50 A 17/2016 - 20

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové, v právní věci žalobce Ing. L. C., proti žalovanému Krajskému úřadu Kraje Vysočina, se sídlem Jihlava, Žižkova 57, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2016, čj. KUJI 31373/2016, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 12. 4. 2016, čj. KUJI 31373/2016 se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3.000,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 8. 6. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „soud“) se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2016, čj. KUJI 31347/2016, kterým bylo dle § 92 odst. 1 správního řádu pro nepřípustnost zamítnuto odvolání žalobce podané proti rozhodnutí o umístění stavby vydanému Městským úřadem Počátky dne 28. 4. 2015, čj. 14-267-4/2015/st, jímž prvostupňový správní orgán dle §79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v účinném znění (dále též „stavební zákon) a § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu (dále též „územní vyhláška“) vydal rozhodnutí o umístění stavby Skladové a distribuční centrum Počátky-přístavba chladíren na pozemcích st. p. 671, 1228 a parc. č. 3452/3 v katastrálním území Počátky (dále též „územní rozhodnutí“). Dále se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2016, čj. KUJI 31373/2016, kterým bylo dle § 92 odst. 1 správního řádu pro nepřípustnost zamítnuto odvolání žalobce podané proti stavebnímu povolení vydanému Městským úřadem Počátky dne 8. 9. 2015, čj. 41-733-4/2015/st, jímž prvostupňový správní orgán dle § 115 stavebního zákona a § 5 a § 6 vyhlášky č. 526/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona ve věcech stavebního řádu (dále též „stavební vyhláška“) vydal stavební povolení na stavbu Chladírenské sklady-Počátky (dále též „stavba“) na pozemcích st. p. 671, 1228 a parc. č. 3452/3 v katastrálním území Počátky (dále též „stavební povolení“). Usnesením zdejšího soudu ze dne 9. 6. 2016, čj. 50A 15/2016 – 15 bylo rozhodnuto o vyloučení žaloby proti rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 12. 4. 2016, čj. KUJI 31373/2016 k samostatnému projednání. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2016, čj. KUJI 31373/2016 (dále též „napadené rozhodnutí“) včas podanou žalobou a navrhl napadené rozhodnutí, včetně souvisejícího rozhodnutí prvého stupně (společně též „správní rozhodnutí“), zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce nejprve popisuje situaci v místě provozovny Prantl Masný průmysl, s. r. o., sídlem Počátky, Stodolní 709, následně správním rozhodnutím vytýká opomíjení skutečnosti, že lokalita, jíž se žalovaná věc týká, je zatížena hlavní silnicí II. třídy, přičemž provozovna typu překladiště kamionů a dalších těžkých vozidel by v takovém místě být umístěna neměla, přesto však dochází k jejímu rozšiřování. Žalobce namítá, že v rozhodnutích správních orgánů nebyl zohledněn vliv související nákladní dopravy na jeho dům a přilehlý pozemek, pročež nebyl zařazen mezi účastníky řízení, ačkoli jej provozovna související nákladní dopravou přímo ovlivňuje. Prvostupňové ani žalobou napadené rozhodnutí neberou v úvahu, že prostor, v němž probíhá téměř veškerá autodoprava provozovny, je v územním plánu označen jako BH- bydlení- hromadné v bytových domech. Žalobce zpochybňuje akustický posudek vydaný dne 23. 2. 2015 spol. Studio D- akustika, s. r. o., U Sirkárny 467/2a, České Budějovice (dále též „znalecký posudek“ nebo „akustický posudek“), neboť při telefonickém hovoru s pracovníkem, který měření prováděl, mu bylo sděleno, že byly měřeny pouze stacionární zdroje hluku a manipulační vozík v místech uvedených v posudku, měření hluku nákladních automobilů nebylo předmětem řízení. Žalobce se domnívá, že uváděné počty automobilů v realitě neodpovídají např. intervalu měření uvedených v posudku, přičemž naměřené hodnoty neodpovídají hluku nákladního automobilu. Posudek tedy nebere v úvahu vliv nákladní dopravy na dům a přilehlý pozemek ve vlastnictví žalobce, pročež správní rozhodnutí vycházejí z nepřesných informací, k čemuž žalobce dokládá názorné příklady. Žalobce namítá, že v průběhu řízení nebyla respektována základní práva na obranu a ochranu osobnosti, zdraví, majetku a zajištěno vyloučení vlivů související nákladní autodopravy provozovny a manipulace se zbožím na jeho dům a přilehlý pozemek s možností podat návrhy a námitky pro zamezení těchto vlivů. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvádí, že při posuzování skutečnosti, zda je žalobce opomenutým účastníkem územního, resp. stavebního řízení, vycházel z podkladů, které byly předloženy prvostupňovému správnímu úřadu, zejména pak z akustického posudku a z akustického posudku z hlediska hluku ze stavební činnosti. Příslušná měření prováděla akreditovaná laboratoř, přičemž akustický posudek byl podkladem pro vydání souhlasného závazného stanoviska Krajské hygienické stanice Kraje Vysočina (dále též „KHS“), coby dotčeného orgánu v územním řízení. Následné závazné stanovisko vydala KHS pro stavební řízení, a to na základě doložení posudku ze stavební činnosti. Na základě uvedeného neměl žalovaný pochybnosti o předložených podkladech. Po podání žalobcova odvolání se žalovaný uvedenými podklady a námitkami žalobce podrobně zabýval a na základě závazných stanovisek dotčených orgánů a dalších podkladů rozhodoval. Vzhledem k tomu, že posudky byly zpracovány pro stavby pro bydlení nacházející se blíže stavby než dům žalobce, byly navrženy protihlukové úpravy stávající rampy, které KHS vyhodnotila jako dostačující. K žalobnímu bodu, že správní rozhodnutí neberou v úvahu, že prostor, v němž probíhá téměř veškerá autodoprava provozovny, je v územním plánu označen jako BH -bydlení -hromadné v bytových domech, žalovaný uvádí, že součástí návrhu nebyly žádné úpravy zpevněné plochy navazující na nákladové rampy, soulad s územním plánem tedy z tohoto důvodu nebyl posuzován. Ze správních spisů vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Dne 29. 2. 2016 obdržel prvostupňový správní orgán odvolání žalobce proti územnímu rozhodnutí ze dne 28. 4. 2015, čj. 14-267-4/2015/st, sp. zn. 267/2015, kterým uvedený správní orgán vydal dle § 79 a § 92 stavebního zákona a § 9 územní vyhlášky rozhodnutí o umístění stavby Skladové a distribuční centrum Počátky-přístavba chladíren na pozemcích st. p. 671, 1228 a parc. č. 3452/3 v katastrálním území Počátky. Uvedeným podáním se žalobce odvolal současně také proti stavebnímu povolení ze dne 8. 9. 2015, čj. 41-733-4/2015/st, sp. zn. 733/2015 vydanému týmž prvostupňovým správním orgánem, jímž bylo vydáno dle § 115 stavebního zákona a § 5 a § 6 stavební vyhlášky stavební povolení na stavbu Chladírenské sklady-Počátky na pozemcích st. p. 671, 1228 a parc. č. 3452/3 v katastrálním území Počátky. Podání odvolání žalobce odůvodnil zejména zhoršením kvality života v jeho domě a na přilehlém pozemku způsobeným vlivem nákladní dodávkové autodopravy, autodopravy s chladicím zařízením a související manipulací se zbožím, které jsou hlavní a nedílnou součástí předmětné provozovny, přičemž navrhovaná přístavba uvedené ještě navýší. Žalobce dodává, že veškerá nákladní doprava musí najíždět do prostoru v blízkosti jeho domu, a to po 24 hodin 7 dní v týdnu. Z územního rozhodnutí ani stavebního povolení přitom nevyplývá, jak bude řešeno zatížení okolní autodopravou. Žalobce poukazuje též na skutečnost, že v přípisu zaslaném mu dne 19. 2. 2016, čj. 156-2/2016/podat v reakci na žalobcovo podání ze dne 8. 2. 2016, je zdůvodněno nezařazení žalobce mezi účastníky územního a stavebního řízení skutečností, že nemovitosti v jeho vlastnictví nesousedí s pozemky, na kterých bude stavba umístěna. Uvedený právní názor žalobce zpochybňuje odkazy na relevantní judikaturu (nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99, nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 59/99, nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 609/04, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2007, čj. 8As 27/2006-70 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, čj. 1As 16/2008 – 52). Závěrem žalobce požaduje přezkoumání odvoláním napadených správních rozhodnutí z hlediska vyloučení související dopravy a manipulace se zbožím na jeho dům a přilehlý pozemek a z hlediska zařazení žalobce mezi účastníky řízení. Písemností doručenou žalobci dne 17. 3. 2016 byl tento vyzván žalovaným k doplnění podaného odvolání o sdělení konkrétního data, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděl. Na tento požadavek žalobce reagoval podáním doručeným žalovanému dne 22. 3. 2016, jímž mu sdělil, že uvedené skutečnosti se dozvěděl dne 19. 2. 2016. Rozhodnutím ze dne 12. 4. 2016, čj. KUJI 31373/2016, sp. zn. OUP 92/2016 Ši-2 žalovaný odvolání žalobce do stavebního povolení (rozhodnutí Městského úřadu Počátky ze dne 8. 9. 2015, čj. 41-733-4/2015/st) dle § 92 odst. 1 správního řádu zamítl jako nepřípustné. V odůvodnění se žalovaný ke stanovení okruhu účastníků řízení odkázal na taxativní povahu § 109 stavebního zákona, s tím, že účastníkem stavebního řízení je mj. vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo prováděním stavby přímo dotčeno. Žalobce vycházeje zejména z akustického posudku ze dne 23. 2. 2015 popsal současný i zamýšlený budoucí provoz na jednotlivých rampách provozovny včetně možného hlukového dopadu na nemovitosti žalobce a uvedl, že mezi nimi a stavbou se nachází komunikace II. třídy, tudíž po provedení navrhovaných opatření se uvažované zvýšení dopravy neprojeví. Žalovaný také upozornil na skutečnost, že existence souhlasného závazného stanoviska vydaného Krajskou hygienickou stanicí v Jihlavě pro prvostupňový správní orgán představuje zákonný podklad pro povolení záměru. Na základě výše uvedeného žalovaný dospěl k závěru, že vydaným rozhodnutím nemohla být přímo dotčena vlastnická práva žalobce, prvostupňový správní orgán tudíž nepochybil, když jej nezařadil do okruhu účastníků stavebního řízení a podané odvolání proto nelze považovat za odvolání opomenutého účastníka řízení. Žalovaný neshledal ani předpoklady pro přezkoumání územního rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání rozhodnutí. Uvedení již zrušené vyhlášky ve výroku rozhodnutí namísto platné vyhlášky nemá dle ustálené judikatury vliv na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí, není tedy důvodem pro zahájení přezkumného řízení. Co se týče námitek směřujících do obsahu závazného stanoviska, žalovaný uzavřel, že v případě nepřípustného odvolání nelze žádat po správním orgánu nadřízeném orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska potvrzení nebo změnu tohoto závazného stanoviska. Podáním doručeným dne 27. 4. 2016 Ministerstvu pro místní rozvoj podal žalobce podět k přezkumnému řízení napadeného rozhodnutí. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. V ustanovení § 109 je vymezen okruh účastníků stavebního řízení. Jde shodně jako v případě účastníků územního řízení (viz § 85 stavebního zákona) o zvláštní právní úpravu vůči obecné úpravě (viz § 27 a § 28 správního řádu). Účastníci stavebního řízení jsou v tomto ustanovení vymezeni pouze pozitivně. Dle § 109 písm. e) stavebního zákona je účastníkem stavebního řízení pouze „vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo prováděním stavby přímo dotčeno“. Z citace zákona vyplývá, že účastníky stavebního řízení jsou všichni „přímo dotčení“ sousedé, tj. vlastníci „přímo dotčených“ sousedních pozemků nebo staveb na těchto pozemcích. Klíčovými pojmy pro objasnění rozsahu okruhu účastníků stavebního řízení podle tohoto ustanovení jsou tedy pojmy „soused“ (potažmo „sousední pozemek“ nebo „sousední stavba“) a „přímé dotčení“ (vlastnického práva) k těmto pozemkům nebo stavbám. K pojmu „soused“ se zásadním způsobem ve svém rozhodnutí vyjádřil Ústavní soud (nález Pl. ÚS 19/99), když citovaným nálezem bylo s účinností ode dne jeho vyhlášení (tj. od 21. 4. 2000) zrušeno ustanovení § 139 písm. c) zák. č. 50/1976 Sb., kde byla obsažena legální definice pojmu „soused“. Za souseda byl podle Ústavním soudem zrušené definice do té doby považován pouze vlastník pozemku, který měl s pozemkem, na němž měla být stavba umístěna, společnou hranici, tj. pouze tzv. přímý (mezující) soused a vlastník stavby umístěné jen na takovém pozemku. Toto velmi úzké vymezení pojmu „soused“, resp. „sousední pozemek“ a „sousední stavba“, shledal Ústavní soud neústavním, tudíž jej svým nálezem k uvedenému dni zrušil. Tímto rozhodnutím se obsah pojmu „soused“ zásadně změnil tak, že dnes tento pojem není přesně obsahově vymezen, neboť sousedem může být v řízeních podle stavebního zákona v podstatě kdokoliv, i velmi vzdálený soused jako vlastník velmi vzdáleného pozemku nebo stavby ve vztahu ke stavebnímu pozemku. Účastníkem daného řízení však bude soused pouze v případě, že stavební úřad dojde k závěru, že jeho vlastnické nebo jiné věcné právo k pozemku nebo stavbě může být územním rozhodnutím vzhledem k velikosti stavebního pozemku a umístění stavby na něm, odstupovým vzdálenostem, rozměrům stavby, účelu jejího užívání, umístěním okenních otvorů ve stěně směrem k sousedovi atd. v konkrétním případě přímo dotčeno. Ve vztahu k „přímému dotčení“ v případě osob, které mají být účastníky řízení, platí, že „přímým dotčením“ mohou být jen důsledky samotného provádění stavby, tj. konkrétně například hluk, prach, zápach způsobený stavební činností na sousedním pozemku nebo stavbě, dále například vibrace a otřesy, které mohou vyvolávat stavební mechanismy při provádění stavebních prací na staveništi a v jeho okolí apod. a kterými mohou být sousední pozemky a stavby nepochybně v konkrétních případech přímo dotčeny. Z uvedeného vyplývá, že pokud by soused hodlal uplatnit vůči navrhované stavbě námitku, že její provoz bude okolí obtěžovat hlukem, jde, v souladu s výše citovaným ustanovením zákona, o námitky, ke kterým stavební úřad ve stavebním řízení již nepřihlíží, tj. nebude se jimi s odkazem na § 114 odst. 2 zákona ve stavebním řízení zabývat. Ustanovení § 114 upřesňuje povahu námitek, které může účastník řízení ve stavebním řízení s úspěchem uplatnit, přičemž je explicitně stanoveno, že o jiných námitkách stavební úřad nerozhoduje, když k nim vůbec nepřihlíží. Toto ustanovení stanovuje, co může být předmětem námitek, přičemž odst. 1 podává jejich taxativní výčet a odst. 2 zakotvuje koncentrační zásadu, když platí, že: „O podmínkách pro uplatňování námitek podle odstavců 1 a 2 musí být účastníci řízení poučeni v oznámení o zahájení řízení“ (§ 114 odst. 4 stavebního zákona). Účastník řízení musí dále ve svých námitkách uvést „…skutečnosti, které zakládají jeho postavení jako účastníka konkrétního stavebního řízení a důvody, proč námitky uplatňuje a důvody podání námitek;…“ (§ 114 odst. 1). Konkretizací právní úpravy platné do 31. 12. 2012 je výslovně stanoveno, že pokud uplatněné námitky přesahují rozsah uvedený v tomto ustanovení, stavební úřad k nim nepřihlíží. Co se týče možné formy dotčení sousedů v tomto případě, nemůže již jít o žádný důsledek vlivu kritérií stavby, o kterých buď bylo rozhodnuto, nebo alespoň rozhodnuto být mohlo již v územním řízení, neboť zákon negativně vymezuje okruh námitek, které lze ve stavebním řízení uplatnit, když dle § 114 odst. 2 stavebního zákona platí, že: „K námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, při pořizování regulačního plánu nebo při vydání územního opatření o stavební uzávěře anebo územního opatření o asanaci území, se nepřihlíží“, tj. uplatňuje se vůči nim „koncentrační zásada“. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl účastníkem územního řízení, jeho námitky při něm nemohly být posouzeny, zasluhovalo by si uplatnění koncentrační zásady vůči němu samostatného posouzení. Ke shora uvedenému se rozhodnutím ze dne 17. 12. 2008, čj. 1As 80/2008-68 vyjádřil Nejvyšší správní soud v tom smyslu, že: „Stěžovatel v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že otázka hluku z dopravy a posouzení vlivů stavby na životní prostředí byla předmětem územního řízení, a proto se touto námitkou nezabýval s ohledem na § 114 odst. 1 stavebního zákona. Stěžovatel však již nijak nevyhodnotil, zda žalobce může být dotčen na svých právech hlukem z dopravy související s dodatečně povolovanou stavbou. I kdyby snad následně dospěl stěžovatel k závěru, že z hlediska dřívějšího materiálního k projednání námitky se k této námitce nepřihlíží, nemůže toto vést k odepření účastenství v řízení žalobci. Účastenství tedy obstojí samo o sobě, bez toho, aby následně muselo vést k rozhodnutí pro účastníka příznivému. S postavením osoby jakožto účastníka řízení jsou totiž spojena významná procesní práva, v prvé řadě právo nahlížet do spisu, vyjadřovat se k věci, činit důkazní návrhy, být přítomen ústnímu jednání. Účastník přitom nemusí svých práv využít, není povinen se vyjádřit (zde např. podat věcnou námitku). Pokud je však účastníkovi účastenství na řízení odepřeno, má tento postup za následek zkrácení na jeho právech. Toto zkrácení nemusí být jen formální, ale může se projevit ve velmi praktické rovině, totiž nemožností efektivní ochrany právní sféry účastníka. S ohledem na nemožnost využití shora uvedených procesních práv tak tomu může být kupříkladu v důsledku neschopnosti účastníka uplatnit vůči správnímu orgánu některé argumenty, které jsou zjistitelné toliko ze správního spisu, případně neschopnosti zjistit relevantní důvody, které by eventuálně mohly vést k úspěchu v jeho věci, a které by jinak byly bývaly v dispozici účastníka díky využití jeho procesních práv. Stěžovatel proto pochybil, pokud se námitkou žalobce nezabýval z toho pohledu, zda může být žalobce přímo dotčen na svých právech“. Jak vyplývá ze spisového materiálu, v žalované věci se jedná o přístavbu dvoupodlažního objektu, která bude sloužit jako chladírna pro masný průmysl zahrnující v sobě prostory chladírny, manipulační a komunikační plochu a dvě rampy. Účelem stavby je vytvoření chladírenských prostorů v areálu Skladového a distribučního centra Počátky. Žalobce podaným odvoláním namítal negativní působení autodopravy související s účelem stavby na jeho nemovitosti s tím, že s navýšením skladovacích prostor stavby současně vzroste také intenzita autodopravy, tudíž i zmíněné zatížení jeho nemovitostí. Žalovaný předmětné odvolání zamítl jako nepřípustné v podstatě na základě argumentace vycházející z akustického posudku vydaného dne 23. 2. 2015, který je součástí spisového materiálu. Hluk z provozovny byl zpracován pro dva stavy – hluk za stávajícího stavu a hluk za stávajícího stavu + nová přístavba. Měření bylo provedeno Zdravotním ústavem se sídlem v Ostravě, zkušební laboratoří akreditovanou ČIA pod č. 1393 dne 20. 2. 2012 viz Protokol č. 8077/2012. Na základě tohoto protokolu byl nakalibrován stávající stav provozovny. Z akustického posudku se podává, že provozovna je v provozu i v době noční, včetně chodu chladírenského a VZT zařízení (vzduchotechniky). Na rampě R1 probíhá v době denní nakládka 3 nákladních automobilů a v době noční nakládka 4 nákladních automobilů a vykládka 4 nákladních automobilů. Na rampě R2 (blíže k žalobcovým nemovitostem) v době denní nakládka 15 velkých a 15 malých nákladních automobilů a vykládka 15 velkých a 15 malých nákladních automobilů; v době noční se dle akustického posudku na rampě R2 nakládka ani vykládka neprovádí. Po přístavbě má dojít k nárůstu dopravy o 1/3, kdy na rampě R1 realizována v denní době nakládka 4 nákladních automobilů a v době noční nakládka 5 nákladních automobilů a vykládka 5 nákladních automobilů. Na rampě R2 v době denní nakládka 20 velkých a 20 malých nákladních automobilů a vykládka 20 velkých a 20 malých nákladních automobilů, v době noční se na rampě R2 dle akustického posudku nakládka ani vykládka provádět nebude. Navrženy jsou následující akustické úpravy: úpravy nákladní rampy R2 - umístění nakládacích komor opatřených hydraulickým můstkem pro nakládání a gumovým těsnícím límcem. Napadené rozhodnutí připouští, že i po realizaci přístavby provozovny a akustických úprav zasahuje v době mezi 6-22 hodinou na pozemek žalobce hluk nejvýše 45 dB, přičemž jeho nejvyšší přípustná hladina je dle příslušných předpisů 50 dB (nař. vlády č. 272/2011 Sb.). Dle údajů uvedených v akustickém posudku byla v místě měření M1 (poblíž nákladové rampy R2) naměřena denní hladina 48, 8 dB, noční pak 39,6 dB. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dále uvádí, že mezi nemovitostmi odvolatele a stavbou žalobce se nachází komunikace II. třídy a bez dalšího se dovozuje, že po provedení navrhovaných opatření se uvažované zvýšení dopravy neprojeví. Žalovaný jen stručně uzavírá, že posudek byl vypracován oprávněnou osobou na základě údajů naměřených akreditovanou laboratoří, Krajská hygienická stanice vydala souhlasné závazné stanovisko, pročež prvostupňový správní orgán měl podklady pro povolení záměru. Na základě této konstrukce dospěl žalovaný k závěru, že žalobce nelze považovat za opomenutého účastníka řízení. Napadené rozhodnutí sice zmiňuje existenci akustického posudku z hlediska hluku ze stavební činnosti, v odůvodnění se však vyjadřuje výhradně k závěrům vzešlým z akustického posudku, na základě argumentace z něj vyvozené pak zamítá odvolání žalobce jako nepřípustné. Z akustického posudku z hlediska hluku ze stavební činnosti (dále též „posudek hluku ze stavební činnosti“) vydaného dne 9. 6. 2015 spol. Studio D- akustika, s. r. o., U Sirkárny 467/2a, České Budějovice se podává, že hluk ze stavební činnosti byl posuzován pouze vzhledem k pěti nejbližším objektům, přičemž nemovitosti ve vlastnictví žalobce mezi ně zařazeny nebyly. Citovaný posudek je uzavřen konstatováním, že: „Při splnění výše uvedeného bude stavba Skladové a distribuční centrum Počátky – PŘÍSTAVBA, parc. č. st. 1228, st. 671, k. ú. Počátky z hlediska hluku ze stavební činnosti vyhovovat požadavkům Nařízení vlády 272/2011 Sb.“ I pokud soud odhlédne od marginálií typu používání nevysvětlené zkratky v napadeném rozhodnutí (opakované použití zkratky TNA bez uvedení jejího významu), což zásadním způsobem devalvuje srozumitelnost napadeného rozhodnutí, musí konstatovat, že se se závěry žalovaného nelze ztotožnit, a to z několika dílčích důvodů. Soud již shora podrobně osvětlil způsob, jakým je nutno v souvislosti s příslušnými předpisy přistupovat k pojmům „soused“ a „přímé dotčení“. Žalovaný se nemůže z důkladného posouzení skutečnosti, zda žalobce může být účastníkem předmětného řízení ve vztahu k zákonné úpravě, „vyvléci“ a posuzování si usnadnit takovým postupem, jakým je odkaz na závazné stanovisko, potažmo posudek a otázku potenciálního přímého dotčení vlastnického či jiného věcného práva žalobce řešit pouze v souvislosti s posudkem deklarovanými hodnotami. Dotčený orgán vydávající závazné stanovisko zásadně není tím, kdo ve věci rozhoduje a kdo je schopen a zejména povinen správně posoudit veškeré okolnosti, včetně případného dotčení vlastnických práv žalobce prováděním stavby. Nelze tedy akceptovat takové rozhodnutí správního orgánu, které je v otázce vymezení okruhu účastníků založené de facto pouze na závěrech uvedeného závazného stanoviska. K tomu též nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99: „Ústavní soud si je vědom možných interpretačních problémů v tom směru „až kam“ - do jaké šíře či vzdálenosti - mohou tzv. sousední pozemky, pokud nebude platit podmínka společné hranice, sahat. Nezbývá však než konstatovat, že posouzení této otázky bude vždy věcí individuálních případů (zřejmě s přihlédnutím k povaze zamyšlených staveb a z ní plynoucích možných nežádoucích dopadů), a to jak na úrovni rozhodovací praxe stavebních úřadů, tak na úrovni rozhodování o přezkoumávání těchto rozhodnutí v rámci správního soudnictví. Samotná náročnost takového posuzování nemůže však být dostatečným důvodem pro postup opačný…“. Nad rámec řečeného soud podotýká, že žalovaný nechal nezodpovězenu otázku, zda posudky, z nichž vychází závazné stanovisko Krajské hygienické stanice, byly vypracovány také s ohledem na nemovitosti ve vlastnictví žalobce, či nikoli, resp. zda řeší otázku autodopravy a s ní souvisejícího hluku na nemovitosti ve vlastnictví žalobce, což je zásadní námitka, na níž žalobce vystavěl své přesvědčení o účastenství v řízení. Napadenému rozhodnutí je třeba vytknout též skutečnost, že argumentace žalovaného uvedená v odůvodnění napadeného rozhodnutí se opírá o akustický posudek, který hodnotí hluk z provozovny za stávajícího stavu, resp. hluk za stávajícího stavu včetně nové přístavby. Vzhledem k tomu, že dle příslušných ustanovení stavebního zákona (§ 109 písm. e)) jsou účastníci stavebního řízení vymezeni pouze pozitivně, je účastníkem stavebního řízení „vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo prováděním stavby přímo dotčeno“. Jelikož zákon hovoří o dotčení vlastnického práva v souvislosti s prováděním stavby, postrádá odmítnutí účastenství žalobce vystavěné na akustickém posudku jakoukoli logickou provázanost s příslušným ustanovením zákona. Má-li některý ze dvou zpracovaných posudků souvislost s možným účastenstvím žalobce, pak je to spíše posudek hluku ze stavební činnosti. Ani v takovém případě by však nebylo možné vystavět odmítavé stanovisko k podanému odvolání de facto pouze na jednom posudku, potažmo na závazném stanovisku z něj vycházejícím. Vzhledem k tomu, že žalobce podal jedno odvolání směřující do dvou rozhodnutí prvostupňového správního orgánu (rozhodnutí ze dne 28. 4. 2015, čj. 14-267-4/2015/st a rozhodnutí ze dne 8. 9. 2015, čj. 41-733-4/2015/st), měl být žalovaným vyzván k jeho doplnění také co do skutečností, v nichž spatřuje přímé dotčení svého vlastnického práva prováděním stavby (§ 114 odst. 1 stavebního zákona). Vzhledem k tomu, že v napadeném rozhodnutí se konstatuje, že žalovaný zkoumal „zda jsou vydaným stavebním povolením přímo dotčena vlastnická práva odvolatele“ a dospěl k závěru, že „ve stavebním řízení na přístavbu nemohou být vlastnická práva odvolatele dotčena“, není zřejmé, dle jakého ustanovení žalovaný posuzoval účastenství žalobce. Napadené rozhodnutí sice formálně deklaruje, že účastenství je upraveno v § 109 stavebního zákona, nicméně odůvodnění napadeného rozhodnutí s tímto nekoresponduje a spíše vzbuzuje dojem, že žalovaný posuzoval účastenství žalobce pouze ve vztahu k dotčení jeho vlastnických práv, nikoli k přímému dotčení vlastnického práva prováděním stavby, jak stanovuje zákon. Z napadeného rozhodnutí není patrné, že by žalovaný zkoumal, zda závazné stanovisko, potažmo související posudek, hodnotí možné přímé dotčení žalobcových vlastnických práv prováděním stavby. Napadené rozhodnutí uspokojivě neobjasňuje, z jakého důvodu nemohou být vlastnická práva žalobce přímo dotčena prováděním stavby, žalovaný se nevypořádal s otázkou účastenství žalobce dostatečně, tj. tak, jak mu ukládá zákon. Soud nejprve posuzoval, zda lze nemovitosti ve vlastnictví žalobce považovat za sousední stavbu anebo sousední pozemek ve smyslu § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona. Jak bylo shora podrobně popsáno, vzhledem k neexistenci legální definice pojmu „soused“, potažmo „sousední stavba“ či „sousední pozemek“ se nelze spokojit s úzkým vnímáním uvedených pojmů. Ačkoli pozemek žalobce nemá s pozemkem, na němž má být umístěna stavba, společnou hranici, nelze a priori vyloučit možnost, že žalobce může být považován za souseda v předmětném řízení podle stavebního zákona, a to za předpokladu že jeho vlastnické nebo jiné věcné právo k pozemku nebo stavbě může být územním rozhodnutím vzhledem k velikosti stavebního pozemku a umístění stavby na něm, odstupovým vzdálenostem, rozměrům stavby, účelu jejího užívání atd. v konkrétním případě přímo dotčeno. Opačný názor by byl neústavní. K tomu též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2007, čj. 8 As 27/2006-70: „Pojem sousedních pozemků je nutné vykládat v rámci stavebního řízení extenzivně a není možné omezit jej na nemovitosti, které bezprostředně hraničí se stavebním pozemkem“. Z přípisu ze dne 19. 2. 2016, čj. 156-2/2016/podat zaslaném žalobci v reakci na jeho podání ze dne 8. 2. 2016 je zřejmé nesprávné uchopení dané problematiky, když pojem „soused“ je zde vykládán právně nesprávným způsobem, tj. restriktivně. V uvedené písemnosti je nezařazení žalobce mezi účastníky územního a stavebního řízení odůvodněno skutečností, že nemovitosti v jeho vlastnictví nesousedí s pozemky, na kterých bude stavba umístěna. Jak je již podrobně vysvětleno výše, takovým způsobem pojmy „soused“ či „sousední stavba“ apod. vykládat nelze. V otázce „přímého dotčení“ soud hodnotil, zda může být žalobce považován za vlastníka „přímo dotčených“ sousedních pozemků nebo staveb na těchto pozemcích, aniž by se jednalo o důsledek vlivu „parametrů“ stavby, o kterých buď bylo rozhodnuto, nebo alespoň mohlo být rozhodnuto již v územním řízení (viz § 114 odst. 2 stavebního zákona), tj. zda může být přímo dotčen důsledky samotného provádění stavby (hlukem, prachem, vibracemi apod.). V napadeném rozhodnutí není řešeno, jakým způsobem se realizuje autodoprava související s prováděním stavby, kterými komunikacemi vozidla na stavbu přijíždějí, kterým směrem odjíždějí apod. Nelze vyloučit, že předmětné nemovitosti mohou být popsaným způsobem přímo dotčeny (minimálně v podobě hluku). Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl vyzván k doplnění odvolání o skutečnosti, v nichž spatřuje přímé dotčení svých vlastnických práv prováděním stavby, nepřísluší soudu o takových důvodech spekulovat. Na základě spisového materiálu nelze uvedenou otázku bez dalšího posoudit. Také Nejvyšší správní soud se vyjádřil v tom smyslu, že ve „správním řízení musí být garantována všem osobám, o jejichž právních poměrech se jedná nebo jež by mohly být rozhodnutím dotčeny, určitá úroveň procesních práv. Tento požadavek se odráží v konstrukci účastníků řízení jak ve správním řádu, tak v procesních částech řady jiných právních předpisů, mezi nimi také stavebního zákona. Postavení osoby jako účastníka řízení totiž subjektu dává vedle některých povinností i významná práva s řízením spjatá, díky nimž mohou výsledek řízení nikoli nevýznamným způsobem ovlivnit…“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007, čj. 2As 53/2006-79). Zároveň však platí, že každý si musí ve správním řízení střežit svá práva postupem správního orgánu či jeho rozhodnutím dotčená, a má-li za to, že byl jako účastník řízení opomenut, musí tuto námitku uplatnit, což žalobce učinil. Žalovaný, resp. primárně stavební úřad pochybil, vycházel-li pouze a výlučně z toho, že v místě nemovitosti stěžovatele nebudou překročeny stanovené limity hluku, neboť není pochyb o tom, že dojde ke zvýšení hluku v okolí stavby obecně, byť by jeho hladina nedosahovala ještě přípustného mezního limitu. Není pochyb o tom, že stěžovatel může být zasažen hlukem ze související autodopravy, z uvedeného důvodu požadoval býti zařazen i mezi účastníky územního řízení. Odůvodnění napadeného rozhodnutí však nedokázalo předložit právně relevantní a obsahově uspokojivé důvody pro zamítnutí žalobcem podaného odvolání. Jakkoli zdejší soud chápe postoj žalovaného založený na nutnosti stanovení určitého limitu pro vymezení okruhu účastníků v případě stavby, která může mít vliv na široké okolí, nelze takové kritérium měřit pouze hlediskem hospodárnosti a okruh účastníků zúžit na nemovitosti nalézající se v bezprostřední blízkosti stavby, bez přihlédnutí k ostatním vlivům (v daném případě minimálně k související autodopravě). Samotná náročnost takového posuzování nemůže k být dostatečným ospravedlněním pro vyloučení osob z okruhu možných účastníků řízení a nemůže obstát zásada „hospodárnosti“ či procesní ekonomie. Poměřuje-li stavební úřad práva dotčených osob a administrativní náročnost řízení, nemůže se přiklonit k variantě druhé. Lze-li možné přímé dotčení na právech shledat u širokého okruhu osob, nutno zvolit i tomu odpovídající formu vedení takového řízení, nemůže však být zužován prostor pro ochranu ústavně zaručených práv. Uzavírá se, že s ohledem na prve uvedené je zapotřebí žalobci přisvědčit, že jeho vlastnická práva nebyla v řízení dostatečně šetřena, když v rozhodnutích správních orgánů nebyl zohledněn vliv související autodopravy na nemovitosti v jeho vlastnictví a případné přímé dotčení jeho vlastnických práv prováděním stavby nebylo ze strany správních orgánů dostatečně posouzeno, aby vyústilo v nedostatečně odůvodněné rozhodnutí o nepřípustnosti podaného odvolání. Spisová dokumentace neposkytuje dostatek podkladů pro posouzení, zda může být vlastnictví žalobce přímo dotčeno prováděním stavby, pročež soud nemůže k námitce žalobce o tomto vyslovit závěr. Konstatuje se, že není z hlediska základních principů a zásad správního práva akceptovatelné, aby odvolací správní orgán vystavěl zamítavé rozhodnutí o odvolání na tak nepostačující argumentaci, jak tomu bylo v žalované věci. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušil pro nedostatek důvodů rozhodnutí, resp. pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem spočívající v nesprávné úvaze žalovaného o účastenství žalobce ve stavebním řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že žalobce měl v řízení úspěch, proto mu na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 3.000 Kč představující zaplacený soudní poplatek. K projednání žaloby nebylo třeba nařizovat jednání, neboť byly splněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. a) a § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., je-li rozhodnutí zrušováno pro podstatnou vadu řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, resp. pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.