50 A 16/2021– 38

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Josefem Strakou ve věci žalobce: J. B. bytem X zastoupený advokátem JUDr. Petrem Doležalem sídlem Mazovská 476/2, 18 100 Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2021, č. j. 123526/2020/KUSK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah podání účastníků

1. Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Kralupy nad Vltavou (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 29. 6. 2020, č. j. MUKV 40584/2020 OD (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění zákona č. 285/2018 Sb. (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit z nedbalosti tím, že dne 8. 4. 2020 v 9:47 hodin na 21. km dálnice D 8 ve směru na Prahu řídil motorového vozidlo tovární značky V. S., registrační značky X, rychlostí nejméně 148 km.h–1, čímž v rozporu s § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu překročil nejvyšší dovolenou rychlost na dálnici nejméně o 18 km.h–1. Za uvedené jednání byl žalobci uložena pokuta ve výši 1 900 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Žalobce v žalobě předně namítá, že přestupkové řízení bylo vedeno nezákonně, jelikož odpor proti příkazu ze dne 4. 5. 2020 nebyl podepsán. Žalobce má za to, že pokud jej správní orgán I. stupně nevyzval k odstranění vad podání, tedy doplnění vlastnoručního podpisu, nemohl pokračovat v přestupkovém řízení. Na podporu své argumentace žalobce odkazuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018 – 39.

3. Žalobce dále namítá, že v průběhu přestupkového řízení bylo zásadně zasaženo do jeho procesních práv, jelikož nebylo vyhověno jeho žádosti o nařízení ústního jednání. Podle žalobce nebyl žalovaný k zamítnutí jeho žádosti věcně ani místně příslušným správním orgánem a svým rozhodnutím mu navíc upřel právo na odvolání a dvojinstančnost řízení. Žalobce rovněž namítá, že správní orgány dále zasáhly do jeho práva na obhajobu a práva vyjádřit se k provedeným důkazům, jelikož jej nevyrozuměly o provedení dokazování mimo ústní jednání, ani o tomto dokazování nevyhotovily protokol podle § 18 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Podle žalobce nelze provedení dokazování nahradit možností nahlédnout do správního spisu, jelikož se jedná o zcela odlišné úkony. Vzhledem k tomu, že správní orgány nevysvětlily, zda a případně jaké důkazy v průběhu řízení provedly a jak je hodnotily, považuje žalobce jejich rozhodnutí za nepřezkoumatelná.

4. Žalobce má dále za to, že se správní orgány dostatečně nezabývaly otázkou zavinění, jelikož nijak neprokázaly ani neodůvodnily, že byl daný přestupky spáchán z vědomé nedbalosti.

5. Žalobce konečně namítá, že výše uložené pokuty byla stanovena zcela arbitrárně bez zohlednění povahy a závažnosti spáchaného přestupku a osobních poměrů žalobce. Správní orgány navíc nevysvětlily, zda nezpůsobení škody a výši překročené rychlosti považují za přitěžující či polehčující okolnost.

6. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. Ve vyjádření k žalobě uvádí, že v průběhu přestupkového řízení nebylo nijak zasaženo do procesních práv žalobce, přičemž zdůrazňuje, že naopak postup žalobce (např. podání nepodepsaného odporu, podání odvolání obsahujícího pouze text prvostupňového rozhodnutí či načasování žádosti o nařízení ústního jednání) vykazuje znaky obstrukcí a zneužití práva. Podle žalovaného byla rovněž řádně odůvodněna subjektivní stránka daného přestupku, jakož i výše uložené pokuty.

II. Skutková zjištění ze správního spisu

7. Správní orgán I. stupně obdržel dne 20. 4. 2020 oznámení o podezření ze spáchání shora specifikovaného přestupku, kterého se měl dopustit žalobce. Policejní hlídka ztotožnila žalobce jakožto řidiče daného vozidla při silniční kontrole na 18. km dálnice D 8 ve směru na Prahu s tím, že žalobce odmítl věc řešit v příkazním řízení na místě (úřední záznam ze dne 8. 4. 2020, č. j. KRPS–83476–1/PŘ–2020–010044–MIG). Přílohou oznámení byl mj. protokol o měření rychlosti žalobcem řízeného vozidla rychloměrem RAMER 10, ověřovací list k tomuto rychloměru a výpis z evidenční karty řidiče.

8. Dne 4. 5. 2020 vydal správní orgán I. stupně příkaz, č. j. MUKV 25699/2020 OD, jímž uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu. Proti tomuto byl podán nepodepsaný odpor, kdy jako podatel byl označen žalobce, a to nejen v záhlaví tohoto podání (odporu), ale též na obálce, ve které bylo předmětné podání doručeno.

9. Správní orgán I. stupně poté žalobci oznámil, že se v přestupkovém řízení pokračuje, přičemž jej poučil o právu požadovat nařízení ústního jednání a seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení výzvy. Výzva byla žalobci doručena fikcí dne 8. 6. 2020 a následujícího dne byla vložena do žalobcovy schránky. Žalobce tohoto práva ve stanovené lhůtě nevyužil.

10. Dne 29. 6. 2020 vydal správní orgán I. stupně prvostupňové rozhodnutí. V odůvodnění uvedl, že na základě listin založených ve správních spise bylo spolehlivě prokázáno, že žalobce v daném místě a čase překročil při řízení motorového vozidla nejvyšší dovolenou rychlosti na dálnici nejméně o 18 km.h–1. K subjektivní stránce správní orgán I. stupně uvedl, že žalobce si musel být vědom toho, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí, a proto daný přestupek spáchal z vědomé nedbalosti. Výši pokuty určil správní orgán I. stupně v dolní polovině zákonné sazby (1 500 Kč až 2 500 Kč – pozn. soudu) s tím, že žalobce svým protiprávním jednáním nezpůsobil žádnou škodu a s ohledem na jeho dlouholetou praxi se jednalo se spíše o ojedinělé porušení pravidel silničního provozu.

11. Dne 3. 7. 2020, tedy téhož dne, kdy byla žalobci ve schránce zanechána výzva k vyzvednutí prvostupňového rozhodnutí, žalobce požádal o nařízení ústního jednání a výslech blíže nespecifikovaných svědků. V reakci na toto podání správní orgán I. stupně žalobci sdělil, že svého práva ve stanovené lhůtě nevyužil, a proto nelze jeho žádost o nařízení ústního jednání akceptovat. Zároveň žalobce upozornil na možnost podat proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání.

12. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce blanketní odvolání obsahující pouze text prvostupňového rozhodnutí, které na výzvu správního orgánu I. stupně obsáhle doplnil. Žalobce zejména namítal, že v průběhu přestupkového řízení nebylo provedeno žádné dokazování.

13. Žalovaný následně usnesením ze dne 19. 4. 2021, č. j. 049660/2021/KUSK, podle § 80 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění zákona č. 285/2018 Sb. (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) zamítl žádost žalobce o nařízení ústního jednání s tím, že ze spisového materiálu nevyplývají žádné okolnosti, které by odůvodňovaly jeho nařízení. Ministerstvo dopravy rozhodnutím ze dne 22. 6. 2021, č. j. MD–18774/2021–160/3, toto rozhodnutí žalovaného k odvolání žalobce potvrdilo.

14. Dne 21. 5. 2021 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, jímž odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění se zcela ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně, přičemž zdůraznil, že skutkový stav byl dostatečně prokázán listinami založenými ve správním spise. Podle žalovaného nemusel být za takové situace vyhotoven protokol o provedení dokazování mimo ústní jednání. K procesní stránce daného případu žalovaný uvedl, že žalobce byl řádně poučen o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, čehož však nevyužil. O nařízení ústního jednání pak žalobce požádal až po vydání prvostupňového rozhodnutí, a proto o jeho žádosti rozhodl sám žalovaný usnesením ze dne 19. 4. 2021, aby jej nezkrátil na právu podat odvolání. Žalovaný dále podotknul, že uložená pokuta byla zcela přiměřená závažnosti žalobcova protiprávního jednání (míře překročené rychlosti).

III. Posouzení věci soudem

15. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného [§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).

16. Soud o žalobě rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání. Soud nepovažoval za nezbytné nařizovat jednání, neboť veškeré rozhodné skutečnosti bylo možno zjistit z obsahu správního spisu. Vady, k nimž by bylo nutné přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

17. Soud se nejprve zabýval žalobní námitkou, podle které bylo přestupkové řízení vedeno nezákonně, jelikož odpor proti příkazu ze dne 4. 5. 2020 nebyl podepsán.

18. Rozšířený senát NSS v žalobcem odkazovaném rozsudku ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018 – 39, shledal, že „podpis na listinném podání je podstatnou náležitostí podání. Chybějící podpis na podání je vadou, pro kterou nelze pokračovat v řízení (§ 37 odst. 2 správního řádu).“ Správní orgán I. stupně tudíž pochybil, pokud žalobce podle § 37 odst. 3 správního řádu nevyzval k doplnění jeho vlastnoručního podpisu. Podle konstantní judikatury NSS je však vždy třeba posoudit, zda zjištěná procesní vada mohla mít vliv na zákonnost výsledného rozhodnutí (srov. rozsudky NSS ze dne 4. 6. 2003, č. j. 6 A 12/2001 – 51, č. 23/2003 Sb. NSS, či ze dne 18. 3. 2004, č. j. 6 A 51/2001 – 30, č. 494/2005 Sb. NSS).

19. Jakkoliv nebyl předmětný odpor opatřen vlastnoručním podpisem (§ 37 odst. 2 in fine správního řádu), z jeho záhlaví i označení odesílatele na přiložené obálce je jednoznačně patrné, že daný úkon učinil právě žalobce (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 2791/17, bod 20). Žalobce i přes svou značně pasivní procesní taktiku po celou dobu přestupkového řízení se správními orgány jednal (např. žádal o nařízení ústního jednání a podal odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí) a zjevně považoval podaný odpor za účinný. Žalobce navíc v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí ani nenamítal, že by nepodepsaný odporu nevyvolal zamýšlené právní účinky, tj. zrušení příkazu ze dne 4. 5. 2020 a pokračování v řízení (srov. § 150 odst. 3 správního řádu). Naopak, na absenci podpisu na odporu si žalobce „vzpomněl“ až v žalobě poté, co mu bylo v přestupkovém řízení umožněno plné využití všech jeho procesních práv (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2021, č. j. 1 As 161/2021 – 29, bod 20). Soud proto shledal, že procesní vada spočívající v absenci výzvy k doplnění podpisu nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť sám žalobce v dalším řízení jednal tak, že považoval odpor za účinný. Vzhledem k tomu je tato žalobní námitka nedůvodná.

20. Lichá je rovněž námitka, že správní orgány pochybily, pokud nevyhověly žalobcově žádosti o nařízení ústního jednání. Za situace, kdy bylo možné skutkový stav spolehlivě zjistit na základě listin založených ve správním spise (zejména z oznámení o přestupku, úředního záznamu ze dne 8. 4. 2020 a protokolu o měření rychlosti včetně fotodokumentace vozidla), přičemž žalobce navrhl doplnit dokazování pouze o výslech blíže neurčených svědků, se soud ztotožňuje se závěrem žalovaného, že ke splnění účelu přestupkového řízení a uplatnění práv žalobce nebylo nezbytné nařizovat ústní jednání (srov. § 80 odst. 2 větu první zákona o odpovědnosti za přestupky a § 49 odst. 1 větu první správního řádu). Žalobce ostatně ani v žalobě nijak nespecifikoval, z jakého důvodu bylo nařízení ústního jednání nezbytné k uplatnění jeho práv.

21. Žalobce navíc požádal o nařízení ústního jednání až po vydání prvostupňového rozhodnutí [srov. § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu], proto neobstojí jeho argumentace, že žalovaný nebyl k rozhodnutí o této žádosti věcně a místně příslušný. Správní orgán I. stupně totiž po vydání prvostupňového rozhodnutí mohl činit pouze úkony související s podaným odvoláním (srov. § 87 a § 88 správního řádu), nikoliv dále pokračovat ve vedení přestupkového řízení. O žalobcově žádosti tak zcela v souladu s § 80 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky rozhodl žalovaný až v rámci odvolacího řízení. Nutno podotknout, že žalobce tímto postupem žalovaného nebyl nijak zkrácen na svém právu na dvojinstačnost řízení a právu podat odvolání, kterého ostatně využil (byť neúspěšně).

22. Neobstojí ani námitka žalobce, že v průběhu přestupkového řízení nebylo provedeno dokazování, resp. že nebyl vyhotoven protokol o provedení dokazování mimo ústní jednání. Otázkou, zda je nutno účastníka řízení vždy předem vyrozumět o provedení důkazu listinou a zda je třeba o tomto úkonu sepsat protokol, se zabýval NSS v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 As 33/2016 – 53, se závěrem, že důkaz listinou je „specifický v tom, že účastník může zpochybňovat toliko správnost nebo pravost listiny, jejíž obsah je neměnný. Nachází–li se taková listina po celou dobu řízení ve spisu a účastník řízení se s ní může seznámit, nejde o vadu, která by mohla ovlivnit zákonnost řízení ani následného rozhodnutí, neboť účastníku řízení nic nebrání ji jakkoli konfrontovat kdykoli v průběhu řízení “ (zvýrazněno soudem). Provedením důkazu listinou mimo ústní jednání aniž by o tom byl vyhotoven protokol, tudíž správní orgány nezatížily přestupkové řízení procesní vadou, která by měla vliv na zákonnost jejich rozhodnutí. K provedení dokazování došlo jednoduše tím, že předmětné listiny byly vloženy do správního spisu ve smyslu § 17 odst. 1 správního řádu (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 As 33/2016 – 53). V takovém případě nebyl správní orgán I. stupně povinen vyrozumívat žalobce podle § 51 odst. 2 správního řádu o provádění dokazování mimo ústní jednání (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 3. 2013, č. j. 1 As 157/2012 – 40, bod 17). Plně postačovalo, pokud měl žalobce možnost seznámit se s těmito listinami nahlédnutím do spisu, o čemž byl v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu řádně poučen. Tohoto práva však žalobce ve stanoveného lhůtě nevyužil. Vzhledem k to mu je mylná domněnka žalobce, že dokazování listinami mimo ústní jednání nelze „nahradit“ možností seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí při nahlížení do správního spisu (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, č. j. 50 A 1/2020 – 19, bod 22). V tomto ohledu je žalobcem odkazovaná judikatura (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2015, č. j. 30 A 84/2014 – 37, rozsudky NSS ze dne 29. 4. 2014, č. j. 8 As 105/2013 – 50, a ze dne 18. 4. 2007, č. j. 4 As 10/2006 – 57, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 671/13), která se týkala skutkově i právně odlišných situací, na posuzovanou věc zcela nepřiléhavá. Ani tato žalobní námitka tak není důvodná.

23. Argumentoval–li žalobce tím, že rozhodnutí správních orgánů trpí vadou nepřezkoumatelnosti, soud konstatuje, že z odůvodnění prvostupňového a napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakých důkazů a jakého skutkového stavu správní orgány vycházely, jak vyhodnotily pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudily. Soud proto shledal napadené rozhodnutí plně přezkoumatelným.

24. Pokud jde o obecně formulovanou námitku, že se správní orgány dostatečně nezabývaly otázkou zavinění, soud upozorňuje, že podle § 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky postačovalo ke spáchání daného přestupku zavinění z nedbalosti. Je pravda, že závěr o zavinění ve formě vědomé nedbalosti správní orgán I. stupně blíže nerozvedl a pouze odcitoval § 15 odst. 3 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky. Tento nedostatek nenapravil ani žalovaný. NSS však již opakovaně dovodil, že za situace, kdy je bezpečně a bez důvodných pochybností zjištěn skutkový stav věci spočívající ve spáchání přestupku výrazným překročením nejvyšší dovolené rychlosti a sám přestupce nevyvolá žádnou pochybnost ohledně zavinění, je možné konstatovat nedbalostní zavinění bez bližšího zdůvodnění (srov. rozsudky NSS ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 As 252/2016 – 48, bod 46, či ze dne 22. 5. 2019, č. j. 10 As 232/2018 – 41, bod 20). Zavinění minimálně ve formě vědomé nedbalosti totiž vyplývá již z povahy spáchaného přestupku (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 8. 2018, č. j. 2 As 67/2018 – 42, bod 32). Žalobce řídil na dálnici, kde byla nejvyšší dovolená rychlost 130 km.h–1 osobní vozidlo rychlostí nejméně 148 km.h–1, tedy povolenou rychlost překročil dosti výrazně. Jestliže se pachatel dopustí přestupku, který spočívá v překročení nejvyšší dovolené rychlosti významným způsobem, lze za běžných okolností obvykle dovodit, že si pachatel na základě svých zkušeností a znalostí řidiče musel být vědom, že tímto jednáním může porušit zájem na ochraně bezpečnosti silničního provozu (srov. rozsudky NSS ze dne 22. 8. 2018, č. j. 2 As 67/2018 – 42, bod 31, nebo rozsudek NSS ze dne 21. 6. 2018, č. j. 9 As 348/2017 – 38, bod 27 a tam citovaný rozsudek ze dne 31. 8. 2017, č. j. 10 As 305/2016 – 46). Nicméně i kdyby se přeci jen jednalo o nedbalost nevědomou a nikoliv vědomou, pak by to zjevně nemělo vliv na posouzení, zda žalobce skutečně spáchal dopravní přestupek (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 As 238/2017 – 54, bod 44). Lze proto uzavřít, že absence hlubších úvah o formě zavinění v tomto případě nepředstavuje natolik zásadní vadu, pro kterou by bylo nutné napadené rozhodnutí zrušit.

25. Nedůvodná je i žalobní námitka týkající se výše uložené pokuty. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 1 900 Kč, tedy v dolní polovině zákonné sazby, která se podle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu pohybuje od 1 500 Kč do 2 500 Kč. S ohledem na míru překročení nejvyšší dovolené rychlosti na dálnici (tj. nejméně o 18 km.h–1) a rozpětí stanovené pro skutkovou podstatu přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu (tj. překročení rychlosti méně než 30 km.h–1) se soud ztotožňuje se závěrem žalovaného, že vyměřená pokuta byla zcela přiměřená povaze a závažnosti žalobcova protiprávního jednání (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 9. 2020, č. j. 10 As 149/2019 – 43, bod 11). Spíše než jako polehčující či přitěžující okolnost [srov. § 37 písm. c), § 39 a § 40 zákona o odpovědnosti za přestupky] je třeba hodnocení míry překročení nejvyšší dovolené rychlosti podřadit pod kritérium povahy a závažnosti spáchaného přestupku [srov. § 37 písm. a) a § 38 zákona o odpovědnosti za přestupky]. V průběhu správního řízení přitom žalobce neuvedl nic konkrétního ke svým osobním a majetkovým poměrům, proto nelze správním orgánům vytýkat, že se tímto kritériem vzhledem k výši uložené pokuty blíže nezabývaly (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2015, č. j. 9 A 123/2012 – 71) a přihlédly pouze k tomu, že žalobcovo protiprávní jednání představovalo spíše ojedinělé porušení pravidel silničního provozu.

26. Soud pro úplnost podotýká, že přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu je svou povahou ohrožovací, nikoliv poruchový (odpovědnost nastupuje již v případě hrozby vzniku následku, nikoliv až v případě vzniku následku). Skutečnost, že v daném případ nedošlo k poruchovému následku (typicky dopravní nehodě se škodami na zdraví či majetku), proto nelze při ukládání správního trestu zohlednit ku prospěchu pachatele (srov. rozsudky NSS ze dne 16. 5. 2019, č. j. 1 As 284/2018 – 32, bod 25, a ze dne 21. 10. 2019, č. j. 9 As 145/2018 – 32, bod 24). Pakliže správní orgán I. stupně uvedené kritérium při výměře pokuty přesto zohlednil, pak toto pochybení bylo v konečném důsledku pouze ve prospěch žalobce (obviněného), a tudíž se nemůže jednat o důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

IV. Závěr a náklady řízení

27. S ohledem na výše uvedené soud podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I).

28. O nákladech řízení účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebyl procesně úspěšný. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly (výrok II).

Poučení

I. Vymezení věci a obsah podání účastníků II. Skutková zjištění ze správního spisu III. Posouzení věci soudem IV. Závěr a náklady řízení