které by koncentraci prolamovaly nebo pro něž by provedení tohoto důkazu připouštělo ust. § 205a o.s.ř. Odvolací soud tak k němu přihlížet nemůže. Důkaz originálem fotografií stromů na pozemku parcele č. [číslo], pokud byl proveden v řízení před soudem prvního stupně již fotografiemi vytištěnými prostřednictvím tiskárny, neshledává odvolací soud důvodným, obdobně tak jako důkazní návrh na výslech žalobce, který lze dle § 131 odst. 1 o.s.ř. nařídit jen tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak a za předpokladu, že s tím účastník, který má být vyslechnut, souhlasí. Důkazy od r. 1930 do současnosti nebyly blíže konkretizovány, avšak pro věc jsou bez významu skutečnosti z doby mimo rozhodné období potřebné pro vydržení, resp. mimořádné vydržení.

11. Soud prvního stupně se zcela správně zaměřil na dokazování ve vztahu ke splnění podmínek vydržení vlastnického práva podle § 130 a násl. obč. zák. a mimořádaného vydržení vlastnického práva žalobcem ve smyslu § 1095 o.z., a to kdy a za jakých okolností se žalobce ujmul držby sporného pozemku a zda, jak a po jak dlouhou dobu s ním v dalším období nakládal. Nepochybně bylo prokázáno, že se žalobce chopil držby pozemku parcely č. [číslo] v rámci převzetí souboru nemovitých věcí představujících dědictví po jeho tetě, paní [jméno FO], tj. parc. č. st. [číslo] s domem čp. [číslo] a stodolou, jakož i vedlejšími stavbami kolny a chlívku v roce 1979, v době, kdy již po dva roky byl vlastníkem sousedních nemovitostí, které zdědil po své matce. Od roku 1979 tak nepřetržitě pozemek parc. č. [číslo] držel a obhospodařoval, jinak řečeno choval se k němu jako vlastník. V této souvislosti nejsou významné drobné rozpory ve výpovědích svědků, kteří se částečně rozcházeli v tom, zda na pozemku žalobce pěstoval brambory anebo jinou plodinu, podstatné je, že se k pozemku choval tak, jako by mu patřil. U žalobce nebyl prokázán žádný nepoctivý úmysl, neboť pozemek přebíral od své příbuzné, která jej stejně tak užívala a nebylo prokázáno, že by kdy byl oddělen od sousední parc. č. st. [číslo], která jí také patřila. Závěr o existenci plotu, jak ji tvrdil žalovaný, nevyplývá z žádného důkazu, a to ani z historických leteckých snímků, ani z výpovědí svědků, vyjma svědka [jméno FO] ml. Žádný plot není zachycen ani v situačním náčrtu pořízeném soudním znalcem [jméno FO], který vypracovával posudek k ocenění nemovitostí v souvislosti s dědickým řízením po paní [jméno FO]. Ze situačního náčrtu, který je součástí tohoto dokumentu, je zřejmé, že v té době ještě existovaly dnes již zbořené vedlejší stavby, kolna (označená č. 6) a chlév (označený č. 5), které se nacházely na části pozemku parc. č.[Anonymizováno][číslo] naproti obytnému domu čp. [číslo]. Ohradní zeď [číslo] je zdí, která navazovala na stodolu [číslo] a oddělovala tento uzavřený soubor nemovitostí od místní komunikace. [adresa] sousedů (č. [číslo]) je patrno na jižní hranici pozemku tam, kde byla parcela č. [číslo] oddělena od parcely č. [číslo] tak, jak o tom vypovídali svědci, že se mezi těmito nemovitostmi nacházel plot s brankou a dále pak na východní straně, kde je zakresleno u zadního rohu kolny, když zadní stěna kolny hraničí s parcelou dnes ve vlastnictví žalovaných a pokračuje severozápadním směrem k ohradní zdi. Toto prostorové uspořádání je patrné nejen na historických snímcích a dokumentech, ale i na aktuálním ortofoto snímku. Parc. č. st. [číslo] spolu se sporným pozemkem, parc. č. [číslo], zaujímá část zemského povrchu ve tvaru trojúhelníku, jehož základna se nachází mezi domem č.p. [číslo] a dnes již neexistujícím č.p. [číslo] a odvěsny směřují na sever, kde se stýkají. Právě i tento nepravidelný, trojúhelníkovitý tvar pozemku odůvodňuje závěr, že nesoulad ve výměrách (parc. č. [číslo] odpovídá asi 1/3 výměry parc. č. st. [číslo]) nemusel postihnout při svém šetření ani znalec [jméno FO]. Žalovaný nebyl schopen vysvětlit, kudy za předpokladu pravdivosti jeho tvrzení o oddělení sporného pozemku od parc. č. st. [číslo] oplocením na sporný pozemek jeho právní předchůdci přicházeli, neboť od parc. č. [číslo] je oddělen zdí (pozůstatek bývalého výměnku) a dnešní průchod, který je zatarasen deskami z vlnitého plechu, tehdy nemohl existovat, neboť v jeho místě se právě nacházely vedlejší stavby chléva a kolny. Nemovitosti náležející k domu č.p. [číslo] včetně zastavěných pozemků, dvora, jakož i vedlejších staveb spolu tvoří uzavřený funkční celek, viditelně v terénu oddělený ohrazením od místní komunikace i od sousedních pozemků, které jsou dnes ve vlastnictví žalovaných, jak je nejlépe patrné na situačním náčrtu [jméno FO]. Z hlediska logiky faktického uspořádání a při znalosti chronologie vývoje vlastnických vztahů v daném místě nemá odvolací soud pochyb o tom, že sporný pozemek byl užíván spolu s domem č.p. [číslo], vedlejšími stavbami a parc. č. st. [číslo], aniž by byl od ní oddělen plotem, a to nejenom pro výše zmíněnou nemožnost přístupu z jiného pozemku, ale i pro praktické využití z důvodu nepříliš veliké celkové výměry pozemků.

12. Závěry soudu prvního stupně o právní stránce věci jsou rovněž zcela správné a vyčerpávající. Pro stručnost na ně odvolací soud rovněž odkazuje. Podstatné z tohoto hlediska je, že sporný pozemek byl způsobilým subjektem vydržení, byly splněny předpoklady držby žalobce počínaje jejím uchopením se v roce 1979, přičemž jeho dobrá víra byla dána až do roku 1991, kdy z iniciativy probíhalo zaměření pozemků, jehož součástí byl i sporný pozemek a kdy žalobce poprvé mohl získat informace o tom, že pozemek mu nepatří, resp. přinejmenším tehdy u něho mohly vzniknout pochybnosti o vlastnictví tohoto pozemku. Tímto byla narušena jeho dobrá víra, nicméně v držbě pozemku pokračoval i nadále, aniž by do uplynutí doby potřebné pro mimořádné vydržení (1.1.2019) vůči němu byla podána žaloba na vyklizení pozemku, která jedině mohla mimořádnému vydržení zabránit. Byly tedy splněny na straně žalobce podmínky mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o.z. a bylo na místě žalobě vyhovět tak, jak věcně správně učinil soud prvního stupně.

13. Odvolací soud prvoinstanční rozhodnutí tímto svým rozsudkem v souladu s § 219 o.s.ř. potvrdil, včetně výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, který je odůvodněn principem úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) s tím, že náklady řízení jsou podrobně vyčísleny a rozepsány v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, na něž je v tomto směru rovněž možno odkázat.

14. Podle téhož principu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, v němž byl plně úspěšný rovněž žalobce a který má proto právo vůči žalovaným na zaplacení částky 14 476 Kč, zahrnující odměnu právního zástupce za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu) v sazbě 5 980 Kč/úkon podle § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d), písm. g) vyhl. č 177/1996 Sb. advokátního tarifu, paušálních náhrad hotových výdajů právního zástupce za dva úkony právní služby v sazbě 450 Kč/úkon podle § 13 odst. 1, odst. 4 advokátního tarifu, cestovné na trase Jindřichův Hradec a zpět 836 Kč, náhrada za ztrátu času stráveného na cestě k soudu za 4 půlhodiny v sazbě 150 Kč/půlhodina, tj. 600 Kč.

15. Lhůta k plnění byla žalovaným stanovena podle § 160 odst. 3 o.s.ř. a o jejich povinnosti k plnění bylo rozhodnuto společně a nerozdílně.

Poučení