50 A 15/2016 - 33

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobce Ing. L.C., bytem X, proti žalovanému Krajskému úřadu Kraje Vysočina, se sídlem Jihlava, Žižkova 57, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2016, čj. KUJI 31347/2016, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 12. 4. 2016, čj. KUJI 31347/2016 se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3.000,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 8. 6. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „soud“) se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2016, čj. KUJI 31347/2016, kterým bylo dle § 92 odst. 1 správního řádu pro nepřípustnost zamítnuto odvolání žalobce podané proti rozhodnutí o umístění stavby vydanému Městským úřadem Počátky dne 28. 4. 2015, čj. 14-267-4/2015/st, jímž prvostupňový správní orgán dle §79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v účinném znění (dále též „stavební zákon) a § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu (dále též „územní vyhláška“) vydal rozhodnutí o umístění stavby Skladové a distribuční centrum Počátky-přístavba chladíren (dále též „stavba“) na pozemcích st. p. 671, 1228 a parc. č. 3452/3 v katastrálním území Počátky (dále též „územní rozhodnutí“). Dále se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2016, čj. KUJI 31373/2016, kterým bylo dle § 92 odst. 1 správního řádu pro nepřípustnost zamítnuto odvolání žalobce podané proti stavebnímu povolení vydanému Městským úřadem Počátky dne 8. 9. 2015, čj. 41-733-4/2015/st, jímž prvostupňový správní orgán dle § 115 stavebního zákona a § 5 a § 6 vyhlášky č. 526/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona ve věcech stavebního řádu (dále též „stavební vyhláška“) vydal stavební povolení na stavbu Chladírenské sklady-Počátky na pozemcích st. p. 671, 1228 a parc. č. 3452/3 v katastrálním území Počátky (dále též „stavební povolení“). Usnesením zdejšího soudu ze dne 9. 6. 2016, čj. 50A 15/2016 – 15 bylo rozhodnuto o vyloučení žaloby proti rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 12. 4. 2016, čj. KUJI 31373/2016 k samostatnému projednání. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2016, čj. KUJI 31347/2016 (dále též „napadené rozhodnutí“) včas podanou žalobou a navrhl napadené rozhodnutí, včetně souvisejícího rozhodnutí prvého stupně (společně též „správní rozhodnutí“), zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce nejprve popisuje situaci v místě provozovny Prantl Masný průmysl, s. r. o., sídlem Počátky, Stodolní 709, následně správním rozhodnutím vytýká opomíjení skutečnosti, že lokalita, jíž se žalovaná věc týká, je zatížena hlavní silnicí II. třídy, přičemž provozovna typu překladiště kamionů a dalších těžkých vozidel by v takovém místě být umístěna neměla, přesto však dochází k jejímu rozšiřování. Žalobce namítá, že v rozhodnutích správních orgánů nebyl zohledněn vliv související nákladní dopravy na jeho dům a přilehlý pozemek, pročež nebyl zařazen mezi účastníky řízení, ačkoli jej provozovna související nákladní dopravou přímo ovlivňuje. Prvostupňové ani žalobou napadené rozhodnutí neberou v úvahu, že prostor, v němž probíhá téměř veškerá autodoprava provozovny, je v územním plánu označen jako BH- bydlení- hromadné v bytových domech. Žalobce zpochybňuje akustický posudek vydaný dne 23. 2. 2015 spol. Studio D- akustika, s. r. o., U Sirkárny 467/2a, České Budějovice (dále též „znalecký posudek“ nebo „akustický posudek“), neboť při telefonickém hovoru s pracovníkem, který měření prováděl, mu bylo sděleno, že byly měřeny pouze stacionární zdroje hluku a manipulační vozík v místech uvedených v posudku, měření hluku nákladních automobilů nebylo předmětem řízení. Žalobce se domnívá, že uváděné počty automobilů v realitě neodpovídají např. intervalu měření uvedených v posudku, přičemž naměřené hodnoty neodpovídají hluku nákladního automobilu. Posudek tedy nebere v úvahu vliv nákladní dopravy na dům a přilehlý pozemek ve vlastnictví žalobce, pročež správní rozhodnutí vycházejí z nepřesných informací, k čemuž žalobce dokládá názorné příklady. Žalobce namítá, že v průběhu řízení nebyla respektována základní práva na obranu a ochranu osobnosti, zdraví, majetku a zajištěno vyloučení vlivů související nákladní autodopravy provozovny a manipulace se zbožím na jeho dům a přilehlý pozemek s možností podat návrhy a námitky pro zamezení těchto vlivů. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvádí, že při posuzování skutečnosti, zda je žalobce opomenutým účastníkem územního, resp. stavebního řízení, vycházel z podkladů, které byly předloženy prvostupňovému správnímu úřadu, zejména pak z akustického posudku a z akustického posudku z hlediska hluku ze stavební činnosti. Příslušná měření prováděla akreditovaná laboratoř, přičemž akustický posudek byl podkladem pro vydání souhlasného závazného stanoviska Krajské hygienické stanice Kraje Vysočina (dále též „KHS“), coby dotčeného orgánu v územním řízení. Následné závazné stanovisko vydala KHS pro stavební řízení, a to na základě doložení posudku ze stavební činnosti. Na základě uvedeného neměl žalovaný pochybnosti o předložených podkladech. Po podání žalobcova odvolání se žalovaný uvedenými podklady a námitkami žalobce podrobně zabýval a na základě závazných stanovisek dotčených orgánů a dalších podkladů rozhodoval. Vzhledem k tomu, že posudky byly zpracovány pro stavby pro bydlení nacházející se blíže stavby než dům žalobce, byly navrženy protihlukové úpravy stávající rampy, které KHS vyhodnotila jako dostačující. K žalobnímu bodu, že správní rozhodnutí neberou v úvahu, že prostor, v němž probíhá téměř veškerá autodoprava provozovny, je v územním plánu označen jako BH -bydlení -hromadné v bytových domech, žalovaný uvádí, že součástí návrhu nebyly žádné úpravy zpevněné plochy navazující na nákladové rampy, soulad s územním plánem tedy z tohoto důvodu nebyl posuzován. Ze správních spisů vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Dne 29. 2. 2016 obdržel prvostupňový správní orgán odvolání žalobce proti územnímu rozhodnutí ze dne 28. 4. 2015, čj. 14-267-4/2015/st, sp. zn. 267/2015, kterým uvedený správní orgán vydal dle § 79 a § 92 stavebního zákona a § 9 územní vyhlášky rozhodnutí o umístění stavby Skladové a distribuční centrum Počátky-přístavba chladíren na pozemcích st. p. 671, 1228 a parc. č. 3452/3 v katastrálním území Počátky. Uvedeným podáním se žalobce odvolal současně také proti stavebnímu povolení ze dne 8. 9. 2015, čj. 41-733-4/2015/st, sp. zn. 733/2015 vydanému týmž prvostupňovým správním orgánem, jímž bylo vydáno dle § 115 stavebního zákona a § 5 a § 6 stavební vyhlášky stavební povolení na stavbu Chladírenské sklady-Počátky na pozemcích st. p. 671, 1228 a parc. č. 3452/3 v katastrálním území Počátky. Podání odvolání žalobce odůvodnil zejména zhoršením kvality života v jeho domě a na přilehlém pozemku způsobeným vlivem nákladní dodávkové autodopravy, autodopravy s chladicím zařízením a související manipulací se zbožím, které jsou hlavní a nedílnou součástí předmětné provozovny, přičemž navrhovaná přístavba uvedené ještě navýší. Žalobce dodává, že veškerá nákladní doprava musí najíždět do prostoru v blízkosti jeho domu, a to po 24 hodin 7 dní v týdnu. Z územního rozhodnutí ani stavebního povolení přitom nevyplývá, jak bude řešeno zatížení okolní autodopravou. Žalobce poukazuje též na skutečnost, že v přípisu zaslaném mu dne 19. 2. 2016, čj. 156-2/2016/podat v reakci na žalobcovo podání ze dne 8. 2. 2016, je zdůvodněno nezařazení žalobce mezi účastníky územního a stavebního řízení skutečností, že nemovitosti v jeho vlastnictví nesousedí s pozemky, na kterých bude stavba umístěna. Uvedený právní názor žalobce zpochybňuje odkazy na relevantní judikaturu (nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99, nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 59/99, nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 609/04, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2007, čj. 8As 27/2006-70 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, čj. 1As 16/2008 – 52). Závěrem žalobce požaduje přezkoumání odvoláním napadených správních rozhodnutí z hlediska vyloučení související dopravy a manipulace se zbožím na jeho dům a přilehlý pozemek a z hlediska zařazení žalobce mezi účastníky řízení. Písemností doručenou žalobci dne 17. 3. 2016 byl tento vyzván žalovaným k doplnění podaného odvolání o sdělení konkrétního data, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděl. Na tento požadavek žalobce reagoval podáním doručeným žalovanému dne 22. 3. 2016, jímž mu sdělil, že uvedené skutečnosti se dozvěděl dne 19. 2. 2016. Rozhodnutím ze dne 12. 4. 2016, čj. KUJI 31347/2016, sp. zn. OUP 91/2016 Ši-4 žalovaný odvolání žalobce do územního rozhodnutí (rozhodnutí Městského úřadu Počátky ze dne 28. 4. 2015, čj. 14-267-4/2015/st) dle § 92 odst. 1 správního řádu zamítl jako nepřípustné. V odůvodnění se žalovaný ke stanovení okruhu účastníků řízení odkázal na taxativní povahu § 85 stavebního zákona, s tím, že účastníky územního řízení jsou mj. osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno. Žalobce vycházeje z akustického posudku ze dne 23. 2. 2015 popsal současný i zamýšlený budoucí provoz na jednotlivých rampách provozovny včetně možného hlukového dopadu na nemovitosti žalobce a uvedl, že mezi nimi a stavbou se nachází komunikace II. třídy, tudíž po provedení navrhovaných opatření se uvažované zvýšení dopravy neprojeví. Žalovaný také upozornil na skutečnost, že existence souhlasného závazného stanoviska vydaného Krajskou hygienickou stanicí v Jihlavě pro prvostupňový správní orgán představuje zákonný podklad pro povolení záměru. Na základě výše uvedeného žalovaný dospěl k závěru, že vydaným územním rozhodnutím nemohla být přímo dotčena vlastnická práva žalobce, prvostupňový správní orgán tudíž nepochybil, když jej nezařadil do okruhu účastníků územního řízení a podané odvolání proto nelze považovat za odvolání opomenutého účastníka řízení. Žalovaný neshledal ani předpoklady pro přezkoumání územního rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání rozhodnutí. Žalovaný se vyjádřil k vybraným námitkám žalobce, a to jednak konstatováním, že autodoprava neprobíhá v ploše určené územním plánem jako BH –bydlení -hromadné v bytových domech, neboť součástí předloženého záměru není vybudování žádné nové komunikace. Co se týče námitek směřujících do obsahu závazného stanoviska, žalovaný uzavřel, že v případě nepřípustného odvolání nelze žádat po správním orgánu nadřízeném orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska potvrzení nebo změnu tohoto závazného stanoviska. Podáním doručeným dne 27. 4. 2016 Ministerstvu pro místní rozvoj podal žalobce podět k přezkumnému řízení napadeného rozhodnutí. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Dle § 85 odst. 1 stavebního zákona: „Účastníky územního řízení jsou a) žadatel, b) obec, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn“. Dle § 85 odst. 2 stavebního zákona: „Účastníky územního řízení dále jsou a) vlastník pozemku nebo stavby, na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn, není-li sám žadatelem, nebo ten, kdo má jiné věcné právo k tomuto pozemku nebo stavbě, b) osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno, c) osoby, o kterých tak stanoví zvláštní právní předpis“. Ve druhém odstavci citovaného ustanovení je tímto pozitivně vymezen okruh účastníků územního řízení jako skupina rozdělená do tří kategorií. Tyto lze dále rozdělit na dvě subkategorie, a to jednak na ty účastníky řízení, kteří jsou účastníky územního řízení přímo na základě zákona (§ 85 odst. 2 písm. a)) a jednak na ty, kteří toto postavení mají jen v případě, že splní ještě další zákonem stanovené podmínky (§ 85 odst. 2 písm. b) a c)). V případě žalobce lze zvažovat jeho účastenství právě dle § 85 odst. 2 písm. b), které stanovuje, že účastníky územního řízení jsou také osoby, jejichž „vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno“. Klíčovými pojmy pro objasnění rozsahu okruhu účastníků územního řízení podle tohoto ustanovení jsou pojmy „soused“ (potažmo „sousední pozemek“ nebo „sousední stavba“) a možné „přímé dotčení“ (vlastnického nebo jiného věcného práva) k těmto pozemkům nebo stavbám. K pojmu „soused“ se zásadním způsobem ve svém rozhodnutí vyjádřil Ústavní soud (nález Pl. ÚS 19/99), když citovaným nálezem bylo s účinností ode dne jeho vyhlášení (tj. od 21. 4. 2000) zrušeno ustanovení § 139 písm. c) zák. č. 50/1976 Sb., kde byla obsažena legální definice pojmu „soused“. Za souseda byl podle Ústavním soudem zrušené definice do té doby považován pouze vlastník pozemku, který měl s pozemkem, na němž měla být stavba umístěna, společnou hranici, tj. pouze tzv. přímý (mezující) soused a vlastník stavby umístěné jen na takovém pozemku. Toto velmi úzké vymezení pojmu „soused“, resp. „sousední pozemek“ a „sousední stavba“, shledal Ústavní soud neústavním, tudíž jej svým nálezem k uvedenému dni zrušil. Tímto rozhodnutím se obsah pojmu „soused“ zásadně změnil tak, že dnes tento pojem není přesně obsahově vymezen, neboť sousedem může být v řízeních podle stavebního zákona v podstatě kdokoliv, i velmi vzdálený soused jako vlastník velmi vzdáleného pozemku nebo stavby ve vztahu ke stavebnímu pozemku. Účastníkem daného řízení však bude soused pouze v případě, že stavební úřad dojde k závěru, že jeho vlastnické nebo jiné věcné právo k pozemku nebo stavbě může být územním rozhodnutím vzhledem k velikosti stavebního pozemku a umístění stavby na něm, odstupovým vzdálenostem, rozměrům stavby, účelu jejího užívání, umístěním okenních otvorů ve stěně směrem k sousedovi atd. v konkrétním případě přímo dotčeno. Zásadním pojmem pro vymezení okruhu účastníků územního řízení podle shora citovaného ustanovení je dále pojem „přímé dotčení“. Jelikož zákonodárce používá pro vymezení okruhu účastníků řízení pojem „přímé dotčení“, lze na základě toho dovodit existenci dvou kategorií možného dotčení vlastnického nebo jiného věcného práva k pozemku nebo ke stavbě, a to dotčení „přímé“ a „nepřímé“. Za přímé dotčení lze nepochybně považovat dotčení stíněním, hlukem, prachem, pachem, zápachem, kouřem, vibracemi, světlem apod., tj. různé imise (viz § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012, občanský zákoník). Imisemi se obecně rozumí výkon vlastnického práva, kterým se neoprávněně zasahuje do cizího vlastnického nebo jiného práva nad míru přiměřenou poměrům. Dle shora citovaného ustanovení občanského zákoníku: „Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.“ Z prve uvedeného vyplývá, že přímým dotčením sousedních (okolních) nemovitostí bude i jejich dotčení zvýšenou intenzitou dopravy (a jí bezprostředně způsobenou zvýšenou hlučností, prašností, pohybem osob atd.) v místě stavby vzhledem k jejímu účelu (např. velkosklad, který bude zásobován denně přijíždějícími a odjíždějícími kamiony pohybujícími se tak po dobu mnoha hodin denně v bezprostřední blízkosti okolních staveb a pozemků apod.). Dokonce i omezení či odejmutí výhledu, resp. nepřiměřené narušování soukromí pohledem na sousední nemovitost je třeba považovat spíše za přímé dotčení souseda než dotčení pouze nepřímé, přičemž relevantním příkladem nepřímého dotčení souseda umisťovanou stavbou by mohly být výhrady ryze estetického charakteru, kdy osoba, která by uplatňovala výlučně takové námitky, a nikoliv ty, které lze všeobecně za přímé dotčení považovat, by z tohoto důvodu nebyla účastníkem územního řízení. Jak vyplývá ze spisového materiálu, v žalované věci se jedná o přístavbu dvoupodlažního objektu, která bude sloužit jako chladírna pro masný průmysl zahrnující v sobě prostory chladírny, manipulační a komunikační plochu a dvě rampy. Účelem stavby je vytvoření chladírenských prostorů v areálu Skladového a distribučního centra Počátky. Žalobce podaným odvoláním namítal negativní působení autodopravy související s účelem stavby na jeho nemovitosti s tím, že s navýšením skladovacích prostor stavby současně vzroste také intenzita autodopravy, tudíž i zmíněné zatížení jeho nemovitostí. Žalovaný předmětné odvolání zamítl jako nepřípustné v podstatě na základě argumentace vycházející z akustického posudku vydaného dne 23. 2. 2015, který je součástí spisového materiálu. Hluk z provozovny byl zpracován pro dva stavy – hluk za stávajícího stavu a hluk za stávajícího stavu + nová přístavba. Měření bylo provedeno Zdravotním ústavem se sídlem v Ostravě, zkušební laboratoří akreditovanou ČIA pod č. 1393 dne 20. 2. 2012 viz Protokol č. 8077/2012. Na základě tohoto protokolu byl nakalibrován stávající stav provozovny. Z akustického posudku se podává, že provozovna je v provozu i v době noční, včetně chodu chladírenského a VZT zařízení (vzduchotechniky). Na rampě R1 probíhá v době denní nakládka 3 nákladních automobilů a v době noční nakládka 4 nákladních automobilů a vykládka 4 nákladních automobilů. Na rampě R2 (blíže k žalobcovým nemovitostem) v době denní nakládka 15 velkých a 15 malých nákladních automobilů a vykládka 15 velkých a 15 malých nákladních automobilů; v době noční se dle akustického posudku na rampě R2 nakládka ani vykládka neprovádí. Po přístavbě má dojít k nárůstu dopravy o 1/3, kdy na rampě R1 realizována v denní době nakládka 4 nákladních automobilů a v době noční nakládka 5 nákladních automobilů a vykládka 5 nákladních automobilů. Na rampě R2 v době denní nakládka 20 velkých a 20 malých nákladních automobilů a vykládka 20 velkých a 20 malých nákladních automobilů, v době noční se na rampě R2 dle akustického posudku nakládka ani vykládka provádět nebude. Navrženy jsou následující akustické úpravy: úpravy nákladní rampy R2 - umístění nakládacích komor opatřených hydraulickým můstkem pro nakládání a gumovým těsnícím límcem. Napadené rozhodnutí připouští, že i po realizaci přístavby provozovny a akustických úprav zasahuje v době mezi 6-22 hodinou na pozemek žalobce hluk nejvýše 45 dB, přičemž jeho nejvyšší přípustná hladina je dle příslušných předpisů 50 dB (nař. vlády č. 272/2011 Sb.). Dle údajů uvedených v akustickém posudku byla v místě měření M1 (poblíž nákladové rampy R2) naměřena denní hladina 48, 8 dB, noční pak 39,6 dB. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dále uvádí, že mezi nemovitostmi odvolatele a stavbou žalobce se nachází komunikace II. třídy a bez dalšího se dovozuje, že po provedení navrhovaných opatření se uvažovakkné zvýšení dopravy neprojeví. Žalovaný jen stručně uzavírá, že posudek byl vypracován oprávněnou osobou na základě údajů naměřených akreditovanou laboratoří, Krajská hygienická stanice vydala souhlasné závazné stanovisko, pročež prvostupňový správní orgán měl podklady pro povolení záměru. Na základě této konstrukce dospěl žalovaný k závěru, že žalobce nelze považovat za opomenutého účastníka řízení. I pokud soud odhlédne od marginálií typu používání nevysvětlené zkratky v napadeném rozhodnutí (opakované použití zkratky TNA bez uvedení jejího významu), což zásadním způsobem devalvuje srozumitelnost napadeného rozhodnutí, musí konstatovat, že se se závěry žalovaného nelze ztotožnit, a to z několika dílčích důvodů. Soud již shora podrobně osvětlil způsob, jakým je nutno v souvislosti s příslušnými předpisy přistupovat k pojmům „soused“ a „přímé dotčení“. S ohledem na zákonnou úpravu i zmiňovanou judikaturu je třeba uvedené pojmy vykládat spíše extenzivně než restriktivně, a tímto šetřit práv, jež by mohla být případnými imisemi dotčena. Z uvedeného se žalovaný nemůže „vyvléci“ a posuzování si usnadnit takovým postupem, jakým je odkaz na závazné stanovisko, potažmo posudek a otázku potenciálního přímého dotčení vlastnického či jiného věcného práva žalobce řešit pouze v souvislosti s posudkem deklarovanými hodnotami. Dotčený orgán vydávající závazné stanovisko zásadně není tím, kdo ve věci rozhoduje a kdo je schopen a zejména povinen správně posoudit veškeré okolnosti, včetně případného dotčení vlastnických práv žalobce. Nelze tedy akceptovat takové rozhodnutí správního orgánu, které je v otázce vymezení okruhu účastníků založené de facto pouze na závěrech uvedeného závazného stanoviska. K tomu též nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99: „Ústavní soud si je vědom možných interpretačních problémů v tom směru „až kam“ - do jaké šíře či vzdálenosti - mohou tzv. sousední pozemky, pokud nebude platit podmínka společné hranice, sahat. Nezbývá však než konstatovat, že posouzení této otázky bude vždy věcí individuálních případů (zřejmě s přihlédnutím k povaze zamyšlených staveb a z ní plynoucích možných nežádoucích dopadů), a to jak na úrovni rozhodovací praxe stavebních úřadů, tak na úrovni rozhodování o přezkoumávání těchto rozhodnutí v rámci správního soudnictví. Samotná náročnost takového posuzování nemůže však být dostatečným důvodem pro postup opačný…“. Soud nejprve posuzoval, zda lze nemovitosti ve vlastnictví žalobce považovat za sousední stavbu anebo sousední pozemek ve smyslu § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona. Jak bylo shora podrobně popsáno, vzhledem k neexistenci legální definice pojmu „soused“, potažmo „sousední stavba“ či „sousední pozemek“ se nelze spokojit s úzkým vnímáním uvedených pojmů. Ačkoli pozemek žalobce nemá s pozemkem, na němž má být umístěna stavba, společnou hranici, nelze a priori vyloučit možnost, že žalobce může být považován za souseda v předmětném řízení podle stavebního zákona, a to za předpokladu že jeho vlastnické nebo jiné věcné právo k pozemku nebo stavbě může být územním rozhodnutím vzhledem k velikosti stavebního pozemku a umístění stavby na něm, odstupovým vzdálenostem, rozměrům stavby, účelu jejího užívání atd. v konkrétním případě přímo dotčeno. Opačný názor by byl neústavní. K tomu též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2007, čj. 8 As 27/2006-70: „Pojem sousedních pozemků je nutné vykládat v rámci stavebního řízení extenzivně a není možné omezit jej na nemovitosti, které bezprostředně hraničí se stavebním pozemkem“. Z přípisu ze dne 19. 2. 2016, čj. 156-2/2016/podat zaslaném žalobci v reakci na jeho podání ze dne 8. 2. 2016 je zřejmé nesprávné uchopení dané problematiky, když pojem „soused“ je zde vykládán právně nesprávným způsobem, tj. restriktivně. V uvedené písemnosti je nezařazení žalobce mezi účastníky územního a stavebního řízení odůvodněno skutečností, že nemovitosti v jeho vlastnictví nesousedí s pozemky, na kterých bude stavba umístěna. Jak je již podrobně vysvětleno výše, takovým způsobem pojmy „soused“ či „sousední stavba“ apod. vykládat nelze. V otázce „přímého dotčení“ soud hodnotil, zda může být žalobce vzhledem k velikosti stavebního pozemku a umístění stavby na něm, odstupovým vzdálenostem, rozměrům stavby či účelu jejího užívání dotčen imisemi vyplývajícími z uvedeného, v žalované věci tedy zejména hlukem, který by neoprávněně zasahoval do jeho vlastnického nebo jiného práva nad míru přiměřenou poměrům. Soud naznal, že v žalované věci bude přímým dotčením sousedních nemovitostí také jejich dotčení zvýšenou intenzitou dopravy, a to i vzhledem k účelu stavby, jímž je vytvoření chladírenských prostorů v areálu Skladového a distribučního centra Počátky. Žalobce podaným odvoláním namítal negativní působení autodopravy související s účelem stavby na jeho nemovitosti s tím, že s navýšením skladovacích prostor stavby současně vzroste také intenzita autodopravy, tudíž i zmíněné zatížení jeho nemovitostí. Ze spisového materiálu se podává, že po přístavbě má dojít k nárůstu dopravy o 1/3. Z akustického posudku vyplývá, že provedená měření byla realizována na dvou místech (M1 a M2), nikoli však z pozice, na níž se nachází nemovitosti ve vlastnictví žalobce. V napadeném rozhodnutí není řešeno, jakým způsobem se realizuje autodoprava související s účelem stavby, kterými komunikacemi vozidla k rampám přijíždějí, kterým směrem odjíždějí. S ohledem na spisovou dokumentaci lze uvažovat i o možnosti, že tato vozidla musí např. k rampě R2 nacouvat, a to právě z prostoru nacházejícím se v blízkosti nemovitostí ve vlastnictví žalobce. V takové situaci lze očekávat, že předmětné nemovitosti mohou být zasaženy imisemi (minimálně v podobě hluku) nad míru přiměřenou poměrům. K tomu též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, čj. 1 As 16/2008-48: „Neurčitý právní pojem „přímo dotčen na vlastnickém právu“ … je nutno interpretovat vždy s ohledem na okolnosti spočívající v povaze umísťované stavby a jejích možných dopadech na okolí. Přímým dotčením vlastníka nemovitostí na jeho vlastnickém či jiném právu může být i dotčení vlastníka zvýšenou hlukovou hladinou nebo jiným znečištěním způsobeným intenzitou dopravy v důsledku rozhodnutí o umístění velkoskladu, který bude zásobován denně přijíždějícími a odjíždějícími kamióny pohybujícími se tak v bezprostřední blízkosti jeho nemovitosti“. Za situace, kdy i omezení či odejmutí výhledu, resp. nepřiměřené narušování soukromí pohledem na sousední nemovitost je třeba považovat spíše za přímé dotčení souseda než dotčení pouze nepřímé, je tím spíše nutné v souladu s logickým výkladem práva, dle argumentu a minori ad maius, za přímé dotčení souseda považovat situaci, kdy dochází k navýšení kapacitních prostor provozovny, v jehož důsledku se navýší související autodoprava v blízkosti nemovitostí ve vlastnictví žalobce. S ohledem na prve uvedené je zapotřebí žalobci přisvědčit, že jeho vlastnická práva nebyla v řízení dostatečně šetřena, když v rozhodnutích správních orgánů nebyl zohledněn vliv související autodopravy na nemovitosti v jeho vlastnictví a případné přímé dotčení jeho vlastnických práv bylo ze strany správních orgánů bagatelizováno, aby vyústilo v rozhodnutí o nepřípustnosti podaného odvolání. Spisová dokumentace neposkytuje dostatek podkladů pro posouzení akustického posudku, a to zejména co do počtu nákladních automobilů, které se reálně v uvedené lokalitě pohybují, či do naměřených hodnot, pročež soud nemůže k námitce žalobce o tomto vyslovit závěr. Soud dává za pravdu žalobci také v otázce ochrany jeho práv, zejména vlastnických, která mu byla upřena jeho nezařazením mezi účastníky předmětného územního řízení. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušil pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem spočívající v nesprávné úvaze žalovaného o účastenství žalobce v územním řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení bude žalovaný vycházet ze skutečnosti, že žalobce je účastníkem územního řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že žalobce měl v řízení úspěch, proto mu na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 3.000 Kč představující zaplacený soudní poplatek. K projednání žaloby nebylo třeba nařizovat jednání, neboť byly splněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., je-li rozhodnutí zrušováno pro podstatnou vadu řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.

Poučení