50 A 20/2017 - 90

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Marie Trnkové ve věci žalobce: N. V. M., narozený dne státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem v ČR zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí ze dne 13. 1. 2017, č. j. MV-155517-8/SO-2016 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 15. 2. 2017 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 13. 1. 2017, č. j. MV-155517- 8/SO-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 10. 2016, č. j. OAM-938-38/ZM-2016 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty. Napadeným rozhodnutím byl dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) výrok prvostupňového rozhodnutí změněn tak, že: „Žádost se zamítá a zaměstnanecká karta se dle ustanovení § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s ustanovením § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb. nevydá, neboť v průběhu správního řízení byla zjištěna existence jiné závažné překážky pobytu cizince na území“.

2. Žalobce předně namítá, že žalovaná porušila své povinnosti odvolacího orgánu a nedostála požadavkům obsaženým v § 68 odst. 3 správního řádu, když nevycházela z řádně zjištěného skutkového stavu a postupovala v rozporu s ustanovením § 3 správního řádu. Žalovaná také porušila požadavek vycházet vstříc dotčeným osobám ve smyslu § 4 odst. 1 správního řádu a řadu dalších ustanovení, v neposlední řadě též § 2 správního řádu, § 44a odst. 4, § 46a odst. 2 písm. i) a § 174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

3. Žalovaná se primárně nevypořádala se všemi odvolacími námitkami, pročež je napadené rozhodnutí zatíženo nepřezkoumatelností. Správní orgány vycházely z výslechu svědků, aniž by žalobce včas uvědomily a ten mohl být výslechům přítomen. Takové důkazy byly dle žalobce opatřeny v rozporu se zákonem a námitka, s níž se žalovaná nevypořádala, má dopad do zákonnosti a přezkoumatelnosti rozhodnutí. Žalobce napadal způsob, jakým byly protokoly o výsleších dotazovaných osob zpracovány a pořízeny, k čemuž se žalovaná dostatečně nevyjádřila. Provedením výslechu několika osob bez vědomí žalobce správní orgán porušil § 51 odst. 2 správního řádu. Chybným postupem správního orgánu nemohl žalobce hájit svá práva, bránit se způsobu vedení výslechu a klást otázky svědkům. Správní orgány měly porušit základní právo na spravedlivý proces, když žalobci neumožnily být přítomen výslechům. Založení originálních vyhotovení protokolů o výslechu dotazovaných osob do správního spisu není relevantní, neboť žalobce napadá způsob, jakým byly pořízeny.

4. Žalobce nesouhlasí se skutečností, že nepřesnost ve sdělení policie nemá za následek nepřezkoumatelnost protokolu o místním šetření, potažmo napadeného rozhodnutí. Správní orgány jsou povinny vytvářet podklady pro důležité správní úkony, jako je pokračování řízení dle § 169 odst. 11 zákona o pobytu cizinců, precizně. Správní orgány tak rozhodly o pokračování řízení, aniž by si dostatečně zjistily skutečný stav věci, a to bez ohledu na fatální dopad takového postupu do života žalobce.

5. Žalobce se vymezuje proti výkladu žalované, že primární povinnost nastoupit do zaměstnání plynula z pracovní smlouvy, podle které měl žalobce nastoupit do zaměstnání 1. den po náběru biometriky. Žalobce disponoval pouze potvrzením o splnění podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu, na základě něhož mohl být přijat do zaměstnání a neměl být tedy sankcionován, neboť na vydání zaměstnanecké karty stále čekal. Pokud by již žalobci byla vydána zaměstnanecká karta a ten ji nerealizoval, pak by bylo možné jej za to sankcionovat; taková situace však nenastala. Žalobce uvádí, že je běžnou praxí zaměstnavatelů vyčkat s faktickým výkonem zaměstnání až do okamžiku vydání povolení k dlouhodobému pobytu a nelze za nenastoupení do zaměstnání sankcionovat žalobce. V tomto kontextu žalobce odkazuje na ustanovení § 89 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o zaměstnanosti“), kde je důležitým slovem „mohl“ a nikoliv „měl“. Správní orgán nesprávně argumentuje, že žalobce nerozporoval platnost pracovní smlouvy ani neuváděl, že by byly provedeny jakékoli změny, když se na to sám správní orgán při výslechu neptal.

6. Žalobce dále nesouhlasí s argumentací žalované stran spolupráce společnosti SLR-Czechia s. r. o. se společností Bohemia Works Group, družstvo. Podle žalobce není podstatné, zda společnost Bohemia Works Group, se kterou měl žalobce řádně sjednanou pracovní smlouvu, má s dalšími společnostmi více či méně úzkou spolupráci. V této souvislosti získané informace z provedených výslechů žalobce nerozporoval proto, že spatřuje nezákonnost v celém postupu při pořizování protokolů o výsleších. Výslechy je také nutno označit za neaktuální, neboť do podání žaloby od nich uběhlo 9 měsíců, přičemž správní orgány mají svá rozhodnutí zakládat na informacích ke dni vydání rozhodnutí.

7. Žalovanou byla nedostatečně vypořádána námitka individualizace rozhodnutí pro případ žalobce. Žalovaná měla v napadeném rozhodnutí konstatovat, že výslechy byly prováděny ve vztahu k žalobci, což je dle žalobce lež, neboť protokoly o výslechu byly provedeny ve vztahu k osobě, jejíž jméno bylo cenzurováno. Rozhodnutí bylo následně generalizováno, čímž žalovaná porušila § 3 správního řádu a způsobila nezákonnost rozhodnutí.

8. Žalobce ve vztahu ke kompetentnosti správního orgánu k posouzení a následnému konstatování o výkonu závislé práce a dalším pracovněprávním otázkám udává, že správní orgán si vykládá dikci zákona v rozporu s úmyslem zákonodárce i ustálenou judikaturou. Odkazovaný judikát Nejvyššího správního soudu se absolutně nevztahuje na případ žalobce. Žalobce naopak připomíná rozhodnutí Komise ze dne 3. 2. 2017, č. j. MV-169150-4/SO-2016. Dle žalobce správní orgán nebyl oprávněn ani k posouzení systému zaměstnávání zaměstnavatelem. Žalobce dále nesouhlasí s tím, že pro něj nebyly vytvořeny pracovní podmínky, aby mohl vykonávat zaměstnání v souladu s pracovní smlouvou. Nic takového nevyplynulo ani ze svědecké výpovědi P. S., správní orgán si tak vykládá informace z nezákonně provedeného výslechu v neprospěch žalobce.

9. Žalobce namítá, že se žalovaná nedostatečně vypořádala s rozporovaným odkazem na ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, když v obecné rovině souhlasila se žalobcem, že odvolací námitce lze přisvědčit, aby vzápětí konstatovala, že se žalobce do situace dostal sám, neboť nenastoupil do zaměstnání. Žalobce opět uvádí, že ve vydaném potvrzení bylo uvedeno, že k zaměstnání nastoupit může, nikoliv musí. Zaměstnavatel za žalobce platil odvody na pojištění, což svědčí o tom, že jej považoval za svého zaměstnance. Žalobce rovněž namítá, že nebyl vyslechnut žádný zaměstnanec nacházející se v obdobném postavení jako žalobce, u kterého by rovněž bylo zahájeno pokračování v řízení.

10. Žalobce dále nesouhlasí s tím, jak se žalovaná vypořádala s námitkou nepřiměřenosti rozhodnutí, když měla konstatovat, že i kdyby došlo k posouzení přiměřenosti, správní orgán by zcela jistě shledal, že rozhodnutí nelze považovat za nepřiměřené ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců, neboť si žalobce za dobu svého pobytu na území nemohl vybudovat žádné významné rodinné ani soukromé vazby. Podle žalobce je takový postup žalované absurdní, neboť žalovaná předvídá závěry správního orgánu bez jakýchkoliv podkladů. Žalobce byl přitom v dobré víře, že zaměstnanecká karta bude vydána a vynaložil mnoho finančních prostředků na přicestování, pročež je postup správních orgánů naprosto nepřiměřený.

11. Závěrem žalobce nesouhlasí s právní kvalifikací užitou žalovanou ve vztahu k § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. V souvislosti s touto námitkou žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, č. j. 48 A 45/2015 – 42, kde bylo soudem vyjádřeno, že ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců musí být vykládáno velmi uvážlivě.

12. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve svém vyjádření k žalobě stroze uvedla, že skutkový stav a průběh správního řízení je dostatečně popsán v napadeném rozhodnutí, žalobní námitky jsou totožné s těmi odvolacími, k čemuž odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se s nimi, dle svého názoru dostatečně, vypořádala.

13. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti.

14. Dne 4. 1. 2016 podal žalobce žádost o vydání zaměstnanecké karty na území České republiky u zastupitelského úřadu České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“) podle § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobce měl být zaměstnáván na volném pracovním místě leštiče nástrojů a kovů u zaměstnavatele Bohemia Works Group, družstvo, IČ 02787466, se sídlem České Budějovice, Riegrova 41756/51 (dále jen „zaměstnavatel BWG“), s místem výkonu práce na adrese Bujanov, Zdíky 34, které bylo v evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty pod č. x. Žalobce k žádosti přiložil veškeré potřebné náležitosti, mj. pracovní smlouvu uzavřenou dne 27. 10. 2015 se mzdovým výměrem, výpis z rejstříku trestů, zdravotní potvrzení, potvrzení o zajištění ubytování a smlouvu o nájmu bytu na adrese Kaplice, 1. Máje 76. Správní orgán následně rozhodl, že podmínky pro vydání zaměstnanecké karty jsou splněny a karta má být žalobci vydána. Správní orgán I. stupně vydal dne 21. 3. 2016 potvrzení o splnění podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu – zaměstnanecké karty, č. j. OAM-00938-14/ZM-2016.

15. Žalobci bylo vydáno DV/R vízum k převzetí pobytového oprávnění a žalobce přicestoval dne 18. 3. 2016 do České republiky.

16. Písemností ze dne 21. 3. 2016 žalobce správnímu orgánu oznámil změnu bydliště na adresu X.

17. Dne 25. 4. 2016 byl správní orgán I. stupně informován Policií ČR, odborem cizinecké policie o tom, že Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje vede šetření ve věci zaměstnávání cizinců zaměstnavatelem BWG, které se týká celkem 48 cizinců, kteří získali povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání s místem výkonu práce Bujanov, Zdíky 34 a s druhem výkonu práce brusiči nástrojů a kovů. Důvodem bylo zjištění, že zaměstnavatel BWG nemá odpovídající počet pracovních míst, jak byla specifikována v centrální evidenci volných míst MPSV ČR. V rámci poskytnutí součinnosti od společnosti SLR – CZECHIA, s. r. o., Bujanov, Zdíky 34, bylo personální pracovnicí této společnosti paní Š. Š. k dotazu policie sděleno, že žalobce do místa výkonu práce nenastoupil. O poskytnutí součinnosti byla požádána i Okresní správa sociálního zabezpečení (dále též „OSSZ“), která sdělila, že žalobce není evidován v systému OSSZ, dále Všeobecná zdravotní pojišťovna, která uvedla, že žalobce nebyl dohledán v Centrálním registru pojištěnců ČR.

18. Usnesením ze dne 27. 4. 2016, č. j. OAM-938-17/ZM-2016 bylo žalobci oznámeno pokračování v řízení o vydání povolení k dlouhodobému pobytu ve smyslu § 169 odst. 11 zákona o pobytu cizinců ode dne 27. 4. 2016, neboť bylo prokázáno, že existuje skutečnost, která vyšla najevo až v době rozhodování správního orgánu a která může zásadním způsobem ovlivnit výsledek řízení.

19. Žalobce byl písemností ze dne 27. 4. 2016, pod č. j. OA9380-18/ZM-2016 předvolán k výslechu na den 24. 5. 2016. Ve spise je založen protokol o výslechu žalobce ze dne 24. 5. 2016, č. j. OAM 938/ZM-2016 (21), do něhož žalobce mj. uvedl, že u zaměstnavatele BWG, u něhož měl pracovat, do zaměstnání nenastoupil, neboť mu bylo řečeno, že bez karty nemůže pracovat. Týden pobýval na ubytovně v X, nedělal nic, jen se spolu s ostatními učil česky. Poté se přestěhoval k sestře a švagrovi do X. Adresu pobytu v ČR změnil z toho důvodu, že zaměstnavatel BWG mu nezajistil práci. Nadále však s ní komunikuje prostřednictvím pana K. za účelem uzavření nové pracovní smlouvy. Zamítnutí žádosti by na žalobce mělo velký dopad z důvodu tíživé finanční situace, neměl by ve Vietnamu práci, nemohl by splatit dluh spojený s veškerými náklady na cestu a vyřízení pobytu v ČR.

20. Ve spise jsou následně založeny protokoly o výslechu svědků J. S. [protokol č. j. OAM-965/ZM- 2016 (26), namísto J. S. se kvůli rodičovské dovolené a vysokému stupni gravidity dostavil její partner P. S., který je u zaměstnavatele BWG zaměstnán na DPP a svoji partnerku u zaměstnavatele zastupuje], J. S. [protokol č. j. OAM-965/ZM-2016 (27)], M. Š. [protokol č. j. OAM-965/ZM-2016 (28)], Š. Š. [protokol č. j. OAM-965/ZM-2016 (31)]. Dále je ve spise založen protokol o výslechu P. S. [protokol č. j. OAM-965/ZM-2016 (38)] a D. K. T. [protokol č. j. OAM-965/ZM-2016 (39)].

21. Ze spisu a z protokolů o výsleších pana S. a pana S. mj. vyplynulo, že z důvodů změny ve statutárních orgánech zaměstnavatele nedošlo k přihlášení žalobce na Okresní správě sociálního zabezpečení a na příslušné zdravotní pojišťovně.

22. Dne 15. 6. 2016 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno oznámení o změně volného pracovního místa, které bylo sepsáno zmocněncem žalobce, panem D. K. T.. Tímto žalobce oznámil změnu zaměstnavatele na společnost ACM CZ s. r. o., sídlem České Velenice, Komenského 293 a zároveň záměnu volné pracovní pozice na: pracovník heren v evidenci EVPM - na volnou pracovní pozici pod č. 10752570766. Současně doložil pracovní smlouvu uzavřenou s uvedenou společností dne 10. 6. 2016, doklad o zajištění ubytování na adrese X. Správní orgán I. stupně poté žalobce vyzval k odstranění vad podání tak, aby bylo zřejmé, zda žalobce usiluje o povolení změny obsahu své žádosti o vydání zaměstnanecké karty ve smyslu § 41 odst. 8 správního řádu. Žalobce byl současně upozorněn, že změna obsahu podání je možná pouze v případě, že by žalobci hrozila vážná újma. Dne 18. 7. 2016 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno odstranění vad podání právním zástupcem žalobce, prostřednictvím něhož negoval podanou žádost s tím, že žalobce hodlá být zaměstnán na původní pracovní pozici u zaměstnavatele BWG. Dále sdělil, že předchozí podání bylo vedeno snahou o to, aby nedošlo ke zmaření vynaložených prostředků tím, že si zajistí případné zaměstnání u jiného zaměstnavatele. Tato „pojistka“ nemá být důvodem k nové žádosti, ale spíše odůvodňuje vyřízení předchozí žádosti.

23. Dne 26. 7. 2016 byla právnímu zástupci žalobce doručena výzva k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, neboť správní orgán I. stupně ukončil shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí. Zástupce žalobce byl s podklady pro rozhodnutí seznámen dne 23. 8. 2016, o čemž je ve spise založen protokol pod č. j. OAM-938-33/ZM-2016.

24. Dne 14. 9. 2016 podal žalobce prostřednictvím právního zástupce žádost o změnu obsahu podání dle § 41 odst. 8 správního řádu, konkrétně o změnu zaměstnavatele na společnost ACM CZ s. r. o. Za stěžejní důvod bylo uvedeno vedení trestního řízení se zaměstnavatelem, které by mělo fatální dopad do života žalobce a také na jeho vyřízení žádosti o zaměstnaneckou kartu.

25. O změně obsahu žádosti o vydání zaměstnanecké karty bylo rozhodnuto usnesením ze dne 3. 10. 2016, č. j. OAM-1730-40/ZM-2016 tak, že se změna nepovoluje, neboť nejsou pro povolení takové změny splněny podmínky dle § 41 odst. 8 správního řádu. Téhož dne bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o zaměstnaneckou kartu podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti. Správní orgán I. stupně konstatoval, že zaměstnavatel BWG v současnosti ani do budoucna nemůže žalobce zaměstnat v souladu s pracovní smlouvou. Tak by tomu bylo i v případě, že by takové pracovní místo reálně existovalo, neboť by to nebyl zaměstnavatel BWG, kdo by žalobci zadával pracovní úkoly a kontroloval jejich plnění. Tyto úkony by dle svědeckých výpovědí obstarávala společnost SLR-CZECHIA, s. r. o. Zaměstnavatel BWG této společnosti pouze dodával pracovní sílu. Fakticky se tak nejednalo o objednávku provedení díla, ale o zprostředkování zaměstnání. To jsou však oprávněny provádět pouze agentury práce ve smyslu § 14 odst. 5 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Současně však se dle § 66 zákona o zaměstnanosti zakazuje agentuře práce přidělovat k výkonu práce zaměstnance, kterému byla vydána zaměstnanecká karta. Správní orgán tedy konstatoval, že způsob, jakým jsou zaměstnáváni zaměstnanci družstva Bohemia Works Group na pracovišti Bujanov, Zdíky 34, odpovídá vymezení zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti, neboť práce je vykonávána podle pokynu cizího subjektu, který práci přiděluje a její provedení kontroluje. Na základě uvedeného správní orgán I. stupně konstatoval, že žalobce nemůže být zaměstnán na pracovní pozici uvedené v EVPM pod číslem x, neboť toto pracovní místo fakticky není volné. Zaměstnavatel BWG hrubě naddimenzoval počet volných pracovních míst nahlášených úřadu práce jako volná pracovní místa.

26. V prvostupňovém rozhodnutí pak správní orgán konstatoval, že nemůže pokládat předložené doklady, byť formálně správné, automaticky za doklady prokazující skutečnosti v nich uvedené a upustit od jejich prověření, a to s odkazem na § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Správní orgán uvedl, že údaje obsažené v pracovní smlouvě nekorespondují se skutečností, neboť žalobce nebude zaměstnán zaměstnavatelem BWG na pracovním místě, pro které byla vydána zaměstnanecká karta. Správnímu orgánu se v tomto případě nepodařilo ověřit, zda bude žalobce skutečně zaměstnán zaměstnavatelem BWG a že tento zaměstnavatel bude žalobci přidělovat práci, kontrolovat její provedení a odpovídat za provedení práce. Zaměstnanecká karta je podle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců povolením k dlouhodobému pobytu opravňujícím cizince k výkonu práce na pracovní pozici, pro kterou byla vydána. Žádost by tedy měla prokazovat, že cizinec bude skutečně v souladu se zákonem u daného zaměstnavatele na příslušné pracovní pozici zaměstnán. Pravdivost a spolehlivost těchto údajů je správní orgán povinen prověřit, což se v daném případě nepodařilo, čímž byl dán důvod pro nevydání zaměstnanecké karty. Správní orgán v prvostupňovém rozhodnutí reagoval na žádost o změnu obsahu podání dle § 41 odst. 8 správního řádu, kterou obdržel dne 15. 9. 2016. Žádost byla zamítnuta, neboť správní orgán I. stupně neshledal u žalobce hrozbu vážné újmy. Podle správního orgánu I. stupně nelze hodnotit jako hrozbu vážné újmy skutečnost, že je proti zaměstnavateli BWG vedeno trestní řízení, které by mohlo mít dopad do života žalobce. Vzhledem k tomu, že se správnímu orgánu I. stupně nepodařilo ověřit, že žalobce bude vykonávat závislou práci na konkrétně specifikované pracovní pozici pro zaměstnavatele BWG, byla žádost o vydání zaměstnanecké karty zamítnuta podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.

27. Proti oběma rozhodnutím, tedy proti usnesení o zamítnutí žádosti o změnu obsahu podání a proti prvostupňovému rozhodnutí, podal žalobce dne 13. 10. 2017 odvolání. Ve vztahu k prvostupňovému rozhodnutí žalobce předně namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu a zahrnutí výslechů výše uvedených vyslechnutých osob do podkladů pro rozhodnutí v přímém rozporu se zákony. Námitky uplatněné v odvolání se po obsahové stránce de facto shodují s námitkami uplatněnými v podané žalobě. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím, jímž žalovaná zamítla žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty a změnila výrok prvostupňového rozhodnutí změněn tak, že: „Žádost se zamítá a zaměstnanecká karta se dle ustanovení § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s ustanovením § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb. nevydá, neboť v průběhu správního řízení byla zjištěna existence jiné závažné překážky pobytu cizince na území“. Žalovaná shledala, že tvrzená nepřesnost ve sdělení policie ze dne 25. 4. 2016, čj. KRPC-65330-1/ČJ-2016-020027 nemá za následek nepřezkoumatelnost protokolu o místním šetření. Stran možnosti či povinnosti žalobce nastoupit do zaměstnání žalovaná uvedla, že povinnost nastoupit do zaměstnání plynula žalobci z pracovní smlouvy, jejíž platnost k dotazu žalované žalobce nerozporoval. K odepření účasti na výsleších svědků žalovaná konstatovala, že založené fotokopie vyhotovení protokolů o výslechu dotazovaných osob splňují veškeré zákonné náležitosti ve smyslu § 18 s. ř. s. Veškeré výslechy byly prováděny ve vztahu k žalobci. Žalobcovo legitimní očekávání narušeno nebylo, do nastalé situace se žalobce dostal svým zaviněním, když do zaměstnání nenastoupil dne 21. 3. 2016, ale záležitost začal řešit až v červnu 2016 poté, co správní orgán I. stupně zahájil dané procesní úkony. Správní orgán je povinen reagovat na situaci, kdy jsou v průběhu řízení zjištěny skutečnosti, které znemožňují žádosti cizince vyhovět a rozhodnout o pokračování v řízení, a to i tehdy, bylo-li žalobci vydáno potvrzení o splnění podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu. Žalovaná neshledala nepřiměřenost prvostupňového rozhodnutí.

28. Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 9. 11. 2017 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Vyšel přitom z úvahy, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, přičemž nepřezkoumatelnost spatřoval v nezohlednění individuálních okolností případu při aplikaci pojmu jiná závažná překážka pobytu cizince na území a ve vypořádání námitek souvisejících s výslechem svědků. Při úvaze o existenci jiné závažné překážky pobytu cizince na území vzal v úvahu, že tomuto pojmu je podřazeno též neplnění účelu pobytu, pro který bylo takové oprávnění vydáno, avšak v projednávané věci to nebyl žalobce, kdo založil existenci této překážky a vzal v úvahu, že rozhodnutí má odpovídat skutkovým okolnostem a musí být přiměřené. Jestliže žalobce splnil podmínky pro získání zaměstnanecké karty, pak mu svědčilo legitimní očekávání, že taková karta mu bude vydána.

29. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2018 rozsudek Krajského soudu v této věci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zabýval se nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí a právní názor krajského soudu o tom, že rozhodnutí takovou vadou trpí, označil za nesprávný. Jestliže se žalovaná podřaditelností okolností případu pod neurčitý právní pojem jiná závažná překážka pobytu cizince na území zabývala a učinila tak též ve vztahu k legitimnímu očekávání žalobce, není napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a stejně je tomu i u procesního pochybení o obstarávání důkazů. I přes stručnost vypořádání této námitky, bylo uzavřeno, že postihuje důvod, pro který odvolací námitky žalobce byly nahlédnuty jako nedůvodné.

30. Krajský soud pak věc nesprávně právně posoudil se zřetelem k ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Při věcném posouzení projednávané záležitosti vycházel Nejvyšší správní soud z toho, na jaké pracovní místo žalobce požádal o vydání zaměstnanecké karty. Ta měla být vydána pro konkrétní pracovní pozici vedenou v Centrální evidenci volných pracovních míst. Pro ten účel bylo možno žádat vydání zaměstnanecké karty podle § 42g odst. 1 zákona. Podle § 46 odst. 6 písm. a) zákona se zaměstnanecká karta nevydá z důvodů podle § 56 s výjimkou důvodu podle § 56 odst. 1 písm. f) zákona. Zaměstnanecká karta nebyla žalobci vydána s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) zákona, protože je tu jiná závažná překážka pobytu na území. V posuzované věci žalobce podal žádost o vydání zaměstnanecké karty na konkrétní místo a připojil veškeré požadované listiny, takže mu bylo vydáno potvrzení o tom, že podmínky pro vydání zaměstnanecké karty splňuje. Následně však bylo zjištěno, že žalobce do zaměstnání nenastoupil, protože dané pracovní místo fakticky nikdy neexistovalo a záměrem žalobcova zaměstnavatele bylo využít jej jako pracovní sílu pro jinou společnost, čímž by došlo k porušení zákazu agenturního zaměstnávání. Proto je vyloučeno, že žalobce mohl účel pobytu, jímž byl výkon závislé práce u konkrétního zaměstnavatele, splnit. Okolnost, že žalobce se dostal do nepříznivé situace vlivem skutečností nezávislých na jeho vůli, však není způsobilý zhojit skutečnost, že účel pobytu předpokládaný zaměstnaneckou kartou naplnit nelze. Převažuje tu zájem státu na dodržování předpisů regulujících pobyt cizinců na území České republiky, což představuje kategorii objektivní, na vůli cizince nezávislou. Nelze-li účel pobytu splnit, pak jedná se o závažnou překážku pobytu na území. Přitom nelze zohlednit, že žalobce byl zaměstnavatelem uveden v omyl. Přesto, že žalobci bylo vydáno vízum za účelem převzetí zaměstnanecké karty a potvrzení o splnění podmínek jejího vydání neznamená to, že mu svědčilo právem chráněné legitimní očekávání o tom, že karta mu byla vydána, jestliže obsah podkladů, z nichž bylo původně vycházeno, neodpovídají skutečnosti, proto byl důvod v řízení pokračovat a pokud by dané skutečnosti byly zjištěny až po vydání zaměstnanecké karty, bylo by zapotřebí zahájit řízení o zrušení její platnosti.

31. Řízení před správními orgány netrpí vadou spočívající ve využití protokolů o výsleších svědků v dané věci. Poukazuje se na ustanovení § 51 odst. 1 správního řádu, podle kterého lze k provedení důkazů využít důkazní prostředky vhodné ke zjištění stavu věci, které nebyly získány v rozporu s právními předpisy. V dané věci nelze po správních orgánech požadovat, aby přehlížely skutečnosti, které jsou jim z úřední činnosti známé. Svědci byli v konkrétním řízení dotazováni na skutečnosti, které se z povahy věci netýkaly jen osoby účastníka řízení, ale též dalších osob, včetně žalobce. Ten přístup k informacím plynoucím z výslechu svědků měl a mohl se s nimi seznámit. V průběhu řízení se žalobce k výslechům svědků nevyjádřil a nevznesl k nim žádné připomínky. Důvod pro opakování výslechu svědků není, jestliže není uvedeno, v čem konkrétně by mohly změnit skutkové závěry správních orgánů v žalobcův prospěch. Nesouhlas s obsahem svědeckých výpovědí důvodem k jejich opakování není.

32. Krajský soud byl zavázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu v otázce přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí použitelnosti důkazních prostředků a výkladu neurčitého právního pojmu jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

33. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 a násl. s. ř. s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

34. Napadené rozhodnutí odpovídá požadavkům § 68 odst. 3 správního řádu, skutkový stav byl zjištěn v rozsahu umožňujícím spolehlivě rozhodnout, nebylo poskytováno v rozporu se zásadami řízení, na něž se odkazuje v žalobě, odvolací námitky byly vypořádány a rozhodnutí je přezkoumatelné.

35. Při rozhodování bylo vycházeno z protokolů svědeckých výpovědí, které představují důkaz ve smyslu § 51 odst. 1 správního řádu. Svědecké výpovědi byly opatřeny v řízení, které se vztahovalo k jinému účastníku, avšak obsahově se dotýkaly žalobcovy věci. Možností využití těchto důkazů, jako důkazů listinných se zabýval Nejvyšší správní soud, který výslovně uvedl, že za situace, kdy žalobce byl s těmito důkazy obeznámen, důkazy byly opatřeny souladně se zákonem, pak nic nebránilo jejich využití v projednávané věci. Pouhá okolnost, že žalobce není s obsahem výpovědí srozuměn, neznamená, že je nelze jako podklad pro rozhodnutí využít. Je rovněž zapotřebí vzít v úvahu názor Nejvyššího správního soudu na možnost opakování takových důkazů, případně, jak by se skutkové závěry mohly účastí žalobce při výsleších svědků změnit, jestliže tu v tomto ohledu žádná žalobcova tvrzení nejsou. Pouhý nesouhlas žalobce s obsahem svědeckých výpovědí pro opakování důkazů nepostačuje.

36. Další žalobní bod, kterým se soud zabýval, směřuje do nesouhlasu s rozhodnutím o pokračování v řízení bez zjištění skutečného stavu věci. Tento bod rovněž soud neshledal důvodným. Správní orgán I. stupně zjistil, že žalobce nenastoupil do zaměstnání ve sjednaný den, tedy první pracovní den po náběru biometriky. Správnímu orgánu vyvstala pochybnost o tom, zda žalobce bude zaměstnán v souladu s pracovní smlouvou a za účelem prověření této pochybnosti přistoupil k vydání usnesení o pokračování řízení ve smyslu § 169 odst. 11 zákona o pobytu cizinců. Postup, který správní orgán I. stupně zvolil, je zcela v souladu s právním řádem a správní orgán I. stupně musel tento procesní postup zvolit právě za účelem objasnění skutkového stavu věci. Byť zákon o pobytu cizinců v § 169 odst. 11 hovoří o nových skutečnostech, které neexistovaly v době předchozího řízení a jsou důvodem zamítnutí žádosti, tato formulace nemusí znamenat, že vyhodnocení nových skutečností povede automaticky k zamítnutí žádosti. Žalobce rovněž vyjádřil nesouhlas se skutečností, že nepřesnost ve sdělení policie nemá za následek nepřezkoumatelnost protokolu o místním šetření, popř. napadeného rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí plyne, že zmiňovaná nepřesnost v protokolu policie č. j. KRPC-65330-1/ČJ-2016- 020027 směřovala do tvrzení, že prověřování se týkalo celkem 48 cizinců, kdy tito získali povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání. Je pravdou, že žalobce nezískal povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, nicméně z uvedeného protokolu policie vyplývá, že se prověřování vztahovalo i na žalobce a tudíž nelze závěry správního orgánu I. stupně v tomto směru považovat za nepřezkoumatelné. Námitka žalobce je tudíž nedůvodná.

37. Povinností nastoupit do zaměstnání na konkrétní pracovní místo se zabýval Nejvyšší správní soud a právě z jeho právního názoru soud při vypořádání žalobního bodu označeného písm. c) vychází.

38. Pro posouzení povinnosti žalobce nastoupit do zaměstnání podle pracovní smlouvy je významné ustanovení § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců, protože žalobce žádal o vydání zaměstnanecké karty pro konkrétní pracovní místo. Podle Centrální evidence volných pracovních míst obsazitelných držiteli zaměstnanecké karty, proto bylo zapotřebí zabývat se tím, zda takové pracovní místo existuje. Přestože žalobce obdržel potvrzení o tom, že splňuje podmínky pro vydání zaměstnanecké karty, bylo následně prokázáno, že dané pracovní místo neexistuje. Při neexistenci takového pracovního místa žalobce nemohl do zaměstnání nastoupit. Z toho důvodu také nemohl splnit účel svého pobytu, jímž byl právě výkon závislé práce u konkrétního zaměstnavatele. Nemohl být využit jako zaměstnanec pro jiný subjekt, protože to by znamenalo porušení zákazu agenturního zaměstnání. Jestliže pracovní pozice, na kterou byla pracovní smlouva uzavřena, neexistuje, pak žalobce neměl, kam by do zaměstnání podle pracovní smlouvy nastoupil, a proto nemá význam z hlediska přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí žalobní tvrzení o tom, kdy mohl být fakticky výkon zaměstnání zahájen. Povinností žadatele o zaměstnaneckou kartu je nastoupit výkon zaměstnání podle pracovní smlouvy, která byla uzavřena právě na takové volné pracovní místo podle Centrální evidence, kterou lze obsadit držiteli zaměstnaneckých karet. Proto výhrady uvedené pod tímto žalobním bodem nejsou opodstatněné.

39. K žalobnímu bodu pod písm. d) je zapotřebí odkázat na to, co uvedl Nejvyšší správní soud o využití protokolů o výpovědi svědků, o využitelnosti těchto listin a důvodům, proč není zapotřebí svědecké výpovědi opakovat, se soud vyjádřil v předchozí pasáži rozsudku.

40. To je zapotřebí vztáhnout i k žalobnímu bodu pod písmenem e). Výslechy svědků, na které je v žalobě odkazováno, byly pořizovány v zájmu zjištění existence volných pracovních míst a způsobu obsazování pracovních pozic, a pro jaké zaměstnavatelské subjekty. Pro souzenou věc je rozhodná informace plynoucí z těchto svědeckých výpovědí, že žalobce mohl závislou práci vykonávat pro společnost Bohemia Works Group. V otázce použitelnosti důkazních prostředků ve formě svědeckých výpovědí pořízených v řízení jiného účastníka, je soud vázán názorem Nejvyššího správního soudu, který poukázal na to, že svědci se vyjadřovali ke skutečnostem, které se dotýkaly nejen osoby účastníka řízení, ale mimo jiné též žalobce. Ochranu práv žalobce v té souvislosti zhodnotil Nejvyšší správní soud jako dostačující, protože ten měl možnost se spisem se seznámit, což učinil i jeho zástupce, právní profesionál. Opakování svědeckých výpovědí nebylo považováno za nezbytné, právě pro to, že není konkretizováno, jak by takové důkazy mohly přispět ke změně skutkových zjištění za předpokladu, že by se žalobce výslechů zúčastnil. Proto nemá význam ani plynutí času, jak je uváděno v žalobě. Nezbytnost opakování důkazů pak nezakládá nesouhlas žalobce s obsahem svědeckých výpovědí.

41. Ustanovení § 3 správního řádu v souvislosti s vypořádáním odvolací námitky o nedostatečné individualizaci rozhodnutí uvedené pod žalobním bodem f) nemá opodstatnění. Výpovědi podané svědky se vztahovaly právě k možnosti zaměstnání žalobce na pracovní pozici podle pracovní smlouvy. Možností využití těchto důkazů ve vztahu k žalobci se zabýval Nejvyšší správní soud a ten uvedl, že správní orgány mohly na skutečnostech plynoucích z těchto protokolů vybudovat své skutkové závěry. Z protokolů, které představují listinný důkaz, je pak patrné, že svědci vypovídali právě k tomu, zda jsou pracovní místa k dispozici a mezi tato pracovní místa patří též pracovní pozice žalobce podle pracovní smlouvy. Ani toto žalobcovo pracovní místo však neexistovalo. Rozhodnutí je proto dostatečně individualizované a danou odvolací námitku považuje soud za vypořádanou postačujícím způsobem.

42. V projednávané věci správní orgány obou stupňů nikterak nevykročily ze své kompetence. Do té náleží rozhodování o zaměstnaneckých kartách. Přitom ty se vydávají na konkrétní místo, jak již bylo soudem uvedeno, a proto nic nebrání, aby se zabývaly tím, zda pozice pro výkon závislé práce vůbec existuje. Je-li jednoznačně prokázáno, že pracovní místo podle pracovní smlouvy neexistuje, pak podmínka podle ustanovení § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců splněna není. Správní orgány neposuzovaly systém zaměstnávání zaměstnavatelem, ale zabývaly se právě tím, zda konkrétní pracovní místo pro výkon závislé práce tu je či není, o čemž je jednoznačně prokázáno, že takové místo neexistuje. To pak má za následek, že zaměstnaneckou kartu vydat nelze a právě k posouzení podmínek pro rozhodování jsou správní orgány obou stupňů povolány. Svědecká výpověď P. S. byla proto vyložena správními orgány správně, přičemž podotýká se, že Nejvyšší správní soud protokol o výpovědi tohoto svědka nepovažoval jako nezákonně opatřený důkaz.

43. Přisvědčit nelze ani výhradám žalobce uvedeným pod žalobním bodem h) žaloby. Daná odvolací námitka byla žalovaným vypořádána zcela souladně se zákonem, jestliže povinností žadatele o zaměstnaneckou kartu je nastoupit do zaměstnání podle pracovní smlouvy u konkrétního zaměstnavatele. Tato odvolací námitka byla vypořádána zcela souladně s požadavky ustanovení § 42g) odst. 1 zákona o pobytu cizinců v důsledku čehož nemůže nastat rozpor s ustanovením § 2 odst. 4 správního řádu. Vydání zaměstnanecké karty na konkrétní pozici v závislé pracovní činnosti znamená, že je povinností cizince, který o zaměstnaneckou kartu žádá, dané zaměstnání nastoupit. Nejde tu o to, že je snad na úvaze, zda cizinec takové zaměstnání nastoupí či nikoliv. Vykonával-li žalobce zaměstnání pro jiný subjekt, pak činil tak jako zaměstnanec agenturní, přičemž takový způsob zaměstnání je zakázán, a proto nelze argumentovat ani případným plněním odvodů na pojištění.

44. Pro účely vypořádání žalobního bodu pod písm. i) je zapotřebí k argumentaci § 4 odst. 3 správního řádu předeslat, že výslechy svědků využité v souzené věci jako listinné důkazy byly Nejvyšším správním soudem hodnoceny jako postačující pro spolehlivé rozhodnutí o věci. Se svědeckými výpověďmi se žalobce obeznámil a učinil tak též jeho právní zástupce. Měl-li tudíž žalobce přístup k informacím, které ze svědeckých výpovědí vyplývají, pak správní orgány právům žalobce dostály. Odvolací námitka uplatněná v tomto ohledu byla vypořádána zcela postačujícím způsobem. Výslech dalších žadatelů o zaměstnanecké karty ve stejném postavení jako je žalobce, nebyl v zájmu učinění skutkového zjištění zapotřebí, jestliže prokazatelně pracovní pozice, pro kterou měla být pro žalobce vydána zaměstnanecká karta, neexistuje. Za daného skutkového stavu doloženého spisovou dokumentací nedošlo k porušení § 4 odst. 4 správního řádu.

45. Rovněž žalobní bod pod písm. j) není důvodný. Odvolací námitka o tom, zda rozhodnutí je přiměřené se zřetelem k ustanovení § 174a zákona o pobytech cizinců, byla dostatečně vypořádána, jak je zřejmé ze strany 11 a 12 napadeného rozhodnutí. Přiměřenost rozhodnutí, byla hodnocena se zřetelem k tomu, že jde tu o žádost o zaměstnaneckou kartu, nikoli soužití s rodinným příslušníkem. Bylo též reagováno na žalobcův odkaz na konkrétní rozsudek Nejvyššího správního soudu a uvedeno, proč není tento odkaz na souzenou věc přiléhavý.

46. Ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců uvádí příkladmo hlediska pro posouzení přiměřenosti rozhodnutí. Úsudek o tom, že žalobce nemá v České republice žádné rodinné či soukromé vazby vyplývá z toho, co v řízení uvedl sám žalobce. Nelze proto přisvědčit tvrzení, že vypořádání odvolací námitky je vystavěno na domněnkách.

47. Pod posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí nelze podřadit dobrou víru žalobce, jestliže je tu jiný právní předpis, konkrétně ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o tom, že nemožnost plnit účel pobytu představuje závažnou překážku pobytu na území. Pod nepřiměřený dopad rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona nelze podřadit ani finanční náklady na přicestování do České republiky a návrat do domovské země. Odvolací námitka byla proto vyřešena dostatečně a souladně se zákonem.

48. Při projednávání žalobního bodu označeného písmenem k) je nadepsaný soud vázán názorem Nejvyššího správního soudu. Podle jím vyjádřeného názoru, byl neurčitý právní pojem jiná závažná překážka vyložen žalovaným zcela správně. Takovou překážkou je neplnění účelu povoleného nebo povolovaného pobytu. To má souvislost s okolností, že pobyt cizince na území republiky musí být odůvodněn a je přitom věcí suverénního státu stanovení podmínek, na základě kterých cizinec na území státu smí pobývat. V projednávané věci byl žalobce vpuštěn na území republiky za účelem zaměstnání, které mělo být vykonáváno v závislé činnosti u konkrétní společnosti. Jestliže konkrétní pracovní místo, pro které měla být zaměstnanecká karta vydána, neexistuje, nelze účel pobytu na území republiky splnit. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se jedná o kategorii objektivní povahy, která je na vůli cizince nezávislá. To pak má za následek, že při nemožnosti účel pobytu splnit, důsledkem toho je pak nemožnost zaměstnaneckou kartu vydat.

49. Jestliže v průběhu řízení došlo ke změně skutkového stavu v tom smyslu, že daná pracovní pozice neexistuje, nemohlo vydané vízum a potvrzení o splnění podmínek k vydání zaměstnanecké karty samo o sobě založit legitimní očekávání, že mu taková karta bude vydána.

50. Jestliže účel pobytu, výkon práce v závislé činnosti, nebylo možno splnit pro neexistenci konkrétní pracovní pozice, pak žalovaný nevyložil ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona extenzivně.

51. Soud proto uzavřel, že pro důvody uvedené v žalobě není napadené rozhodnutí vadné.

52. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl.

53. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že žalované v řízení nevznikly žádné náklady přesahující rámec její obvyklé administrativní činnosti.

Poučení