50 A 1/2024– 29

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Josefem Strakou ve věci žalobce: M. M. nar. X bytem X zastoupený advokátem JUDr. Emilem Flegelem sídlem K Chaloupkám 3170/2, 106 00 Praha 10 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2023, č. j. 140913/2023/KUSK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. V této věci soud přezkoumává rozhodnutí o přestupku spočívajícím v řízení motorového vozidla s jinou registrační značkou, než jaká byla tomuto vozidlu skutečně udělena. Předmětem žaloby je nicméně pouze procesní otázka, zda bylo řádně provedeno dokazování, resp. zda byly splněny zákonné podmínky k provádění dokazování mimo ústní jednání.

II. Obsah napadeného rozhodnutí

2. Žaloba směřuje do rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2023, č. j. 140913/2023/KUSK (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Černošice (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 21. 7. 2023, č. j. MUCE123596/2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobce uznán vinným, že dne 9. 6. 2023 ve 14:54 hodin v ulici Vídeňská v obci Vestec řídil vozidlo značky BMW, na němž byla umístěna tabulka registrační značky X trvale manipulační, která nebyla předmětnému vozidlu přidělena, čímž porušil povinnost plynoucí pro něj z § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a spáchal tak z vědomé nedbalosti přestupek podle § 125c odst. 1 písm. a) bodu 1 téhož zákona, za což mu byla uložen správní trest pokuty ve výši 7 000 Kč a vedle něj i správní trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců od právní moci rozhodnutí. Správní orgány obou stupňů vyšly z podkladů poskytnutých Městskou policí Vestec (dále jen „městská policie“), které zahrnují (mj.) CD s videozáznamem, fotodokumentaci, záznam o zastavení vozidla a výpisy z veřejných registrů. Na základě těchto podkladů správní orgány obou stupňů potvrdily podezření městské policie, že žalobce řídil motorové vozidlo opatření tabulkou s jinou poznávací značkou, než která mu byla přidělena, a toto jednání shodně kvalifikovaly jako přestupek na úseku silniční dopravy dle shora zmiňovaných ustanovení. Právě z důvodu, že veškeré podstatné skutečnosti bylo možno zjistit toliko z podkladů (zejména listin) předložených městskou policií, neshledaly správní orgány důvod pro nařízení ústního jednání ve smyslu § 80 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Žalovaný se současně neztotožnil s odvolacími námitkami žalobce, které spočívaly v argumentaci, že v daném případě nedošlo k narušení zájmů společnosti na řádném dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích, a že ve věci nebylo provedeno dokazování, resp. že nebylo provedeno v přítomnosti žalobce.

III. Obsah podání účastníků

3. Žalobce namítá, že ve věci bylo rozhodnuto bez provedení dokazování. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že veškeré potřebné podklady a důkazy byly shromážděny městskou policií, a proto nebylo třeba žádné dokazování provádět. Takové hodnocení je však absurdní, jelikož městská policie s žalobcem nevedla žádné správní řízení, tudíž ani nemohla provádět žádné dokazování, které by měl správní orgán I. stupně dále doplňovat. Jestliže v napadeném rozhodnutí byla užita formulace, že „dalšího dokazování nebylo zapotřebí“, pak tomuto „dalšímu dokazování“ muselo nutně předcházet nějaké prvotně učiněné dokazování. K tomu však nedošlo. Městská policie sice mohla pořídit podklady, avšak provést je měl správní orgán I. stupně, což se nestalo. Žalobce přitom nebyl vyrozuměn o případném termínu dokazování mimo ústní jednání, ani o tom, že se takového dokazování může zúčastnit. Z napadeného rozhodnutí ani z obsahu spisu nevyplývá, kdy mělo být dokazování provedeno. Ve věci proto zjevně žádné dokazování prováděno nebylo. A pokud by provedeno bylo, tak nezákonně a neplatně, a proto z takto provedených důkazů nelze vycházet. Jelikož žalobce nebyl o dokazování nijak vyrozuměn, bylo mu upřeno jeho právo na obhajobu i právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. O provádění důkazů navíc ani nebyl vyhotoven protokol dle § 18 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), tedy nebyly označeny úkony provedení dokazování ani popis průběhu jednotlivých úkonů, tedy je naprosto nepřezkoumatelné, jakým způsobem správní orgán I. stupně provedl dokazování. Nebyly tedy splněny podmínky řádného projednání věci, ať už by šlo o projednání v rámci ústního jednání za podmínek § 49 správního řádu, nebo mimo ústní jednání za podmínek dle § 51 odst. 2 a § 53 odst. 6 správního řádu, K povinnosti správních orgánů vyrozumět obviněného o provádění dokazování mimo ústní jednání, k podmínkám využitelnosti důkazů provedených mimo jednání i k povinnosti pořídit protokol a žalobce odkazuje na výklad judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) a krajských soudů, ale též Ústavního soudu a souvisejícího výkladu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

4. Žalobce dále namítá, že žalovaný nevypořádal jeho odvolací námitku, která spočívala v tom, že ve věci nebylo provedeno dokazování, a pokud ano, tak v jeho nepřítomnosti. K tomu cituje část odůvodnění ze str. 3 napadeného rozhodnutí, ve které žalovaný uvedl, proč nebylo ze strany správního orgánu I. stupně přistoupeno k dalšímu dokazování. Tím však žalovaný nevysvětlil, zda a kdy bylo v řízení na prvním stupni provedeno dokazování, a pokud ano, tak v čem spočívalo, a zda bylo provedeno v přítomnosti či nepřítomnosti žalobce, a pokud v nepřítomnosti, tak proč byl takový postup shledán za správný a zákonný. V důsledku tohoto nereagování na explicitně vznesenou považuje žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, argumentuje přitom výkladem judikatury NSS a krajských soudů týkající se výkladu pojmu nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.

5. Žalovaný s žalobou nesouhlasí. Ve vyjádření k žalobě podrobně popisuje skutkovou stránku věci a vysvětluje, proč lze mít přestupek za spolehlivě prokázaný. Současně poukazuje na procesní pasivitu žalobce, za něhož si v průběhu správního řízení nebylo možno domýšlet neuplatnění argumenty. Žalobu navrhuje zamítnout.

6. Při ústním jednání konaném u zdejšího soudu dne 8. 4. 2024 žalovaný odkázal na své vyjádření, žalobce se z účasti na jednání omluvil.

IV. Posouzení věci soudem

7. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného [§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)].

8. Soud zdůrazňuje, že i v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým byl uložen správní trest za přestupek, přezkoumává napadené rozhodnutí dle § 75 odst. 2 s. ř. s. pouze v mezích žalobních bodů uplatněných ve lhůtě pro podání žaloby, a tudíž nepřihlíží k žalobcem neuplatněným důvodům nezákonnosti napadeného rozhodnutí (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 18. 2. 2020, č. j. 10 As 156/2018–110, č. 4007/2020 Sb. NSS, odst. 39). To je ve vztahu k nyní posuzované věci významné, neboť ze strany žalobce byly uplatněny toliko dva žalobní body, jež jsou navíc do značné míry provázány. Žalobce jednak zpochybňuje možnost správních orgánů obou stupňů vycházet z podkladů poskytnutých městskou policií, neboť ve věci neproběhlo ústní jednání a ani nebyly splněny podmínky pro provádění dokazování mimo ústní jednání, a dále že tento nedostatek namítal již v odvolacím řízení, avšak tato námitka zůstala oslyšena. Jde tedy pouze o žalobní body brojící proti otázkám procesního charakteru. V rámci žaloby naproti tomu nejsou přímo zpochybňovány vlastní skutkové závěry, které správní orgány učinily ze shromážděných důkazů. Stejně tak nebyla ani zpochybňována právní kvalifikace skutku, otázka zavinění či uložené sankce. Soud tudíž neměl prostor se těmito otázkami zabývat, neboť předmět přezkumu je vymezen jediným žalobním bodem brojícím proti způsobu provedení výslechu zasahujícího policisty dožádaným správním orgánem.

9. Žaloba je částečně důvodná.

10. Jak plyne z obsahu správního spisu, před vydáním prvostupňového rozhodnutí učinil správní orgánu I. stupně vůči žalobci pouze jediný procesní úkon: Přípisem ze dne 26. 3. 2023, č. j. MUCE 108012/2023 OP/FiDa, mu oznámil zahájení přestupkového řízení, a v rámci toho jej jednak poučil, že s odkazem na § 80 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky neshledává důvod pro nařízení ústního jednání, a druhak jej s odkazem na § 36 odst. 3 správního řádu vyzval k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, k čemuž mu stanovil lhůtu 10 dnů. Dalším navazujícím úkonem ze strany správního orgánu I. stupně již bylo vydání prvostupňového rozhodnutí.

11. Ve shora zmiňovaném přípise ze dne 26. 3. 2023 naproti tomu není obsaženo žádné vyrozumění o tom, že důkazy budou prováděny mimo ústní jednání. Jak přitom plyne z § 51 odst. 2 správního řádu „[o] provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí–li nebezpečí z prodlení. Tuto povinnost nemá správní orgán vůči účastníkovi, který se vzdal práva účasti při dokazování.“ Z obsahu správního spisu však nelze dovodit, že by v předmětné věci hrozilo nebezpečí z prodlení, stejně tak ze strany žalobce nebylo učiněno žádné podání, jímž by se práva na účast při dokazování vzdal. Soud proto přisvědčuje žalobci, že skutečně řádně nebyl vyrozuměn o provádění dokazování mimo ústní jednání, a tudíž k tomuto způsobu dokazování nebyly splněny podmínky.

12. Stejně tak není ve správním spise žádný protokol o provádění dokazování listinou mimo jednání ve smyslu § 18 odst. 1 správního řádu, podle něhož „[o] ústním jednání (§ 49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol. Kromě protokolu lze též pořídit obrazový nebo zvukový záznam.“ Judikatura sice opakovaně dovodila, že provedení důkazu listinou mimo ústní jednání lze provést i tak, že se listina vloží do správního spisu, přičemž pokud je takto založená listina součástí spisu po celou dobu správního řízení a účastník má možnost se s ní seznámit, lze z ní vycházet jako z důkazu, aniž by se o provedení důkazu listinou vyhotovoval úřední záznam či protokol (viz například rozsudky NSS ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011–163, ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011–51, a ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014–25). V nyní posuzované věci však mezi podklady poskytnutými městskou policií nebyly pouze listiny, ale též CD s videozáznamem. Na tento druh důkazního prostředku však nelze použít zjednodušený postup spočívající v prostém založení do spisu, který se vztahuje pouze na dokazování listinami. Pokud tedy správní orgán I. stupně při hodnocení skutkového stavu vycházel též z obsahu videozáznamu (viz str. 2 prvostupňového rozhodnutí), nezbylo mu než o provedení tohoto důkazu sepsat protokol dle § 18 odst. 1 správního řádu. To však neučinil, proto i v tomto rozsahu zatížil řízení vadou.

13. S ohledem na uvedené tedy dává soud žalobci za pravdu, že v řízení na prvním stupni skutečně nebyly zcela splněny podmínky pro provádění dokazování mimo ústní jednání, neboť správní orgán I. stupně jednak o tomto způsobu dokazování nevyrozuměl žalobce, a jednak nepořídil o dokazování protokol, třebaže mezi důkazními prostředky nebyly pouze listiny. Tento nedostatek nebyl v odvolacím řízení ze strany žalovaného nijak zkorigován. V tomto směru tedy bylo řízení před správními orgány obou stupňů zatíženo procesní vadou.

14. Soud si však musel položit otázku, zda shora popsaná procesní vada je skutečnou vadou podstatnou, tedy zda by i bez této vady byl obsah napadeného či prvostupňového rozhodnutí odlišný. Jak totiž dovodila judikatura, „zrušit rozhodnutí pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem je třeba tehdy, je–li rozumně představitelné, a to i jen jako jedna z více variant toho, k čemu všemu mohlo uvedené porušení ve spojení s dalším navazujícím vývojem řízení vést, že obsah rozhodnutí o věci samé by byl v důsledku tohoto porušení jiný, a navíc nejen jiný, ale současně i nezákonný, než pokud by k porušení nedošlo“ (podle rozsudku NSS ze dne 22. 3. 2017, č. j. 2 As 322/2016–39, odst. 24; dále srov. též rozsudky NSS ze dne 4. 6. 2003, č. j. 6 A 12/2001–51, č. 23/2003 Sb. NSS, ze dne 18. 3. 2004, č. j. 6 A 51/2001–30, č. 494/2005 Sb. NSS).

15. Soud shledal, že vada spočívající v nedostatku podmínek pro provádění dokazování v tomto konkrétním případě vliv na posouzení věci samé neměla, a to ze tří důvodů:

16. Za prvé, žalobce měl možnost se se všemi důkazními prostředky dostatečně seznámit. Jak totiž plyne z obsahu správního spisu, dne 10. 7. 2023 žalobce prostřednictvím svého tehdejšího zmocněnce Mgr. Z. B. (resp. jeho substituta O. S.) využil možnosti nahlédnout do spisu, a současně si pořídil jeho kopii a obsah videozáznamu na CD si stáhl na flash disk (viz protokol o nahlížení ze dne 10. 7. 2023, č. j. MUCE 113864/2023 OP/FiDa). V době zmiňovaného nahlížení do spisu a pořizování jeho kopie přitom byly jeho součástí veškeré podklady poskytnuté městskou policií. Po tomto nahlížení již do správního spisu nebyl založen žádný další podklad, dalším navazujícím úkonem správního orgánu I. stupně již bylo vydání prvostupňového rozhodnutí. Žalobce tedy nejpozději od data 10. 7. 2023 objektivně disponoval znalostí všech důkazních prostředků, z nichž následně správní orgán I. stupně při hodnocení skutkového stavu vycházel (viz str. 2 prvostupňového rozhodnutí). K žádnému z nich se přitom ve stanovené lhůtě nijak nevyjádřil, nikdy nezpochybňoval jejich obsah či věrohodnost. Za této situace by vyrozumívání o provádění dokazování mimo jednání bylo již ryze formálním úkonem, který by z hlediska materiální ochrany práv účastníka řízení neměl žádný význam a žalobci by nebyl nijak ku prospěchu, neboť by mu nepřinesl žádný poznatek nad rámec toho, čímž již objektivně (třebaže prostřednictvím bývalého zmocněnce) disponoval.

17. Za druhé, mezi podklady zaslanými městskou policí byly převážně listiny, ve vztahu k nimž bylo možno aplikovat zjednodušený způsob dokazování prostým založením do spisu bez nutnosti vyhotovovat protokol (viz odst. 12 výše a tam citovanou judikaturu). Jak již bylo uvedeno, jediný důkazní prostředek, ve vztahu k němuž tento způsob použít nešlo, bylo CD s videozáznamem. Pomine–li soud skutečnost, že žalobce měl obsah tohoto CD k dispozici, neboť substitut 18. Sodu nicméně konstatuje, že předmětný videozáznam zachycuje toliko jízdu žalobcova vozidla, jeho následné zastavení na čerpací stanici, vystoupení řidiče z vozidla a jeho komunikaci se strážníkem městské policie. Tytéž události jsou však zachyceny rovněž na připojených fotografiích. Zmiňovaný videozáznam tedy nezachycuje nic zásadně odlišného, než co paralelně zachycují i fotografie, které mají povahu listin a ve vztahu k nimž lze uplatnit dokazování prostým založením do spisu. Jinak řečeno, i kdyby nebylo možno z předmětného videozáznamu vycházet kvůli absenci protokolu dle § 18 správního řádu, tak rozhodné skutkové okolnosti jsou stále dostatečně zachyceny na fotografiích, z nichž coby listin bylo možno vycházet jen na základě prostého založení do spisu, tedy i bez vyhotovení protokolu. Nadto nelze pominout, že žalobce měl obsah zmiňovaného CD objektivně k dispozici, neboť substitut jeho tehdejšího zmocněnce si jej stáhl na flash (viz protokol o nahlížení do spisu ze dne 10. 7. 2023, č. j. MUCE 113864/2023 OP/FiDa). Nutno opět připomenout, že žalobce nikdy (ani v řízení před správními orgány, ani v řízení před soudem) nerozporoval obsah konkrétních listin či obsahu videozáznamu, ani nezpochybňoval konkrétní skutkové závěry z nich plynoucí.

19. A konečně za třetí, žalobce se nedostavil k nařízenému ústnímu jednání v řízení před soudem, při němž shrnut obsah správního spisu včetně podkladů pro vydání napadeného rozhodnutí. Žalobce měl tedy jedinečnou možnost se k podkladům pro vydání napadeného (i prvostupňového) rozhodnutí vyjádřit a případně polemizovat s jejich správností. Této možnosti však nevyužil, dokonce se z ústního jednání omluvil a vyslovil souhlas s projednáním věci v jeho nepřítomnosti (viz podání žalobce ze dne 5. 4. 2024 založené na č. l. 26 soudního spisu). Žalobce se tak na jednu stranu dovolává práva na projednání věci ve své přítomnosti a práva vyjádřit se k prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, avšak jakmile dostane k výkonu tohoto základního práva příležitost, tak na její využití rezignuje. Spojí–li se tento žalobcův přístup v řízení soudním do kontextu s jeho přístupem v řízení před správními orgány, v němž namítal pouze neprovedení dokazování, aniž by současně jakkoli zpochybňoval skutková zjištění či navazující právní kvalifikaci, nelze než konstatovat, že žalobci jde spíše jen o kvalitu administrativního procesu jako takovou, a nikoliv o reálnou ochranu jeho vlastních veřejných subjektivních práv. Takový přístup se však míjí s podstatou ochrany poskytované soudy ve správním soudnictví (§ 2 s. ř. s. ve vazbě na závěry usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005–86, č. 1764/2009 Sb. NSS, odst. 34; obdobně srov. též rozsudky NSS ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 As 238/2015–38, ze dne 12. 8. 2010, č. j. 7 As 9/2010–255, ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 129/2014–35, ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 As 238/2015–38, či ze dne 27. 1. 2020, č. j. 4 As 340/2019–52).

20. S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru, že vada v řízení před správními orgány spočívající v nedostatečném splnění podmínek pro dokazování mimo jednání nepředstavovala v tomto konkrétním případě vadou takové intenzity, aby se jednalo o podstatnou vadu řízení mající vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Předmětný žalobní bod je i navzdory své formální důvodnosti ve skutečnosti bez jakéhokoli materiálního obsahu.

21. S nedůvodností zmiňovaného žalobního bodu úzce souvisí i nedůvodnost navazujícího dalšího (byť z hlediska koncipování žaloby prvního) žalobního bodu, v němž je namítáno, že se žalovaný nevypořádal odvolací námitkou, že „[v]e věci nebylo provedeno dokazování, a pokud ano, tak nezákonně a v nepřítomnosti odvolatele, což zakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí“ (viz str. 3 žalobcova nedatovaného podání uvozeného jako doplnění odvolání, jež bylo dne 1. 9. 2023 doručeno do podatelny správního orgánu I. stupně). K tomu soud konstatuje, že šlo o odvolací námitku argumentačně velmi stručnou, omezenou toliko na poukaz o absenci dokazování, případně na jeho provádění v žalobcově nepřítomnosti. Vůči takto obecně koncipované odvolací námitce lze považovat za adekvátní odpověď žalovaného ve druhém odstavci na str. 3 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný vysvětlil, že žalobcův zmocněnec díky seznámení se spisovým materiálem disponoval stejnými podklady jako správní orgán I. stupně a že veškeré podklady pro vydání rozhodnutí byly opatřeny v rámci šetření městské policie. Jakkoli soud považuje zmiňovanou část odůvodnění napadeného rozhodnutí za argumentačně neobratnou a nepříliš přesvědčivou, tak současně ji hodnotí za věcně správnou a za adekvátní k obecně koncipované odvolací námitce. Poukazuje–li žalobce na to, že žalovaný nijak nevysvětlil, zda a kdy bylo v řízení na prvním stupni provedeno dokazování, v čem spočívalo, zda bylo provedeno v přítomnosti či nepřítomnosti žalobce, a pokud v nepřítomnosti, tak proč byl takový postup shledán za správný a zákonný, pak soud konstatuje, že tyto požadavky na kvalitu vypořádání uplatněné odvolací námitky přesahují její skutečný obsah. Soud proto uzavírá, že žalobní bod brojící proti nevypořádání příslušné odvolací námitky je rovněž nedůvodný.

V. Závěr a náklady řízení

22. S ohledem na výše uvedené – a vzhledem k absenci jiných relevantních žalobních bodů (viz odst. 8 výše) – soud podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I).

23. O nákladech řízení účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebyl procesně úspěšný. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly (výrok II).

Poučení

I. Vymezení věci II. Obsah napadeného rozhodnutí III. Obsah podání účastníků IV. Posouzení věci soudem V. Závěr a náklady řízení