50 A 3/2018 - 64

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci Žalobce: Mgr. L. J. bytem O. čp. 91, zast. advokátem Mgr. Janem Harcubou sídlem Palackého 1327, Mladá Boleslav proti žalovaný: Vojenská policie adresa pro doručování: Ministerstvo obrany, sekce právní, odbor pro právní zastupování sídlem náměstí Svobody 471/4, Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí ze dne 31. 10. 2017 č. j. 96-25-46/2012-5104, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou dne 12. 1. 2018 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2017 č. j. 96-25-46/2012-5104, jímž bylo změněno prvostupňové rozhodnutí v rozsahu výroků I. a II. o přiznání nároku na odměny za služební pohotovosti nařízené a držené u velitelství vojenské policie Stará Boleslav na pozici čtvrtého operátora operačního střediska a na pozici vyšetřovatele v obdobích od 22. 3. 2009 do dne podání žádosti ve výši 31.644 Kč a dále bylo vyhověno žádosti žalobce o přiznání úroků z prodlení z částek odpovídajících výši odměn za služební pohotovosti nařízené a žalobcem držené na prve uvedených pozicích ode dne 22. 3. 2009 do dne podání žádosti. Odvolání žalobce směřující proti výroku III. prvostupňového rozhodnutí bylo ve výroku napadeného rozhodnutí označené II. zamítnuto a rozhodnutí v rozsahu tohoto výroku bylo potvrzeno. Toto rozhodnutí se vztahovalo k žádosti žalobce o proplacení bojové a mobilizační pohotovosti. Napadenému rozhodnutí je vytýkáno, že rozkazy č. 1/2011 a č. 1/2012 byl žalobce zařazen do bojové a mobilizační pohotovosti a tyto rozkazy byl povinen plnit. V rozkazech se neuvádí, že povinnost by se měla plnit až v době ohrožení státu. Za tuto službu žalobci nebyla poskytnuta žádná odměna a povahou a závazností rozkazu se žalovaný nezabýval. Žalobce byl o zařazení do pohotovosti a dosažitelnosti na telefonu poučován a v té souvislosti odkazuje na poučení prováděné Ing. J. K., prohlášení Mgr. Z. M., výpověď M. B., Ing. P. K., Bc. P.. K obsahu poučení se dále vyjadřovali další příslušníci. Těmito důkazy se žalovaný blíže nezabýval, v důsledku čehož bylo zasaženo do žalobcova práva na spravedlivý proces. Důkazy uvedené žalobcem podporují žalobcovo tvrzení o obsahu poučení o zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti shodně jako prověřování spojení k zabezpečení dosažitelnosti. Celoroční dosažitelnost ve vztahu k bojové a mobilizační připravenosti plyne z jednacího řádu velitelství vojenské policie. Žalovaný neuvádí, z jakých důkazů vyšel, jestliže uzavřel, že prověrky spojení sloužily k prověření správnosti údajů. Proto závěr žalovaného nemá oporu v důkazech založených ve spise. Konkrétním zařazením žalobce do pohotovosti se žalovaný nezabýval. Předpoklad vyjádřený Krajským soudem v Českých Budějovicích a žalovaným o tom, že rozkazy č. 1 z roku 2011 a 2012 nebyla žalobci nařízena pohotovost, nemá oporu v důkazech. Názor, že o zařazení žalobce do pohotovosti musel být vydán další vnitřní rozkaz, není správný a nemá oporu v právní normě. Úsudek o poskytování zvláštního příplatku za slouženou pohotovost nemá oporu ve spise. Žádná školení ani cvičení zaměřená na systematiku bojové pohotovosti nebyla nikdy prováděna. Není důkaz o tom, že žalobce by byl proškolen o předpisech upravujících bojovou a mobilizační pohotovost. Taková pohotovost byla nařizována i u jiných útvarů Armády České republiky. Z hlediska principu legitimního očekávání se uvádí, že žalobce důvěřoval v zákonnou povinnost uposlechnout rozkaz nadřízeného a v této důvěře by neměl být zklamán.

2. Porušení práva na spravedlivý proces je spatřováno v opomenutí žalobcem označených důkazů, což dokládá libovůli žalovaného a podjatost úředně pověřených osob.

3. Podjatost úředních osob je dovozována z nahrávek o výslechu svědků Ing. Ch. a Ing. Š. že správní orgány neměly v úmyslu bojovou pohotovost proplatit od samého počátku. Výslechy svědků nebyly prováděny v souladu se zákonem, Ing. Ch. na otázku vztahující se ke zvedání služebních telefonů odpověděl rozdílně, než bylo zaprotokolováno, výslech Ing. L. Š. nebyl proveden v souladu se zákonem pro nedostatečnou protokolaci. Odmítnutím provést důkaz nahrávkami protokolů bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Svědek Ing. L., který byl vyslýchán třikrát, pokaždé svou výpověď pozměnil. Poukazuje se na výpovědi svědků, například v souvislosti s pohotovostí pro jaderné elektrárny. Další svědci prováděli individuální pohovory v zájmu zpětvzetí žádostí o proplacení náhrad. Celá řada příslušníků žádosti vzala zpět. Takový nátlak byl žalovaným označen za spekulativní a nepodložený. Takový přístup dokládá, že úkony byly prováděny podjatou osobou. Výrok rozhodnutí označený I není správný, protože nezahrnuje odměnu za dobu od 20. 3. 2009 do 27. 3. 2009 a 18. 11. 2011.

4. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Žalobce vychází z názoru, že v zásadě všem tehdejším příslušníkům téhož vojenského útvaru po celé období let 2011 a 2012 neomezeně bez přestávky v době mimo výkon služby byla nařízena bojová a mobilizační pohotovost spojená s povinností dostavit se nejpozději do 360 minut, čímž byl žalobce a další příslušníci omezen ve způsobu trávení volného času. Pro tento názor žalobce argumentuje shodně, jako činil v minulosti v řízení před správními orgány a soudy. Žalobcova argumentace byla zohledněna při projednávání odvolání, přičemž odvolací námitky byly dostatečně projednány. Fungování hotovostního systému bylo prvostupňovým správním orgánem dostatečně popsáno, příslušníci formálně ani materiálně nedrželi bojovou a mobilizační pohotovost chápanou ve smyslu § 30 odst. 2 zákona o vojácích z povolání, protože nebyli ve způsobu trávení svého volného času omezeni. Žalovaný se ve svém rozhodnutí vyjádřil ke všem podstatným okolnostem rozhodným pro posouzení toho, zda žalobce byl či nebyl omezen ve způsobu trávení volného času. Pouhé zařazení příslušníků do útvaru nezakládá legitimní očekávání navozující pocit, že jsou permanentně po celou dobu roku ve služební pohotovosti omezující je v jejich pracovním volnu a osobních aktivitách. Krajský soud v Hradci Králové žalobu tohoto příslušníka ve skutkově totožné věci zamítl. V napadeném rozhodnutí reagováno na odvolací námitky ke správnosti výpočtu odměny se uvádí, že žalobce převzal dne 31. 3. 2015 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kterým byl žalobci nárok na odměnu za služební pohotovost přiznán. Již v okamžik převzetí tohoto rozhodnutí měl žalobce informaci k dispozici, přesto rozhodnutí o tomto nároku nenapadl, vyjádřil pouze nesouhlas s krácením odměny v případě pohotovosti držené v den připadající na státní svátek. Žalovaný postupoval podle § 89 odst. 2 správ. řádu, výpočet přezkoumal se zřetelem k uplatněným odvolacím námitkám. Žalovaný nad rámec odvolacích námitek v novém výpočtu zohlednil vyjma nesprávného krácení odměny ve svátek pouze nerovnoměrně rozvrženou dobu služby žalobce. Poukazuje se na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2016 o okamžiku vhodnosti uplatnit námitky v zájmu předcházení nepřiměřeného a nadbytečného prodlužování řízení. V argumentaci o podjatosti úředních osob pro svůj závěr žalobce neuvádí nic nového. Námitka neuhrazení služební pohotovosti nebyla v odvolacím řízení vznesena. Odměna za služební pohotovost drženou od 18. 11 do 25. 11. 2011 byla navýšena.

5. Žalobce v replice uvedl, že v době před podáním žaloby nemohl rozporovat neproplacení odměny podle vnitřního rozkazu č. 9/2009, protože o tom nevěděl. Vnitřní rozkazy jsou v současné době v držení služebního orgánu a nejsou žalobci přístupné. Formulace žalobních bodů je tak zcela v rukou žalobce. Danou skutečnost žalobce zjistil až v souvislosti s poskytnutou právní pomocí pro vypracování žaloby. K neprovedení důkazů spočívajících ve zvukových nahrávkách se odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze.

6. Žalovaný na repliku žalobce reagoval a uvedl, že žalobci nic nebránilo v tom, aby se s podklady o služebních pohotovostech seznámil, nadto žalobce v řízení vystupoval způsobem vyvolávajícím dojem, že podklady pro uplatnění nároku dobře zná. Odkaz na rozsudek krajského soudu přiléhavý není, protože nejedná se o důkaz klíčový, nadto svědecké výpovědi žalobcem označených svědků byly protokolovány souladně s § 18 správního řádu. Jako správný byl protokol o výpovědi svědka Ch. podepsán též přímo žalobcem samým.

7. Z obsahu správního spisu vyplynuly následující rozhodné skutečnosti.

8. Žalobce byl v průběhu svého působení u Vojenské policie Stará Boleslav na základě vnitřních rozkazů velitele vydávaných vždy na začátku roku pod č. 1 zařazován v rámci hotovostního systému Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav do služebních pohotovostí (od roku 2011 „dosažitelností“), za které mu nebyla poskytována odměna ve smyslu ust. § 19 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost.

9. V roce 2009 byl žalobce zařazen jako 4. operátor Operačního střediska Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav. Podle čl. 2 vnitřního rozkazu velitele byla žalobci nařízena SLUŽEBNÍ POHOTOVOST I. Mimo pracoviště v mimopracovní době s dosažením pohotovosti na pracovišti do 360 minut.

10. V roce 2010 byl žalobce zařazen jako 4. operátor Operačního střediska Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav a jako vyšetřovatel Vojenské policie. Podle čl. 2 vnitřního rozkazu velitele byla žalobci nařízena SLUŽEBNÍ POHOTOVOST I. Mimo pracoviště v mimopracovní době s dosažením pohotovosti na pracovišti do 360 minut.

11. V roce 2011 byl žalobce zařazen jako 4. operátor Operačního střediska Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav a jako vyšetřovatel Vojenské policie. Podle čl. 2 bod III. vnitřního rozkazu velitele byla žalobci nařízena DOSAŽITELNOST s dosažením pohotovosti na pracovišti do 360 minut.

12. V roce 2012 byl žalobce zařazen jako 4. operátor Operačního střediska Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav a jako vyšetřovatel Vojenské policie. Podle čl. 2 bod III. vnitřního rozkazu velitele byla žalobci nařízena DOSAŽITELNOST s dosažením pohotovosti na pracovišti do 360 minut.

13. Vnitřními rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav pro rok 2011 a 2012 byl žalobce podle čl. 2 bod V. zařazen nově do BOJOVÉ A MOBILIZAČNÍ POHOTOVOSTI, a to od prvního dne příslušného kalendářního roku s povinností být připraven dostavit se na stanovený signál na určené místo v časové normě do 360 minut.

14. V rámci měsíčního vnitřního rozkazu pro leden roku 2012 (č. 52/2011) byl žalobce v termínu od 13. 1. do 20. 1. 2012 v hotovostním režimu zařazen jako vyšetřovatel s povinností dostavit se v časovém limitu do 360 minut a dále byl v tomtéž termínu zařazen jako velitel výjezdové skupiny východ s povinností dostavit se v časovém limitu do 120 minut. Od 1. 2. 2012 ke dni podání žádosti (22. 3. 2012) nebyl žalobce v jednotlivých vnitřních měsíčních (týdenních) rozkazech do žádného typu z výše uvedených pohotovostí určen.

15. Bojovou a mobilizační pohotovostí byla Rozkazem ministryně obrany ze dne 26. 3. 2009 označena činnost, kterou Ministerstvo obrany vykonává při vyhlášení stavu ohrožení státu a válečného stavu. K zabezpečení plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti se organizuje příprava vojáků a občanských zaměstnanců. Vojákům a občanským zaměstnancům, kteří se této přípravy účastní, přísluší zvláštní příplatek za práce spojené s přípravou a zajišťováním obrany státu. V rámci přípravy k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti se vojáci a občanští zaměstnanci zařazují do plánu uvádění do bojové připravenosti, který se upřesňuje zpravidla jednou týdně.

16. Z obsahu dodatku k pracovní smlouvě vytvořeného v souvislosti s bojovou a mobilizační pohotovostí vyplývá, že zaměstnanec je v rámci přípravy k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti povinen (a) účastnit se odborné přípravy, nácviků a dalších zaměstnání nezbytných k řádnému plnění zvláštních úkolů, které souvisejí se zařazením do příslušného plánu, (b) plnit úkoly, které z bojové a mobilizační pohotovosti vyplývají, (c) poskytovat nezbytnou součinnost při zařazení do plánu uvádění do bojové připravenosti, např. sdělit telefonický kontakt, místo pobytu, umožnit prověření schopností reagovat na výzvu příslušného vedoucího zaměstnance v souvislosti s plněním úkolů, které vyplývají z bojové a mobilizační pohotovosti, informovat o dočasné neschopnosti plnit zvláštní úkoly z důvodu nemoci, úrazu nebo jiných objektivních důvodů a v případě naléhavé potřeby (d) držet pracovní pohotovost k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti podle požadavku příslušného vedoucího zaměstnance.

17. Nařízením náčelníka Vojenské policie k hotovostnímu systému Vojenské policie č. j. 85-10/2012- 5104 ze dne 31. 1. 2012 byla v čl. IV. výslovně zavedena SLUŽEBNÍ POHOTOVOST bez časové normy, kterým byla nahrazena „pracovní pohotovost“ s časovou normou 360 minut. Časová norma byla příslušníkům stanovena až na základě Zvláštního nařízení náčelníka Generálního štábu nebo Zvláštního nařízení náčelníka Vojenské policie. V návaznosti na toto nařízení byl vydán rozkaz velitele č. 6/2012 ze dne 3. 2. 2012, jehož prostřednictvím došlo k opravě rozkazu velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2012, když byl zrušen čl. 2 bod III. „Dosažitelnost mimo pracovní dobu“, který byl nahrazen „Dosažitelností mimo pracovní dobu bez časové normy“. V rámci takto nahrazené dosažitelnosti byl zaveden pojem „s povinností dostavit se v co nejkratší době do zaměstnání“.

18. Žádostí ze dne 20. 3. 2012 doručené příslušnému útvaru Vojenské policie dne 22. 3. 2012 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí ve věci proplacení služebních pohotovostí vykonaných za nejméně tři roky zpětně od podání této žádosti. V tomto období byla žalobci opakovaně v týdenních intervalech nařízena služební pohotovost s dostavením se na pracoviště do 360 minut, tato pohotovost však žalobci nebyla nikdy proplacena, přestože se dle žalobce jednalo o pohotovost ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání, byť svým obsahem odpovídá pohotovosti s časem 120 minut, která proplácena byla. Tato žádost byla dále doplněna o podání ze dne 22. 6. 2012, jehož prostřednictvím žalobce požádal o proplacení veškerých pohotovostí, do kterých byl nadřízeným orgánem zařazen, s povinností dostavit se do zaměstnání do 360 minut, tedy bojové i mobilizační. Dne 1. 11. 2013 pak žalobce dále požádal o vyplacení úroků z prodlení plynoucích z řádně neproplacených odměn za nařízenou pohotovost.

19. Shora uvedená žádost v jejím doplněném znění byla rozhodnutím prvoinstančního orgánu ze dne 29. 6. 2012 č. j. 60-6/2012-2664 zamítnuta s tím, že se v daném případě nejednalo o služební pohotovost ve smyslu ust. § 30 odst. 2 zákona o vojácích z povolání. Toto rozhodnutí bylo rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 12. 10. 2012 č. j. 96-25-3/2012-5104 potvrzeno. Rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2013 č. j. 45Ad 12/2012-39 byla zamítnuta žaloba žalobce proti rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 12. 10. 2012. Krajský soud se ztotožnil se závěry orgánů vojenské policie, dle nichž není předmětná pohotovost pohotovostí ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání a žalobci tak nenáleží odměna dle ust. § 19 zákona o platu. Omezení, které žalobci z takto nařízené pohotovosti plyne, představují omezení nezbytná pro fungování bezpečnostních a obranných složek státu. Případ dosažitelnosti v určitém časovém limitu patří mezi taková omezení, s nimiž zákon přímou odměnu nespojuje, neboť odměna za takové omezení je zahrnuta již v základním platu. Toto rozhodnutí bylo společně s rozhodnutím odvolacího správního orgánu, na základě kasační stížnosti žalobce, rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2013 č. j. 4Ads 55/2013 – 59 zrušeno a věc byla správnímu orgánu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že předmětná pohotovost s dosažitelností do 360 minut slouží k zajištění připravenosti určitého počtu vojáků pro případ jejich nasazení ve větším počtu, než je potřeba pro zajištění běžného provozu vojáky ve výkonu služby. Tito vojáci jsou armádě k dispozici pro případ, že budou k plnění služebních úkolů povoláni na určité místo na základě pokynů nadřízeného. Taková služba představuje v materiálním smyslu pohotovost dle ust. § 30 zákona o vojácích z povolání. V každém případě jde o určité omezení vojáků v době, kdy nejsou ve výkonu služby. Pokud tedy vnitřní rozkaz hovoří o „dosažitelnosti“, kdy výslovně neodkazuje na ust. § 30 zákona o vojácích z povolání, pak je nezbytné takový rozkaz považovat za nařízení pohotovosti dle tohoto zákonného ustanovení. Zákon o vojácích z povolání neobsahuje právní úpravu „dosažitelnosti“, které by se voják byl povinen podrobit bez nároku na zvláštní odměnu, od vojáků z povolání tudíž nelze požadovat výkon služebních povinností v alternativních formách, které neodpovídají zákonem předvídaným formám plnění služebních povinností. Pokud je tedy reálně nařizována vojákům z povolání pohotovost ve formě tzv. dosažitelnosti, která ve skutečnosti slouží stejnému účelu jako služební pohotovost dle ust. § 30 zákona o vojácích z povolání, jedná se o systémový problém, v důsledku něhož dochází k porušování práv vojáků vyplývajících ze zákona o vojácích z povolání. O služební pohotovost se tedy jedná i v případech, kdy služební orgán v rozkazu nařídí vojáku „dosažitelnost“, popřípadě jinými slovy vojáku pro období mimo dobu služby nařídí omezení, jehož účel je stejný jako v případě služební pohotovosti, tj. zajištění připravenosti vojáka nastoupit k plnění služebních úkolů v časovém limitu do šesti hodin, a to i když v rozkaze není uvedeno konkrétní místo, na němž se voják musí v době služební pohotovosti zdržovat. Byť tedy Nejvyšší správní soud shledal, že omezení vojáka, kterému není stanoveno přesné místo, kam se má v době dosažitelnosti dostavit, není omezením významným, nemůže to vyústit v závěr, že se o pohotovost vůbec nejedná. Takový závěr opomíjí fakt, že i v takovém případě se jedná o režim vojáka v jeho volnu omezující a sloužící objektivně ke stejnému účelu jako pohotovost s konkrétním určením místa pobytu vojáka.

20. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 31. 3. 2015 č. j. 11-64/2014-4215 bylo výrokem I. částečně vyhověno žádosti žalobce ze dne 22. 3. 2012 s tím, že mu byl přiznán nárok na výplatu odměny za služební pohotovost dle ust. § 19 zákona o platu za pracovní pohotovost vykonanou na pozici 4. operátora operačního střediska a na pozici vyšetřovatele operačního střediska u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav v období od 22. 3. 2009 do 1. 2. 2012 v celkové výši 30.640 Kč, výrokem II. nebylo vyhověno žádosti žalobce o vyplacení úroků z prodlení a výrokem III. nebyla ve zbytku žádost žalobce na výplatu odměny za služební pohotovost přiznána.

21. Z obsahu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se podává, že bylo vycházeno z výše zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2013 č. j. 4Ads 55/2013 – 59, kterým bylo kromě rozhodnutí krajského soudu zrušeno též rozhodnutí žalovaného. Prvoinstanční orgán tak v intencích tohoto rozhodnutí přiznal žalobci nárok na výplatu odměny jako 4. operátora operačního střediska a jako vyšetřovatele vojenské policie za nařízenou služební pohotovost mimo pracovní dobu s povinností dostavit se na pracoviště do 360 minut, neboť shledal, že žalobce jakož i ostatní příslušníci určení k výkonu těchto pohotovostí vnitřním rozkazem byli omezováni mimo dobu služby tím, že byli povinni dostavit se na pracoviště ve stanovené časové normě. V případě těchto pohotovostí vykonaných žalobcem za období březen 2009 až leden 2012 byly naplněny materiální znaky služební pohotovosti ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání. Naproti tomu žalobci nebyla přiznána odměna za tzv. bojovou a mobilizační pohotovost, neboť v případě této pohotovosti nebyly uvedené materiální znaky služební pohotovosti naplněny. Žalobce ani ostatní příslušníci nebyli zařazením na seznam pro výkon této služby (č. 1/2012, č. 2/2012) nikterak omezeni, když k jejich faktickému omezení mohlo dojít až na základě nařízení náčelníka Generálního štábu, jímž došlo k vyhlášení válečného stavu nebo stavu ohrožení státu. Až do doby vydání nařízení náčelníka jsou vojáci toliko zařazeni do plánu uvádění do bojové připravenosti a až vydáním tohoto nařízení přecházejí do režimu služební pohotovosti ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání. Stav ohrožení státu ani válečný stav v období 2009 až 2011 na území ČR vyhlášen nebyl a o výkon bojové a mobilizační pohotovosti se tak jednat nemohlo. Časová norma 360 minut, stanovená příslušným vnitřním rozkazem počínala běžet až vyhlášením vyššího stupně bojové a mobilizační pohotovosti, nikoliv uveřejnění vnitřního rozkazu č. 1/2011 a č. 1/2012. Uvedené vyplývá i z výpovědí služebních funkcionářů, kteří byli vyslechnuti v rámci vedeného správního řízení. Smyslem zařazení příslušníků do dosažitelnosti vnitřními rozkazy bylo určení osob pro plnění úkolů v případě vyšší bojové pohotovosti. S ohledem na skutečnost, že se nejedná o pohotovost dle ust. § 30 zákona o vojácích z povolání, nenáleží žalobci odměna dle ust. § 19 zákona o platu, náleží mu pouze zvláštní příplatek stanovený Vnitřním platovým předpisem pro vojáky z povolání. Za období od 1. 2. 2012 pak žalobci nebyla přiznána odměna za služební pohotovost, neboť na základě nařízení náčelníka Generálního štábu č. j. V 528/2011-1160 ve spojení s nařízením náčelníka Vojenské policie č. j. 85-10/2012-5104 došlo k zavedení „Služební pohotovosti bez časové normy“, která nahradila „Pracovní pohotovost s časovou normou do 360 minut“. Obsah těchto nařízení se následně promítl do vnitřních rozkazů velitelství a došlo jím ke zrušení všech dříve určených časových norem, které byly nahrazeny pojmem „povinnost dostavit se v co nejkratší době do zaměstnání“. Smyslem tohoto nařízení bylo předurčit a připravit příslušníky Vojenské policie na plnění stanovených úkolů v rámci hotovostního systému Vojenské policie. Časová norma byla takto uvedeným osobám stanovena až na základě Zvláštního nařízení náčelníka generálního štábu. K aktivaci těchto osob tedy mělo dojít až na základě vydání tohoto zvláštního nařízení. Z výpovědí služebních funkcionářů učiněných v rámci dokazování ve správním řízení vyplývá, že tato práce byla vedena jako práce přesčas, kdy příslušníci byli aktivováni telefonicky s tím, aby se v co nejkratší době dostavili na pracoviště. Pokud ovšem z objektivního důvodu tohoto nástupu nebyli schopni, nedošlo k jejich kázeňskému postihu. Příslušníci byli povinni být dostupní na telefonu, přičemž časová norma k dostavení se do zaměstnání byla konkretizována až na základě jejich telefonického kontaktování, stejně tak nebylo stanoveno ani místo, kde byl voják povinen se po dobu této služby zdržovat. S ohledem na skutečnost, že služební pohotovost bez časové normy zavedená dnem 1. 2. 2012 nepředstavovala pohotovost ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání, nebylo žádosti žalobce o proplacení této služby (vyšetřovatel bez časové normy v období od 27. 7. 2012 do 1. 8. 2012 – vnitřní rozkaz č. 27/2012) služebním orgánem vyhověno. Žalobci rovněž nebyla přiznána odměna za pracovní pohotovost vykonanou v době svátku, a to na základě ust. § 19 odst. 2 zákona o platu. Odměnu za služební pohotovost nelze poskytnout vojákům, kterým odpadla služba podle rozvrhu služeb v důsledku svátku. Dle ust. § 14 odst. 1 zákona o platu se měsíční plat vojákům nekrátí a poskytování odměny za služební pohotovost by znamenalo odměňování vojáka za služební pohotovost a současně poskytování platu za tuto dobu. K žádosti žalobce o přiznání úroků z prodlení z řádně nevyplacených odměn za služební pohotovost bylo služebním orgánem konstatováno, že na úroky z prodlení žalobce nárok nemá. Zákon o vojácích z povolání ani zákon o platu neobsahují úpravu úroků z prodlení, tuto obsahuje pouze občanský zákoník, který s ohledem na veřejnoprávní charakter daného vztahu užít nelze. Úrok z prodlení z opožděně vyplacených odměn za služební pohotovost nepředstavuje pro žalobce skutečnou škodu (majetek žalobce se o něj v důsledku nezákonného rozhodnutí nezmenšil) ani ušlý zisk (žalobce by úrok z prodlení nezískal, pokud by nezákonné rozhodnutí nebylo vydáno). Skutkový stav dané věci byl ve správním řízení zjištěn dostatečně a z tohoto důvodu neměl služební orgán důvod přistoupit k provádění dalších žalobcem navržených důkazů.

22. Rozkazem ministra obrany ze dne 28. 2. 2013 bylo pod čl. 6 (Bojová a mobilizační pohotovost) bod II. zakotveno, že samotné zařazení vojáků a zaměstnanců do plánu uvádění do bojové připravenosti není nařízením služební a pracovní pohotovosti.

23. Proti rozhodnutí prvostupňového služebního orgánu bylo žalobcem dne 18. 4. 2015 podáno odvolání, o kterém bylo žalovaným rozhodnuto prostřednictvím napadeného rozhodnutí ze dne 29. 9. 2015, č. j. 96-25-26/2012-5104. Odvolání žalobce bylo tímto rozhodnutím zamítnuto a napadené rozhodnutí prvoinstančního služebního orgánu potvrzeno. Žalovaný poukázal, že v případě žalobce je nutné rozlišovat mezi služební hotovostí, kterou vykonával v pozici vyšetřovatele či 4. operátora operačního střediska a bojovou a mobilizační pohotovostí, která by byla žalobce fakticky schopna omezit až v okamžiku vyhlášení stavu ohrožení státu či válečného stavu. Pouhým uvedením žalobce v seznamu bojové a mobilizační pohotovosti nedochází k jeho omezení v běžném životě, k tomuto by mohlo dojít až vyhlášením válečného stavu či stavu ohrožením státu. Vyhlášením bojové a mobilizační pohotovosti došlo pouze k předurčení příslušníků k možnému dalšímu plnění stanovených úkolů v rámci bojové a mobilizační pohotovosti, aby byli v případě vyhlášení příslušného stavu připraveni k plnění úkolů. Žalobce navíc odměnu za bojovou a mobilizační pohotovost požaduje celoročně, a to aniž by rozlišoval již proplacenou služební pohotovost v pozici vyšetřovatele či operátora a dobu, kdy čerpal řádnou dovolenou apod. Omezení žalobce nelze spatřovat ani v tom, že byl povinen uvádět aktuální adresu pro jeho možné kontaktování a způsob tohoto vyrozumění. Kontrola adres a spojení s jednotlivými příslušníky byla prováděna vždy před svátky, ale nikoliv jako opatření bojové a mobilizační pohotovosti. K tomuto docházelo pouze za účelem zajištění spojení s ním v případě přechodu z mírového stavu do stavu válečného či do stavu ohrožení státu. Žalobce nebyl tímto opatřením nikterak omezován v běžném životě. Povinnost zvednout telefon a dostavit se v určité časové normě na místo určení měli pouze ti příslušníci, kteří byli určení týdenním vnitřním rozkazem. Ve vztahu k zákazu požívání alkoholických nápojů bylo žalovaným uvedeno, že se jedná o obecný zákaz výkonu služby pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky, která platí pro všechny vojáky z povolání. Z uvedeného tedy vyplývá, že žalobce byl pouze zařazen do plánu uvádění do bojové připravenosti pro případ, kdy by byl vyhlášen stav ohrožení státu či stav válečný. Až vyhlášením tohoto stavu by se žalobce dostal do skutečné pohotovosti. Žalobci tudíž náležel pouze zvláštní příplatek pro příslušníky Vojenské policie, který mu v posuzovaném období byl řádně vyplácen. Pokud žalobce uvádí, že správní orgán zpochybňuje výpověď některých svědků vypovídajících v průběhu správního řízení, pak k tomuto žalovaný uvedl, že řada z těchto příslušníků je žadatelem o proplacení odměny za služební pohotovost stejně jako žalobce, přičemž jednotliví žadatelé jsou ve vzájemném kontaktu a průběžně si sdělují své argumenty. Ve vztahu k žalobcem uplatněným nárokům na příslušnou odměnu za období po 1. 2. 2012 bylo žalovaným uvedeno, že žalobce v tomto období až ke dni podání žádosti nebyl do žádné pohotovosti určen. Námitky žalobce vztahující se k tomuto období považuje žalovaný za irelevantní. K žalobcem uplatněnému nároku na úroky z prodlení žalovaný plně odkázal na závěry prvoinstančního orgánu, s nimiž se zcela ztotožnil. Pokud by žalobci požadované úroky vyplaceny byly, jednalo by se o neoprávněné nakládání s veřejnými prostředky. K žalobcem uplatněným procesním námitkám bylo žalovaným konstatováno, že tyto jsou nedůvodné, ve správním řízení byly shromážděny dostatečné důkazy k objektivnímu posouzení případu, další dokazování by vedlo k nehospodárnému prodlužování řízení. Služební funkcionář svůj postup náležitě popsal i zdůvodnil. Ve vztahu k namítanému krácení náhrad ve svátek bylo žalovaným poukázáno na zákon o platu, který odměnu za pracovní pohotovost nestanoví jako příplatek k platu ani jinou jeho součást, nýbrž ji považuje za peněžní vyjádření nároku za připravenost k výkonu práce v období, kdy není vykonávána činnost, za kterou náleží plat. Pokud tedy zákonodárce stanovil, že v období svátku bude náležet plat, i když nebudou plněny pracovní úkoly, pak je zřejmé, že za toto období nenáleží odměna za pohotovost. Poskytnutí platu za toto období je nutné považovat za fikci výkonu práce a žalobci tudíž nenáležela odměna za pracovní pohotovost dle ust. § 19 zákona o platu.

24. Krajský soud rozsudkem ze dne 1. 4. 2016 rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí prvostupňové zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Učinil tak s úvahou, že bojová a mobilizační pohotovost představuje pohotovost ve smyslu § 30 zákona o vojácích z povolání. To dovodil z rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku a rozkazů č. 1/2011 a č. 1/2012 velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav. V návaznosti na týdenní vnitřní rozkaz velitele byl žalobce povinen být na telefonickém spojení, zdržovat se od místa určení v časovém limitu dojezdu, zdržet se požívání alkoholu, byl omezen co do způsobu trávení volného času. Udržovat systém pohotovostí v mírovém stavu je nezbytné v zájmu plynulého plnění úkolu armády spojeného s přechodem do válečného stavu či stavu ohrožení státu.

25. Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 4. 5. 2017 prve označený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud vyložil institut bojové a mobilizační pohotovosti tak, jak byl vymezen v rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku. Takovou pohotovostí se rozumí činnost vykonávaná ministerstvem obrany při vyhlášení stavu ohrožení státu a válečného stavu. K zabezpečení plnění úkolů této pohotovosti se organizuje příprava vojáků a občanských zaměstnanců a za účast na této přípravě je jim poskytován příplatek za práce spojené s touto činností. K plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti se vyčleňují všichni vojáci a občanští zaměstnanci. Zařazují se do plánu uvádění do bojové připravenosti, který z pravidla jednou týdně upřesňuje příslušný vedoucí zaměstnanec. Samotné zařazení vojáků a občanských zaměstnanců do plánu uvádění do bojové připravenosti se nepovažuje za oprávnění k vyhlášení služební nebo pracovní pohotovosti podle § 30 zákona. Před vyhlášením služební pohotovosti určí příslušný zaměstnanec vojákovi místo, kde se bude v době služební pohotovosti zdržovat, způsob vyrozumění a dopravy do místa výkonu práce. Za dobu této pohotovosti náleží odměna podle § 19 a 24 zákona o platu. Bojová a mobilizační pohotovost se uplatňuje při vyhlášení stavu ohrožení státu a stavu válečného. Úkoly takové pohotovosti se vztahují výlučně k zabezpečení vnější bezpečnosti státu při mimořádných stavech vojenské povahy. K plnění těchto úkolů jsou vyčleněni všichni vojáci, kteří se však v době míru připravují a za tím účelem jsou zařazováni do plánu uvádění do bojové připravenosti. To se však nepovažuje za nařízení služební pohotovosti podle § 30 zákona. K jejímu vyhlášení může dojít jen v naléhavých případech, čemuž předchází určení místa pobytu vojáka, způsobu jeho vyrozumění a dopravy do místa výkonu práce. Jen v takových případech lze nařídit služební pohotovost s nárokem na přiznání odměny podle § 19 zákona. To jeví se logické, protože nařizování trvalé či velmi časté služební pohotovosti jednotlivým vojákům by při absenci vojenské hrozby nedávalo žádný smysl. Proto rozkazem ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku nebyla v roce 2011 a 2012 nařízena služební pohotovost. Nestalo se tak ani vnitřními rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 a č. 1/2012. Účelem těchto rozkazů bylo stanovit údaje trvalého charakteru nutných pro chod velitelství. Podle těchto vnitřních rozkazů bylo do bojové a mobilizační pohotovosti výslovně zařazeno 225 příslušníků v jednom roce a 221 příslušníků v dalším roce. Proto by bylo absurdní považovat toto opatření za vyhlášení nepřetržité služební pohotovosti značného množství vojáků po celé uvedené roky, kdy nebyl vyhlášen mimořádný stav vojenské povahy. V těchto rozkazech dále není určeno místo, kde se mají příslušníci vojenské policie zdržovat, způsob jejich vyrozumění a dopravy do místa výkonu práce, přestože takové náležitosti jsou v rozkazu ministryně obrany uvedeny. Proto vnitřní rozkazy č. 1/2011 a č. 1/2012 neznamenají nařízení služební pohotovosti podle § 30 zákona. Jiný postup je nelogický, protože by znamenal plošné vyhlášení stálé služební pohotovosti všech příslušníků. Časová norma se uplatní až při výslovném nařízení služební pohotovosti konkrétním příslušníkům velitelství v souvislosti s plněním úkolů bojové a mobilizační pohotovosti. Taková pohotovost byla vyhlašována až vnitřními rozkazy velitele, zpravidla na období jednoho týdne, kdy byly stanoveny konkrétní úkoly, povinnost dostavit se do místa výkonu práce v určité časové normě. Právě takovým způsobem byly nařizovány služební pohotovosti žalobci a za tyto pohotovosti mu byly přiznány odměny. Vnitřními rozkazy krátkodobé povahy nebyla však žalobci nařízena služební pohotovost k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti, a proto mu pouhým zařazením do tohoto druhu pohotovosti nemohla náležet odměna podle § 19 odst. 2 zákona o platu. Na tom nic nemění ani povinnost příslušníka vojenského útvaru nahlásit aktuální adresu bydliště, způsob vyrozumění v době nepřítomnosti, přičemž konkrétní spojení si volí samostatně a za jeho spolehlivost je plně odpovědný. Žalobci nebyla nařízena služební pohotovost podle § 30, a proto mu nemohla náležet odměna podle § 19 odst. 2 zákona o platu.

26. Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 7. 6. 2017 zrušil rozhodnutí žalovaného o odvolání a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud se řídil prve uvedeným právním názorem Nejvyššího správního soudu dle vnitřních rozkazů velitele Velitelství vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 a č. 1/2012 nebyla žalobci nařízena bojová a mobilizační pohotovost. Proto žalobci nárok na úhradu takové pohotovosti byl zamítnut. Dále se zabýval požadavkem žalobce uhradit odměnu za pohotovost ve svátek, přičemž tento žalobní bod byl shledán neopodstatněným a v projednávané žalobě se výhrady proti rozhodnutí žalovaného o odměně za takovou pohotovost neprojevily. Žaloba byla shledána důvodnou v rozsahu žalobního bodu, v němž žalobce požadoval úhradu úroku z prodlení. Žalobcem namítané vady procesní povahy, porušení práva na spravedlivý proces a podjatost úředních osob soud neshledal. Takto vyjádření právní názor byl pro žalovaného v dalším řízení závazný.

27. Žalovaný projednal žalobcem uplatněné odvolání napadeným rozhodnutím, ve kterém o žalobcem uplatněných nárocích rozhodl dvěma samostatnými výroky. Prvním výrokem bylo změněno prvostupňové rozhodnutí ve výrocích I a II, jimiž byl přiznán nárok na odměnu za služební pohotovost a úroky z prodlení. V odstavci II bylo zamítnuto odvolání proti výroku III prvostupňového rozhodnutí, který se vztahuje k požadované odměně za zařazení žalobce do bojové a mobilizační pohotovosti. Úsudek žalovaného o tom, že žalobci nevznikl nárok na odměnu za bojovou a mobilizační pohotovost se opírá výklad tohoto institutu zaujatý ve věci žalobce Nejvyšším správním soudem při respektování rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 7. 6. 2017 a uzavřel, že podle vnitřních rozkazů č. 1 v létech 2011 a 2012 pouhým uvedením jména žalobce v těchto vnitřních rozkazech bez vyhlášení minimálně stavu ohrožení státu a zvýšené bojové pohotovosti bez dalšího standardně týdenního vnitřního rozkazu v důsledku uvedení jména žalobce v těchto vnitřních rozkazech nebyl mimo službu ve svém osobním volnu nijak omezen. Takto byl posouzen nárok na odměnu za bojovou a mobilizační pohotovost ve všech případech žadatelů z příslušníků útvaru v Mladé Boleslavi. Na tomto zjištění nemůže nic změnit žalobcův návrh na doplnění dokazování, na služebním orgánu, který vede řízení, je vyhodnotit jednotlivé výpovědi a zvážit potřebu provedení výsledů určitých osob, přičemž není vázán návrhy účastníků. Byl shromážděn dostatek podkladů pro objektivní posouzení věci. Další důkazní návrhy jsou hodnoceny jako nadbytečné, od osob, jejichž svědecké výpovědi jsou navrhovány, lze jen stěží očekávat jinou výpověď, než takovou potvrzující verzi žalobce. Provedení takových důkazů není významné, protože by nevedlo ke zjištění jakýchkoli nových skutečností. Zařazení žalobce do pohotovosti nemá za následek jakékoli omezení příslušníka v jeho volném čase.

28. Žalovaný se dále zabýval požadavkem úhrady služební pohotovosti připadající na státní svátek, přičemž žalobce v takové svátky sloužil pohotovost dva dny a dále v některých obdobích shledal pochybení spočívající v nezohlednění nerovnoměrně rozvržené doby služby žalobce. V důsledku toho původně vypočtený nárok v částce 30.640 Kč byl zvýšen na 31.644 Kč. Výpočet nově stanovené odměny je konkretizován v odůvodnění, přičemž rok 2009 obsahuje dvě položky, které byly upraveny, a to položku vztahující se k měsíci červnu, kdy rozdíl činil 12 Kč a červenci, kdy tento rozdíl představuje 222 Kč. Poslední položka se vztahuje k měsíci listopadu 2011, kdy rozdíl ve prospěch žalobce ve výši 125 Kč se vztahuje k týdnu od 18. 11. do 25. 11. 2011. Celkově doplacená částka za celé tříleté období představuje 618 Kč. Za neuhrazené odměny byl žalobci přiznán úrok z prodlení. Postup služebního orgánu při neakceptování návrhu na doplnění dokazování odpovídá obecné zásadě vyžadující zjištění stavu věci, o němž nejsou pochybnosti. Veškeré podklady byly zohledněny a zhodnoceny. O žádosti nerozhodovaly vyloučené úřední osoby a nátlak na žalobce prokázán nebyl.

29. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

30. Předmětem řízení bylo učiněno rozhodnutí o žádosti žalobce o úhradu odměny za služební pohotovost. O žádosti bylo rozhodnuto třemi samostatnými výroky, kdy první dva vztahující se k úhradě služební pohotovosti a úhradě úroků byly v odvolacím řízení změněny, třetím samostatným výrokem pak byla vypořádána žádost žalobce o úhradu odměny za zařazení žalobce do bojové a mobilizační pohotovosti. Právě posledně uvedeného výroku se především dotýkají uplatněné žalobní body.

31. V nyní projednávané věci se krajský soud předně musí zabývat tím, zda se v případě tzv. bojové a mobilizační pohotovosti jedná o pohotovost ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání.

32. Soud považuje za nesporné, že žalobce byl zařazen do plánu uvádění do bojové připravenosti ve smyslu Rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 ze dne 26. 3. 2009 a jednotlivými vnitřními rozkazy velitele Vojenské policie (č. 1/2011 a č. 1/2012) mu byla ukládána povinnost v době mimo výkon služby zajistit dosažitelnost tak, aby byl ve stálém telefonickém spojení a aby byl schopen se dostavit na pracoviště do 360 minut od vyhlášení signálu. Telefonické spojení se žalobcem pak bylo nadřízenými služebními orgány nepravidelně kontrolováno, a to například v období před státními svátky, jak vyplývá z obsahu správního spisu. Nesporné je rovněž to, že k výkonu bojové a mobilizační pohotovosti byli vyčleněni všichni vojáci, jejich příprava byla organizována v pracovní době a vojákům účastnícím se přípravy příslušel zvláštní příplatek za práce spojené s přípravou a zajišťováním obrany státu. Otázkou však i nadále zůstává, zda lze nařízenou dosažitelnost, v jejímž rámci byl žalobce spolu s ostatními příslušníky povinen dostavit se na stanovené místo v časovém limitu 360 minut, považovat za služební pohotovost ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání.

33. Podle ust. § 30 odst. 1, 2 zákona o vojácích z povolání, vyžaduje-li to zájem služby, může nadřízený nařídit vojákovi služební pohotovost. Služební pohotovostí se rozumí přítomnost vojáků ve vojenských objektech nebo na jiných místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu služby. Ustanovení § 19 odst. 2 zákona o platu uvádí, že za hodinu pracovní pohotovosti mimo pracoviště mimo pracovní dobu přísluší zaměstnanci odměna ve výši 15%, a jde-li o den pracovního klidu, ve výši 25% poměrné části pracovního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, připadající na jednu hodinu práce bez práce přesčas v měsíci, na který připadla pracovní pohotovost.

34. Žalovaný při svém rozhodování plně respektoval výklad institutu bojové a mobilizační pohotovosti přijatý rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017 č. j. 4 As 84/2015- 96, jímž se při svém rozhodování řídil nadepsaný soud v rozsudku ze dne 7. 6. 2017 č. j. 10 A 212/2015-133. Takto vyjádřeným právním názorem krajského soudu byl žalovaný ve svém rozhodování vázán. Na tomto výkladu institutu mobilní a bojové pohotovosti není co měnit ani v nyní projednávané věci.

35. Pro posouzení uplatněných žalobních bodů je rozhodný právní názor Nejvyššího správního soudu, podle kterého na základě vnitřních rozkazů velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav ve spojení s rozkazem ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku nebyla žalobci nařízena služební pohotovost podle § 30 zákona o vojácích v povolání v souvislosti se zařazením žalobce do bojové a mobilizační pohotovosti, ani mu těmito rozkazy nebyla v mimopracovní době uložena omezení srovnatelná se služební pohotovostí. Proto žalobce nemá nárok na odměnu podle § 19 odst. 2 zákona o platu. Takto vyjádřeným právním názorem je krajský soud podle § 110 odst. 4 s.ř.s. vázán.

36. Při posuzování uplatněného nároku je zapotřebí vycházet z úpravy institutu bojové a mobilizační pohotovosti ve smyslu rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku. Z tohoto rozkazu vyplývá, že bojová a mobilizační pohotovost se uplatňuje při vyhlášení stavu ohrožení státu a stavu válečného. V projednávaném období takový stav vyhlášen nebyl. Úkoly bojové a mobilizační pohotovosti se vztahují k zabezpečení vnější bezpečnosti státu při mimořádných stavech vojenské povahy, pro plnění těchto úkolů se vyčleňují všichni vojáci, pro účely plnění takových úkolů se připravují tím, že jsou zařazováni do plánu uvádění do bojové připravenosti. Takové zařazení však není nařízením služební pohotovosti podle § 30 zákona. Pohotovost ve smyslu prve uvedené normy by vyžadovala předem určit místo pracoviště vojáka, způsob jeho vyrozumění a dopravy do místa výkonu práce. Rozkazem ministryně obrany služební pohotovost nařízená nebyla.

37. Nestalo se tak ani vnitřními rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 a č. 1/2012, protože ty navazovaly na rozkaz ministryně obrany, podle kterého se k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti vyčleňují všichni vojáci. Zařazením do služební pohotovosti nebylo určeno místo, kde se příslušníci mají zdržovat, ani způsob jejich vyrozumění a dopravy do místa výkonu práce. Vnitřní rozkazy obsahovaly obecná a organizační pravidla dlouhodobé povahy, platná po celé kalendářní roky, a proto jimi nedošlo k vyhlášení stálé služební pohotovosti podle § 30 zákona. Těmito rozkazy byl vymezen okruh osob, na které se možnost služební pohotovost nařídit vztahuje. Služební pohotovost podle § 30 zákona přichází v úvahu tehdy, je-li nařízena konkrétním příslušníkům v souvislosti s plněním úkolů bojové a mobilizační povahy, kterým byla stanovena povinnost dostavit se do určitého místa výkonu práce a právě v takto konkretizovaných případech se uplatní časová norma 360 minut. Byl-li žalobce vnitřními rozkazy zařazen do služební pohotovosti, pak mu za takovou práci byla odměna přiznána. V těchto případech však nešlo o služební pohotovost k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti, v důsledku čehož odměna podle § 19 odst. 2 zákona o platu nenáležela.

38. Ze spisové dokumentace nevyplývá, že žalobci by byla služební pohotovost k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti nařízena na základě jiného vnitřního řídícího aktu. Žádný takový vnitřní rozkaz vydán nebyl, žalobce sám, vyslechnutí svědkové a další žadatelé o výplatu odměny za služební pohotovost, jejichž účastnické výpovědi jsou ve spise založeny, svůj nárok dovozují od vnitřních rozkazů č. 1/2011 a č. 1/2012, kterými byly plošně zařazeni všichni příslušníci daného útvaru do bojové a mobilizační pohotovosti.

39. Dovozuje-li žalobce, že služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona mu byla nařízena se zřetelem k tomu, že byl povinen hlásit aktuální adresu a způsob vyrozumění v době své nepřítomnosti, pak řádné splnění takové povinnosti neznamená omezení srovnatelné s nařízením služební pohotovosti. Takový požadavek zaměstnavatelů není nikterak neobvyklý v pracovně právních vztazích ani podle zákona o vojácích z povolání. Ani ověřování správnosti takových údajů neznamená omezení příslušníků, které by bylo srovnatelné s nařízením služební pohotovosti. Uvedení údajů o místu pobytu a telefonickém spojení a jejich správnost jsou nezbytné nejen pro účely nařízení bojové a mobilizační pohotovosti, ale též pro účely služebních pohotovostí v souvislosti s plněním jiných úkolů. U žalobce takovými úkoly byl výkon činnosti operátora operačního střediska či vyšetřovatele výjezdové skupiny. Úsudek správních orgánů o tom, že při prověřování aktuálnosti adres a telefonních čísel nešlo o opatření bojové a mobilizační povahy, je proto správný.

40. Jestliže se bojová a mobilizační pohotovost uplatňuje při vyhlášení stavu ohrožení státu a stavu válečného, pak povolání žalobce v mimo pracovní době do zaměstnání v souvislosti s mimořádnými událostmi není služební pohotovostí ve smyslu § 30 zákona. Odměna za tuto práci vykonanou mimo pracovní dobu byla žalobci uhrazena. Zařazení do takové pohotovosti se dělo vnitřním rozkazem. V souvislosti s plněním těchto rozkazů a zařazením podle nich, nešlo o plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti. Vnitřní rozkazy zpravidla rozlišují mezi třemi typy služební pohotovosti, přičemž mělo-li se jednat o služební pohotovost podle § 30 zákona, pak takový typ pohotovosti je ve vnitřním rozkazu označen a vztahoval se např. na pyrotechnickou službu.

41. Ke způsobu poučování příslušníků byli jako svědci vyslechnuti velitelé, kteří proškolení a poučení příslušníků prováděli. Tito svědci se vyjádřili v tom smyslu, že zařazením příslušníků do bojové a mobilní pohotovosti nebyla taková pohotovost plošně nařízena. Jediný svědek K. uvedl, že pro účely nařízení služební pohotovosti podle § 30 zákona nebylo zapotřebí žádného dalšího opatření. Tento důkaz byl zhodnocen správními orgány obou stupňů v souvislosti s ostatními svědeckými výpověďmi osob, které prováděly proškolení a poučování příslušníků a při hodnocení této svědecké výpovědi byl vzat zřetel ke skutečnosti, že i tento svědek požádal o úhradu za celoroční výkon služební pohotovosti shodně jako žalobce. Hodnocení svědeckých výpovědí považuje soud za správné, odpovídající výsledkům dokazování, přičemž má oporu právě ve vnitřních pokynech, které zařazení příslušníků do bojové a mobilizační pohotovosti upravují. O tom, co rozumí se bojovou a mobilizační pohotovostí byli příslušníci proškoleni a vedle svědků M. a B. je tu např. účastnická výpověď Bc. P., který výslovně uvedl, že zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti chápal tak, že placeno není, k jinému názoru došel až poté, co v záležitosti služební pohotovosti rozhodl Nejvyšší správní soud. Z výpovědí svědků, kteří školení prováděli, nevyplývá, že plošným zařazením příslušníků do služební pohotovosti typu bojové a mobilizační pohotovosti automaticky vyplynula povinnost dostavit se do 360 minut na pracoviště. Pro dostavení se na pracoviště bylo zapotřebí dalšího opatření, přičemž nepostačoval pouhý telefonický kontakt, ale podle takového opatření bylo zapotřebí stanovit místo a způsob dopravy příslušníka na takto určené pracoviště.

42. Hodnocení výpovědi svědka B. je souladné s tím, co uvádí se v rozkaze, na který žalobce odkazuje. Je-li bojová a mobilizační pohotovost určená pro stav ohrožení státu a válečný stav, pak lze celkem logicky předpokládat, že všichni příslušníci vojska budou pro takové účely zařazeni do bojové a mobilizační pohotovosti. Nevyvstal-li prve označený stav, pak je proti smyslu této služební pohotovosti být vždy připraven dostavit se do 360 minut na pracoviště.

43. Tvrzení svědka K. o způsobu proškolování vyvrací výpovědi svědků D., C., L., kteří se na proškolení a poučení příslušníků podíleli, ostatně tak, že nejde o služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona, poučení rozuměl též svědek P. Nezbývá než připomenout, že rozkaz ministryně i rozkazy velitele v písemné podobě byly pro žalobce k dispozici a žalobce při proškolení potvrdil, že tyto předpisy zná. Rozpory mezi svědeckými výpověďmi byly zhodnoceny a zjištění, že žalobcem označené výpovědi nelze nahlížet jako věrohodné, je odůvodněno tím, že jde o svědky, kteří rovněž požadují proplacení služební pohotovosti.

44. Výklad rozkazu ministryně obrany zaujatý správními orgány je správný, jak ostatně uvedl Nejvyšší správní soud. K argumentaci úhradou služební pohotovosti, jak se jí žalobce dovolává pod bodem 7 na straně 6 žaloby, poukazuje soud na to, co tvrdí sám žalobce, a sice to, že při úhradě takové služební pohotovosti nebylo vycházeno z rozkazu ministryně obrany č. 7/2009. Je tudíž zřejmé, že tu musel být v souladu s tím, co uvedli velitelé poučující příslušníky, další rozkaz pro zařazení konkrétních příslušníků do služební pohotovosti, kterou bylo možno posléze proplatit. Úsudek žalovaného o možné proplacené pohotovosti je proto souladný s uvedeným rozkazem ministryně obrany a zdůrazňuje se, že v písemnosti, na kterou žalobce odkazuje, se uvádí, že z rozkazu ministryně vycházeno nebylo.

45. Rozkaz ministryně obrany č. 7/2009 není podřazen žádnému stupni utajení a jak vyplývá z výpovědí školitelů, příslušníci byli o dokumentech upravující bojovou a mobilizační pohotovost proškoleni. Nelze proto přisvědčit žalobnímu tvrzení o tom, že žalobce neměl o existenci těchto vnitřních organizačních pokynů povědomost.

46. Tvrzení svědka K. o tom, že všichni příslušníci jsou v nepřetržité pohotovosti, vyvrátily svědecké výpovědi dalších školitelů. Může se jistě stát, že dojde k nařízení pohotovosti pro celý útvar, avšak v projednávané době se tak evidentně nestalo a žalobce ani další žadatelé o vyplacení odměny se nechovali tak, aby byli vždy připraveni dostavit se do 6 hodin na pracoviště. Kdyby tomu tak bylo, pak by se ve svém pracovním volnu, např. o víkendu nemohli nikdy vzdálit do místa vzdálenějšího 6 hodin cesty od pracoviště.

47. Připravenost vojáka ke služební pohotovosti je kompenzována příplatkem v částce 1.300 Kč, který byl žalobci vyplácen. K zařazení do konkrétních služebních pohotovostí docházelo vnitřními rozkazy, ve kterých je žalobce výslovně uveden. Všechny tyto vnitřní rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav jsou ve spise založeny. Nebyl-li žalobce žádným dalším vnitřním rozkazem mimo ty založené ve spise do služební pohotovosti zařazen, pak mu žádná další odměna za zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti, tak jak byli zařazeni všichni příslušníci, nepřísluší.

48. Závěr odvolacího orgánu o tom, že žalobce se nechoval tak, jako kdyby byl zařazením do bojové a mobilizační pohotovosti omezován ve svém volném čase, je zcela správný. Takovým omezením není skutečnost, že tu byl aktualizovaný telefonní seznam a adresa žalobce.

49. Vnitřní předpisy velitele č. 1/2011 a č. 1/2012 mají oporu v rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 a nezbývá než zopakovat, že tím, že všichni vojáci jsou zařazeni do bojové a mobilizační pohotovosti taková služební pohotovost ještě nenastává, není-li tu vnější vojenské ohrožení. Na nereálnost takové pohotovosti v mírové době ostatně odkázal ve svém rozsudku Nejvyšší správní soud.

50. K žalobní argumentaci závazností rozkazů č. 1/2011 a č. 1/2012 soud opakuje, že samotné takové zařazení všech příslušníků daného útvaru do bojové a mobilizační pohotovosti nepostačuje, ale je zapotřebí vydání dalších vnitřních rozkazů. Jestliže se žalovaný vypořádal s významem zařazení všech příslušníků útvaru na základě uvedených vnitřních rozkazů do bojové a mobilizační pohotovosti, tento výklad je konzistentní a souladný s výkladem institutu bojové a mobilizační pohotovosti vyjádřený Nejvyšším správním soudem, nebylo zapotřební zabývat se samostatně tím, jsou-li rozkazy velitele závazné. Pro věc je rozhodný právě význam zařazení všech příslušníků do bojové a mobilizační pohotovosti a nikoli povaha rozkazu velitele. Proto výhrada obsažená v konkrétním žalobním bodu nezpůsobuje vadu rozhodnutí.

51. Poukazuje-li žalobce pod bodem II odst. 2 žaloby na konkrétní svědecké výpovědi vztahující se k poučování příslušníků útvaru, pak nezbývá než zopakovat, že jednotlivé výpovědi byly žalovaným hodnoceny, přičemž v úvahu byly vzaty též výpovědi dalších svědků a tyto svědecké výpovědi byly zhodnoceny. Z důkazů založených ve spisové dokumentaci je patrné, že proškolování příslušníků útvaru se pravidelně opakovalo. Z těchto podkladů je zřejmé, že příslušníci měli možnost s vnitřními rozkazy i dalšími písemnými dokumenty vztahující se k bojové a mobilizační pohotovosti seznámit. Vedle toho, co soud uvedl v předchozí pasáži rozsudku, z výpovědí svědků a žadatelů o vyplacení odměny za služební pohotovost plyne, že příslušníci pravidelně čerpali volno, čerpali dovolenou a nechovali se pak, jako kdyby byli po celý rok permanentně ve služební pohotovosti. K žalobní argumentaci výpovědí Bc. P. soud připomíná zcela jinou část výpovědi tohoto svědka, který výslovně uvedl, že až do doby, kdy poprvé v této věci rozhodl Nejvyšší správní soud, měl za to, že zařazení do konkrétního typu pohotovosti placené není. Pouhý popis možných omezení pro závěr, že příslušníci byli ve stálé služební pohotovosti po celý kalendářní rok, nepostačuje, rozhodné je právě to, že tu nejsou další vnitřní rozkazy, kterými by byli v mírové době do takové pohotovosti zařazeni, kdy nepostačovalo pouhé telefonické vyzvání k nástupu do služby, ale předpokládalo se rovněž uvedení místa výkonu pohotovosti a způsob dopravy na toto místo. Hodnocení opatřených důkazních prostředků hodnotí soud jako souladné se zákonem.

52. Vyjádření osob uvedených v předposledním odstavci na straně 4 žaloby jsou ve spise založena, žalobce, který se s obsahem spisu seznámil, měl tyto výpovědi k dispozici shodně jako správní orgány obou stupňů. Nejsou-li tyto důkazní prostředky v obsáhlých odůvodněních obou instancí výslovně vyjmenovány, ještě to neznamená, že se s nimi projednávající správní orgán neobeznámil a nevzal tyto výpovědi v úvahu. Žalovaný se důkazním řízením zabýval, což je patrné ze strany 21 a 22 napadeného rozhodnutí. Neprovedení žalobcem navržených důkazů žalovaný opřel o základní zásady správního řízení, neprovedení svědeckých výpovědí odůvodnil tím, že jen stěží lze předpokládat, že bude učiněna jiná výpověď než ta, která je již správnímu orgánu známa. Reagováno bylo i na důkazní návrhy uplatněné v odvolacím řízení. Rozsahem provedeného dokazování a hodnocením důkazů nebylo zasaženo do žalobcova práva na spravedlivý proces. Jak již soud uvedl, jsou tu další svědecké výpovědi, které vyvracejí tvrzení svědka K. a pravidelné provádění prověrek spojení na příslušníky ještě neznamená, že poučení příslušníků vyznělo v tom smyslu, že jsou v permanentní pohotovosti po celou dobu kalendářního roku. Z vnitřních rozkazů zpravidla vydávaných na dobu jednoho týdne plyne, že jednotliví příslušníci byli do pohotovostí zařazováni právě zpravidla na dobu jednoho týdne a již jen pro účely takového zařazení do pohotovosti je jistě namístě kontakt na konkrétního příslušníka aktualizovat. Takovou prověrku nelze chápat jako projev nařízené bojové a mobilizační pohotovosti, protože zajišťování kontaktů na zaměstnance je obvyklé i v jiných profesích, které se neřídí vojenskými předpisy, ale zákoníkem práce.

53. Je-li argumentováno jednacím řádem, pak je zapotřebí uvést, že bojová a mobilizační pohotovost přichází v úvahu v době ohrožení státu a nikoli v době mírové. Z citace obsažené v žalobě nelze dovodit, že pro příslušníky vznikly další povinnosti, jejichž smyslem bylo zajistit jejich celoroční dosažitelnost. Jak již soud uvedl, k zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti nepostačuje uvedení místa pobytu a způsob vyrozumění v době nepřítomnosti, ale je zapotřebí dalšího vnitřního rozkazu, protože pro účely bojové a mobilizační pohotovosti je zapotřebí, aby se příslušník dostavil na konkrétní místo a jakým způsobem dopravy se tak stane. Znalost kontaktu je pak zapotřebí i pro účely týdenního případně mimořádného zařazení příslušníka do pohotovosti nařízení vnitřním rozkazem velitele. Samotné oznamování telefonního spojení a možnost takového kontaktu ještě neznamená, že ve smyslu jednacího řádu splnění takové povinnosti znamená, že příslušník je celoročně v bojové a mobilizační pohotovosti.

54. Napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, jestliže se v něm uvádí, že prověrky kontaktů na příslušníky sloužily k ověřování správnosti takových údajů. Takový závěr má oporu ve spisové dokumentaci, protože tou je potvrzováno, že kontakty na příslušníky ověřovány byly, avšak sama tato skutečnost ještě neznamená, že takovým ověřováním byli příslušníci zařazeni do bojové a mobilizační pohotovosti. To vyvracejí dokumenty uvedené v předchozí pasáži rozsudku o tom, za jakých podmínek je bojová a mobilizační pohotovost nařizována. Je-li běžnou praxí zaměstnavatelů mít kontakt na své zaměstnance, pak tím spíše lze informovanost o takových kontaktech předpokládat u vojenských složek. Takové kontakty se pak využívají nejen pro účely bojové a mobilizační pohotovosti, ale také v zájmu zajištění dosažitelnosti toho kterého příslušníka, například při mimořádných událostech, které sám žalobce ve svých podáních založených ve spise vzpomněl. Právě to je ona naléhavá potřeba, kterou žalobce uvádí jako argument v žalobě. V žalobě není dostatečně rozlišováno mezi plněním úkolů souvisejících s dosažitelností v mírové době a úkolů, které vyplývají z předpisů o bojové a mobilizační pohotovosti pro případ ohrožení státu. Úsudek žalovaného o tom, že žalobce nebyl celoročně v bojové a mobilizační pohotovosti ve smyslu vnitřních rozkazů č. 1/2011 a č. 1/2012, má proto oporu ve spisové dokumentaci.

55. O tom, že není dostatečně rozlišováno z hlediska bojové a mobilizační pohotovosti o okolnostech, za kterých lze takovou pohotovost nařídit, svědčí též argumentace v odstavci 5 na straně 6 žaloby. Pád parašutisty je mimořádnou událostí, pro kterou se vyhlašuje zcela logicky pohotovost, avšak i taková pohotovost je pohotovostí v mírové době, kdy příslušník je povolán k plnění služebních povinností z titulu svého funkčního zařazení, nikoli proto, že je zařazen v seznamu příslušníků podle předpisů o bojové a mobilizační pohotovosti. Zařazením do pohotovosti při mimořádné události byl žalobce v mimopracovní době omezen, avšak nedělo se tak pro jeho zařazení v seznamu osob podle předpisů o bojové a mobilizační pohotovosti. Žalobce byl samozřejmě v mimopracovní době ve svém volnu omezen při plnění úkolů spojených s mimořádnou událostí, avšak takto omezen nebyl na svém volnu v jiných dnech, kdy mimořádná událost nenastala, případně nebyl zařazen do týdenního rozvrhu pohotovosti samostatným vnitřním rozkazem velitele.

56. Výklad předpisů o bojové a mobilizační pohotovosti provedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 4. 5. 2017 právě v žalobcově věci. Takto provedeným výkladem tohoto institutu je nadepsaný soud vázán a neshledal žádný důvod od tohoto výkladu se vzhledem k uplatněné žalobní argumentaci odchýlit.

57. Podle předpisů o bojové a mobilizační pohotovosti nebylo možno u velitelství Vojenské policie ve Staré Boleslavi takovou pohotovost nařídit, protože pro takovou možnost nenastaly podmínky. Zjednodušeně řečeno, zařazení příslušníků do bojové a mobilizační pohotovosti představuje soupis osob, které mohou být pro plnění takových úkolů využity. Neznamená to, že jsou již zahrnutím do takového seznamu permanentně po celý rok v bojové a mobilizační pohotovosti v mírové době. Protože žalovaný vypořádal odvolací námitku o tom, zda žalobce byl neustále zařazen v bojové a mobilizační pohotovosti správně, pak okolnost, že nebylo reagováno výslovně na dokument uvedený v bodu 7 na straně 7 žaloby, nepředstavuje vadu napadeného rozhodnutí, která by činila toto rozhodnutí nezákonným.

58. Úsudek správních orgánů, že k nařízení bojové a mobilizační pohotovosti je zapotřebí vydání dalšího vnitřního rozkazu, je správné a má oporu v právě v rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku. Žalovaný postupoval souladně s tím, jak pojem bojová a mobilizační pohotovost vyložil ve svém rozsudku ze dne 4. 5. 2017 Nejvyšší správní soud. Ten uvedl, že k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti se vyčleňují všichni vojáci a občanští zaměstnanci. Ti jsou zařazováni do plánu uvádění do bojové připravenosti stanoveného zpravidla na jeden týden. Samotné zařazení vojáků do plánu uvádění do bojové pohotovosti není považováno za oprávnění k vyhlášení služební nebo pracovní pohotovosti podle § 30 zákona. Jestliže zařazením všech příslušníků a civilních zaměstnanců do bojové a mobilizační pohotovosti ještě žádná pohotovost nařízena není, pak žalovaný neporušil ustanovení § 30 zákona o vojácích z povolání. Nejvyšší správní soud rovněž uvedl, že úkoly bojové a mobilizační pohotovosti se vztahují výlučně k zabezpečení vnější bezpečnosti státu při mimořádných stavech vojenské povahy. Žádný takový stav nenastal.

59. Spisová dokumentace obsahuje vnitřní rozkazy velitele i úkolové listy dokládající způsob nařizování zpravidla týdenních pohotovostí. To však z hlediska uplatňovaného nároku na úhradu odměny za celoroční pohotovost, která je odvozována od zařazení žalobce do seznamu příslušníků vyčleněných pro bojovou a mobilizační pohotovost není významné, protože takové zařazení neznamená nařízení bojové a mobilizační pohotovosti.

60. Z hlediska požadavku žalobce uhradit celoročně příplatek za pohotovost spojenou se zařazením do bojové a mobilizační pohotovosti není rozhodné, zda při poskytování příplatků dochází v případě nároku na příplatek vyšší ke konzumaci příplatku nižšího. Soud poznamenává, že tvrzení žalobce o tom, že takový názor se projevuje v napadeném rozhodnutí, nemá v jeho odůvodnění oporu. Z jednotlivých vnitřních rozkazů vyplývá, že při zařazení žalobce do bojového rozdílení výjezdové skupiny bylo vždy náčelníkovi operačního střediska povoleno proplatit odměny za pohotovost a odpovídající příplatky podle zák. č. 143/1992 Sb.

61. Úsudek prvostupňového orgánu o konzumaci příplatků má pak oporu v článku 27 Rozkazu ministra obrany č. 44/2006 Věstníku. Tento předpis upravuje plat vojáků z povolání a podle tohoto interního předpisu bylo postupováno při úhradě pohotovosti, kterou žalobce vykonal na základě vnitřních opatření velitele útvaru.

62. Poukazuje-li žalobce na to, že nebyl nikdy proškolen, ani se neúčastnil cvičení zaměřeného na systematiku bojové a mobilizační pohotovosti, pak je zapotřebí uvést, že s institutem bojové a mobilizační pohotovosti byli příslušníci útvaru seznámeni v rámci poučení, které se konalo zpravidla jedenkrát ročně. Blíže se k záležitosti seznámení s daným institutem vyjádřil například svědek G. Okolnost, zda k danému útvaru byla uskutečněna služební cesta mající souvislost se školním cvičením pro účely bojové a mobilizační pohotovosti, nemá vzhledem k uplatněnému požadavku uhradit odměnu za zařazení žalobce do takové pohotovosti význam, jestliže taková pohotovost nenastala. Ze spisové dokumentace je pak zjevné, že vnitřní opatření, kterými se bojová a mobilizační pohotovost řídí, nepodléhaly v projednávané věci žádnému utajení a jsou založeny ve spise. Kromě toho ze spisové dokumentace plyne, že nic nebránilo tomu, aby se příslušníci útvaru s předpisy, kterými se výkon služby řídí, obeznámili, jestliže tato opatření byla na velitelství k dispozici.

63. Uvádí-li se v žalobě, že Krajský soud v Brně v konkrétních věcech připustil, že poskytnutí odměny za bojovou a mobilizační pohotovost není vázáno na stav ohrožení státu, pak Nejvyšší správní soud takový názor právě v projednávané věci nesdílel. Názorem Nejvyššího správního soudu je právě v této věci nadepsaný soud vázán. Podmínky pro přiznání odměny za zařazení žalobce do seznamu příslušníků vyčleněných pro bojovou a mobilizační pohotovost splněny nebyly, a proto mu takový příplatek poskytnout nelze. Je-li argumentováno rovným postavením účastníků, pak z úřední činnosti je soudu známo, že shodně je postupováno v dalších případech žádostí uplatněných u téhož velitelství.

64. Z obsahu spisové dokumentace vyplývá, že zařazením do bojové a mobilizační pohotovosti nevyvstala situace navozující u jednotlivých vojáků pocit, že jsou permanentně po dobu celého roku ve služební pohotovosti omezující je v jejich pracovním volnu v osobních aktivitách, to ostatně zcela jednoznačně vyjádřil ve své výpovědi svědek P., který uvedl, že vojákům bylo známo, že zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti placené není a ke změně tohoto názoru došel až poté, co byl vydán rozsudek Nejvyššího správního soudu. Z této výpovědi je zřejmé, že to bylo známo i jiným vojákům a to samo vyvrací, že vojáci legitimně očekávali, že jim zařazení do takové pohotovosti bude zaplaceno. Ostatně v souvislosti s takovým zařazením pobírali měsíční příplatek. V minulosti nebyla proto vytvořena praxe, vyžadující po vojácích zařazených do bojové a mobilizační pohotovosti plošně po celou dobu roku, aby byli bez dalšího opatření připraveni kdykoli plnit úkoly s takovým zařazením související a nebyli v tomto smyslu ve svém volném čase ani omezováni kromě poskytnutí údajů o telefonním kontaktu a adrese. Nenastala proto žádná odchylka od správní praxe tak, jak bylo legitimní očekávání vyloženo Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 21. 7. 209 čj. 6Ads 88/2006-132. K zařazení do služební pohotovosti docházelo na základě vnitřních rozkazů, kdy byl vymezen rozsah osob, na které se rozkaz vztahuje, místo, kde bude taková pohotovost vykonávána. Tyto pohotovosti pak byly placeny. U zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti byl poskytován vojákům příplatek a nikoli plat ve smyslu § 19 odst. 2 zákona o platu. Nevznikla tu proto ustálená jednotná a dlouhodobá praxe, která by u vojáků vyvolala legitimní očekávání, že stále jsou ve služební pohotovosti podle § 30 zákona. Nedošlo k žádné svévolné změně výkladu právních předpisů a vnitřních rozkazů, že v zájmu realizace určení všech vojáků do bojové a mobilizační pohotovosti bylo nezbytné vydat další vnitřní opatření.

65. K tvrzení žalobce o tom, že byl celoročně připraven splnit zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti, soud podotýká, že žalobce nebyl nikterak omezován v možnostech využívat mimopracovní čas podle své úvahy a evidentně tak činil. Nevyvstal stav, kdy se nemohl vzdálit z místa bydliště, případně neodcestovat do vzdálenosti přesahující šestihodinovou možnost dojezdu na pracoviště vyjma předem nařízené zpravidla týdenní pohotovosti.

66. Soud neshledal, že při projednávání žádosti žalobce došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Žalobcem vypočtené výpovědi příslušníků případně jejich prohlášení, jsou ve spise založeny, a pokud tyto osoby nesdílejí názor, že nárok na požadovaný příplatek za bojovou a mobilizační pohotovost tu není, neznamená to, že věc byla projednávána vyloučenými úředními osobami. Názor správního orgánu prvního stupně o tom, že nebylo zapotřebí řízení doplňovat ve smyslu návrhu žalobce, byl aprobován v odvolacím řízení. Názor žalovaného je v napadeném rozhodnutí vyjádřen a soud se se zřetelem k tomu, co bylo předmětem dokazování, s takto vyjádřeným názorem odvolacího orgánu na doplnění řízení ztotožňuje. Pro úsudek o rozsahu dokazování je významné, to co má být těmito důkazy prokázáno a v tomto ohledu byl opatřen dostatek podkladů umožňující objektivně rozhodnout. Nic nebrání tomu, aby v řízení byly využity výslechy svědků případně účastníků nebo listiny založené v paralelně probíhajících řízeních. Nejsou tu žádné skutečnosti osvědčující nezbytnost provést nové výpovědi, protože nelze předpokládat, že doplnění řízení by se zřetelem k tomu, co bylo prve uvedeno, vedlo k novým závěrům. Žalobce měl ke všem důkazům přístup a jeho případný nesouhlas s obsahem výpovědí některých svědků nepostačuje, jestliže svědecké výpovědi byly hodnoceny v kontextu s dalšími opatřenými důkazy.

67. Je-li činěn poukaz na to, z jakých důkazů vycházel prvoinstanční správní orgán a nadepsaný soud, pak soud především uvádí, že řídil se výkladem institutu bojové a mobilizační pohotovosti Nejvyšším správním soudem a dále vycházel z obsahu listinné dokumentace obsahující mimo jiné vnitřní předpisy vztahující se k bojové a mobilizační pohotovosti.

68. Z napadeného rozhodnutí neplyne, že v souvislosti s hodnocením věrohodnosti žalobcem navrhovaných důkazů byly tyto důkazy svévolně vyloučeny. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že důvodem nedoplnění řízení byla skutečnost, že pro rozhodnutí věci byl opatřen dostatek podkladů umožňující projednání žádosti a na správním orgánu je řídit se zásadou ekonomiky a řízení prováděním dalších důkazů nadbytečně neprodlužovat.

69. Je-li v žalobě odkazováno na konkrétní rozsudek městského soudu, pak podle názoru nadepsaného soudu nic nebrání tomu, aby v daném řízení byly využity důkazy z jiných souběžně probíhajících řízení ve stejných záležitostech. Tyto další důkazní prostředky jsou ve spise založeny a byly k dispozici jak správním orgánům obou stupňů, tak též žalobci, který se s obsahem spisu obeznámil. Navíc není předpoklad, že opakovaně provedené důkazy by se obsahově lišily od původního vyjádření.

70. K námitkám obsaženým v posledním odstavci žalobního bodu III nařízení jak zabezpečit svátky a dokument výstavba a plánování neznamená, že žalobce byl zařazen do bojové a mobilizační pohotovosti, jestliže se tak dělo v mírové době. Výpovědi svědků C. a Š. jsou zachyceny v protokolech, z nichž je zjevné, že byly zjišťovány skutečnosti významné pro rozhodnutí věci. Sama okolnost, že žalobce není s obsahem podaných svědeckých výpovědí srozuměn, ještě neznamená, že protokoly sepisovaly vyloučené úřední osoby. Prověřování evidence služebních cest pak není způsobilé prokázat, že žalobce byl po celou dobu roku v permanentní pohotovosti.

71. Žalobce dovozuje, že o jeho žádosti rozhodovaly vyloučené úřední osoby, což dovozuje z názoru, že od samého počátku nebyl zájem odměnu za bojovou a mobilizační pohotovost proplatit. Tento žalobcův názor soud nesdílí. Z obsahu spisové dokumentace je patrné, že správní orgány obou stupňů po dobu celého řízení zastávaly právní názor, že vyčleněním žalobce pro bojovou a mobilizační pohotovost ještě nevznikla žalobci povinnost takovou pohotovost celoročně držet, v důsledku čehož mu nevznikl nárok na odměnu. Tento právní názor byl aprobován Nejvyšším správním soudem jako správný. Jestliže správní orgány pojem bojová a mobilizační pohotovost vyložily správně, činily tak od samého počátku řízení, pak to neznamená, že o nároku rozhodovaly vyloučené úřední osoby.

72. Důkazy, které byly v žalobcově věci shromážděny, byly předmětem hodnocení Nejvyšším správním soudem právě v zájmu výkladu pojmu bojová a mobilizační pohotovost. Pro výklad tohoto pojmu mají především význam příslušné vnitřní rozkazy, k aplikaci těchto předpisů a poučování příslušníků pak byli vyslýcháni svědci, kteří jsou v bodu IV žaloby žalobcem vyjmenování. Z hlediska povinnosti zvedat služební telefony, o čem vypovídal jeden ze svědků, či doslovnost protokolace, tyto výpovědi nic nemění na tom, že institut bojové a mobilizační pohotovosti byl vyložen správně. V zájmu výkladu tohoto mezi účastníky sporného problému nebylo zapotřebí provádět důkaz nahrávkami svědeckých výpovědí, a proto neprovedením takového důkazu nebylo zasaženo do žalobcova práva na spravedlivý proces.

73. Rovněž hodnocení svědecké výpovědi svědka L. není nesprávné. Je-li argumentováno tím, že následně byly hrazeny pohotovosti například pro jaderné elektrárny, pak dělo se tak na základě dalšího vnitřního rozkazu velitele, kterým však konkrétní příslušník nebyl zařazen do bojové a mobilizační pohotovosti ve smyslu rozkazů č. 1 z let 2011 a 2012.

74. Jestliže bojová a mobilizační pohotovost podle prve uvedených předpisů nebyla nařízena a v mírové době ani nařízena být plošně nemohla, není podstatné, zda nadřízení H. a B. s jednotlivými příslušníky projednávali jejich žádosti. To se vztahuje i k náčelníkovi vojenské policie Ing. M. S.. Pro projednávanou věc je rozhodné, že žalobci nárok na úhradu odměny za bojovou a mobilizační pohotovost nevznikl, a proto není rozhodné, zda na příslušníky byl vykonáván žalobcem tvrzený nátlak. Jak již soud uvedl, správní orgány vykládaly pojem bojové a mobilizační pohotovosti od samého počátku správně, pro ten účel provedli celou řadu zcela postačujících důkazů a nebylo zapotřebí řízení doplňovat výslechy plukovníka B. a generála S.

75. Odmítly-li správní orgány nahlédnout žalobci do spisů jiných žadatelů, pak postupovaly zcela souladně se zákonem, protože žalobce účastníkem těchto řízení nebyl. Z důvodů uvedených v žalobním bodu IV. nedošlo k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces.

76. Výrokem III. prvostupňového rozhodnutí bylo rozhodováno o zamítnutí žádosti o úhradu příplatku za bojovou a mobilizační pohotovost. Tento výrok byl v napadeném rozhodnutí potvrzen ve výroku II.

77. Výrokem I. a II. prvostupňového rozhodnutí je pojednáno o úhradě odměny za pohotovost a náhrady úroků. Tyto náhrady byly napadeným rozhodnutím změněny ve prospěch žalobce.

78. Odměna přiznaná v odstavci I. je žalobcem nahlížena jako nesprávná, avšak ani tento žalobcův názor není správný. Jednotlivými vnitřními rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav byl žalobce zařazován do pohotovosti případně jako člen výjezdové skupiny. Podle vnitřního rozkazu byl žalobce takto zařazen v době od 20. 3. do 27. 3. 2009, od 10. 4. do 17. 4., od 26. 6. do 3. 7., od 3. 7. do 10. 7., od 31. 7. do 7. 8., od 7. 8. do 14. 8., od 21. 8. do 28.

8. V každém těchto vnitřních rozkazů bylo náčelníkovi střediska povoleno proplatit odměnu za pracovní pohotovost, tedy již z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je zjevné, že některé z pohotovostí proplaceny byly, některé nikoli. Mezi uhrazenými pohotovostmi vedle v žalobě tvrzeného období jsou dále pohotovosti, do nichž byl žalobce zařazen v době od 24. 7. do 31. 7., od 31. 7. do 7. 8., od 21. 8. do 28.

8. Poznamenává se, že jde o odměny za služební pohotovost jak na místě čtvrtého operátora střediska, tak jako člena výjezdové skupiny. Z výčtu zařazení do pohotovosti podle jednotlivých vnitřních rozkazů a přehledem o neuhrazení pohotovostí v roce 2009 je rozdíl, přičemž jako neuhrazené pohotovosti byly shledány tři případy. Tvrzení žalobce, že pohotovost v měsíci březnu 2009 zůstala neproplacena, nemá oporu ve spise. Prvostupňové rozhodnutí obsahuje výčet řádně neproplacených pohotovostí, žalobce byl s ním doručením tohoto rozhodnutí obeznámen a bylo na něm, aby dostatečně střežil svá práva, tvrdí-li, že jím uvedená služební pohotovost řádně proplacena nebyla, poprvé teprve až v žalobě uplatněné u soudu v roce 2018. Soud poznamenává, že v době od 20. 3. do 27. 3. 2009 nebyl žádný státní svátek (Velikonoce v tom roce byly v dubnu), následující služební pohotovost držená žalobcem v době od 10. 4. do 17. 4. 2009 byla proplacena stejně jako další služební pohotovosti neobsažené ve výčtech správních orgánů obou stupňů.

79. Z odstavce 75 napadeného rozhodnutí je navíc zjevné, že žalovaný se zabýval splatností odměn za služební pohotovost od uplatnění nároku dne 22. 3. 2009, a tudíž i tím nárokem, který se stal splatným v měsíci dubnu. Proplacené pohotovosti se pak v napadeném rozhodnutí neprojevují, což je patrné například u pohotovosti sloužené od 10. 4. do 17. 4. 2009. Tvrzení o neproplacení pohotovosti držené v době od 20. 3. 2009 do 27. 3. 2009 proto oporu v napadeném rozhodnutí ani spisové dokumentaci nemá.

80. To platí i pro další tvrzení o neuhrazení pohotovosti sloužené žalobcem dne 18. 11. 2011. V této době byl žalobce zařazen rozkazem č. 44/2010 do pohotovosti jako vyšetřovatel, za tuto pohotovost trvající do 25. 11. 2011 mu byla přiznána odměna již v prvostupňovém rozhodnutí, v němž se rozlišuje výše poskytnutého příplatku a protože dne 18. 11. byl státní svátek, byla právě se zřetelem k této skutečnosti výše odměny zvýšena z původních 3.540 Kč na 3.730 Kč. Žalobní tvrzení o tom, že žalobci nebyla uhrazena odměna za pohotovost dne 18. 11. 2011 proto není pravdivé.

81. Jestliže žalobci nárok na odměnu za bojovou a mobilizační pohotovost nepřísluší, nemá za nezaplacení odměny za takovou pohotovost nárok na úhradu úroků.

82. Soud neshledal důvod pro změnu již dříve vysloveného právního názoru. Jestliže se žalovaný takto soudem vyjádřeným právním názorem řídil, pak postupoval souladně se zákonem.

83. Soud proto uzavřel, že pro důvody uvedené v žalobě není napadené rozhodnutí vadné.

84. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl.

85. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnosti.

86. Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení