50 A 28/2019 - 39

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D. a Mgr. Bc. et Bc. Petra Jiříka (soudce zpravodaj) ve věci žalobkyně: AGRA Zvíkov, spol. s r. o. sídlem náměstí Míru 140/1, Lišov zastoupena advokátem Mgr. Filipem Toulem sídlem Lannova tř. 16/13, České Budějovice proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce se sídlem Kolářská 451/13, Opava v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2019, č. j. 5945/1.30/18-6, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím Oblastního inspektorátu pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. S5-2017-249, č. j. 18285/5.30/17-8, bylo rozhodnuto tak, že se žalobkyně dopustila správního deliktu (přestupku) na úseku pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr podle a. § 25 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále jen „zákon o inspekci práce“) tím, že porušila stanovené povinnosti při vzniku, změnách a skončení pracovního poměru a že v rozhodnutí vyjmenovaným zaměstnancům nevyplatila odstupné v termínu dle § 67 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, b. § 26 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce na úseku odměňování zaměstnanců tím, že v rozhodnutí vyjmenovaným zaměstnancům nevyplatila mzdu v termínu splatnosti c. § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce na úseku náhrad tím, že v rozhodnutí vyjmenovaným zaměstnancům nevyplatila náhradu mzdy v termínu splatnosti, za což ji byla výrokem IV. prvostupňového rozhodnutí uložena pokuta ve výši 210 000 Kč.

2. Žalobkyně podala proti výroku IV. prvostupňového rozhodnutí odvolání, o kterém žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 1. 2019, č. j. 5945/1.30/18-6 rozhodl tak, že odvolání se zamítá a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se potvrzuje.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 15. 3. 2019 včasnou žalobu dle § 65 a násl. s. ř. s. ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobkyně souhlasí s tím, že byla v prodlení s výplatou mezd a náhrad mezd svým zaměstnancům, jak se uvádí v rozhodnutí, nesouhlasí však s výší uložené pokuty. Z rozhodnutí, které měly správní orgány k dispozici, vyplývá následující: - vlastní kapitál žalobkyně činil mínus 49 000 Kč, - cizí zdroje žalobkyně činily cca 55 000 000 Kč, - veškerý nemovitý majetek žalobkyně byl zatížen zástavními právy smluvními (z roku 2011, 2014), zástavními právy z rozhodnutí správních orgánů – zejména České správy sociálního zabezpečení (vkládána od února 2016), zástavním právem soudcovským (2016) a exekučními příkazy k prodeji nemovitostí, - vůči žalobkyni bylo zahájeno insolvenční řízení dne 31. 10. 2016 5. Žalobkyně namítá, že správní orgány nevzaly při výši uložené sankce v úvahu veškeré okolnosti dané věci. V době, kdy ze strany žalobkyně došlo k páchání shora uvedených správních deliktů, se nacházela ve velmi svízelné finanční situaci, když byl proti ní veden výkon rozhodnutí (viz zřízení soudcovského zástavného práva na nemovitých věcech žalobkyně ke dni 9. 8. 2016 ve prospěch spol. DAGROS s.r.o.), od února byla 2016 (9. 2. 2016 pro pohledávku ve výši 198 779 Kč s příslušenstvím, k 27. 7. 2016 pro pohledávku ve výši 214 472 Kč s příslušenstvím, k 5. 9. 2016 pro pohledávku ve výši 851 306 Kč s příslušenstvím, k 8. 12. 2016 pro pohledávku ve výši 69 951 Kč s příslušenstvím) zřizována rozhodnutími Okresní správy sociálního zabezpečení zástavní práva k nemovitému majetku (viz zápisy v listech vlastnictví). Tyto své závazky nebyla schopna dlouhodobě hradit, což vyplývá i z dalších údajů z katastru nemovitostí, kdy od ledna 2017 byly do katastru nemovitostí zapisovány exekuční příkazy k prodeji jejích nemovitostí, přičemž se žalobkyně nacházela v úpadku a vzhledem k § 223 trestního zákoníku byla povinna uspokojovat své věřitele poměrně tak, aby některé z nich oproti jiným neznevýhodnila.

6. Tyto okolnosti nebyly vzaty v úvahu a naopak správní orgán uvedl, že aktuální společník žalobkyně je ekonomickou silnou osobou a uloženou sankci unese. Žalobkyně má od poloviny roku 2017 nového společníka, její majetková situace se však příliš nezměnila. Podařilo se dojednat posunutí splátkových kalendářů, nicméně dluhy žalobkyně ve výši přesahující 50 milionů korun trvají.

7. Žalobkyně tak má za to, že při ukládání sankce nebylo správními orgány dostatečně přihlédnuto k aktuální finanční situaci žalobkyně, ani k tomu, že uznala své pochybení a učinila opatření, aby v budoucnu k podobné situaci nedošlo. Prvoinstanční správní orgán ve svém rozhodnutí při určení výše sankce přihlédl k velikosti žalobkyně jako subjektu s 1-5 zaměstnanci, ačkoliv už v průběhu řízení žalobkyně uvedla, že žádné zaměstnance nemá. To následně reflektoval žalovaný a v napadeném rozhodnutí uvedl, že údaj, že je žalobkyně bez zaměstnanců, koresponduje s údajem v registru ekonomických subjektů Českého statistického úřadu, zároveň však dodal, že správní orgán prvního stupně nevystavěl své rozhodnutí pouze na této skutečnosti. S tím žalobkyně nesouhlasí, neboť jak se podává ze strany 14 prvoinstančního rozhodnutí, údaj o počtu zaměstnanců je jedním z předpokladů objemu finančních toků, výkonnosti a ekonomické stability firmy a současně vypovídá o jejich finančních možnostech, včetně schopnosti zaplatit pokutu uloženou v tomto správním řízení. Žalobkyně tak shledává tato dvě rozhodnutí vnitřně rozporná.

8. Skutečnost, že žalobkyně podniká od roku 1993 je jí dle rozhodnutí prvního stupně též dávána k tíži, když naopak by se mělo jednat o polehčující okolnost, jestliže žalobkyně nespáchala za celou dobu svého podnikání žádný správní delikt.

9. Stejně tak má žalobkyně za to, že by nemělo být bráno v úvahu, pro odůvodnění výše sankce, zda má ekonomicky silného společníka nebo ne. Pokud by taková úvaha byla správná, mohlo by se např. ad absurdum uvažovat u společnosti ČEZ a.s. o tom, nakolik jsou její akcionáři bonitní. Navíc v případě žalobkyně nebyly ve správním řízení provedeny žádné důkazy týkající se její ekonomické situace.

10. Dále je v obou rozhodnutí uvedeno, že při určování výše sankce vycházely správní orgány též z toho, že je u žalobkyně zaznamenán vklad ve výši 6 200 000 Kč. Tento vklad však byl již dávno spotřebován, což vyplývá z údaje o tom, že vlastní kapitál žalobkyně je záporný, a to - 49 000 Kč. Tato námitka nebyla správními orgány ani nijak vypořádána, proto žalobkyně má za to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné.

11. Vzhledem k výše uvedenému je tak žalobkyně přesvědčena, že v rámci správního trestání nebylo přihlédnuto ke všem okolnostem případu, zejména okolnostem spáchání správního deliktu, majetkovým poměrům žalobkyně a nebyly vypořádány všechny žalobkyní vznesené námitky. Z tohoto důvodu žalobkyně navrhuje, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil pro jeho nezákonnost a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

12. Součástí žaloby byl i návrh na přiznání odkladného účinku, o kterém bylo rozhodnuto krajským soudem usnesením ze dne 1. 4. 2019, č. j. 50 A 28/2019-25 tak, že odkladný účinek žalobě se nepřiznává.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

13. Žalovaný setrval na svém rozhodnutí, tj. že výrok IV. byl vydán v souladu s právními předpisy a je správný, k čemuž s ohledem na totožnost argumentace žalobkyně s podaným odvoláním odkazuje v podrobnostech na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

14. Co se týče námitky nedostatečného odůvodnění, potažmo nepřezkoumatelnosti, pak předně žalovaný konstatuje, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí není dána tím, nesouhlasí-li žalobkyně s příslušnými závěry uvedenými v napadeném rozhodnutí. Dále žalovaný poukazuje na judikaturu, ze které vyplývá, že prvostupňové i druhostupňové rozhodnutí spolu tvoří jeden celek (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2011, č. j. 22 Ca 294/2009-41 či usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 1993, 6 A 68/93) a požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí nelze chápat jako nárok odvolatele na explicitní reakci na každou odvolací námitku (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 6 Ads 237/2014-9).

15. K námitce ohledně počtu zaměstnanců žalovaný ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že poměry žalobkyně jsou dány i její velikostí coby zaměstnavatelky, a to ať již se jedná o údaj uvedený v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (1-5 zaměstnanců) či o údaj zjištěný žalovaným v době rozhodování žalovaného (bez zaměstnanců). Žalovaný nemá za to, že by rozhodnutí byla v tomto rozporná. Ohledně toho, že žalobkyně podniká již od roku 1993, pak ani žalovaný, ani správní orgán prvního stupně tuto skutečnost žalobkyni k tíži nekladli, prvostupňový orgán pouze zkonstatoval, že žalobkyně měla znát pracovněprávní předpisy a zajistit jejich dodržování, což je dle žalovaného mj. v souladu se zásadou neznalost zákona neomlouvá.

16. Žalovaný nemá ani za to, že by zůstala nevypořádaná námitka žalobkyně ohledně hodnocení jejího společníka. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zkonstatoval, že základní kapitál žalobkyně činí zcela splacených 6 200 000 Kč. Žalovaný na tomto místě opakuje, že správní orgány jsou při správním uvažování o výši sankce povinny zhodnotit též osobní poměry osoby, mezi které se v případě obchodní korporace zahrnuje též výše vkladu společníků.

17. Ve vztahu k nově vznesené argumentaci ohledně stavu úpadku, v němž se žalobkyně měla nacházet, odkazuje žalovaný na sdělení ve věci podnětu k zahájení přezkumného řízení ze dne 15. 3. 2019, č. j. 1808/1.30/19-3, v němž se touto námitkou žalobkyně zabýval.

18. S poukazem na shora uvedené navrhuje žalovaný zamítnutí žaloby.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

19. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s.

20. Žaloba není důvodná.

21. Podle § 78 odst. 1 s. ř. s. shledá-li soud žalobu důvodnou, zruší rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. „Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil “ (důraz doplněn).

22. Podle § 78 odst. 2 s. ř. s. pak jestliže nejsou důvody pro zrušení rozhodnutí podle předchozího odstavce, může soud v rámci žaloby proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, a byl-li trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši, při splnění dalších podmínek, od něj upustit nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, navrhl-li takový postup v žalobě žalobce.

23. Krajský soud upozorňuje na ustálenou judikaturu správních soudů, zejména pak například na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012-36 (rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz). „Nutno předeslat, že ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva) správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování správní věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich nebo volné uvážení zneužil. Není však v pravomoci správního soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a položil na místo správního uvážení uvážení soudcovské a sám rozhodl, jaká pokuta by měla být uložena. To by mohl soud učinit podle § 78 odst. 2 s. ř. s. jen na návrh žalobce, pokud by dospěl k závěru, že pokuta byla správním orgánem uložena ve zjevně nepřiměřené výši (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 - 62, publikovaný pod č. 225/2004 Sb. Nejvyššího správního soudu)“. Zjednodušeně řečeno, soudu na tomto místě nepřísluší hodnotit, zda správní orgány v rámci vlastního správního uvážení vybraly tu „nejlepší možnost“ či zda z dostupných možností vybraly „možnost nejhorší“. Touto „možností“ je zde výše uloženého trestu.

24. Správní orgán se tak při ukládání trestu (pokuty) musí výslovně zabývat všemi kritérii, která zákon stanovuje. V případě, že některé z kritérií stanovených zákonem není pro posouzení věci relevantní, má správní orgán povinnost se s takovým kritériem alespoň stručně vypořádat a odůvodnit jeho nepodstatnost. Oproti tomu v rámci moderačního práva soud zkoumá, zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená. Mezi hlediska individualizace trestu v dané věci patří zejména závažnost přestupku, význam chráněného zájmu, který byl přestupkem dotčen, způsob spáchání přestupku, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán. Při posuzování konkrétní závažnosti přestupku není hlavním kritériem skutková podstata deliktu, nýbrž především intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě.

25. Při užití moderačního práva dle § 78 odst. 2 s. ř. s. soud nahrazuje volné uvážení správního orgánu a chová se obdobně jako sám správní orgán, je nadán vlastním uvážením o výši trestu, jakoby jej udělovat sám. Tím se prolamuje kasační princip správního soudnictví. Podmínkou jeho uplatnění je však návrh žalobce v podané žalobě, ať už v podobě petitu jednoduchého – samostatného požadavku na moderaci výše uložené pokuty, nebo v podobě petitu složeného – eventuálního, jako návrh na zrušení napadeného rozhodnutí in eventum moderace pokuty. Takový postup však v dané věci není možný, neboť pro aplikaci § 78 odst. 2 s. ř. s. nebyla splněna podmínka existence návrhu takového postupu ze strany žalobkyně.

26. Krajský soud je tak oprávněn hodnotit pouze námitky žalobkyně týkající se uložené sankce pouze z hlediska zákonnosti. Při posuzování zákonnosti uložené sankce správní soud k žalobní námitce přezkoumá, zda správní orgán při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil, ale rovněž, zda uložená pokuta není likvidační (např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133, publikované pod č. 2092/2010 Sb. NSS, nebo nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. 8. 2002).

27. Žalobkyně byla uznána vinou ze spáchání správního deliktu na úseku pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr podle § 25 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce tím, že bývalému zaměstnanci nevyplatila v nejbližším výplatním termínu po skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku, za což ji dle § 25 odst. 2 písm. a) zákona o inspekci práce lze uložit pokutu až do výše 2 000 000 Kč; dále ze spáchání správního deliktu na úseku náhrad podle § 26 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce tím, že nevyplatila ve stanoveném termínu celkem 10 zaměstnancům mzdu v termínu splatnosti, přičemž u některých z nich se jednalo o mzdu za více měsíců, za což ji dle § 25 odst. 2 písm. a) zákona o inspekci práce lze uložit pokutu až do výše 2 000 000 Kč; a dále ze spáchání správního deliktu na úseku náhrad podle § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce tím, že nevyplatila některým zaměstnancům ve výplatním termínu ani v termínu splatnosti náhradu mzdy za státní svátek, náhradu mzdy za dobu čerpání dovolené, náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou při skončení pracovního poměru, náhradu mzdy za dobu dočasné pracovní neschopnosti, náhradu cestovních výdajů, za což ji dle § 27 odst. 2 zákona o inspekci práce lze uložit pokutu až do výše 200 000 Kč.

28. Podle § 36 odst. 1 téhož zákona se „[p]ři určení výše pokuty právnické osobě se přihlédne k jejím poměrům, k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán“.

29. Předně krajský soud podotýká, že ve správním řízení tvoří rozhodnutí obou stupňů jeden celek, odvolací orgán může argumentaci správního orgánu prvního stupně doplnit a opačně prvostupňové rozhodnutí doplňuje rozhodnutí odvolacího orgánu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013-25).

30. Žalobkyně nesouhlasí s výši uložené pokuty, neboť ani žalovaný ani správní orgán nevzali v potaz finanční situaci žalobkyně. Tuto námitku shledává krajský soud nedůvodnou. Správní orgány dostatečně posoudily finanční situaci žalobkyně, jak plyne z přiloženého správního spisu. Správní orgán prvního stupně vyzval žalobkyni usnesením vyhlášeným v rámci ústního jednání dne 6. 9. 2017 k doložení veškerých majetkových poměrů žalobkyně, a to ve lhůtě 15 dní. Žalobkyně následně zaslala dne 11. 9. 2017 doklady k její aktuální finanční situaci. Poté v rámci oznámení o ukončení dokazování a výzvě k seznámení se s podklady rozhodnutí prvostupňový správní orgán znovu vyzval žalobkyni k předložení důkazních prostředků a návrhů na doplnění dokazování (usnesení ze dne 21. 9. 2017, č. j. 18285/5.30/17-7), na což žalobkyně již nereagovala. Následně i žalovaný usnesením ze dne 23. 11. 2018, č. j. 5945/1.30/18-3, vyzval žalobkyni k doložení a prokázání aktuálních osobních a majetkových poměrů, s ohledem na to, aby stav zjištěný správními orgány odpovídal skutečnosti jak z objektivního hlediska (objasnění všech skutečností rozhodných pro posouzení daného stavu), tak i časového hlediska, tedy co do aktuálnosti osobních a majetkových poměrů účastníků řízení v době vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, neboť majetkové poměry žalobkyně se v čase mohly změnit. Z procesního hlediska tak není co správním orgánům v jejich postupu vytknout.

31. Z napadeného rozhodnutí následně plyne, že se žalovaný vypořádal se všemi žalobkyní předloženými důkazními prostředky, přičemž se zabýval majetkovými poměry žalobkyně v roce 2017 a následujícími s ohledem na období, ve kterém byly správní delikty spáchány. Kromě materiálů předložených žalobkyní si pak žalovaný, stejně jako správní orgán prvního stupně, opatřil vlastní podklady pro rozhodnutí, dostupné z veřejných rejstříků. Následně žalovaný všechny podklady posoudil ve vzájemné souvislosti a došel k závěru ohledně správnosti výše pokuty správního orgánů prvního stupně. Krajský soud shledává napadené rozhodnutí plně přezkoumatelné, žalovaný dostatečně zhodnotil osobní a majetkové poměry žalobkyně, a to i s přihlédnutím ke kritériu likvidačního charakteru pokuty dle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133.

32. Namítá-li žalobkyně insolvenční řízení a svůj úpadek, sděluje krajský soud následující. Argument ohledně insolvenčního řízení je v dané věci zcela nepřípadný a již byl vypořádán žalovaným na straně 9 napadeného rozhodnutí. V době vydání rozhodnutí nebylo se žalobkyní vedeno žádné insolvenční řízení, neboť dle insolvenčního rejstříku byl návrh věřitele na zahájení insolvenčního řízení vzat zpět (krajský soud nad rámec poukazuje na skutečnost, že tak dle insolvenčního rejstříku nedošlo ani k právnímu konstatování úpadku žalobkyně ve smyslu insolvenčního zákona). V případě povinnosti žalobkyně postupovat tak, aby upokojovala své věřitele poměrně dle § 223 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, je pravdou, že k naplnění této skutkové podstaty není vyžadován prohlášený úpadek v insolvenčním řízení; naplnění či nenaplnění této skutkové podstaty trestného činu však nemá žádný vliv na ukládání pokut ve správním řízení a postup orgánů inspekce práce.

33. Ani námitce žalobkyně ohledně rozporuplnosti obou správních rozhodnutí, týkající se přihlédnutí k velikosti žalobkyně dle počtu zaměstnanců a jejího hodnocení, též krajský soud nepřisvědčil. Údaj o počtu zaměstnanců má jistě vypovídající hodnotu o velikosti právnické osoby a také jejích majetkových poměrech, nejedná se však o jediný údaj, na kterém se vystavuje odůvodnění výše uložené sankce. Mezi hlediska, které je povinen správní orgán zohlednit při ukládání sankce právnické osobě, je kromě velikosti osoby též povaha její činnosti, struktura, předmět jejího zaměření, délka činnosti, minulost právnické osoby a další. Žalovaný tímto způsobem vypořádává i tuto námitku žalobkyně v napadeném rozhodnutí na straně 10 (žalobní námitky jsou téměř totožné s uplatněnými odvolacími důvody), a krajský soud se tak s jeho argumentací plně ztotožňuje. Žalovaný a správní orgán prvního stupně posuzovali i další hlediska osobních a majetkových poměrů žalobkyně, výše uložené sankce tak stojí na souhrnném posouzení těchto kritérií, včetně zhodnocení doby podnikání žalobkyně. Správní orgány tak pouze vyjádřily ve svých rozhodnutích tuto skutečnost, nejednalo se u uvedení přitěžující okolnosti, ale o celkové posouzení celkových osobních a majetkových poměru žalobkyně.

34. Ke zbylým námitkám žalobkyně, ohledně spotřebování vkladu ve výši 6 200 000 Kč, k čemuž údajně žalovaný nepřihlédl, důvodnosti posouzení ekonomicky silného společníka žalobkyně a celkovému posouzení majetkových poměrů, krajský soud cituje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2014, č. j. 38 Ad 16/2010-127: „Odvíjení výše pokuty pouze od výsledků finančního hospodaření firmy a úspěšnosti podnikání by nenaplňovalo smysl § 36 zákona o inspekci práci, který zajišťuje spravedlivou a přiměřenou pokutu, a to vzhledem ke všem kritériím uvedeným v tomto ustanovení. Odvíjení výše pokuty pouze od současné majetkové a finanční situace delikventa by přineslo stav, kdy špatně hospodařící subjekt by mohl beztrestně porušovat zákony, neboť by neměl zdroje na úhradu pokuty. Při hodnocení poměrů je správnímu orgánu uloženo přihlížet i k ekonomickým možnostem toho kterého delikventa, tj. jakou pokutu je vůbec schopen zaplatit, tj. jaká výše pokuty odpovídá jeho majetkovým poměrům, přičemž ukládaná pokuta by zejména neměla mít likvidační charakter.“ Nelze rovněž opomenout, že základní kapitál nelze „spotřebovat“, jehož je uvedený vklad součástí, nelze „spotřebovat“, jak žalobkyně uvádí. Byly-li tyto prostředky ze společnosti vyvedeny nebo byly-li užity k podnikatelské činnosti, nejedná se o „spotřebování“ tohoto kapitálu, neboť ten, zjednodušeně řečeno, je zde stále vyjádřen např. ve formě pohledávky společnosti či v podobě majetku za něj pořízeného. Z hlediska výše uložené sankce je nutno dodat, že správní trestání plní nejen funkci preventivní, ale rovněž i represivní, přičemž primárním významem trestání je potrestání pachatele tak, aby uloženou sankci ve své právní a majetkové sféře adekvátním způsobem pocítil a vyvaroval se dalšího porušování právních předpisů (srov. zejména usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008-133). Obdobně argumentoval ve svém rozhodnutí i žalovaný na straně 11 a soud proto neshledal v napadeném rozhodnutí ani vady nepřezkoumatelnosti, jelikož napadené rozhodnutí je dostatečně zdůvodněno a žalobkyní uplatněné odvolací důvody jsou dostatečně vypořádány, ani jako nezákonné, neboť žalovaný posoudil všechna zákonem vymezená hlediska pro ukládání pokut ve správním řízení.

V. Závěr a náklady řízení

35. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, neboť správní orgány při ukládání trestu nevybočily z mezí správního uvážení a své závěry dostatečným způsobem odůvodnily, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení