50 A 30/2017 - 55

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobce: AMBOSELI s. r. o. IČ: 276 23 505 sídlem Třebohostická 1244/12, Praha 10 zastoupen advokátem JUDr. Martinem Čížkem sídlem Petýrkova 1959/11, Praha 1 proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kolářská 451/13, Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2017, č. j. 6712/1.30/15-9 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 2. 3. 2017, č. j. 6712/1.30/15-9 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) obdržel dne 20. 3. 2017 žalobu proti rozhodnuté žalovaného ze dne 2. 3. 2017, č. j. 6712/1.30/15-9 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále jen „inspektorát práce“) ze dne 7. 7. 2016, č. j. 250/5.30/15-33 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání proti výroku o odpovědnosti za správní delikt a dále byla snížena výše uložené pokuty z částky 150 000 Kč na 120 000 Kč postupem podle §33a odst. 2 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“), ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

2. Správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že porušil povinnost stanovenou v § 309 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), neboť v období od 1. 9. 2013 do 31. 3. 2014 nezabezpečil, aby mzdové podmínky v rozhodnutí uvedených zaměstnanců, kteří byli dočasně přidělení k práci na linkách KTL a ke galvanickému zinkování k uživateli LAKUM – GALMA a. s., sídlem Ostravská 384, Frýdlant nad Ostravicí, provoz v Humpolci, ul. Pražská 1684 (dále jen „uživatel“), nebyly horší, než jsou nebo by byly podmínky srovnatelného zaměstnance tohoto uživatele.

3. Žalobce předně namítá zásah do svých procesních práv tím, že byla hrubě porušena povinnost vyřizovat věci bez zbytečných průtahů, neboť správní orgány vedly řízení téměř tři roky, a to nikoliv z důvodů na straně žalobce.

4. Žalobce namítá, že inspektorát práce odmítl provést žalobcem navržený výslech svědka M. L. a tuto skutečnost nijak neodůvodnil. Přitom M.L. byl vedoucí provozu uživatele a byl nejlépe obeznámen o mzdových nárocích a podmínkách kmenových a agenturních zaměstnanců. Namítaná skutečnost byla mimo jiné jedním z důvodů pro zrušení původního rozhodnutí inspektorátu práce. Tento inspektorát však ani následně nepřistoupil k provedení navrhovaného důkazu. Žalobce vyjádřil své obavy stran řádně zjištěného skutkového stavu, jestliže nebyl vyslechnut vedoucí zaměstnanec uživatele, M.L.. Inspektorát práce při zjišťování skutkového stavu vyslechl tři bývalé agenturní zaměstnance, přičemž uvedl, že M. L. byl výslechům přítomen a stejně jako při místním šetření byly i zde využity jeho odborné znalosti. Inspektorát však již nespecifikoval, jaké konkrétní informace od M.L. využil a jak je vyhodnotil v rámci svého rozhodování. Žalobce nepovažuje za adekvátní postup inspektorátu, který se spokojil s názorem tří bývalých agenturních zaměstnanců, aniž by vzal v potaz vyjádření vedoucího pracovníka, který mohl odpovědět na otázky, za jakých podmínek uživatel přejímá agenturní zaměstnance do tzv. „kmenu“, jaké nároky musí takový zaměstnanec splňovat a jaké má nároky na případné odměny a prémie. M.L. rozhodoval o přiznání odměn a prémií a o hodnocení zaměstnanců. Porušení mzdových podmínek bylo inspektorátem shledáno právě z důvodu, že tyto mzdové nároky měly být neoprávněně přiznávány pouze kmenovým zaměstnancům uživatele a nikoliv agenturním. Žalobce má za to, že navržený svědek mohl v dané věci vzhledem k vytýkaným skutečnostem poskytnout důležité svědectví.

5. Svým postupem inspektorát práce znemožnil žalobci účastnit se výslechu navrhovaného svědka a klást mu otázky, což dle názoru žalobce odporuje čl. 38 odst. 2 Listiny.

6. Ve vztahu k neprovedení navrhovaného důkazu žalobce dále namítl, že inspektorát práce předem hodnotil svědeckou výpověď, aniž by k ní vůbec přistoupil, neboť v prvostupňovém rozhodnutí uvedl že „p. L. je zaměstnancem uživatele, s nímž správní orgán vede správní řízení rovněž pro podezření z porušení § 309 odst. 5 zákoníku práce, proto by správní orgán musel jeho výpověď hodnotit s přihlédnutím k jeho postavení.“ Podle žalobce inspektorát práce záměrně vyhledával a připouštěl provedení jen takových důkazů, které vedly k postižení žalobce. Tím porušil povinnost zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící i ve prospěch žalobce.

7. Žalobce namítá i postup žalovaného za chybný, když žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobce nespecifikoval, jaké relevantní informace, zakládající pochybnost o odpovědnosti žalobce za spáchaný správní delikt, by navrhovaný svědek poskytl. Žalobce takové skutečnosti specifikoval již ve vyjádření ze dne 5. 3. 2015 a důvody uvedl rovněž v odvolání. Podle žalobce tak nebylo snahou správních orgánů zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ale dovození odpovědnosti žalobce za spáchaný správní delikt. Postup, kdy správní orgány při zjišťování informací ohledně provozu linek, výkonnosti, zručnosti a nasazení zaměstnanců, přisuzování nenárokových složek mzdy, přebírání agenturních zaměstnanců do kmene, apod. vycházejí toliko z výpovědí řadových zaměstnanců, kteří vnímají dané záležitosti ze svého hlediska, a kdy správní orgány odmítly vyslechnout vedoucího zaměstnance uživatele, který zaměstnance řídí, kontroluje jejich výkonnost, rozhoduje o odměnách, vnímá žalobce jako chybný a neodůvodnitelný.

8. Žalobce dále namítá, že předmět, jak byl vymezený v oznámení inspektorátu práce o zahájení správního řízení ze dne 7. 1. 2015, č. j. 250/5.30/15-3, není totožný s předmětem vymezeným v napadeném rozhodnutí. Žalobce má za to, že došlo ke změně předmětu řízení, aniž by byl žalobce s touto změnou seznámen a byla mu dána možnost k vyjádření. Původní předmět řízení, pro který bylo řízení zahájeno, byl spatřován v nižších hodinových mzdách a příplatcích agenturních zaměstnanců, když žalobce svým zaměstnancům poskytoval hodinovou mzdu ve výši 60 Kč, zatímco uživatel srovnatelnému zaměstnanci poskytoval hodinovou mzdu 68 Kč; dále žalobce svým zaměstnancům poskytoval za práci v noci příplatek ve výši 16 Kč/hod a za práci v sobotu a v neděli ve výši 10 % průměrného výdělku, zatímco uživatel svým zaměstnancům poskytoval za noční práci příplatek ve výši 24 Kč/hod a za víkendovou směnu příplatek ve výši 53 Kč/hod. Podle žalobce z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že předmět řízení byl změněn tak, že inspektorát práce vytkl žalobci, že jím poskytované mzdové podmínky neodpovídaly podmínkám srovnatelných zaměstnanců uživatele, neboť uživatel zaměstnancům poskytoval odměny a prémie, jejichž výše v součtu byla až do výše 50 % základní mzdy a další mzdová složka „ostatní ohodnocení“ byla vypočtena vynásobením odpracované doby v hodinách a částky ve výši až 20 % základní mzdy. Správní orgány tedy nemohly akceptovat, že „mzdové podmínky nastupujících pracovníků se nezmění ani po době, kdy lze pracovní schopnosti agenturních zaměstnanců srovnávat s pracovníky uživatele, kterým jsou vedle základní hodinové mzdy přiznávány další složky mezd, které v poměru k celé hrubé mzdě jsou významnou částí mzdy…“ V důsledku toho, že inspektorát práce vymezil skutek i tím, že žalobce neposkytoval nenárokové složky mzdy, došlo k nepřípustnému vybočení z předmětu řízení.

9. Další námitky žalobce směřují do vyhodnocení rozdílů mezi kmenovými zaměstnanci uživatele a agenturními zaměstnanci. Žalobce namítá, že se vytýkaného správního deliktu nedopustil a správní orgány došly k nesprávným závěrům. Závěry správních orgánů navíc nejsou důkazně podloženy, neboť důkazy byly interpretovány záměrně selektivně a k tíži žalobce. Podle žalobce mzdové podmínky poskytnuté agenturním zaměstnancům odpovídaly mzdovým podmínkám, které by obdržel srovnatelný zaměstnanec uživatele s přihlédnutím k délce praxe a zkušenostem, nižší kvalifikaci a zručnosti a tím pádem i k horším pracovním výsledkům. Kmenoví zaměstnanci uživatele nevykonávali ve stejném provozu tutéž práci jako agenturní zaměstnanci, ale měli vyšší odpovědnost. Žalobce dále v žalobě specifikoval, v čem konkrétně spočívají rozdíly mezi kmenovými zaměstnanci uživatele a agenturními zaměstnanci.

10. Žalobce namítá, že závěry z výslechů svědků ve vztahu k rozdílům mezi kmenovými zaměstnanci a agenturními zaměstnanci byly dezinterpretovány tak, jakoby neexistovaly žádné rozdíly mezi kvalitou práce a pracovní činností těchto skupin zaměstnanců. Tři vyslechnutí zaměstnanci netvořili reprezentativní vzorek typického agenturního zaměstnance, neboť všichni tři byli s ohledem na projevenou zručnost a nasazení začlenění mezi kmenové zaměstnance uživatele. Na základě jejich výslechů pak inspektorát práce dospěl k závěru, že toto je běžná realita a po 3 – 5 měsících práce na lince se všichni agenturní zaměstnanci stanou srovnatelnými s kmenovými a tudíž by jim měl vzniknout nárok na shodné mzdové podmínky. Takový závěr však je v rozporu s realitou a nelze jej vyvodit ani z provedených výslechů. Mezi žalobcem a uživatelem existovala dohoda v tom smyslu, že agenturní zaměstnanci byli převedeni mezi kmenové po dosažení dostatečných zkušeností, nicméně takových zaměstnanců, kteří požadovaných kvalit dosáhli, bývalo zpravidla velmi málo (viz vyjádření žalobce ze dne 13. 2. 2015). Takovým zaměstnancům pak mohl vzniknout předpoklad pro udělování odměn, prémií a ostatního ohodnocení.

11. Závěr žalovaného, který spatřuje pochybení žalobce v tom, že poskytuje stejnou odměnu všem svým zaměstnancům, ať už vykonávají práci jeden měsíc, tři měsíce či šest měsíců“ by tak ad absurdum znamenal, že už jen délkou odpracované doby by zaměstnanci vznikl nárok na vyšší mzdové ohodnocení bez ohledu na skutečnou zručnost, nasazení či výkonnost toho kterého zaměstnance. Navíc provedeným dokazováním inspektorát neprokázal, že by jím uvedení zaměstnanci skutečně vykonávali v období od 1. 9. 2013 do 31. 3. 2014 pracovní činnost takovým způsobem, že by jim vznikl nárok na vyšší mzdové ohodnocení oproti jiným agenturním zaměstnancům vykonávajícím stejný druh práce. Pouhé domněnky a úvahy správních orgánů nemohou být dostatečným podkladem pro závěr o pochybení žalobce. Správními orgány měla být aplikována zásada in dubio pro reo, podle které by se správní orgány měly přiklonit k výkladu ve prospěch účastníka, umožňují-li zjištěné skutečnosti rozdílný výklad jak ve prospěch, tak v neprospěch účastníka řízení.

12. Žalobce namítá nelogičnost a rozpornost právních závěrů inspektorátu práce, když je postihován za údajné nepřiznání srovnatelných mzdových podmínek u agenturních zaměstnanců, kteří se teprve octli na hranici srovnatelnosti s pracovními výsledky kmenových zaměstnanců. Názor žalovaného, resp. inspektorátu práce, že měla být žalobcem vytvořena kategorie zaměstnance, který se nachází někde mezi nastoupivším a zapracovaným zaměstnancem, považuje žalobce za absurdní.

13. Žalobce dále namítá stav contradictio in adjecto, když správní orgány žalobci vytýkají, že nenastavil podmínky srovnatelné s uživatelem, přičemž uživatel byl současně postižen za správní delikt na úseku agenturního zaměstnávání podle § 33a odst. 1 zákona o inspekci práce tím, že porušil povinnost stanovenou v § 308 odst. 1 písm f) zákoníku práce a neposkytl informace o pracovních a mzdových podmínkách vlastních zaměstnanců, kteří vykonávali nebo by vykonávali stejnou práci jako dočasně přidělení agenturní zaměstnanci, s přihlédnutím ke kvalifikaci a délce odborné praxe.

14. V kontextu s výše uvedeným žalobce uvedl, že agentura práce je odkázána na informace z oblasti mzdových podmínek, které jí sdělí uživatel a sama nemá možnost je získat ani kontrolovat jejich správnost. V tomto konkrétním případě uživatel nemá žádný formální předpis, upravující poskytování nenárokových složek mzdy a přiděluje je ad hoc. S ohledem na ustanovení § 309 odst. 5 zákoníku práce by tak měl být postihnut výlučně uživatel a nikoliv agentura práce. Správní orgány nadto nedoložily, že by byl rozdíl v mzdových podmínkách žalobcem zjištěn.

15. Žalobce nesouhlasí s institutem tzv. fiktivního zaměstnance, neboť ze strany správních orgánů nebylo specifikováno, jaké mzdové nároky by takový fiktivní zaměstnanec měl mít. Pokud uživatel přiděloval kmenovým zaměstnancům nenárokové složky mzdy ad hoc podle jejich výkonů a pracovního nasazení, pak inspektorát práce neprovedl jediný důkaz stran výše částky, jakou by měl konkrétní přidělený zaměstnanec obdržet za svůj výkon a pracovní nasazení. V tomto ohledu považuje žalobce provedené dokazování za nedostatečné a obtížnost prokázání určitých skutečností nemůže jít k tíži žalobce.

II. Vyjádření žalovaného

16. Žalovaný navrhl projednávanou žalobu zamítnout. Konstatoval, že setrvává na svém rozhodnutí a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť se žalobní námitky překrývají s námitkami uplatněnými v odvolání. Ve vztahu k namítané délce správního řízení žalovaný zrekapituloval průběh správního řízení, s ohledem na množství úkonů nenastaly zbytečné odklady a průtahy.

17. K neprovedení výslechu M.L. žalovaný uvedl, že řádně odůvodnil neprovedení tohoto navrhovaného důkazu. Žalovaný rovněž uvedl, že vyslechnutí svědci nastoupili k uživateli jako agenturní zaměstnanci a později se stali zaměstnanci uživatele. Jejich výslech byl zaměřen na provozní a technickou problematiku, proto byl výslechům přítomen i M.L. a jeho znalosti byly inspektorátem práce využity ke správnému formulování písemného vyhotovení daných svědeckých výpovědí.

18. K údajnému rozšíření předmětu řízení žalovaný uvedl, že řízení bylo zahájeno pro porušení § 309 odst. 5 zákoníku práce, tedy porušení povinnosti zabezpečit srovnatelné podmínky. Upřesnění způsobu spáchání správního deliktu bylo žalobci předestřeno při ústním jednání konaném dne 13. 2. 2015, kdy byl žalobce uvědoměn, že jednotlivými mzdovými podmínkami byly myšleny hodinová mzda, zákonné příplatky a odměny a prémie. Žalovaný neshledal krácení na právech žalobce stran možnosti vyjádřit se k předmětu řízení.

19. Žalovaný dále konstatoval, že povinnost zabezpečit srovnatelné podmínky stíhá jak uživatele, tak i agenturu práce. Ve zbytku námitek pak žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

III. Obsah správních spisů

20. Dne 7. 5. 2014 zahájil inspektorát práce u uživatele kontrolu dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů upravujících pracovněprávní vztahy. Předmětem kontroly bylo dodržování předpisů dle § 3 odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“) a dle § 126 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), se zaměřením mimo jiné na rovné zacházení se zaměstnanci uživatele, uzavírání, změny a skončení pracovního poměru, pracovní dobu, práci přesčas, odměňování a poskytování náhrad a dodržování podmínek při dočasném přidělení zaměstnance k výkonu práce u uživatele. O provedené kontrole byl vyhotoven protokol č. j. 7789/5.50/14/15.2 ze dne 17. 9. 2014, jehož stejnopis byl doručen i žalobci. Dne 2. 10. 2014 podal žalobce proti kontrolnímu zjištění uvedenému v protokolu námitky, které byly zamítnuty. O zamítnutí námitek byl žalobce vyrozuměn dne 29. 10. 2014.

21. Opatřením inspektorátu práce ze dne 3. 10. 2014, č. j. 14261/5.50/14/15.3 bylo žalobci uloženo, aby odstranil nedostatky zjištěné při provedené kontrole a uvedené v protokolu o kontrole.

22. Oznámením o zahájení správního řízení ze dne 7. 1. 2015, č. j. 250/5.30/15-3 zahájil inspektorát práce s žalobcem správní řízení pro podezření ze spáchání správního deliktu na úseku agenturního zaměstnávání podle § 33a odst. 1 zákona o inspekci práce. Správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že v rozporu s § 309 odst. 5 zákoníku práce v období od 1. 9. 2013 do 31. 3. 2014 nezajistil, aby pracovní a mzdové podmínky dočasně přidělených zaměstnanců s pracovním zařazením manipulant nebyly horší, než jsou podmínky srovnatelných zaměstnanců uživatele pracujících na pracovišti uživatele. Žalobce měl svým zaměstnancům poskytovat hodinovou mzdu ve výši 60 Kč, za práci v noci příplatek ve výši 16 Kč/hod a za práci v sobotu a v neděli příplatek ve výši 10 % průměrného výdělku, zatímco uživatel svým srovnatelným zaměstnancům poskytoval hodinovou mzdu ve výši 68 Kč, za noční směnu příplatek ve výši 24 Kč/hod a za víkendovou směnu příplatek ve výši 53 Kč/hod. Žalobce nezapočítával svým zaměstnancům přestávky na jídlo a oddech do pracovní doby, zatímco uživatel ano.

23. Dne 13. 2. 2015 proběhlo ústní jednání, o čemž byl vyhotoven protokol č. j. 250/5.30/15-5. Zástupce žalobce při tomto ústním jednání konstatoval, že mzdové rozdíly jsou odůvodněné. Úvahy ohledně zabezpečení srovnatelných podmínek dočasně přidělených zaměstnanců žalobce rozvedl ve vyjádření ze dne 3. 5. 2015, kde konstatoval, že nevyplácení odměn a prémií nemůže být spatřováno jako pochybení žalobce jakožto agentury práce. Z ústního jednání vyplynulo, že uživatel pro přiznávání odměn a prémií nemá vypracovanou žádnou metodiku nebo vnitřní směrnici a poskytuje je podle svého operativního rozhodování, jakožto nenárokové složky mzdy. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že mu jako agentuře práce nemůže být vytýkáno, že neposkytoval svým agenturním zaměstnancům shodné prémie a bonusy jako uživatel. Co se týče příplatků, ty náležely srovnatelnému zaměstnanci s přihlédnutím ke kvalifikaci a délce odborné praxe a žalobce takové příplatky vyplácel.

24. Ve správním spise jsou dále založeny protokoly o výsleších svědků J.B. a B.K., které se uskutečnily dne 12. 3. 2015, místem jednání byla provozovna uživatele. Na otázku ohledně zaučení vyslýchaných osob jako agenturních zaměstnanců oba odpověděli, že se cítili být zaučeni pro zvládnutí náplně práce po cca 4 měsících. Protože na lince pracuje jen 5 pracovníků, provádí nad všemi dohled přední dělník, který je pouze z řad kmenových zaměstnanců. Svědkyně K. uvedla, že když se stala kmenovým zaměstnancem, byla její náplň práce rozšířena o dohled nad ostatními pracovníky na lince a na vedení administrativy k výrobkům. Svědci rovněž uvedli, že na lince je znát rozdíl mezi novými pracovníky a těmi, kteří jsou znalejší a kvalifikovanější, tito však také mohou být z řad agenturních pracovníků. Agenturní zaměstnanci na lince nemohou pracovat bez dozoru a jejich práci vždy určuje přední dělník. Předního dělníka může zastoupit jen kmenový zaměstnanec uživatele.

25. Z článku IV. odst. 3 smlouvy o spolupráci v oblasti agenturního zaměstnávání uzavřené mezi žalobcem a uživatelem dne 4. 6. 2010 plyne, že výše měsíční odměny žalobce se skládá z pravidelné odměny, která činí 115 Kč/hod za nezaškoleného zaměstnance a 135 Kč/hod za zaškoleného zaměstnance, a dále z mimořádné odměny, jejíž výše má být stanovena dle předchozí vzájemné dohody smluvních stran.

26. Dne 12. 5. 2015 proběhlo místní šetření u uživatele na pracovišti linky kataforéza a linky galvanické zinkování, aby mohl být porovnán skutečný stav s výpověďmi svědků. O místním šetření byl vyhotoven protokol o ohledání č. j. 250/5.30/15-20.

27. Dne 26. 5. 2015 bylo žalobci doručeno oznámení o ukončení dokazování a výzva k seznámení s podklady rozhodnutí. Po schválení žádosti k prodloužení lhůty k nahlédnutí do spisu a k vyjádření zaslal žalobce dne 22. 6. 2015 inspektorátu práce vyjádření, v němž mimo jiné opět uvedl, že se vytýkaného deliktního jednání nedopustil. Agenturní zaměstnanci přidělovaní k uživateli nebyli srovnatelnými zaměstnanci s kmenovými, jelikož měli kratší délku praxe, menší zkušenosti, nižší kvalifikaci, atp. Tyto rozdíly potvrdili i vyslechnutí svědci. Dále žalobce upozornil na fluktuaci agenturních zaměstnanců, když z uživatelem předloženého přehledu vyplynulo, že 76,43 % agenturních zaměstnanců pracuje u uživatele kratší dobu než 6 měsíců a 62,5 % kratší dobu než 3 měsíce. Za celou dobu spolupráce žalobce s uživatelem přešlo mezi kmenové zaměstnance jen 8,5 % z celkového počtu agenturních zaměstnanců. Základní zaučení na lince vyžaduje průměrně 3-5 měsíců a převážná většina agenturních zaměstnanců ukončila pracovní činnost u uživatele ještě před nabytím těchto základních zkušeností. Žalobce tudíž vyslovil přesvědčení, že zaměstnanci žalobce nejsou srovnatelnými zaměstnanci s kmenovými zaměstnanci uživatele.

28. Rozhodnutím inspektorátu práce ze dne 8. 7. 2015, č. j. 250/5.30/15-25 byla žalobci uložena pokuta ve výši 150 000,- Kč za spáchání správního deliktu dle § 33a odst. 1 písm. b) zákona o inspekci práce, kterého se žalobce dopustil tím, že porušil povinnost stanovenou v § 309 odst. 5 zákoníku práce, když v období od 1. 9. 2013 do 30. 4. 2014 nezabezpečil srovnatelné mzdové podmínky dočasně přidělených zaměstnanců: F.P., nar. X, J.V., nar. X, P.L., nar. X, S.R., nar. X, O.R., nar. X, J.U., nar. X, M.U., nar. X, L.K., nar. X, I.Č., nar. X, P.K., nar. X, B.K., nar. X, J.A., nar. X a L.A., nar. X, kterým byla vyplácena mzda 60 Kč/hod, za noční práci příplatek 16 Kč/hod, za soboty a neděle příplatek 10 % průměrného výdělku. Mzdové podmínky uvedených zaměstnanců byly horší než mzdové podmínky srovnatelných zaměstnanců uživatele, kterým uživatel podle svých mzdových pravidel vyplácel hodinovou sazbu 68 Kč (základní mzda), noční příplatek 24 Kč/hod a za víkendovou směnu příplatek 53 Kč/hod, dále uživatel zaměstnancům poskytoval bonusy a prémie, jejichž výše byla v součtu 0 – 50 % základní mzdy. Dále zaměstnanci dostávali „ostatní ohodnocení“ vypočtené vynásobením odpracované doby v hodinách a částky ve výši 20 % základní hodinové mzdy. O těchto nenárokových složkách mzdy rozhodoval vedoucí provozu s přihlédnutím k pracovnímu výkonu zaměstnance. Inspektorát práce rozhodnutí a uloženou pokutu odůvodnil tím, že žalobce měl každý měsíc vyžadovat od uživatele informace, jaké složky mzdy navrhuje agenturním zaměstnancům přiznat nad rámec základní dohodnuté mzdy. Z důvodu, že se každý agenturní zaměstnanec zapracovává postupně a tím i postupně získává znalost a zručnost, měly se návrhy týkat všech agenturních zaměstnanců. Je právem každého zaměstnavatele mít vlastní konstrukci mezd a je pak na rozhodnutí agentury práce, zda svoji konstrukci mezd přizpůsobí konstrukci mezd uživatele nebo rovné mzdové podmínky zajistí jiným způsobem tak, aby byly mzdy zaměstnanců agentury práce dorovnány se mzdami srovnatelného zaměstnance uživatele.

29. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání, v němž argumentoval jednak tím, že inspektorát práce vědomě nepřihlédl ke zjištěným skutečnostem, jež prokazují rozdílné podstavení přidělených zaměstnanců oproti zaměstnancům uživatele, a zdůrazňoval pouze skutečnosti v neprospěch žalobce. Dále žalobce namítal, že se inspektorát práce v předchozích kontrolách nezabýval nenárokovými složkami mzdy, žalobce nebyl informován o rozsahu odměn a prémií jakož i ostatního ohodnocení nad rámec základní mzdy u zaměstnanců uživatele, přičemž sám uživatel uváděl, že u něj neexistuje žádná metodika upravující přiznávání těchto nenárokových složek mezd. Nebyla odůvodněna údajná povinnost žalobce vyžadovat od uživatele každý měsíc informace o nenárokových složkách mezd, přičemž vyjádřil obavu, že by se jednalo o nezákonné jednání, neboť poskytnutí takových informací by představovalo porušení povinností uživatele stanovených zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Žalobce namítl, že chybí důkaz o tom, zda by konkrétnímu zaměstnanci žalobce za konkrétní měsíc náležel nárok na nenárokovou složku mzdy. Žalobce nesouhlasil s postihem za údajné nezabezpečení srovnatelných mzdových podmínek i u zaměstnanců, kteří byli k uživateli přiděleni jen po dobu několika málo měsíců, což měla být téměř polovina postižených zaměstnanců. Žalobce namítl porušení řádného postupu ze strany správního orgánu, když neprovedl navrhovaný výslech M.L. a neprovedení výslechu nezdůvodnil. Rovněž nebyl dodržen předmět řízení co do časového rozmezí.

30. Žalovaný prvostupňové rozhodnutí ze dne 8. 7. 2015 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Přisvědčil žalobní námitce, že inspektorát práce rozhodl nad rámec předmětu řízení, když bylo deliktní jednání rozšířeno i na duben 2014, a také žalobní námitce o neprovedení výslechu navrženého svědka L., včetně absence odůvodnění neprovedení tohoto výslechu. Nad rámec žalovaný konstatoval, že ač měl být proveden výslech L.A., protokol o provedení této svědecké výpovědi není součástí spisu.

31. Dne 18. 1. 2016 bylo žalobci doručeno oznámení o pokračování správního řízení a nařízení ústního jednání, které proběhlo dne 2. 2. 2016. K protokolu z ústního jednání ze dne 2. 2. 2016, č. j. 250/5.30/15-31 je přiložen protokol o výslechu svědka L.A. ze dne 18. 3. 2015, č. j. 999/5.30/15-11, v němž svědek vypověděl, že zaučení agenturního zaměstnance trvá cca 4 měsíce, tito zaměstnanci jsou pomalí a problematičtější, jejich obměna je veliká a v průměru vydrží na pozici kolem 3 měsíců.

32. Dne 7. 7. 2016 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí č. j. 250/5.30/15-33, kterým byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu na úseku agenturního zaměstnávání podle § 33a odst. 1 zákona o inspekci práce, jestliže porušil povinnost stanovenou v § 309 odst. 5 zákoníku práce, když nezabezpečil v období od 1. 9. 2013 do 31. 3. 2014, aby mzdové podmínky v rozhodnutí uvedených zaměstnanců přidělených k uživateli nebyly horší, než jsou nebo by byly podmínky srovnatelného zaměstnance uživatele. Za správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 150 000 Kč. Inspektorát práce rozhodoval o předmětu řízení pro období, které bylo uvedeno v oznámení o zahájení řízení. K neprovedení výslechu navrhovaného svědka M.L. inspektorát uvedl, že tento důkazní návrh nařizovat nebude, neboť měl provedené výslechy a místní šetření za plně dostačující k prokázání věci.

33. V rozsáhlém odvolání, které se ve většině námitek překrývá s podanou žalobou, žalobce opět vytkl neprovedení výslechu M.L., jakožto vedoucího provozu uživatele a osoby obšírně obeznámené s podmínkami pracovní činnosti agenturních i kmenových zaměstnanců. Žalobce považuje postup správního orgánu za neakceptovatelný. Dále žalobce namítl, že inspektorát nesnížil uloženou pokutu, když se o 1/7 snížila doba, po kterou se měl žalobce dopouštět deliktního jednání, což mělo představovat postup v neprospěch žalobce.

34. O odvolání žalobce bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím tak, že rozhodnutí inspektorátu práce bylo potvrzeno a původní výše uložené pokuty byla snížena na 120 000 Kč. Žalovaný se podrobně vyjádřil k námitkám uvedeným v podaném odvolání a konstatoval, že spáchání správního deliktu bylo dostatečně prokázáno. Správní úvaha inspektorátu práce je plně přezkoumatelná a vychází z podkladů a důkazů, které byly hodnoceny jednotlivě i ve vzájemné souvislosti. Žalovaný měl za to, že oblastní inspektorát zjistil všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobce. Žalovaný rovněž konstatoval, že původně vytýkaná pochybení oblastní inspektorát napravil a ostatní části původního rozhodnutí přejal zcela správně do prvostupňového rozhodnutí.

IV. Právní názor soudu

35. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

36. Předně je potřeba uvést, že agenturní zaměstnávání je realizováno prostřednictvím třech právních jednání, neboť se jedná o právní vztah založený mezi třemi subjekty. Těmi jsou agentura práce (žalobce), zaměstnanec a uživatel. Jednotlivá právní jednání pak představuje pracovní smlouva mezi agenturou a zaměstnancem (§ 34 zákoníku práce), dohoda agentury a uživatele o dočasném přidělení zaměstnance (§ 308 zákoníku práce) a písemný pokyn agentury k dočasnému přidělení zaměstnance k uživateli (§ 309 odst. 2 zákoníku práce, k tomu blíže srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2016, č. j. 2 Afs 177/2016 – 14, veškeré rozhodnutí NSS jsou dostupné na www.nssoud.cz). Z těchto právních jednání plynou stranám práva a povinnosti, když mezi jednu ze základních povinností agentury práce a uživatele patří zabezpečit, aby pracovní a mzdové podmínky dočasně přiděleného zaměstnance nebyly horší, než jsou nebo by byly podmínky srovnatelného zaměstnance.

37. První žalobní bod směřující do porušení procesních práv žalobce z důvodu průtahů na straně správních orgánů, shledal krajský soud nedůvodným. Byť jsou správní orgány vázány zásadou vydat rozhodnutí bez zbytečných průtahů, v nyní řešené věci lze mít délku správního řízení za opodstatněnou s ohledem na celkovou složitost a množství jednotlivých důkazů a úkonů prováděných inspektorátem práce. Délka řízení tak nebyla neoprávněně a nedůvodně prodlužována.

38. Krajský soud shledal jako důvodnou námitku neprovedení výslechu navrhovaného svědka M.L.. Předně je potřeba uvést, že původní prvostupňové rozhodnutí bylo žalovaným zrušeno, neboť inspektorát práce nevyslechl navrženého svědka L., ani neodůvodnil svůj procesní postup. Žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne 1. 12. 2015, č. j. 6712/1.30/15-5 shledal důvodnost námitky týkající se neprovedení svědecké výpovědi M.L. Inspektorát práce v rámci pokračování v řízení opět nepřistoupil k provedení navrženého výslechu a v následném prvostupňovém rozhodnutí odůvodnil namítané neprovedení výslechu navrhovaného svědka L. na straně 15 takto: „Správní orgán výslech vedoucího provozu uživatele p. L. neprovedl proto, že výpovědi svědků B., A. a K. pokládá za dostatečné k prokázání odpovědnosti za porušení § 309 odst. 5 zákoníku práce. Svědci byli na pracovních pozicích manipulantů, proto práci na linkách popisovali ze své osobní zkušenosti. Na linkách pracovali v pozicích agenturních zaměstnanců a potom zaměstnanců uživatele. Správní orgán při formulaci výpovědí svědků a při popisu zjištění při místním šetření využil znalostí p. L., aby byly v protokolech použity správné technické pojmy, popis organizace práce a popis technologie. P. L. je zaměstnancem uživatele, s nímž správní orgán vede správní řízení rovněž pro podezření z porušení § 309 odst. 5 zákoníku práce, proto by správní orgán musel jeho výpověď hodnotit s přihlédnutím k jeho postavení.“ 39. Uvedené odůvodnění je však dle krajského soudu nepřezkoumatelné. Otázka dokazování je upravena ve správním řádu, který v § 3 uvádí, že správní orgán má postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu. Správní orgán je tak povinen zjišťovat všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu je v řízení správním orgánem ukládána nějaká povinnost. Podle závěrů Nejvyššího správního soudu vyjádřených v rozsudku ze dne 13. 8. 2008, č. j. 1 Azs 59/2008 – 53 „Aplikace zásady materiální pravdy zakotvené v § 3 správního řádu z roku 2004 (dále jen „správní řád“), podle něhož správní orgán postupuje tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je pochopitelně limitována určením rozsahu, v němž je zjišťování skutkového stavu nezbytné pro rozhodování správního orgánu v konkrétním případě. V tomto omezení se projevuje jiná zásada správního řízení, a to zásada procesní ekonomie. Pro vedení dokazování ve správním řízení to tedy znamená, že žadatel může navrhnout provedení určitých důkazů, správní orgán však takovými návrhy není vázán, provede však vždy důkazy, které jsou potřebné ke zjištění věci, jak ostatně výslovně uvádí ustanovení § 52 správního řádu. Úvahu o tom, který z účastníkem navržených důkazů proveden nebude, musí správní orgán náležitě odůvodnit. Z již zmiňovaných limitů zásady zakotvené v § 3 správního řádu vyplývá, že odmítnutí provést určitý důkaz může přicházet v úvahu za předpokladu, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, nebo že navržený důkaz není způsobilý tvrzenou skutečnost vyvrátit nebo potvrdit, tzn. nedisponuje vypovídací potencí, nebo že provedení důkazu je nadbytečné, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto.“ 40. Krajský soud má za to, že odůvodnění odmítnutí provedení navrhovaného výslechu M.L. nekoresponduje s požadavky uvedenými v citovaném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Žalobce od počátku správního řízení tvrdil, že podstatné skutečnosti ohledně náplně práce agenturních zaměstnanců a srovnání jejich práce s kmenovými zaměstnanci by mohl objasnit právě M.L., vedoucí provozu uživatele. Návrh na výslech tohoto svědka žalobce uvedl v protokole o ústním jednání z 13. 2. 2015, poté ve vyjádření ze dne 5. 3. 2015. Následně pak žalobce uplatnil jako odvolací námitku v odvolání proti původnímu rozhodnutí inspektorátu práce neprovedení navrženého výslechu. Žalobce poukazoval na to, že výslech by mohl objasnit podmínky pracovní činnosti agenturních a kmenových zaměstnanců, neboť právě v rozdílnosti náplně práce u těchto dvou skupin zaměstnanců je jádro sporu. Zaměstnanci přidělovaní žalobcem k výkonu práce u uživatele nebyli zaměstnanci srovnatelnými s tzv. kmenovými zaměstnanci u uživatele. Přidělovaní zaměstnanci žalobce měli nižší kvalifikaci, menší praxi a horší pracovní výsledky, což ve svém důsledku ovlivňuje odměňování těchto agenturních zaměstnanců a potenciální rozdíly v mzdovém ohodnocení agenturních zaměstnanců a kmenových zaměstnanců uživatele.

41. Inspektorát práce v dané záležitosti toliko konstatoval, že při formulaci výpovědi svědků a při popisu skutečností, které byly zjištěny při místním šetření, využil znalostí M.L. Již však konkrétně neuvedl, jaké znalosti využil a do jakého kontextu je zasadil. Krajský soud z protokolů o výslechu svědků zjistil, že M.L. nebyl přítomen u výslechů svědků, stejně tak nebyla jeho přítomnost zjištěna v rámci místního šetření. Není tudíž vůbec zřejmé, o jaké skutečnosti inspektorát práce opřel svoje odůvodnění, neboť jeho závěry v tomto bodě nemají žádnou oporu ve správním spise a jeví se jako nepravdivé.

42. Krajský soud považuje provedené dokazování za nedostatečné. Vyslechnutí svědci mohli podat toliko výpověď stran výše jejich mzdy, přidělování práce a pracovní náplně, potažmo i rozdílů v pracovní náplni agenturních zaměstnanců a kmenových zaměstnanců. Krajský soud však má za to, že zaměstnanci nemohou mít informace o odměňování kmenových a agenturních zaměstnanců, ani o pracovních a mzdových podmínkách potenciálního srovnatelného zaměstnance. Věrohodné a ucelené informace ohledně mzdové politiky je oprávněna podat pouze osoba, která tuto mzdovou politiku utváří nebo se na jejím utváření alespoň podílí. Právě takové svědectví mohl podat navržený svědek M.L. Stejně tak je krajský soud toho názoru, že M.L. mohl podat svědectví a informace ohledně odměňování potenciálního srovnatelného zaměstnance, ve smyslu § 309 odst. 5 zákoníku práce. Z obsahu spisu vyplývá, že srovnatelní zaměstnanci v takové pozici, v jaké se nacházejí agenturní zaměstnanci přidělovaní k uživateli, u uživatele v řadách kmenových zaměstnanců nejsou. Systém začleňování agenturních zaměstnanců do kmene nevyplývá z provedených výslechů a z dokumentů obsažených ve správním spise. Stejně tak není objasněno, zda uživatel přijímá mezi své zaměstnance i pracovníky, kteří nepocházejí od žalobce, ale přijdou „z ulice“. V takovém případě by bylo potřeba doplnit dokazování a objasnit mzdové ohodnocení a pracovní a mzdové podmínky u potenciálního srovnatelného zaměstnance.

43. Cílem správního soudnictví není nahrazovat řízení před správním orgánem, neboť těžiště dokazování má probíhat před správními orgány. Krajský soud učinil závěr, že v nyní projednávané věci nebylo dokazování úplné a správní orgány nezjistily řádně skutkový stav věci, aby bylo možno jednoznačným způsobem konstatovat za prokázané spáchání správního deliktu žalobcem. Žalobce po celou dobu správního řízení navrhoval provedení výslechu svědka M.L. a inspektorát práce tento jasně formulovaný důkazní návrh opomenul provést a nedostatečně své závěry odůvodnil. Byť je primárně věcí posouzení správního orgánu, které důkazy provede a které naopak označí v dané důkazní situaci za nadbytečné, má krajský soud za to, že navrhovaný důkaz výslechem M.L. měl být proveden, neboť mohl přispět k objasnění zásadních otázek ohledně mzdového ohodnocení agenturních a kmenových zaměstnanců, stejně jako k objasnění pracovních a mzdových podmínek potenciálního srovnatelného zaměstnance. Zodpovězení těchto otázek kompetentní osobou pokládá krajský soud za stěžejní pro rozhodnutí ve věci samé.

44. Další žalobní námitka směřuje do vymezení předmětu řízení, když žalobce rozporuje skutečnost, že mělo dojít k podstatnému rozšíření, resp. změně předmětu řízení, aniž by byl žalobce s touto změnou seznámen a byla mu dána možnost se k ní vyjádřit. Řízení bylo zahájeno pro porušení povinnosti zajistit stejné mzdové podmínky agenturních zaměstnanců, jaké plynou i srovnatelnému zaměstnanci uživatele. Povinnost měla být porušena tím, že žalobce svým zaměstnancům vyplácel nižší hodinové mzdy a příplatky. Předmět řízení měl být následně změněn, neboť správní orgány žalobci vytkly tu skutečnost, že mzdové podmínky nastupujících pracovníků se nezmění ani po době, kdy lze pracovní schopnosti agenturních zaměstnanců srovnat s pracovníky uživatele, kterým však vedle základní složky mzdy jsou přiznávány i další složky mezd, tvořící pak významnou část mzdy. V důsledku toho, že je žalobci přičítáno i nepřiznání a neposkytování nenárokové složky mzdy, došlo k podstatnému rozšíření předmětu řízení.

45. Žalobce se měl dopustit správního deliktu na úseku agenturního zaměstnávání podle § 33a odst. 1 zákona o inspekci práce tím, že porušil povinnost stanovenou v § 309 odst. 5 zákoníku práce, neboť v období od 1. 9. 2013 do 31. 3. 2014 nezabezpečil, aby mzdové podmínky v rozhodnutí uvedených dočasně přidělených zaměstnanců k uživateli a pracujících na linkách KTL a galvanické zinkování nebyly horší, než jsou nebo by byly podmínky srovnatelného zaměstnance uživatele. Ustanovení § 309 odst. 5 zákoníku práce vymezuje povinnost agenturního zaměstnavatele tak, že Agentura práce a uživatel jsou povinni zabezpečit, aby pracovní a mzdové podmínky dočasně přiděleného zaměstnance nevyly horší, než jsou nebo by byly podmínky srovnatelného zaměstnance. Žalobci tak správní orgány přičítaly k tíži zejména tu skutečnost, že mzdy agenturních zaměstnanců byly i po určitém zapracování stále výrazně nižší, než mzdy zaměstnanců uživatele, kterým byly kromě základní mzdy a příplatků poskytovány také prémie, odměny a ostatní ohodnocení.

46. Zmíněné prémie, odměny a ostatní ohodnocení tvoří nenárokovou složku mzdy. Nárok na ně tak nevzniká automaticky, ale pouze za splnění určitých podmínek, které jsou koncipovány zaměstnavatelem. Pokud jsou zaměstnancem splněna objektivní kritéria, tedy podmínky, které vymezí a stanoví právě zaměstnavatel, je pak zaměstnavatel povinen zaměstnanci nenárokovou složku mzdy poskytnout. Dá se tak konstatovat, že nenároková složka mzdy má především motivační funkci a má povahu pouze fakultativního plnění, neboť je vyplácena tehdy, kdy o přiznání tohoto nároku určitému zaměstnanci rozhodne zaměstnavatel. Základní rozdíl mezi nárokovou a nenárokovou složkou mzdy tkví v tom, že nárokovou složku mzdy je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady, zatímco na nenárokovou složku mzdy vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání. Zda a v jakém rozsahu o ní zaměstnavatel rozhodnutí učiní, záleží pouze na jeho úvaze. Většinou je rozhodnutí o přiznání nenárokové složky mzdy odvislé od hodnocení dosažených pracovních výsledků. Zpravidla by měla být zachována zásada, že za práci stejné hodnoty bude přislíbena stejná mzda a pro rozdíly v poskytované složce mzdy by měl být dán věcný důvod, za který je možné považovat například i větší pracovní výkonnost konkrétního zaměstnance.

47. Krajský soud je názoru, že i v tomto ohledu je zapotřebí provést výslech oprávněné osoby uživatele (vedoucího M.L.), která rozhoduje o nenárokových složkách mezd a je třeba vyjasnit, za jakých okolností a objektivních kritérií jsou nenárokové složky mzdy zaměstnancům uživatele poskytovány. Rovněž je potřeba výslechem postavit najisto, zda může vzniknout na nenárokovou složku mzdy nárok i dočasně přidělenému zaměstnanci, případně po jaké době výkonu práce u uživatele. K jednoznačnému závěru ohledně poskytování nenárokových složek mzdy je zapotřebí doplnit dokazování.

48. Co se pak týče samotného namítaného rozšíření předmětu řízení, krajský soud nesdílí názor žalobce, že byl předmět řízení rozšířen. Podle § 309 odst. 5 byl žalobce povinen zabezpečit, aby pracovní a mzdové podmínky dočasně přidělených zaměstnanců nebyly horší, než jsou nebo by byly podmínky srovnatelného zaměstnance. Zákoník práce neuvádí definici slovního spojení „pracovní a mzdové podmínky“, nicméně krajský soud je názoru, že je pod toto sousloví potřeba podřadit veškeré podmínky a skutečnosti související s výkonem práce dočasně přiděleného agenturního zaměstnance a jeho ohodnocením za vykonanou práci. Do výčtu by tak měla být zahrnuta pracovní doba, přestávky v práci, pracovní pohotovost, práce přesčas, noční výkon práce, odpočinek, dovolená, dny pracovního klidu a státní svátky, veškeré mzdové podmínky, tedy i odměňování, bonusy, prémie a další nenárokové složky mzdy. Bylo povinností žalobce zajistit, aby všechny tyto uvedené podmínky odpovídaly podmínkám srovnatelných zaměstnanců uživatele. Žalobce nelze zprostit odpovědnosti proto, že údajně nevěděl o mzdových interních předpisech uživatele. Zákon jasně stanoví povinnost zajistit obdobné podmínky pro agenturní zaměstnance, resp. zajistit, aby jejich pracovní a mzdové podmínky nebyly horší, než by byly tyto podmínky u srovnatelného zaměstnance uživatele. Jaký způsob si agentura práce a uživatel ke splnění tohoto požadavku zvolí, je pouze v jejich dispozici, nicméně zákon vyžaduje splnění této povinnosti.

49. Námitku žalobce stran rozšíření předmětu správního řízení krajský soud neshledal důvodnou, neboť podle výše uvedeného je potřeba pod pojem „pracovní a mzdové podmínky“ podřadit mimo nárokovou služku mzdy také nenárokové složky mzdy, které by měly být poskytovány všem zaměstnancům v případě, že jim na nenárokové složky mzdy vznikne nárok. Skutečnost, že správní orgány žalobci vytýkaly i neposkytnutí nenárokové složky mzdy tudíž nelze považovat za rozšíření předmětu řízení. Krajský soud na tomto místě však opakovaně poukazuje na potřebu objasnit podmínky pro poskytování nenárokové složky mzdy výslechem svědka M.L.

50. Žalobce dále namítá, že správní orgány došly k nesprávnému závěru v důsledku toho, že nebyly správně vyhodnoceny rozdíly mezi kmenovými zaměstnanci uživatele a dočasně přidělenými agenturními zaměstnanci. Podle žalobce byly mzdové podmínky poskytnuté agenturním zaměstnancům adekvátní mzdovým podmínkám, které by obdržel srovnatelný kmenový zaměstnanec uživatele s přihlédnutím k délce praxe a zkušenostem, nižší kvalifikaci, zručnosti, atp. Krajský soud ohledně této žalobní námitky opět odkazuje na své shora učiněné závěry stran potřeby provést a doplnit dokazování výslechem M.L. k odměňování a k pracovním a mzdovým podmínkám potenciálního srovnatelného zaměstnance.

51. Krajský soud musí přisvědčit žalobci, že vyhodnocení svědeckých výpovědí skutečně neodpovídá tomu, co svědci vypověděli. Například na straně 11 napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že po přechodu agenturních zaměstnanců do zaměstnání k uživateli se jejich náplň práce nezměnila a tito byli nadále manipulanty, přičemž na pozice vedoucího a zástupce vedoucího směny byli zařazeni později. Přitom z výpovědi svědkyně B.K.(Protokol o výslechu svědka ze dne 12. 3. 2015, č. k. 250/5.30/15-15) se podává, že tato pracovnice přešla k uživateli na pozici předního dělníka, neboť jako agenturní zaměstnanec nabyla zkušenosti. Když se stala kmenovým zaměstnancem, byla její náplň práce rozšířena o povinnosti, které zastává přední dělník, a to dohled nad ostatními pracovníky a vedení administrativy k výrobkům. Všichni tři vyslechnutí svědci shodně uvedli, že se cítili být zaškoleni a dostatečně zruční po zhruba 3 - 5 měsících výkonu práce manipulanta. Správní orgány pak učinily závěr o tom, že zřejmě všichni dočasně přidělení zaměstnanci jsou rovnocenným způsobem, tedy stejně zruční po této době výkonu pracovní pozice manipulanta. Jak však žalobce v podané žalobě uvedl, vyslechnutí zaměstnanci netvořili reprezentativní vzorek běžných agenturních zaměstnanců, neboť všichni byli s ohledem na jejich snahu a zručnost zařazení do kmenu. To však, jak vyplynulo ze spisu, není běžný postup u uživatele, neboť do kmene bývá zařazováno jen kolem 6 – 7 % všech agenturních zaměstnanců a naopak velké procento ukončí pracovní poměr v době 3 – 6 měsíců, tedy ještě předtím, než dojde k jejich dostatečnému zapracování a nabytí zkušeností. Je tedy zřejmé, že agenturní zaměstnanci pracující na stejné pozici stejně dlouhou dobu nemohou být z povahy věci na shodné úrovni co do nabytých zkušeností a zapracovanosti. Okolnosti zařazování agenturních zaměstnanců do tzv. kmene mají být zjištěny v rámci výslechu M.L.

52. Žalobce dále namítl stav contradictio in adjecto v souvislosti s tím, že inspektorát práce sankcionoval uživatele, který porušil povinnost stanovenou v § 308 odst. 1 písm. f) zákoníku práce tím, že žalobci neposkytl informace o pracovních a mzdových nebo platových podmínkách zaměstnance uživatele, který vykonává nebo by vykonával stejnou práci jako dočasně přidělený zaměstnanec, s přihlédnutím ke kvalifikaci a délce odborné praxe. Žalobce se domnívá, že je neoprávněně sankcionován za to, že nenastavil pro své dočasně přidělované zaměstnance podmínky srovnatelné s uživatelem, neboť uživatel tyto podmínky žalobci nesdělil a za tuto skutečnost je sankcionován uživatel.

53. Krajský soud této námitce žalobce nepřisvědčil, neboť žalobce nelze zprostit odpovědnosti za nesplnění povinnosti stanovené v § 309 odst. 5 zákoníku práce proto, že bylo s uživatelem vedeno správní řízení pro porušení zákonem dané povinnosti, spočívající v poskytnutí informací o pracovních a mzdových podmínkách svých kmenových zaměstnanců. Povinnost zajistit srovnatelné pracovní a mzdové podmínky stíhá nejen žalobce (§ 309 odst. 5 zákoníku práce), ale rovněž uživatele, který odpovídá za to, že na jeho pracovišti budou zajištěny srovnatelné pracovní a mzdové podmínky dočasně přidělených agenturních zaměstnanců. K naplnění tohoto cíle má uživatel povinnost informovat agenturu práce o pracovních a mzdových nebo platových podmínkách. Pokud však uživatelem nebyla zákonná povinnost stanovená v § 308 odst. 1 písm. f) zákoníku práce splněna, měl žalobce sám aktivně přistupovat ke splnění svojí povinnosti a měl se tudíž zajímat o způsob nastavení pracovních a mzdových podmínek u uživatele a tyto pak reflektovat při odměňování svých zaměstnanců. Nelze přisvědčit ani argumentaci žalobce o tom, že situace pro získání informací ohledně pracovních a mzdových podmínek je o to složitější, neboť uživatel nedisponuje žádným formálním předpisem upravujícím poskytování nenárokových složek mzdy. Žalobce je povinen střežit si svá práva a plnit své zákonné povinnosti. Způsob, jakým by měl zajistit splnění zákonem předepsané povinnosti, je ponechán na jeho uvážení, nicméně zákon vyžaduje splnění této povinnosti, čehož si byl žalobce jistě vědom. Správní řízení vedené s uživatelem pro podezření ze spáchání správního deliktu je samostatné řízení, které nesouvisí s nyní projednávanou věcí a není tudíž ani povinností soudu zabývat se výsledkem tohoto řízení, případně okolnostmi a důvody, pro které nebyly ze strany uživatele žalobci sděleny informace ohledně pracovních a mzdových nebo platových podmínek.

V. Závěr a náklady řízení

54. Krajský soud uzavírá, že správní orgány nepostupovaly v souladu s právní úpravou, neboť nezjistily všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobce. Skutkový stav, ze kterého správní orgány vycházely, vyžaduje zásadní doplnění spočívající ve výslechu M.L., neboť je potřeba prokázat okolnosti odměňování zaměstnanců, poskytování nenárokových složek mzdy a v neposlední řadě i skutečnost, jakým způsobem by byly zajištěny pracovní a mzdové podmínky potenciálnímu srovnatelnému zaměstnanci uživatele. Krajský soud proto napadené rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

55. Náklady zastoupení spočívají v odměně za 2 úkony právní služby (převzetí, příprava zastoupení, a žaloba) v částce celkem 6 200 Kč (2 x 3 100 Kč) a v náhradě hotových výdajů za 2 úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu) celkem tedy 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést. Částka daně činí 1 428 Kč. Celkem se tedy jedná o částku 8 228 Kč. K této částce je nutné připočítat ještě částku 3 000 Kč vynaloženou na soudní poplatek. Částka 1 000 Kč, která byla vynaložena na poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku, byla rozhodnutím o nepřiznání odkladného účinku konzumována. Celkovou částku ve výši 11 228 Kč je žalovaný povinna zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to na účet zástupce žalobce.

Poučení