50 A 2/2018 - 51

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. Heleny Nutilové a ve věci žalobkyně: G. T. H., nar. X vietnamská státní příslušnice bytem v ČR B. 190, P. zastoupená advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Příkop 834/8, Brno proti žalovanému: Ministr zahraničních věcí ČR sídlem Loretánské náměstí 5, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2017 č.j. 121468/2017-OPL, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministra zahraničních věcí ze dne 12. 12. 2017, č. j. 121468/2017- OPL a rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 24. 10. 2017, č. j. 3165/2017-HANOI-Ia se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 12. 2017 č.j. 121468/2017-OPL byl zamítnut rozklad žalobkyně podaný proti usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“) vydanému dne 24. 10. 2017 pod č.j. 3165/2017-HANOI-Ia, které bylo žalobou napadeným rozhodnutím současně potvrzeno. Tímto usnesením byla zamítnuta žádost žalobkyně o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu a toto řízení bylo podle ust. § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zastaveno.

2. Proti žalovanému rozhodnutí byla žalobkyní prostřednictvím právního zástupce na základě ust. § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) podána včasná správní žaloba ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“).

3. Žalobkyně v žalobě nejprve shrnula skutkový stav věci, bylo uvedeno, že se osobně dostavila s žádostí o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny na příslušný zastupitelský úřad, kde jí byl na základě sjednaného termínu přes systém Visapoint umožněn vstup do vnitřních prostor úřadu, a to za účelem podání žádosti o dlouhodobé vízum za účelem studia. Registraci k podání žádosti o dlouhodobý pobyt jí systémem Visapoint umožněn nebyl. Žádost byla žalobkyní osobně podána na příslušné přepážce a následně jí byla vrácena zpět, a to na základě usnesení zastupitelského úřadu ze dne 22. 9. 2017 č.j. 3165/2017-HANOI-I, kterým bylo rozhodnuto o její nepřijatelnosti dle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně poté podala žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o dlouhodobý pobyt dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, kterou odůvodnila nemožností registrace do systému Visapoint. Spolu s touto žádostí žalobkyně podala žádost o dlouhodobý pobyt, čímž využila možnosti dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, která žadatelům zaručuje zahájení řízení i v případech, kdy žádost není podána osobně. Žádost o upuštění od osobního podání žádosti o dlouhodobý pobyt byla usnesením zastupitelského úřadu ze dne 24. 10. 2017 č.j. 3165/2017-HANOI-Ia zamítnuta a řízení o žádosti o dlouhodobý pobyt bylo na základě § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců zastaveno. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, který byl žalobou napadeným rozhodnutím zamítnut.

4. Žalobou je dále poukazováno na novou právní úpravu obsaženou v § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, která dle žalobkyně zaručuje cizincům, kteří mají jakýkoliv důvod, pro který nemohou podat žádost osobně, podat žádost jiným způsobem s tím, že tímto je řízení vždy zahájeno. Tohoto postupu využila i žalobkyně, která současně doložila objektivní důvody, pro které nemohla žádost o dlouhodobý pobyt podat osobně. Postup správních orgánů v projednávané věci byl nesprávný, poukázáno bylo na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2016 sp. zn. 57 A 53/2015 a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 25. 5. 2017 sp. zn. 10 Azs 97/2017, z nichž vyplývá, že pokud jsou dány a prokázány objektivní důvody, pak příslušné orgány od povinnosti osobního podání žádosti upustit musí.

5. Žalobkyně dále popsala stávající fungování systému Visapoint, které dle jejího názor nijak nereaguje na aktuální judikaturu NSS (rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017 č.j. 10 Azs 153/2016 – 52 a rozhodnutí z téhož dne č.j. 7 Azs 227/2016 – 36), v níž je opakovaně konstatováno, že cizinci mají ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) právo na spravedlivý proces (přístup ke správnímu orgánu). Tyto závěry se vztahují i na případ žalobkyně, neboť podmínky pro podání žádosti se od doby vydání uvedených rozhodnutí NSS nijak nezměnily, proto je řízení zahájeno i v případě, kdy je žádost podána jinými „kreativními“ způsoby, jako tomu bylo v případě žalobkyně. V této souvislosti byla dále namítnuta protiústavnost registrace žadatelů v systému Visapoint, neboť tento systém připouští možnou neúspěšnost registrace.

6. Žalobou jsou dále rozporovány závěry žalovaného, který vymezuje případy, kdy lze od osobního podání žádosti upustit, pouze na případy zvláštního zřetele hodné, kterými jsou zejména zdravotní důvody, kvůli nimž žadatel není objektivně schopen žádost osobně podat. Důvodem prominutí povinnosti osobního podání žádosti však není zákonem omezen pouze na důvody, které žadateli znemožňují se osobně dostavit, důvodem může být cokoliv, co žadateli v osobním podání žádosti brání. Pod tyto důvody spadá i důvod žalobkyně, která se sice osobně dostavit mohla, ale nebyla schopna se do systému Visapoint za účelem podání žádosti o dlouhodobý pobyt zaregistrovat.

7. Dle žalobkyně zákon o pobytu cizinců nestanovuje konkrétní způsob sjednání termínu pro podání žádosti o pobytová oprávnění. Zastupitelský úřad není na základě § 169h odst. 1 zákona o pobytu cizinců oprávněn zvolit jakýkoliv způsob sjednání termínu, nýbrž pouze ten, který stanoví zákon. Povinnost registrace v systému Visapoint není jako způsob sjednání termínu v zákoně stanoven a zastupitelský úřad tak nebyl tento způsob sjednání termínu oprávněn stanovit.

8. Žalobkyně dále namítla nicotnost rozhodnutí správních orgánů, které nebyly oprávněny řízení o žádosti žalobkyně zastavit, neboť žalobkyně svou žádost podala osobně, a to za splnění podmínek § 169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť toto zákonné ustanovení neupravuje konkrétní postup, který musí být žadatelem v případě podání té které žádosti dodržen. V tomto smyslu žalobkyně dále odkazuje na čl. 36 odst. 4 Listiny, který v kontextu odst. 1 téhož článku uvádí, že podmínky, za jakých se každý může domáhat svého práva, upravuje zákon. Toto v daném případě upraveno nebylo a zastupitelský úřad není oprávněn svévolně určovat dobu pro podání jednotlivých druhů žádostí. Z takového postupu by mohlo plynout zvýhodnění jiných žadatelů, a to s ohledem na rozdílné stanovení termínů na jednotlivých zastupitelských úřadech. Tímto by byla porušena zásada rovnosti při výkonu práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud tedy ze strany zastupitelského úřadu došlo ke stanovení doby pro podání žádostí, jedná se o nezákonný a protiústavní postup, který pro žadatele není závazný.

9. Závěrem žalobkyně zpochybnila ústavnost současného fungování systému Visapoint, který, stejně jako v období do vydání výše uváděných rozhodnutí NSS, diskriminuje občany cizích států, neboť i nadále dochází k určité „filtraci“ žadatelů, kteří jsou povinni sjednávat termíny pro podávání svých žádostí pouze způsobem uvedeným na webových stránkách velvyslanectví. Tento způsob však opět obsahuje omezení počtu sjednaných termínů a žádostí. Žalobkyně tedy i poté, co byl zákon o pobytu cizinců novelizován ustanoveními § 169d odst. 2, § 169f a § 169h tohoto zákona, nemá zaručenou možnost podat žádost normálním způsobem.

10. Žalobkyně žádá o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny. Směrnice o právu na sloučení rodiny č. 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2013 nepřipouští, aby státy počet podaných žádostí za účelem sloučení rodiny regulovaly. Proto se ČR nemůže odvolávat na to, že zastupitelský úřad příjem žádostí nezvládá. Pokud ČR má dodržet své závazky, musí tento problém řešit jiným způsobem, který nebude k tíži žadatelů.

11. Na základě všech shora uvedených důvodů navrhla žalobkyně napadené rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.

12. Žalovaný navrhl projednávanou žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Bylo poukázáno na žalobkyní prezentovaný výklad § 169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který je nesprávný. Odstavec 3 téhož ustanovení dává zastupitelskému úřadu možnost od osobního podání žádosti upustit, pokud doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Toto však v projednávané věci nenastalo, protože žalobkyně se k podání žádosti osobně na úřad dostavila, aby podala žádost o jiný pobytový titul, teprve až po odmítnutí této žádosti požádala o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Podmínka osobní přítomnosti se váže pouze k žádosti, k jejímuž podání si žadatel předem sjedná termín osobního podání, nikoli k žádosti jiné, kterou žadatel podá až na místě. K objektivním důvodům, pro které lze od povinnosti osobního podání žádosti upustit, žalovaný uvedl, že tyto důvody je nutno stanovit s ohledem na místní podmínky při respektování rovnosti účastníků. Žádosti od povinnosti osobního podání žádosti může zastupitelský úřad vyhovět, a to na základě vlastního správního uvážení, pokud daný případ shledá odůvodněným. V tomto směru žalovaný poukázal na žalobkyní uváděnou judikaturu NSS a Krajského soudu v Plzni, kde se skutkově jednalo o případ nezletilého cizince, kdy se její zákonní zástupci nemohli osobně dostavit na příslušný úřad. Situace žalobkyně je však odlišná, neboť jí uváděné důvody spočívají v několika neúspěšných pokusech o podání žádosti. Tyto důvody nebyly úřadem vyhodnoceny jako natolik závažné a výjimečné, že by v jejím případě mohlo k upuštění od osobního podání dojít. K žalobní námitce, dle níž zastupitelské úřady nejsou oprávněny samy určovat způsob sjednání termínu pro osobní podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, žalovaný zmínil dikci § 169f zákona o pobytu cizinců, které představuje zákonné zmocnění pro zastupitelský úřad, který sám určuje, jakým způsobem mají žadatelé termín osobního podání žádosti sjednat. Systém Visapoint byl funkční, o čemž svědčí to, že jiní žadatelé termín pro podání žádosti získali. Pokud se žalobkyni nepodařilo termín sjednat, nepředstavuje to nesprávnost postupu úřadu. K žalobkyní zpochybňovanému provozu systému Visapoint žalovaný uvedl, že nezákonnost tohoto systému nebyla prokázána ani ze strany Policie ČR ani ze strany tajných služeb. Bez ohledu na ukončení provozu tohoto systému žalovaný konstatoval, že i nadále není zastupitelský úřad v Hanoji z hlediska svých kapacit schopen obsloužit všechny žadatele. Registrace v systému Visapoint měla v době podání žádosti žalobkyně oporu v zákoně. Pokud žalobkyně uvádí, že zákon nestanovuje způsob sjednání termínu osobního podání žádosti o pobytová oprávnění, pak toto není pravdou, neboť naopak zákon prostřednictvím zákonného zmocnění v § 169f v kombinaci s § 169d dává zastupitelskému úřadu právo určit způsob tohoto sjednání. Zastupitelský úřad měl v daném případě právo zastavit řízení o žádosti žalobkyně o dlouhodobý pobyt, neboť žádost žalobkyně nebyla podána osobně, žalobkyně nesplnila podmínku předchozí registrace na daný pobytový titul. K námitce nerovného přístupu k žadatelům ve vztahu k místní příslušnosti zastupitelských úřadů žalovaný poukázal na stanovisko generálního advokáta ve věci C-84/12 a konstatoval, že způsob organizace podávání žádostí o pobytová oprávnění stanovený zákonem o pobytu cizinců není svévolný a sleduje legitimní cíl, k jehož dosažení volí přiměřené prostředky. Tento způsob organizace není v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Úprava těchto záležitostí byla zákonodárcem záměrně ponechána na veřejnoprávní metodě regulace činnosti správního orgánu. K tomuto žalovaný odkázal na rozhodnutí NSS ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. 10 Azs 153/2016. Bylo poukázáno na to, že novela zákona o pobytu cizinců ustanoveními § 169d odst. 2, § 169f a § 169h zákona o pobytu cizinců dává zastupitelským úřadům oprávnění regulovat žádosti o pobytová oprávnění takovým způsobem, aby tyto úřady mohly žádosti převyšující kapacitu zpracovávat efektivně. Předešlá právní úprava, na kterou bylo rozšířeným senátem NSS reagováno, tuto možnost regulace neupravovala. Ke způsobu podání žádosti o dlouhodobý pobyt žalobkyní žalovaný konstatoval, že v případě, kdy by tento postup byl úřadem přijat, znamenalo by to neoprávněné zvýhodnění žalobkyně před jinými žadateli. Závěrem se žalovaný vyjádřil k systematizaci služebních a pracovních míst, která ovlivňuje způsob nastavení počtu žadatelů, jejichž žádosti je s ohledem na své kapacity daný zastupitelský úřad schopen zvládnout. K žalobkyní poukazovanému účelu její žádosti o dlouhodobý pobyt, žalovaný uvedl, postup dotčeného zastupitelského úřadu není v rozporu se směrnicí č. 2003/86/ES. Žalobkyní zmiňovaný čl. 8 této směrnice neřeší zákaz regulace počtu žádostí. Samotný systém Visapoint řeší pouze organizaci podávání žádostí, nikoliv regulaci počtu těchto žádostí.

13. Z obsahu správního spisu vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti: Žalobkyně podala registraci v systému Visapoint k podání žádosti o dlouhodobé vízum za účelem studia.

14. Žádostí osobně podanou Velvyslanectví ČR v Hanoji dne 22. 9. 2017 požádala žalobkyně o udělení dlouhodobého víza za účelem sloučení rodiny.

15. Záznamem o usnesení vydaným zastupitelským úřadem dne 22. 9. 2017 pod č.j. 3165/2017-HANOI bylo rozhodnuto o nepřijatelnosti uvedené žádosti, neboť žalobkyně nepředložila náležitosti uvedené v § 169h odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, když si nesjednala termín k podání tohoto druhu žádosti a tato žádost nebyla podána osobně.

16. Nepřijatelná žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny byla žalobkyní spolu s žádostí o upuštění od jejího osobního podání vrácena konzulárnímu pracovníkovi zpět. Důvodem žádosti o upuštění od osobního podání byla skutečnost, že se žalobkyni po opakovaných pokusech nepodařilo získat registraci v systému Visapoint.

17. Usnesením zastupitelského úřadu ze dne 24. 10. 2017 č.j. 3165/2017-HANOI-Ia byla žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti zamítnuta a řízení o žádosti žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu bylo na základě § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců zastaveno. Zastupitelský úřad dospěl k závěru, že z žádosti žalobkyně o upuštění od osobního podání nevyplývá dostatečný důvod pro její vyhovění. Skutečnost, že se žalobkyně ve dnech 4. až 21. 9. 2017 celkem čtrnáctkrát pokusila o registraci do systému, která se jí ani v jednom případě nepodařila provést, neznamená, že se jí to do budoucna nepodaří. Neúspěšné pokusy o registraci v systému samy o sobě nemohou být důvodem pro vyhovění žádosti o upuštění od osobního podání žádosti.

18. Proti tomuto rozhodnutí byl žalobkyní dne 30. 10. 2017 podán rozklad, jehož odůvodnění se obsahově částečně překrývá s výše uvedenými žalobními námitkami.

19. Rozklad žalobkyně byl žalobou napadeným rozhodnutím zamítnut a rozhodnutí zastupitelského úřadu ze dne 24. 10. 2017 bylo žalovaným potvrzeno. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobkyní prezentované důvody, pro které by mělo být od osobního podání žádosti o dlouhodobý pobyt upuštěno, nepředstavují důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by žalobkyně objektivně nebyla schopna se na zastupitelský úřad dostavit. Postup žalobkyně, která pro účely registrace v systému a získání termínu pro podání žádosti uvedla jiný účel žádosti o dlouhodobý pobyt, žalovaný označil za úmyslné uvedení konzulárního úředníka v omyl, čímž ze strany žalobkyně došlo ke zjevnému zneužití práva. Podmínka osobního podání žádosti se váže pouze k té žádosti, k jejímuž podání si žalobkyně předem sjednala termín, nikoliv k žádosti jiné, jako tomu bylo v daném případě. Žalobkyní tvrzenou osobní přítomnost v budově zastupitelského úřadu nelze považovat za splněnou podmínku osobní přítomnosti ve smyslu § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců. K fungování systému Visapoint z hlediska zmiňované judikatury NSS žalovaný poukázal na odlišnou právní situaci, kdy prostřednictvím § 169d odst. 2, § 169f a § 169h zákona o pobytu cizinců došlo k výslovnému zmocnění zastupitelských úřadů k provádění regulace podávaných žádostí o dlouhodobá víza či pobytové tituly. Rovněž bylo poukázáno, že ke dni 1. 11. 2017 došlo ke zrušení systému Visapoint, a to v souvislosti s přechodem na nový objednávací systém. V době podání žádosti žalobkyně však byl systém Visapoint funkční a jednání žalobkyně, která se fungování tohoto systému snažila obejít je snahou obejít účel regulace migrace. Kompetence úřadu zastavit řízení o žádosti podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců vyplývá přímo ze zákona. Žalobkyně navíc tím, že v okamžiku předání své žádosti byla fyzicky přítomna na příslušném úřadu, zcela jednoznačně prokázala, že objektivně je schopna se k osobnímu podání žádosti dostavit. Závěrem žalovaný na základě § 77 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb, správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců konstatoval, že rozkladem napadené rozhodnutí není z žalobkyní uváděných důvodů nicotné.

20. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 s. ř. s.). Rozhodl přitom bez jednání za splnění podmínek ust. § 51 odst. 1 s. ř. s.

21. Žaloba je důvodná.

22. Předmětem nyní projednávané věci je otázka správnosti postupu žalovaného, který potvrdil rozhodnutí zastupitelského úřadu, který zamítl žádost žalobkyně o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu a řízení o této žádosti, která byla předložena spolu s žádostí o upuštění od osobního podání, zastavil.

23. V nyní projednávané věci žalobkyně za účelem získání termínu pro podání žádosti o dlouhodobý pobyt na zastupitelském úřadu vytvořila v systému Visapoint registraci, kde jako účel dlouhodobého pobytu uvedla studium. Poté, co jí byl termín systémem přidělen, se na zastupitelský úřad fyzicky dostavila, avšak s žádostí o dlouhodobý pobyt, jejímž účelem bylo sloučení rodiny. Tato žádost byla konzulárním úřadníkem žalobkyni jako nepřijatelná bezprostředně vrácena. Žalobkyně ihned po vrácení této žádosti osobně předala konzulárnímu úředníkovi žádost o upuštění od osobního podání žádosti o dlouhodobý pobyt a k této žádosti současně přiložila žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem sloučení rodiny. Tato žádost žalobkyně byla zastupitelským úřadem zamítnuta s tím, že žalobkyně neprokázala důvody zvláštního zřetele hodné, které by upuštění od osobního podání žádosti odůvodňovaly. Zastupitelský úřad současně na základě § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců rozhodl o tom, že řízení o žádosti žalobkyně o udělení povolení k dlouhodobému pobytu se zastavuje.

24. Z obsahu projednávané žaloby i z výše popsaného obsahu správního spisu bylo zjištěno, že důvodem, pro který žalobkyně nejprve zvolila jiný, zástupný a skutečnosti neodpovídající účel dlouhodobého pobytu, je faktická nemožnost registrace v systému Visapoint, na základě které by jí byl přidělen termín, v jehož rámci by mohla podat žádost o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny. Vzhledem k tomu, že jí tento způsob neumožnil docílit podání žádosti o dlouhodobý pobyt, uchýlila se žalobkyně k absurdnímu postupu, kdy osobně konzulárnímu úředníkovi předala žádost o upuštění od osobního podání spolu s žádostí o dlouhodobý pobyt.

25. Z obsahu žaloby i z vyjádření žalovaného je zřejmé, že účastníkům řízení je známo recentní rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017 č.j. 10 Azs 153/2016 – 52 (rozhodnutí NSS jsou dostupná na webové adrese www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí poukázal na tristní situaci z hlediska respektování základních práv jednotlivců, která nastala v souvislosti s fungováním systému Visapoint. V rozhodnutí bylo poukázáno na zdánlivě absurdní postupy občanů Vietnamu, kteří se na zastupitelském úřadu ČR v Hanoji snaží dosáhnout podání žádosti. Mezi těmito absurdními postupy žadatelů byl zmíněn i postup, kdy žadatel o dlouhodobý pobyt osobně zastupitelskému úřadu podá žádost o upuštění od osobního podání žádosti, k níž připojí samotnou žádost o dlouhodobý pobyt. Takto žadatelé postupují jen proto, aby dosáhli přijetí pobytové žádosti, která by bez registrace v systému Visapoint jinak přijata nebyla.

26. K samotnému fungování systému Visapoint Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí uvedl: “Je třeba si uvědomit, co je pravou podstatou sporu, který vede žalobkyně a který vede či vedlo spolu s ní množství dalších zejména vietnamských či ukrajinských státních občanů. Česká veřejná správa totiž zejména ve Vietnamu a na Ukrajině vytvořila pro žadatele o některá oprávnění k pobytu na území České republiky zcela neprůhledný a na svévoli příslušných úředníků založený systém přístupu k podávání těchto žádostí, neumožňující byť jen náznak vnější kontroly a naopak silně náchylný ke korupci a zneužití… Neuspokojivou situací se opakovaně zabýval vedle Nejvyššího správního soudu i veřejný ochránce práv a upozorňoval na ni veřejně již před delší dobou (viz zejm. jeho tiskovou zprávu „Nedostatky systému Visapoint odporují mezinárodním závazkům ČR“ z 11. 9. 2012, dostupnou ke dni 14. 5. 2017 na https://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy- 2012/nedostatky-systemu-visapoint-odporuji-mezinarodnim- zavazkum-cr/)... Podstatou tohoto systému bylo, že ještě ve fázi „předprocesní“, tj. ve fázi před podáním žádosti o příslušný pobytový titul, musel žadatel získat v tzv. systému Visapoint právo takovou žádost podat, přesněji řečeno získat „časové okénko“ v úředních hodinách příslušného zastupitelského úřadu, aby se mohl dostavit, jak mu příslušná ustanovení cizineckého práva ukládají, osobně na tento zastupitelský úřad a podat tam příslušnou žádost. Registrace v systému Visapoint přitom dle tvrzení mnoha žadatelů byla často jen obtížně proveditelná, neboť systém často vůbec neumožňoval termín k návštěvě zastupitelského úřadu získat. Tato tvrzení žadatelů nebyla veřejnou správou nikdy relevantně zpochybněna a jsou potvrzována i zjištěními monitoringu systému, o nichž je referováno ve shora uvedeném článku P. P. …“ V rozhodnutí následuje výčet judikatury Nejvyššího správního soudu, která se zabývala problematikou systému Visapoint v letech 2009 – 2012, a konstatování rozšířeného senátu, že: „Nejvyššímu správnímu soudu není známo, že by veřejná správa tuto judikaturu reflektovala tak, že by systém Visapoint v ní uvedeným požadavkům přizpůsobila. Naopak, z jednání veřejné správy je patrné, že se všemi prostředky snažila podstatu věci neměnit a i nadále si zachovat možnost zcela neprůhledného, nepředvídatelného a z vnějšku prakticky nekontrolovatelného postupu při „nabírání“ žádostí o pobytová oprávnění. Výsledkem byla další vlna judikátů, nyní již zaměřených na řešení konkrétních situací, kdy se žadatelé o pobytová oprávnění nejrůznějšími kreativními postupy snažili „probít do Kafkova Zámku“ a podat žádost o pobytové oprávnění jinak než za pomoci systému Visapoint…“ 27. Nejvyšší správní soud připustil vysokou administrativní náročnost zpracování pobytových žádostí, které svým počtem převyšují personální možnosti toho kterého zastupitelského úřadu, avšak technologie, které byly pro zvládnutí této administrace užity, musí být užívány takovým způsobem, který strukturuje masu žadatelů podle pravidel, která nejsou svévolná a která vyloučí rozhodování o žádostech na základě jiných než racionálních a férových kritérií. Po státu je nutno požadovat, aby, pokud povinnost osobního podání žádosti stanovil, také vytvořil adekvátní podmínky pro to, aby tuto povinnosti žadatelé mohli adekvátním způsobem splnit. Tato povinnost nesmí být státem zneužívána ke svévolnému faktickému bránění žadatelům své žádosti vůbec podat a tím podávání žádostí o pobytová oprávnění fakticky znemožnit.

28. V rozhodnutí byly rovněž zmíněny účinky žádostí, které byly podány tzv. nouzovým způsobem, tedy např. jako příloha ke stížnosti na postup konzulárního úředníka. Takto podané žádosti jsou dosavadní judikaturou zcela oprávněně považovány za žádosti podané účinně, jakkoliv takto podané žádosti znemožňují naplnit účel jejich osobního podání, kterým je zejména ověření totožnosti žadatele, jeho motivace a osobní a jiné poměry. Právě tyto žádosti podané nouzovým způsobem jsou dle Nejvyššího správního soudu jediným účinným nástrojem k ochraně práv žadatelů. Dokud veřejná správa svůj přístup nezmění, není důvod na uvedených závěrech judikatury cokoliv měnit.

29. Krajský soud ve světle citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu dospěl k závěru, že žalobkyně v nyní projednávané věci využila k podání žádosti o dlouhodobý pobyt jeden z výše zmiňovaných „nouzových“ způsobů, když žádost o dlouhodobý pobyt podala spolu s žádostí o upuštění od osobního podání této žádosti.

30. Žádost žalobkyně byla příslušnému úřadu podána dne 22. 9. 2017. V té době byla do zákona o pobytu cizinců novelou č. 222/2017 Sb. včleněna ust. § 169d odst. 2, § 169f a § 169h, jimiž zákonodárce na shora uvedenou judikaturu Nejvyššího správního soudu reagoval.

31. Dle ust. § 169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců se osobním podáním žádosti rozumí úkon žadatele, při kterém se žadatel osobně dostaví ke správnímu orgánu, u kterého má být žádost podána, a osobě přímo se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu určené k přijetí žádosti podá žádost v době určené pro jednotlivé druhy a účely pobytových oprávnění a ve formě a způsobem, který stanoví tento zákon. Povinnost osobního podání žádosti se vztahuje i na zákonného zástupce. Podmínka osobního podání žádosti se považuje za splněnou v případě podání žádosti zastupitelskému úřadu prostřednictvím fyzické nebo právnické osoby, se kterou má Česká republika uzavřenou smlouvu o přijímání žádostí (dále jen „externí poskytovatel služeb“), jde-li o žádost takového druhu, jehož shromažďováním a předáváním je externí poskytovatel služeb pověřen.

32. Dle ust. § 169f zákona o pobytu cizinců je žadatel povinen si předem sjednat termín osobního podání žádosti o udělení dlouhodobého víza nebo žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo trvalému pobytu způsobem, který zastupitelský úřad zveřejní na své úřední desce.

33. Ustanovení § 169h zákona o pobytu cizinců dále upravuje případy, kdy je žádost o udělení pobytového oprávnění nepřijatelná. Dle odstavce 3 tohoto ustanovení nepřijatelnost žádosti zjišťuje u žádosti podané na zastupitelském úřadu zastupitelský úřad a u žádosti podané ministerstvu ministerstvo. Je-li žádost nepřijatelná, řízení není zahájeno a na žádost se hledí, jako by nebyla podána; tuto skutečnost ministerstvo nebo zastupitelský úřad cizinci písemně sdělí včetně důvodu nepřijatelnosti, učiní o ní usnesení do spisu a vrátí tiskopis žádosti, veškeré předložené doklady a správní poplatek, pokud byl uhrazen. Nepodá-li cizinec žádost osobně, ač je k tomu podle tohoto zákona povinen, postupuje se obdobně podle věty druhé.

34. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě obhajuje legitimitu svého postupu účinností výše citovaných zákonných ustanovení, která příslušné úřady dle jeho názoru zmocňuje k tomu, aby regulovaly podané pobytové žádosti. Uvedenými zákonnými ustanoveními byla dle žalovaného zmiňovaná judikatura Nejvyššího správního soudu překonána.

35. S uvedenými závěry žalovaného se krajský soud neztotožnil. Novelou včleněná zákonná ustanovení pouze definují, co se rozumí pojmem „osobní podání žádosti“, stanovují povinnost sjednat si termín osobního podání žádosti a upravují pravomoci zastupitelského úřadu v případě, kdy povinnost osobního podání žádosti splněna není. Tato zákonná ustanovení však nezměnila ničeho na samotném chodu a fungování systému Visapoint, který i v době podání žádosti žalobkyně nebyl schopen žadatelům zajistit, že své žádosti budou moci v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem podat.

36. Uvedená zákonná ustanovení neopravňují zastupitelské úřady dle svého uvážení stanovovat kvóty pobytových žádostí, jejichž podání bylo fakticky podmíněno fungováním nekontrolovatelného systému Visapoint, provozovaného externím provozovatelem, který nebyl schopen zajistit jeho transparentnost.

37. Veřejná správa přijetím uvedených zákonných ustanovení nijak relevantně na judikaturu Nejvyššího správního soudu nereagovala. Nevyužila jiné vhodnější technologie, nezavedla vícestupňovou proceduru posuzování žádostí, prvky náhodného výběru ani nástroje ekonomické regulace. Do zákona byla pouze včleněna zákonná ustanovení konkretizující postupy žadatelů a postupy zastupitelských úřadů případně ministerstva. Systém Visapoint těmito legislativními změnami dotčen nebyl a jeho fungování i nadále neumožňovalo žadatelům získat v přiměřené době termín pro podání žádosti o pobytové oprávnění.

38. Nezákonnosti a nefunkčnosti systému Visapoint svědčí i skutečnost, že provoz tohoto systému byl, mimo jiné z důvodu jeho netransparentnosti i z důvodu vypršení smlouvy s jeho provozovatelem, ke dni 31. 10. 2017, ukončen. Skutečnost, že žalobkyně podala svou žádost v době, kdy systém fungoval, jí nemůže být kladena k tíži.

39. Pokud tedy žalobkyně spolu s žádostí o upuštění od osobního podání žádosti podala též samotnou žádost o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny, měla být tato žádost zastupitelským úřadem považována za účinně podanou, neboť se v době jejího podání jednalo o jediný účinný prostředek, jak se domoci práva u správního orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

40. Soud pro úplnost poukazuje též na závěry Veřejného ochránce práv učiněné v tiskové zprávě ze dne 2. 9. 2013, které přímo souvisí s žádostmi o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny podávanými na základě registrace v systému Visapoint, a které tedy dopadají i na nyní projednávanou věc: „Řízení proti České republice zahájila Evropská komise v souvislosti s internetovým systémem Ministerstva zahraničních věcí Visapoint, jehož prostřednictvím se cizinci ve vybraných zemích musí nejprve zaregistrovat, aby poté mohli podat žádost o vízum k pobytu v ČR nad 90 dnů nebo žádost o dlouhodobý/trvalý pobyt. Už od roku 2011 veřejný ochránce práv opakovaně upozorňoval Ministerstvo zahraničních věcí, že systém Visapoint nefunguje a registraci neumožňuje. Kladením nesplnitelné podmínky je tak cizincům odepřeno právo žádost vůbec podat, tedy i základní právo na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že jsou tímto způsobem omezováni i cizinci žádající o dlouhodobý či trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny nebo za účelem studia, kteří mají na povolení k pobytu právní nárok, jedná se ze strany České republiky o porušování závazků vyplývajících z práva Evropské unie.“ 41. Ze shora uvedených důvodů krajský soud zrušil napadené rozhodnutí postupem podle § 78 odst. 1 s. ř. s., aniž by se zabýval dalšími žalobními námitkami, a podle § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i rozhodnutí I. stupně, neboť toto rozhodnutí je ze shodných důvodů rovněž vadné. Krajský soud dále v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný i správní orgán I. stupně jsou v dalším řízení podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázáni závazným právním názorem krajského soudu tak, jak byl vysloven výše.

42. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, která neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě představují náklady řízení zaplacený soudní poplatek a odměnu advokáta.

43. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) 2 x 3 100 Kč, celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 2 x 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8 228 Kč. K této částce se připočítává částka 3 000 Kč vynaložená na soudní poplatek. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11 228 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.