50 A 19/2016 - 28

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové, v právní věci žalobce M.V., bytem X, zastoupený Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, sídlem v Českých Budějovicích, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2016, č. j. KUJCK 47087/2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobou doručenou dne 22. 6. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2016, č. j. KUJCK 47087/2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Český Krumlov (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 27. 10. 2014, č. j. MUCK 57730/2014/ODSH/Če (dále jen „rozhodnutí I. stupně“), jímž byly zamítnuty námitky žalobce proti provedení záznamu bodů v registru řidičů a provedený záznam 12 bodů byl tímto rozhodnutím potvrzen. Žalobce v žalobě předně namítá nezákonnost rozhodnutí I. stupně, v němž je nesprávně zjištěný skutkový stav. Žalobce uvádí, že údajný přestupek spočívající v překročení rychlosti dne 3. 9. 2014 nespáchal. Žalobce sdělil, že v okamžiku změření předmětného motorového vozidla neřídil vozidlo on, nýbrž jeho manželka. Poté, co vozidlo překročilo povolenou rychlost, zastavilo a žalobce společně s manželkou vystoupili z vozidla. Policejní hlídka za účelem řešení přestupku dorazila na místo zastavení teprve po určité době, kdy žalobce i jeho manželka již ve vozidle neseděli. Žalobce uhradil požadovanou pokutu, neboť se domníval, že on jako provozovatel vozidla musí pokutu, o níž předpokládal, že je uložena za správní delikt provozovatele vozidla, zaplatit. Tvrzení žalobce dokládá čestným prohlášením své manželky a navrhuje její vyslechnutí. Žalobce považuje vypořádání správního orgánu I. stupně s jeho námitkami za nepřezkoumatelné, neboť žalovaný pouze odkazuje na pokutový blok, z něhož má vyplývat, že údajný přestupek spáchal žalobce. Žalobce přitom nerozporuje, že stvrdil pokutový blok ohledně spáchání přestupku svým podpisem, avšak namítá, že tím nestvrdil, že byla pokuta uložena za přestupek jím spáchaným. Žalobce pokutu uhradil jako provozovatel předmětného motorového vozidla nikoli jako údajný přestupce. Žalobce dále zpochybňuje způsobilost předmětného pokutového bloku být způsobilým podkladem pro záznam stanoveného počtu bodů, neboť uvádí, že jím byla uložena pokuta za přestupek někoho jiného. Žalobce namítá, že nedal souhlas s vyřízením podezření ze spáchání přestupku v blokovém řízení, nýbrž měl za to, že tak bude vyřízena pokuta z titulu provozovatele daného vozidla. Takové tvrzení vyplývalo též z žalobcem předloženého čestného prohlášení. Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008 – 44, který konstatuje: „Správní orgán rozhodující v řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů (§ 123f zákona o silničním provozu) je oprávněn zkoumat pouze to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam (tj. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy či soudu ve smyslu § 123b odst. 1 a 2 citovaného zákona), zda záznam v registru řidičů byl proveden zcela v souladu s tímto způsobilým podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá v příloze k citovanému zákonu obsaženému bodovému hodnocení jednání.“ Žalobce se však domnívá, že právě touto argumentací se správní orgán věcně nezabýval, ačkoli je přesvědčen, že správnost a zákonnost pokutového bloku jednoznačně posoudit měl. Žalobce vychází z toho, že navzdory presumpci správnosti aktů orgánů veřejné moci tak uplatnil relevantní tvrzení podložené důkazem, které zpochybňuje správnost údajů uvedených v pokutovém bloku. K tomu odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2011, č. j. 15 A 66/2011 – 32 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2012, č. j. 17 A 19/2011 – 50. Žalobce zastává názor, že i správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci lze učinit předmětem dokazování, jsou-li rozporovány relevantním způsobem. Žalobce předložil jako důkaz zpochybňující správnost a zákonnost pokutového bloku čestné prohlášení své manželky. Žalobce považuje rozhodnutí I. stupně za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť se správní orgán I. stupně vypořádal s argumentací žalobce pouhým odkazem na obsah pokutového bloku, který žalobce nerozporoval. Žalobce považuje vypořádání správního orgánu I. stupně s jeho námitkou za nelogickou, a proto nesrozumitelnou a nepřezkoumatelnou. Žalobce spatřuje v neprovedení předloženého čestného prohlášení manželky jako důkazu závažnou procesní vadu, a to tzv. opomenutý důkaz. Správní orgán I. stupně takový svůj postup přezkoumatelným ani legitimním způsobem neodůvodnil. K tomu žalobce odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 2 As 30/2007 – 58. Další žalobní námitkou v žalobě uvedenou je postup správního orgánu I. stupně v rozporu s § 12 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), když námitky žalobce nebyly materiálně posouzeny jako návrhy k přezkumu pokutového bloku ze dne 3. 9. 2014 podle § 94 a násl. správního řádu a nebyly postoupeny příslušnému správnímu orgánu. Správní orgán I. stupně nebyl příslušným orgánem k vedení přezkumného řízení, ke kterému dal podnět žalobce svou argumentací, která svým obsahem jednoznačně nepatřila do námitkového řízení. V postupu správního orgánu I. stupně žalobce pociťuje znemožnění věcného přezkumu pokutového bloku ze dne 3. 9. 2014, neboť již uplynula jednoroční lhůta od nabytí právní moci dle § 96 odst. 1 správního řádu. Žalobce dále namítá, že nebyl ani za jeden z bodovaných přestupků vyrozuměn o tom, že za tyto přestupky mu bude zaznamenán stanovený počet bodů. Žalobce se proto domnívá, že nemohou nastat účinky spjaté s dosažením 12 bodů, což dokládá odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 – 55. Žalobce považuje současnou správní praxi, kdy může dojít k záznamu bodů bez vyrozumění o hrozbě trestu, jeho uložení či vykonání, za rozpornou se zásadou právní jistoty. Tvrzenou nepředvídatelnost práva žalobce opírá o nález Ústavního soudu I. ÚS 420/09 ze dne 3. 6. 2009. Stav, kdy pachatel není vyrozumíván o hrozbě a uložení trestu, je protiústavní a nemohlo tedy dojít k dosažení 12 bodů, jelikož jednotlivé tresty nemohly být vykonány, pokud o jejich uložení nebyl žalobce vyrozuměn. Takovou praxi žalobce označuje též za v rozporu se zásadou účelnosti trestu, neboť účelem bodového hodnocení je sledování opakovaného páchání dopravních deliktů, nicméně není-li pachateli sděleno provedení záznamu bodů a stav jeho bodového hodnocení, lze se domnívat, že účelnost bodového hodnocení je tím narušena. Žalobce zastává názor, že je-li ukládána povinnost, musí o ni být povinný vždy vyrozuměn z toho důvodu, aby měl povinný možnost své povinnosti dostát nebo jinak reagovat. Žalobce namítá, že se již nemůže bránit přezkumem podkladu pro záznam stanoveného počtu bodů z hlediska jeho správnosti a zákonnosti, neboť ve chvíli, kdy tuto možnost měl, mu nebyla známa skutečnost, že za předmětný dopravní delikt mu byl uložen záznam bodů. Žalobce tak neměl k dispozici veškeré informace pro rozhodnutí se, zda se bude proti takovému obvinění bránit. V takovém postupu spatřuje žalobce porušování práva na obhajobu. Pro podporu svého tvrzení žalobce odkazuje na čl. 6 odst. 3 písm. a), b) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003. Žalobce na závěr uvedl, že v důsledku nedostatečně sděleného obvinění se řidič nemohl dostatečně hájit a ani relevantně rozhodnout o závažnosti obvinění a zda se bude bránit sám či za pomoci obhájce. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu Žalovaný navrhl žalobu pro nedůvodnost zamítnout. Žalovaný upozornil na skutečnost, že žalobce dne 3. 9. 2014 prokazatelně a vědomě projevil souhlas s projednáním přestupku v blokovém řízení a svým podpisem akceptoval, že se přestupku dopustil. Žalovaný dále uvedl, že námitky žalobcem uváděné v řízení o námitkách měly být uplatněny ve správním řízení před příslušným orgánem a případných dalších fázích přezkoumávání rozhodnutí o přestupku, kde by se s nimi příslušný správní orgán náležitě vypořádal. Žalovaný odkázal na příslušná ustanovení § 123b odst. 2 a 3 a § 123c zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), které poskytují výčet všech podmínek řízení o zápisu bodů nebo o námitkách proti zápisu bodů do registru řidičů. Žalovaný uvedl, že příslušný správní orgán rozhodující o námitkách je především oprávněn a zároveň povinen zkoumat, zda existuje způsobilý podklad pro záznam bodů, tedy pravomocná rozhodnutí příslušného orgánu v projednávané věci ve smyslu § 123b odst. 2 písm. a) již uvedeného zákona. Žalovaný považuje tvrzení žalobce o tom, že měl došlé podání vyhodnotit jako podnět k provedení přezkumného řízení příslušného pokutového bloku, za příliš extenzivní, neboť žalovaný nemohl z došlého podání seznat, že se jím domáhá žalobce přezkumného řízení. Žalovaný uvedl, že žalobce jako držitel řidičského oprávnění je osobou odborně způsobilou k řízení motorových vozidel a měl proto znát zákon o provozu na pozemních komunikacích včetně příloh. Proto tedy žalobce měl vědět, kolik bodů mu bude za jeho nedovolené jednání uloženo. III. Obsah správních spisů Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: Oznámením správního orgánu I. stupně ze dne 8. 9. 2014 byl žalobce vyrozuměn o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení, kterého dosáhl ke dni 3. 9. 2014. Zároveň byl žalobce prostřednictvím oznámení vyzván k odevzdání řidičského průkazu. Dne 14. 9. 2014 podal žalobce námitky proti provedeným záznamům bodů v bodovém hodnocení. Uvedl, že je vlastníkem motorového vozidla 6C25233, ale v uvedený den řídila vozidlo jeho manželka. Dne 8. 9. 2014 správní orgán I. stupně zaslal žalobci na základě jeho žádosti výpis z bodového hodnocení. Správní orgán I. stupně si vyžádal dne 17. 9. 2014 kopii pokutového bloku ze dne 3. 9. 2014 č. FD/2013 D0573120 od Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, který následně obdržel, že řídil vozidlo žalobce. Správní orgán I. stupně vyrozuměl žalobce dne 7. 10. 2014 pod č. j. MUCK 54576/2014/ODSH/Če o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, které bude vydáno nejdříve po uplynutí 10 dnů ode dne doručení vyrozumění, které bylo doručeno žalobci dne 8. 10. 2014. O nahlédnutí žalobce do správního spisu byl proveden záznam dne 13. 10. 2014, č. j. MUCK 55533/2014/ODSH/Če, žalobce se současně vyjádřil k podkladům rozhodnutí. Žalobce trval na svém prohlášení, že vozidlo v době měření řídila manželka. Správní orgán I. stupně vydal dne 27. 10. 2014 rozhodnutí č. j. MUCK/57730/2014/ODSH/Če, jímž zamítl námitku podanou žalobcem proti záznamu bodů v registru řidiče (žalobce) a provedený záznam 12 bodů ke dni 3. 9. 2014 byl potvrzen. Správní orgán I. stupně potvrdil záznam 3 bodů za jednání ze dne 3. 9. 2014, kterým bylo dosaženo celkového počtu 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče. V rozhodnutí byl popsán průběh správního řízení a posouzen pokutový blok, který byl podkladem pro záznam bodů. Bylo konstatováno, že záznam bodů do registru řidičů byl proveden na základě pravomocného rozhodnutí, který je ve spise založen. Proti rozhodnutí I. stupně bylo podáno dne 11. 11. 2014 odvolání, již v zastoupení žalobce zmocněncem. K podání byla přiložena plná moc, kterou zmocnil žalobce ke svému zastupování zástupce Ing. M.J. V podání uvedl, že žádá o poskytnutí kopie spisové dokumentace a stanovení přiměřené lhůty k doplnění odvolání, která počne běžet dnem převzetí kopie spisové dokumentace. Správní orgán I. stupně dne 18. 11. 2014 ve výzvě č. j. MUCK 61953/2014/ODSH/Če stanovil zástupci žalobce lhůtu k doplnění odvolání o požadované náležitosti 15 dnů. Dne 8. 1. 2015 předal správní orgán I. stupně spis žalovanému spolu se svým stanoviskem, v němž uvedl, že navrhuje odvolání zamítnout jako neopodstatněné. Žalovaný dne 13. 1. 2016 usnesením č. j. KUJCK 6242/2016 vyzval žalobce, aby doplnil podání o podepsanou plnou moc, a to k datu podání odvolání ve lhůtě 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto usnesení. Podepsanou plnou moc zaslal zástupce žalobce dne 21. 1. 2016. Dne 2. 2. 2016 žalobce převzal od žalovaného kopii kompletního spisového materiálu. O odvolání žalobce bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 7. 4. 2016 pod č. j. KUJCK 47087/2016, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí I. stupně potvrzeno. Žalovaný zopakoval hlavní zásady správního řízení o námitkách proti záznamům bodů do registru řidičů. Vyjádřil se k předmětnému pokutovému bloku, který označil za způsobilý být podkladem pro záznam bodů do registru řidičů. Žalovaný dále shrnul podstatu blokového řízení a konstatoval, že správní orgán I. stupně správně aplikoval zákon o provozu na pozemních komunikacích na spolehlivě zjištěný skutkový stav a nemá tedy žádný důvod rozhodnutí I. stupně zrušit. Zároveň však vyzval správní orgán I. stupně, aby opravil zřejmou nesprávnost v písemném vyhotovení svého rozhodnutí spočívající v nesprávném uvedení identifikace osoby, která se seznámila s podklady rozhodnutí. Dne 9. 6. 2016 správní orgán I. stupně proto vydal usnesení č. j. MUCK 32027/2016/ODSH/Če, kterým opravil zřejmou nesprávnost, na níž byl upozorněn žalovaným. Žalobce žádal správní orgán I. stupně dne 18. 6. 2016 o odklad výkonu rozhodnutí pro podání návrhu na přezkoumání rozhodnutí soudem. Správní orgán I. stupně žádosti žalobce dne 24. 6. 2016 vyhověl a výkon rozhodnutí odložil. Dne 1. 7. 2016 žalobce podal odvolání do usnesení č. j. MUCK 32027/2016/ODSH/Če. IV. Právní názor soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce v prvé řadě namítal nezákonnost rozhodnutí I. stupně pro nesprávně zjištěný skutkový stav a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Žalobce uvedl, že vozidlo v době změření řídila jeho manželka, ale vzhledem k tomu, že policejní hlídka přijela na místo zastavení měřeného vozidla až v okamžiku, kdy žalobce i jeho manželka již vystoupili z vozidla, nebylo možné s jistotou určit osobu řidiče. Krajský soud však shodně s názorem žalovaného konstatuje, že v rámci blokového řízení byl skutkový stav spolehlivě zjištěn. Blokové řízení je upraveno v § 84 a násl. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), a provádí se pouze tehdy, je-li přestupek spolehlivě zjištěn, pouhá domluva není dostačující a pachatel je ochoten pokutu zaplatit na místě nebo převezme pokutový blok a pokutu uhradí následně. Blokové řízení je označováno za zkrácenou formu řízení o přestupcích, svou povahou je řízením specifickým, zkráceným a zjednodušeným, ve kterém do značné míry splývá řízení se svým výsledkem, a to uložením pokuty. Zákonem vyžadovanou podmínkou pro blokové řízení je souhlas účastníka řízení s uložením pokuty. Pokud účastník tento souhlas nedá, postupuje se v řízení podle § 67 a násl. zákona o přestupcích a věc se projedná a rozhodne ve standardním správním řízení. V úvahu připadají dvě varianty postupu, které je ovšem nutno od sebe striktně odlišovat, neboť se jedná o dva různé typy řízení. Výsledkem řízení podle § 67 a násl. zákona o přestupcích je formalizované rozhodnutí obsahující předepsané náležitosti (§ 77), které je možno napadnout odvoláním (§ 81 a § 82) a následně navrhnout jeho přezkoumání soudem (§ 83). Výstupem blokového řízení je naproti tomu tzv. pokutový blok (§ 85). Pro blokové řízení není podmínkou přistižení pachatele při páchání přestupku, anebo projednání na místě spáchání přestupku, což potvrzuje i komentované znění zákona o přestupcích. Nezbytnou podmínkou blokového řízení je, jak bylo již zmíněno, souhlas obviněného se zjištěním přestupku a uložením sankce, který projeví svým podpisem na pokutovém bloku. Teprve následné zpochybňování skutkového stavu, o němž neproběhlo řádné dokazování, právě z důvodu souhlasu přestupce s vyřízením v blokovém řízení, není přípustné. Proti rozhodnutí vydanému v rámci blokového řízení tedy není možné se odvolat podle § 84 odst. 2 zákona o přestupcích a žaloba proti němu je nepřípustná. Soud k tomu poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 1 As 21/2010 - 65, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že: „Ochota obviněného zaplatit pokutu v blokovém řízení tedy nepředstavuje pouhou jednu z kumulativních podmínek tohoto řízení, nýbrž přímo jeho podmínku sine qua non, při jejímž splnění se navíc bez dalšího vychází z toho, že je přestupek spolehlivě zjištěn a nestačí jej vyřídit domluvou a že jsou tak splněny všechny podmínky pro uložení pokuty v blokovém řízení stanovené v § 84 odst. 1 zákona o přestupcích (…) Naopak s ohledem na zásadu vigilantibus iura (nechť si každý střeží svá práva) je nutné vycházet z toho, že obviněný z přestupku se souhlasem s uložením pokuty v blokovém řízení dobrovolně vzdal důkladnějšího zjišťování skutkového stavu věci v rámci běžného řízení o přestupku, a proto se této možnosti nemůže dovolávat v řízení o obnově. (…) Možnosti zajištění dalších důkazních prostředků nezbytných pro pozdější dokazování před správním orgánem a následného zjišťování skutkového a právního stavu věci v běžném správním řízení se však obviněný z přestupku vzdává udělením souhlasu s uložením pokuty v blokovém řízení. Tímto souhlasem obviněný z přestupku akceptuje skutková zjištění a z nich vyplývající závěry o spáchání přestupku, o jeho právní kvalifikaci a o nedostatečnosti jeho vyřízení domluvou, které byly učiněny v blokovém řízení. V důsledku toho pak nabývají závěry orgánu oprávněného ukládat a vybírat pokuty v blokovém řízení charakteru nesporných zjištění, která tvoří podklad pro uložení sankce. (…) Povaha blokového řízení tedy vylučuje, aby osoba, která udělila souhlas s projednáním přestupku v blokovém řízení, následně v žádosti o obnovu řízení podané podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu zpochybňovala závěry učiněné v tomto řízení a namítala, že přestupek nebyl spolehlivě zjištěn či že jej bylo možné vyřídit pouhou domluvou. (…) Po potvrzení o převzetí pokutového bloku obviněným z přestupku a po oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu orgány oprávněné ukládat a vybírat pokuty v blokovém řízení již nevyhledávají žádné důkazní prostředky a neprovádějí dokazování za účelem posouzení skutkového a právního stavu věci.“ Soud dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 6 As 67/2013 – 16, v němž je uvedeno: „Udělením souhlasu s projednáním skutků v blokovém řízení, jehož udělení žalobce nezpochybňuje, v souladu se zásadou vigilantibus iura žalobce převzal odpovědnost za skutečnost, že údaje uvedené na příslušných pokutových blocích souhlasí se zjištěným skutkovým stavem, že tento skutkový stav byl zjištěn úplně a zejména, že zjištěnému skutkovému stavu odpovídá právní kvalifikace přestupkového jednání, za které byla žalobci udělena pokuta v blokovém řízení a uvedena na pokutových blocích.“ Z citované judikatury Nejvyššího správního soudu lze dovodit, že přestupce již nemá možnost dále rozporovat údaje o skutkovém stavu obsažené na pokutových blocích a stejně tak ani právní kvalifikaci svého jednání na těchto blocích uvedenou. Nejvyšší správní soud jednoznačně uzavřel, že svým podpisem a úhradou uložené pokuty přestupce stvrzuje správnost těchto údajů a vzdává se současně možnosti přezkumu postupu orgánů veřejné moci ve věci jeho přestupku. Námitkami proti rozhodnutí o záznamu bodů do registru řidičů přestupce může rozporovat, zda existuje způsobilý podklad pro záznam bodů do registru a zda vlastně existuje pravomocné rozhodnutí, na jehož základě mu mohou být připsány body. V daném případě krajský soud shodně se správními orgány obou stupňů a na základě podkladů založených ve spise uzavřel, že body byly žalobci připsány v souladu s pravomocným rozhodnutím vydaným v blokovém řízení. Rozhodnutí I. stupně, jehož zrušení se žalobce podanou žalobou domáhá, bylo vydáno v rámci řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů v registru řidičů. Předmětem řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů v registru řidičů je posouzení, zda byly záznamy bodů provedeny v souladu se zákonem. Naproti tomu předmětem řízení o přestupcích proti bezpečnosti a plynulosti provozu je, zda se skutečně stal skutek definovaný zákonem o přestupcích či jiným právním předpisem, zda byly naplněny znaky přestupku a zda byl řidič obviněný z jeho spáchání skutečně jeho pachatelem, případně i další okolnosti související s naplněním skutkové podstaty přestupku. Lze tedy konstatovat, že v řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů je zkoumáno, zda podkladem pro záznam bylo pravomocné rozhodnutí, zda počet zaznamenaných bodů odpovídá spáchanému přestupku a jiné obdobné skutečnosti. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008 – 44. Nutno zdůraznit, že správní orgán v řízení o námitkách nepřezkoumává správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, podle nichž byl záznam proveden, neboť na tyto akty je třeba nahlížet jako na správné a zákonné, a to až do okamžiku, než je příslušný orgán veřejné moci zákonem předvídaným postupem prohlásí za nezákonné a případně je zruší (zásada presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci). Správní orgán nezjišťuje v řízení o námitkách ani zavinění pachatele přestupku. Soud v postupu správního orgánu I. stupně tedy neshledal žádná pochybení a považuje jej zcela v souladu s právními předpisy. Soud odkazuje na platnou právní úpravu zákona o silničním provozu. Dle § 123b odst. 2 zákona o silničním provozu provede záznam v registru řidičů příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností ke dni uložení pokuty za přestupek v blokovém řízení nebo ke dni nabytí právní moci rozhodnutí o uložení sankce za přestupek, rozhodnutí o uložení sankce za jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise, rozhodnutí o uložení kázeňského trestu za jednání mající znaky přestupku, anebo rozhodnutí, kterým se ukládá trest za trestný čin, nebo ke dni nabytí právní moci rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání, anebo podmíněném zastavení trestního stíhání. Nejpozději však do 5 pracovních dnů ode dne, kdy mu bylo doručeno (a) oznámení o uložení pokuty za přestupek v blokovém řízení, (b) rozhodnutí o uložení sankce za přestupek, rozhodnutí o uložení sankce za jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise, anebo rozhodnutí o uložení kázeňského trestu za jednání mající znaky přestupku, nebo (c) rozhodnutí, kterým byl uložen trest za trestný čin, (d) rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání nebo podmíněném zastavení trestního stíhání. Podklady, z nichž správní orgán I. stupně vycházel a výsledek řízení popsal v odůvodnění svého rozhodnutí, považuje soud za dostačující. Při přezkoumání námitky žalobce proti záznamu bodů do registru řidičů vycházel správní orgán I. stupně a potažmo žalovaný z oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení, které bylo zasláno Policií ČR, dále i z vyžádané kopie pokutového bloku. Správní orgán I. stupně posuzoval oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení a k němu náležející pokutový blok. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že předmětné rozhodnutí v blokovém řízení je způsobilé záznamu bodů do registru řidičů a je opatřeno všemi formálními náležitostmi a zákonem předepsanými údaji. Správní orgán I. stupně v rozhodnutí ze dne 27. 10. 2014 stručně shrnul, co je uvedeno na pokutovém bloku a kolik bodů bylo za protiprávní jednání žalobce přiděleno. Žalovaný dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně provedl záznam v registru řidičů ve smyslu ustanovení § 123b odst. 2 zákona o silničním provozu. Krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného o tom, že v konkrétní záležitosti měl správní orgán I. stupně k dispozici všechny potřebné podklady splňující zákonem stanovené požadavky. Soud shledal pokutový blok za způsobilý být podkladem pro záznam bodů do registru řidičů. Žalobci byl zaznamenán správný počet bodů a rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu I. stupně má soud za zcela v souladu se zákonem. Správní orgány se řádným a dostatečným způsobem zabývaly způsobilostí pokutového bloku, který sloužil jako podklad pro záznam bodů do registru řidičů. Postupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010 č. j. 5As 39/2010 – 76), neboť si vyžádaly kromě oznámení policie, na jehož základě bylo prováděno hodnocení dosažených bodů, též pokutový blok prokazující, že přestupek žalobce byl projednán v souladu se zákonem v blokovém řízení. Pokutový blok byl podrobně vyhodnocen, co do jeho způsobilosti být zákonem stanoveným podkladem pro záznam do registru řidičů a současně byla zhodnocena správnost počtu zaznamenaných bodů. Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 3 As 58/2007 – 117, který jednoznačně odmítá možnost vrácení řízení do počátečního stádia, kdy ještě nebyl dán souhlas s uložením blokové pokuty. Takový postup je zcela vyloučen, neboť by tím byla porušena jedna ze zákonem stanovených podmínek pro blokové řízení, a to souhlas s uložením blokové pokuty. „Jakákoli „obnova“ řízení o přestupku, byl-li projednán v blokovém řízení, je tak z povahy věci vyloučena, neboť podmínkou sine qua non tohoto řízení je souhlas účastníka se zjištěním přestupku a uložením sankce. (…) Nebylo-li totiž – ze svobodné vůle účastníka řízení – provedeno formalizované skutkové ani právní posouzení věci, nelze následně tvrdit, že skutkové okolnosti byly odlišné (vyšly najevo nové skutečnosti), resp. že je nutno doplnit dokazování.“ Jak již bylo krajským soudem uvedeno výše, žalobce v řízení o námitkách proti záznamu bodů do registru řidičů nemůže rozporovat údaje o skutku a jeho právní kvalifikaci. Pokud měl žalobce pochybnosti či výhrady k údajům zaznamenaným na pokutovém bloku, které se týkaly jednání, jež mu bylo kladeno za vinu, neměl souhlasit s projednáním přestupků v blokovém řízení a měl trvat na jejich projednání ve standardním správním řízení. Zákon totiž jednoznačně stanoví jako podmínku pro projednání přestupku v blokovém řízení souhlas přestupce. Jestliže přestupce takový souhlas udělil prostřednictvím svého podpisu na pokutovém bloku, pak nelze dodatečně rozporovat, jak činí žalobce, že údaje na pokutovém bloku jsou chybné. Žalobce vědomě souhlasil, že přestupek nebude projednáván v řízení, jehož předmětem by bylo skutkové zjišťování spojené s dokazováním a i právní posouzení jeho jednání. Musel být srozuměn s obsahem pokutového bloku a se skutečnostmi v něm zaznamenanými souhlasil, stejně tak byl srozuměn s charakterem blokového řízení, s jehož užitím také souhlasil. Následné namítání nesprávně zjištěného skutkového stavu již není relevantní, a proto k takovým tvrzením soud nepřihlíží. Ovšem v projednávané věci žalobce nezpochybňuje svůj podpis, ale pouze uvádí, že jej podepsal v domnění, že stvrzuje úhradu pokuty za správní delikt provozovatele vozidla. V souvislosti s tím se naskýtá myšlenka, že řidič jako osoba odborně způsobilá k řízení motorových vozidel a znalá možnosti uložení pokuty za správní delikt provozovatele vozidla má jistě povědomí o právních předpisech upravujících provoz na pozemních komunikacích a z formulace zapsané na pokutovém bloku „překročení rychlosti“ mohla zcela nepochybně seznat, že se nejednalo o správní delikt provozovatele vozidla. Soudu nebyly předloženy žádné důkazy, které by potvrzovaly tvrzení žalobce, že policejní hlídka žalobci sdělila podezření ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, ačkoli na pokutový blok zaznamenala spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu a přestupkové jednání v pokutovém bloku specifikovala slovy „překročení rychlosti“. Soud je přesvědčen, že následná argumentace žalobce, že on vozidlo neřídil v době překročení rychlosti a uloženou pokutu uhradil v domnění, že hradí pokutu jako provozovatel vozidla, je projevem účelového jednání s úmyslem vyhnout se právním následkům spočívajícím v pozbytí řidičského oprávnění. Žalobce v okamžiku úhrady uložené pokuty a podpisu pokutového bloku byl povinen se s obsahem pokutového bloku seznámit a případně odmítnout řešení věci v rámci blokového řízení. Jestliže žalobce nedostatečným způsobem blok pročetl, není již prostor na následné zpochybňování skutkového stavu, neboť by tím bylo zasaženo do samotné podstaty blokového řízení. Krajský soud se ztotožnil s odkazovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008 – 44, v němž je obsažena citace z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 24. 6. 2009, č. j. 52 Ca 10/2009 – 78, který konstatuje, že v řízení o námitkách je skutečně zkoumáno pouze to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam bodů, zda byl záznam proveden zcela v souladu se způsobilým podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá bodovému hodnocení jednání. Pokutové bloky jsou veřejnou listinou, jak správně uvedl žalobce a pravdivost jejich obsahu se presumuje, není-li prokázán opak, což potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2011, č. j. 2 As 19/2011 – 87. Důkazní břemeno je v tomto případě na žalobci. Správné a nezpochybnitelné zjištění totožnosti osoby přestupce, je základem pro vedení blokového řízení, vždy je zapotřebí postupovat tak, aby bylo dosaženo nejvyšší míry jistoty při zjišťování totožnosti přestupce. Situace, kdy je za osobu přestupce označena osoba, která však přestupek nespáchala, bývá zpravidla v případě uložených pokut na místě nezaplacených, které představují exekuční titul. Pokud přece k takovému omylu dojde, je zapotřebí podat podnět k přezkumnému řízení či vzít v úvahu obnovu řízení. Avšak pro takové prostředky je třeba splnění dalších podmínek, které v daném případě nebyly splněny. Žalobce své důkazní břemeno však neunesl, když neuvedl jediný důkaz, který by zpochybňoval skutečnost, že přestupcem byl on, žalobce pouze předložil čestné prohlášení své a své manželky. Čestné prohlášení rozhodně nepostačuje pro vydání rozhodnutí a jeho užití namísto předložení listiny lze pouze za podmínek stanovených zvláštním zákonem. Ve výjimečných případech lze užít čestné prohlášení i tehdy, nestanoví-li tak zvláštní zákon, ale pouze jako jeden z podkladů pro vydání rozhodnutí s nižší vypovídající hodnotou, nikoli jako náhradní důkazní prostředek. Pokud tedy správní orgán I. stupně neprovedl prohlášení jako důkaz, nedopustil se závažné procesní vady. Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 116/2007 – 75 ze dne 14. 3. 2008, který judikoval: „Čestným prohlášením nemůže být nikdy proveden důkaz, skutečnost jím nemůže být prokázána, nýbrž pouze osvědčena. Pojmově je však vyloučeno užít čestné prohlášení tam, kde nelze určité skutečnosti stanovit jinak než dokazováním.“ V souvislosti s tím je vhodné dodat, že úmyslným uvedením nepravdivého údaje v čestném prohlášení u správního orgánu se dopouští osoba přestupku podle § 21 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích. Odkaz žalobce na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2011, č. j. 15 A 66/2011 – 32 soud nezpochybňuje, avšak dodává, že jej nelze aplikovat na projednávaný případ. V souzené věci nevyvstal důkaz, který by zpochybňoval správnost uvedených údajů, neboť, jak bylo již řečeno, čestné prohlášení nelze považovat za důkaz. Stejně tak s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, na který žalobce také odkazuje, se soud ztotožnil, pokud jde o citaci týkající se znaků veřejných a soukromých listin, avšak soud neshledal její uvedení za důvodné, stejně jako v předešlém odkazu. Žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soud č. j. 2 As 30/2007 – 58 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 335/05, které blíže upravují provedení a hodnocení důkazů a případný nastalý institut opomenutého důkazu, není pro projednávanou věc přiléhavý. Žalobce musí nejen tvrdit, ale svá tvrzení též dokázat, a to dostatečně konkrétně a určitě, což předložením pouhého čestného prohlášení nebylo splněno. Správní orgán I. stupně se s námitkou žalobce dostatečně vypořádal, ačkoli ve svém rozhodnutí výslovně nezmínil pojem čestné prohlášení, nýbrž jej nahradil pojmem oznámenka, s jeho obsahem se vypořádal. Správní orgán I. stupně konstatoval, že námitka žalobce je neopodstatněná a jakákoli pochybení v zápočtu bodů nebyla prokázána. Žalovaný v napadeném rozhodnutí již pojem čestné prohlášení výslovně uvedl, v reakci na tvrzení v něm uvedená si obstaral pokutový blok, jehož obsah detailně prostudoval a nedospěl k žádnému pochybení či skutečnostem, které by osvědčovaly tvrzení žalobce. Způsob, jakým se správní orgány vypořádaly s předloženým čestným prohlášením, považuje soud za dostačující. V projednávané věci tedy soud dospěl k závěru, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a považuje rozhodnutí I. stupně za přezkoumatelné, dostatečně odůvodněné a v postupu správního orgánu I. stupně neshledal žádná pochybení. Žalobce dále namítal postoupení pro nepříslušnost, domníval se totiž, že správní orgán I. stupně postupoval v rozporu s § 12 správního řádu, když neposoudil jeho námitky jako návrh na přezkum pokutového bloku a nepostoupil takové podání příslušnému správnímu orgánu. Soud však má za to, že správní orgán I. stupně postupoval zcela správně, když námitky žalobce vyhodnotil právě jako námitky v rámci námitkového řízení proti provedení záznamu bodů v registru řidičů. Správní orgán I. stupně je oprávněn učinit úvahu o tom, zda vyvstaly pochybnosti o zákonnosti rozhodnutí, a pokud žádné pochybnosti neshledá, přezkumné řízení ani nezahajuje. Vzhledem k tomu, že čestné prohlášení manželky žalobce nebylo dostatečným podnětem, pro který by měl správní orgán důvodně za to, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, správní orgán I. stupně přezkumné řízení nezahájil. Jediným důvodem pro zahájení přezkumného řízení může být pouze nezákonnost rozhodnutí, nikoli jeho nesprávnost. Správní orgány nenahrazují vůli účastníka řízení a nečiní za něj úkony v rámci správního řízení. Krajský soud dále posuzoval důvodnost námitky žalobce, kterou namítal, že nebyl ani v jednom z bodovaných přestupků, které jsou mu kladeny za vinu, vyrozuměn o tom, že za tyto přestupky mu byl zaznamenán stanovený počet bodů. Na základě pravomocného rozhodnutí či rozsudku jsou dle § 123b zákona o silničním provozu zaznamenávány body v bodovém hodnocení do registru řidičů. Je však důležité upozornit na § 123f odst. 1 zákona o silničním provozu, který stanovuje, že o zaznamenávání bodů se nevede správní řízení a ani se o něm nevydává správní rozhodnutí. Pro záznam bodů je určující pravomocné rozhodnutí, které je výsledkem předchozího správního řízení, v rámci kterého má možnost osoba, jíž se záznam týká, se vyjádřit k projednávané věci. Pro zachování právní jistoty řidičů bylo nutné stanovit alespoň nějaký institut obrany proti chybnému zaznamenání bodů. Institutem obrany proti záznamu bodů se tak staly písemné námitky. Podle § 123b odst. 2 zákona o silničním provozu jsou body do systému bodového hodnocení zaznamenávány vždy zpětně, a to k datu uložení pokuty za přestupek v blokovém řízení. Žalobce k povaze bodového záznamu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 – 55, ve kterém se rozšířený senát vyjádřil k povaze záznamu bodů jako „trestu“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tuto judikaturu nepovažuje soud za přiléhavou, je vždy zapotřebí ji vykládat v souvislostech s konkrétním případem a nelze obecně označovat záznam bodového postihu za trest. Uváděná judikatura nerozšiřuje taxativní výčet sankcí uvedených v § 11 odst. 1 zákona o přestupcích. V souladu se zásadou nulla poena sine lege nemohou správní orgány a ani soudy rozšiřovat výčet sankcí uváděných v příslušných zákonech. Sankční povaha bodového záznamu v kontextu žalobcem uváděných judikátů neznamená, že by bodový záznam byl trestem jako takovým. Bodový systém je pouhým administrativním opatřením nikoli trestní sankcí. Záznam bodového hodnocení řidiče nemá sankční povahu, ale je považován za preventivní opatření. Právě díky bodovému systému by mělo docházet k motivaci řidičů dodržovat právní předpisy o provozu na pozemních komunikacích a v co největší míře by mělo docházet k eliminaci výskytu těch řidičů, kteří opakovaně tyto předpisy porušují. Preventivní složka bodového systému vzbuzuje v řidiči obavy, že on svým aktivním jednáním čelí hrozbě ztráty řidičského oprávnění, a právě to by jej mělo motivovat k jízdě podle předpisů o silničním provozu. Řidič musí sám vyvinout iniciativu a podat žádost u příslušného obecního úřadu nebo kontaktního místa veřejné správy, pokud chce znát svůj aktuální bodový stav či získat informace o jednotlivých záznamech bodů. Stejný závěr uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 – 55. Závěrem soud poznamenal k žalobní námitce týkající protiústavnosti a rozporu se základními principy právního státu spočívající v nevyrozumívání pachatele o provedení záznamu bodů, že mu nepřísluší posuzování ústavnosti. Stejně tak správním soudům nepřísluší posuzování účelnosti bodového hodnocení. V. Závěr, náklady řízení Soud se v dané věci ztotožnil se závěry správních orgánů, které se přezkumem těchto podkladů pro zápis bodů, jak je výše uvedeno, podrobně zabývaly a uzavřel, že žalobcem uvedené žalobní námitky nejsou důvodné. Správní orgány postupovaly v mezích své pravomoci a působnosti. Krajský soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl úspěšný žalovaný správní orgán, který však nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti, a proto mu právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo.