50 A 17/2017 - 81

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobce: X bytem X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 1. 2017, č. j. MV-152787-8/SO-2016 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Včasnou žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 15. 2. 2017 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 13. 1. 2017, č. j. MV-152787-8/SO-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 10. 2016, č. j. OAM-740-36/ZM-2016 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty. Napadeným rozhodnutím byl výrok prvostupňového rozhodnutí změněn tak, že „žádost se zamítá a zaměstnanecká karta se dle ustanovení § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s ustanovením § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb. nevydá, neboť v průběhu správního řízení byla zjištěna existence jiné závažné překážky pobytu cizince na území“. Tu spatřovala žalovaná ve skutečnosti, že žalobce nenastoupil následující den po odběru biometriky do zaměstnání.

2. Žalobce předně namítá, že žalovaná nedostála požadavkům obsaženým v § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), nevycházela z řádně zjištěného skutkového stavu a postupovala v rozporu s ustanovením § 3 správního řádu. Žalovaná také porušila požadavek vycházet vstříc dotčeným osobám ve smyslu § 4 odst. 1 správního řádu a porušila řadu dalších ustanovení, jako § 2 správního řádu, § 44a odst. 4, § 46a odst. 2 písm. i) a § 174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

3. Podle žalobce se žalovaná nevypořádala se všemi odvolacími námitkami, pročež je napadené rozhodnutí zatíženo nepřezkoumatelností. Správní orgány vycházely z výslechu svědků, aniž by žalobce včas uvědomily a ten mohl být výslechům přítomen. Takové důkazy byly dle žalobce opatřeny v rozporu se zákonem a námitka, s níž se žalovaná nevypořádala, má dopad do zákonnosti a přezkoumatelnosti rozhodnutí. Žalobce napadal způsob, jakým byly protokoly o výsleších dotazovaných osob zpracovány a pořízeny, k čemuž se žalovaná nikterak nevyjádřila. Chybným postupem správního orgánu nemohl žalobce hájit svá práva, bránit se způsobu vedení výslechu a klást otázky svědkům. Správní orgány měly porušit základní právo na spravedlivý proces, když žalobci neumožnili být přítomen výslechům. Žalobce namítá také neaktuálnost protokolů o výsleších. Žalobce dále nesouhlasí s výkladem informací získaných z nezákonně provedeného výslechu v neprospěch žalobce, když měly správní orgány tvrdit, že pro žalobce nebyly vytvořeny pracovní podmínky pro výkon zaměstnání v souladu s pracovní smlouvou.

4. Žalobce vyslovil nesouhlas se skutečností, že nepřesnost ve sdělení policie nemá za následek nepřezkoumatelnost protokolu o místním šetření, popř. napadeného rozhodnutí, dále žalobce vyslovil nesouhlas se skutečností, že správní orgán rozhodl o pokračování řízení, aniž by zjistil skutečný stav věci. Současně vyslovil nesouhlas s výkladem žalované, že primární povinnost nastoupit do zaměstnání plynula z pracovní smlouvy, podle které měl žalobce nastoupit do zaměstnání 1. den po náběru biometriky. Žalobce disponoval pouze Potvrzením o splnění podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu a neměl být tedy sankcionován, neboť na vydání zaměstnanecké karty stále čekal. Žalobce uvádí, že je běžnou praxí zaměstnavatelů vyčkat s faktickým výkonem zaměstnání až do okamžiku vydání povolení k dlouhodobému pobytu a nelze za nenastoupení do zaměstnání sankcionovat žalobce. V tomto kontextu žalobce odkazuje na ustanovení § 89 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o zaměstnanosti“), kde je důležitým slovem „mohl“ a nikoliv „měl“.

5. Žalobce dále nesouhlasí s argumentací žalované stran spolupráce společnosti SLR-Czechia s. r. o. se společností Bohemia Works Group, družstvo. Podle žalobce není podstatné, zda společnost Bohemia Works Group, se kterou měl žalobce řádně sjednanou pracovní smlouvu, má s dalšími společnostmi více či méně úzkou spolupráci. V této souvislosti získané informace z provedených výslechů žalobce nerozporoval proto, že spatřuje nezákonnost v celém postupu při pořizování protokolů o výsleších.

6. Podle žalobce byla žalovanou nedostatečně vypořádána námitka individualizace rozhodnutí pro případ žalobce. Žalovaná měla v napadeném rozhodnutí konstatovat, že výslechy byly prováděny ve vztahu k žalobci, což je dle žalobce lež, neboť protokoly o výslechu byly provedeny ve vztahu k osobě, jejíž jméno bylo cenzurováno. Rozhodnutí bylo následně generalizováno, čímž žalovaná porušila § 3 správního řádu a způsobila nezákonnost rozhodnutí.

7. Žalobce dále nesouhlasí s posouzením systému zaměstnávání zaměstnavatelem (Bohemia Works Group) ze strany správního orgánu I. stupně a odkazuje na rozhodnutí Komise ze dne 3. 2. 2017, č. j. MV-169150-4/SO-2016. Podle žalobce nebyla žalovaná oprávněna posuzovat systém zaměstnávání společností Bohemia Works Group.

8. Žalobce namítá, že se žalovaná nedostatečně vypořádala s rozporovaným odkazem na ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, když v obecné rovině žalovaná přisvědčila žalobci, že není ve veřejném zájmu, aby cizincům nebylo uděleno povolení k pobytu i přes splnění kladených požadavků a vzápětí konstatovala, že se žalobce do situace dostal sám, neboť nenastoupil do zaměstnání. Žalobce opět uvádí, že ve vydaném potvrzení bylo uvedeno, že k zaměstnání nastoupit může, nikoliv musí. Žalobce rovněž namítá, že nebyl vyslechnut žádný zaměstnanec, nacházející se v obdobném postavení jako žalobce, u kterého by rovněž bylo zahájeno pokračování v řízení.

9. Žalobce dále nesouhlasí s tím, jak se žalovaná vypořádala s námitkou nepřiměřenosti rozhodnutí, když měla konstatovat, že rozhodnutí nelze považovat za nepřiměřené ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců, neboť si žalobce za dobu svého pobytu na území nemohl vybudovat žádné významné rodinné ani soukromé vazby. Podle žalobce je takový postup žalované absurdní, neboť žalovaná předvídá závěry bez jakýchkoliv podkladů.

10. Závěrem žalobce nesouhlasí s právní kvalifikací užitou žalovanou ve vztahu k § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. V souvislosti s touto námitkou žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, č. j. 48 A 45/2015 – 42, kde bylo soudem vyjádřeno, že ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců musí být vykládáno velmi uvážlivě.

11. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Konstatovala, že námitky uplatněné v žalobě jsou totožné s námitkami odvolacími, se kterými se vypořádala dostatečně.

12. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti.

13. Dne 28. 12. 2015 podal žalobce žádost o vydání zaměstnanecké karty na území České republiky u Zastupitelského úřadu České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“) podle § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobce měl být zaměstnán na volném pracovním místě leštiče nástrojů a kovů u zaměstnavatele Bohemia Works Group, družstvo, IČ 02787466, se sídlem Riegrova 41756/51, České Budějovice (dále jen „zaměstnavatel BWG“), s místem výkonu práce na adrese Zdíky 34, Bujanov, které bylo v evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty pod č. 9 148 980 734. Žalobce k žádosti přiložil veškeré potřebné náležitosti, tedy pracovní smlouvu ze dne 27. 10. 2015 se mzdovým výměrem, výpis z rejstříku trestů, zdravotní potvrzení, apod. Správní orgán následně rozhodl, že podmínky pro vydání zaměstnanecké karty jsou splněny a karta má být žalobci vydána. Správní orgán I. stupně vydal dne 21. 3. 2016 Potvrzení o splnění podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu – zaměstnanecké karty, č. j. OAM-00740-10/ZM-2016.

14. Žalobci bylo vydáno DV/R vízum k převzetí pobytového oprávnění a žalobce přicestoval dne 18. 3. 2016 do České republiky.

15. Dne 25. 4. 2016 byl správní orgán I. stupně informován Policií ČR, odborem cizinecké policie o tom, že Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje vede šetření ve věci zaměstnávání cizinců zaměstnavatelem BWG, které se týká celkem 48 cizinců. Důvodem bylo zjištění, že zaměstnavatel BWG nemá odpovídající počet pracovních míst, jak byly specifikovány v Centrální evidenci volných míst MPSV ČR. V rámci poskytnutí součinnosti od společnosti SLR – CZECHIA, s. r. o., Zdíky 34, Bujanov bylo personální pracovnicí této společnosti, paní Š.Š. policii sděleno, že žalobce do místa výkonu práce nenastoupil. O poskytnutí součinnosti byla požádána i Okresní správa sociálního zabezpečení, která sdělila, že žalobce není evidován v systému OSSZ, dále Všeobecná zdravotní pojišťovna, která uvedla, že žalobce nebyl dohledán v Centrálním registru pojištěnců ČR.

16. Usnesením ze dne 27. 4. 2016, č. j. OAM-740-13/ZM-2016 bylo správním orgánem I. stupně žalobci oznámeno pokračování v řízení o vydání zaměstnanecké karty jako jedné z forem povolení k dlouhodobému pobytu ve smyslu § 169 odst. 11 zákona o pobytu cizinců, neboť bylo prokázáno, že existuje skutečnost, která vyšla najevo až v době rozhodování správního orgánu a která může zásadním způsobem ovlivnit výsledek řízení.

17. Žalobce byl písemností ze dne 27. 4. 2016, pod č. j. OAM-740-14/ZM-2016 předvolán k výslechu na den 23. 5. 2016.

18. Ve spise je založen protokol o výslechu žalobce ze dne 23. 5. 2016, č. j. OAM-740-17/ZM-2016. V protokole o tomto výslechu se podává, že žalobce učinil objednávku práce přes webové stránky Visapoint. Zaměstnanecká karta měla být žalobci vydána na pozici brusič kovů – ingotů u zaměstnavatele BWG. V protokole žalobce uvedl, že nezná důvod proč u zaměstnavatele BWG do zaměstnání nenastoupil. Byl převezen do Písku, kde měl nastoupit do firmy Faurecia, ale protože stále neměl zaměstnaneckou kartu, tato firma jej zaměstnat nemohla. Žalobce proto odjel za sestrou do Českých Velenic, kde se zdržuje. Ve spise jsou následně založeny protokoly o výslechu svědků J.S. [protokol č. j. OAM-965/ZM-2016 (26), namísto J.S. se kvůli rodičovské dovolené a vysokému stupni gravidity dostavil její partner P.S., který je u zaměstnavatele BWG zaměstnán na DPP a svoji partnerku u zaměstnavatele zastupuje], J.S. [protokol č. j. OAM- 965/ZM-2016 (27)], M.Š [protokol č. j. OAM-965/ZM-2016 (28)], Š.Š.[protokol č. j. OAM- 965/ZM-2016 (31)]. Dále je ve spise založen protokol o výslechu P.S. [protokol č. j. OAM- 965/ZM-2016 (38)] a D.K.T. [protokol č. j. OAM-965/ZM-2016 (39)]. Jedná se o fotokopie protokolů, které byly pořízeny ze spisu vedeného pod sp. zn. OAM-965/ZM-2016. Jméno osoby, která vystupovala jako účastník v tomto řízení, včetně data narození a adresy jsou zaběleny.

19. Dne 20. 6. 2016 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno Oznámení o změně bydliště, k němuž bylo připojeno Oznámení o změně volného pracovního místa, které bylo sepsáno zmocněncem žalobce, panem D.K.T. V oznámení bylo uvedeno, že je pro žalobce již bezpředmětné žádat o vydání zaměstnanecké karty pro zaměstnavatele k pracovní pozici v EVPM 9 148 980 734, neboť zaměstnavatel má ukončit provoz ke dni 30. 6. 2016. Správnímu orgánu I. stupně byla předložena i nová pracovní smlouva uzavřená dne 14. 6. 2016 mezi žalobcem a společností Faurecia Components Písek s. r. o. s výpisem z Evidence volných pracovních míst (EVPM), kde bylo evidováno volné pracovní místo montážního dělníka u této společnosti. Správní orgán I. stupně poté žalobce vyzval k odstranění vad podání tak, aby bylo zřejmé, zda žalobce usiluje o povolení změny obsahu své žádosti o vydání zaměstnanecké karty ve smyslu § 41 odst. 8 správního řádu. Žalobce byl současně upozorněn, že změna obsahu podání je možná pouze v případě, že by žalobci hrozila vážná újma. Dne 19. 7. 2016 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno odstranění vad podání právním zástupcem žalobce, ve kterém se uvádí, že žalobce hodlá být zaměstnán na původní pracovní pozici u zaměstnavatele BWG.

20. Dne 26. 7. 2016 byla právnímu zástupci žalobce doručena výzva k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí, č. j. OAM-740-30/ZM-2016, neboť správní orgán I. stupně ukončil shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí. Zástupce žalobce byl s podklady pro rozhodnutí seznámen dne 13. 9. 2016, o čemž je ve spise založen úřední záznam pod č. j. OAM- 740-31/ZM-2016.

21. Dne 15. 9. 2016 podal právní zástupce žalobce správnímu orgánu I. stupně žádost o změnu obsahu podání, konkrétně o změnu zaměstnavatele za společnost Faurecia Components Písek s. r. o. Za stěžejní důvod bylo uvedeno vedení trestního řízení se zaměstnavatelem, které by mělo fatální dopad do života žalobce a také na jeho vyřízení žádosti o zaměstnaneckou kartu.

22. O změně obsahu žádosti o vydání zaměstnanecké karty bylo rozhodnuto usnesením ze dne 3. 10. 2016, č. j. OAM-740-35/ZM-2016 tak, že se změna nepovoluje, neboť nejsou pro povolení takové změny splněny podmínky dle § 41 odst. 8 správního řádu. Nadto bylo správním orgánem I. stupně konstatováno, že žalobci uplynula doba pobytu na dlouhodobé vízum a následně i doba platnosti uděleného výjezdního příkazu. Počínaje dnem 16. 7. 2016 pobýval žalobce na území České republiky neoprávněně.

23. Dne 3. 10. 2016 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o zaměstnaneckou kartu podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti. Správní orgán I. stupně konstatoval, že zaměstnavatel BWG nemohl žalobce zaměstnat v souladu s pracovní smlouvou, neboť by to nebyl zaměstnavatel BWG, kdo by žalobci zadával pracovní úkoly a kontroloval jejich plnění. Tyto úkony by dle svědeckých výpovědí obstarávala společnost SLR-CZECHIA, s. r. o. a zaměstnavatel BWG této společnosti pouze dodával pracovní sílu. Fakticky se tak nejednalo o objednávku provedení díla, ale o zprostředkování zaměstnání, které jsou však oprávněny provádět pouze agentury práce ve smyslu § 14 odst. 5 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Současně však ustanovení § 66 zákona o zaměstnanosti zakazuje agentuře práce přidělovat k výkonu práce zaměstnance, kterému byla vydána zaměstnanecká karta. Správní orgán tedy konstatoval, že způsob, jakým jsou zaměstnáváni zaměstnanci družstva Bohemia Works Group na pracovišti Zdíky 34, Bujanov, odpovídá vymezení zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti, neboť práce je vykonávána podle pokynu cizího subjektu, který práci přiděluje a kontroluje výstupy. Na základě uvedeného správní orgán I. stupně konstatoval, že žalobce nemůže být zaměstnán na pracovní pozici uvedené v EVPM pod číslem 9 148 980 734, neboť toto pracovní místo fakticky není volné. Zaměstnavatel BWG hrubě naddimenzoval počet volných pracovních míst, nahlášených Úřadu práce jako volná pracovní místa.

24. Správní orgán v prvostupňovém rozhodnutí konstatoval, že nemůže pokládat předložené doklady, byť formálně správné, automaticky za doklady prokazující skutečnosti v nich uvedené a upustit od jejich prověření, a to s odkazem na § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Správní orgán uvedl, že údaje, které jsou obsažené v pracovní smlouvě, nekorespondují se skutečností, neboť žalobce nebude zaměstnán zaměstnavatelem BWG na pracovním místě, pro které byla vydána zaměstnanecká karta. Správnímu orgánu se v tomto případě nepodařilo ověřit, zda bude žalobce skutečně zaměstnán zaměstnavatelem BWG a že tento zaměstnavatel bude žalobci přidělovat práci, kontrolovat její provedení a odpovídat za provedení práce. Zaměstnanecká karta je podle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců povolením k dlouhodobému pobytu, opravňujícím cizince k výkonu práce na pracovní pozici, pro kterou byla vydána.

25. Správní orgán v prvostupňovém rozhodnutí reagoval na žádost o změnu obsahu podání dle § 41 odst. 8 správního řádu, kterou žalobce podal dne 15. 9. 2016. Žádost byla zamítnuta, neboť správní orgán I. stupně neshledal u žalobce hrozbu vážné újmy. Podle správního orgánu I. stupně nelze hodnotit jako hrozbu vážné újmy skutečnost, že je proti zaměstnavateli BWG vedeno trestní řízení, které by mohlo mít dopad do života žalobce.

26. Vzhledem k tomu, že se správnímu orgánu I. stupně nepodařilo ověřit, že žalobce bude vykonávat závislou práci na konkrétně specifikované pracovní pozici pro zaměstnavatele BWG, byla žádost o vydání zaměstnanecké karty zamítnuta podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.

27. Proti oběma rozhodnutím, tedy proti usnesení o zamítnutí žádosti o změnu obsahu podání a proti prvostupňovému rozhodnutí, podal žalobce odvolání. Ve vztahu k prvostupňovému rozhodnutí žalobce předně namítal, že došlo k porušení ustanovení o řízení zvlášť závažným způsobem. Prvostupňové rozhodnutí je dle žalobce nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a došlo k zahrnutí protokolů o výsleších výše uvedených osob do podkladů pro rozhodnutí v přímém rozporu se zákony. Žalobce poukázal na skutečnost, že osoby nebyly vyslechnuty v řízení vedeném se žalobcem a žalobce nebyl o jejich konání vyrozuměn ve smyslu § 51 odst. 2 správního řádu. Většina námitek uplatněných v odvolání se po obsahové stránce shoduje a námitkami uplatněnými v podané žalobě. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím.

28. Žalovaná napadeným rozhodnutím přistoupila ke změně důvodu, pro který byla žalobci zamítnuta žádost o vydání zaměstnanecké karty. Podle žalované důvod nevydání zaměstnanecké karty obsažený v § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců lépe odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, podle kterého žalobce v rozporu s pracovní smlouvou ze dne 27. 10. 2015 nenastoupil na pracovní místo v ní obsažené z důvodu faktické nemožnosti. Tento důvod pak představuje jinou závažnou překážku pobytu cizince na území ČR. V úvodu napadeného rozhodnutí žalovaná shrnula skutkový průběh a poté se zabývala jednotlivými námitkami uplatněnými žalobcem v odvolání. K námitce žalobce stran možnosti či povinnosti žalobce nastoupit do zaměstnání žalovaná uvedla, že primární povinnost žalobce nastoupit do zaměstnání plynula z pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a zaměstnavatele BWG a byla konkretizována jako první pracovní den po náběru biometrických údajů. Ohledně namítaného porušení procesních práv žalobce ve vztahu k zahrnutí výslechů do spisového materiálu žalovaná uvedla, že jsou ve spise založeny originální vyhotovení protokolů, které splňují zákonné požadavky podle § 18 správního řádu. Žalované nebyl znám důvod, pro který žalobce usuzoval, že správní orgán I. stupně provedl výslechy osob, které nebyly řádně vyslechnuty v rámci správního řízení o žádosti žalobce. K námitce neprůkaznosti výslechů zaměstnanců společnosti SLR – CZECHIA s. r. o. žalovaná uvedla, že argumentace žalobce je irelevantní, mezi zaměstnavatelem BWG a společnosti SLR – CZECHIA s. r. o. existoval úzký vztah spolupráce a že zaměstnanci společnosti SLR – CZECHIA s. r. o. poskytli správnímu orgánu I. stupně zásadní informace, nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci. Žalobce namítal paušalizaci rozhodnutí pro celou skupinu zaměstnanců zaměstnavatele BWG, neboť správní orgán I. stupně rozhodnutí neindividualizoval ve vztahu k žalobci. Ani s touto námitkou se žalovaná neztotožnila, když konstatovala, že veškeré výslechy byly provedeny ve vztahu ke konkrétní osobě, tedy k žalobci a totéž plyne i ze všech listin, které si správní orgán I. stupně pro účely řízení vyžádal. Žalobce namítal nezákonný postup správního orgánu I. stupně, který po udělení D/VR víza nechával žalobce v dobré víře, že mu niv nebrání získat povolení k pobytu. Žalovaná k této argumentaci konstatovala, že správní orgán přistoupil k pokračování v řízení až poté, kdy mu byla postoupena informace, že žalobce nenastoupil do místa výkonu práce. Ve vztahu k legitimnímu očekávání žalovaná přisvědčila argumentaci žalobce, přesto konstatovala, že se žalobce do situace dostal sám svým jednáním, když nenastoupil do výkonu práce a tuto situaci počal řešit až v červnu 2016 oznámením o změně pracovního místa. Ohledně námitky přiměřenosti rozhodnutí podle § 174a zákona o pobytu cizinců žalovaná konstatovala, že v případě žalobce je účelem pobytu výdělečná činnost na území. Prvostupňové rozhodnutí nelze považovat za nepřiměřené, neboť žalobce nepobývá na území české republiky natolik významnou dobu, aby zde měl vybudované rodinné a soukromé vazby, navíc žalobce netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, způsobilé ovlivnit závěry stran přiměřenosti ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců.

29. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. 11. 2017 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Vyšel z názoru, že pracovní místo určené pro žalobce fakticky neexistovalo a nebyl to žalobce, kdo založil existenci jiné závažné překážky pobytu cizince na území republiky. Žalobce splnil podmínky pro vydání zaměstnanecké karty a očekával, že taková karta mu bude vydána. Zaměstnavatelem byl uveden v omyl, čímž dostal se do nepříznivé situace, protože mu byla slíbena pracovní pozice, která fakticky neexistovala. Záměrem zaměstnavatele bylo dodat jej jako pracovní sílu jiné společnosti, čímž by došlo k porušení zákazu agenturního zaměstnávání cizinců. O těchto skutečnostech žalobce neměl žádné povědomí a byl v dobré víře, že bude pracovat pro družstvo Bohemia Works Group. Ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců bylo vyloženo příliš extenzivně. Jako nedostatečně vypořádaná odvolací námitka byla zhodnocena okolnost, že žalobce se nemohl účastnit výslechu svědků, a proto tyto výslechy nelze považovat za relevantní důkazy.

30. Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 21. 2. 2018 rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť dokazováním bylo prokázáno, že žalobce se do nepříznivé situace dostal na základě okolností, které byly na jeho vůli nezávislé. Ani tento fakt však není způsobilý zhojit skutečnost, že žalobce nemůže naplnit účel pobytu předpokládaný zaměstnaneckou kartou být zaměstnán na konkrétním pracovním místě. V projednávané věci převažuje zájem státu na dodržování předpisů regulujících pobyt cizinců na území republiky s tím, že na plnění účelu pobytu je nezbytné nahlížet jako na objektivní kategorii nezávislé na vůli cizince. Pokud cizinec nemůže plnit účel pobytu, jedná se o okolnost, která představuje závažnou překážku pobytu zamezující vydání zaměstnavatelské karty. Zaměstnavatelskou kartu je možné nevydat v situaci, kdy správní orgány prokázaly, že žalobce nemůže plnit účel pobytu, jímž je výkon zaměstnání na pozici specifikované v žádosti. Žádosti o změnu obsahu žádosti správní orgány nevyhověly. Žalobci nevzniklo legitimní očekávání v souvislosti s vydáním potvrzení o splnění podmínek pro vydání zaměstnanecké karty, že mu bude vydána i zaměstnanecká karta samotná. Za rozhodující skutečnost se označuje, že v mezičase vyšly najevo nové zásadní skutečnosti odůvodňující zamítnutí žádosti.

31. Rovněž vypořádání odvolací námitky o nepřípustném využití protokolů o výslechu svědků považoval Nejvyšší správní soud za zákonu odpovídající. Protokoly o výslechu svědků byly využity jako důkazy listinné a skutečnosti z nich plynoucí bylo možno pro skutkové závěry využít. Důvod pro nový výslech svědků nebyl rovněž shledán. Žalobce nikterak nevysvětlil, jak by opakování svědeckých výpovědí mohlo změnit skutkové závěry správních orgánů v jeho prospěch, pokud by se výslechů účastnil. Samotný nesouhlas žalobce s obsahem protokolů o výslechu svědků nepostačuje pro provedení opakování svědeckých výpovědí.

32. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body, vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

33. Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná.

34. Soud především uvádí, že projednávanou věcí se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 21. 2. 2018, kdy rozsudek krajského soudu ze dne 13. 11. 2017 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud je v tomto řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu.

35. Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí ve věci žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně žádosti žalobce s odkazem na § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nevyhověl, neboť se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti. Žalovaná následně v napadeném rozhodnutí překvalifikovala důvod nevyhovění žádosti z § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců na důvod uvedený v § 56 odst. 1 písm. j) téhož zákona.

36. Dle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců se zaměstnaneckou kartou rozumí povolení k dlouhodobému pobytu opravňující cizince k přechodnému pobytu na území delšímu než 3 měsíce a k výkonu zaměstnání na pracovní pozici, na kterou byla zaměstnanecká karta vydána, nebo na pracovní pozici, ke které byl udělen souhlas ministerstva podle odstavce 7 nebo 8. Cizince, u kterého je podle zákona o zaměstnanosti vyžadováno povolení k zaměstnání nebo který je uveden v § 98 zákona o zaměstnanosti, opravňuje zaměstnanecká karta k pobytu na území za účelem zaměstnání.

37. Podle § 46 odst. 1 pro povolení k dlouhodobému pobytu platí obdobně § 31 odst. 1 písm. a) až e), § 33, 34, 37, 38, § 55 odst. 1 a 2, § 56, § 58 odst. 3 a § 62 odst. 1 vztahující se na dlouhodobé vízum. Ministerstvo povolení k dlouhodobému pobytu dále nevydá, pokud cizinec neplní na území účel, pro který mu bylo uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů a pro který mu má být vydáno povolení k dlouhodobému pobytu, nebo pokud cizinec neplnil v době platnosti víza k pobytu nad 90 dnů na území účel, pro který mu bylo vízum uděleno; to neplatí, pokud cizinec prokáže, že se jednalo o neplnění účelu ze závažných důvodů po přechodnou dobu.

38. Dle § 46 odst. 6 pro zaměstnaneckou kartu platí obdobně odstavec 1 věta druhá a § 55 odst. 1, § 58 odst. 3 a § 62 odst. 1 vztahující se na dlouhodobé vízum. Ministerstvo zaměstnaneckou kartu mj. nevydá z důvodů uvedených v § 56, s výjimkou důvodu uvedeného v § 56 odst. 1 písm. f).

39. Dle § 56 odst. 1 písm. a) dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže se cizinec na požádání ministerstva nebo zastupitelského úřadu nedostaví k pohovoru nebo nepředloží ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti o dlouhodobé vízum nebo jestliže se i přes provedení pohovoru nebo vyhodnocení předložených dokladů nepodaří tyto údaje ověřit.

40. Podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

41. Aplikace § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců byla v projednávané věci vyložena poprvé v označeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž je nadepsaný soud vázán. Žalobce se do nepříznivé situace dostal na základě okolností, které byly na jeho vůli nezávislé. Ani tato skutečnost však nemění nic na tom, že žalobce nemůže plnit účel pobytu předpokládaný zaměstnaneckou kartou, podle které měl být zaměstnán jako leštič nástrojů a kovů u družstva Bohemia Works Group. Nejvyšší správní soud vyjádřil, že v projednávané věci převažuje zájem státu na dodržování předpisů regulujících pobyt cizinců na území republiky. Plnění účelu pobytu pak představuje objektivní kategorii, která na vůli cizince není závislá. Nelze-li účel pobytu splnit, pak tato skutečnost představuje závažnou překážku pobytu, která brání vydání zaměstnavatelské karty. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce se pokusil svoje zaměstnanecké poměry uspořádat podáním žádosti o změnu obsahu žádosti. Žádost nebyla vyřízena ve prospěch žalobce. Vydáním potvrzení o splnění podmínek pro vydání zaměstnanecké karty nevzniklo legitimní očekávání, že taková karta bude vydána, jestliže následně vyšly najevo nové skutečnosti.

42. Jako na přezkoumatelné nahlédl Nejvyšší správní soud na napadené rozhodnutí ve vztahu ke způsobu vypořádání odvolací námitky o využití svědeckých výpovědí jako důkazů v žalobcově věci, ač ten nebyl při výslechu svědků přítomen. Tato odvolací námitka byla v kasačním řízení hodnocena jako správná, byť stručně vypořádaná. Využití protokolů o svědeckých výpovědích ve formě listinných důkazů nic nebránilo, protože žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by osvědčovaly nezbytnost nového provedení výslechu svědků, případně na základě kterých by bylo možno předpokládat, že nový výslech svědků může vést k jiným skutkovým zjištěním. Žalobce k těmto listinným důkazům měl ve spisové dokumentaci přístup. Samotný nesouhlas žalobce s obsahem svědeckých výpovědí neodůvodňuje nezbytnost opakovaného provedení svědeckých výpovědí, jestliže žalobce neuvedl, jak by nové svědecké výpovědi mohly v jeho prospěch změnit skutkové závěry správních orgánů. Vypořádání odvolací námitky je proto zákonu odpovídající a způsob vedení listinných důkazů obsahujících svědecké výpovědi neznamená porušení § 51 odst. 2 správního řádu.

43. Další žalobní bod, kterým se soud zabýval, směřuje do nesouhlasu s rozhodnutím o pokračování v řízení bez řádného zjištění skutkového stavu věci. Tento bod rovněž soud neshledal důvodným. Správní orgán I. stupně zjistil, že žalobce nenastoupil do zaměstnání ve sjednaný den, tedy první pracovní den po náběru biometriky. Správnímu orgánu vyvstala pochybnost o tom, zda žalobce bude zaměstnán v souladu s pracovní smlouvou a za účelem prověření této pochybnosti přistoupil k vydání usnesení o pokračování řízení ve smyslu § 169 odst. 11 zákona o pobytu cizinců. Postup, který správní orgán I. stupně zvolil, je zcela v souladu s právním řádem a správní orgán I. stupně musel tento procesní postup zvolit právě za účelem objasnění skutkového stavu věci. Byť zákon o pobytu cizinců v § 169 odst. 11 hovoří o nových skutečnostech, které neexistovaly v době předchozího řízení a jsou důvodem zamítnutí žádosti, tato formulace nemusí znamenat, že vyhodnocení nových skutečností povede automaticky k zamítnutí žádosti. Žalobce rovněž vyjádřil nesouhlas se skutečností, že nepřesnost ve sdělení policie nemá za následek nepřezkoumatelnost protokolu o místním šetření, popř. napadeného rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí plyne, že zmiňovaná nepřesnost v protokolu policie č. j. KRPC-65255-1/ČJ-2016- 020027 směřovala do tvrzení, že prověřování se týkalo celkem 48 cizinců, kdy tito získali povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání. Je pravdou, že žalobce nezískal povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, nicméně z uvedeného protokolu policie vyplývá, že se prověřování vztahovalo i na žalobce a tudíž nelze závěry správního orgánu I. stupně v tomto směru považovat za nepřezkoumatelné. Námitka žalobce je tudíž nedůvodná.

44. Skutkový stav byl správními orgány zjištěn v dostatečném rozsahu a nedošlo proto k porušení § 3 správního řádu. Shodně soud neshledal rozpor s ustanovením § 2 odst. 4 téhož zákona, jestliže rozhodnutí je souladné s veřejným zájmem a v žalobcově případu bylo postupováno shodně jako v případech obdobných. Soud proto uzavřel, že pro důvody uvedené v žalobě není napadené rozhodnutí vadné.

45. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl.

46. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšné žalované v řízení žádné náklady přesahující rozsah její běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení