50 A 36/2016 - 56

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobce M.D, bytem M., M. 10, zast. Mgr. Lukášem Matasem, advokátem v Plzni, Malá 6, proti žalované Státní energetické inspekci, se sídlem v Praze 2, Gorazdova 24, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2016, č. 902023516, sp. zn. 13/0311008A14, takto :

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutí Územního inspektorátu pro Jihočeský kraj rozhodnutím č. 312006116 ze dne 3. 2. 2016, kterým mu byla uložena pokuta ve výši 1.700.000 Kč za porušení cenových předpisů podle § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., kdy napadeným rozhodnutí bylo rozhodnutím č. 312006116 o uložení pokuty ze dne 3. 2. 2016 změněno v části výroku, kdy pokuta byla potvrzena. Žalobce nesouhlasí se závěry uvedenými v protokolu ze dne 4. 11. 2014, rovněž nesouhlasí se závěry obsaženými ve vyřízení jeho námitek ze dne 20. 2. 2015. Žalobce má za to, že dodržel všechny podmínky dodržené zákonem, neboť Státní energetická inspekce v dopise ze dne 29. 7. 2014 uvedla, že žalobce formálně splnil podmínky pro uvedení do provozu a podává proto podnět na zahájení správního řízení o změnu licence. Proto má žalobce za to, že řízení proti němu bylo vedeno neoprávněně. Není možné, aby byl žalobce postižen. Žalobce dostal od stavebního úřadu stavební povolení na stavbu bioplynové elektrárny, poté započal s její výstavbou v souladu s předpisy a dne 17. 12. 2012 mu vydal autorizovaný inspektor certifikát na změnu stavby před dokončením. Dne 27. 12. 2012 pracovník provozovatele distribuční soustavy provedl zkoušky a ověření skutečného stavu výrobny, na základě kterých téhož dne připojil výrobnu k distribuční soustavě a vystavil protokol o prvním paralelním připojení výrobny k distribuční soustavě E.ON Distribuce a.s. Dne 20. 12. 2012 byla žalobci udělena licence. Výrobna byla k distribuční soustavě připojena na základě smlouvy o připojení zařízení pro výrobu a odběr elektřiny k distribuční soustavě. V době prvního paralelního připojení k distribuční soustavě, tedy dne 27. 12. 2012, byl fermentor s dávkovačem pevných substrátů, vstupní jímka a areálové rozvody – část rozvodů bioplynu stavebně dokončeny. Z důvodů technických žalobce na fermentor s dávkovačem pevných částic, vstupní jímku na areálové rozvody požádal o povolení zkušebního provozu až dne 27. 3. 2013. Žalobce poukázal na cenové rozhodnutí ERÚ č. 4/12 bod 1.8 řádek 321, kde je stanoven zelený bonus ve výši 3.060 Kč pro bioplynové stanice využívající biomasu a jsou uvedeny do provozu od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012. Žalobce má za to, že splnil všechny podmínky, dne 20. 12. 2012 mu bylo vydáno rozhodnutí o udělení licence s doložkou nabytí právní moci 21. 12. 2012, druhá podmínka byla rovněž splněna, jestliže dne 27. 12. 2012 proběhlo první paralelní připojení výrobny k distribuční soustavě E.ON Distribuce a.s., a proto jsou závěry žalované nesprávné. Žalobce nesouhlasí se žalovanou, že měl uplatnit zelený bonus ve výši 2.490 Kč/MWh pro druh výrobny „spalování bioplynu v bioplynových stanicích pro výrobnu uvedenou do provozu od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, instalovaný výkon výrobny do 550 kW včetně kategorií AF“, neboť má žalobce za to, že uplatnil zelený bonus ve výši 3.060 Kč/MWh správně dle cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2012 bod 1.8, řádek 321. Žalobce dále poukazuje na to, že výkladové stanovisko Energetického regulačního úřadu č. 1/2013 bylo vydáno 3. 4. 2013, proto se s ním žalobce nemohl v prosinci roku 2012, kdy bioplynovou stanici uváděl do provozu, seznámit. Proto žalovaná účelově interpretuje své závěry v neprospěch žalobce s odkazem na uvedené výkladové stanovisko. Žalobce dále poukázal na to, že fermentor bioplynová stanice měla již v prosinci 2012, nicméně vzhledem k technickým problémům probíhala odstávka fermentoru. K tvrzení žalované, že výrobna v roce 2012 nevyráběla elektřinu z obnovitelného zdroje, ale z plynného propanu, ze zásobníku, čímž žalobce nesprávně uplatnil na vyrobenou a dodanou elektřinu zelený bonus, žalobce uvedl, že pokud by si žalovaná vyhodnotila výkazy žalobce, pak by zjistila, že žalobce v roce 2012 žádný zelený bonus za vyrobenou elektřinu ani nenárokoval. Podmínkou zařazení výrobny jako výrobny uvedené do provozu pro elektřinu vyrobenou z obnovitelného zdroje je paralelní připojení této výrobny, nikoliv výroba samotná. Žalobce nikdy neuváděl, že by bioplynová stanice vyráběla elektřinu již v roce 2012, proto není žalobci zřejmé, kde k takovým závěrům žalovaná dospěla. Dále žalobce poukázal na to, že stanovená pokuta je pro něj likvidační, neboť v případě zaplacení sankce je jeho povinností rovněž vrátit majetkový prospěch. Proto žalobce navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena žalované k dalšímu řízení. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Napadené rozhodnutí považuje za správné. K závěru, že žalobce bioplynovou stanici nesprávně zařadil do druhu podporovaného zdroje, pod „spalování bioplynu v BPS pro zdroje splňující podmínku výroby a efektivního využití vyrobené tepelné energie podle CR ERÚ č. 4/2012 v bodu (1. 8) pro výrobnu uvedenou do provozu od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 se stanovenou podporou zeleným bonusem ve výši 3.060 Kč/MWh namísto správného zařazení pro „spalování bioplynu v BPS pro výrobnu uvedenou do provozu podle CR ERÚ č. 4/2012 (1. 8.), od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 do výkonu 550 kW včetně „se stanovenou podporou zeleným bonusem ve výši 2.490 Kč/MWh, má žalovaný oporu ve zjištěném stavu věci dle protokolu o výsledku kontroly ze dne 4. 11. 2014. Podle dokladů byla v prosinci 2012 dohotovena pouze část výrobny elektřiny specifikovaná v rozhodnutí o zkušebním provozu ze dne 19. 12. 2012 a to pojímající kogenerační jednotku, transformátor, přípojku VN a hromosvod, tudíž zařízení, které nemohlo k výrobě elektřiny používat bioplyn jako obnovitelný zdroj energie ve smyslu § 2 písm. c) zákona č. 165/2012 Sb. Zbývající část výrobny elektřiny byla dokončena až v květnu 2013 dle rozhodnutí o zkušebním provozu ze dne 31. 5. 2013, a to pojímající fermentor s dávkovačem pevných substrátů, vstupní jímku a areálové rozvody – část rozvodů bioplynu. Žalobce sice začal uplatňovat podporu za vyrobenou elektřinu od měsíce dubna 2013, ovšem nesprávně zařadil výrobnu do druhu podporovaného zdroje spalování bioplynu v bioplynové stanici pro zdroje splňující podmínku výroby a efektivního využití vyrobené tepelné energie, kde je zelený bonusu ve výši 3.060 Kč/MWh u bioplynových stanic využívajících biomasu kategorie 1 a proces využití AF, uvedených do provozu do 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012. Proto byla předmětná BRS nesprávně zařazena s odkazem na § 2 odst. 2 písm. a) bod 18 zákona č. 458/2000 Sb., dle něhož se výrobnou elektřiny rozumí energetické zařízení pro přeměnu různých forem energie na elektřinu zahrnující všechna nezbytná zařízení. Žalobce neměl nárok uplatnit v roce 2013 zelený bonus ve výši 3.060 Kč/MWh s podporovaným zdrojem ve formě spalování bioplynu. Dodržení věcných podmínek ohledně uvedení výrobny z obnovitelného zdroje stanoví bod 1.10 CR ERÚ č. 7/2011, dle něhož se dnem uvedení do provozu rozumí den, kdy byly kumulativně splněny obě podmínky, a to nabyla právní moc licence na výrobu elektřiny a bylo ze strany provozovatele DS provedeno paralelní připojení výrobny k DS. V rozporu s tím byl pro nájezd kogenerační jednotky bioplynové stanice podle zprávy o revizi plynového zařízení ze dne 17. 12. 2012 použit plynný propan – předmětem této revize byl průmyslový plynovod plynné fáze propanu a zdrojem plynu byl jeden zásobník propanu o objemu 17 m3. Pro realizaci prvního paralelním připojení byl tedy jako palivo pro instalovanou kogenerační jednotku použit propan, nikoliv bioplyn jako obnovitelný zdroj energie. Z toho vyplývá, že na bioplynovou stanici žalobce se vztahují podmínky CR ERÚ č. 7/2011, bioplynová stanice v roce 2012 do provozu uvedena nebyla, ale byla uvedena do provozu až v roce 2013. Žalobce ryze teoreticky sice mohl v prosinci roku 2012 vyrábět elektřinu prostřednictvím kogenerační jednotky, a proto provozovatel distribuční soustavy mohl provést paralelní připojení výrobny, nicméně výrobna žalobce představovala pouze kogenerační jednotku, ale v roce 2012 prokazatelně nevyráběla elektřinu z bioplynu jako obnovitelného zdroje energie. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti: U žalobce byla Státní energetickou inspekcí provedena kontrola, při které bylo zjištěno, že žalobce vykonává licencovanou činnost spočívající ve výrobě elektřiny v bioplynové stanici, a to na základě licence ze dne 20. 12. 2012 vydané Energetickým regulačním úřadem. Výrobna byla připojena k distribuční soustavě na základě smlouvy o připojení zařízení pro výrobu a odběru elektřiny k distribuční soustavě ze dne 13. 12. 2012, která nahradila původní smlouvu ze dne 4. 3. 2011. Stavební úřad rozhodnutím o zkušebním provozu povolil zkušební provoz stavby bioplynová stanice pro objekty: SO 03- kogenerační jednotky, SO07-transformátor a přípojka, VN SO 10- hromosvod, s nabytím právní moci dne 20. 12. 2012. Dne 27. 12. 2012 provozovatel distribuční soustavy výrobnu připojil k distribuční soustavě a byl jím vystaven protokol o prvním paralelním připojení výrobny na napěťovou úroveň 22 kW s měřením nepřímým a v provedení odběr dodávka. Na dodávku elektřiny měl žalobce uzavřenou smlouvu spolu s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy ze dne 6. 2. 2013 s účinností od 27.12.2012, která byla sjednána na dobu určitou do 31.12.2013 se společností E.ON Energie a.s. Měřič tepla byl nainstalován v měsíci březnu 2013. Stavební úřad v Táboře vydal dne 31. 5. 2013 rozhodnutí o zkušebním provozu, ve kterém povolil zkušební provoz bioplynové stanice pro objekty SO 01 - fermentor s dávkovačem pevných substrátů, SO 02 – vstupní jímka a IO – 01 areálové rozvody – část rozvody bioplynu, s nabytím právní moci dne 8. 6. 2013. Pro nájezd kogenerační jednotky dle zprávy o revizi plynového zařízení byl použit plynný propan a byl používán i v době nájezdu fermentoru, kdy bylo k jeho ohřevu využíváno teplo z kogenerační jednotky. Žalobce uplatnil podporu za vyrobenou elektřinu od měsíce dubna 2013 a výrobnu zařadil do druhu podporovaného zdroje, spalování bioplynu v bioplynové stanici pro zdroje splňující podmínku výroby a efektivního využití vyrobené tepelné energie dle bodu 1.8 E3. pro výrobnu uvedenou do provozu od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 s výší podpory formou zeleného bonusu ve výši 3.060 Kč/MWh. Kontrolou bylo zjištěno, že bioplynová stanice byla nesprávně zařazena s odvoláním na § 2 odst. 2 písm. a) bod 18 zákona č. 458/2000 Sb., dle něhož se výrobnou elektřiny rozumí energetické zařízení pro přeměnu různých forem energie na elektřinu, zahrnující všechna nezbytná zařízení. Dle dokladů byla v prosinci 2012 zhotovená pouze část výrobny elektřiny, což vyplývá z rozhodnutí o zkušebním provozu ze dne 19. 12. 2012, která představovala kogenerační jednotku, transformátor, přípojku VN a hromosvod, tudíž zařízení, které nemohlo k výrobě elektřiny využívat bioplyn jako obnovitelný zdroj energie. Zbývající část výrobny elektřiny byla dokončena až v květnu 2013 dle rozhodnutí o zkušebním provozu ze dne 31. 5. 2013, a to fermentor s dávkovačem pevných substrátů, vstupní jímka a areálové rozvodny – část rozvodů bioplynu. Žalobce byl seznámen se závěry kontroly a byl rovněž poučen o možnosti podat námitky. Žalobce podal námitky, které byly zamítnuty. Následně správní orgán zahájil správní řízení, žalobci byla stanovena lhůta k navrhování důkazů či jiných návrhů v řízení. Žalobce se podáním ze dne 21. 5. 2015 vyjádřil, nesouhlasil se závěry obsaženými v protokolu ze dne 4. 11. 2014 a rovněž nesouhlasil se závěry ohledně vyřízení jeho námitek. Správní orgán měl za prokázané, že výrobna v roce 2012 nevyráběla elektřinu z obnovitelného zdroje energie a ani vyrábět nemohla, neboť pro nájezd kogenerační jednotky byl dle zprávy o revizi plynového zařízení ze dne 17. 12. 2012 používán plynný propan ze zásobníku. Žalobce proto nesplnil věcné podmínky a neoprávněně uplatnil na vyrobenou a dodanou elektřinu zelený bonus ve výši 3.060 Kč/MWh a získal tak neoprávněný majetkový prospěch, který byl prvostupňovým správním orgánem vyčíslen na částku 1.248.542 Kč. Žalobci byla proto uložena pokuta za správní delikt ve výši 1.248.542 Kč. Žalobce se proti rozhodnutí o uložení pokuty odvolal. Odvolací orgán rozhodnutí o uložení pokuty zrušil a věc vrátil k novému projednání se závěrem, že žalobce čerpal zelený bonus za měsíce duben a květen 2013, kdy prokazatelně byl v kogenerační jednotce spalován plynný propan, tedy neobnovitelný zdroj, který není podporován, když tato skutečnost byla ze strany prvostupňového správního orgánu zohledněna při stanovení výše nepřiměřeného majetkového prospěchu a zelený bonus byl tudíž za toto období uplatněn neoprávněně s tím, že v případě žalobce se jedná o spekulativní jednání za účelem získání vyšší podpory. Správní orgán oznámil žalobci, že bude pokračováno ve správním řízení a bylo mu zasláno usnesení o určení lhůty 12 dnů k navrhování důkazů. Následně správní orgán žalobci zaslal oznámení o shromážděných podkladech rozhodnutí a žalobci byla určena lhůta 5 dnů k seznámení se se shromážděnými podklady s tím, že rozhodnutí bude vydáno do 3. 2. 2016. Správní orgán v souladu se závěrem odvolacího orgánu přepočítal výši nepřiměřeného majetkového prospěchu a nově stanovil přibližný výpočet neoprávněného majetkového prospěchu, který žalobce v kontrolovaném období získal. K vypočtenému přibližnému neoprávněnému majetkovému prospěchu ještě připočetl částku 2.655,95 Kč, kdy žalobce za období od 1. 4. 2013 do 8. 6. 2013 neměl nárok na uplatnění bonusu na decentrální výrobu. Celková přibližná částka neoprávněného majetkového prospěchu tak byla stanovena ve výši 1.723.578,59 Kč. Podle prvostupňového správního orgánu žalobce nesplnil věcné podmínky pro zařazení bioplynové stanice, jako výrobny uvedené do provozu do 31. 12. 2012, jestliže nevyráběl elektřinu z obnovitelného zdroje, ale ze zásobníku plynného propanu Žalobce nesprávně uplatnil výši podpory a získal tak neoprávněný majetkový prospěch, a proto mu byla rozhodnutím ze dne 3. 2. 2016 uložena za správní delikt dle § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb. pokuta ve výši 1.700.000 Kč, což odpovídalo nově vypočtenému nepřiměřenému majetkovému prospěchu. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal. O jeho odvolání bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím tak, že napadeným rozhodnutím bylo prvostupňové rozhodnutí o uložení pokuty změněno v části výroku, ovšem výše pokuty byla potvrzena. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V daném případě je mezi účastníky na sporu, zda žalobce správně zařadil výrobnu č. 4/12 do druhu podporovaného zdroje spalování bioplynu v bioplynových stanicích pro zdroje splňující podmínku výroby a efektivního využití vyrobené tepelné energie podle bodu 1.8.3 pro výrobnu uvedenou do provozu od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012, kdy pro tento druh podporovaného zdroje byl stanoven zelený bonus ve výši 3.060 Kč/MWh. Správním orgánem bylo zjištěno, že výrobna byla žalobcem nesprávně zařazena dle cenového rozhodnutí účinného pro rok 2013 CR č.4/2012. Dle § 2 odst. 2 písm. a) bodu 18 zákona č. 458/2000 Sb., se výrobnou elektřiny rozumí energetické zařízení pro přeměnu různých forem energie na elektřinu zahrnující všechna nezbytná zařízení. Dle § 2 písm. b) vyhlášky č. 347/2012 se výrobnou elektřiny z obnovitelných zdrojů energie rozumí energetické zařízení pro přeměnu obnovitelného zdroje energie na elektřinu zahrnující všechna nezbytná zařízení, včetně zařízení na přeměny obnovitelného zdroje, energie na palivo nebo jeho úpravy. V daném případě z rozhodnutí Městského úřadu Tábor ze dne 31. 5. 2013 bylo zjištěno, že bylo vydáno rozhodnutí o zkušebním provozu, ve kterém byl povolen zkušební provoz stavby bioplynové stanice, a to pouze pro objekty fermentor s dávkovačem pevných substrátů, vstupní jímku, areálové rozvody – část rozvody bioplynu, s nabytím právní moci dne 8. 6. 2013. Pro nájezd kogenerační jednotky dle zprávy o revizi plynového zařízení byl použit plynný propan, který byl používán i v době nájezdu fermentoru, kdy bylo k jeho ohřevu využíváno teplo z kogenerační jednotky. Z rozhodnutí o zkušebním provozu vydaného stavebním úřadem dne 19. 12. 2012, vyplývá, že tímto rozhodnutím byl povolen zkušební provoz stavby bioplynové stanice, a to pro objekty kogenerační jednotka, transformátor a přípojka, hromosvod. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 12. 2012. Následně dne 27. 12. 2012 byla výrobna připojena k distribuční soustavě a byl vystaven protokol o prvním paralelním připojením výrobny na napěťovou úroveň 22 kW s měřením nepřímým, provedení odběr, dodávka. Z uvedeného vyplývá, že v prosinci 2012 byla vybudována pouze část výrobny, jak vyplývá z rozhodnutí o zkušebním provozu ze dne 19. 12. 2012 a zbývající část výrobny byla dokončena až v květnu 2013, což vyplývá rovněž z rozhodnutí o zkušebním provozu ze dne 31. 5. 2013. Při kontrole bylo zjištěno, že v době prvního paralelního připojení k distribuční soustavě nebyl vybudován fermentor s dávkovačem pevných substrátů, vstupní jímka a areálové rozvody, tedy část rozvodů bioplynu nebyla stavebně dokončena. Aby mohl žalobce uplatnit za vyrobenou a dodanou elektřinu za období duben až prosinec 2013 stanovený zelený bonus pro daný druh výrobny „spalování bioplynu v bioplynových stanicích“ pro zdroje splňující podmínku výroby a efektivního využití vyrobené tepelné energie podle bodu 1.8.3 s datem uvedení výrobny do provozu od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012, kategorie AF 1, musel by být v roce 2012 v provozu také fermentor, aby se jednalo o výrobnu z obnovitelného zdroje energie. Jestliže však žalobce nesplnil do konce roku 2012 podmínky pro uvedení výrobny obnovitelného zdroje energie do provozu, neboť nebyla dokončena do té fáze, aby mohla vyrábět bioplyn na základě probíhající fermentace, nejednalo se o výrobnu z obnovitelného zdroje. Z CR ERÚ č. 7/2011 vyplývá, že pro elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů energie platí věcné podmínky a jednou z nich je v bodě 1.10 uvedeného předpisu uvedení výrobny z obnovitelného zdroje energie do provozu. V daném případě žalobce z „technických důvodů“ požádal o povolení zkušebního provozu až dne 27. 3. 2013 a následně bylo Městským úřadem v Táboře dne 31. 5. 2013 vydáno rozhodnutí o zkušebním provozu, ve kterém byl povolen zkušební provoz bioplynové stanice pro objekty: fermentor s dávkovačem pevných substrátů, vstupní jímka a areálové rozvody. Teprve po vydání předmětného rozhodnutí o zkušebním provozu mohl žalobce provozovat fermentor. Soud proto uzavřel, že žalobce nemohl uvést fermentor do provozu v roce 2012 a nemohl tak vyrábět elektřinu z obnovitelného zdroje energie. Ze spisu vyplývá, že dne 27. 12. 2012 byl při paralelním připojení kogenerační jednotky do distribuční soustavy použit zásobník propanu, a proto z tohoto paliva vyrobená elektřina nemůže být elektřinou vyrobenou z obnovitelného zdroje energie. Správný je proto závěr správního orgánu, že žalobce v prosinci 2012 neuvedl do provozu obnovitelný zdroj v podobě kompletní bioplynové stanice, jestliže uvedl do provozu pouze kogenerační jednotku, která vyráběla elektřinu při paralelním připojení do distribuční soustavy z neobnovitelného zdroje energie. Proto žalobce nesplnil podmínky bodu 1.10 CR ERÚ č. 7/2011, a tak nesprávně zařadil svoji výrobnu podle uvedeného bodu jako bioplynovou stanici uvedenou do provozu od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012. Proto nesprávně uplatnil výši zeleného bonusu 3.060 Kč/MWh. Jestliže byla bioplynová stanice uvedená do provozu až v roce 2013, měl žalobce uplatnit zelený bonus za vyrobenou a dodanou elektřinu za období duben až prosinec 2013 ve výši 2.490 Kč/MWh. Soud proto nesdílí názor žalobce, že závěr kontrolního orgánu i žalované je zavádějící a nesprávný. Jestliže tedy žalobce zařadil bioplynovou stanici jako uvedenou do provozu do 31. 12. 2012, namísto správného zařazení podle CR ERÚ č. 4/2012 bodu 1.8, jako uvedenou do provozu od od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, dopustil se tak správního deliktu dle § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., neboť nedodržel věcnou podmínku dle § 5 odst. 5 zákona č. 526/1990 Sb. a bodu 1.

8. CR ERÚ č. 4/2012. Jestliže správní orgán prvního stupně i žalovaná postupovali dle zákona, nemůže se z jejich strany jednat o libovůli v neprospěch žalobce. Kontrolou bylo zjištěno, že žalobce v prosinci 2012 měl zhotovenou pouze část výrobny elektřiny, což vyplývá z rozhodnutí o zkušebním provozu ze dne 19. 12. 2012, a to pouze kogenerační jednotku, transformátor a přípojku VN a hromosvod, tedy zařízení, které nebylo možné využívat k výrobě elektřiny bioplyn, jako obnovitelný zdroj energie dle § 2 písm. c) zákona č. 165/2012 Sb. Ze strany žalovaného bylo správně konstatováno, že bioplynová stanice byla nesprávně zařazena s odvoláním na § 2 odst. 2 bod 18 zákona č. 458/2000 Sb., dle něhož se výrobnou elektřiny rozumí energetické zařízení pro přeměnu různých forem energie na elektřinu zahrnující všechna nezbytná opatření. V souvislosti s tím soud poukazuje na § 2 písm. b) vyhlášky č. 347/2012 Sb., dle které se výrobou elektřiny z obnovitelných zdrojů energie rozumí energetické zařízení pro přeměnu obnovitelného zdroje energie na elektřinu zahrnující všechna nezbytná zařízení včetně zařízení na přeměny obnovitelného zdroje energie na palivo nebo jeho úpravy. Z bodu 1.10 CR ERÚ č. 7/2011 vyplývá, že u nově zřizované výrobny připojené do distribuční soustavy nebo přenosové soustavy se dnem uvedení do provozu rozumí den, kdy byly kumulativně splněny podmínky, a to nabytí právní moci rozhodnutí o licenci na výrobu elektřiny a bylo ze strany provozovatele distribuční soustavy provedeno paralelní připojení výrobny k distribuční soustavě. Jestliže v daném případě byl pro nájezd kogenerační jednotky podle zprávy o revizi plynového zařízení ze dne 17. 12. 2012 použit plynný propan, tedy pro realizaci prvního paralelního připojení byl jako palivo pro instalovanou kogenerační jednotku použit propan, nikoliv bioplyn jako obnovitelný zdroj energie, nebyla podmínka uvedeného bodu splněna. Z toho plyne závěr, že v roce 2012 prokazatelně nebyla vyráběna elektřina z bioplynu jako obnovitelného zdroje energie. Bioplynová stanice, na kterou se vztahují podmínky podle CR ERÚ č. 7/2011 v roce 2012 byla do provozu uvedena až v roce 2013, jak vyplývá z rozhodnutí o zkušebním provozu ze dne 31. 5. 2013. Zcela nedůvodně je žalobcem odkazováno na dopis Státní energetické inspekce ze dne 29. 7. 2014, ve kterém se uvádí, že žalobce formálně splnil podmínky pro uvedení do provozu, a přesto byl podán podnět na zahájení správního řízení na změnu licence, neboť je nesporné, že žalobce sice podmínky pro uvedení do provozu splnil, ovšem nesplnil podmínky pro uplatnění bonusu ve výši 3.060 Kč za 1 MWh pro druh výrobny spalování bioplynu v bioplynových stanicích pro zdroje splňující podmínku výroby a efektivního využití vyrobené tepelné energie podle bodu 1.8.3 s datem uvedení výrobny do provozu od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012. Žalobce tedy nesplnil věcnou podmínku podle bodu 1.

10. CR ERÚ č. 7/2011 pro zařazení této výrobny jako výrobny uvedené do provozu pro elektřinu vyrobenou z obnovitelného zdroje energie do 31. 12. 2012. Výrobna až do 8. 6. 2013 neměla nezbytná oprávnění k provozu technologických celků umožňujících výrobu bioplynu, nevyráběla tedy elektřinu z obnovitelného zdroje. K výhradě žalobce, že žalovanou je nepochopitelně uváděno na straně č. 8 rozhodnutí č. 314025115 ze dne 7. 7. 2015, že nesouhlasí s názorem žalobce, že v prosinci 2012 vyráběl elektřinu z obnovitelného zdroje, neboť žalobce toto nikdy netvrdil, a proto nechápe, z čeho je takto správním orgánem dovozováno. Soud uvádí, že výhrada je zcela neopodstatněná, jestliže předmětem přezkoumání rozhodnutí je rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2016 č. 902023516, eventuálně jemu předcházející rozhodnutí prvostupňového správního orgánu ze dne 3. 2. 2016, č.j. 312006116. K odkazu žalobce, že výkladové stanovisko ERÚ, bylo uveřejněno až dne 3. 4. 2013, soud uvádí, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by ze strany správního orgánu bylo žalobci vytýkáno, že by uvedené výkladové stanovisko měl v prosinci 2012 znát. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí na straně 12 vyplývá, že odvolací správní orgán pouze odkazuje na uvedené stanovisko ERÚ ze dne 3. 4. 2013 a poukazuje na to, že tato výkladová stanoviska k ustanovením právních předpisů v oblasti jeho působnosti aplikuje ve své rozhodovací činnosti s tím, že předmětné výkladové stanovisko ERÚ č. 1/2013 bylo vydané k problematice výroben a výrobních zdrojů elektřiny bioplynových stanic. Proto žalobce nesprávně dovozuje, že stanovisko měl v prosinci 2012 znát. Nelze učinit závěr, že by žalovaná zcela účelově interpretovala závěry v neprospěch žalobce. Žalobce namítá, že zaplacení stanovené pokuty by pro něho mělo likvidační charakter, neboť by musel vrátit i majetkový prospěch získaný dle žalovaného neoprávněně. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že hlavním kritériem pro stanovení výše pokuty byl vyčíslený majetkový prospěch ve výši 1.723.578,59 Kč, tedy bylo přihlédnuto při stanovení výše pokuty především k částce, kterou žalobce neoprávněně získal od operátora trhu. Tato částka byla považována žalovanou za přiměřenou s ohledem na význam porušení chráněného společenského zájmu, na zajištění pořádku při dodržování zákonem stanovených právních povinností a rovněž v případě uložení pokuty vycházel správní orgán ze zkušeností z rozhodování obdobných kauz. Soud poznamenává, že v daném případě mohla být žalobci uložena sankce až do výše 10.000.000 Kč. Z uvedeného vyplývá, že pokuta byla žalobci uložená při spodní hranici. Likvidační pokuta je definována jako pokuta, která je schopna zapříčinit konec podnikatelské činnosti nebo eliminaci veškeré podnikatelské činnosti sankcionovaného subjektu na splácení pokuty. Za likvidační pokutu není považována ta, která přiměřeným způsobem pouze omezí sankcionovaný subjekt v jeho podnikatelské činnosti. Ze strany žalobce nebyly správnímu orgánu poskytnuty relevantní informace ohledně jeho osobních a majetkových poměrů, tedy že tyto okolnosti věrohodným způsobem doložil a umožnil správnímu orgánu ověření jejich pravdivosti. V daném případě však žalobce žádné požadované důkazy nepředložil, pouze se omezil na konstatování, tedy žádným způsobem nedoložil, že by mu uložená pokuta přivodila závažnou újmu. Žalobce pouze uvedl, že mu byl poskytnut úvěr, úvěrovou smlouvu ovšem nepředložil. Proto správní orgán prvního stupně vycházel z veřejně přístupných rejstříků a z částky, která mu byla uhrazena operátorem za rok 2013 ve výši 6.702.700,50 Kč. Sankce je tedy přiměřená nejen k objektivní a subjektivní závažnosti správního deliktu, ale i k poměrům žalobce. Soud proto shodně se žalovanou uzavřel, že uvedená pokuta nemůže mít likvidační charakter, proto soud i uvedenou výhradu posoudil za nedůvodnou. Závěr žalovaného nemůže být pro žalobce krajně překvapivý, jestliže bylo postupováno dle zákona. Na základě shora uvedeného krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s., kdy žalobce neměl v řízení úspěch a žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.

Poučení