5 TO 18/2023-5401

Rubrum

Za přípustný důkaz ve smyslu § 89 odst. 2 tr.ř. mohou sloužit i audionahrávky pořízené soukromou osobou, zvláště pokud byly pořízeny samotným obžalovaným a jejich obsahem je komunikace ohledně páchané (či připravované) trestné činnosti. Obžalovaný se nemůže dovolávat zákazu jejich použití jako důkazu z toho důvodu, že se jedná o komunikaci s obhájcem, pokud advokát, jehož hlas byl v rámci pořízení nahrávky zaznamenán, ve skutečnosti v předmětné době nebyl obhájcem obžalovaného a obsahem hovoru nebyly žádné skutečnosti týkající se jiné právní věci, ve které obžalovaného zastupoval.

Výrok

Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. května 2023 odvolání obžalovaného [jméno] [příjmení], narozeného [datum], a poškozeného [spolek] [část obce], [IČO], proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.2.2023, č. j. 37 T 6/2014-5287, a rozhodl takto:

Odůvodnění

Podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. se z podnětu odvolání obžalovaného [jméno] [příjmení] napadený rozsudek částečně zrušuje, a to ve výroku o náhradě škody. Podle § 265 tr. ř. se poškozený [spolek] [část obce], se sídlem [adresa], odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. se odvolání poškozeného [spolek] [část obce] zamítá. Jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn.

Poučení

1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.2.2023, č. j. 37 T 6/2014-5287, bylo rozhodnuto tak, že podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku byl ve vztahu k obžalovanému [jméno] [příjmení] zrušen v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1.7.2016 č. j. 1 T 53/2016-1599, který nabyl ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, č. j. 5 To 361/2016, právní moci dne 13.6.2017, výrok o vině, výrok o souhrnném trestu a výrok o náhradě škody, přičemž následně byl obžalovaný [jméno] [příjmení] uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (body 1-2), přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku (bod 3). Uvedených trestných činů se dle skutkových zjištění soudu prvního stupně měl dopustit tím, že 1. v úmyslu sebe obohatit a získat nemovitosti ve vlastnictví Sboru dobrovolných hasičů [část obce], se sídlem [adresa], aniž by měl k dispozici dostatek finančních prostředků na jejich koupi, poté co z jeho podnětu došlo dne 6.6.2011 rozhodnutím výboru sboru k vyloučení 7 původních členů Sboru dobrovolných hasičů [část obce] z řad tohoto sboru a ve dnech 6.6.2011 a 7.9.2011 bylo rozhodnutími výboru tohoto sboru postupně přijato 15 nových členů, které ke vstupu do sboru přesvědčoval pod příslibem provozování hasičského sportu a kteří na rozdíl od něj fungování sboru neznali a následně jej zvolili do funkce starosty sboru, na mimořádné valné hromadě Sboru dobrovolných hasičů [část obce] konané dne 24.9.2011 ve [obec], v restauraci [příjmení] [jméno], ul. [ulice a číslo], předložil valné hromadě, jako orgánu oprávněnému ke schválení převodu majetku sboru, ke schválení návrh na prodej níže uvedených nemovitostí ve vlastnictví Sboru dobrovolných hasičů [část obce] jeho osobě jako kupujícímu za částku 12.000.000 Kč s tím, že takovýmto způsobem získá sbor finanční prostředky, které jsou nezbytné k provozování hasičského sportu a bez nichž nemůže sbor vykonávat hasičskou činnost, kdy na této mimořádné valné hromadě přítomným členům sboru zamlčel svou finanční situaci a neschopnost dostát svému závazku zaplatit kupní cenu, jakož i skutečnost, že nemá v úmyslu celou kupní cenu zaplatit, načež přítomní členové sboru na této mimořádné valné hromadě schválili prodej níže uvedených nemovitostí obžalovanému a současně udělili plnou moc náměstkovi starosty [jméno] [příjmení] k zastupování ve věci prodeje domu, následně dne 20.12.2011 ve [obec] uzavřel jako kupující s [jméno] [příjmení], kterému za tímto účelem a dále k zastupování v řízení před katastrálním úřadem při vkladu vlastnického práva, udělil jako starosta Sboru dobrovolných hasičů [část obce] dne 24.9.2011 plnou moc k jeho zastupování, kupní smlouvu, dle které Sbor dobrovolných hasičů [část obce] zastoupený [jméno] [příjmení] prodal [jméno] [příjmení] nemovitosti, do té doby ve výhradním vlastnictví Sboru dobrovolných hasičů [část obce], a to budovu [adresa] na pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří o výměře 456 m2 v části [obec] a pozemek parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří o výměře 456 m2 v části [obec], včetně součástí a příslušenství, zapsané v katastru nemovitostí vedeném [Katastrální úřad], [Katastrální pracoviště] pro [katastrální uzemí], [obec] [část obce], okres [okres] [list vlastnictví] za kupní cenu 12.000.000 Kč která měla být dle smlouvy uhrazena již před podpisem kupní smlouvy, ve skutečnosti byla na účet Sboru dobrovolných hasičů [část obce] ke dni podpisu kupní smlouvy uhrazena pouze částka 7.200.000 Kč, kterou uhradil z hypotečního úvěru poskytnutého [právnická osoba], který byl zajištěn zástavou předmětných nemovitostí, přičemž vlastnické právo k těmto nemovitostem bylo pro něj zapsáno katastrálním úřadem ke dni 21.12.2011, a tímto jednáním sebe obohatil a na majetku Sboru dobrovolných hasičů [část obce], se sídlem [adresa], způsobil škodu ve výši 4.800.000 Kč, 2. poté, co dne 6.6.2011 bylo tehdejším Sborem dobrovolných hasičů [část obce] (dále jen „sbor“), [IČO], s tehdejším sídlem [adresa], rozhodnuto o vyloučení Ing. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] z řad tohoto sboru a ve dnech 6.6.2011 a 7.9.2011 bylo rozhodnutími výboru sboru postupně přijato 15 nových členů sboru, kdy těmto bylo obžalovaným, který je ke vstupu do sboru přesvědčoval, slibováno provozování hasičského sportu a fungování sboru neznali, se v přesně nezjištěné době, nejméně od 24.9.2011 do 19.12.2011, ve [obec] či jinde coby starosta tehdejšího sboru dohodl s [jméno] [příjmení], [datum narození], a [jméno] [příjmení], [datum narození], vystupujícími za podnikatelský subjekt [jméno] [příjmení] - [právnická osoba], [IČO], s místem podnikání [adresa], na vylákání finančních prostředků ke škodě tohoto sboru pod záminkou provedení stavebních prací spočívajících ve zhotovení přístavby v objektu hasičské zbrojnice a dále provedení dokončovacích prací na stávajícím objektu hasičské zbrojnice zateplením a dokončovacích prací v půdních prostorech stávajícího objektu hasičské zbrojnice za cenu 3.628.178 Kč bez daně z přidané hodnoty, načež na mimořádné valné hromadě sboru, konané dne 24.9.2011 ve [obec], členové sboru k návrhu obžalovaného rozhodli o přístavbě hasičské zbrojnice na ulici [ulice] ve [obec] s tím, že tato bude provedena [jméno] [příjmení], a obžalovaný byl pověřen uzavřením smlouvy o dílo přesto, že členům sboru zatajil, že [jméno] [příjmení] nemá ani živnostenské oprávnění v oboru živnosti vázané spočívající v provádění staveb, jejich změně a odstraňování, neboť v té době byl [jméno] [příjmení] toliko oprávněn k činnosti v rámci volné ohlašovací živnosti spočívající v provádění přípravných a dokončovacích stavebních prací, neměl zkušenosti s budováním obdobných staveb a fakticky ani nebyl schopen takové dílo zhotovit, neboť k tomu neměl kvalifikovaného odpovědného zástupce s patřičným vzděláním a požadovanou praxí a nedisponoval ani stroji a zařízeními, jimiž by mohl stavbu provádět, když obžalovanému, [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] bylo od počátku známo, že stavba provedena nebude a ani ji neměl v úmyslu vybudovat, poté 29.9.2011 a 30.9.2011 obžalovaný v pobočce [právnická osoba] ve [obec] provedl výběry finanční hotovosti ve výši 300.000 Kč a 400.000 Kč z účtu sboru číslo [bankovní účet], vedeného u [právnická osoba], dne 5.10.2011 ve [obec] obžalovaný za sbor coby objednatele uzavřel s [jméno] [příjmení] vystupujícím na základě plné moci udělené mu [jméno] [příjmení] za [jméno] [příjmení] a s jeho vědomím coby zhotovitele smlouvu o dílo [číslo] na provedení přístavby v objektu hasičské zbrojnice, dokončovací práce na stávajícím objektu hasičské zbrojnice zateplením a dokončovací práce v půdních prostorech stávajícího objektu hasičské zbrojnice s tím, že součástí je i dodávka realizační projektové dokumentace, provedení zkoušek a zajištění úspěšného kolaudačního řízení, když cena díla byla stanovena částkou 6 328 178 Kč bez daně z přidané hodnoty s tím, že půjde o úhradu hotovostních zálohových faktur [číslo] v částkách 349.999 Kč ke dni 8.12.2011 a 12.12.2011 a splatnost faktur bude 14 denní, a dále o úhradu zálohové faktury [číslo] na částku 3.000.000 Kč převodem na účet číslo [bankovní účet], kdy faktura měla být vystavena ke dni 8.12.2011 se splatností do 31.12.2011, přičemž doplatek ve výši 1,5 % z celkové částky včetně daně z přidané hodnoty měl být splatný po předání díla, přičemž obžalovaný takovou smlouvu uzavřel přesto, že k uzavření smlouvy o dílo i na provedení dokončovacích prací na stávajícím objektu hasičské zbrojnice nebyl členy valné hromady sboru pověřen a tato záležitost zde projednávána nebyla, a následně dne 8.12.2011 obžalovaný na základě vystavených zálohových faktur [jméno] [příjmení] [číslo] ze dne 8.12.2011 uhradil k rukám [jméno] [příjmení] coby zmocněnce [jméno] [příjmení] v hotovosti 2 částky po 349.999 Kč a dne 19.12.2011 na základě předložené faktury se zaúčtováním [číslo] ze služebního účtu sboru číslo [bankovní účet], vedeného u [právnická osoba], uhradil na účet [jméno] [příjmení] číslo [bankovní účet], vedeného u [právnická osoba], coby doplatek částku 3.000.000 Kč, přičemž do současnosti sjednané dílo nebylo započato ani nebyly vráceny peníze, když tyto byly [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] utraceny za platby zboží a služeb nesouvisejících s dílem, které se zavázali pro sbor zhotovit, a takto obžalovaný společně s [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] pobočnému spolku Sdružení hasičů [obec], [obec] a [obec], Sboru dobrovolných hasičů [část obce], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec], způsobil škodu ve výši 3.699.998 Kč, přičemž jednáním popsaným v bodech 1 a 2 sebe obohatil a na majetku Sboru dobrovolných hasičů [část obce], se sídlem [adresa], způsobil škodu v celkové výši 8.499.998 Kč, 3. dne 9.12.2011 ve [obec] uzavřel s [právnická osoba], se sídlem [adresa], smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru reg. [číslo] ve výši 7 710 000 Kč na financování nákupu nemovitostí, a to budovy [adresa] na pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] v části [obec], [obec] [část obce], [katastrální uzemí], která v bodě V. odst. 1 písm. c) stanovila jako podmínku pro čerpání úvěru předložení dokladů prokazujících použití vlastních prostředků ve výši 4.290.000 Kč na úhradu kupní ceny uvedených nemovitostí ve výši 12.000.000 Kč, aniž disponoval vlastními finančními prostředky v této výši, přičemž úvěr byl zajištěn zástavním právem k uvedeným nemovitostem, načež dne 14.12.2014 doručil [právnická osoba] v souvislosti s návrhem na povolení čerpání úvěru nepravdivé sdělení vypracované dne 13.12.2011 advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], že do jeho advokátní úschovy uhradil část kupní ceny ve výši 4.290.000 Kč, jako doklad, že uhradil potřebnou část kupní ceny z vlastních prostředků, kdy na základě tohoto sdělení pak byla bankou prostřednictvím bezhotovostního převodu ke dni 16.12.2011 připsána celá částka úvěru ve výši 7.710.000 Kč na účet advokátní úschovy Mgr. [příjmení] č. [bankovní účet], přičemž pokud by [právnická osoba] byla známa skutečnost, že obžalovaný žádné vlastní prostředky do advokátní úschovy nesložil a nedisponuje vlastními finančními prostředky k úhradě zbývající části kupní ceny, úvěr by mu poskytnut nebyl a čerpání úvěru by mu nebylo povoleno. Za tyto skutky a za sbíhající se přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26.8.2015, č. j. 6 T 134/2015-30, který nabyl právní moci dne 26.2.2016, byl obžalovaný [jméno] [příjmení] odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26.8.2015, č. j. 6 T 134/2015-30, který nabyl právní moci dne 26.2.2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok a na zrušený výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1.7.2016, č. j. 1 T 53/2016-1599, obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obžalovaný zavázán povinností zaplatit na náhradě majetkové škody poškozenému [spolek] - Sbor dobrovolných hasičů [část obce], [IČO], se sídlem [adresa], částku 699.998 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 349.999 Kč ve výši 7,75 % ročně od 8.12.2011 do zaplacení, z částky 349 999 Kč ve výši 7,75 % od 9.12.2011 do zaplacení, a to společně a nerozdílně s [jméno] [příjmení], [datum narození], a [jméno] [příjmení], [datum narození], kteří byli k náhradě této majetkové škody zavázáni rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1.7.2016, č. j. 1 T 53/2016-1599. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený [spolek] - Sbor dobrovolných hasičů [část obce], [IČO], se sídlem [adresa], odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obžalovaný [jméno] [příjmení] a poškozený [spolek] - Sbor dobrovolných hasičů [část obce] (dále případně také pouze „Sbor“).

3. Obžalovaný ve svém vlastnoručně sepsaném odvolání datovaném 8.3.2023 namítl nesprávnost všech výroků předmětného rozsudku s tím, že neodpovídají skutečnosti a odporují provedenému dokazování. Dále namítl, že soud prvního stupně použil nezákonně získané audionahrávky, což vylučuje jejich použití jakožto důkaz, porušil rovněž jeho právo na obhajobu, když mu neumožnil celkové seznámení se se spisovým materiálem přes jeho opakované žádosti a neprovedl jím navrhované důkazy, bez nichž nelze získat celkový obraz o skutkovém stavu věci.

4. Následně pak obžalovaný [jméno] [příjmení] v odůvodnění svého odvolání, které písemně zpracovala jeho obhájkyně JUDr. [jméno] [příjmení], zopakoval, že soud vyhodnotil důkazy jen v jeho neprospěch a z provedených důkazů vyvodil závěry, které neodpovídají jejich obsahu, přičemž poukázal na výpovědi tzv. nových členů Sboru stran jejich motivace ke vstupu do Sboru a dále na to, že naopak tzv. staří členové SDH neměli zájem o nic jiného, než peníze z lukrativních pronájmů nebytových prostor utrácet na zvelebování svých bytů a pro aktivní činnost SDH nedělali nic. Motivem jednání obžalovaného tak byla snaha tuto situaci změnit a členy Sboru aktivovat. Pokud soud uzavřel, že aktivování činnosti Sboru bylo pouze součástí dobře připraveného plánu obžalovaného, pak k tomu neměl dostatek opory v provedených důkazech a tato skutečnost vypovídá pro závěr extrémního rozporu provedených důkazů s jejich vlastním obsahem.

5. V další části svého opravného prostředku pak obžalovaný poukázal na potřebu získat finanční prostředky nutné ke zvýšení aktivity SDH, nicméně odvolatel zdůraznil, že neměl v úmyslu nezaplatit kupní cenu v plném rozsahu a tvrzení soudu, že zamlčel svou finanční situaci, je čistou spekulací. Přinejmenším část svědků potvrdila, že byli informováni o způsobu zaplacení kupní ceny, přičemž výše kupní ceny byla cenou obvyklou, prokázanou několika znaleckými posudky. Odvolatel připustil, že sice měl k dispozici toliko příjmy ze svého pracovního poměru, nicméně vysvětlil, jak měl připraveno vyřešení nedostatku finančních prostředků. Pokud by šetřením Policie ČR na základě oznámení svědka Ing. [příjmení] nedošlo k omezení, resp. zastavení realizace záměru obžalovaného jednak provozovat činnost domu a jednak realizovat jím uvedený způsob splacení kupní ceny, pak nelze predikovat, že by odvolatel neplatil úmyslně. Pokud jde o nahrávky hovorů mezi odvolatelem a Mgr. [příjmení], pak má obžalovaný za to, že citace obsažené v odůvodnění rozsudku byly vytrženy z kontextu a soud byl veden záměrem vyhodnotit je jednostranně v jeho neprospěch. Odvolatel má za to, že ani tyto neprokazují jednoznačně jeho úmysl nezaplatit kupní cenu. Nápady, které v těchto nahrávkách Mgr. [příjmení] rozvíjí, byly jeho vlastním výmyslem a aktivitou a chybí důkaz, že ho o takové řešení požádal obžalovaný nebo s ním obžalovaný souhlasil.

6. Za další extrémní rozpor mezi hodnocením důkazů a jejich skutečným obsahem pak dle odvolatele je i závěr soudu v tom smyslu, že obžalovaný záměrně svolal valnou hromadu SDH do restaurace, kde bylo poskytnuto občerstvení a konzumace alkoholu na účet SDH s tím, že se tak děje se záměrem zajistit si odsouhlasení s prodejem domu, přičemž obžalovaný vysvětlil, že členové SDH konzumovali alkohol a další občerstvení zakoupené za náklady Sboru po každé valné hromadě, ať už se konala na obvyklém místě nebo jinde. Navíc uvedené občerstvení bylo realizováno až po proběhlé valné hromadě.

7. Ve vztahu k přečinu úvěrového podvodu pak odvolatel zdůraznil, že způsob realizace, jak získat předmětný úvěr, se zrodil aktivním přístupem Mgr. [příjmení], svědkyně Mgr. [jméno] [příjmení] a podílel se na něm aktivně i syn jmenované [jméno]. Je rovněž otázkou, do jaké míry tuto realizaci umožnil svým úmyslně nedbalým přístupem svědek [jméno] [příjmení], přičemž odvolatel zdůraznil, že zejména první tři jmenovaní byli k takovému jednání motivováni sjednanou provizí. Přesto soud jejich aktivní přístup při získávání úvěru vůbec nehodnotil a celou záležitost připsal jen na konto obžalovanému. Jak přitom vyplývá ze zvukových záznamů, byl to právě Mgr. [příjmení], který vymýšlel varianty, jak vyřešit zaplacení kupní ceny. Je pravdou, že Mgr. [příjmení] odvolateli vysvětloval funkci směnky jako platebního prostředku a druhá smluvní strana na smlouvě o úschově vyjádřila podpisem svůj souhlas s takovým placením. Tím, že zaplatí část kupní ceny směnkou, se obžalovaný netajil a byli o tom informováni i členové Sboru. To, že Mgr. [příjmení] posléze vydal potvrzení, které bylo následně předáno bance, jde zcela a pouze za Mgr. [příjmení] a navíc nebylo ani prokázáno, kdo potvrzení bance doručil, přestože je ve výroku rozsudku tvrzeno, že to byl obžalovaný. Nebylo ani prokázáno, kdo od sebe oddělil smlouvu o úschově a vydané potvrzení. Dále odvolatel namítl, že obchodní podmínky banky možnost použití směnky výslovně nevylučují. Odvolatel pak vyslovil názor, že mu nelze k jeho tíži přičíst nedbalost (záměr) pracovníka banky, který si nevyžádal úschovní smlouvu, ačkoliv to zpravidla bývá zvykem. Z provedených důkazů tak nelze dovozovat, že by obžalovaný uvedl bance úmyslně nepravdivé údaje nezbytné k zajištění úvěru, a pokud soud argumentuje záznamy hovorů mezi obžalovaným a Mgr. [příjmení], pak z těchto pouze vyplývá fakt, že „celou akci“ se směnkou vymyslel Mgr. [příjmení].

8. K výroku o vině tedy odvolatel uzavřel, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako spáchání zločinu podvodu ani přečinu úvěrového podvodu.

9. Za nesprávné pak odvolatel považuje rovněž výrok, kterým byl zavázán nahradit škodu SDH [část obce] ve výši 699.998 Kč, když má za to, že SDH má ve svém vlastnictví jednak předmětnou nemovitost a také částku ve výši cca 7.200.000 Kč, která byla z úvěru zaplacena obžalovaným na úhradu kupní ceny a tuto částku dosud obžalovanému nevrátil. Přiznáním zaplacení uvedené částky by dle názoru odvolatele došlo v případě úhrady ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně SDH.

10. Pokud jde o trest, který byl odvolateli napadeným rozsudkem uložen, pak tento neodpovídá kritériím přiměřenosti, když i návrh státního zástupce přednesený u hlavního líčení byl v rozmezí od 3 do 4 let nepodmíněně. Odvolatel připustil, že v průběhu jednání neprojevil lítost, jak uvádí soud, nicméně cítí se být nevinen, takže jediné, čeho lituje, je fakt, že jeho tvrzení a obhajobu soud nebere v úvahu. Jedinou polehčující okolnost, a to doposud řádný život obžalovaného, sice soud konstatuje, ale dle názoru odvolatele jej nezohlednil ve výroku o výši trestu.

11. V závěrečné části tohoto odůvodnění odvolání pak obžalovaný namítl, že soud prvního stupně neprovedl všechny potřebné důkazy, které obžalovaný navrhoval v průběhu řízení, v důsledku čehož se nevypořádal s jeho obhajobou. Navrhl proto, aby k prokázání jeho tvrzení, že jeho záměrem bylo obnovit činnost SDH a že k tomu nedošlo v důsledku činnosti Ing. [příjmení] a ostatních tzv. „starých členů“, byly provedeny důkazy dle jeho dřívějšího návrhu tak, jak je podrobně vyjmenoval soud pod bodem 102 na str. 65 písemného vyhotovení rozsudku, neboť má za to, že tyto důkazy mohou významně přispět k jeho obhajobě.

12. V samotném závěru pak obžalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a poté jej zprostil viny v celém rozsahu.

13. V průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem obhájkyně obžalovaného přednesla odvolání ve shodě s jeho písemným zpracováním s tím, že pokud by soud i přes argumentaci v něm obsaženou usoudil, že situace nesvědčí pro zproštění obžalovaného obžaloby, pak aby znovu projednal možnosti uložení mírnějšího trestu.

14. Obžalovaný [jméno] [příjmení] pak v rámci prostoru, který mu byl dán k případnému doplnění písemně zpracovaného odvolání na základě písemných poznámek, které byly k jeho žádosti jako příloha založeny do spisového materiálu, v podstatě zopakoval svou obhajobu v tom smyslu, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném vyhodnocení věrohodnosti svědků - starých členů SDH a zdůraznil, že z jejich strany šlo o promyšlené vzájemně dohodnuté a ryze účelové tvrzení, přičemž v úmyslu přesvědčit o svých lžích policii a soudy vytvořili celou řadu zfalšovaných a nepravdivých dokumentů týkajících se průběhu valných hromad a svá nepravdivá tvrzení účelově prezentovali nejen v tomto trestním řízení, ale i v celé řadě občanskoprávních řízení, což nakonec je obsaženo i v odůvodnění rozhodnutí soudů, jež věci v těchto civilních řízeních projednávaly. Dále zdůraznil a v těchto písemných poznámkách rozvedl motivaci zapojení tzv. nových členů SDH, jakož i to, že z jejich výpovědí nelze dovodit, že by nebyli informováni o finanční situaci Sboru či že by jim obžalovaný zamlčel svou finanční situaci stejně jako schopnost doplatit zbytek kupní ceny a že by měl v úmyslu kohokoliv podvést. Odkázal na další valné hromady, které se konaly v následujících letech po žalovaném skutku, z nichž vyplývá, že byly řešeny i jeho žádosti o prodloužení splatnosti předmětné směnky a byla řešena otázka důvodů, proč nemohlo dojít k jejímu zaplacení. Zopakoval rovněž svou obhajobu stran toho, že kupní cena byla v plné výši uhrazena před podpisem kupní smlouvy a zdůraznil, že pokud byla založena [právnická osoba] s.r.o., pak se tak stalo ve snaze co nejdříve předmětnou směnku vyplatit. V další části těchto poznámek pak rozvedl, proč placení směnkou je nutno rozumět za použití vlastních prostředků dlužníka, přičemž takový postup nebyl v rozporu ani s hypoteční smlouvou ani s občanským zákoníkem upravujícím spotřebitelské smlouvy. Pokud soud měl pochybnosti, zda pojem vlastní zdroje zahrnuje i směnku, měl se dle názoru odvolatele přiklonit na jeho stranu. V této souvislosti rovněž zdůraznil, že příkaz k čerpání úvěru podepsal až poté, co jej banka informovala, že vše je v pořádku a peníze mohou být převedeny. V této souvislosti pak poukázal rovněž na to, že předmětné potvrzení o použití vlastních prostředků nepředložil bance on, ale z výpovědi svědka [jméno] [jméno] jasně vyplynulo, že tak učinil tento svědek nebo jeho matka Mgr. [příjmení]. V další části těchto poznámek pak zmínil, že z rozsudků Okresního soudu Frýdek-Místek zn. 42 C 73/2013 a 11 C 251/2013 vyplývá mj., že rozhodnutí výkonných orgánů první skupiny jsou nulitní a nemohou vyvolat žádné právní následky a že se obžalovaný nikdy nestal výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Za této situace dle názoru odvolatele nemohla vzniknout poškozeným škoda, a pokud jeho úkony byly nulitní, pak nemohou vyvolat žádné právní následky, v důsledku čehož nelze dojít k závěru, že při prodeji domu byl spáchán jakýkoliv trestný čin. V další části namítl, že má za to, že škoda SDH nikdy nevznikla a zdůraznil, že mu nebyla vrácena žádná část z kupní ceny ve výši 7.200.000 Kč, která byla připsána na účet SDH, přestože tato částka Sboru nikdy nepatřila. Ve vztahu k audionahrávkám pak obžalovaný v těchto poznámkách namítl, že závěr soudu o jejich použitelnosti v trestním řízení je nesprávný. Zdůraznil, že tyto nahrávky zachycují důvěrnou komunikaci mezi advokátem a klientem, na kterou se vztahuje povinnost mlčenlivosti a vztahuje se na ni povinnost státních orgánů respektovat advokátní tajemství. V této souvislosti poukázal na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/48/EU ze dne 22.10.2013 o právu na přístup k obhájci v zásadě 33 stran důvěrnosti komunikace mezi klientem a advokátem za účelem zajištění účinného práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces a na článek 4 směrnice, dle které musí být respektována důvěrnost komunikace mezi klientem a jeho obhájcem. Dále namítl, že při vyhodnocování zmíněných nahrávek nebyl dodržen zákonný postup podle trestního řádu, přičemž v této souvislosti zmínil, že povinná mlčenlivost advokáta chrání i informace, které jsou uloženy na nosičích, přičemž ustanovení § 85b odst. 1 tr. ř. chrání tyto nosiče, k nimž se váže povinnost mlčenlivosti advokáta a ochrana práv třetích osob. Obžalovaný v této souvislosti rozvádí výklad pojmu „jiné prostory“, v nichž advokát vykonává advokacii a uzavírá, že nosič informací používaný advokátem je prostředek, pomocí kterého je vykonávána advokacie, a proto je lhostejno, kde se zrovna nachází. Pokud tedy převzal policejní orgán předmětné DVD nosiče obsažené v příloze č. 3 spisu, pak měl v duchu § 85b ve spolupráci se státním zástupcem, potažmo soudem, zajistit přítomnost zástupce České advokátní komory, který měl posoudit, zda nosiče informací obsahují informace podléhající advokátním tajemstvím a zda je možno je dále použít pro potřeby vyšetřování. Má za to, že původ nosičů uváděný svědkem [příjmení] je evidentně smyšlený a nevěrohodný a je pravděpodobné, že tyto byly získány jejich zcizením ať už z místa datového úložiště advokáta nebo z jiných prostor, kde je vykonávána advokacie. Má za to, že tyto nahrávky měly být policejním orgánem zničeny, a pokud se tak nestalo, jde o důkaz v rozporu se zákonem. Zmínil rovněž na dalším místě svých poznámek, že zmiňované nahrávky měly být uloženy v trezoru zabudovaném ve zdi jeho bytu na ulici [ulice a číslo] ve [obec], takže jediným místem, odkud je jmenovaný svědek [příjmení] mohl získat, bylo právě toto místo. Poté, co zjistil, že trezor byl násilně otevřen a věci v něm uložené byly zcizeny, podal prostřednictvím vězeňské služby 13.2.2023 trestní oznámení, jež bylo postoupeno Obvodnímu oddělení Policie ČR ve Frýdku-Místku, kde probíhá vyšetřování. I z toho je zřejmé, že předmětné nahrávky byly získány nezákonně.

15. Poškozený [spolek] - Sbor dobrovolných hasičů [část obce] ve svém písemném odvolání ze dne 7.3.2023 uvedl, že toto směřuje do výroku o náhradě škody, když vadu napadeného rozsudku spatřuje v tom, že mu nebyla přiznána částka ve výši 3 mil. Kč, kterou obžalovaný odeslal 19.12.2011 z účtu poškozeného Sboru na účet svého strýce [jméno] [příjmení]. Pokud soud argumentoval tím, že tato částka pocházela z kupní ceny za převod předmětných nemovitostí a v té souvislosti poukázal na navrácení předmětných nemovitostí do vlastnictví poškozeného Sboru, pak má odvolatel za to, že právní povahy obou uvedených plnění jsou rozdílné. V prvém případě šlo o úhradu části kupní ceny, přičemž prostředky samotné pocházely z úvěru poskytnutého obžalovanému [právnická osoba], a v druhém případě šlo o platby za smyšlené stavební práce realizované mezi poškozeným Sborem jako stranou platící a strýcem obžalovaného [jméno] [příjmení] jako příjemcem plateb. Poškozený považuje za logické, že mu nebylo přiznáno ničeho na náhradě škody z titulu „doplatku“ kupní ceny za předmětné nemovitosti (tj. částka 4.800.000 Kč), neboť předmětné nemovitosti se v mezidobí vrátily zpět do vlastnictví poškozeného Sboru, takže obžalovaný logicky nemusí poškozenému na cenu nemovitostí doplácet. Nicméně převodem finančních prostředků, jež bylo posuzováno v řízení vedeném u Okresního soudu Frýdek Místek pod sp. zn. 1 T 53/2016 byla poškozenému Sboru způsobena škoda v celkové výši 3.699.998 Kč, a to jako následek neoprávněných plateb, které zrealizoval obžalovaný [jméno] [příjmení] ve prospěch svého strýce [jméno] [příjmení]. Protože jde o zcela odlišné jednání, resp. plnění s jiným právním důvodem realizovaným mezi odlišnými subjekty, nemůže být výše této škody modifikována, resp. snížena v důsledku toho, že se v mezidobí stal poškozený Sbor opět vlastníkem předmětných nemovitostí. Podle poškozeného by tak paradoxně mohlo dojít k situaci, kdy by obžalovaný [jméno] [příjmení] byl zavázán k náhradě škody pouze ve výši 699.998 Kč se zákonným úrokem z prodlení, kdežto jeho spoluobžalovaní, dnes odsouzení [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] by zůstali i nadále zavázáni k náhradě škody ve výši 3.699.9987 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Dle poškozeného je tedy zásadní odlišit plnění, které obžalovaný [jméno] [příjmení] uhradil poškozenému Sboru jako úhradu části kupní ceny za předmětné nemovitosti od plnění, které bylo protiprávně poskytnuto z majetku poškozeného Sboru ve prospěch strýce obžalovaného [jméno] [příjmení], kdy na rozdílnost těchto plnění nemá žádný vliv to, zda jednotlivá platba ve prospěch [jméno] [příjmení] byla učiněna před úhradou části kupní ceny za nemovitosti nebo až po této úhradě. Poškozený v závěru svého odvolání navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody tak, že zaváže obžalovaného podle § 228 odst. 1 tr. ř. k povinnosti zaplatit na náhradě majetkové škody poškozenému částku 3.699.998 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 349.999 Kč ve výši 7,75 % ročně od 8.12.2011 do zaplacení, z částky 349.999 Kč ve výši 7,75 % od 9.12.2011 do zaplacení, z částky 3 mil. Kč ve výši 7,75 % ročně od 20.12.2011 do zaplacení, a to společně a nerozdílně s [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří byli k náhradě této majetkové škody zavázáni rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1.7.2016, č. j. 1 T 53/2016-1599.

16. V průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem pak zmocněnec poškozeného na jednu stranu odkázal na písemné vyhotovení odvolání poškozeného, a na stranu druhou však toto doplnil tak, že není pravdou, že by poškozený nevrátil obžalovanému část kupní ceny ve výši 7,2 mil. Kč, když naopak tuto částku započetl proti nárokům, které byly poškozenému přiznány v rámci vydaných pravomocných a vykonatelných rozsudků. Pohledávka obžalovaného na vrácení uhrazené části kupní ceny ve výši 7,2 mil. Kč tak zanikla zápočtem ze strany poškozeného Sboru. Ve vztahu k částce 3 mil. Kč pak dále rozvedl, že pokud by napadený rozsudek byl potvrzen jako správný, tak by nastala situace, kdy na jedné straně by poškozený Sbor měl vrátit obžalovanému částku 7,2 mil. Kč (jak požaduje obžalovaný) a na druhou stranu by poškozenému nebyla přiznána náhrada škody ve výši 3 mil. Kč, pak by paradoxně poškozený přišel vůči obžalovanému o nárok na tuto částku, jež byla vyplacena strýci obžalovaného. K dotazu předsedy senátu pak zmocněnec upřesnil, že v době, kdy se poškozený Sbor stal opět vlastníkem předmětných nemovitostí, obdržel od obžalovaného výzvu k vrácení částky 7,2 mil. Kč, a protože disponoval již pravomocně přiznanými pohledávkami vůči obžalovanému, které dokonce přesahovaly částku 7,2 mil. Kč, postupoval poškozený tak, že učinil zápočet těchto vzájemných pohledávek, který zaslal obžalovanému do věznice, a tím má tyto vzájemné nároky za vyřízené. K dalšímu upřesňujícímu dotazu předsedy senátu, zda předmětný zápočet se týkal některé z projednávaných částek (tedy 2x 349.999 Kč a 3 mil. Kč), vztahujících se k bodu 2 napadeného rozsudku, pak zmocněnec poškozeného uvedl, že částka ve výši 3.699.000 Kč včetně příslušných úroků byla přiznána poškozenému zmíněným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, kde byl obžalovaný odsouzen spolu se svým strýcem a další osobou, a proto to byla jedna část toho, co ze strany poškozeného se započítalo, plus byla započítána částka ještě přiznaná dalším trestním rozsudkem, přičemž tyto podklady zmocněnec nemá k dispozici, ovšem ve vztahu k jedné částce došlo k plnému zápočtu a druhá částka byla započítána toliko částečně, neboť dluh obžalovaného přesahoval to, co obžalovaný vůči Sboru uplatňoval. Zmocněnec poškozeného následně uzavřel, že setrvává na návrhu obsaženém v písemném vyhotovení jeho odvolání. Pokud jde o samotné odvolání poškozeného, k tomu zmocněnec poškozeného uvedl, že má za to, že napadený rozsudek je správný a kromě výroku o náhradě škody k němu nemá další výhrady.

17. Státní zástupce se k odvolání obžalovaného, které mu bylo v písemné podobě doručeno již soudem prvního stupně, písemně nevyjádřil a teprve v průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem k tomuto odvolání uvedl, že pokud jde o výhrady obžalovaného obsahující namítané procesní vady (nemožnost seznámení se se spisovým materiálem, neprovedení navrhovaných důkazů či nezákonně získané audionahrávky) tak, jak byly rozvedeny v průběhu veřejného zasedání samotným obžalovaným, s těmi se vypořádal již nalézací soud a v tomto směru odkázal na body 83, 102-103 písemného vyhotovení rozsudku. S právním názorem uvedeným nalézacím soudem v napadeném rozsudku se ztotožnil a doplnil, že není povinností orgánů činných v trestním řízení dokazovat vše, co strany překládají, a pokud obžalovaný předkládá nějaké materiály z následujících let, pak skutek je z roku 2011, a tudíž tyto materiály nejsou relevantní k posouzení celé věci. Pokud jde o část odvolání písemně vypracovaném obhájkyní obžalovaného, pak tato směřuje výlučně proti hodnocení důkazů a tyto námitky fakticky nejsou způsobilé zvrátit závěry nalézacího soudu. Pokud jde o výrok o trestu, ten státní zástupce považuje za správný a přiměřený. K odvolání poškozeného pak státní zástupce odkázal na přehledné odůvodnění obsažené pod body 119-120 napadeného rozsudku a doplnil, že vystoupení zmocněnce poškozeného v průběhu veřejného zasedání do celé situace vzneslo ještě větší zmatek, takže má za to, že soud postupoval správně, pokud ve zbytku jeho nároku tohoto odkázal na občanskoprávní řízení. V závěru veřejného zasedání pak státní zástupce navrhl obě podaná odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnout jako nedůvodná.

18. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací nejprve konstatuje, že opravné prostředky byly podány osobami k tomu oprávněnými (§ 246 odst. 1 písm. b/, d/ tr. ř.), a to ve lhůtě uvedené v ustanovení § 248 odst. 1 tr. ř. Po přezkoumání obsahu opravných prostředků pak lze konstatovat, že tyto splnily podstatné náležitosti obsahu odvolání ve smyslu § 249 odst. 1 tr. ř.

19. Na podkladě podaných opravných prostředků přezkoumal vrchní soud podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku, proti nimž byla odvolání podána, jakož i správnost postupu řízení, které tomuto rozsudku předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, přičemž k vadám, které odvoláními vytýkány nebyly, přihlížel toliko, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla odvolání podána. Ve svém důsledku tak odvolací soud z podnětu podaných opravných prostředků přezkoumal napadený rozsudek ve všech jeho výrocích, přičemž však je třeba zmínit, že s ohledem na ustanovení § 45 odst. 1 tr. zákoníku byl stejně jako soud prvního stupně vázán skutkovými zjištěními, jež soud prvního stupně převzal z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1.7.2016, č. j. 1 T 53/2016-1599, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.6.2017, sp. zn. 5 To 361/2016. Poté dospěl k následujícím závěrům.

20. K ústnímu projevu obžalovaného [jméno] [příjmení] tak, jak jej tento osobně prezentoval v průběhu veřejného zasedání a současně doložil svými písemnými poznámkami, jež byly založeny do spisového materiálu, považuje nejprve odvolací soud za potřebné uvést, že tento projev nelze považovat za výpověď obviněného učiněnou ve smyslu § 91 a násl. tr. ř., nýbrž toliko za rozvedení jeho opravného prostředku, a tedy rozvedení vad, které obžalovaný vytýká napadenému rozsudku a řízení, které mu předcházelo (ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 tr. ř.). V důsledku toho nelze ze zmíněného ústního projevu stejně jako z obžalovaným předložených písemných poznámek dovozovat jakákoliv skutková zjištění, neboť nejde svým charakterem o důkazy provedené v trestním řízení. V této souvislosti je nutno rovněž poznamenat, že ač obžalovaný v rámci odvolacího řízení (stejně jako v písemném vyhotovení opravného prostředku) navrhoval, aby byly provedeny důkazy odmítnuté soudem prvního stupně, pak mezi těmito nebyl výslech obžalovaného samotného.

21. Dále je třeba konstatovat, že v řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, nebyly zjištěny žádné takové vady, kterými by byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby a nebyl tak dán důvod k případnému postupu odvolacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Trestní stíhání bylo zahájeno pro skutky, které jsou popsány v zásadě shodně v následně podané obžalobě a rovněž v zásadě shodně i v odsuzujícím výroku o vině napadeného rozsudku. Pokud se nalézací soud odchýlil od popisu skutku obsaženého v obžalobě, pak vysvětlil, na základě jakých úvah a skutkových zjištění se tak stalo, přičemž tímto jeho postupem nedošlo k porušení totožnosti žalovaného a odsouzeného skutku. Dále odvolací soud shledal, že důkazy, které byly v tomto řízení orgány činnými v přípravném řízení a následně soudem prvého stupně opakovaně provedeny, byly realizovány zákonným způsobem a jednalo se tak o důkazy procesně relevantní. Nelze přehlédnout, že obžalovaný byl od počátku řízení zastoupen obhájcem a v žádné fázi řízení nedošlo v tomto směru ke zkrácení jeho práva na obhajobu. Byla mu dána již v přípravném řízení možnost se k věci vyjádřit (byť v přípravném řízení využil svého práva a ve věci nevypovídal), následně měl, stejně jako jeho obhájce, možnost seznámit se s výsledky přípravného řízení a byla jim rovněž řádně doručena obžaloba. Měl možnost se k podané obžalobě vyjádřit a přednést soudu svou obhajobu, stejně jako být přítomen prováděnému dokazování a vyjádřit se k jednotlivým důkazům.

22. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na správné shrnutí průběhu řízení, které bylo vůči obžalovanému [jméno] [příjmení] v této věci vedeno tak, jak je popsal soud prvního stupně pod bodem 3 odůvodnění obsaženého v písemném vyhotovení napadeného rozsudku. Z uvedeného shrnutí je třeba zdůraznit, že obžalovaný se měl možnost účastnit hlavních líčení konaných původním senátem Krajského soudu v Ostravě až do poloviny roku 2015 a poté, co byla věc přidělena k vyřízení nové předsedkyni senátu, pak měl možnost účastnit se v podstatě celého řízení před soudem prvního stupně, v rámci něhož byly opakovány již dříve provedené důkazy, a to až do 8.9.2017, kdy bylo rozhodnuto o tom, že vůči němu bude dále vedeno řízení proti uprchlému, přičemž již 14.9.2017 byl soudem prvního stupně ve věci vyhlášen první rozsudek (viz č. l. 3373). Nebyl tedy přítomen pouze malé části soudního řízení, ale naopak měl možnost účastnit se v podstatě téměř celého rozsahu dokazování provedeného v těchto fázích soudem prvního stupně, a to dokonce opakovaně. Poté, co řízení proti uprchlému bylo ukončeno v souvislosti se zadržením obžalovaného [jméno] [příjmení] a poté, co byl dodán k výkonu trestu odnětí svobody (23.12.2021), pak obžalovaný [jméno] [příjmení] využil svých práv a požádal o zrušení odsuzujících rozhodnutí v této trestní věci a následně pak bylo dokazování prováděno s ohledem na jeho procesní postoj potřetí (když došlo ke změně senátu z důvodu úmrtí jednoho z přísedících a skončení funkčního období dalšího přísedícího). V rámci tohoto nového řízení pak byla obžalovanému zajištěna účast u hlavních líčení, měl možnost reagovat na prováděné důkazy, čehož také fakticky využíval. Rovněž pak měl možnost přednést soudu prvního stupně své závěrečné stanovisko. Za uvedeného stavu lze tedy uzavřít, že v postupu soudu prvního stupně nelze shledat jakékoliv pochybení, jež by mohlo být důvodem aplikace zákonného ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

23. Pokud obžalovaný ve svém opravném prostředku namítl porušení jeho práva na obhajobu tím, že mu nebylo umožněno dostatečné seznámení se spisovým materiálem, a to přes jeho opakované žádosti, pak odvolací soud takové námitce nepřisvědčil. Nejprve je třeba poukázat na výše popsaný průběh soudního řízení vedeného v této věci vůči obžalovanému [jméno] [příjmení], kdy lze shrnout, že obžalovaný v podstatě byl přítomen průběhu dokazování vedeného postupně celkem třemi senáty Krajského soudu v Ostravě, přičemž v pozici uprchlého se nacházel toliko v krátkém výseku tohoto řízení, po který bylo vedeno dokazování. V podstatě tak obžalovaný nebyl přítomen toliko dokazování vedenému u hlavního líčení 14.9.2017. Důkazy provedené v tomto hlavním líčení pak byly zopakovány v přítomnosti obžalovaného poté, co podmínky pro vedení řízení proti uprchlému pominuly a kdy celé dokazování bylo opakováno soudem prvního stupně po zrušení předchozích odsuzujících rozhodnutí. Již z tohoto průběhu soudního řízení je zřejmé, že obžalovaný měl dostatek prostoru seznámit se s obsahem důkazů, které soud prvního stupně v různém složení senátu opakovaně prováděl, a na tyto reagovat. Obdobně pak měl dostatek prostoru v samotném řízení přípravném, v jehož závěru měl možnost seznámit se s výsledky tohoto přípravného řízení včetně všech v té době shromážděných důkazů.

24. Nelze rovněž přehlédnout, že po zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí a poté, co z důvodu změny složení senátu soudu prvního stupně a procesního postoje obžalovaného došlo k nutnosti opakovat celé dokazování v řízení před soudem prvního stupně, měl obžalovaný stejně jako jeho obhájkyně dostatek možností průběžně se seznamovat se spisovým materiálem, a to nejen ve vztahu k soudnímu řízení vedeného v této fázi, ale rovněž i ve vztahu k obsahu spisového materiálu, jež byl shromážděn v řízení přípravném a v řízení před soudem prvního stupně v předchozích obdobích (kdy mu nic nebránilo svá práva včetně práva nahlížet do spisu realizovat). Obhájcům obžalovaného byly v průběhu soudního řízení doručovány v elektronické podobě rovněž protokoly o hlavních líčeních. Obžalovanému samotnému byla jen v této fázi soudního řízení dána možnost nahlížet do spisu v rozsahu několika týdnů (viz např. obsah usnesení na č. l. 4749 spisu a usnesení na č. l. 5156 spisu). Takový prostor odvolací soud považuje za nadstandardní a dostatečný k možnosti uplatnit obhajovací práva. Pro úplnost je třeba dodat, že obdobně postupoval odvolací soud, kdy obžalovanému k jeho žádosti umožnil seznámení se se spisovým materiálem v rozsahu tří pracovních dnů. Pokud pak obžalovaný vznesl v podstatě 10 dnů před konáním veřejného zasedání další žádost o nahlížení do spisu, pak této již vyhověno nebylo jednak proto, že čas, který byl obžalovanému pro tyto účely poskytnut, považuje odvolací soud za dostačující, a jednak proto, že spisový materiál musel být k dispozici nejen obžalovanému, ale i dalším stranám řízení a rovněž tak odvolacímu soudu pro účely zajištění samotného průběhu veřejného zasedání. V této souvislosti nakonec nelze přehlédnout, že obžalovaný svoji žádost o nahlížení do spisu soudu prvního stupně (realizovanou samotným odvolacím soudem) zaslal až 5.4.2023, tedy téměř dva měsíce po vydání napadeného rozsudku, a až poté, co jeho opravný prostředek byl odůvodněn jak samotným obžalovaným, tak zejména jeho obhájkyní JUDr. [jméno] [příjmení].

25. Odvolací soud je si vědom, že možnost seznámit se se spisovým materiálem a s obsahem důkazů, jež byly v jednotlivých fázích řízení zajištěny, je stěžejním právem obžalovaného souvisejícím s možností realizovat právo na obhajobu. Tato možnost seznámení je podstatná zejména v okamžiku ukončení přípravného řízení, což nalezlo odraz zejména v ustanovení § 166 odst. 1 tr. ř. zakotvující umožnění obviněnému, jakož i jeho obhájci, prostudovat v přiměřené době spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Zákonodárce logicky nevymezuje, jaký konkrétní časový úsek je třeba poskytnout obviněnému k realizaci takového jeho práva a danou úpravu ponechává na výkladové praxi soudu. Obecně platí, že při posuzování, zda doba poskytnutá k prostudování spisu je přiměřená ve smyslu § 166 odst. 1 tr. ř. Je třeba vzít v úvahu zejména rozsah spisu, jeho obsahovou náročnost, povahu stíhané trestné činnosti, jakož i osobnost obviněného (viz usnesení Vrchního soudu v Praze z 1.7.1997, sp. zn. 12 To 76/97; publikováno v R 50/1998). Shodné stanovisko zastává i rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 10.7.2008, sp. zn. III. ÚS 1537/07), jež doplňuje, že ani rozsah trestního spisu co do počtu listů nemusí být nutně určujícím kritériem pro stanovení přiměřené doby. Ústavní soud též připomíná, že pokud se obviněný domnívá, že mu nebyla poskytnuta přiměřená doba pro prostudování spisu při příležitosti skončení vyšetřování, může sám nebo prostřednictvím obhájce usilovat o nahlížení do spisu podle § 65 tr. ř. v řízení před soudem, kde mu toto právo nemůže být odepřeno. V této souvislosti považuje odvolací soud za potřebné poukázat na to, že obžalovaný v závěru přípravného řízení neuplatnil námitku v tom smyslu, že mu nebylo umožněno v dostatečné míře seznámit se s výsledky přípravného řízení a obdobně tuto námitku neuplatnil ani po několik let trvající soudní řízení před dvěma senáty soudu prvního stupně, a to až do září 2017, kdy uprchl, v důsledku čehož bylo rozhodnuto, že vůči němu bude konáno řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 a násl. tr. ř. Je přitom evidentní, že po celou tuto dobu obžalovanému nic nebránilo v realizaci výše zmíněného práva. Výše popsanou námitku obžalovaný uplatnil až v závěrečné fázi soudního řízení poté, co pominuly důvody řízení proti uprchlému a poté, jak bylo popsáno výše, jak vyvstala nutnost provést celé dokazování před soudem prvního stupně znovu. V této fázi řízení však byla obžalovanému poskytnuta dostatečně dlouhá doba pro realizaci zmíněného práva, a to jak ze strany soudu prvního stupně, tak ze strany odvolacího soudu. Z těchto důvodů proto odvolací soud uzavřel, že zmíněnou námitku považuje za nedůvodnou a toliko účelovou, jež se svým charakterem přibližuje obstrukčnímu jednání, jež mělo vést v konečném důsledku přinejmenším k prodloužení soudního řízení.

26. Pokud jde o námitku obžalovaného spočívající v tom, že soud prvního stupně použil pro ustálení svých skutkových zjištění nezákonně opatřených audionahrávek, pak ani této odvolací soud nepřisvědčil. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na body 80 a násl. odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku, v rámci nichž se soud prvního stupně zmíněnou námitkou obžalovaného uplatněnou již před vynesením napadeného rozsudku podrobně zabýval. Odvolací soud v tomto smyslu odkazuje zejména na úvahy nalézacího soudu rozvedené pod bodem 83 napadeného rozsudku, v rámci nichž soud prvního stupně správně dovodil použitelnost zmíněných audionahrávek jako důkazu. Je třeba zdůraznit, že zmíněné audionahrávky nebyly opatřeny či pořízeny orgány činnými v trestním řízení, a proto se na ně nevztahují ustanovení § 88 a násl. tr. ř. Za této situace aplikace ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř., dle kterého může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, je správná. Soud prvního stupně rovněž při posouzení možnosti použití zmíněných audionahrávek prověřil kritéria stanovená Ústavním soudem, přičemž vzal v úvahu jednak to, že zmíněné zvukové záznamy nejsou osamoceným důkazem, jež soud měl k dispozici v rámci hodnocení viny obžalovaného, a zejména pak důsledně posoudil použitelnost těchto záznamů při poměření významu chráněných práv a zájmů, k jejímž narušení by tímto použitím mohlo dojít. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zmíněné záznamy nejen pořídil, ale i po dobu následujících několika roků uchovával sám obžalovaný utajeným způsobem bez vědomí osob, jejichž projevy byly zaznamenány. Byl to tedy především samotný obžalovaný, který nerespektoval právo na soukromí těchto osob. Dále nelze přehlédnout, že zájem společnosti na odhalení a potrestání trestné činnosti významně převyšuje právo ostatních na záznamech zachycených osob na ochranu jejich soukromí, když použitím těchto záznamů tyto osoby nejsou nijak ohroženy prostředky trestního práva. Zejména to platí v případě Mgr. [jméno] [příjmení], jak správně rozvedl soud prvního stupně, když s ohledem na promlčení ani případné trestní řízení vůči němu vedeno být nemůže.

27. Soud prvního stupně se správně vypořádal rovněž s námitkou obžalovaného spočívající v tom, že předmětné záznamy zachycují komunikaci mezi ním a jeho obhájcem, když lze přisvědčit jeho závěru, že tomu tak není. Především Mgr. [jméno] [příjmení] nebyl v předmětné době obhájcem obžalovaného, neboť vůči obžalovanému se v době pořízení zvukových záznamů žádné trestní řízení nevedlo. Pokud obžalovaný následně rozvedl, že šlo o komunikaci mezi ním a advokátem, která je podle jeho názoru chráněna nejen tuzemskými právními předpisy, ale rovněž směrnicí Evropského parlamentu a Rady, pak je třeba rozlišovat jednak mezi komunikací obviněného s jeho obhájcem (kterým ve smyslu trestního řádu musí být vždy advokát) a komunikací osoby s jeho právním zástupcem - advokátem a jednak komunikací pachatele trestné činnosti s advokátem (tedy osobou vykonávající advokacii zapsanou v seznamu vedeném Českou advokátní komorou) při páchání trestné činnosti. Zvýšené ochrany je možno se totiž dovolávat výlučně stran komunikace v prvních dvou případech, neboť výkon advokacie úzce souvisí s povinností mlčenlivosti advokáta. V projednávané věci však obsah zaznamenaných hovorů nesouvisel ani s obhajobou obžalovaného ani s právním zastoupením, jež mu měl Mgr. [příjmení] poskytovat v souvislosti s převodem předmětných nemovitostí, nýbrž tímto obsahem, jak vyplývá z jednotlivých nahrávek citovaných pod body 85-100, bylo plánování trestné činnosti spočívající v obohacení se obžalovaného a dalších osob na úkor majetku [spolek] - Sboru dobrovolných hasičů [část obce].

28. Odvolací soud rovněž nepřisvědčil námitce obžalovaného v té části, kdy tvrdil, že v souvislosti se zmíněnými zvukovými nahrávkami bylo porušeno ustanovení § 85b odst. 1 tr. ř. Podle zmíněného zákonného ustanovení při provádění domovní prohlídky nebo prohlídky jiných prostor, v nichž advokát vykonává advokacii, pokud se zde mohou nacházet listiny, které obsahují skutečnosti, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti advokáta, je orgán provádějící úkon povinen vyžádat si součinnost České advokátní komory (dále jen „Komora“); orgán provádějící úkon je oprávněn seznámit se s obsahem těchto listin pouze za přítomnosti a se souhlasem zástupce Komory, kterého ustanoví předseda Komory z řad jejich zaměstnanců nebo z řad advokátů. Stanovisko zástupce Komory je třeba uvést v protokolu podle § 85 odst. 3 tr. ř. V projednávané věci však předmětné zvukové nahrávky nebyly získány při provádění domovní prohlídky nebo prohlídky jiných prostor, v nichž advokát vykonává advokacii, neboť tyto zvukové nahrávky byly Policii ČR předány Ing. [jméno] [příjmení] s tím, že tyto byly nalezeny v bytovém domě poté, co bylo obnoveno vlastnické právo SDH [část obce] k tomuto domu (viz bod 81 napadeného rozsudku). Tvrzení obžalovaného, že tyto zvukové nahrávky byly získány zcizením z místa datového úložiště advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] nebo z jiných prostor, kde je vykonávána advokacie, je ničím nepodloženou spekulací, která je v rozporu s důkazy, které ve věci byly provedeny, zejména s výpovědí samotného svědka Ing. [jméno] [příjmení], jakož i se spisovým materiálem Policie ČR označeným ve zmíněném bodu 81 napadeného rozsudku. Nelze přehlédnout, že v další části svého písemného projevu, jež obžalovaný předložil odvolacímu soudu, již obžalovaný v rozporu s výše popsaným tvrzením o způsobu a místě nezákonného získání těchto nahrávek uvádí naprosto odlišné údaje, když tvrdí zcela nově, že tyto byly získány z trezoru zabudovaném ve zdi jeho bytu po jeho násilném otevření. Obžalovaný přitom nijak nevysvětlil, k jakému účelu v souvislosti s výkonem advokacie Mgr. [jméno] [příjmení] tyto nahrávky obžalovaný osobně pořídil, navíc zčásti bez vědomí jmenovaného advokáta a zejména dalších osob, jejichž projevy zachycují, ani z jakých důvodů s nimi disponoval právě obžalovaný, když měly sloužit údajně k výkonu advokacie jmenovaného advokáta. Neuvedl ani žádné skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že Mgr. [jméno] [příjmení] vykonával advokacii v bytě užívaném obžalovaným a že by za tímto účelem používal jeho trezor či že by k jakémukoliv konkrétnímu účelu osobně používal předmětné nosiče a nahrávky. O tom, že zvukové nahrávky nezachycují výkon advokátní činnosti Mgr. [příjmení], ale přípravu trestné činnosti, svědčí nakonec i ta jejich část, kdy Mgr. [příjmení] vědom si nepochybně protiprávnosti chystaných kroků probírá s obžalovaným i nutnost zničení obsahu pořízených nahrávek vztahujících se k průběhu valných hromad Sdružení dobrovolných hasičů [část obce], a to dokonce takovým způsobem, že mají být zničeny nejen vlastní nahrávky, ale i jejich nosiče a počítačová technika, která sloužila k jejich pořízení a uchování. Takto by jistě žádný advokát s výsledky své řádné a zákonné činnosti při výkonu advokacie nezacházel ani by k tomu svého klienta nevybízel.

29. V této souvislosti nelze přehlédnout kromě rozpornosti zmíněných tvrzení také to, že obžalovaný posledně zmíněný způsob a okolnosti získání zvukových nahrávek neuváděl v předchozích fázích trestního řízení zejména poté, co těmito nahrávkami bylo prováděno dokazování soudem prvního stupně, přičemž nelze přehlédnout, že obžalovaným zmiňované trestní oznámení v této souvislosti mělo být z jeho strany podáno až v únoru 2023, ač soudu prvního stupně tyto důkazní prostředky spolu s dopisem státního zástupce byly předány již 27.9.2022 v průběhu hlavního líčení, přičemž obžalovanému a dalším stranám byly, jak vyplývá z č. l. 4931 p.v. předloženy ve smyslu § 213 odst. 1 tr. ř. u hlavního líčení dne 3.10.2022. K těmto materiálům byl obžalovaný vyslechnut, avšak své později prezentované námitky stran způsobu uložení těchto nahrávek a jejich možného opatření jinou osobou neuvedl a neučinil tak ani v rámci svého obsáhlého vyjádření k následné výpovědi svědka Ing. [jméno] [příjmení] (viz č. l. 4946-7). Neučinil tak dokonce ani poté, co u hlavního líčení následujícího dne (tedy 4.10.2022) byly některé zvukové záznamy přehrány (viz č. l. 4947-8 spisu). Jakékoliv výhrady ke způsobu získání předmětných nahrávek či možnosti jejich použití nakonec obžalovaný ani jeho obhájkyně neuvedli ve svých závěrečných řečech u hlavního líčení dne 17.2.2023 a nebyly obsaženy ani v písemné podobě závěrečné řeči, jež je založena do spisu jako příloha tohoto hlavního líčení na č. l. 5280 a násl. Nakonec nebyly obsaženy ani v opravných prostředcích obžalovaného vyhotovených v zákonné lhůtě stanovené pro podání odvolání. Za této situace proto odvolací soud má za to, že závěry soudu prvního stupně stran použitelnosti zmíněných zvukových nahrávek jako důkazu s ohledem na způsob a okolnosti jejich pořízení a způsob, jakým byly zajištěny a soudu předloženy, jsou správné.

30. Odvolací soud tak uzavírá, že v předmětné věci v postupu soudu prvního stupně nelze shledat jakékoliv pochybení, jež by mohlo být důvodem aplikace zákonného ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

31. Pokud jde o vlastní napadený rozsudek tak, jak byl písemně vyhotoven a doručen procesním stranám, tento splňuje kritéria obsažená v ustanovení § 120 tr. ř. a § 122 odst. 2 tr. ř. z hlediska struktury rozsudku a ustanovení § 125 tr. ř. stran jeho odůvodnění. Z tohoto rozsudku dle odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, které skutečnosti vzal nalézací soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z jeho odůvodnění je rovněž jednoznačně patrné, jak se vypořádal s obhajobou obžalovaného, jakož i jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny.

32. K uvedenému je třeba konstatovat, že zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, je prvořadým úkolem soudu nalézacího. Plyne to ostatně i z omezení, která zákon stanoví pro odlišně vyznívající rozhodnutí soudu druhého stupně. Ten je podle § 259 odst. 3 tr. ř. oprávněn odchýlit se od skutkového zjištění soudu prvního stupně tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.

33. Přitom provádění důkazů odvolacím soudem je limitováno jednak z hlediska rozsahu (odvolací soud vrátí věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně, „jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování,“ resp. není podle § 263 odst. 6 tr. ř. oprávněn provést dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně), jednak i z hlediska jeho důvodů (odvolací soud nemůže důkazy opakovat jen proto, aby je mohl hodnotit odlišným způsobem), neboť podle § 263 odst. 7 tr. ř. „odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud ve veřejném zasedání znovu provedl“.

34. Do hodnotící činnosti soudu prvního stupně může přitom odvolací soud zasahovat jen v těch případech, kdy toto hodnocení nesplňuje požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. Dle něj soud, resp. orgány činné v trestním řízení obecně, „hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu“. Nadřízený soud proto může vytknout nalézacímu soudu např. nelogičnost jeho hodnocení, nepřihlédnutí k okolnostem významným pro rozhodnutí, opomenutí nějakého důkazu či zkreslení jeho obsahu, nemůže však žádným způsobem zavazovat soud prvního stupně, jak má ten či onen důkaz hodnotit. Z pohledu požadavku na jiné hodnocení důkazů odvolacím soudem je nutno znovu uvést to, že odvolací soud nemůže podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem, jestliže soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., neboť v takovém případě nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (viz též R 53/92). Budou-li výše uvedené teoretické premisy vztaženy na danou trestní věc, potom odvolací soud musí konstatovat, že nalézací soud své povinnosti dostál, neboť rozsah dokazování provedený krajským soudem je třeba pokládat za dostačující a splňující požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. a způsob hodnocení provedených důkazů pak odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.

35. Odvolací soud konstatuje, že procesními vadami nezatížené dokazování bylo provedeno v takovém rozsahu, jenž umožňuje odvolacímu soudu učinit závěr o tom, že dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro náležité zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), a které bylo potřebné pro meritorní rozhodnutí. Postup soudu prvého stupně byl v souladu se zákonem, i pokud jde o hodnocení provedených důkazů, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, soud prvého stupně hodnotil důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na uvážení podstatných okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Z provedených důkazů vyvodil logické a přesvědčivé závěry, které v dostačujícím rozsahu rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku. K tomu považuje vrchní soud za potřebné opětovně konstatovat, že hodnocení důkazů je stěžejním oprávněním soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud je vázán hodnocením takto provedených důkazů s výjimkou těch důkazů, které by sám ve veřejném zasedání znovu provedl (§ 263 odst. 7 tr. ř.). K otázce verifikace skutkových zjištění nebylo, dle názoru odvolacího soudu, nutno provádět další dokazování. Okruh provedených důkazů byl ucelený. Soud prvého stupně veškeré důkazy, o něž bylo rozhodnutí o vině, trestu a náhradě škody opřeno, ve svém rozhodnutí řádně a logicky vyhodnotil a dostatečně se vypořádal se všemi skutečnostmi vyplývajícími z obsahu těchto důkazů. S námitkami uplatněnými obhajobou v tomto směru se v napadeném rozhodnutí také dostatečným způsobem vypořádal.

36. Pro úplnost je třeba rovněž zmínit, že odvolací soud se (s ohledem na odvolací námitku obžalovaného, že dokazování nebylo provedeno v potřebném rozsahu) zabýval také otázkou, zda v tomto řízení nenastala situace tzv. opomenutých důkazů, v níž by mohlo být spatřováno porušení základního práva na spravedlivý proces, v posuzované věci však dle jeho názoru k takovému pochybení nedošlo. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02 či I. ÚS 733/01 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Konstatoval přitom, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle něhož důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazů, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření či vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno. Dlouhodobá a konstantní judikatura pak stojí na stanovisku, že obecné soudy nemají povinnost provést veškeré důkazy navržené procesními stranami, jestliže zamítnutí návrhu na doplnění dokazování odůvodní, z provedených důkazů je možno učinit věrohodný závěr o vině a navrhovaný důkaz by tak byl nadbytečný (I. ÚS 234/04). Ústavní soud rovněž konstatoval, že při určení náležitého rozsahu provedeného dokazování v trestních věcech musejí obecné soudy vycházet zejména z tzv. zásady materiální pravdy. Z pojetí této zásady vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran. V pojetí platném od účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. je totiž rozsah prováděného dokazování výslovně limitován dikcí § 2 odst. 5 věta první tr. ř. (v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí). Soudy ovšem přitom musejí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné (III. ÚS 128/06). Stejně tak Ústavní soud ve svém rozhodnutí I. ÚS 1368/09 vyslovil názor, že podstatou zásady volného hodnocení důkazů je diskrece soudů, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu.

37. V projednávané věci se soud prvého stupně zabýval okruhem možných a jemu dostupných důkazů, které by mohly přispět k objasnění věci, a správně dospěl k závěru, že v podstatě neexistuje žádný další dosud neprovedený důkaz, který by mohl přinést jakékoliv nové poznatky pro rozhodnutí věci, a to přesto, že obžalovaný sám v průběhu dokazování vznesl řadu návrhů na provedení důkazů dalších. Tyto návrhy však soud prvního stupně neopomenul, rozhodl o nich a své rozhodnutí o nepotřebnosti a nadbytečnosti těchto důkazů také řádně odůvodnil v napadeném rozsudku (viz body 102-103 písemného vyhotovení napadeného rozsudku). V projednávané věci lze tedy uzavřít, že žádné důkazy opomenuty nebyly.

38. Z hlediska ustálení skutkového stavu je zřejmé, že soud prvního stupně provedl veškeré jemu dostupné potřebné důkazy a nelze mu tedy vytknout, že by neprovedl některý z podstatných důkazů, které byly shromážděny v přípravném řízení, nebo byly opatřeny v průběhu řízení před soudem, z jejichž obsahu by mohl dovodit zjištění potřebná pro rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí přiléhavě vysvětlil, jaká zjištění učinil na základě konkrétních provedených důkazů a jak tyto důkazy hodnotil. Neopomněl se ani vypořádat s věrohodností jednotlivých svědků, zejména neopomněl vyhodnotit rozpory mezi určitými skupinami svědků, rovněž znalecké posudky vyhodnotil v souladu s jejich obsahem a totéž platí i pro listinné důkazy, ať už se týkaly vlastní činnosti [spolek] - Sboru dobrovolných hasičů [část obce], vlastního prodeje tzv. hasičského domu a souvisejícího financování ze strany obžalovaného [jméno] [příjmení], bankovních údajů a fotografií a videozáznamů prezentujících činnost SDH. Velkou pozornost rovněž věnoval celé řadě civilních a trestních spisů, jež mohly mít přímou či okrajovou návaznost na posouzení projednávané věci (viz body 77-79 rozsudku), a totéž platí rovněž pro způsob, jakým vyhodnotil státním zástupcem předložené listiny a datové nosiče obsažené v příloze č. 3 trestního spisu (viz body 80-101). Závěry soudu prvního stupně, které ve směru skutkových zjištění učinil, považuje odvolací soud za zcela logické a odpovídající obsahu provedených důkazů a jejich vzájemné návaznosti, a proto pro stručnost odkazuje na samotný obsah odůvodnění napadeného rozsudku, který považuje za přiléhavý a správný. Nelze rovněž dovodit, že by hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu bylo tendenční či účelové, jak ve svém opravném prostředku obžalovaný namítl, či dokonce že by skutková zjištění, k nimž z jednotlivých důkazů nalézací soud dospěl, byla v rozporu s vlastním obsahem těchto důkazů. V tomto směru námitkám obsaženým v opravném prostředku obžalovaného odvolací soud nepřisvědčil. V rámci své přezkumné činnosti rovněž odvolací soud nezjistil, že by některé důkazy či jejich části soud prvního stupně opomíjel, či že by na druhou stranu přisuzoval některým důkazům větší důkazní hodnotu apod. Nebylo zjištěno, že by nalézací soud ve své hodnotící činnosti některé důkazy upřednostnil oproti jiným, event. že by některé důkazy svědčící ve prospěch obžalovaného opomenul zcela a nechal bez povšimnutí.

39. Jako obiter dictum je třeba ještě upozornit na to, že konstantní judikatura Ústavního soudu stojí kromě jiného rovněž na stanovisku, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obžalovaného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (II. ÚS 681/04). Rovněž Nejvyšší soud obdobně vyslovil názor, že „hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, v případě dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 363/2017 ze dne 23.5.2017).

40. Je tedy možno uzavřít, že vady vytýkané soudu prvního stupně spočívající v tom, že nevyhověl důkazním návrhům obžalovaného [jméno] [příjmení] na doplnění dokazování, nelze podřadit pod ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. a stejně tak postup soudu prvního stupně spočívající v odůvodnění toho, proč tyto důkazy neprovedl, nelze vnímat jako porušení práva obžalovaného na spravedlivý proces. Soudu prvního stupně nelze vytknout porušení podmínek ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Odvolací soud pak má za to, že soud prvního stupně dostál rovněž svým povinnostem vyplývajícím z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a považuje způsob, jakým vyhodnotil provedené důkazy jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu a vzájemné návaznosti, za správný a zákonný.

41. Odvolací soud tak po přezkoumání věci nemá pochybnosti o skutkových závěrech nalézacího soudu, když tyto nevzbuzují jakékoliv pochybnosti. Nakonec ani nemá možnost tyto zvrátit, neboť jsou logické a v souladu s obsahem důkazů provedených soudem prvního stupně, a proto hodnocení provedených důkazů je za daného stavu čistě právem nalézacího soudu. Za těchto okolností ani nemůže odvolací soud do způsobu hodnocení zasahovat, neboť je vázán ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř., jak bylo uvedeno výše. V této souvislosti je pak nutno opět zdůraznit, že pokud obžalovaný navrhl, aby odvolací soud v rámci odvolacího řízení provedl celou řadu důkazů, které dle jeho názoru svědčí pro odlišné závěry, než učinil soud prvního stupně v napadeném rozsudku, pak jde pouze o ty důkazy, jejichž potřebu pro ustálení skutkových zjištění vyhodnotil již soud prvního stupně, který jejich provedení zamítl z důvodů, které podrobně vyjádřil pod body 102-103 písemného vyhotovení napadeného rozsudku. Protože odvolací soud se v tomto směru s názorem soudu prvního stupně stran nadbytečnosti zmíněných důkazů pro ustálení skutkového děje zcela ztotožnil, postupoval ve vztahu k těmto důkazním návrhům obžalovaného obdobně a tyto návrhy v průběhu veřejného zasedání jako nadbytečné zamítl. Pro stručnost je tak možno odkázat na správný postup soudu prvního stupně včetně jeho odůvodnění obsažené ve zmíněné části písemného vyhotovení napadeného rozsudku. Odvolací soud uzavírá, že podstata odvolání obžalovaného tkví zejména v polemice se způsobem, jakým soud prvního stupně provedené důkazy vyhodnotil a závěry, k nimž na základě těchto důkazů dospěl. V rámci podaného opravného prostředku se obžalovaný v podstatě domáhal pouze odlišného vyhodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, a to ve prospěch své obhajoby, což je však postup v rozporu s výše citovaným ustanovením.

42. Vzhledem ke shora uvedenému a s ohledem na obsah podaného opravného prostředku je odvolací soud toho názoru, že námitky obžalovaného [jméno] [příjmení] v otázce viny jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby, která byla uplatněna v dosavadním průběhu řízení. S jím uplatněnými námitkami se vypořádal již nalézací soud v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí. V tomto směru lze odkázat na přiléhavý a podrobný rozbor důkazní situace obsažený v písemném vyhotovení napadeného rozsudku, zejména pod body 5-101.

43. Jak již bylo uvedeno výše, hodnocení důkazů je výsostným právem soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že hodnocení důkazů nalézacím soudem je nutno vnímat jako zákonné a souladné s kritérii § 2 odst. 6 tr. ř., nebyly v něm shledány prvky libovůle, případně selektivního hodnocení důkazů, a je proto možno do značné míry odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku. Takovýto postup odvolacího soudu je souladný s judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (např. sp. zn. II. ÚS 583/13, I. ÚS 31/12, II. ÚS 2947/08, či rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19.4.1994 nebo ve věci Helle proti Finsku ze dne 19.12.1997). Zejména v posledně zmíněné věci Evropský soud pro lidská práva deklaroval, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Stejně tak Evropský soud pro lidská práva kupříkladu ve věci Garcia proti Španělsku uvedl, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Odvolací soud proto pro stručnost odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se plně ztotožňuje. Nicméně i přes výše uvedené považuje za vhodné vyjádřit se k odvolacím námitkám obžalovaného.

44. Odvolací soud nepřisvědčil námitce obžalovaného v tom směru, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil věrohodnost svědků - starých členů SDH, jakož i okolnosti provázející přijetí nových členů do Sboru, jejich motivaci a snahu zaktivizovat činnost Sboru. V tomto směru má odvolací soud za to, že soud prvního stupně nedospěl k závěrům, jež by byly v rozporu s obsahem provedených důkazů, a naopak jeho vyhodnocení situace související s rozpory v [spolek] - Sbor dobrovolných hasičů [část obce] koresponduje s obsahem provedeného dokazování. V této souvislosti je opět nutno zdůraznit, že zatímco verze obžalovaného je opřena výlučně o výpovědi tzv. nových členů Sboru, tak soud prvního stupně své závěry učinil po vyhodnocení všech výpovědí, jež se k předmětné otázce vztahovaly, které dal do souvislosti i s dalšími provedenými důkazy, ať již šlo o důkazy listinné či zvukové nahrávky.

45. Obdobně rovněž nepřisvědčil odvolací soud námitkám obžalovaného stran nesprávných závěrů ohledně průběhu jednotlivých valných hromad Sboru dobrovolných hasičů Místek, když v tomto směru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně okolnostem, za kterých se předmětné valné hromady konaly, jejich skutečnému průběhu a výsledkům věnoval mimořádnou pozornost a svá zjištění opřená o provedené důkazy podrobně odůvodnil pod body 57-65 písemného vyhotovení napadeného rozsudku. V této souvislosti neopomenul ani výsledky civilního řízení vedeného před Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 42 C 73/2013 a jako předběžnou otázku důsledně řešil okolnosti přijetí tzv. nových členů do Sboru, vyloučení sedmi tzv. původních členů z tohoto Sboru a volby nových funkcionářů Sboru. Závěry, k nimž dospěl, jsou logické, odůvodněné a podepřené provedenými důkazy. Jen na okraj je třeba zmínit, že závěr soudu prezentovaný pod bodem 61 napadeného rozsudku o tom, že vyloučení dosavadních členů Sboru a současně přijetí nových členů, k nimž došlo 6.6.2011, proběhlo v souladu se stanovami [spolek], není v rozporu se samotnými tvrzeními obžalovaného, což samo o sobě zpochybňuje jeho námitky o účelovém a nepodloženém hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu.

46. Odvolací soud považuje za potřebné zmínit rovněž to, že obžalovaný při své argumentaci zcela přehlíží i některé části výpovědí tzv. nových členů Sboru, které nezapadají do jím předkládané verze průběhu událostí. Nelze tak přehlédnout např. tvrzení svědka [jméno] [příjmení] (původně spoluobviněného a následně v této věci i odsouzeného), který potvrdil, že sice dostal funkci místopředsedy, nicméně kromě podpisu kupní smlouvy stran předmětných nemovitostí jinou činnost související s předmětnou funkcí nevykonával, nikdy nepochopil, jak to mělo fungovat se zaplacením směnkou a neměl ani přehled o hospodaření Sboru. Svědek [jméno] [příjmení] mj. uvedl, že nikdo z členů Sboru nepředpokládal, že by obžalovaný ke koupi předmětných nemovitostí měl vlastní peníze a navíc se vycházelo z toho, že pokud předmětné nemovitosti koupí právě on, tak zůstanou jakoby stále ve vlastnictví Sboru. Potvrdil, že v podstatě nikdo z členů nevěděl, s jakými příjmy Sbor hospodaří a rovněž i to, že mu nebylo známo, že by obžalovaný členům řekl, z čeho chce úvěr na koupi domu splácet. Rovněž svědek [jméno] [příjmení] potvrdil, že neměl žádné informace o finanční situaci obžalovaného, a pokud je mu známo, nemovitosti měly být zaplaceny z prostředků obžalovaného. Svědek [jméno] [příjmení] mj. potvrdil, že se stal ve Sboru revizorem účtů, nicméně z titulu této funkce nikdy žádnou činnost nevykonával, a pokud jde o prodej předmětných nemovitostí, s tímto záměrem přišel obžalovaný [jméno] [příjmení], přičemž to, že by je koupil přímo on sám, zdůvodňoval tím, že tento majetek zůstane dále majetkem Sboru, protože bude majetkem člena Sboru. Podstatnou se pak jeví výpověď svědka [jméno] [příjmení] v té části, kdy uvedl, že mu obžalovaný nabízel členství ve Sboru s tím, že potřebuje podporu při hlasování, a v té souvislosti se zmiňoval i o určitých financích jako odměně za to, že pro něj bude hlasovat. Ani tento svědek neměl žádnou informaci o ekonomické situaci Sboru a s ohledem na způsob, jakým probíhala jedna z valných hromad, kterých se zúčastnil, pak na svou činnost ve Sboru rezignoval a obžalovanému poslal SMS zprávu, že s nimi nechce mít nic společného. Z uvedených výpovědí je pak zřejmé, že informovanost tzv. nových členů Sboru nebyla taková, jak ve své verzi předkládá sám obžalovaný.

47. Odvolací soud rovněž nepřisvědčil námitce obžalovaného stran argumentace ohledně zaplacení zbývající části kupní ceny prostřednictvím směnky vystavené na částku 4.800.000 Kč. Neučinil tak z důvodu, na který obžalovaný obecně poukázal, když argumentoval možností použití placení směnkou, neboť v tomto směru je nutno připustit, že směnka jako cenný papír je použitelná k úhradě jiných závazků (což mj. předpokládá souhlas protistrany tohoto závazkového vztahu). Nicméně podstatou trestnosti jednání obžalovaného není samotné použití směnky při úhradě části kupní ceny, ale to, že tato směnka nebyla podložena žádným majetkem či příjmy obžalovaného, její reálná hodnota neodpovídala částce na ní uvedené a obžalovaný nebyl schopen tuto směnku vyplatit ani v dohodnuté době její splatnosti. Předmětná směnka totiž byla splatná 31.8.2013, tedy přibližně rok a osm měsíců po převodu předmětných nemovitostí do vlastnictví obžalovaného. V situaci, kdy obžalovaný v předmětné době vykazoval měsíční příjem cca 15.000 Kč čistého a nevlastnil jiný majetek či zdroj příjmů, je zřejmé, že k vyplacení předmětné směnky by mohlo dojít výlučně z prostředků, jež by generoval nájem předmětných nemovitostí, který však činil, jak vyplynulo z výsledků předmětného dokazování, necelý 1 mil. Kč ročně. Je třeba rovněž vzít v úvahu, že splátka hypotečního úvěru, k níž se obžalovaný zavázal, činila téměř 40.000 Kč měsíčně, tedy přibližně 480.000 Kč ročně. Obžalovaný tak teoreticky mohl za období od nabytí vlastnictví předmětných nemovitostí do data splatnosti směnky počítat s příjmy v řádu cca 1,5 - 2 mil. Kč, což mu nemohlo postačovat současně k úhradě splátek sjednaného úvěru a k vyplacení směnky v okamžiku její splatnosti, neboť ke splnění těchto závazků by musel disponovat reálnými finančními prostředky ve výši nejméně 5.288.000 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že finanční zdroje v takové výši nemohl obžalovaný v tak krátké době získat, a to ani případným zvýšením nájemného za nebytové prostory (tyto nájmy by musel navýšit nejméně pětinásobně, což bylo nereálné). Za těchto okolností je tvrzení obžalovaného o jeho snaze v pozdějších letech prodloužit splatnost směnky irelevantní a odvolací soud tuto jeho aktivitu považuje za součást kroků, které obžalovaný činil ve snaze minimalizovat trestněprávní důsledky svého jednání. Lze tedy uzavřít, že obžalovaný si musel být vědom již v době vystavení směnky, že nebude schopen tuto ve lhůtě její splatnosti vyplatit a nebude tak moci dostát svým závazkům souvisejícím s vystavením předmětné směnky (a současně i závazkům souvisejícím se splácením hypotečního úvěru). Z dokazování však navíc vyplynulo, že obžalovaný těmto závazkům ani dostát nechtěl, neboť ze zvukových nahrávek, jež nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně cituje, je zřejmé, že záměrem obžalovaného bylo nejen prodloužit platnost směnky, ale dokonce i navodit situaci, kdy by zmíněná směnka proplacena nebyla vůbec. Argumentace obžalovaného o tom, že citace obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku byly vytrženy z kontextu a že soud byl veden záměrem vyhodnotit tyto části zvukových nahrávek jednostranně v jeho neprospěch, je zcela účelová a neodpovídající vlastnímu obsahu těchto zvukových nahrávek. Odvolací soud se přesvědčil v rámci své přezkumné činnosti, že citace částí zmíněných zvukových nahrávek odpovídá jejich skutečnému obsahu, na základě čehož pak dospěl k závěru, že obžalovaný v rámci zmíněných odvolacích námitek argumentuje nepravdivě a účelově (není to tedy soud prvního stupně, ale právě obžalovaný, který obsah zmíněných důkazů zkresluje ve prospěch svých tvrzených závěrů). Bez významu pak není ani skutečnost, že obžalovaný již v dubnu 2012 založil jako jediný společník společnost s ručením omezeným [právnická osoba] s.r.o. (kterou ovládal prostřednictvím své matky [jméno] [příjmení], jež se stala jednatelkou společnosti), na kterou se již v květnu 2012 pokusil přenést vlastnická práva k předmětným nemovitostem, takže rovněž příjmy z těchto nemovitostí by inkasovala zmíněná obchodní společnost a nikoliv osobně obžalovaný jako výstavce směnky. Tvrzení obžalovaného, že založení této obchodní společnosti a snaha převést vlastnictví k předmětným nemovitostem na ni byly z jeho strany vedeny ve snaze předmětnou směnku co nejdříve vyplatit, je nelogické, přičemž obžalovaný ani nevysvětlil, jakým způsobem se tak mělo stát a proč právě zmíněná obchodní společnost měla mít schopnost generovat větší zisk a z jaké konkrétní činnosti (když nelze přehlédnout, že tato společnost neměla zaměstnance, majetek ani žádný vlastní podnikatelský záměr). Všechny tyto zjištěné skutečnosti jsou v přímém rozporu s tvrzením obžalovaného, že již před podpisem kupní smlouvy uhradil z vlastních prostředků část kupní ceny ve výši 4.800.000 Kč.

48. Odvolací soud nepřisvědčil ani tvrzení obžalovaného, že s ohledem na výsledky občanskoprávních řízení se on sám nikdy nestal výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, a proto Sboru dobrovolných hasičů [část obce] nemohla vzniknout škoda, když jeho úkony byly nulitní a nemohly vyvolat žádné právní následky. V tomto směru je třeba dle názoru odvolacího soudu důsledně odlišovat právní následky jednotlivých právních úkonů, které byly následně s odstupem několika roků označeny v rámci příslušných občanskoprávních řízení za nulitní, od následků protiprávního jednání obžalovaného. Zmíněná námitka odvolatele je proto zcela irelevantní. Obdobně pak je irelevantní i argumentace obžalovaného, že mu nebyla vrácena žádná část z kupní ceny 7.200.000 Kč. Nároky obžalovaného související s výsledkem civilních řízení stran neplatnosti valných hromad a účinků jejich rozhodnutí totiž nejsou předmětem předmětného trestního řízení a mohou být řešeny výlučně v rámci příslušného občanskoprávního řízení mezi obžalovaným a [spolek] - Sborem dobrovolných hasičů [část obce] (byť jak bude zmíněno dále, tyto vzájemné nároky a zjištění jejich aktuálního stavu nutně ovlivnily výsledky adhezního řízení, tedy rozhodnutí o nároku poškozeného - [spolek] - Sbor dobrovolných hasičů [část obce] na náhradu majetkové škody uplatněnému v tomto trestním řízení, ovšem stalo se tak z odlišných důvodů).

49. Odvolací soud nepřisvědčil ani argumentaci obžalovaného v tom směru, že mu nelze přičíst jednání jiných osob, a to jak v souvislosti se sjednáním podmínek hypotečního úvěru, tak se zaplacením části kupní ceny z vlastních prostředků prostřednictvím vystavení směnky či předložení potvrzení o této skutečnosti [právnická osoba] (když dle názoru obžalovaného tak nelze dovodit, že by právě on bance uvedl úmyslně nepravdivé údaje nezbytné k zajištění a uvolnění čerpání předmětného úvěru).

50. V této souvislosti odvolací soud opět poukazuje na obsah zvukových záznamů, o něž své závěry opřel soud prvního stupně, když z těchto je zcela zřejmé, že to byl obžalovaný, kdo celou situaci kontroloval a byl srozuměn s tím, že potvrzení o složení části kupní ceny jako jeho vlastních finančních prostředků do úschovy Mgr. [příjmení] bude formulováno účelově tak, aby banka nezjistila, že do úschovy nebyly složeny skutečné finanční prostředky obžalovaného, ale toliko směnka jím vystavená. Nakonec právě svědek Mgr. [příjmení] potvrdil, že smlouvu o úschově a předmětné potvrzení vydal právě obžalovanému [jméno] [příjmení]. Je tedy zřejmé, že oběma těmito doklady disponoval po jejich vyhotovení (kromě Sboru) právě obžalovaný a za této situace je nerozhodné, v kterém následném okamžiku a která osoba fakticky tyto dva doklady od sebe oddělila a předmětné potvrzení doručila Hypoteční bance, neboť tak nemohla učinit bez součinnosti s obžalovaným. Nelze přehlédnout, že z obsahu zvukových záznamů je naprosto zřejmé, že předmětné potvrzení bylo formulováno tak, aby banka byla ujištěna o tom, že obžalovaný do úschovy složil reálné finanční prostředky, neboť jak svědku [příjmení], tak obžalovanému bylo jasné, že by neakceptovala úhradu části kupní ceny prostřednictvím obžalovaným vystavené směnky. I v této souvislosti považuje odvolací soud argumentaci obžalovaného v tom směru, že ze zvukových záznamů vyplývá toliko fakt, že „celou akci“ se směnkou vymyslel Mgr. [příjmení] a obžalovaný se na ní nepodílel, za neodpovídající konkrétnímu obsahu předmětných zvukových záznamů, z nichž je naopak zřejmé, že obžalovaný způsob provedení zmíněné „akce“ odsouhlasil, přičemž z dalších důkazů pak vyplývá, že tuto také realizoval, a to jak vystavením samotné směnky, tak zajištěním předání souvisejícího potvrzení [právnická osoba], a nakonec i vlastnoručním podpisem příkazu k čerpání úvěru. Bez významu pak ani není samotná skutečnost, že zatímco směnka byla vystavena na částku 4.800.000 Kč, pak předmětné potvrzení oproti tomu obsahuje sdělení, že obžalovaný uhradil do advokátní úschovy část kupní ceny ve výši 4.290.000 Kč, což obžalovanému umožnilo část uvolněných úvěrových prostředků použít ve prospěch Mgr. [příjmení] a osob, jež mu úvěr zprostředkovaly. Odvolací soud proto sdílí závěr soudu prvního stupně, že obžalovaný výše zmíněným jednáním uvedl [právnická osoba], v omyl, neboť pokud by zmíněná banka znala reálný stav věci, k uzavření smlouvy o úvěru by z její strany nebylo přistoupeno a čerpání předmětného úvěru by nikdy neumožnila. Za této situace je zcela nerozhodné, zda oba zmíněné doklady od sebe oddělil a předmětné potvrzení bance předložil osobně obžalovaný, či zda zajistil, aby tak učinila jiná osoba. Přehlédnout rovněž nelze, že obžalovanému byly známy podmínky, za nichž může dojít k čerpání předmětného úvěru a jejich splnění nepravdivě potvrdil vlastnoručním podpisem příkazu k čerpání úvěru. Za těchto okolností je zcela nerozhodná případná spoluúčast dalších osob podílejících se na sjednání a uzavření předmětné úvěrové smlouvy či obžalovaným tvrzená účast pracovníka banky při čerpání úvěru, takže rovněž argumentace o jejich motivaci k takové spoluúčasti je z pohledu rozhodnutí o vině obžalovaného irelevantní. Jen pro úplnost je třeba uvést, že svědkyně Mgr. [jméno] [příjmení] zcela popřela, že by při činnosti související se zprostředkováním předmětného úvěru měla k dispozici informaci o tom, že část kupní ceny uhrazená do úschovy Mgr. [příjmení] obžalovaným [příjmení] byla složena formou směnky.

51. Při posouzení námitek obžalovaného nemohl odvolací soud pominout vlastní obsah zvukových nahrávek, který jednak podstatnou část těchto námitek zcela zpochybňuje a vyvrací a jednak je z těchto zvukových nahrávek zřejmý i motiv jednání obžalovaného, kterým bylo evidentně kromě získání předmětných nemovitostí do svého vlastnictví při nezaplacení jejich plné ceny také vyvedení části finančních prostředků, jež měl Sbor inkasovat jako část kupní ceny z obžalovaným sjednaného hypotečního úvěru (viz např. body 94, 95 napadeného rozsudku). V této souvislosti se tedy jeví obžalovaným tvrzený motiv jeho jednání - aktivizovat členskou základnu a umožnit získáním finančních prostředků za prodané nemovitosti Sboru rozšířit předmět činnosti, zcela nepravdivým. Pokud byly některé finanční prostředky skutečně použity ve prospěch Sboru (nákup vozidla, výstroje apod.), pak se jednalo toliko o část získaných finančních prostředků, přičemž ovšem jejich větší část byla z majetku Sboru účelově vyvedena jednáním obsaženým pod bodem 2 výroku o vině napadeného rozsudku.

52. S ohledem na výše uvedené posoudil vrchní soud námitky obžalovaného [jméno] [příjmení] jako nedůvodné, založené v podstatě toliko na opakování jeho obhajoby, s níž se v předchozí fázi řízení již podrobně a odpovídajícím způsobem vypořádal soud prvního stupně. Z části pak šlo navíc o námitky nekorespondující s obsahem důkazů, na něž se obžalovaný odvolává, a z části i o účelová tvrzení, jež byla provedenými důkazy vyvrácena. Z těchto důvodů jim proto nebylo možno přisvědčit.

53. Odvolací soud tedy uzavírá, že po přezkoumání věci z hlediska námitek obsažených v opravném prostředku obžalovaného dospěl k závěru, že napadený rozsudek vychází ze správných a úplných skutkových zjištění, které byly učiněny na základě řádně vyhodnocených důkazů. Pokud tedy odvolání obžalovaného směřovalo do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jež byly shrnuty do popisu skutků uvedených ve výroku o vině pod body 1, 3, pak jej odvolací soud shledal v této části nedůvodným.

54. Pokud jde o právní kvalifikaci, pak je třeba uvést, že soud prvého stupně nepochybil, když jednání obžalovaného [jméno] [příjmení] pod body 1 a 2 výroku o vině napadeného rozsudku právně posoudil jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž v tomto směru lze plně odkázat na přiléhavé odůvodnění obsažené pod body 112-114 písemného vyhotovení napadeného rozsudku. Nepochybil rovněž, pokud jednání popsané v obou zmíněných výrocích posoudil jako dílčí útoky jediného pokračujícího trestného činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Opět je v této souvislosti třeba připomenout, že skutkovými závěry převzatými z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1.7.2016, č. j. 1 T 53/2016-1599, byl soud prvního stupně ve smyslu § 45 odst. 1 tr. zákoníku vázán, proto, pokud jde o jednání uvedené pod bodem 2 výroku o vině napadeného rozsudku, v jeho popisu nemohl činit žádné změny. Závěr soudu prvního stupně je pak správný i v tom směru, kdy uzavřel, že obžalovaný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nepochybil rovněž, pokud trestnost jednání obžalovaného posoudil podle zákona účinného v době svého rozhodnutí, když takový postup byl s ohledem na změny trestního zákoníku stran hranice výše škody provedené zákonem č. 333/2020 Sb. pro obžalovaného příznivější. V podrobnostech pak lze odkázat na správné závěry obsažené pod bodem 112 písemného vyhotovení napadeného rozsudku. Soud prvního stupně rovněž neopomněl odůvodnit změny, k nimž došlo v důsledku výsledků dokazování provedeného u hlavních líčení oproti podané obžalobě, jež se následně promítly i do právní kvalifikace jednání obžalovaného (viz bod 114 napadeného rozsudku).

55. Obdobně správně postupoval soud prvního stupně i při právním posouzení jednání obžalovaného popsaného pod bodem 3 výroku napadeného rozsudku, když toto kvalifikoval jako přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud přisvědčil v této souvislosti i závěru soudu prvního stupně, že uvedeným jednáním [právnická osoba], nevznikla škoda v souvislosti se zástavou předmětných nemovitostí, která jí před čerpáním předmětného úvěru byla obžalovaným poskytnuta, přičemž hodnota nemovitostí dle provedených důkazů reálně významně převyšovala výši čerpaného úvěru. I v této části pak odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně v tom smyslu, že obžalovaný se předmětného jednání dopustil v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Opět lze proto v podrobnostech odkázat na případné a správné odůvodnění obsažené pod bodem 115 napadeného rozsudku.

56. Na základě výše rozvedených úvah pak lze konstatovat, že odvolací soud neshledal v postupu soudu prvního stupně žádná pochybení nejen při ustálení skutkových zjištění, ale ani při právním posouzení jednání obžalovaného [jméno] [příjmení]. Proto je možno uzavřít, že výrok o vině napadeného rozsudku je ve všech jeho částech správný a zákonný a opravný prostředek obžalovaného, pokud směřoval proti tomuto výroku, je nedůvodný.

57. Pokud lze soudu prvního stupně něčeho vytknout v souvislosti s výrokem o vině napadeného rozsudku, pak toliko absenci úvah vztahujících se k zásadě subsidiarity trestní represe související s případnou aplikací zásady ultima ratio.

58. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tzn. především tam, kde jiné prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestně právní zásady může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.

59. Dodržení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1.1.2010 se jak Ústavní soud, tak i Nejvyšší soud zabývaly otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku v celé řadě svých rozhodnutí, kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutu občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010, 3 Tdo 1324/2021). Ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz TR NS 22/2006-T860).

60. V projednávané věci se jednalo ze strany obžalovaného [jméno] [příjmení] o trestný čin podvodu se způsobenou škodou dosahující téměř 8,5 mil. Kč a o trestný čin úvěrového podvodu, jež byl spáchán s rozmyslem, po důkladné předchozí přípravě a poměrně sofistikovaným způsobem. V případě trestného činu podvodu pak došlo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty, když jím byla spáchána značná škoda (navíc škoda blížící se horní hranici vymezení značné škody). Rovněž okolnosti, za kterých byly oba zmíněné trestné činy spáchány tak, jak je popsal v napadeném rozsudku soud prvního stupně, významně zvyšují škodlivost zmíněných trestných činů pro společnost. V případě trestného činu podvodu pak nelze přehlédnout, že byl spáchán formou dvou dílčích útoků. Všechny tyto skutečnosti vedou odvolací soud k závěru, že v projednávané věci byly splněny podmínky ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku pro uplatnění trestní odpovědnosti obžalovaného a trestněprávních důsledků s ní spojených.

61. Důvod pro zrušení napadeného rozsudku nebyl ze strany odvolacího soudu shledán ani ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. V rámci úvah o druhu trestu a jeho výměry soud prvého stupně v souladu se zásadami upravujícími požadavky zákonnosti, přiměřenosti a individualizace při ukládání trestů (§ 37 - 39 tr. zákoníku) hodnotil povahu a závažnost spáchané trestné činnosti z hlediska významu chráněného zájmu, který byl trestnou činností dotčen, způsob provedení trestné činnosti a její následky, okolnosti, za kterých byla trestná činnost spáchána, osobu obžalovaného, míru jeho zavinění, pohnutku, možnosti jeho nápravy, jakož i polehčující a přitěžující okolnosti. Obžalovaný byl odsuzován za tři úmyslné trestné činy a byl mu správně ukládán trest za splnění podmínek ustanovení § 45 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku jako trest společný a souhrnný ve vztahu k jeho odsouzením ve věcech Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 1 T 53/2016 a sp. zn. 6 T 134/2015. Trest mu byl správně uložen podle zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný. V tomto konkrétním případě je to ustanovení § 209 odst. 4 tr. zákoníku, které stanoví trest odnětí svobody v rozmezí trestní sazby od 2 do 8 let. Soud prvního stupně nepochybil, pokud obžalovanému v rámci úvah o trestu zohlednil jako polehčující okolnost skutečnost, že před spácháním trestné činnosti, za níž mu byl společný souhrnný trest ukládán, vedl řádný život. Správně ovšem také zohlednil celou řadu okolností, které obžalovanému naopak přitěžovaly, jak tyto rozvedl pod bodem 118 písemného vyhotovení napadeného rozsudku. Pokud tedy nalézací soud uložil obžalovanému za těchto okolností trest odnětí svobody ještě ve druhé čtvrtině zákonné trestní sazby, a to ve výměře 4 a půl roku, pak takový trest nelze považovat za trest nepřiměřeně přísný či dokonce nezákonný. Pochybení pak nelze shledat ani ve výroku, kterým byl obžalovaný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. I v tomto směru lze proto plně odkázat na zmíněný bod 118 napadeného rozsudku. Soud prvního stupně rovněž správně v rámci výroku o trestu zrušil i výrok o trestu z předchozího odsuzujícího rozhodnutí (Okresní soud sp. zn. 6 T 134/2015), ve vztahu k němuž trest ukládal jako souhrnný, když tento výrok obživl v souvislosti se zrušením odsouzení obžalovaného ve věci Okresního soudu ve Frýdku-Místku 1 T 53/2016, které bylo zrušeno ve smyslu § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Lze mu tak vytknout toliko formálně to, že v rámci výroku o trestu nadbytečně za použití ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil i všechna další rozhodnutí navazující na výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1.7.2016, sp. zn. 1 T 53/2016, neboť uvedený důsledek s sebou neslo již zrušení tohoto odsuzujícího rozhodnutí učiněné dle § 45 odst. 1 tr. zákoníku obsažené v úvodní části výroku o vině. Uvedená nepřesnost však nevyžadovala zásah odvolacího soudu.

62. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepřisvědčil námitce obžalovaného, že uložený trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný, s poukazem na to, že takto přísný trest nenavrhoval ve své závěrečné řeči ani státní zástupce a že soud prvního stupně nezohlednil ve výroku o výši trestu řádný život obžalovaného, který toliko konstatoval. Především je třeba uvést, že návrhem státního zástupce na výši ukládaného trestu není soud vázán a v daném případě rovněž není pravdou, jak bylo již zmíněno výše, že by nalézací soud ponechal při rozhodnutí o konkrétní výměře ukládaného trestu bez povšimnutí polehčující okolnost spočívající v předchozím řádném životě obžalovaného. Naopak z napadeného rozsudku v citované části je zřejmé, že soud prvního stupně tuto polehčující okolnost v úvahu vzal, ovšem současně, jak již bylo zmíněno, zohlednil také celou řadu okolností přitěžujících (které logicky obžalovaný ve svém opravném prostředku ponechává bez povšimnutí), zejména to, že obžalovaný trestnou činnost páchal po předchozím uvážení, když ji důkladně naplánoval a postupnými kroky činěnými v řádech měsíců pak následně uskutečňoval, trestnou činností způsobil vyšší škodu (která více než osminásobně přesáhla kvalifikační hranici škody značné ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku), v páchání trestné činnosti pokračoval po delší dobu, spáchal více trestných činů a skutku pod bodem 2 se dopustil ve spolupachatelství s dalšími dvěma osobami, přičemž právě jeho podíl na tomto jednání byl nejvýznamnější z hlediska míry přispění ke spáchání trestného činu.

63. V rámci adhezního řízení rozhodoval soud prvního stupně o nároku poškozeného [spolek] - Sbor dobrovolných hasičů [část obce] na přiznání náhrady majetkové škody. Zatímco obžalovaný ve svém odvolání akcentoval námitku, že výrok, kterým byl zavázán nahradit Sboru dobrovolných hasičů [část obce] škodu ve výši 699.998 Kč, je nesprávný, neboť zmíněný poškozený mu dosud nevrátil částku 7.200.000 Kč, která byla zaplacena z úvěru na úhradu kupní ceny a současně má ve svém držení také předmětné nemovitosti, pak poškozený naopak namítal, že obžalovaný by měl být zavázán rovněž k náhradě další škody ve výši 3 mil. Kč, která vznikla neoprávněnou platbou zrealizovanou obžalovaným z finančních prostředků poškozeného ve prospěch [jméno] [příjmení], přičemž je zcela nerozhodné, že šlo o finanční prostředky, jež poškozený inkasoval z důvodu uzavřené kupní smlouvy k předmětným nemovitostem jako část kupní ceny z prostředků získaných obžalovaným z úvěru u [právnická osoba].

64. Odvolací soud nejprve k námitce obžalovaného konstatuje, že v situaci, jak již bylo opakovaně zmíněno výše, byl-li soud prvního stupně vázán skutkovými zjištěními obsaženými v odsuzujícím rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1.7.2016, č. j. 1 T 53/2016-1599, který byl postupem dle § 45 odst. 1 tr. zákoníku v části týkající se obžalovaného [jméno] [příjmení] napadeným rozsudkem zrušen, pak nejsou namístě pochybnosti o tom, že jednáním obžalovaného zahrnutým pod bodem 2 do výroku o vině napadeného rozsudku obžalovaný způsobil poškozenému škodu nejen ve výši 699.998 Kč, ale i škodu ve výši 3 mil. Kč (celkem tedy majetkovou škodu ve výši 3.699.998 Kč). V daném případě tak byly splněny podmínky ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. pro uložení povinnosti tuto způsobenou majetkovou škodu v celé její výši poškozenému uhradit. Na podmínkách pro uložení této povinnosti obecně nemohou ničeho změnit ani případné vzájemné závazky či pohledávky mezi obžalovaným a poškozeným, neboť vznik zmíněné povinnosti k náhradě škody tak, jak vyplývá z příslušných ustanovení občanského zákoníku, není odvislý od jejich samotné existence a není tak třeba posuzovat v trestním řízení jejich důvodnost či výši. Námitka obžalovaného proto důvodná není.

65. Naopak má odvolací soud ve shodě s opravným prostředkem poškozeného za to, že obžalovanému měla být uložena povinnost nahradit poškozenému rovněž majetkovou škodu ve výši 3 mil. Kč, a to společně a nerozdílně s dnes již odsouzenými [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], když vznik majetkové škody v uvedené výši nelze odvíjet od původu finančních prostředků poškozeného, z nichž byla zmíněná částka neoprávněně obžalovaným a dnes již odsouzenými [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] z majetku poškozeného odčerpána trestným činem podvodu. Z uvedeného důvodu v zásadě přicházelo v úvahu, aby odvolací soud vyhověl odvolání poškozeného a z jeho podnětu napadený rozsudek změnil ve výroku o náhradě majetkové škody a nově obžalovaného zavázal oproti znění napadeného rozsudku k náhradě také majetkové škody ve výši 3 mil. Kč s příslušným úrokem z prodlení tak, jak to poškozený ve svém opravném prostředku požadoval.

66. Tomuto postupu odvolacího soudu však zabránilo zjištění, že poškozený některé své majetkové nároky (včetně předmětných nároků na náhradu majetkových škod, s nimiž se připojil k nyní vedenému trestnímu řízení předcházejícímu napadenému rozsudku) započetl vůči nárokům, jež vůči němu uplatňoval poškozený z titulu vrácení zaplacení kupní ceny, resp. její části ve výši 7,2 mil. Kč. K upřesňujícímu dotazu předsedy senátu pak zmocněnec poškozeného výslovně uvedl, že předmětem zápočtu těchto vzájemných pohledávek byla pohledávka obžalovaného vůči poškozenému ve výši 7,2 mil. Kč a pohledávky poškozeného vůči obžalovanému z různých titulů. K dalšímu upřesňujícímu dotazu pak zmocněnec připustil, že předmětný zápočet provedený poškozeným se týkal i částky ve výši 3.699.000 Kč včetně příslušných úroků vyplývající z bodu 2 nyní projednávaného napadeného rozsudku, přičemž k některé dílčí částce došlo k plnému zápočtu a některá částka byla započítána toliko částečně, neboť dluh obžalovaného přesahoval to, co obžalovaný vůči poškozenému uplatňoval. Zmocněnec poškozeného nicméně nebyl schopen svá tvrzení doložit jakýmkoliv důkazem či podkladem a nebyl je schopen ani blíže upřesnit.

67. Odvolací soud v této souvislosti považuje za potřebné odkázat na ustanovení § 1982 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, upravujících započtení jako jeden ze způsobu zániku závazku. Podle § 1982 odst. 1 obč. zákoníku dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Dle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení se započtením obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají v okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

68. Protože zákonná úprava obsažená ve zmíněné pasáži občanského zákoníku nevylučuje započtení vzájemných pohledávek mezi obžalovaným a poškozeným, pak v souvislosti s rozhodováním o výši majetkové škody, musí soud nejprve vyřešit, zda část této škody vzniklé poškozenému nebyla již uhrazena započtením (a zda tedy nedošlo z tohoto důvodu k zániku či snížení nároku na její náhradu). V daném případě s ohledem na vyjádření zmocněnce poškozeného vznikly vážné pochybnosti o tom, zda a do jaké výše došlo k úhradě majetkové škody, k jejíž náhradě byl (či měl být) napadeným rozsudkem obžalovaný zavázán, započtením ze strany poškozeného, a protože k objasnění těchto skutečností potřebných pro uložení povinnosti obžalovanému zavázat náhradu majetkové škody poškozenému bude potřeba dalšího dokazování, které však by bylo nad rámec potřeb trestního řízení, nezbylo odvolacímu soudu, než z podnětu odvolání obžalovaného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušit, a to v celém výroku o náhradě škody, a následně poškozeného [spolek] - Sbor dobrovolných hasičů [část obce] v souladu s ustanovením § 265 tr. ř. s jeho nárokem na náhradu škody odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozeného pak odvolací soud současně podle § 256 tr. ř. zamítl, neboť nebyly podmínky pro to, aby mu bylo, byť i z části, vyhověno, a bylo nutno jej tedy posoudit jako odvolání nedůvodné.

69. Ze všech výše rozvedených důvodů proto odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí, když odvolání obžalovaného bylo posouzeno jako důvodné toliko v části směřující proti výroku o náhradě škody a jak bylo zmíněno výše, odvolání poškozeného důvodným shledáno nebylo.