50 A 102/2018 - 81

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobkyně: M. P., bytem zastoupena Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2018, čj. X takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou doručenou krajskému soudu dne 20. 12. 2018 se žalobkyně domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým žalovaná rozhodla o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 24. 7. 2018, čj. OAM-994- 27/ZR-2014. Ministerstvo vnitra jako prvoinstanční orgán rozhodlo výrokem I., že povolení k trvalému pobytu se ruší dle § 87l odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., zákona o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a výrokem II. na základě § 50 dost. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců se cizince uděluje výjezdní příkaz na 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Žalovaná následně jako odvolací orgán výrok I. změnila tak, že: „[v]ýše jmenované cizince se platnost jejího povolení k trvalému pobytu ruší podle ustanovení § 87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb.“ a v ostatním napadené rozhodnutí potvrdila.

II. Shrnutí žaloby

2. Ministerstvo vnitra České republiky dne 20. 5. 2014 zahájilo proti žalobkyni z moci úřední řízení ve věci zrušení trvalého pobytu na území České republiky podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, s tím, že žalobkyně ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušuje veřejný pořádek a toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska zásahu do jejího soukromého nebo rodinného života. Dne 27. 5. 2014 ministerstvo vnitra řízení rozšířilo o důvod § 87l odst. písm. c) zákona o pobytu cizinců z důvodu účelového uzavření manželství s panem J. P. (nar. ...), a tím došlo k obcházení zákona s úmyslem získání povolení k trvalému pobytu; s tímto závěrem se však žalovaná neztotožnila a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v této souvislosti změnila.

3. Žalobkyně byla odsouzena trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 8 T 205/2013, pro přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky dle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na 24 měsíců.

4. Dále byla žalobkyně pravomocně odsouzena rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 14 To 61/2017, pro spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 2 let s podmíněným odkladem na dobu 3 let, a k peněžitému trestu v celkové výši 100 000 Kč a k trestu zákazu činnosti spočívajícím ve výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a dále zákazu jakékoli práce pro obchodní korporaci provádějící zprostředkování zaměstnání na území České republiky nebo z území České republiky do zahraničí a ze zahraničí na území České republiky na dobu 5 let. Od té doby žalobkyně uhradila peněžitý trest, dodržuje uložený zákaz činnosti a podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody.

5. Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí zcela pomíjí a nečiní žádný rozdíl mezi pravomocným a nepravomocným rozhodnutím soudu, když se současně odvolává na nepravomocné rozhodnutí Okresního soudu v Táboře tzv. „ve spojení“ s pravomocným a vykonatelným rozhodnutím krajského soudu a zcela účelově uvádí jen ta tvrzení ministerstva vnitra, která konvenují s jejími názory.

6. Žalovaná se jako odvolací orgán vůbec nezabývala otázkou přiměřenosti svého rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců, stejně tak jako i další orgány azylové a migrační politiky před ní. Žalovaná v rámci odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné tvrdí, že zrušení trvalého pobytu na území České republiky žalobkyni nijak nezasáhne do rodinného a soukromého života a to i přes délku jejího pobytu v České republice, který činí více jak 20 let (od listopadu 1996). Spokojila se přitom s konstatováním, že žalobkyně nemá na území České republiky žádné vazby a je rozvedená. Žalobkyně přitom již několik let udržuje vztah s panem J. P., nar. X a jejich vztah lze označit za vztah druha a družky. V Příbrami žije sestra žalobkyně, S. P., se kterou se žalobkyně rovněž stýká. Dcera žalobkyně žije s celou svoji rodinou v Rakousku, kde ji žalobkyně navštěvuje. Se zbývající částí rodiny na Ukrajině udržuje žalobkyně vztah jen sporadicky, jedenkrát do roka, vzájemné vztahy žalobkyně se synem nejsou dobré. Žalobkyně trpí dlouhodobými kardiálními obtížemi, pro které užívá léky a chodí pravidelně po půl roce na kontroly k lékaři.

7. Na základě výše uvedeného se žalobkyně domnívá, že rozhodnutí žalované je v rozporu s čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, neboť nebylo přihlédnuto ke všem individuálním okolnostem žalobkyně a její celkové životní situaci. Pokud správní orgán zvažuje narušení veřejného pořádku ve smyslu § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, musí zohlednit též, kdy k této trestné činnosti došlo, jaká doba od spáchání trestného činu uplynula a zda držitel povolení k trvalému pobytu od té doby vede řádný život. Žalovaná navrhuje, aby soud zrušil rozhodnutí žalovaného a uložil žalobkyni nahradit náklady řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

8. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 1. 2. 2019 uvedla, že se zcela ztotožňuje se skutkovými zjištěními i právní kvalifikací předcházejících rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Námitky žalobkyně shledává jako nedůvodné, ze spisového materiálu nevyplývají žádné nové skutečnosti uváděné žalobkyní. V podrobnostech tak žalovaná odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí.

9. K jednotlivým žalobním námitkám pak žalovaná dodává, že své rozhodnutí postavila na naplnění důvodů § 87 l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, nikoli na naplnění důvodů § 87l odst. 1 písm. c) téhož zákona, které svým rozhodnutím dokonce zrušila. Argumentace odsouzením žalobkyně rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 3T 142/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 14 To 61/2017, byla zcela na místě, neboť krajský soud svým rozsudkem na základě odvolání žalobkyně zrušil celý výkon o trestu uvedený v rozsudku okresního soudu a nově o trestu rozhodl, výrok o vině uvedený v rozsudku okresního soudu však zůstal zachován. Žalovaná tedy v případě žalobkyně vycházela z obou výše uvedených rozsudků.

10. Žalovaná uvádí, že z jejího rozhodnutí je zřejmé, že argumentační tvrzení jí ze strany žalobkyně přičítané (konkrétně „pokud by soud přistoupil ke stejným závěrům jako MV ČR, uložil by žalobkyni přísnější trest a popřípadě trest vyhoštění “), nepoužila žalovaná jako svou argumentaci, neboť se jednalo o argumentaci samotné žalobkyně uvedenou v odůvodnění odvolání.

11. Žalobkyně neuvedla v odvolání žádné námitky, jimiž by tvrdila, že rozhodnutí Ministerstva vnitra vyvolá nepřiměřený dopad do jejích rodinných a soukromých vazeb na území České republiky, stejně tak neuvedla žádné takové skutečnosti před vydáním rozhodnutí ministerstva vnitra, a to ani ohledně jejího vztahu s panem J. P., či její vazby k sestře a její rodině. Na správních orgánech nelze požadovat, aby z vlastní iniciativy pátraly po vazbách cizince na území, k tomu žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2011, čj. 8 As 32/2011-60, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2016, čj. 2 Azs 271/2015-38. K přezkoumávání věku žalobkyně a jejího zdravotního stavu pak žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, čj. 8 As 109/2013-34. Pro úplnost poznamenává, že skutečnost, že žalobkyně udržuje rodinné vazby na své děti pobývající mimo území návštěvami v místě jejich zahraničního bydliště, pouze zesiluje stav, kdy napadené rozhodnutí neznamená přiměřený dopad do rodinného a soukromého života žalobkyně.

12. Chování žalobkyně po jejím posledním odsouzení nelze považovat za důvod, pro který by bylo možné odhlédnout od naplnění důvodů pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu, neboť to nic nemění na závažnosti trestné činnosti žalobkyně, k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, čj. 10 Azs 312/2016-59. S ohledem na shora uvedené tak žalovaná navrhuje, aby krajský soud žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s., s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

13. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

14. Žaloba není důvodná.

15. Podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo vnitra rozhodnutím zruší povolení k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, není-li zahájeno řízení o správním vyhoštění; a to za současného splnění podmínky, že rozhodnutí bude přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života.

16. Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010-151, č. 2420/2011 Sb. NSS, vyplývá, že „[n]arušením veřejného pořádku může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES). I v takovém případě je však potřeba zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci“. Jakkoli Nejvyšší správní soud vyslovil uvedený závěr v souvislosti s výkladem § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců upravujícím problematiku vyhoštění, vzhledem k obdobné intenzitě zásahu do právní sféry cizince v případě zrušení trvalého pobytu a vydání výjezdního příkazu jej lze zcela aplikovat i v nyní projednávané věci.

17. Z obsahu správního spisu vyplývá, že trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 8 T 205/2013, byla žalobkyně uznána vinou tím, že v době od 27. 7. 2007 do 16. 5. 2013 se zištným záměrem zprostředkovávala pro osoby s ukrajinským státním občanstvím (R. T., nar. X a L. P., nar. X) vydání o rozhodnutí o povolení pobytu v České republice, tedy v úmyslu spáchat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch pomáhala jinému k neoprávněnému pobytu na území České Republiky, a spáchala takový čin opětovně, čímž se dopustila přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky dle § 341 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku.

18. V druhém případě byla žalobkyně rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 3T 142/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 14 To 61/2017, odsouzena pro spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Tuto činnost dle rozsudku Okresního soudu v Táboře páchala v době od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2013, resp. 19. 8. 2008 do 31. 12. 2010. Žalovaná správně uvedla, že Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře se ztotožnil se skutkovými a právními závěry Okresního soudu v Táboře s vyslovením viny a zasahoval pouze do výroku o uloženém trestu. Odkaz správních orgánů na toto prvoinstanční rozhodnutí je tudíž zcela relevantní.

19. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně se dopouštěla trestné činnosti na území České republiky dlouhodobě a opakovaně. Jestliže žalobkyně žije na území České republiky přes dvacet let a z toho se téměř šest let dopouštěla trestné činnosti, svědčí to o žalobčině nedostatečném respektu k právnímu řádu České republiky. Právě zmíněná dlouhodobost a opakovanost významným způsobem prohlubuje intenzitu narušení veřejného pořádku (nejedná se totiž pouze o ojedinělé excesy, nýbrž o systematické protiprávní jednání s cílem vlastního obohacení). Zároveň se v druhém případě žalobkyně dopustila trestného činu, který trestní zákoník klasifikuje jako zločin, tedy typově závažnější formu trestné činnosti (§ 14 trestního zákoníku). Takové jednání tudíž představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Krajský soud tedy neshledává, že by chování žalobkyně dávalo do budoucna dostatečné záruky pro to, aby žalobkyně vedla na území České republiky spořádaný život neohrožující důležité zájmy celé společnosti.

20. Krajský soud dále přistoupil k posouzení námitky žalobkyně, dle níž rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu představuje nepřiměřený zásah do jejího soukromého rodinného života.

21. Dle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že „[p]ři posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.“ 22. Podmínkou přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již opakovaně zabýval (srov. např. rozsudek ze dne 19. 4. 2012, čj. 7 As 6/2012-29, shora citovaný rozsudek čj. 8 As 32/2011-60, nebo rozsudek ze dne 18. 4. 2008, čj. 2 As 19/2008-75). V této oblasti existuje i bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která stanoví řadu kritérií pro posuzování souladu zásahů do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v cizineckých věcech. V tomto ohledu lze poukázat například na rozsudky ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, Reports 2006-I, a ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 50435/99 (nutno podotknout, že v obou těchto případech hrála významnou roli skutečnost, že cizinky pobývaly na území hostitelské země spolu se svými dětmi, které zde již byly integrovány).

23. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře zformoval výčet faktorů, které je třeba brát v potaz při posuzování otázky přiměřenosti ve věcech pobytu cizinců. Jsou jimi: „(1) povaha a závažnost dotčeného veřejného zájmu (např. závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizince); (2) délka pobytu cizince v hostitelském státě; (3) doba, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby; (4) stěžovatelova rodinná situace (např. doba trvání manželství a jiné faktory vyjadřující efektivnost rodinného života páru); (5) počet nezletilých dětí a jejich věk; (6) rozsah, v jakém by byl soukromý a/nebo rodinný život cizince narušen (tj. vliv na ekonomický, osobní a rodinný život jednotlivce, včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo zůstat v hostitelském členském státě na základě samostatného pobytového oprávnění); (7) rozsah a intenzita vazeb na hostitelský stát (příbuzní, návštěvy, jazykové znalosti apod.); (8) imigrační historie dotčených osob (např. porušení imigračních pravidel v minulosti); a (9) věk a zdravotní stav dotčeného cizince [srov. zejména Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, rozsudek, 31. 1. 2006, č. 50435/99, § 39; a Üner proti Nizozemsku, rozsudek velkého senátu, 18. 10. 2006, č. 46410/99, body 57-58]. Tato kritéria byla vytvořena primárně v souvislosti s přezkumem vyhoštění cizinců, nicméně Nejvyšší správní soud je považuje – po patřičné úpravě – za aplikovatelná i na rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, čj. 8 As 68/2012- 39).

24. Žalovaná v tomto ohledu ovšem správně poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 109/2013-34, dle něhož „[u]stanovení § 174a zákona o pobytu cizinců obsahuje výčet kritérií, které je nutno vážit při rozhodování o možnosti správního vyhoštění cizince. Správní orgán musí vedle jednotlivých aspektů obsažených v § 174a zákona o pobytu cizinců zohlednit i další obdobná kritéria, budou-li v konkrétním řízení zjištěna. Správní orgán nemusí všech jedenáct kritérií v rozhodnutí výslovně vyjmenovávat. Je však třeba trvat na požadavku, aby z rozhodnutí bylo zřejmé, že ve vztahu k nim činil skutková zjištění a posuzoval je. To na druhou stranu neznamená, že by bylo třeba u některých kritérií předjímat jejich případný dopad na rozhodnutí. Cizinec může být např. ve věku, který sám o sobě nedává jakýkoli důvod považovat správní rozhodnutí právě proto za specifické. Sám rovněž ve správním řízení nesdělí žádné specifické skutečnosti ohledně vlastního věku. Není pak žádného důvodu považovat správní rozhodnutí za nezákonné jenom proto, že správní orgán výslovně neuvedl, že kritérium k věku cizince nebylo v řízení zjištěno nic, co by bylo třeba samostatně hodnotit. Obdobně je tomu v případě zdravotního stavu cizince.“ 25. Tvrzení žalobkyně, dle něhož se správní orgány dostatečně nezabývaly vyhodnocením přiměřenosti ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců krajský soud nepřisvědčil. Správní orgán prvního stupně se na stranách 7 a 8 svého rozhodnutí dostatečně vypořádal s dopady rozhodnutí do žalobčina soukromého a rodinného života, s přihlédnutím k jemu známým okolnostem. Žalobkyně v průběhu správního řízení neuvedla žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly nepřiměřený dopad zrušení povolení k trvalému pobytu do jejích rodinných a soukromých vazeb na území České republiky, přestože měla možnost v průběhu správního řízení nahlížet do spisu a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, což ostatně prostřednictvím svého zástupce také učinila. Žádné takové okolnosti netvrdila následně ani v podaném odvolání.

26. Přestože bylo správní řízení o zrušení platnosti povolení k pobytu dle § 87l zákona o pobytu cizinců zahájeno z moci úřední, nelze po příslušném správním orgánu požadovat, aby pouze z vlastní iniciativy vyhledával všechny relevantní důkazy, které by případně prokazovaly skutečnosti svědčící ve prospěch žalobkyně, tedy rovněž nepřiměřenost tvrzeného zásahu do jejího soukromého a rodinného života, pokud sama žalobkyně takové skutečnosti ani neoznačí. Bylo tedy na samotné žalobkyni, aby přesvědčivým způsobem tvrdila, resp. nabídla důkazy o tom, že v jejím případě existuje překážka bránící vydání správního rozhodnutí (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2011, čj. 8 As 32/2011-60). V této souvislosti soud odkazuje také na rozsudek ze dne 29. 4. 2009, čj. 5 As 101/2008-63, v němž uvedl, že „[n]ezbytným předpokladem pro to, aby správní orgán aplikaci ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců vážil, je však skutečnost, že existenci rodiny bude sám vyhošťovaný cizinec tvrdit, neboť účelem předmětného ustanovení je právě ochrana jeho práva na rodinný či soukromý život. Pokud se jedná o cizince plnoletého, způsobilého k právním úkonům, jak je tomu i v posuzovaném případě, je pouze na něm, aby se ochrany práva na rodinný život domáhal.“ Ačkoliv se v této věci jednalo o přezkum rozhodnutí o správním vyhoštění, lze uvedené závěry ohledně břemene tvrzení cizince obdobně aplikovat i v nyní projednávané věci.

27. Žalobní tvrzení přitom nevedou krajský soud k závěru o nepřiměřeném dopadu napadeného rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života. Žalobkyně sice žije na území České republiky již dlouhou dobu, avšak stále má však vazby i ve svém domovském státě, ani jedno z jejích dětí se nenachází na území České republiky, dospělou dceru s její rodinou žalobkyně pravidelně navštěvuje v Rakousku. Nelze taktéž přehlédnout, že žalobkyně uplatnila tvrzení existence družského vztahu s panem J. P. až v samotné žalobě. Je přitom s podivem, že by takto – z jejího pohledu významnou – skutečnost neuvedla již v průběhu správního řízení, a to tím spíše za situace, kdy byla již v jeho průběhu zastoupena advokátem a relevance této skutečnosti pro posouzení věci jí tudíž musela být známa. Uvedené tvrzení proto považuje krajský soud za zcela účelové. Nicméně i v případě, že by krajský soud považoval existenci tohoto vztahu za prokázanou, stále se na druhé misce vah nachází skutečnost, že žalobkyně se dopustila trestné činnosti na území České republiky opakovaně, a to navíc trestné činnosti dlouhodobé povahy (v řádu let).

28. Žalobkyně spolu s žalobou předložila lékařskou zprávu MUDr. W. ze dne 18. 12. 2018 (byla tedy vyhotovena až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí). Není přitom zřejmé, k podpoře jakého žalobního tvrzení tento důkazní návrh směřuje. V žalobě totiž v tomto ohledu pouze namítla, že se žalovaná jejím zdravotním stavem nezabývala. Žalobkyně sama však v průběhu správního řízení žádné tvrzení týkající se jejího zdravotního stavu neuplatnila. Správní orgány tudíž ve světle shora uvedeného nepochybily, pokud se otázkou zdravotního stavu žalobkyně výslovně nezabývaly. Žalobkyně neuvedla, že by snad její zdravotní stav znemožňoval její vycestování do země původu nebo že by jí v zemi původu nemohla být poskytnuta adekvátní zdravotní péče. Z tohoto důvodu krajský soud považoval za nadbytečné provést uvedenou lékařskou zprávu coby důkaz.

29. Krajský soud dále poznamenává, že žalobkyně v řízení před soudem opakovaně (neúspěšně) žádala o přiznání odkladného účinku žaloby. Vzhledem k tomu, že argumentace obsažená v těchto podáních se týká posouzení totožné právní otázky jako samotná žaloba (zásah do žalobčina soukromého a rodinného života), a nelze je tudíž zcela oddělit, považuje krajský soud za vhodné se s ní alespoň ve stručnosti taktéž vypořádat.

30. Žalobkyně v souvislosti s opakovaným návrhem na přiznání odkladného účinku žaloby ze dne 25. 2. 2019 (sic!), přiložila řadu čestných prohlášení různých osob, s nimiž žalobkyně údajně v České republice udržuje přátelské vztahy. Uvedená čestná prohlášení krajský soud vyhodnotil jako ryze účelové dokumenty, neboť žalobkyni nic nebránilo, aby je předložila již v průběhu správního řízení nebo alespoň současně s podáním žaloby. Nadto v žalobě samotné (ani předcházejícím správním řízení) se o existenci jakýchkoli přátelských vztahů na území České republiky vůbec nezmiňuje. Jedná se tedy o skutkové novum, které žalobkyně uplatnila až po uplynutí lhůty pro podání správní žaloby; krajský soud k němu proto ani nemohl přihlížet (§ 71 odst. 2 věta druhá s. ř. s.). I kdyby však z těchto čestných prohlášení krajský soud vycházel, ani případná existence jimi deklarovaných přátelských vztahů nepřeváží nad dlouhodobým a systematickým porušováním právního řádu České republiky ze strany žalobkyně. Krajský soud proto nepovažoval za nutné provádět uvedenými čestnými prohlášeními dokazování.

31. Žalobkyně spolu s opakovaným návrhem na přiznání odkladného účinku žaloby ze dne 25. 2. 2019 předložila dále potvrzení Ministerstva vnitra o podání pobytové žádosti ze dne 20. 2. 2019 a překlad potvrzení Velvyslanectví Ukrajiny v České republice ze dne 27. 12. 2018, dle něhož je žalobkyně zapsána v jeho trvalé evidenci. Tyto dokumenty ovšem z povahy věci nic o existenci žalobčina soukromého a rodinného života na území České republiky nevypovídají. Již proto nebylo nutné provést těmito dokumenty důkaz.

32. K druhému opakovanému návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě ze dne 23. 5. 2019 pak žalobkyně předložila posudek o invaliditě ze dne 7. 9. 2012, dle něhož je J. P. invalidní v prvním stupni. Současné s tím žalobkyně uvedla, že je pro svého druha nenahraditelnou oporou, neboť má sníženou pohyblivost. Taktéž toto tvrzení představuje nepřípustné rozšíření žalobních bodů a krajský soud se jím proto s ohledem na dikci (§ 71 odst. 2 věty druhá s. ř. s. nezabýval).

33. O návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě ze dne 23. 5. 2019 soud vzhledem k vydání rozhodnutí ve věci samé již nerozhodoval.

V. Závěr a náklady řízení

34. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení