50 A 20/2017 - 41

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobce N. V. M., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem v ČR Č. V., V. 61, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 1. 2017, č. j. MV-155517-8/SO-2016, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 13. 1. 2017, č. j. MV-155517-8/SO-2016 s e zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 11. 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 15. 2. 2017 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 13. 1. 2017, č. j. MV- 155517-8/SO-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 10. 2016, č. j. OAM-938-38/ZM-2016 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty. Napadeným rozhodnutím byl dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) výrok prvostupňového rozhodnutí změněn tak, že: „Žádost se zamítá a zaměstnanecká karta se dle ustanovení § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s ustanovením § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb. nevydá, neboť v průběhu správního řízení byla zjištěna existence jiné závažné překážky pobytu cizince na území“. Žalobce předně namítá, že žalovaná porušila své povinnosti odvolacího orgánu a nedostála požadavkům obsaženým v § 68 odst. 3 správního řádu, když nevycházela z řádně zjištěného skutkového stavu a postupovala v rozporu s ustanovením § 3 správního řádu. Žalovaná také porušila požadavek vycházet vstříc dotčeným osobám ve smyslu § 4 odst. 1 správního řádu a řadu dalších ustanovení, v neposlední řadě též § 2 správního řádu, § 44a odst. 4, § 46a odst. 2 písm. i) a § 174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalovaná se primárně nevypořádala se všemi odvolacími námitkami, pročež je napadené rozhodnutí zatíženo nepřezkoumatelností. Správní orgány vycházely z výslechu svědků, aniž by žalobce včas uvědomily a ten mohl být výslechům přítomen. Takové důkazy byly dle žalobce opatřeny v rozporu se zákonem a námitka, s níž se žalovaná nevypořádala, má dopad do zákonnosti a přezkoumatelnosti rozhodnutí. Žalobce napadal způsob, jakým byly protokoly o výsleších dotazovaných osob zpracovány a pořízeny, k čemuž se žalovaná dostatečně nevyjádřila. Provedením výslechu několika osob bez vědomí žalobce správní orgán porušil § 51 odst. 2 správního řádu. Chybným postupem správního orgánu nemohl žalobce hájit svá práva, bránit se způsobu vedení výslechu a klást otázky svědkům. Správní orgány měly porušit základní právo na spravedlivý proces, když žalobci neumožnily být přítomen výslechům. Založení originálních vyhotovení protokolů o výslechu dotazovaných osob do správního spisu není relevantní, neboť žalobce napadá způsob, jakým byly pořízeny. Žalobce nesouhlasí se skutečností, že nepřesnost ve sdělení policie nemá za následek nepřezkoumatelnost protokolu o místním šetření, potažmo napadeného rozhodnutí. Správní orgány jsou povinny vytvářet podklady pro důležité správní úkony, jako je pokračování řízení dle § 169 odst. 11 zákona o pobytu cizinců, precizně. Správní orgány tak rozhodly o pokračování řízení, aniž by si dostatečně zjistily skutečný stav věci, a to bez ohledu na fatální dopad takového postupu do života žalobce. Žalobce se vymezuje proti výkladu žalované, že primární povinnost nastoupit do zaměstnání plynula z pracovní smlouvy, podle které měl žalobce nastoupit do zaměstnání 1. den po náběru biometriky. Žalobce disponoval pouze potvrzením o splnění podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu, na základě něhož mohl být přijat do zaměstnání a neměl být tedy sankcionován, neboť na vydání zaměstnanecké karty stále čekal. Pokud by již žalobci byla vydána zaměstnanecká karta a ten ji nerealizoval, pak by bylo možné jej za to sankcionovat; taková situace však nenastala. Žalobce uvádí, že je běžnou praxí zaměstnavatelů vyčkat s faktickým výkonem zaměstnání až do okamžiku vydání povolení k dlouhodobému pobytu a nelze za nenastoupení do zaměstnání sankcionovat žalobce. V tomto kontextu žalobce odkazuje na ustanovení § 89 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o zaměstnanosti“), kde je důležitým slovem „mohl“ a nikoliv „měl“. Správní orgán nesprávně argumentuje, že žalobce nerozporoval platnost pracovní smlouvy ani neuváděl, že by byly provedeny jakékoli změny, když se na to sám správní orgán při výslechu neptal. Žalobce dále nesouhlasí s argumentací žalované stran spolupráce společnosti SLR-Czechia s. r. o. se společností Bohemia Works Group, družstvo. Podle žalobce není podstatné, zda společnost Bohemia Works Group, se kterou měl žalobce řádně sjednanou pracovní smlouvu, má s dalšími společnostmi více či méně úzkou spolupráci. V této souvislosti získané informace z provedených výslechů žalobce nerozporoval proto, že spatřuje nezákonnost v celém postupu při pořizování protokolů o výsleších. Výslechy je také nutno označit za neaktuální, neboť do podání žaloby od nich uběhlo 9 měsíců, přičemž správní orgány mají svá rozhodnutí zakládat na informacích ke dni vydání rozhodnutí. Žalovanou byla nedostatečně vypořádána námitka individualizace rozhodnutí pro případ žalobce. Žalovaná měla v napadeném rozhodnutí konstatovat, že výslechy byly prováděny ve vztahu k žalobci, což je dle žalobce lež, neboť protokoly o výslechu byly provedeny ve vztahu k osobě, jejíž jméno bylo cenzurováno. Rozhodnutí bylo následně generalizováno, čímž žalovaná porušila § 3 správního řádu a způsobila nezákonnost rozhodnutí. Žalobce ve vztahu ke kompetentnosti správního orgánu k posouzení a následnému konstatování o výkonu závislé práce a dalším pracovněprávním otázkám udává, že správní orgán si vykládá dikci zákona v rozporu s úmyslem zákonodárce i ustálenou judikaturou. Odkazovaný judikát Nejvyššího správního soudu se absolutně nevztahuje na případ žalobce. Žalobce naopak připomíná rozhodnutí Komise ze dne 3. 2. 2017, č. j. MV-169150-4/SO- 2016. Dle žalobce správní orgán nebyl oprávněn ani k posouzení systému zaměstnávání zaměstnavatelem. Žalobce dále nesouhlasí s tím, že pro něj nebyly vytvořeny pracovní podmínky, aby mohl vykonávat zaměstnání v souladu s pracovní smlouvou. Nic takového nevyplynulo ani ze svědecké výpovědi P. S., správní orgán si tak vykládá informace z nezákonně provedeného výslechu v neprospěch žalobce. Žalobce namítá, že se žalovaná nedostatečně vypořádala s rozporovaným odkazem na ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, když v obecné rovině souhlasila se žalobcem, že odvolací námitce lze přisvědčit, aby vzápětí konstatovala, že se žalobce do situace dostal sám, neboť nenastoupil do zaměstnání. Žalobce opět uvádí, že ve vydaném potvrzení bylo uvedeno, že k zaměstnání nastoupit může, nikoliv musí. Zaměstnavatel za žalobce platil odvody na pojištění, což svědčí o tom, že jej považoval za svého zaměstnance. Žalobce rovněž namítá, že nebyl vyslechnut žádný zaměstnanec nacházející se v obdobném postavení jako žalobce, u kterého by rovněž bylo zahájeno pokračování v řízení. Žalobce dále nesouhlasí s tím, jak se žalovaná vypořádala s námitkou nepřiměřenosti rozhodnutí, když měla konstatovat, že i kdyby došlo k posouzení přiměřenosti, správní orgán by zcela jistě shledal, že rozhodnutí nelze považovat za nepřiměřené ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců, neboť si žalobce za dobu svého pobytu na území nemohl vybudovat žádné významné rodinné ani soukromé vazby. Podle žalobce je takový postup žalované absurdní, neboť žalovaná předvídá závěry správního orgánu bez jakýchkoliv podkladů. Žalobce byl přitom v dobré víře, že zaměstnanecká karta bude vydána a vynaložil mnoho finančních prostředků na přicestování, pročež je postup správních orgánů naprosto nepřiměřený. Závěrem žalobce nesouhlasí s právní kvalifikací užitou žalovanou ve vztahu k § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. V souvislosti s touto námitkou žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, č. j. 48 A 45/2015 – 42, kde bylo soudem vyjádřeno, že ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců musí být vykládáno velmi uvážlivě. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve svém vyjádření k žalobě stroze uvedla, že skutkový stav a průběh správního řízení je dostatečně popsán v napadeném rozhodnutí, žalobní námitky jsou totožné s těmi odvolacími, k čemuž odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se s nimi, dle svého názoru dostatečně, vypořádala. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Dne 4. 1. 2016 podal žalobce žádost o vydání zaměstnanecké karty na území České republiky u zastupitelského úřadu České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“) podle § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobce měl být zaměstnáván na volném pracovním místě leštiče nástrojů a kovů u zaměstnavatele Bohemia Works Group, družstvo, IČ 02787466, se sídlem České Budějovice, Riegrova 41756/51 (dále jen „zaměstnavatel BWG“), s místem výkonu práce na adrese Bujanov, Zdíky 34, které bylo v evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty pod č. X. Žalobce k žádosti přiložil veškeré potřebné náležitosti, mj. pracovní smlouvu uzavřenou dne 27. 10. 2015 se mzdovým výměrem, výpis z rejstříku trestů, zdravotní potvrzení, potvrzení o zajištění ubytování a smlouvu o nájmu bytu na adrese K., 1. M. X. Správní orgán následně rozhodl, že podmínky pro vydání zaměstnanecké karty jsou splněny a karta má být žalobci vydána. Správní orgán I. stupně vydal dne 21. 3. 2016 potvrzení o splnění podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu – zaměstnanecké karty, č. j. OAM-00938-14/ZM-2016. Žalobci bylo vydáno DV/R vízum k převzetí pobytového oprávnění a žalobce přicestoval dne 18. 3. 2016 do České republiky. Písemností ze dne 21. 3. 2016 žalobce správnímu orgánu oznámil změnu bydliště na adresu D. D. X. Dne 25. 4. 2016 byl správní orgán I. stupně informován Policií ČR, odborem cizinecké policie o tom, že Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje vede šetření ve věci zaměstnávání cizinců zaměstnavatelem BWG, které se týká celkem 48 cizinců, kteří získali povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání s místem výkonu práce Bujanov, Zdíky 34 a s druhem výkonu práce brusiči nástrojů a kovů. Důvodem bylo zjištění, že zaměstnavatel BWG nemá odpovídající počet pracovních míst, jak byla specifikována v centrální evidenci volných míst MPSV ČR. V rámci poskytnutí součinnosti od společnosti SLR – CZECHIA, s. r. o., Bujanov, Zdíky 34, bylo personální pracovnicí této společnosti paní Š. Š. k dotazu policie sděleno, že žalobce do místa výkonu práce nenastoupil. O poskytnutí součinnosti byla požádána i Okresní správa sociálního zabezpečení (dále též „OSSZ“), která sdělila, že žalobce není evidován v systému OSSZ, dále Všeobecná zdravotní pojišťovna, která uvedla, že žalobce nebyl dohledán v Centrálním registru pojištěnců ČR. Usnesením ze dne 27. 4. 2016, č. j. OAM-938-17/ZM-2016 bylo žalobci oznámeno pokračování v řízení o vydání povolení k dlouhodobému pobytu ve smyslu § 169 odst. 11 zákona o pobytu cizinců ode dne 27. 4. 2016, neboť bylo prokázáno, že existuje skutečnost, která vyšla najevo až v době rozhodování správního orgánu a která může zásadním způsobem ovlivnit výsledek řízení. Žalobce byl písemností ze dne 27. 4. 2016, pod č. j. OA9380-18/ZM-2016 předvolán k výslechu na den 24. 5. 2016. Ve spise je založen protokol o výslechu žalobce ze dne 24. 5. 2016, č. j. OAM 938/ZM-2016 (21), do něhož žalobce mj. uvedl, že u zaměstnavatele BWG, u něhož měl pracovat, do zaměstnání nenastoupil, neboť mu bylo řečeno, že bez karty nemůže pracovat. Týden pobýval na ubytovně v K., 1. M. X, nedělal nic, jen se spolu s ostatními učil česky. Poté se přestěhoval k sestře a švagrovi do H. S. Adresu pobytu v ČR změnil z toho důvodu, že zaměstnavatel BWG mu nezajistil práci. Nadále však s ní komunikuje prostřednictvím pana KHOA za účelem uzavření nové pracovní smlouvy. Zamítnutí žádosti by na žalobce mělo velký dopad z důvodu tíživé finanční situace, neměl by ve Vietnamu práci, nemohl by splatit dluh spojený s veškerými náklady na cestu a vyřízení pobytu v ČR. Ve spise jsou následně založeny protokoly o výslechu svědků J. S. [protokol č. j. OAM- 965/ZM-2016 (26), namísto J. S. se kvůli rodičovské dovolené a vysokému stupni gravidity dostavil její partner P. S., který je u zaměstnavatele BWG zaměstnán na DPP a svoji partnerku u zaměstnavatele zastupuje], J. S. [protokol č. j. OAM-965/ZM-2016 (27)], M. Š. [protokol č. j. OAM-965/ZM-2016 (28)], Š. Š. [protokol č. j. OAM-965/ZM-2016 (31)]. Dále je ve spise založen protokol o výslechu P. S. [protokol č. j. OAM-965/ZM-2016 (38)] a D. K. T. [protokol č. j. OAM-965/ZM-2016 (39)]. Ze spisu a z protokolů o výsleších pana S. a pana S. mj. vyplynulo, že z důvodů změny ve statutárních orgánech zaměstnavatele nedošlo k přihlášení žalobce na Okresní správě sociálního zabezpečení a na příslušné zdravotní pojišťovně. Dne 15. 6. 2016 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno oznámení o změně volného pracovního místa, které bylo sepsáno zmocněncem žalobce, panem D. K. T. Tímto žalobce oznámil změnu zaměstnavatele na společnost ACM CZ s. r. o., sídlem České Velenice, Komenského 293 a zároveň záměnu volné pracovní pozice na: pracovník heren v evidenci EVPM - na volnou pracovní pozici pod č. X. Současně doložil pracovní smlouvu uzavřenou s uvedenou společností dne 10. 6. 2016, doklad o zajištění ubytování na adrese České Velenice, Vitorazská 61. Správní orgán I. stupně poté žalobce vyzval k odstranění vad podání tak, aby bylo zřejmé, zda žalobce usiluje o povolení změny obsahu své žádosti o vydání zaměstnanecké karty ve smyslu § 41 odst. 8 správního řádu. Žalobce byl současně upozorněn, že změna obsahu podání je možná pouze v případě, že by žalobci hrozila vážná újma. Dne 18. 7. 2016 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno odstranění vad podání právním zástupcem žalobce, prostřednictvím něhož negoval podanou žádost s tím, že žalobce hodlá být zaměstnán na původní pracovní pozici u zaměstnavatele BWG. Dále sdělil, že předchozí podání bylo vedeno snahou o to, aby nedošlo ke zmaření vynaložených prostředků tím, že si zajistí případné zaměstnání u jiného zaměstnavatele. Tato „pojistka“ nemá být důvodem k nové žádosti, ale spíše odůvodňuje vyřízení předchozí žádosti. Dne 26. 7. 2016 byla právnímu zástupci žalobce doručena výzva k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, neboť správní orgán I. stupně ukončil shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí. Zástupce žalobce byl s podklady pro rozhodnutí seznámen dne 23. 8. 2016, o čemž je ve spise založen protokol pod č. j. OAM-938-33/ZM-2016. Dne 14. 9. 2016 podal žalobce prostřednictvím právního zástupce žádost o změnu obsahu podání dle § 41 odst. 8 správního řádu, konkrétně o změnu zaměstnavatele na společnost ACM CZ s. r. o. Za stěžejní důvod bylo uvedeno vedení trestního řízení se zaměstnavatelem, které by mělo fatální dopad do života žalobce a také na jeho vyřízení žádosti o zaměstnaneckou kartu. O změně obsahu žádosti o vydání zaměstnanecké karty bylo rozhodnuto usnesením ze dne 3. 10. 2016, č. j. OAM-1730-40/ZM-2016 tak, že se změna nepovoluje, neboť nejsou pro povolení takové změny splněny podmínky dle § 41 odst. 8 správního řádu. Téhož dne bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o zaměstnaneckou kartu podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti. Správní orgán I. stupně konstatoval, že zaměstnavatel BWG v současnosti ani do budoucna nemůže žalobce zaměstnat v souladu s pracovní smlouvou. Tak by tomu bylo i v případě, že by takové pracovní místo reálně existovalo, neboť by to nebyl zaměstnavatel BWG, kdo by žalobci zadával pracovní úkoly a kontroloval jejich plnění. Tyto úkony by dle svědeckých výpovědí obstarávala společnost SLR-CZECHIA, s. r. o. Zaměstnavatel BWG této společnosti pouze dodával pracovní sílu. Fakticky se tak nejednalo o objednávku provedení díla, ale o zprostředkování zaměstnání. To jsou však oprávněny provádět pouze agentury práce ve smyslu § 14 odst. 5 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Současně však se dle § 66 zákona o zaměstnanosti zakazuje agentuře práce přidělovat k výkonu práce zaměstnance, kterému byla vydána zaměstnanecká karta. Správní orgán tedy konstatoval, že způsob, jakým jsou zaměstnáváni zaměstnanci družstva Bohemia Works Group na pracovišti Bujanov, Zdíky 34, odpovídá vymezení zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti, neboť práce je vykonávána podle pokynu cizího subjektu, který práci přiděluje a její provedení kontroluje. Na základě uvedeného správní orgán I. stupně konstatoval, že žalobce nemůže být zaměstnán na pracovní pozici uvedené v EVPM pod číslem X, neboť toto pracovní místo fakticky není volné. Zaměstnavatel BWG hrubě naddimenzoval počet volných pracovních míst nahlášených úřadu práce jako volná pracovní místa. V prvostupňovém rozhodnutí pak správní orgán konstatoval, že nemůže pokládat předložené doklady, byť formálně správné, automaticky za doklady prokazující skutečnosti v nich uvedené a upustit od jejich prověření, a to s odkazem na § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Správní orgán uvedl, že údaje obsažené v pracovní smlouvě nekorespondují se skutečností, neboť žalobce nebude zaměstnán zaměstnavatelem BWG na pracovním místě, pro které byla vydána zaměstnanecká karta. Správnímu orgánu se v tomto případě nepodařilo ověřit, zda bude žalobce skutečně zaměstnán zaměstnavatelem BWG a že tento zaměstnavatel bude žalobci přidělovat práci, kontrolovat její provedení a odpovídat za provedení práce. Zaměstnanecká karta je podle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců povolením k dlouhodobému pobytu opravňujícím cizince k výkonu práce na pracovní pozici, pro kterou byla vydána. Žádost by tedy měla prokazovat, že cizinec bude skutečně v souladu se zákonem u daného zaměstnavatele na příslušné pracovní pozici zaměstnán. Pravdivost a spolehlivost těchto údajů je správní orgán povinen prověřit, což se v daném případě nepodařilo, čímž byl dán důvod pro nevydání zaměstnanecké karty. Správní orgán v prvostupňovém rozhodnutí reagoval na žádost o změnu obsahu podání dle § 41 odst. 8 správního řádu, kterou obdržel dne 15. 9. 2016. Žádost byla zamítnuta, neboť správní orgán I. stupně neshledal u žalobce hrozbu vážné újmy. Podle správního orgánu I. stupně nelze hodnotit jako hrozbu vážné újmy skutečnost, že je proti zaměstnavateli BWG vedeno trestní řízení, které by mohlo mít dopad do života žalobce. Vzhledem k tomu, že se správnímu orgánu I. stupně nepodařilo ověřit, že žalobce bude vykonávat závislou práci na konkrétně specifikované pracovní pozici pro zaměstnavatele BWG, byla žádost o vydání zaměstnanecké karty zamítnuta podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Proti oběma rozhodnutím, tedy proti usnesení o zamítnutí žádosti o změnu obsahu podání a proti prvostupňovému rozhodnutí, podal žalobce dne 13. 10. 2017 odvolání. Ve vztahu k prvostupňovému rozhodnutí žalobce předně namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu a zahrnutí výslechů výše uvedených vyslechnutých osob do podkladů pro rozhodnutí v přímém rozporu se zákony. Námitky uplatněné v odvolání se po obsahové stránce de facto shodují s námitkami uplatněnými v podané žalobě. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím, jímž žalovaná zamítla žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty a změnila výrok prvostupňového rozhodnutí změněn tak, že: „Žádost se zamítá a zaměstnanecká karta se dle ustanovení § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s ustanovením § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb. nevydá, neboť v průběhu správního řízení byla zjištěna existence jiné závažné překážky pobytu cizince na území“. Žalovaná shledala, že tvrzená nepřesnost ve sdělení policie ze dne 25. 4. 2016, čj. KRPC-65330-1/ČJ-2016-020027 nemá za následek nepřezkoumatelnost protokolu o místním šetření. Stran možnosti či povinnosti žalobce nastoupit do zaměstnání žalovaná uvedla, že povinnost nastoupit do zaměstnání plynula žalobci z pracovní smlouvy, jejíž platnost k dotazu žalované žalobce nerozporoval. K odepření účasti na výsleších svědků žalovaná konstatovala, že založené fotokopie vyhotovení protokolů o výslechu dotazovaných osob splňují veškeré zákonné náležitosti ve smyslu § 18 s. ř. s. Veškeré výslechy byly prováděny ve vztahu k žalobci. Žalobcovo legitimní očekávání narušeno nebylo, do nastalé situace se žalobce dostal svým zaviněním, když do zaměstnání nenastoupil dne 21. 3. 2016, ale záležitost začal řešit až v červnu 2016 poté, co správní orgán I. stupně zahájil dané procesní úkony. Správní orgán je povinen reagovat na situaci, kdy jsou v průběhu řízení zjištěny skutečnosti, které znemožňují žádosti cizince vyhovět a rozhodnout o pokračování v řízení, a to i tehdy, bylo-li žalobci vydáno potvrzení o splnění podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu. Žalovaná neshledala nepřiměřenost prvostupňového rozhodnutí. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body. Žaloba je důvodná. Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí ve věci žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně žádosti žalobce s odkazem na § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nevyhověl, neboť se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti. Žalovaná následně v napadeném rozhodnutí překvalifikovala důvod nevyhovění žádosti z § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců na důvod uvedený v § 56 odst. 1 písm. j) téhož zákona. Dle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců se zaměstnaneckou kartou se rozumí povolení k dlouhodobému pobytu opravňující cizince k přechodnému pobytu na území delšímu než 3 měsíce a k výkonu zaměstnání na pracovní pozici, na kterou byla zaměstnanecká karta vydána, nebo na pracovní pozici, ke které byl udělen souhlas ministerstva podle odstavce 7 nebo 8. Cizince, u kterého je podle zákona o zaměstnanosti vyžadováno povolení k zaměstnání nebo který je uveden v § 98 zákona o zaměstnanosti, opravňuje zaměstnanecká karta k pobytu na území za účelem zaměstnání. Podle § 46 odst. 1 pro povolení k dlouhodobému pobytu platí obdobně § 31 odst. 1 písm. a) až e), § 33, 34, 37, 38, § 55 odst. 1 a 2, § 56, § 58 odst. 3 a § 62 odst. 1 vztahující se na dlouhodobé vízum. Ministerstvo povolení k dlouhodobému pobytu dále nevydá, pokud cizinec neplní na území účel, pro který mu bylo uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů a pro který mu má být vydáno povolení k dlouhodobému pobytu, nebo pokud cizinec neplnil v době platnosti víza k pobytu nad 90 dnů na území účel, pro který mu bylo vízum uděleno; to neplatí, pokud cizinec prokáže, že se jednalo o neplnění účelu ze závažných důvodů po přechodnou dobu. Dle § 46 odst. 6 pro zaměstnaneckou kartu platí obdobně odstavec 1 věta druhá a § 55 odst. 1, § 58 odst. 3 a § 62 odst. 1 vztahující se na dlouhodobé vízum. Ministerstvo zaměstnaneckou kartu mj. nevydá z důvodů uvedených v § 56, s výjimkou důvodu uvedeného v § 56 odst. 1 písm. f). Dle § 56 odst. 1 písm. a) dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže se cizinec na požádání ministerstva nebo zastupitelského úřadu nedostaví k pohovoru nebo nepředloží ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti o dlouhodobé vízum nebo jestliže se i přes provedení pohovoru nebo vyhodnocení předložených dokladů nepodaří tyto údaje ověřit. Podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území. Soud se předně zabýval namítanou nezákonností a nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřuje ve vztahu k použití § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Důvodnost této námitky by bránila samotnému věcnému přezkumu rozhodnutí. Krajský soud shledal uvedenou námitku důvodnou. Výkladem pojmu „závažná překážka pobytu cizince na území“ se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud. Na jeho rozsudek ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 – 69 odkázala i žalovaná v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku konstatoval, že účelu, pro který byl cizinci pobyt na území povolen, musí být fakticky uskutečňován. Neurčitý právní pojem „jiná překážka pobytu cizince na území“ zahrnuje jevy a situace, které nelze zcela přesně právně definovat. Podle Nejvyššího správního soudu tak zákonodárce „vytváří správnímu orgánu prostor, aby zhodnotil, zda konkrétní případ lze podřadit pod neurčitý právní pojem či nikoliv. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se pak uvážení správního orgánu zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení, tzn., že je nutno nejprve objasnit neurčitý právní pojem a jeho rozsah, a poté hodnotit, zda skutečnosti konkrétního případu lze zařadit do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého právního pojmu. Použití neurčitých právních pojmů v právních předpisech vychází z požadavku na obecnost právní normy, jejíž obsah má za úkol konkretizovat aplikační praxi, která si vyžaduje pružně reagovat na nastalé situace. Právní normou nelze postihnout celou šíři možných překážek, které mohou v praxi nastat, a nelze proto kasuisticky specifikovat jednotlivé skutkové podstaty. Výklad neurčitého právního pojmu správním orgánem je následně podroben soudnímu přezkumu. Při svém rozhodování správní soud řeší otázku, zda určitý jev reálného života byl správním orgánem správně podřazen pod neurčitý právní pojem. Soud musí mít možnost přezkoumat, zda interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu správním orgánem je v souladu se zákonem, jaké podklady pro své rozhodnutí k tomu správní orgán soustředil, zda tak učinil v rozsahu, který mu umožnil ve věci správně rozhodnout a zda jeho zjištění s těmito podklady nejsou v logickém rozporu. Jestliže takový přezkum možný není, je rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Úkolem soudu je tedy kontrola zákonnosti rozhodnutí správního orgánu a dodržení zákonem stanovených pravidel v řízení, jež vydání správního rozhodnutí předcházelo, což představuje ve vztahu k aplikaci neurčitých právních pojmů správními orgány dostatečnou záruku zákonnosti.“ Žalovaná pod neurčitý právní pojem „jiná závažná překážka pobytu cizince na území“ podřadila situaci, kdy žalobce nenastoupil do výkonu zaměstnání u zaměstnavatele BWG v místě Bujanov, Zdíky 34. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že formulace výroku rozhodnutí, kterým byla žádost žalobce zamítnuta z důvodu existence jiné závažné překážky pobytu cizince na území, odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Podle žalované bylo správními orgány prokázáno, že žalobce po zpracování biometrických údajů nenastoupil do zaměstnání v rozporu s pracovní smlouvou ze dne 27. 10. 2015 z důvodu faktické nemožnosti, tedy že pracovní místo fakticky neexistovalo. Tento důvod podle žalované představuje jinou závažnou překážku pobytu cizince na území. Soud si je vědom, že judikatura Nejvyššího správního soudu podřazuje pod závažnou překážku pobytu cizince na území neplnění účelu, pro který bylo pobytové oprávnění vydáno (například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 – 81, ze dne 28. 5. 2014, č. j. 4 As 165/2013 – 50, ze dne 8. 8. 2012, č. j. 3 As 15/2012 – 29 nebo ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 Azs 322/2015 – 43, shodně také výše citovaný rozsudek ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 – 69). Zároveň však soud nesdílí názor žalované, že závažná překážka pobytu na území vznikla na straně žalobce, resp. že on založil existenci jiné závažné překážky. Krajský soud je toho názoru, že správní orgán I. stupně i žalovaná musí v každém jednotlivém případě posoudit okolnosti, pro které není možné účel pobytu plnit a současně, zda lze tyto okolnosti ve svém souhrnu skutečně považovat za závažnou překážku pobytu cizince na území. Obecně se ve správním řízení má postupovat podle zásady zakotvené v § 2 odst. 4 správního řádu, podle které má správní orgán dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Zároveň je nutné, aby správní orgány přistupovaly k interpretaci neurčitých právních pojmů obezřetně a individuálně. Žalovaná v posuzovaném případě okolnosti, pro které žalobce nemohl plnit účel pobytu, resp. účel vydání zaměstnanecké karty, sice vyhodnotila, nicméně krajský soud se s hodnocením žalované neztotožnil. Ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců není možné vnímat jako jakési zbytkové ustanovení a bezbřehou skutkovou podstatu, která by pro správní orgán I. stupně znamenala neudělení pobytového oprávnění z jakéhokoliv důvodu jinam nezařaditelného. Naopak toto ustanovení musí být vykládáno velmi uvážlivě a s maximální opatrností. V nyní posuzované věci se jedná o situaci, kdy žalobce požádal o vydání zaměstnanecké karty opravňující žalobce k přechodnému pobytu na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání pro zaměstnavatele BWG s místem výkonu práce na adrese Bujanov, Zdíky 34 na pracovní pozici dělník – leštič (čistič) kovů. S žalobcem byla dne 27. 10. 2015 uzavřena pracovní smlouva za účelem podání žádosti a dne 4. 1. 2016 podal žalobce u Zastupitelského úřadu České republiky v Hanoji žádost o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobci bylo uděleno výjezdní vízum a správní orgán I. stupně naznal, že podmínky pro vydání zaměstnanecké karty jsou splněny, proto správní orgán I. stupně žalobci vydal dne 21. 3. 2016 potvrzení o splnění podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu – zaměstnanecké karty. Žalobce tudíž splnil všechny požadavky kladené právními předpisy a v danou chvíli nic nebránilo vydání zaměstnanecké karty. Správní orgán I. stupně kvalifikovaně vyvolal na straně žalobce legitimní očekávání, že mu zaměstnanecká karta bude vydána. Nutno také konstatovat, že žalobce argumentaci ochranou svého legitimního očekávání uplatnil jak v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, tak i v podané žalobě. Žalovaná dokonce této argumentaci žalobce na straně 10 napadeného rozhodnutí přisvědčila, avšak následně poznamenala, že se žalobce sám svým jednáním, tj. nenastoupením do zaměstnání ve sjednaný den a řešením této situace až v červnu 2016, přivedl do situace, kdy nebylo možné žádosti o zaměstnaneckou kartu vyhovět. Skutečnost, že žalobce fakticky nemohl na určené místo nastoupit, však nezakládá skutkovou podstatu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Překážka nástupu do zaměstnání totiž nebyla na straně žalobce, ale na straně zaměstnavatele BWG a tato okolnost nemůže být přičítána žalobci k tíži. Z protokolů o výsleších svědků se podává, že zaměstnavatel BWG by nebyl konečnou osobou, která by žalobci přidělovala práci, zadávala pracovní úkoly a jejich splnění následně kontrolovala. Tuto pozici měla zastoupit společnost SLR – CZECHIA s. r. o., která měla se zaměstnavatelem BWG uzavřenou smlouvu o dílo. Ve skutečnosti však tato smlouva o dílo představovala faktický prostředek k tomu, aby zaměstnavatel BWG mohl dodávat této společnosti pracovní sílu. Zde je potřeba odkázat na ustanovení § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti, podle kterého se zprostředkováním zaměstnání rozumí zaměstnávání fyzických osob za účelem výkonu jejich práce pro uživatele, kterým se rozumí jiná právnická nebo fyzická osoba, která práci přiděluje a dohlíží na její provedení. Podle § 14 odst. 5 zákona o zaměstnanosti mohou provádět zprostředkovatelskou činnost uvedenou v odstavci 1 písm. b) agentury práce. Zákon o zaměstnanosti však stanoví omezení pro agentury práce, které je vyjádřeno v § 66 zákona o zaměstnanosti tak, že agentura práce nemůže dočasně přidělit k výkonu práce u uživatele zaměstnance, kterému byla vydána zaměstnanecká karta. Toto zákonné omezení pro agentury práce je zcela opodstatněné, neboť zaměstnávání cizinců má mít charakter dlouhodobého pracovního vztahu za účelem určité stabilizace cizince a dočasné přidělování prostřednictvím agentur je v přímém protikladu se snahou zaměstnávat cizince se zaměstnaneckou kartou. Rozlišením tzv. agenturního zaměstnávání a provedením díla (resp. poskytnutím služby) se zabýval správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí a na jím citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu odkazuje i krajský soud. V tomto rozsudku ze dne 30. 6. 2015, č. j. 2 Ads 173/2014 – 28 Nejvyšší správní soud konstatoval, že: „Základním rozlišovacím znakem mezi pronájmem pracovní síly [agenturním zaměstnáváním ve smyslu § 14 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti] a poskytnutím služby je komplexnost zajišťovaných činností. V případě poskytování služby se jedná o činnost prováděnou poskytovatelem pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Oproti tomu v případě pronájmu pracovní síly nemá pronajímatel pracovní síly (agentura práce) odpovědnost za výsledek práce a své pronajaté zaměstnance při výkonu práce neřídí.“ Z výše uvedeného nabyl krajský soud dojmu, že zaměstnavatel BWG uvedl žalobce v omyl, když mu přislíbil pracovní pozici pro místo, které v den sjednaného nástupu žalobce do zaměstnání fakticky neexistovalo. Z pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a zaměstnavatelem BWG se podává, že žalobce měl vykonávat závislou práci pro zaměstnavatele BWG na pracovišti Bujanov, Zdíky 34. Fakticky však měla být dodána pracovní síla pro společnost SLR – CZECHIA s. r. o. Ze správního spisu nevyplývá, že by o této skutečnosti měl žalobce jakékoliv povědomí. Žalobce tedy v okamžiku příjezdu do České republiky nevěděl a ani vzhledem ke svým poměrům vědět nemohl, že sjednanou práci nebude vykonávat pro zaměstnavatele BWG, nýbrž pro společnost, které tento zaměstnavatel BWG dodává pracovní sílu. Krajský soud má tak za prokázané, že žalobce nemohl vědět, že ve sjednaný den nenastoupí do zaměstnání z důvodu faktické neexistence pracovní pozice, pro kterou uzavřel pracovní smlouvu. Žalobce splnil pro vydání zaměstnanecké karty všechny požadavky, vynaložil finanční prostředky k realizaci cesty do České republiky, a oprávněně se tak dovolává ochrany legitimního očekávání. Vydání zaměstnanecké karty bylo vázáno na okamžik nástupu do výkonu zaměstnání. V okamžiku, kdy měl žalobce do zaměstnání nastoupit, však fakticky neexistovalo volné pracovní místo, pro které měla být zaměstnanecká karta vydána. Tato skutečnost však nemohla být žalovanou vyhodnocena jako „jiná zvlášť závažná překážka pobytu cizince na území“ a v případě žalobce měly být žalovanou zváženy všechny známé okolnosti, na které v předchozím odstavci poukázal krajský soud. Okrajově krajský soud poukazuje na důvodovou zprávu k zákonu č. 427/2010 Sb., kterým bylo ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců změněno na znění, že pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná zvlášť závažná překážka pobytu cizince na území. Důvodová zpráva k této změně uvádí, že právní úprava umožňuje neudělit vízum mimo jiné z důvodu zahraničně politického zájmu České republiky. Cílem této změny bylo zakotvit možnost neudělení dlouhodobého víza nejen pro zahraničně politické důvody, ale i pro situace, které nejsou v souladu se zájmy České republiky. Jedna interpretační metoda výkladu uvedeného ustanovení poukazuje na skutečnost, že uvedené ustanovení má dvě části, které nelze vnímat izolovaně a pod pojem „jiná závažná překážka pobytu cizince na území“ tak není možné podřadit jakýkoliv skutkový děj, který přímo nesouvisí s ochranou bezpečnostně politických zájmů České republiky. Ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) tak má bezpečnostně politický obsah v širším slova smyslu a má chránit veřejný zájem. Pokud by se k výkladu ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) přistupovalo podle této interpretační metody, musel by krajský soud konstatovat, že skutečnost, že žalobce nenastoupil do zaměstnání ve stanovený den, navíc za okolností plynoucích ze správního spisu, nebylo možné podřadit pod skutkovou podstatu vyjádřenou v § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť absentuje souvislost s ochranou zájmů České republiky. Naopak dospěje-li se k závěru, že jednotlivé části této skutkové podstaty nemají být vykládány v souvislosti a tudíž existence závažné překážky pobytu cizince na území je jakousi zbytkovou kategorií, pak musí být aplikace tohoto ustanovení velmi pečlivě a dostatečně odůvodněna (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 80/2011 – 69), aby bylo zřejmé, proč správní orgán podřadil danou situaci právě pod skutkovou podstatu ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Není žádoucí, aby docházelo k situacím, kdy se aplikace § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců bude zneužívat k podřazování jiných skutkových podstat v zákoně přímo neupravených. Takové situace nejsou v souladu s cílem a smyslem zákonné úpravy vážící se k pobytu cizinců. Výklad ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců tak, jak jej učinila žalovaná, je příliš extenzivní a krajský soud se s takovým výkladem nemůže ztotožnit. Předmětné ustanovení nelze správními orgány vykládat natolik rozšiřujícím způsobem, který v důsledku představuje nepředvídatelnost a překvapivost konečného rozhodnutí. Žalovaná se nevypořádala s okolnostmi daného případu a tím zatížila své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. I když je pobyt cizince na území spjat s jeho účelem, právní důsledky nesplnění účelu pobytu nemohou být pro cizince takto překvapivé. Krajský soud je toho názoru, že situaci žalobce nebylo možné podřadit pod extenzivní výklad neurčitého právního pojmu „zvlášť závažné překážky“. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované spočívající v nedostatku důvodu rozhodnutí představuje natolik závažnou vadu řízení, která bez dalšího vede ke zrušení takového rozhodnutí. Krajský soud napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a). Vzhledem k tomuto závěru se soud již nezabýval ostatními žalobními námitkami, neboť by to bylo předčasné. Soud se však vypořádal se dvěma námitkami, které zjevně nesouvisí s aplikací § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, a to s námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z důvodu nevypořádání žalobcovy námitky týkající se procesně chybného provedení výslechů svědků a s námitkou nesouhlasu s rozhodnutím o pokračování v řízení za situace, kdy nebyl dostatečně zjištěn skutečný stav věci. Dle prvně zmíněné žalobní námitky je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť se v něm žalovaná dostatečným způsobem nevypořádává s odvolací námitkou, kterou žalobce namítl procesní pochybení správního orgánu, který jej v dostatečném předstihu neuvědomil o tom, že mají být provedeny výslechy svědků, žalobce tak výslechům nemohl být přítomen, čímž mu byla upřena základní procesní práva spojená s účastí na dokazování. Správní orgán přesto následně učinil součástí správního spisu fotokopie protokolů výslechů těchto osob. Žalovaná se k této odvolací námitce v obecné rovině vyjádřila na straně 9 napadeného rozhodnutí, kde pouze konstatovala, že obsahy protokolů splňují zákonné požadavky. Na straně 11 napadeného rozhodnutí pak uvedla, že jednotlivé výslechy byly v rámci správních řízení provedeny a zajištění písemných kopií protokolů lze považovat za relevantní důkazní materiál. K uvedenému odůvodnění napadeného rozhodnutí lze konstatovat, že odvolací námitka žalobce, dle které byly důkazy v řízení před správním orgánem pořízeny nezákonně, neboť o výsleších svědků žalobce nebyl vyrozuměn a nemohl jim být přítomen, nebyla žalovanou dostatečně vypořádána. Žalovaná pouze konstatovala, že obsah protokolů splňuje zákonné požadavky a že bylo provedeno mimořádně rozsáhlé dokazování. Nesprávně pak pojednala tu část námitky, kde žalobce vytýkal provedení důkazů k účastníkovi jiného správního řízení, přičemž žalovaná si tuto námitku nesprávně vztáhla k vyslýchaným osobám. Takové vypořádání odvolací námitky žalobce nesplňuje podmínky řádného odůvodnění. K otázce řádného zdůvodnění správních rozhodnutí se vyjádřil Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 26. 2. 1993 č. j. 6A 48/92 – 23 (publ. v SP č. 27/1994), kde uvedl: „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a - v případě rozhodování o relativně neurčité sankci - jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje toliko obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí.“ Žalobou napadené rozhodnutí shora uvedeným premisám ve vztahu k odvolací námitce týkající se procesního pochybení prvoinstančního orgánu neodpovídá. Krajský soud nad rámec řečeného uvádí, že z obsahu spisu je patrná absence jakékoliv výzvy k účasti na prováděném dokazování výslechy svědků. Z obsahu protokolů o výslechu shora uvedených svědků je navíc zřejmé, že správní orgán zabělil identifikační údaje účastníka řízení, v rámci kterého měli předmětní svědci vypovídat. Uvedené podporuje domněnku, že protokoly z jiného správního řízení byly účelově zkopírovány do správního spisu žalobce, aniž by tento byl řádně vyrozuměn o plánovaném provedení výslechů. Na základě výše řečeného krajský soud shledal, že žalované rozhodnutí je nepřezkoumatelné rovněž pro nesrozumitelnost, resp. je zatíženo podstatným porušením ustanovení o řízení před správním orgánem ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., potažmo skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisovém materiálu dle § 76 odst. 1 písm. b). Další žalobní bod, kterým se soud zabýval, směřuje do nesouhlasu s rozhodnutím o pokračování v řízení bez zjištění skutečného stavu věci. Tento bod rovněž soud neshledal důvodným. Správní orgán I. stupně zjistil, že žalobce nenastoupil do zaměstnání ve sjednaný den, tedy první pracovní den po náběru biometriky. Správnímu orgánu vyvstala pochybnost o tom, zda žalobce bude zaměstnán v souladu s pracovní smlouvou a za účelem prověření této pochybnosti přistoupil k vydání usnesení o pokračování řízení ve smyslu § 169 odst. 11 zákona o pobytu cizinců. Postup, který správní orgán I. stupně zvolil, je zcela v souladu s právním řádem a správní orgán I. stupně musel tento procesní postup zvolit právě za účelem objasnění skutkového stavu věci. Byť zákon o pobytu cizinců v § 169 odst. 11 hovoří o nových skutečnostech, které neexistovaly v době předchozího řízení a jsou důvodem zamítnutí žádosti, tato formulace nemusí znamenat, že vyhodnocení nových skutečností povede automaticky k zamítnutí žádosti. Žalobce rovněž vyjádřil nesouhlas se skutečností, že nepřesnost ve sdělení policie nemá za následek nepřezkoumatelnost protokolu o místním šetření, popř. napadeného rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí plyne, že zmiňovaná nepřesnost v protokolu policie č. j. KRPC-65330-1/ČJ-2016-020027 směřovala do tvrzení, že prověřování se týkalo celkem 48 cizinců, kdy tito získali povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání. Je pravdou, že žalobce nezískal povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, nicméně z uvedeného protokolu policie vyplývá, že se prověřování vztahovalo i na žalobce a tudíž nelze závěry správního orgánu I. stupně v tomto směru považovat za nepřezkoumatelné. Námitka žalobce je tudíž nedůvodná. Žalovaná se v dalším řízení bude opětovně zabývat odvolacími námitkami žalobce, přičemž bude hodnotit skutkové okolnosti případu a případné důvody pro neudělení zaměstnanecké karty. Své závěry žalovaná odůvodní v rozsahu, který vyžaduje § 68 odst. 3 správního řádu. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná, která neměla v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě představují náklady řízení zaplacený soudní poplatek a odměnu advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8 228 Kč. K této částce se připočítává částka 3 000 Kč vynaložená na soudní poplatek. Částka 1 000 Kč vynaložená na poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě byla rozhodnutím o nepřiznání odkladného účinku konsumována a žalobci se nevrací. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11 228 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení