50 A 28/2016 - 30

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobce J.G., bytem V, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 29. 4. 2016, č. j. KUJCK 55137/2016/ODSH/Ol, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 1. 9. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2016, č. j. KUJCK 55137/2016/ODSH/Ol (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 8. 3. 2016, č. j. Spr. př. 5957/2015 Kol. (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil porušením právní povinnosti uvedené v § 10 odst. 3 téhož zákona, neboť nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Za tento delikt byla žalobci udělena pokuta ve výši 1.500 Kč a úhrada nákladů spojených s projednáním věci ve výši 1.000 Kč. Žalobce se podanou žalobou domáhá rovněž zrušení prvostupňového rozhodnutí. K porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích došlo dne 14. 5. 2015 v době kolem 15:05 – 15:15 hodin tak, že neznámý řidič zastavil a stál s vozidlem tovární značky Hyundai, RZ ..., jehož je žalobce provozovatelem, v ulici Česká proti domu č. p. 36 v Českých Budějovicích v úseku platnosti dopravní značky IP 25a – „zóna s dopravním omezením“ s dopravní značkou B 28 „zákaz zastavení“. Tato dopravní značka je umístěna na všech vjezdech do centra Českých Budějovic. Za uvedený správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč. Žalobce namítá, že správní orgán I. stupně zahájil proti žalobci správní řízení o správním deliktu provozovatele vozidla doručením příkazu ze dne 12. 1. 2016. Tomuto zahájení předcházela výzva k úhradě určené částky, ve které správní orgán mimo jiné uvedl, že má žalobce právo sdělit správnímu orgánu totožnost řidiče vozidla. Žalobce na výzvu nereagoval, ani neuhradil určenou částku. Následně správní orgán vyzval žalobce k podání vysvětlení a na základě této výzvy žalobce sdělil totožnost řidiče, který měl vozidlo řídit dne 14. 5. 2015. V kontextu s uvedeným žalobce namítá nedostatečnost postupu správního orgánu I. stupně, který neučinil veškeré potřebné kroky ke zjištění totožnosti pachatele přestupku. Pokud řidič vozidla nereagoval na opětovné předvolání k podání vysvětlení, měl správní orgán přistoupit k uložení pořádkové pokuty. Po těchto bezvýsledných krocích měl správní orgán předvolat k podání vysvětlení provozovatele vozidla a požadovat po něm sdělení dalších kontaktních údajů na řidiče vozidla. Žalobce z uvedených důvodů považuje postup správního orgánu I. stupně v rozporu s § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, když správní orgán zahájil se žalobcem správní řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, který je svou povahou deliktem subsidiárním, neboť nejdřív má být potrestán pachatel přestupku. Žalobce dále namítá, že vydání napadeného rozhodnutí mělo předcházet nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za účasti žalobce. Opačný postup zkrátil žalobce na jeho právu dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c. Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce má podle svých slov právo na uplatnění zásady bezprostřednosti a v přítomnosti svého obhájce se vyjádřit ke všem prováděným důkazům, neboť obviněný ze správního deliktu má právo na požití obdobných práv, jako obviněný z přestupku či trestného činu a v analogii s trestním řádem má právo na konání ústního jednání. Přitom žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015 – 35, na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 A 56/2014 – 35 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015 – 30. Správní orgány podle žalobce porušily zásadu bezprostřednosti, když prováděly dokazování v nepřítomnosti žalobce. Rozhodnutí musí být podloženo důkazy, jinak je nezákonné, a pokud byly důkazy provedeny v nepřítomnosti žalobce, byla porušena zásada bezprostřednosti. Žalobce namítá, že správní orgán nijak neprokázal, že bylo vozidlo zaparkováno v působnosti dopravní značky IP 25a a B 28, když tato skutečnost vyplývá pouze z úředního záznamu, který nemůže být považován za důkazní prostředek. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 1 As 96/2008. Žalobce v žalobě zastává názor, že ani z fotografie z místa spáchání přestupku nevyplývá, že by řidič vozidlo zaparkoval v působnosti uvedené dopravní značky a na fotografiích, kde jsou značky zachyceny, není datum a čas, což má za následek absenci jakéhokoliv důkazu o protiprávním jednání řidiče. Na tomto místě pak žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, č. j. 30 A 80/2015 – 43. V dalším bodě žalobce namítá promlčení správního deliktu provozovatele vozidla s odkazem na Metodiku k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy Ministerstva dopravy č. j. 8/2013-160-OST/5, podle které správní delikt provozovatele vozidla nelze projednat, uplynula-li ode dne spáchání projednávaného přestupku doba delší než 1 rok, v analogii na zásadu „in dubio mitius“. Žalobce očekával, že žalovaný z důvodu promlčení řízení o správním deliktu zastaví, a proto považuje napadené rozhodnutí za překvapivé. Závěrem žalobce namítá, že skutková podstata a především pak povinnost stanovená v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy, neboť toto ustanovení vyžaduje nesplnitelné chování provozovatele vozidla, který zpravidla není schopen ovlivnit chování řidiče tak, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o provozu na pozemních komunikacích. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě shrnul žalobní body, navrhnul zamítnutí žaloby a uvedl následující. Správní orgán na základě oznámení přestupku vyzval žalobce coby provozovatele vozidla postupem podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu k zaplacení určené částky za zjištěné přestupkové jednání. Na to žalobce reagoval sdělením, že v uvedenou dobu řídil vozidlo A. e. A., nar. X, trvale bytem X A. A., D., Q., adresa pro doručování D. 13, B.. Tato osoba byla správním orgánem I. stupně opakovaně předvolána k podání vysvětlení, v místě doručovací adresy si však zásilky nepřebírala a na předvolání nijak nereagovala. Správní orgán I. stupně věc odložil podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) a příkazem uložil žalobci pokutu za správní delikt provozovatele vozidla. Proti příkazu brojil žalobce včas podaným odporem, po jeho podání však zůstal procesně zcela pasivní a správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí ve věci správního deliktu provozovatele vozidla. Žalovaný odmítá námitku ohledně nenařízení ústního jednání. Uvádí, že se jednalo o skutkově jednoduchý případ a správní orgán I. stupně rozhodoval na základě oznámení o podezření ze spáchání přestupku, tiskopisu o dopravním přestupku sepsaném zasahujícími strážníky, úředního záznamu, výpisu z registru provozovatelů vozidel a fotodokumentace. Žalovaný dále odmítá námitku, že nebylo provedeno dokazování, když ve spise jakýkoliv dokument o provedení dokazování absentuje. Žalovaný odkazuje na ustanovení § 53 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), které se však vztahuje na listiny předložené dotčenou osobou, která má podle § 53 odst. 1 správního řádu povinnost takovou listinu předložit. Správní orgán I. stupně tak postupoval zcela v souladu s § 50 odst. 1 správního řádu a podklady pro rozhodnutí tvořily materiály zajištěné Městskou policií České Budějovice. Žalobci bylo před vydáním rozhodnutí umožněno seznámit se s podklady pro jeho vydání postupem podle § 36 odst. 3 správního řádu. Ohledně žalobcem namítaného promlčení odpovědnosti za správní delikt a odkaz na Metodiku Ministerstva dopravy uvedl žalovaný, že Metodika se vztahovala na stav platný do 6. 11. 2014, kdy došlo k novelizaci zákona o silničním provozu a zánik odpovědnosti je touto novelou upraven tak, že odpovědnost zaniká, jestliže o správním deliktu nezahájil příslušný správní orgán řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději do 4 let od jeho spáchání. K námitce vztahující se k protiústavnosti § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu žalovaný odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2013, č. j. 51 A 23/2013-21, který se shodnou námitkou zabýval. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: Dle úředního záznamu ze dne 14. 5. 2015 a oznámení o podezření ze spáchání přestupku ze dne 14. 8. 2015, č. j. MP/4562/15-Ba prováděla hlídka Městské policie České Budějovice kontrolní činnost v ulici Česká v Českých Budějovicích. V čase 15:05 zaznamenali strážníci proti domu 36 vozidlo Hyundai RZ ..., které stálo v platnosti dopravní značky IP 25a – „zóna s dopravním omezením“ s dopravní značkou B 28, dopravní obsluze je zastavení povoleno od 6:00 do 10:00 a od 18:00 do 20:00 hodin. Dopravní značka IP 25a „Zóna centrum“ je umístěna na všech vjezdech do centra Českých Budějovic. Popsaným jednáním je řidič vozidla podezřelý ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Oznámení o podezření ze spáchání přestupku obdržel správní orgán I. stupně dne 17. 8. 2015. Dne 18. 8. 2015 vyhotovil správní orgán I. stupně výzvu k úhradě finanční částky ve výši 300 Kč, kterou si žalobce převzal dne 25. 8. 2015. Správní orgán I. stupně žalobce k úhradě určené částky opakovaně vyzval dne 19. 10. 2015, kterou si žalobce převzal dne 22. 10. 2015. Dne 4. 11. 2015 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno vyjádření k řízení, v němž je zmocněncem žalobce, společností FLEET Control. s. r. o., se sídlem Smetanovo nábřeží 327/14, Praha 1, zastoupenou jejím jednatelem, J.K. uvedeno, že vozidlo bylo v předmětné době užíváno panem A. a A. Správní orgán I. stupně tedy na adresu uvedenou zmocněncem ve vyjádření opakovaně doručoval Výzvu k podání vysvětlení, a to dne 5. 11. 2015 a dne 16. 12. 2015. Ani v jednom případě se výzvu doručit nepodařilo. Dne 12. 1. 2016 byl správním orgánem I. stupně vyhotoven úřední záznam zn. Spr. př. 5957/2015 Kol. o odložení přestupkové věci podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích. Téhož dne vydal správní orgán I. stupně příkaz o uložení pokuty žalobci za správní delikt, proti kterému žalobce prostřednictvím zmocněnce brojil včas podaným odporem. Dne 26. 2. 2016 bylo žalobci oznámeno pokračování správního řízení ve věci správního deliktu. V oznámení byl žalobce poučen o možnosti dle § 36 správního řádu vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí, a to na datum 8. 3. 2016 v době od 10:00 do 14:00 hodin, nebo kdykoliv před tímto dnem po dohodě s oprávněnou úřední osobou. Ve správním spise následuje úřední záznam ze dne 8. 3. 2016, v němž je konstatováno, že se za žalobce nikdo ke správnímu orgánu nedostavil, ani se neomluvil či jinak reagoval. Správní orgán I. stupně přistoupil téhož dne, tedy 8. 3. 2016 k vydání prvostupňového rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu a byla mu uložena pokuta ve výši 1.500 Kč. Dne 28. 3. 2016 podal žalobce prostřednictvím svého zmocněnce odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, které následně na základě výzvy k odstranění vad podání doplnil dne 7. 4. 2016. Stěžejní námitky směřovaly do nenařízení ústního jednání a v důsledku této skutečnosti byla krácena žalobcova práva. Dále žalobce projevil nesouhlas se zahájením řízení o správním deliktu, neboť věc měla být řešena jako přestupek s panem A. e .A., jehož totožnost byla správnímu orgánu I. stupně žalobcem sdělena. Dne 29. 4. 2016 vydal žalovaný, jako odvolací orgán, napadené rozhodnutí, kterým odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci při jednání a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Úvodem krajský soud připomíná některá procesní pravidla. Zákonem č. 297/2011 Sb., byl do zákona o silničním provozu včleněn nový § 125f označený jako Správní delikt provozovatele vozidla. Podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při využití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Podle odst. 2 citovaného ustanovení odpovídá fyzická osoba za správní delikt, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy nebo se jedná o parkovací delikt, dále porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle zákona o silničním provozu a porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu (srov. § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu). Všechny tři podmínky musí být splněny kumulativně. Další podmínkou pro vyvození odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla je skutečnost, že se porušení pravidel nepodařilo sankcionovat jako přestupek, protože není známa konkrétní osoba, proti níž by bylo možné vést řízení o přestupku, tj. věc byla odložena, nebo je řízení zastaveno, protože spáchání přestupku nebylo obviněnému prokázáno. Tato podmínka zdůrazňuje sekundární povahu odpovědnosti provozovatele vozidla ve vztahu k odpovědnosti řidiče vozidla za přestupek. Tato právní koncepce má posílit zásadu, že za každý zjištěný a zaznamenaný přestupek má být udělena příslušná sankce. Takto stanovená povinnost provozovatele vozidla jej zavazuje k zajištění dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích a je úzce svázaná s jeho objektivní odpovědností za její splnění. Krajský soud považuje za vhodné uvést, že jde-li o subjektivní stránku deliktů, zákon o silničním provozu koncipuje odpovědnost za spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, jako odpovědnost objektivní. Tato koncepce objektivní odpovědnosti neklade správnímu orgánu povinnost zkoumat zavinění provozovatele vozidla, tedy zkoumat a prokazovat naplnění jeho subjektivního vztahu (vůle, vědomí, nedbalost) k pravděpodobným následkům svého jednání, resp. toho, že nezajistil, aby při využití jeho vozidla na pozemní komunikaci osobou odlišnou od provozovatele vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem. Již samotným porušením či nesplněním povinností stanovených zákonem nebo uložených na jejich základě je porušen zájem společnosti. Tím dochází k naplnění objektivní stránky správního deliktu a k vyvození odpovědnosti za takový správní delikt je dostačující prokázání těchto porušení. Aby se mohl provozovatel vozidla odpovědnosti za správní delikt zprostit, muselo by dojít k naplnění podmínek ustanovení § 125f odst. 5 písm. a) a b) zákona o silničním provozu, kdy vozidlo by bylo provozovateli odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou. Žádný z těchto důvodů zjištěn nebyl. K problematice objektivní odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014-21, když uvedl: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že takto konstruovaná odpovědnost působí individuálně preventivně vůči provozovateli vozidla, stejně tak jako generálně preventivně vůči okolní společnosti, neboť je zřejmé, že zjevně nastalá protiprávnost spjatá s užíváním a potažmo provozem vozidla nezůstane postižena bez odpovědnosti konkrétní osoby. Uvedené nabývá význam právě tehdy, pokud se postih konkrétního pachatele přestupku ukáže neefektivním v důsledku soukromoprávní úpravy užívacího vztahu vozidla po linii vlastník věci-uživatel. Nejvyšší správní soud podotýká, že stejně tak jako provozovatel vozidla obvykle dbá na ochranu své majetkové hodnoty, bude též v jeho zájmu, aby při vědomí o povinnostech, které pro něj vyplývají ze zákonné úpravy, působil i na jiné osoby (tzn. zajistil dodržování povinností řidiče a pravidel provozu srov. § 125f odst. 1 zákona) ve snaze co nejvíce eliminovat negativní účinky, které mu jako provozovateli mohou vzniknout přímo při užívání jeho vozidla, byť způsobené třetími osobami, v rozporu s veřejnoprávními normami.“ (všechny rozsudky NSS dostupné na www.nssoud.cz). Podle žalobce žalovaný nesplnil zákonné podmínky pro zahájení řízení, když zahájil řízení o správním deliktu v rozporu s ustanovením § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, neboť znal totožnost řidiče, ale neprovedl patřičné kroky k jeho zjištění, resp. k doručení předvolání k podání vysvětlení. V posuzovaném případě se žalobce měl dopustit správního deliktu podle § 125f zákona o silničním provozu, tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 odst. 3 téhož zákona nezajistil, aby při využití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Podle ustanovení § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu Obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Takto popsaná situace nastala i v nyní projednávané věci. Žalobce byl vyzván k úhradě určené částky, na výzvu však nereagoval. Správní orgán měl tak k dispozici pouze úřední záznam o spáchání přestupku vozidlem, jehož je žalobce provozovatelem. Po následném sdělení osoby, která měla údajně v předmětný čas vozidlo ve své dispozici, se správní orgán I. stupně pokoušel tuto osobu předvolat k podání vysvětlení, což bylo neúspěšné. Krajský soud tak nemůže souhlasit s názorem žalobce, podle kterého měl správní orgán I. stupně opakovaně sdělenou osobu vyzývat, případně po žalobci požadovat další identifikační údaje k této osobě podle jakési nájemní smlouvy k vozidlu, kterou měl mít žalobce s jím označenou osobou údajně uzavřenou. Uvedená žalobní námitka se jeví jako zcela účelová. Společnost FLEET Control, s. r. o., zastupující žalobce ve správním řízení, je správním orgánům i správním soudům známá z řady projednávaných případů zejména pro své obstrukční taktiky v rámci řízení o správních deliktech provozovatele vozidla (např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30A 55/2014-36, rozsudek téhož soudu ze dne 22. 12. 2015, č. j. 30A 115/2014-37, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. 7. 2015, č. j. 52A 65/2014-38, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2016, č. j. 57 A 10/2015-2 a značné množství rozsudků zdejšího krajského soudu). Hlavní procesní taktikou společnosti FLEET Control, s. r. o. je sdělení totožnosti řidiče provozovatelem vozidla pro účely vedení správního řízení pro spáchání přestupku, kdy jsou těmito řidiči fiktivní osoby, nekontaktní osoby, případně osoby s místem pobytu v zahraničí, odkud se zásilky vracejí jako nedoručené, stejně tak jako osoby s místem pobytu ve Velké Británii, které zde byly vzaty do vazby. Krajskému soudu je z celé řady případů známo, že uvedený advokát zastupující žalobce, Mgr. Topol patří k účelově jednajícím zástupcům ve věcech správních deliktů nebo dopravních přestupků. Zmocněnec zastupující žalobce v příkazním řízení, společnost FLEET Control, s. r. o. je součástí účelové a obstrukční procesní strategie jednající s cílem vyhnout se odpovědnosti za správní delikt provozovatele motorového vozidla. Jistě není náhodou, že uvedení zmocněnci zastupující své klienty v přestupkových řízeních zvolili stejnou procesní strategii i v tomto případě, kdy je za osobu řidiče označen občan Quataru, sice s uvedenou adresou na území ČR, na kterou se však nedaří doručovat. Krajský soud tak v kontextu výše uvedených skutečností nabyl podezření, že zvolení této osoby řidiče je pouze obstrukcí a součástí procesní strategie a jedná se o disimulativní úkon ze strany žalobce. Správnímu orgánu nelze vyčítat, že přestupek odložil. Námitka směřující do nesplnění zákonných podmínek pro zahájení správního řízení je krajským soudem považována za irelevantní a neopodstatněnou, neboť správní řízení vůči žalobci jako provozovateli vozidla, s nímž byl spáchán přestupek, bylo zahájeno zcela důvodně. Soud má za to, že opakované snahy správního orgánu kontaktovat označenou osobu přestupce by nemohly přispět k vyřešení zjištěného přestupku. Obdobným způsobem se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 22. 10. 2015, č.j. 8 As 110/2015-46, když vyřkl, že: …„Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. (…) Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ V napadeném rozhodnutí žalovaný dostatečným způsobem specifikoval objektivní odpovědnost provozovatele motorového vozidla a nelze se tak ztotožnit s námitkou žalobce, že namítaná absence odpovědnosti žalobce za správní delikt nebyla žalovaným vypořádána. Jednáním řidiče vozidla byla naplněna skutková podstata přestupku v provozu na pozemních komunikacích uvedeného v § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Povinnost žalobce jako provozovatele předmětného vozidla, byla dána ustanovením § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Mezi jednáním žalobce a následkem existuje příčinná souvislost, neboť ze strany žalobce nebylo zajištěno, aby prostřednictvím jeho vozidla nebyla páchána činnost vykazující znaky přestupku a aby byly dodrženy pravidla provozu na pozemních komunikacích. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce o nezákonnosti rozhodnutí z důvodu nutnosti nařídit ústní jednání. Krajský soud podotýká, že se v dané věci nejedná o řízení podle zákona o přestupcích, ale o řízení ve věci správního deliktu, vedené podle správního řádu. Správní řád povinnost nařídit ústní jednání v tomto případě nestanoví. Z ustanovení § 49 odst. 1 správního řádu vyplývá, že ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. K otázce nařízení ústního jednání ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu se komplexně vyjádřil Nejvyšší správní soud a jeho judikatura se ustálila na závěru, že správní orgány musí nařídit ústní jednání, je-li to ke splnění účelu řízení o správním deliktu provozovatele vozidla a uplatnění práv účastníků nezbytné. V ostatních případech ústní jednání být nařízeno nemusí. K tomu lze odkázat na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 As 166/2015 – 29, nebo ze dne 7. 4. 2016, č. j. 5 As 122/2015 – 18, z nichž jednoznačně vyplývá výše uvedené. V posuzované věci se jedná o správní delikt, který spočíval v parkování vozidla v místě, kde to místní úprava dopravním značením zakazuje. Správní orgán I. stupně rozhodoval zejména na základě oznámení o podezření ze spáchání přestupku, tiskopisu o dopravním přestupku sepsaném zasahujícími strážníky, úředního záznamu, výpisu z registru provozovatelů vozidel a fotodokumentace. Správní orgán I. stupně umožnil žalobci vyjádřit se ke všem zjištěným skutečnostem a důkazům v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu a žalobce řádným způsobem předvolal na den 8. 3. 2016. Žalobce se k tomuto úkonu nedostavil a správní spis o tom obsahuje úřední záznam. Skutečnost, že žalobce zůstal procesně nečinný, nemůže být správnímu orgánu přičítána k tíži. Ve spisové dokumentaci byly navíc obsaženy dostatečné podklady a podmínka nezbytnosti ústního jednání nebyla dána. Nařízení jednání nemohlo přispět k objasnění jednání vykazující znaky správního deliktu. Ústní jednání není v případě správních deliktů provozovatele vozidla obligatorně nařizováno, a to právě s ohledem na charakter tohoto řízení, v němž je projednávána objektivní odpovědnost provozovatele vozidla s přípustnými liberačními důvody. Řízení o uvedeném správním deliktu není řízením restriktivním, nýbrž plní úlohu preventivní, přičemž záleží toliko na provozovateli, zda konkrétní a přesné údaje o skutečném řidiči sdělí, nebyl-li sám řidičem a tím se vyhne hrozbě sankce za správní delikt nebo ponese negativní účinky, které mu jako provozovateli vznikly při užívání jeho vozidla jinou osobou. S další námitkou, kdy žalobce tvrdí, že správní orgány neprokázaly, že vozidlo parkovalo v působnosti dopravní značky IP 25a a B 28, se krajský soud rovněž neztotožňuje. V prvé řadě nelze souhlasit s žalobcem, že skutkový stav byl prokázán pouze úředním záznamem Městské policie České Budějovice. Jak již krajský soud uváděl výše, správní orgán I. stupně rozhodoval na základě podkladů a důkazů obsažených ve správním spise, z nichž je zřejmé, že vozidlem byly porušeny pravidla provozu na pozemních komunikacích. V druhé řadě je nutno konstatovat, že žalobce uplatnil námitku neprokázání zaparkování vozidla v působnosti značky IP 25a a B 28 až v podané žalobě a nikoliv již v rámci správního řízení. Z napadeného rozhodnutí se podává, že řidič vozidla tovární značky Hyundai RZ ... porušil dopravní značku IP 25a „Zóna s dopravním omezením“ s mimo jiné vyobrazenou dopravní značkou B 28 „zákaz zastavení“ s dodatkovou tabulkou „Zastavení dopravní obsluze povoleno 6:00 – 10:00, 18:00 – 20:00“. Z povahy dopravní značky IP 25a (vymezuje zónu centrum s dopravním omezením) je zřejmé, že je umístěna na okrajích této zóny, resp. na všech vjezdech do této zóny, což jsou ulice U Černé věže, Biskupská, Karla IV. s Kanovnická. Žádná jiná ulice vjezd do zóny centrum neumožňuje. Soud má skutkový stav dopravního značení v předmětné části města za prokázaný, neboť vyplývá z listin založených ve správním spise (zejména z úředního záznamu, z oznámení o podezření ze spáchání přestupku a správních rozhodnutí) a z fotodokumentace založené ve správním spise. Žalovaný zcela přesně specifikoval místo, kde se vozidlo žalobce nacházelo a krajský soud nemá pochybnost, že to bylo právě v působnosti dopravní značky IP 25a a B 28. Ulice Česká se nachází v samotném centru města České Budějovice, vychází z ulice Radniční, která směřuje z náměstí Přemysla Otakara II. v jeho jihozápadním rohu. Vjezd do ulice Česká není možný jiným způsobem než vjezdem do zóny s dopravním značením IP 25a se všemi obsaženými dopravními značkami. Žalobcem namítaná absence data a času na fotografiích, které zachycují začátky zóny centrum s dopravní značkou IP 25a, je tak zcela irelevantní. K namítanému promlčení správního deliktu žalobce krajský soud uvádí, že zánik odpovědnosti za správní delikt z důvodu promlčení není zákonem o silničním provozu výslovně upraven. Žalobcem je odkazováno na Metodiku Ministerstva dopravy č. j. 8/2013- 160-OST/5, která obsahuje doporučující postup správních orgánů při posuzování zániku odpovědnosti provozovatele motorového vozidla za správní delikt. Metodika obsahuje názor o analogickém uplatnění § 20 odst. 1 zákona o přestupcích. Je však třeba zdůraznit, že v době vydání Metodiky ministerstva dopravy zákon o silničním provozu neupravoval zánik odpovědnosti za správní delikt provozovatele motorového vozidla. Úprava zániku odpovědnosti za tento správní delikt byla do zákona o silničním provozu včleněna až zákonem č. 230/2014 Sb., s účinností od 7. 11. 2014, kdy tento zákon novelizoval ustanovení § 125e společná ustanovení o správních deliktech. Odstavec 5 tohoto ustanovení tak nově upravuje odpovědnost fyzické osoby za správní delikt provozovatele vozidla a na odpovědnost fyzické osoby za správní delikt se vztahují společná ustanovení o správních deliktech, a tedy i ustanovení § 125e odst. 3, které stanoví jako důvod pro zánik odpovědnosti za správní delikt nezahájení řízení o něm do 2 let, nejpozději odpovědnost za správní delikt zaniká po 4 letech od jeho spáchání. Objektivní i subjektivní promlčecí doba jsou tak vázány na zahájení řízení o správním deliktu a okamžikem zahájení řízení o něm již nemůže dojít k promlčení tohoto správního deliktu. Správní delikt byl žalobcem spáchán dne 14. 5. 2015. Lhůta pro zánik odpovědnosti za správní delikt nastává nejpozději od 4 let ode dne, kdy byl spáchán, což by v případě žalobce nastalo dne 14. 5. 2019. Správní orgán I. stupně zahájil řízení o správním deliktu do dvou let ode dne, kdy se o správním deliktu dozvěděl a byla tak splněna podmínka uvedená v § 125e odst. 3 ve spojení s § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu. Krajský soud ve vztahu k této problematice odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2016, č. j. 52 A 100/2015 – 63, kde se uvádí: „Zákaz retroaktivity právních norem je totiž v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod vymezen ve vztahu k posouzení trestnosti jednání, nikoliv k posouzení doby, po kterou lze trestný čin stíhat (není pochyb o tom, že tento závěr se vztahuje i na správní delikty, jejichž povaha je v konstantní soudní judikatuře a právní doktríně považována za druh „trestního obvinění“ ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod zakotvujícího právo na spravedlivý proces). Ostatně tento závěr vyslovil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 19/93, když uvedl, že otázka procesních předpokladů trestní stíhatelnosti vůbec, a tím otázka promlčení, nepatří v České republice ani v jiných demokratických státech do oblastí těch základních práv a svobod principiální povahy, jež jsou součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina základních (a ne jiných) práv a svobod neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a konstitutivní principy státu a práva vůbec. Listina v čl. 40 odst. 6 se zabývá tím, které trestné činy lze stíhat (totiž ty, jež byly vymezeny zákonem v době, kdy byl čin spáchán), a neupravuje otázku, jak dlouho lze tyto činy stíhat. A právě v dané věci se nejedná o takový případ, kdy by došlo k aplikaci nové právní úpravy (cit. zákon č. 230/2014 Sb.) na posouzení trestnosti zmíněného deliktního jednání žalobce, neboť před nabytím účinnosti tohoto zákona bylo toto jednání z hlediska jeho trestnosti (tj. nikoliv z hlediska posouzení doby, po kterou lze postihnout žalobce za tento delikt) upraveno stejně jako po nabytí účinnosti cit. zákona, tj. před 7. 11. 2014 i po 7. 11. 2014 bylo takové jednání postižitelné jako předmětný správní delikt.“ Zákonem č. 230/2014 Sb., došlo k prodloužení lhůty, po kterou lze postihnout jednání vykazující znaky správního deliktu provozovatele vozidla. Námitka zániku odpovědnosti žalobce za spáchání správního deliktu je nedůvodná. Závěrečná námitka uplatněná žalobcem, a to protiústavnost ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, je nedůvodná. Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy platí, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Podle druhého odstavce dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Žalobce spatřuje protiústavnost uvedeného ustanovení v tom, že je po něm zákonem požadováno nesplnitelné chování, neboť podle žalobce provozovatel vozidla není schopen ovlivnit chování řidiče a zajistit, aby za každých okolností řidič dodržoval své povinnosti a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Nejvyšší správní soud již několikrát rozhodoval ohledně namítané protiústavnosti právní úpravy vážící se k odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla (např. rozsudek ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46 nebo rozsudek ze dne 17. 2. 2016, č. j. 1 As 237/2015 – 31, dostupné na www.nssoud.cz). V rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46 Nejvyšší správní soud konstatoval, že „V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřené pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6. 9. 2011, dostupný na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/021schuz/s021045.htm). K obdobným závěrům dospěl i Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) v rozhodnutí ze dne 19. 10. 2004, Falk proti Nizozemí, stížnost č. 66273/01, který se v daném případě zabýval otázkou, zda nizozemské orgány při aplikaci právních norem upravujících objektivní odpovědnost provozovatele vozidla neporušily čl. 6 odst. 2 Úmluvy. ESLP dospěl k závěru, že smluvní státy jsou povinny zajistit proporcionalitu mezi prostředky k dosažení legitimního cíle právě ve vztahu k tomuto cíli. Legitimním cílem je i v nyní řešeném případě bezpečnost provozu na pozemních komunikacích a postih přestupků spáchaných řidičem, jehož identita nebyla zjištěna na místě policejním orgánem. Následný postih přestupkového jednání by pak neměl znamenat pro orgány veřejné moci nepřiměřenou zátěž. Objektivní forma odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, který je jako vlastník vozidla identifikovatelný, je tak plně v souladu s čl. 6 odst. 2 Úmluvy a přiměřený k uvedenému cíli. Postih jednoznačně prokázaného a existujícího protiprávního stavu způsobeného provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích je evidentním úmyslem zákonodárce, který začlenil ustanovení § 125f do zákona o silničním provozu. Nadto je třeba zdůraznit, že obdobná věc již byla na půdě Ústavního soudu posuzována. Ústavní soud usnesením ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 508/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítl návrh na zrušení ustanovení § 125f zákona o silničním provozu a přesto, že se meritem návrhu na zrušení právního předpisu Ústavní soud nezabýval, protože stížnost odmítl pro neopodstatněnost, vyslovil zde závěr, že právní úprava správního deliktu provozovatele vozidla nevybočuje z ústavních kautel. Krajský soud z uvedených důvodů považuje námitku žalobce za neopodstatněnou, neboť považuje právní úpravu obsaženou v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu na ústavně konformní. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že žaloba není důvodná a jako takovou ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť neshledal námitky žalobce za opodstatněné. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává.

Poučení