50 A 29/2017 - 37

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudců JUDr. Ing. Zdeňka Strnada, Ph. D. a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobce nezl. X, zastoupeného zákonnou zástupkyní H. T. N. T., oba bytem X, zastoupeného JUDr. Lubošem Průšou, advokátem se sídlem Písek, třída Národní svobody 32/11, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne 6. 3. 2017, čj. MV-167318-4/SO-2016, takto :

Výrok

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 6. 3. 2017, čj. MV-167318-4/SO-2016 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 26. 10. 2016, čj. OAM-1951-49/ZR-2013 se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinnazaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12.228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Luboše Průši.

Odůvodnění

Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 17. 3. 2017 doručena žaloba, kterou se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 6. 3. 2017, čj. MV-167318-4/SO-2016 (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v účinném znění (dále též „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 26. 10. 2016, čj. OAM-1951-49/ZR-2013 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto prvostupňovým rozhodnutím bylo podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) rozhodnuto o zrušení žalobcova povolení k trvalému pobytu, současně mu byla k vycestování z území České republiky dle § 77 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena lhůta 30 dnů od právní moci uvedeného rozhodnutí. Žalobce předně namítá neprovedení důkazů a neopatření podkladů k rozhodování požadovaných jím v odvolacím řízení. Žalovaná nezajistila znalecký posudek posuzující zdravotní stav žalobce, který by zodpověděl, zda žalobce trpěl TBC ve formě primárního komplexu, nebo zda zde mohlo být vážné důvodné podezření na toto onemocnění. Matka dítěte přitom neumí sama posoudit, který lékař je pro žalovanou hodnověrný a který nikoli. Žalovaná přes výslovný požadavek žalobce neprovedla výpověď matky žalobce ani dalších osob znajících situaci žalobce a jeho matky v letech 2011-12. Žalovaná se dále nevyrovnala s argumenty, zda je závažným důvodem pro nezrušení trvalého pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců i výuka rodného jazyka či zda takovým důvodem nemůže být za jistých okolností i dlouhodobý pobyt u prarodičů. Takovým postupem si žalovaná v rozporu s § 50 správního řádu, resp. s rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 10A 31/2015-38 neopatřila dostatečné podklady pro posouzení, zda zde existují závažné důvody dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců bránící zrušení trvalého pobytu. Žalobce současně naříká nepřiměřenost správního řízení a uvážení, potažmo nedodržení hospodárnosti řízení. Již ve shora zmíněném rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích se soud vyslovil v tom smyslu, že správní rozhodnutí by mělo být přiměřené. Žalobce k tomu dodává, že postup správního orgánu by měl být hospodárný, koordinovaný a nikoli zbytečně formální. Správní orgány by také měly spolupracovat. Ze správního spisu žalobce dovozuje, že v žalované věci tomu tak není. Žalobce připomíná, že jeho pobyt u matky je mj. chráněn Úmluvou o právech dítěte. Názor žalované, že „povinnost posoudit přiměřenost rozhodnutí dle ustanovení § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců z dikce zákona nevyplývá“, pročež k ní nemůže být přihlédnuto, považuje žalobce za přepjatě formální a chybný. Zákon užití přiměřenosti nevylučuje, přičemž individuální stav dané věci je zcela jiný, než u většiny řízení vedených před žalovanou. Žalobce nic nespáchal, nečiní žádné potíže, je dobře začleněn do kolektivu a není důvod vystavovat jej riziku deportace. Žalovaná se nevyjádřila ani k do spisu založenému vyjádření školy, kterou žalobce navštěvuje. Závěrem žalobce dodává, že krajním výsledkem postupu správních orgánů může být v rozporu s Úmluvou o právech dítěte odtržení žalobce od matky a jeho deportace do Vietnamu, případně s nejistým výsledkem podaná žádost o pobytový status či o povolení k trvalému pobytu. V tomto lze spatřovat neoprávněný zásah do rodinného života žalobce a jeho matky. K tomu přistupuje i skutečnost, že matka žalobce byla poučena o možnosti postupu dle § 42a, resp. dle § 66 zákona o pobytu cizinců až napadeným rozhodnutím, přestože tato řízení mohla být v případě včasného poučení matky žalobce zahájena i vedena dříve a dnes již pravomocně skončena bez nebezpečí odtržení žalobce od rodiny. Žalovaná ve svém vyjádření označila žalobu za nedůvodnou. Žalovaná uvádí, že se s důkazními návrhy žalobce v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádala. Vypracování znaleckého posudku by považovala za nadbytečné a v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti, neboť žalobce byl v České republice odborně lékařsky vyšetřen, k tomu zpráva MUDr. J.N. z Dětského oddělení Nemocnice České Budějovice. Svědeckou výpověď matka žalobce v řízení podala, nebyl důvod ji opakovat. Ani přes výzvu Ministerstva vnitra matka svá tvrzení o vážné nemoci žalobce nedoložila lékařskými zprávami ze země původu. Správním orgánům neposkytla potřebnou součinnost a nepředložila důkazy k prokázání svých tvrzení. Ministerstvo vnitra nemohlo splnit požadavek nadepsaného soudu na zajištění překladu zdravotní knížky žalobce, neboť tento podklad byl doložen v nekvalitní nečitelné kopii, tato vada pak nebyla matkou žalobce odstraněna ani přes výzvu. Žalovaná k tomu odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2017, čj. 30A 85/2016-56. Ministerstvo vnitra učinilo v řízení vše, co po něm lze rozumně požadovat, k ověření tvrzení matky žalobce o závažném onemocnění jejího syna. Toto tvrzení bylo provedenými důkazy vyvráceno. Bez součinnosti matky nebylo možné léčbu žalobce v zemi původu ověřit. V dalších bodech žalovaná odkázala na napadené rozhodnutí. K námitce nepřiměřenosti žalovaná připomíná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017, čj. 9Azs 288/2016-30, potažmo rozhodnutí ze dne 9. 3. 2017, čj. 7Azs 288/2016-39. Krajský soud ze správního spisu zjistil následující rozhodné skutečnosti: Oznámením ze dne 27. 8. 2013, č. j. OAM-1951-3/ZR-2013, zahájil správní orgán prvého stupně řízení se žalobcem ve věci zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Oznámení bylo doručeno zákonné zástupkyni žalobce dne 10. 9. 2013. Ve spise je založena výpověď zákonné zástupkyně žalobce (dále též jako „matka žalobce“) ze dne 9. 8. 2013, kterou učinila ve věci řízení o žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR. Do protokolu k otázce, zda má děti, uvedla, že má syna (žalobce) bydlícího od konce roku 2011 nepřetržitě u jejích rodičů ve Vietnamu. Dále uvedla, že syna chtěla do Vietnamu odvézt původně na rok, aby se naučil vietnamsky, z důvodu nemoci jej tam musela ponechat. Dne 28. 11. 2013 byl proveden výslech matky žalobce, přičemž ta do protokolu uvedla, že žalobce pobýval ve Vietnamu celkově asi dva a půl roku, od 28. 2. 2011. Chtěla jej vyzvednout již na jaře 2012, byl však nemocen tuberkulózou. Žalobce přicestoval zpět do České republiky až v září 2013. K dotazu uvádí, že žalobce onemocněl v červnu 2011. Žalobcův ošetřující lékař doporučil odložit žalobcův návrat zpět do ČR. Výzvou ze dne 4. 12. 2013, č. j. OAM-1951-18/ZR-2013, byl žalobce vyzván k doložení lékařských zpráv, prokazujících, že onemocněl tuberkulózou a nemohl se z toho důvodu vrátit do ČR, a dále k předložení lékařské zprávy od lékaře specialisty v ČR o tom, že žalobce skutečně prodělal toto závažné onemocnění a že již nehrozí další šíření. Dne 8. 1. 2014 předložil žalobce do spisu kopii šesti listů lékařských záznamů ve vietnamském jazyce. Dne 20. 1. 2014 doložil žalobce do spisu originál propustky z nemocnice a její český překlad. Dále je ve spise založena odpověď Krajské hygienické stanice Libereckého kraje ze dne 26. 2. 2014, z níž vyplývá, že se u žalobce na základě vyšetření specialisty v oboru plicního lékařství aktuálně nezjišťují projevy nemoci a že žádná protiepidemická opatření nebyla nařizována. Dne 12. 3. 2014 se žalobce seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí prostřednictvím svého zmocněnce. Dne 26. 3. 2014 vydal správní orgán prvého stupně rozhodnutí, kterým žalobci podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zrušil platnost povolení k trvalému pobytu a uložil mu povinnost vycestovat z území ČR ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Z odůvodnění se podává, že žalobci bylo dne 12. 8. 2010 uděleno povolení k trvalému pobytu jako občanu třetího státu. Z výslechu matky žalobce dne 9. 8. 2013 v rámci její žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu bylo zjištěno, že se žalobce od konce roku 2011 zdržuje ve Vietnamu u prarodičů. Na základě tohoto podnětu bylo z moci úřední dne 10. 9. 2013 zahájeno správní řízení se žalobcem. Při výslechu dne 28. 11. 2013 matka žalobce uvedla, že se žalobcem odcestovala do Vietnamu dne 28. 2. 2011 za tím účelem, aby se žalobce naučil vietnamsky. Poprvé za ním přijela v březnu 2012, aby ho odvezla zpět. Jelikož měl v té době tuberkulózu, musela jej tam ponechat. Žalobce přivezla do ČR kamarádka jeho matky dne 19. 9. 2013. Matka žalobce doložila propustku z nemocnice ve Vietnamu. Lékařskou zprávu od lékaře specialisty v ČR matka nepředložila. Na základě podnětu správního orgánu prvého stupně byl žalobce vyšetřen krajskou hygienickou stanicí s výsledkem, že nebyly zjištěny žádné specifické projevy nemoci. Správní orgán prvého stupně zhodnotil, že důvody nepřetržitého pobytu mimo území států EU po dobu delší než 12 měsíců nelze zohlednit, neboť matka sama uvedla, že pro žalobce přijela až v březnu 2012, tj. po více než dvanácti měsících od jeho vycestování. V tu dobu matka nevěděla, že by mohl existovat nějaký důvod, pro který nebude moci žalobce odcestovat, takže jej tam ponechala více než dvanáct měsíců bezdůvodně. Vzhledem k tomu, že šlo pouze o mírné překročení zákonné doby, hodnotil správní orgán prvého stupně uváděné důvody nepřítomnosti žalobce. Přitom konstatoval, že matka žalobce nepředložila, ač k tomu byla vyzvána, žádné lékařské zprávy, ze kterých by bylo možno dovodit, že účastník onemocněl tuberkulózou a bylo nezbytné jej dále ponechat ve Vietnamu. Předložila pouze zprávy ve vietnamštině a v překladu předložila jen propustku z nemocnice, která podle správního orgánu prvého stupně závažné důvody neprokazuje. Prvostupňový správní orgán dále uvedl, že ze sdělení krajské hygienické stanice má za prokázané, že nebyly zjištěny žádné specifické projevy nemoci a tvrzení matky je tedy účelové a neodpovídá skutečnosti. Správní orgán prvého stupně tak považoval za prokázané, že žalobce pobýval nepřetržitě mimo území států EU více jak dvanáct měsíců, a to od 28. 2. 2011 do 19. 9. 2013, aniž by tento pobyt odůvodnil závažnými důvody. Hledisko přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce se neposuzuje. Podle správního orgánu prvého stupně nedojde rozhodnutím k porušení Úmluvy o právech dítěte. Správní orgán dbal též o to, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu. K odvolání žalobce vydala dne 23. 1. 2015 žalovaná rozhodnutí čj. MV-65496-3/SO-2014, jímž toto odvolání zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrdila. Do odůvodnění uvedla, že pro účely zákona o pobytu cizinců lze za vážné onemocnění považovat především nemoci, které by mohly ohrozit veřejné zdraví a nemoci a postižení, které by mohly závažným způsobem ohrozit veřejný pořádek podle vyhlášky č. 274/2004 Sb. ve spojení s § 182a zákona o pobytu cizinců. V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že žalobce pobýval nepřetržitě ve Vietnamu od 28. 2. 2011 do 19. 9. 2013. Matka uvedla, že již v březnu 2012 chtěla žalobce přivézt, avšak v té době měl tuberkulózu. Matka předložila originál propustky z nemocnice Vinh Bao v Hai Pongu ze dne 10. 7. 2011 a překlad této listiny. Z dokladu vyplývá, že žalobce onemocněl tuberkulózou ve formě primárního komplexu a dne 13. 6. 2011 nastoupil do nemocnice, ze které byl dne 10. 7. 2011 propuštěn. Pravidelná kontrola byla stanovena jednou za tři měsíce, vyšetření v případě abnormálu. Tento doklad byl podepsán vedoucím oddělení i ředitelem nemocnice a opatřen úředním razítkem. Dále byla doložena špatně čitelná kopie dokumentu ve vietnamštině (dle žalobce knížka vyšetření), který dle vyjádření žalobce dokládá jeho onemocnění, způsob léčby a poslední datum kontroly dne 23. 7. 2013. Žalovaná vyhodnotila, že doklad o propuštění z nemocnice považuje za hodnověrný; je jím prokázáno onemocnění žalobce, doba hospitalizace i následné kontroly u lékaře. Z toho důvodu již nebylo nutné opatřovat překlady dalších dokumentů prokazující totéž. Žalovaná konstatovala, že nezpochybňuje, že žalobce byl ve Vietnamu léčen z důvodu tuberkulózy a ani to, že dne 23. 7. 2013 tam byl na kontrole u lékaře. Žalovaná vyhodnotila, že v době od 13. 6. 2011 do 10. 7. 2011 byl žalobce hospitalizován, a proto se skutečně nemohl vrátit zpět na území ČR. K hospitalizaci žalobce došlo v době, kdy mu ještě neuplynula zákonem tolerovaná doba 12 měsíců. Ta uplynula až dne 28. 2. 2012. Žalovaná proto posuzovala, zda žalobce v době od 28. 2. 2012 pobýval ve Vietnamu ze závažných důvodů, přičemž dospěla k závěru, že nikoliv. V době od 28. 2. 2012 byl již žalobce v péči svých prarodičů a následné kontroly byly stanoveny jednou za tři měsíce, tj. bez nutnosti další léčby v nemocnici. Pobyt žalobce mimo území států EU po dni 28. 2. 2012 tak nebyl odůvodněn závažnými důvody a objektivně žalobci nic nebránilo v tom, aby se na území ČR vrátil do dvanácti měsíců po svém odjezdu. Jakožto cizinec s povoleným trvalým pobytem mohl žalobce lékařské prohlídky absolvovat v ČR. V propustce z nemocnice nejsou uvedena žádná omezení či doporučení (např. zákaz cestovat, klidový režim apod.). Námitkami žalobce ve vztahu k přiměřenosti rozhodnutí se žalovaná nezabývala, neboť nemohou mít vliv na konečné rozhodnutí ve věci. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 19. 8. 2015, čj. 10A 31/2015-38, zrušil jak shora uvedené rozhodnutí žalované, tak i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Krajský soud došel ze zjištěných skutkových okolností případu k přesvědčení, že onemocnění tuberkulózou a s tím související hospitalizace a následná ambulantní léčba představovaly pro žalobce závažný důvod, který mu znemožňoval navrácení se na území států EU. Správním orgánům soud vytkl nedostatečné dokazování v tom směru, že nebylo postaveno najisto, jak dlouho závažné onemocnění žalobce trvalo jako překážka jeho návratu a zároveň jako závažný důvod podle shora citovaného ustanovení, po dobu kterého daná dvanáctiměsíční neběží a nemůže tedy uplynout. Krajský soud se vymezil také vůči tomu, že správní orgány závažný důvod spojovaly pouze s dobou hospitalizace, ačkoli závažné onemocnění žalobce mohlo trvat delší dobu, neboť žalobce podle propustky z nemocnice zjevně následně užíval léky podle receptů a docházel na pravidelné prohlídky po třech měsících. Tvrzení žalované, že na propustce z nemocnice se neuvádí, že by byl žalobce nějak omezen, soud odmítl, když uvážil, že dané skutečnosti o určeném léčebném režimu žalobce mohou vyplývat z předložené lékařské knížky. Za účelem řádného zjištění skutkového stavu věci soud konstatoval nutnost opatřit překlady těchto listin předložených žalobcem. Dále připustil, že k objasnění obsahu lékařské knížky či dalších skutečností bude možné provést důkaz opakovaným výslechem matky žalobce. Krajský soud připomněl též žalobní tvrzení žalobce, že za daných souvislostí nelze přehlédnout, že žalobce setrval ve Vietnamu i z toho důvodu, aby se řádně doléčil a nemohl představovat ohrožení veřejného zdraví. Bez odborného lékařského závěru nelze vyloučit, že by při zanedbání léčby nebo při vystavení žalobce určitým situacím, nemohlo dojít ke zhoršení stavu či k rozvinutí aktivního stádia nemoci. S ohledem na uvedené došel krajský soud k přesvědčení o nutnosti doplnit do spisu odborné stanovisko či znalecký posudek lékaře specialisty, a to i s přihlédnutím k věku žalobce a ke vhodnosti jeho cestování letadlem na vzdálenost Vietnam – Česká republika. Krajský soud vyzdvihl potřebu řádně zjistit skutkový stav věci, aby následně správní orgány mohly stanovit období, od kterého u žalobce trval závažný důvod, který mu objektivně znemožnil návrat na území států EU, a kdy trvání tohoto důvodu pominulo. Jestliže totiž závažný důvod bránící žalobci v návratu na území vznikl v průběhu zákonem tolerované dvanáctiměsíční doby, musela mít tato skutečnost nějaký vliv na její běh. Krajský soud se ztotožnil i s námitkou žalobce, že se správní orgány měly řídit zásadou proporcionality podle § 2 odst. 3 správního řádu. Bylo uzavřeno, že skutkový stav věci vyžaduje rozsáhlé a zásadní doplnění. Písemností doručenou dne 20. 1. 2016 byla zákonná zástupkyně žalobce vyzvána k doložení těch lékařských zpráv v originále nebo v ověřené čitelné kopii, které byly doloženy v nekvalitní prosté kopii již dne 8. 1. 2014. V této podobě je správní orgán nemůže žádným způsobem vyhodnotit z důvodu nečitelnosti. K uvedené výzvě doložila žalobkyně dne 3. 3. 2016 krátkou lékařskou zprávu ze dne 1. 3. 2016 vystavenou MUDr. J.Č. hodnotící žalobcův zdravotní stav jako dobrý. Tato lékařka byla písemností ze dne 11. 3. 2016 požádána o součinnost v tom smyslu, aby jako ošetřující lékařka žalobce sdělila, zda je po případném očkování možné onemocnět tuberkulózou, zda lze zpětně zjistit onemocnění touto nemocí, resp. zda mohl žalobce za daných okolností k březnu 2012 odcestovat zpět do ČR, aniž by byl ohrožen sám či jeho okolí. K dotazu lékařka sděluje, že pro proběhlém očkování lze onemocnět, avšak u žalobce je vyšetřením v Českých Budějovicích onemocnění tuberkulózou vyloučeno. Žádost obdobného znění byla dne 27. 6. 2016 doručena MUDr. J.N., lékařce plicní ambulance dětského oddělení českobudějovické nemocnice. Ta do ambulantní zprávy uvedla, že údajné onemocnění tuberkulózou se zdá nepravděpodobné. Léčba bylinkami by jistě nestačila, žalobce nejeví žádné známky prodělání TBC infekce. Na zprávě dodané z Vietnamu není žádný údaj o rentgenovém vyšetření, ani jiný výsledek prokazující TBC onemocnění. Do spisu je dále založeno vyjádření znalce-tlumočníka PhDr. M.K. k lékařské knížce, že ručně psané záznamy nelze přeložit z důvodu jejich naprosté nečitelnosti. Z šesti stran textu přeložena pouze první, předtištěná strana. Z ní se podává výhradně označení zdravotnického zařízení a druh dokumentu (Kniha vyšetření a léčení), nikoli však jakékoli údaje o žalobci či způsobu léčby. Dne 7. 7. 2016, resp. dne 5. 10. 2016 byla zástupkyni žalobce doručena výzva o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Dne 26. 10. 2016 vydal prvostupňový orgán rozhodnutí, kterým žalobci podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zrušil platnost povolení k trvalému pobytu a uložil mu povinnost vycestovat z území ČR ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Správní orgán vyhodnotil již získané důkazy a provedl další úkony směřující k objasnění všech skutečností. Zejména požádal o součinnost žalobcovu dětskou lékařku a plicní ambulanci dětského oddělení nemocnice České Budějovice, kam byl žalobce poslán k preventivnímu odbornému vyšetření. Správní orgán konstatoval, že uváděné důvody nepřetržitého pobytu mimo území EU po dobu delší než 12 měsíců nelze zohlednit, neboť žalobcova matka sama uvedla, že žalobce do Vietnamu odvezla dne 28. 2. 2011, aby pro něj přijela až v březnu 2012, tj. po více než 12 měsících. V tu dobu nemohla vědět o existenci nějakého důvodu, pro který nebude moci žalobce vycestovat, tudíž ho tam ponechala více než 12 měsíců bezdůvodně. Tvrzení žalobcovy matky o onemocnění žalobce tuberkulózou shledal správní orgán s ohledem na odborné vyjádření MUDr. N. a ošetřující lékařky MUDr. Č. nepravděpodobným a nepodloženým. Žalobcova matka současně nereagovala na výzvu správního orgánu k doložení originálu či čitelných kopií údajných lékařských zpráv ve vietnamském jazyce. Správní orgán se přesto pokusil o zajistit překlad těchto dokumentů, s ohledem na nečitelnost to však nebylo možné. Ze strany žalobcovy matky nebyla poskytnuta potřebná součinnost. Prvostupňový správní orgán vyloučil porušení čl. 9 Úmluvy o právech dítěte a poukázal na veřejný zájem, jímž je pobývání cizinců na území ČR za jasně definovaných pravidel. K odvolání žalobce doplněné o potvrzení základní školy o docházce žalobce vydala žalovaná dne 6. 3. 2017 rozhodnutí čj. MV-167318-4/SO-2016, jímž toto odvolání zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrdila. Do odůvodnění uvedla, že v případě žalobce bylo spolehlivě zjištěno, že tento nepřetržitě pobýval ve svém domovském státě v období od 28. 2. 2011 do 19. 9. 2013, tj. více než 12 měsíců (téměř 2,5 roku). Nepřítomnost žalobce přitom nebyla odůvodněna závažnými důvody, za které matka žalobce považovala jednak jeho onemocnění tuberkulózou a nutnost léčit se v zemi původu a jednak potřebu vštípit si rodný jazyk. V takové situaci zákon nedává správnímu orgánu možnost správního uvážení. Onemocnění žalobce nebylo věrohodně prokázáno, v průběhu celého řízení byla doložena pouze propustka z nemocnice ze dne 10. 7. 2011. Další dokumenty, doložené pouze ve vietnamštině v nečitelné podobě, matka přes výzvu nedoložila v čitelné podobě či v překladu. Správní orgán se pokusil jejich překlad sám zajistit, což se ukázalo vzhledem ke kvalitě záznamu na listinách nemožným. Správní orgán učinil vše k náležitému zjištění skutkového stavu, zajistil si jak odborné sdělení, tak i vyjádření obvodní lékařky žalobce. Tvrzení matky o závažném onemocnění žalobce shledala žalovaná nevěrohodným a značně účelovým. Nepotvrdilo je odborné lékařské vyšetření ani dokumenty ze země původu. Nebylo prokázáno, že žalobce poté, co měl být propuštěn z nemocnice, nemohl odcestovat. MUDr. N. přitom výslovně uvedla, že ani onemocnění TBC ve formě primokomplexu by neohrozilo při transportu zdraví žalobce či ostatních osob. Žalovaná považuje za nepravdivé, že by se žalobce mohl vrátit zpět do ČR až dne 19. 9. 2013. Nutnost osvojit si rodný jazyk také nelze považovat za závažný důvod ve smyslu zákona. Přesunout žalobce do Vietnamu bylo svobodné rozhodnutí jeho matky, ačkoli žalobcovi rodiče jsou státními občany Vietnamské socialistické republiky a žalobce se mohl rodný jazyk naučit od nich, jak tomu bývá v rodinách jiných cizinců žijících na území ČR. Žalobce se mohl stýkat i s jinými osobami z početné vietnamské komunity, nemusel kvůli zdokonalení se v rodném jazyce opouštět ČR na tak dlouhou dobu. Žalobcova matka se mohla se synem vrátit na území ČR již v březnu 2012, čím by nedošlo k naplnění zákonných důvodů pro zrušení povolení k trvalému pobytu. Tvrzení matky v odvolání o tom, že neměla čas se o nemocného žalobce starat, pročež jej odvezla k rodičům, jsou navíc v rozporu s tím, co uvedla při podání svědecké výpovědi, kde tvrdila, že žalobce onemocněl až v červnu 2011. Rozpory ve výpovědích matky svědčí o účelovosti jejího tvrzení o vážném onemocnění žalobce. Byla-li matka žalobce zaneprázdněna a neměla čas se o žalobce starat, pak to není závažný důvod ve smyslu aplikovaného ustanovení zákona o pobytu cizinců. Žalovaná udává, že s obdobnou situací se setkává v desítkách případů a dodává, že povinnost posoudit přiměřenost rozhodnutí při postupu dle § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců z dikce právní normy nevyplývá. K tomu odkazuje na příslušnou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Žaloba je důvodná. Žalobce předně namítá neprovedení důkazů a neopatření podkladů k rozhodování požadovaných žalobce v odvolacím řízení. Námitka je důvodná. „Aplikace zásady materiální pravdy zakotvené v § 3 správního řádu z roku 2004, podle něhož správní orgán postupuje tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je pochopitelně limitována určením rozsahu, v němž je zjišťování skutkového stavu nezbytné pro rozhodování správního orgánu v konkrétním případě. V tomto omezení se projevuje jiná zásada správního řízení, a to zásada procesní ekonomie. Pro vedení dokazování ve správním řízení to tedy znamená, že žadatel může navrhnout provedení určitých důkazů, správní orgán však takovými návrhy není vázán, provede však vždy důkazy, které jsou potřebné ke zjištění věci, jak ostatně výslovně uvádí ustanovení § 52 správního řádu. Úvahu o tom, který z účastníkem navržených důkazů proveden nebude, musí správní orgán náležitě odůvodnit. Z již zmiňovaných limitů zásady zakotvené v § 3 správního řádu vyplývá, že odmítnutí provést určitý důkaz může přicházet v úvahu za předpokladu, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, nebo že navržený důkaz není způsobilý tvrzenou skutečnost vyvrátit nebo potvrdit, tzn. nedisponuje vypovídací potencí, nebo že provedení důkazu je nadbytečné, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto“ (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, čj. 1 Azs 59/2008-53). V podaném odvolání žalobce prostřednictvím své matky namítal nesprávnost rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení, resp. nezjištění všech rozhodných okolností. V řízení nebylo vyvráceno, že vzhledem k tomu, co bylo žalobcově matce řečeno vietnamskými lékaři, se tato skutečně mohla domnívat, že žalobce tvrzenou nemocí trpí. K prokázání uvedeného žalobce navrhl zpracování znaleckého posudku, kterým by bylo zodpovězeno, zda je možné, aby nákaza TBC ve formě primárního komplexu v některých případech vymizela tak, že při dalších vyšetřeních již prodělání onemocnění není v lehčích případech zjistitelné. Žalovaná sice v rámci zjišťování skutkového stavu oslovila jak dětskou lékařku žalobce, tak i MUDr. N. z plicní ambulance dětského oddělení českobudějovické nemocnice, výstupy dodané oběma lékařkami však soud nemůže považovat za takové, aby dosáhly výpovědní hodnoty a hlavně cíle, za kterým bývá obecně znalecký posudek zpracováván. Uvedené platí zejména co do výčtu požadovaných otázek a odpovědí, které již nastolil ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí ve věci správní soud. MUDr. N. k dotazu správního orgánu v ambulantní zprávě uvedla, že „údajné onemocnění tuberkulózou se zdá nepravděpodobné“, resp. pokud by se jednalo o TBC ve formě primokomplexu „transport by neohrozil dítě ani spolucestující“, nicméně toto vyjádření neodpovídá na otázku nastolenou žalobcem v odvolání, tj. zda je možné, aby předmětná forma nákazy TBC u žalobce vymizela do té míry, že při vyšetření již není zjistitelná. Přitom právě zodpovězení této otázky by bylo významné, neboť by vneslo jistotu do sporu o to, zda je možné, že žalobce tvrzenou nemoc skutečně prodělal, aniž by o ní v současnosti byly patrné jakékoli stopy. Žalovaná se rozhodla pominout zpracování znaleckého posudku i poté, co krajský soud ve svém předchozím rozhodnutí ve věci přímo nastolil potenciální sadu otázek, když výslovně konstatoval nutnost doplnění odborného stanoviska či znaleckého posudku lékaře specialisty, „který se vyjádří k tomu, jak probíhá tuberkulóza, jak může dojít k přechodu nemoci z latentní fáze do fáze aktivní, jak probíhá ambulantní léčba tuberkulózy, jak dlouho trvá, jaká jsou doporučení pro pacienty a jaká je míra nakažlivosti a přenosu daného onemocnění, a to i s přihlédnutím k věku žalobce a ke vhodnosti jeho cestování letadlem na vzdálenost Vietnam – Česká republika“. Nic takového správní orgán nezajistil. Odborné stanovisko MUDr. N. na uvedené otázky neodpovídá, neboť se povahou jedná o ambulantní zprávu, vyjádření MUDr. Č., dětské lékařky žalobce, sestává z pouhé jedné věty konstatující možnost nakazit se i po proběhlém očkování, resp. odkazující na vyšetření realizované MUDr. N. Soud připomíná, že odborné stanovisko je svou povahou názorem zpracovatele vysloveným na základě písemného dotazu. Obvykle se vypracovává k jednoduchým, pro odborníka jednoznačným případům nevyžadujícím znalecké, diferenciálně diagnostické úvahy, ze své podstaty nenahrazuje znalecký posudek. Skutečnost, že se žalovaná spokojila s odborným stanoviskem bez toho, aby náležitě odůvodnila neprovedení žalobcem navrženého důkazu ve formě znaleckého posudku, je z pohledu soudu s ohledem na právní úpravu a shora citovanou judikaturu neakceptovatelná. Úkolem správního orgánu je primárně postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V projednávané věci však pochybnosti přetrvávají, neboť doposud nebylo stanoveno období, od kterého u žalobce trval závažný důvod, který mu objektivně znemožnil návrat na území států EU, a kdy trvání tohoto důvodu pominulo. Současně nebylo věrohodně prokázáno, že takový důvod nikdy neexistoval. Za situace, kdy správní orgán původně připustil existenci takového důvodu (viz rozhodnutí ze dne 23. 1. 2015, čj. MV-65496-3/SO-2014) a konstatoval, že nezpochybňuje, že žalobce byl ve Vietnamu léčen z důvodu tuberkulózy, aby v napadeném rozhodnutí svůj právní názor radikálně změnil a vyjádřil se v tom smyslu, že vážné onemocnění žalobce nebylo věrohodně prokázáno, považuje soud vypracování znaleckého posudku nezbytným. Je totiž třeba zodpovědět nejen otázky nastolené předchozím rozhodnutím zdejšího soudu ve věci, ale též je nezbytné stanovit, zda žalobce skutečně tvrzeným onemocněním trpěl či nikoli, případně je nutné určit, zda je možné žalobcovo dřívější onemocnění uvedenou nemocí spolehlivě vyloučit. To zvláště při existenci propouštěcí zprávy z nemocnice, která jednoznačně konstatuje žalobcovo onemocnění tuberkulózou ve formě primárního komplexu a stanovuje pravidelnou kontrolu jednou za tři měsíce. Odborné stanovisko pracující pouze s verzí pravděpodobnosti, na jehož závěrech stojí posouzení otázky o existenci či neexistenci závažného důvodu ve smyslu zákona, není postačujícím podkladem a nelze tedy hovořit o náležitě zjištěném skutkovém stavu. I za situace, kdy by se správní orgán rozhodl žalobcův důkazní návrh neprovést, bylo jeho povinností toto své rozhodnutí jasně a konkrétně odůvodnit. S odůvodněním odkazujícím na nečinnost matky či ambulantní zprávu MUDr. Němečkové se nelze za dané situace spokojit. Soud připomíná, že povinnost opatřovat podklady pro vydání rozhodnutí má příslušný správní orgán, který vede řízení. To sice nezbavuje účastníky řízení povinnosti poskytovat mu součinnost, neboť podle § 52 správního řádu jsou účastníci řízení povinni označit důkazy, které jsou jim známy, na podporu svých tvrzení. Pokud by potřebnou součinnost neposkytli, nemohli by se při vzniklých průtazích dovolávat ochrany před nečinností podle § 80. V souvislosti s povinností účastníků poskytovat správnímu orgánu součinnost při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí bývá diskutována otázka, nakolik je možné vyzývat účastníka k předložení některých listin, které má k dispozici. I kdyby však byl účastník řízení zcela nečinný, nezbavoval by se správní orgán své odpovědnosti opatřit všechny nezbytné podklady, které jsou potřeba ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Uvedené potvrzuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 4 As 51/2004, které konstatovalo: „Znamená to tedy, že i když stěžovatelka v průběhu správního řízení zůstala naprosto nečinná, nezbavovala tato skutečnost správní orgány povinnosti zjistit skutečný stav věci, a především prokázat, že stěžovatelka svým jednáním naplnila zákonné znaky skutkové podstaty přečinu uvedeného v § 30 odst. 1 písm. i) zákona č. 200/1990 Sb.“ Vytýká-li žalovaná žalobkyni neopatření důkazů, když tato předložila jen nečitelnou kopii údajných lékařských záznamů, zůstává otázkou, proč správní orgán nezvážil možnost tyto dokumenty získat sám přímo od lékařského zařízení, kde měl být žalobce léčen. To platí zvláště za situace, kdy zde existuje přesná informace o adrese tohoto zařízení (tato plyne z předtištěné strany lékařské knížky: Všeobecná nemocnice okresu VINH BAO, adresa: číslo 154 TK Tan Hoa, okresní město Vinh Bao, telefon 931.3884 269). Není možné akceptovat tvrzení žalované o tom, že důkazní břemeno vztahující se k doložení lékařských záznamů leželo na matce žalobce, neboť správní orgán se mohl pokusit i bez její součinnosti ověřit tvrzenou léčbu a její průběh v zemi původu a tím získat představu o délce trvání závažného důvodu pro pobyt žalobce mimo EU. Matka žalobce se přitom již při prvním kontaktu se správním orgánem (žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobého pobytu matky žalobce), při němž byly zjištěny indicie o dlouhodobém pobytu žalobce mimo území ČR, vyjádřila v tom smyslu, že žalobce nemohla odvézt zpět do ČR z důvodu jeho nemoci. To samé pak tvrdila i do protokolu učiněném v rámci správního řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu. K tomu dodala, že návrat syna do ČR jí nedoporučil jeho ošetřující lékař ve Vietnamu, tudíž se se synem, po jeho zhruba ročním pobytu tamtéž, nemohla společně vrátit do ČR. Informaci o žalobcově nemoci podává jeho matka konstantně, učinila tak poprvé ještě před zahájením správního řízení ve věci. Na podporu svého tvrzení již ve správním řízení doložila propustku z nemocnice, která současně doporučuje pravidelnou kontrolu jednou za tři měsíce. Nelze tedy tak jednoznačně poukázat na účelovost a nevěrohodnost tvrzení podaných matkou žalobce za situace, kdy stále ještě nebyla dostačujícím způsoben vyloučena případná existence závažného důvodu v podobě nemoci odůvodňujícího pobyt žalobce mimo území států Evropské unie nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců, potažmo nebyla stanovena délka trvání těchto důvodů. Pokud bude připuštěno, že žalobce byl ve Vietnamu skutečně léčen, nelze jeho matce vyčítat, že neuskutečnila jeho převoz zpět na území ČR, neboť bez příslušného dobrozdání lékaře si stěží mohla být jista, že takovým postupem neohrozí zdraví svého syna či ostatních osob. Sám správní úřad zjistil informaci o bezpečnosti takového převozu až z ambulantní zprávy MUDr. N. Jedná se o znalost odbornou, dříve mu nebyla známa, stejně jako nemohla být známa matce žalobce, nemohla se jí tedy řídit v době, kdy se rozhodovala, zda ponechat syna ve Vietnamu. Obdobně střídmým způsobem se žalovaná vypořádala s podaným důkazním návrhem na výslech matky žalobce, resp. dalších osob, které tato v odvolání výslovně označila, včetně uvedení jejich adres. Žalovaná tento návrh rovněž označila za nedůvodný. Soud by i v tomto případě očekával konkrétnější odůvodnění neprovedení navrženého důkazu. Ze správního spisu totiž jednoznačně plyne, že žalobce při svém pobytu ve Vietnamu hospitalizován byl (propouštěcí zpráva), a to z důvodu konkrétně označené nemoci (tuberkulóza ve formě primárního komplexu), přičemž měl doporučen režim pravidelných kontrol. Správním orgánům však přes uvedené postačila ke konstatování nepravděpodobnosti a účelovosti tvrzené nemoci ambulantní zpráva MUDr. N. (odborné stanovisko) zpochybňující prodělání tvrzené nemoci žalobcem a absence náležité součinnosti matky žalobce při zajištění originálu či čitelných kopií údajné lékařské dokumentace. Za těchto okolností soud nemá zjištěný skutkový stav za prostý důvodných pochybností, pročež považuje prosté odmítnutí navržených důkazů pro nadbytečnost minimálně za nedostatečně odůvodněné. Ve vztahu k § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců soud připojuje stanovisko Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 Azs 306/2014 – 50), který poznamenal, „že jde-li o nemoc dítěte, která se projevuje nejprve akutní a vážnou fází, na kterou pak již navazuje postupné zlepšení a ústup akutních a nejvážnějších problémů, je pochopitelné, že rodič své dítě neopustí ihned po odeznění akutní fáze onemocnění. Pochopitelné je, že naopak se svým dítětem setrvá i přiměřenou dobu poté, co ustanou akutní problémy, a kdy je třeba s ním absolvovat navazující lékařské prohlídky“. V citované věci Nejvyšší správní soud pochopil potřebu matky zůstat ve Vietnamu po dobu delší než 12 měsíců se svým nemocným patnáctiletým synem, když uvedl, že nemusí jít o závažné onemocnění samotného cizince, o jehož povolení k trvalému pobytu se jedná, resp. že v úvahu přichází i situace, kdy se daný cizinec bude muset postarat o někoho jiného vážně nemocného, přičemž bude obecně zjevné, že starost o tohoto nemocného cizinec musí pociťovat jako svou silnou povinnost. Ve světle uvedeného je nutné akceptovat postup, kdy matka z obavy o zdraví svého teprve dvouletého syna jej odmítla odvézt zpět do ČR za situace, kdy měl mít za sebou dle propustky z nemocnice měsíční hospitalizaci z důvodu tuberkulózy ve formě primárního komplexu a stanovené pravidelné kontroly jednou za 3 měsíce. Je tedy nutné zhodnotit otázku zejména délky doby po odeznění akutní fáze onemocnění žalobce v konkrétních podmínkách nynějšího případu, což bude předmětem dalšího správního řízení, do něhož se věc vrací. Závažnými důvody ve smyslu uvedeného ustanovení jsou tedy okolnosti, které buď cizinci objektivně znemožňují cestovat, nebo alespoň obsahují silný prvek pochopitelnosti a omluvitelnosti. Jsou současně ze své podstaty právní skutečností, jež staví běh doby. V této souvislosti soud odkazuje na § 6 odst. 2 správního řádu, který směřuje k zachování procesní ekonomie, tj. k přiměřenosti nároků kladených správním orgánem na účastníka řízení. Nejedná se sice o úplný zákaz požadovat po účastnících řízení důkazy k doložení jejich tvrzení, účastníci tohoto typu správního řízení však nemají povinnost důkazní v takové podobě, jako je známa u řízení o žádosti. To ovšem neznamená, že jsou úplně zbaveni povinnosti označit důkazy na podporu svých tvrzení, je-li to právě v zájmu procesní ekonomie a má-li se dospět ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Tento závěr vyplývá i z konstantní judikatury správních soudů. Žalobce tyto důkazy označil, část z nich i doložil v čitelné, zbytek v nečitelné podobě. Soud připomíná, že na žalobci neleží důkazní břemeno, je však povinen prokázat, co sám tvrdí, má-li správní orgán z jeho tvrzení vycházet. Žalobce se toto prokázat pokusil, důkazy označil, nečitelnost jednoho z nich (propouštěcí zpráva z nemocnice) mohla být napravena postupem správního orgánu, pokud by se tento pokusil kontaktovat nemocnici, v níž měl být žalobce léčen, jak bylo popsáno shora. Skutečnost, že v tomto tak specifickém případě správní orgány ani neuvažovaly o obdobném postupu a ponechaly důkazní břemeno na bedrech žalobce, jim lze přičítat k tíži. Žalobcova matka sice neprojevila ideální součinnost se správními orgány, tyto však také neučinily vše, co k náležitému zjištění skutkového stavu učinit mohly a měly, a to zvlášť v tomto konkrétním případě za takto výjimečných okolností. Správní soud ovšem nesouhlasí s námitkou napadající skutečnost, že se správní orgán nevypořádal s argumenty, zda je závažným důvodem pro nezrušení trvalého pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců v daném případě i výuka rodného jazyka, potažmo dlouhodobý pobyt u prarodičů. Soud jednak shledal, že žalovaná se s příslušnými odvolacími námitkami vypořádala, a to na str. 6 napadeného rozhodnutí. Zde je uvedený odvolací důvod vypořádán v tom smyslu, že pobyt ve Vietnamu není pro žalobce nezbytným pro to, aby se naučil svému mateřskému jazyku. Jak správně usoudila žalovaná, žalobcovi rodiče jsou občany Vietnamské socialistické republiky, ve Vietnamu se narodili, část života tam prožili, jazyk tedy nepochybně ovládají a žalobce se jej může učit od nich, případně při kontaktu se širokou vietnamskou komunitou v ČR. Ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců udává demonstrativní výčet skutečností, které lze považovat za závažné důvody ospravedlňující více než dvanáctiměsíční pobyt cizince mimo území EU. Označuje tak např. těhotenství a narození dítěte, závažné onemocnění, studium nebo odborné školení či pracovní vyslání do zahraničí. Jedná se tedy o okolnosti objektivně znemožňující cestovat či obsahující silný prvek pochopitelnosti a omluvitelnosti. Je-li záměrem matky žalobce, aby se tento naučil svému mateřskému jazyku, když prokazatelně existují jiné schůdné způsoby, jak si tento jazyk osvojit, 12 měsíců přesahující pobyt žalobce ve Vietnamu nelze za daných skutkových okolností považovat za závažný důvod ve smyslu zmíněného ustanovení. Lze si snad představit okolnosti, kdy by případně i dlouhodobý pobyt u prarodičů mohl být považován za závažný důvod ve smyslu předmětného ustanovení, takové okolnosti však nebyly v projednávané věci prokázány. Žalovaná se však s odvolacím důvodem tak, jak jej podal žalobce, vypořádala uspokojivě. K pobytu žalobce ve Vietnamu přesahujícímu 12 měsíců za účelem „sžití se“ s prarodiči či dalšími příbuznými správně uvedla, že kontakt se širší rodinou lze realizovat formou občasných návštěv zemi původu. Soud k tomu dodává, že v současné době lze za použití moderních technologií komunikovat na takto velké vzdálenosti bezkontaktně i při zachování zrakového vjemu (např. skype), fyzický kontakt tedy, ačkoli je v mezilidských vztazích nezastupitelný, není nevyhnutelně nutný a tudíž zahrnutelný do skupiny závažných důvodů ve smyslu zákona. Ani tuto námitku proto soud nepřijal. Pod ony závažné důvody uvedené v § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nelze podřadit jakékoli důvody. S respektem ke znění zákona je nutno je posuzovat co do jejich objektivní povahy a intenzity. Příliš extenzivní přístup při jejich vymezení by vedl k situaci, kdy by pod ně bylo možné podřadit v podstatě jakýkoli důvod založený na silnějším subjektivním hnutí mysli. Takový přístup není s ohledem na účel dané normy, jímž je regulace pobytu cizinců na území ČR, včetně úpravy podmínek vstupu cizince na toto území a jeho vycestování, akceptovatelný. Námitku nepřiměřenosti správního uvážení soud z hlediska zákona o pobytu cizinců odmítl jako nedůvodnou. Při postupu dle § 77 odst. 1 totiž nenastává nutnost posuzovat přiměřenost rozhodnutí na rodinný a soukromý život cizince, přičemž se nejedná o opominutí zákonodárce. Soud k této úvaze vede skutečnost, že při jiných rušeních povolení k trvalému pobytu je tato povinnost zákonodárcem v zákoně výslovně zmíněna (§ 77 odst. 2). Též díky judikatuře správních soudů vztahující se k občasné nepřiměřenosti správních vyhoštění byla některá ustanovení novelizována. Např. v ustanovení § 119a stanovilo povinnost posuzovat dopad rozhodnutí o správním vyhoštění na rodinný a soukromý život cizince. Ohledně postupu dle § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců však k žádné novelizaci nedošlo. Z toho soud dovozuje, že zákonodárce takto deklaroval svůj úmysl. Stanovisko zdejšího soudu potvrdil i Nejvyšší správní soud, když uvedl, že „otázkou přiměřenosti rozhodnutí se zabývala již žalovaná a zejména krajský soud. Jak shodně uvedly, v případě rozhodování o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zákonodárce nedal správnímu orgánu možnost správního uvážení a posouzení situace z hlediska přiměřenosti rozhodnutí“ (rozhodnutí ze dne 26. 11. 2015, čj. 9 Azs 218/2015 – 51). Obdobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozhodnutí čj. 7Azs 338/2016-39 ze dne 9. 3. 2017, když řekl, že tento závěr „je ve shodě s textem a vnitřní systematikou § 77 zákona o pobytu cizinců. Ten v odst. 1 stanoví skupinu důvodů, při jejichž splnění Ministerstvo vnitra zruší platnost povolení k trvalému pobytu bez dalšího. V odst. 2 pak uvádí druhou skupinu důvodů, při jejichž splnění Ministerstvo vnitra zruší platnost povolení k trvalému pobytu za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. Jinak řečeno, to, co odlišuje důvody vyjmenované v odst. 1 od důvodů vyjmenovaných v odst. 2, je právě nezbytnost posuzovat přiměřenost zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. Krajský soud přitom správně upozornil, že v odst. 1 jsou vyjmenovány důvody, při jejichž splnění je zásah do soukromého nebo rodinného života cizince prakticky vyloučen. Zákon tedy explicitně nestanoví, že by se měl v případě postupu podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců posuzovat zásah do soukromého a rodinného života. Ostatně u takto dlouhého pobytu mimo území nelze takový zásah ani legitimně předpokládat. Případ stěžovatelky je toho vhodným příkladem. Její povolení k trvalému pobytu bylo zrušeno proto, že pobývala mimo území ČR nepřetržitě po dobu delší než 6 let. Pokud cizinec pobývá mimo území ČR po takto dlouhou dobu na základě vlastního rozhodnutí či rozhodnutí své rodiny, nelze dost dobře konstatovat, že další pobyt mimo české území, kde již tak dlouho fakticky nežije, bude představovat zásah do soukromého a rodinného života“. V projednávané věci ovšem dosud nebylo prokázáno splnění oněch důvodů, při nichž „je zásah do soukromého nebo rodinného života cizince prakticky vyloučen“, neboť nebyla spolehlivě zjištěna a prokázána neexistence závažných důvodů odůvodňujících více než dvanáctiměsíční nepřetržitý pobyt žalobce ve Vietnamu. Konečně je možno poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 - 30, ve kterém se mj. uvádí: „Skutečnost, že zákonodárce do zákona výslovně nezakotvil nutnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, nepovažuje Nejvyšší správní soud za náhodnou. Nastavení podmínek pro zrušení trvalého pobytu dle daného ustanovení je totiž takové povahy, že nutně nevyžaduje korektiv v podobě zkoumání přiměřenosti dle § 174a zákona o pobytu cizinců. (…) Zcela jistě se mohl zákonodárce rozhodnout do zákona vložit požadavek na zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců do soukromého a rodinného života. K tomuto kroku však u daného ustanovení nepřistoupil. Zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí dle zmíněného ustanovení do soukromého a rodinného není nezbytné ani z hlediska čl. 8 odst. 1 Úmluvy.“ V citovaném rozhodnutí se jednalo o čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“), dle něhož má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života. K tomu Nejvyšší správní soud uvedl, že „samotný § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců má v sobě nastaveny takové podmínky pro svou aplikaci, které brání nepřijatelně tvrdým dopadům na cizince; jde o podmínky, které současně garantují dodržení čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Nejvyšší správní soud může shrnout, že správní orgány nemají při rušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců povinnost prověřit přiměřenost dopadů svého rozhodnutí na základě § 174a daného zákona. Ani čl. 8 odst. 1 Úmluvy nevyžaduje posuzování podmínek pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nad rámec kritérií zmíněných v daném zákonném ustanovení. Správní orgán má však povinnost zkoumat všechny podmínky zmíněné v § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, tj. i existenci či neexistenci závažných důvodů k nepřítomnosti cizince na území členských států Evropské unie, k čemuž musí poskytnout možnost cizinci uvést tvrzení.“ Uvedené rozhodnutí se vztahovalo k situaci, kdy ke zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu došlo u dospělé osoby, přičemž důvodem bylo zjištění, že tato dlouhodobě pobývala ve Vietnamu a do České republiky podnikala jen krátké výlety. Aplikace Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tu nebyla namístě, jak správně zhodnotil Nejvyšší správní soud. Ačkoli Nejvyšší správní soud potvrdil v případech posuzovaných dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců neexistenci povinnosti prověřit přiměřenost dopadů správního rozhodnutí dle § 174a daného zákona, zdejší soud k námitce žalobce a v souladu se svým předchozím rozhodnutím ve věci připomíná, že se správní orgány přesto měly řídit obecnými zásadami vtělenými do § 2 odst. 3 správního řádu, neboť vyloučení posuzování přiměřenosti z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince dle zákona o pobytu cizinců ještě nevylučuje aplikaci obecných zásad správního práva. Podle těchto ustanovení platí, že správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká, a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Soud také přisvědčil námitce vytýkající správnímu orgánu opominutí skutečnosti, že pobyt žalobce u matky je chráněn Úmluvou o právech dítěte. Soud shledal, že v projednávané věci je skutkový stav odlišný od shora citovaného případu hodnoceného Nejvyšším správním soudem, kde se jednalo „o postup samotného cizince, který se rozhodl, že se po dobu přesahující 12 měsíců dobrovolně zřekne osobního kontaktu s osobami na tomto území, a to navíc za situace, kdy mu musí být známy podmínky udržení platnosti povolení k trvalému pobytu vyplývající z daného zákonného ustanovení“. Žalobcem je v posuzované věci nezletilé dítě, jehož matka dlouhodobě pobývá na území ČR a odkazovaným dokumentem Úmluva o právech dítěte, tj. odlišný právní předpis. Dle čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.) státy, „které jsou smluvní stranou úmluvy, zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Takové určení může být nezbytným v některém konkrétním případě, například, jde-li o zneužívání nebo zanedbávání dítěte rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu dítěte“. Nelze si představit, že by zrušení trvalého pobytu žalobce a jeho následné odloučení od matky, která s takovým postupem nesouhlasí, mohlo v být v žalobcově zájmu. Ani žádný správní orgán neurčil, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Žalobce v České republice žije spolu s matkou (pobývá zde též jeho otec), úspěšně prospívá na základní škole, kterou navštěvuje a není zde žádný důvod vystavovat jej riziku deportace. Od okamžiku žalobcova návratu z pobytu ve Vietnamu již uběhly téměř 4 roky, ze správního spisu neplyne nic jiného, než že žalobce od uvedeného okamžiku pobývá nepřetržitě v ČR. Skutečnost, že žalobce někdy v minulosti pobýval u prarodičů ve Vietnamu, ještě nezakládá očekávání, že tomu tak může být i nadále, a to s ohledem na oprávněné potřeby žalobce i možnosti jeho prarodičů. Nelze se ani domnívat, že žalobcova matka si jeho dobrovolným dlouhodobým ponecháním u prarodičům sama zvolila úpravu soužití s dítětem, a to zvláště za situace, kdy nebyly jednoznačně zjištěny skutkové okolnosti vztahující se k důvodům žalobcova 12 měsíců překračujícímu pobytu Vietnamu, jak bylo vytčeno shora. Prvostupňový správní orgán se ve svém rozhodnutí navíc vymezil vůči čl. 10 Úmluvy o právech dítě, který se však dotýká dětí, jejichž rodiče žijí v různých státech. To ovšem není případ žalobce, jehož rodiče žijí v ČR. Správní orgán měl posuzovat soulad rozhodnutí s čl. 9 této Úmluvy. K tomu soud dodává, že bude-li správním orgánem aplikace Úmluvy o právech dítěte na danou věc shledána oprávněnou a napadené rozhodnutí následkem toho zrušeno, nebude již ve věci nutné zpracovávat znalecký posudek, o němž bylo pojednáno shora, neboť takový krok by se jevil nadbytečným. Soud shora ozřejmil své pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu a provedeném dokazování, vyjádřil se též k závazkům stanoveným Úmluvou o právech dítěte. Připomíná se, že toto rozhodnutí se vztahuje k této věci úzce vymezené zcela specifickým skutkovým stavem, kde panují nejasnosti ohledně provedeného dokazování i existence či délky trvání závažných důvodů pro pobyt žalobce delší dvanácti měsíců mimo země EU. Žalobcem je sedmileté dítě navštěvující zde základní školu, jehož oba rodiče pobývají v ČR a jemuž by výkonem rozhodnutí hrozilo odtržení od matky. S ohledem na uvedené zrušil krajský soud napadené rozhodnutí, včetně rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná, která neměla v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta. Na soudní poplatky žalobce vynaložil částku 4000 Kč (3000 Kč za žalobu a 1000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě). K nákladům řízení žalobce dále náleží odměna advokáta za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1428 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 12.228 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení