50 A 38/2019 - 50

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové ve věci žalobce: Z.K. bytem X zastoupen advokátem Mgr. Pavlem Černohousem se sídlem Lublaňská 398/18, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. OREG/153020/2018/luka, čj. KUJCK 24998/2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Mirotice, odbor výstavby, životního prostředí a dopravy (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 3. 9. 2018, čj. Výst. 328/1186-445/2017/Cí, prodloužil dle § 93 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), platnost územního rozhodnutí o umístění stavby „D4 Čimelice – Mirotice“ (pozemní komunikace, mostní objekty, vodohospodářské objekty, elektro a sdělovací objekty, objekty pozemních staveb) v k. ú. x, x, x, x a x na pozemcích dle přiloženého situačního výkresu o 5 roků, tj. do 13. 6. 2022.

2. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změnil tak, že v jeho výroku vypustil stať nazvanou „Pozemky dotčené stavbou“ obsahující seznam jednotlivých parcel zasažených stavebním záměrem; ve zbytku žalovaný prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

3. Žalobce předně uvedl, že je přímo dotčen stavbou rychlostní silnice R4, resp. nově dálnice D4, neboť je vlastníkem pozemků v jejich těsné blízkosti.

4. Žalobce namítl, že ačkoli se původní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o umístění stavby ze dne 6. 3. 2009, čj. Výst. 328/1281/07/Kl, týkalo rychlostní silnici R4, nyní zde má být stavěna dálnice D4 s jinými technickými a návrhovými parametry. K této změně přitom došlo pouhým sdělením ze dne 20. 4. 2017, čj. Výst. 726-259/2017/Cí, jímž správní orgán prvního stupně konstatoval, že na základě změny zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích novelou č. 268/2015 Sb. se stavba „R4 Čimelice – Mirotice“ ve svém názvu mění na „D4 Čimelice – Mirotice“.

5. V této souvislosti bylo dokonce dne 9. 11. 2018 vypracováno nové posouzení vlivů na životní prostředí (EIA) ve smyslu zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí). To však žalovaný ignoroval s tím, že řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí dle názoru Ministerstva životního prostředí nepředstavuje navazující řízení na řízení EIA dle § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění zákona č. 326/2017 Sb. Žádost o prodloužení však byla podána ještě před účinností této novely.

6. I v případě, že by se na nyní posuzovanou věc již tato novela vztahovala, je i tak na řízení o prodloužení platnosti již vydaného územního rozhodnutí potřeba nahlížet jako na navazující řízení, neboť má vliv na to, že stavba „zůstane umístěna“. Nevyžadování resp. nezohlednění aktuálního stanoviska EIA při prodlužování platnosti územního rozhodnutí nyní vytváří absurdní stav, kdy bez aktuálního posouzení může být prodlužováno umístění stavby, pro níž sice bylo kdysi vydáno stanovisko, ale to pro uplynutí času a změnu podmínek v území není již vůbec aktuální. Správní orgány přitom připouští, že patrně bude nutné ve vztahu k umístěné stavbě žádat o změnu územního rozhodnutí podle § 94 stavebního zákona (u navazujících úseků dálnice D4 již takovéto řízení probíhá).

7. Správní orgány shodně uvedly, že podmínky v území se nezměnily, avšak právě nové posouzení EIA je takový podkladem, který informuje o změně podmínek v území. Nové řízení EIA proběhlo právě proto, že původní stanovisko EIA pozbylo platnosti.

8. S ohledem na novelu zákona o posuzování vlivů na životní prostředí č. 39/2015 Sb. měl přitom správní orgán prvního stupně v řízení vyžádat „zezávazňující“ stanovisko EIA (tj. ověřující závazné stanovisko) a tzv. coherence stamp (tj. verifikační závazné stanovisko). Obě tato stanoviska jsou pak přezkoumatelná dle § 149 odst. 1 správního řádu.

9. Žalovaný přitom tvrdí, že nové stanovisko EIA nemůže způsobit neplatnost (původního) územního rozhodnutí. Žalobce však tvrdil, že nová EIA (ukazující na změny v území, změny záměru) je důvodem pro neprodloužení platnosti starého územního rozhodnutí – s tím se však žalovaný nevypořádal. Rozhodnutí žalovaného je tak v tomto bodě nepřezkoumatelné.

10. Žalobou napadené rozhodnutí tak vzhledem k uvedenému vycházelo z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Ačkoli správní orgány tvrdí, že ke změně poměrů v území nedošlo, ve skutečnosti tuto otázku vůbec nezkoumaly. Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že dotčené orgány k věci nevyjádřily tak, že by ke změně poměrů v území došlo. Dotčené orgány však na změnu poměrů nebyly dotazovány. Žalovaný přitom navíc ví, že probíhá nové řízení EIA – a tedy ví, že zde jsou změny v záměru i změny v území – a tyto skutečnosti vědomě ignoruje. Stav v území se přitom změnil zejména s ohledem na nárůst automobilové dopravy. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že ohledně stavby „D4 Čimelice – Mirotice“ se v současné době přitom připravuje rozšiřující nové územní řízení. V případě stavby „D4 Mirotice, rozšíření“ již takovéto řízení probíhá.

11. Žalobce též namítl, že správní orgán prvního stupně vydal rozhodnutí o prodloužení platnosti až více než rok poté co bylo řízení zahájeno, ale ve vztahu k žalobcovým námitkám, které byly podány jenom pár měsíců po zahájení tohoto řízení, uplatňuje přísnou zásadu koncentrace. Navíc ke dni podání jeho námitek ještě ani žádost ředitelství silnic a dálnic (dále jen „stavebník“) nebyla úplná, neboť byla dne 11. 10. 2017 podstatně doplněna. Za této situace se správní orgány měly zabývat žalobcovými námitkami týkajícími se zásahu do jeho vlastnického práva.

12. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně uvedl, že změna zařazení pozemní komunikace (kategorie, třída), která nota bene vyplynula přímo ze zákonné úpravy, není změnou stavby umístněné stavby, která by mohla mít dopad do žalobcových subjektivních práv. Nejedná se totiž o řízení o umístnění stavby či změně již umístněného stavebního záměru.

14. Na podporu své argumentace žalovaný poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2014, čj. 7 As 111/2014-43, a ze dne 8. 8. 2017, čj. 6 As 74/2017-27, dle nichž se v řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí ve smyslu § 93 odst. 3 stavebního zákona posuzuje zachování práva žadatele provést stavbu na základě již vydaného a pravomocného územního rozhodnutí, přičemž stavební úřad v tomto řízení musí posoudit, zda se podmínky v území během uplynulé doby nezměnily natolik podstatně, že původní rozhodnutí jim už neodpovídá. V posuzovaném případě přitom nenastaly takové změny, které by prodloužení platnosti územního rozhodnutí bránily. Nic na tom nemění ani případné posuzování EIA v navazujícím řízení, popřípadě v řízení stavebním.

15. Žalovaný poukázal na stanovisko Ministerstva životního prostředí ze dne 8. 9. 2017, čj. MZP/2017/710/1389, dle něhož řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí není navazujícím řízením dle § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, přičemž nezbytnost provedení nového posouzení EIA nemůže způsobit neplatnost pravomocného územního rozhodnutí, byť může dojít k situaci, že změny stavebního záměru či posouzení EIA mohou vyvolat potřebu jeho následné změny. Tento závěr ministerstvo dále potvrdilo ve vyjádření ze dne 1. 2. 2019, čj. MZP/2019/710/118.

16. K namítanému nevypořádání žalobcových námitek žalovaný uvedl, že žalobce je vznesl vzhledem k zákonné koncentraci řízení opožděně. Žalobce nadto uplatňoval námitky, které na prodloužení platnosti územního rozhodnutí nemohly mít dopad. Přes uvedené se s nimi správní orgán prvního stupně vypořádal stejně, jako se žalovaný vypořádal s námitkami odvolacími.

17. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl. Shrnutí repliky žalobce 18. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že plynutím času došlo k tak podstatné změně (v území, v projektu, v požadavcích na projekt), že původní rozhodnutí již nemůže ve světle shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 74/2017-27 obstát. Stavební úřad musí přihlížet nejen ke změně podmínek v území, ale také k tomu, zda se změnily zákonné požadavky na daný typ staveb tak, že stavba podle původního územního rozhodnutí není realizovatelná. Musí taktéž zohlednit případné změny projektu. V opačném případě by ad absurdum na základě územního rozhodnutí pro „trať CBL, technické řešení koněspřežka“ bylo prodloužením jeho platnosti možno nahradit projektem „trať CBL, technické řešení vysokorychlostní trať“, aniž by proběhlo nové posouzení EIA.

19. Stanoviska Ministerstva životního prostředí, o něž žalovaný své rozhodnutí opírá, jsou dle názoru žalobce jednak nesprávná a jednak jimi žalovaný nereaguje na námitku, dle níž bylo řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí zahájeno před účinností novely zákona o posuzování vlivů na životní prostředí č. 326/2017 Sb.; správní orgán prvního stupně tak měl vyžadovat i potvrzení stanoviska EIA, resp. doložení „zezávazňujícího“ stanoviska EIA.

20. Prodloužení platnosti územního rozhodnutí bez toho, že by byl zkoumán soulad územního rozhodnutí s aktuálním závazným stanoviskem EIA (pro ten samý stavební záměr, ale již modernizovaný, upravený projekt) je podle názoru žalobce porušením čl. 2 odst. 1 a čl. 6 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/92/EU o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (dále jen „směrnice o EIA“). V rozporu s touto směrnicí je pak i samotný taxativní výčet navazujících řízení aktuálně obsažený v § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, jelikož i v nevyjmenovaných řízeních může být s konečnou platností rozhodováno o některých otázkách (podmínkách) realizace záměru, a to bez posouzení EIA. Vedle řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí mohou být takovými řízeními například řízení o druhových výjimkách podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, výjimky z ochranných podmínek zvlášť chráněných území, řízení vedoucí ke zřízení obory, výjimky z ochrany před nadlimitním hlukem nazývané jako „časově omezené povolení“, povolování „zkušebních provozů“, kolaudační rozhodnutí a povolení kácení dřevin.

21. Žalobce uvedl, že od doby vydání původního územního rozhodnutí se změnily požadavky na podobu komunikací. Krom toho, že komunikace je nově zatříděna jako „dálnice“ a ne už jako „rychlostní komunikace“, což přináší změnu normových parametrů, změnily se i požadavky na parametry „pomocných komunikací“ – sjezdů a nájezdů – což se dotýká právě nové komunikace II/604 a jejího napojení a částečné přestavby původní II/121 – kde na jejich spojení je nutno aplikovat nové normy pro „rozhledy“. Od vydání původního územního rozhodnutí také došlo ke zrychlení provozu – zejména na komunikaci II/121 (po výstavbě D4 má být přečíslována na II/604), která v části, kde sousedí s nemovitostí žalobce. Došlo tak k podstatné změně v dotčení nemovitosti žalobce, což je podstatná změna podmínek v území.

22. Tuto změnu žalobce nemohl v roce 2009 předpokládat, a proto se nemohl touto (tehdy „budoucí“) změnu namítat a požadovat případné úpravy projektu R4 s ohledem na tento vývoj. Podle žalobce je významné, aby nebyla udržována stará, neaktuální rozhodnutí. Žalovaný o této změně naopak věděl (viz přípis žalovaného ze dne 7. 4. 2014). Žalobce přitom dlouhodobě brojil proti rychle projíždějícím autům po II/121 podél jeho nemovitosti (i v důsledku změny stavebních parametrů této komunikace), které žalobci dlouhodobě způsobují hmotné škody (odlétající tašky ze střechy atd.); jedná se o dopravně nebezpečné místo.

23. Žalobce dále shrnul změny požadavků na stavební záměr v důsledku nového posouzení EIA ze dne ze dne 9. 11. 2018 čj. MZP/2018/710/3455.

24. Vyplynul z něj mimo jiné požadavek na změnu stavebního objekt SO 130 (přeložka silnice II/604), a to z důvodu ochrany lesa. Konkrétně Ministerstvo životního prostředí ve svém stanovisku požaduje minimalizovat zábor lesních porostů a i zajištění stability lesních porostů a prevence proti poškození lesů a lesní půdy v celém životním cyklu dálnice D4 (podmínka č. 4). Ministerstvo životního prostředí dále stanovilo nové požadavky z důvodu podzemních a povrchových vod při výstavbě záměru a požaduje prověřit výpočty a případně upravit řešení hospodaření se srážkovými vodami tak, aby respektovalo technickou normu č. TNV759011 (podmínka č. 5).

25. V důsledku změn v území došlo proto k novému zpracování kompletní nové dokumentace pro novou podobu projektu, která byla hotova již v roce 2018). Změněná dokumentace reflektuje nové skutečnosti nastalé po roce 2006 (před 13 lety), tj. po roce, kdy byly zpracovány podklady pro územní rozhodnutí, o prodloužení jehož platnosti se vede tento spor. Nová dokumentace byla připravena v době, kdy již byly známy odborné posudky a stanoviska odborných orgánů, které sloužily jako podklad pro vydání nového závazného stanoviska orgánu EIA z roku 2018. V důsledku toho stavebník požádal o změnu územního rozhodnutí. Novou dokumentací, kterou stavebník k této žádosti předložil, žalobce navrhl provést coby důkaz. Zároveň navrhl provést důkaz veřejnou vyhláškou Městského úřadu Písek, odboru výstavby a územního plánování, ze dne 14. 5. 2019, čj. výst/123111651/0/2019/Čž- 3/ZMUS/Ozná, s oznámením o zahájení tohoto řízení.

26. V žalobě je dále obsažen detail výkresu znázorňujícího změnu trasy stavebního záměru a seznam vstupních podkladů nové stavební dokumentace.

27. Žalobce opakovaně uvedl, že není úlohou správního soudu, aby nahrazoval činnost správních orgánů a namísto nich posuzoval významnost změn v území (a změn kladených podmínek, změn ve vyvíjejícím se projektu).

IV. Právní hodnocení krajského soudu

28. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s.

29. Žaloba není důvodná. V.A K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů a nevypořádání žalobcových námitek 30. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25). Krajský soud přitom neshledal, že by žalobou napadené rozhodnutí trpělo v tomto ohledu jakýmikoli nedostatky.

31. Žalobce spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí konkrétně v tom, že se žalovaný údajně nevypořádal s novým posouzením EIA. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i žalovaného je však zcela jednoznačně patrno, že správní orgány nepovažovaly toto nové posouzení EIA za relevantní pro posouzení věci; v území přitom nedošlo k takovým změnám, které by byly důvodem pro neprodloužení platnosti stávajícího územního rozhodnutí (viz k tomu dále odstavec 41 tohoto rozsudku). Úvahy správních orgánů proto krajský soud ve světle shora uvedených kritérií za nepřezkoumatelné nepovažuje.

32. Nedůvodná je též žalobní argumentace, dle níž správní orgán prvního stupně s odkazem na zásadu koncentrace řízení nevypořádal žalobcovy námitky. Přestože správní orgán prvního stupně skutečně označil žalobcovy námitky za opožděné, na stranách 14 až 16 se jimi přesto výslovně zabýval. Není tedy zřejmé, jakým způsobem měl postup správního orgánu prvního stupně v tomto ohledu zasáhnout do žalobcových práv. V.B K námitkám týkajícím se nedostatečného posouzení změn v území V.B.1 Obecná východiska při posuzování prodloužení platnosti územního rozhodnutí 33. Dle § 93 odst. 3 stavebního zákona „[d]obu platnosti územního rozhodnutí může stavební úřad na odůvodněnou žádost prodloužit; podáním žádosti se běh lhůty platnosti rozhodnutí staví. Na řízení o prodloužení lhůty platnosti rozhodnutí se vztahují přiměřeně ustanovení o územním řízení s tím, že veřejné ústní jednání se nekoná a závazná stanoviska, námitky nebo připomínky lze podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení oznámení o zahájení řízení, jinak se k nim nepřihlíží.“ 34. Nejvyšší správní soud k tomu například ve shora citovaném rozsudku čj. 7 As 111/2014-43 uvedl, „že v řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí se znovu hlediska ve smyslu ust. § 90 stavebního zákona neposuzují, protože o umístění stavby již bylo pravomocně rozhodnuto, ale posuzuje se pouze zachování práva žadatele provést stavbu na základě již vydaného a pravomocného územního rozhodnutí. Nejedná se tedy o opakované územní řízení. K tomu srv. např. Roztočil, A., Hrůšová, K., Lachmann, M., Potěšil, L.: Stavební zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, komentář k § 93 odst. 3, kde se uvádí, že ‚Základním smyslem prodloužení platnosti územního rozhodnutí dle § 93 odst. 3 StavZ je toliko zachování práva žadatele provést stavbu na základě již vydaného a pravomocného územního rozhodnutí za podmínek v tomto rozhodnutí stanovených, a to za předpokladu, že žadatel uvede důvody, pro které nepožádal o vydání stavebního povolení, resp. nezapočal s realizací záměru v souladu s územním rozhodnutím. Na jejich základě ‚může‘ stavební úřad prodloužit platnost územního rozhodnutí. Z dikce zákona jakož i ze systematického výkladu lze dovodit, že se zde nejedná o přezkoumávání podmínek pro vydání územního rozhodnutí (resp. o opakované územní řízení), ale o správní uvážení správního orgánu, resp. stavebního úřadu, zda s ohledem na důvody uvedené v žádosti platnost územního rozhodnutí prodlouží, či nikoli.‘“ 35. V taktéž shora citovaném rozsudku čj. 6 As 74/2017-27 k tomu Nejvyšší správní soud doplnil, že „[s]myslem zákonného omezení doby platnosti územních rozhodnutí a stavebních povolení totiž je, aby rozvoj území dlouhodobě právně neblokovaly umístěné či povolené stavby, od jejichž faktické realizace však již stavebník upustil nebo jejichž parametry neodpovídají změněným podmínkám v území (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. září 2012, č. j. 9 As 74/2012 - 39). Stavební úřad proto logicky musí v řízení o prodloužení platnosti takového rozhodnutí posoudit, zda se podmínky v území během uplynulé doby nezměnily natolik podstatně, že původní územní rozhodnutí či stavební povolení jim už neodpovídá. Typickým příkladem je zjištění výskytu chráněného živočicha v místě budoucí stavby v situaci, kdy vliv stavby na jeho vývoj nebyl v původním řízení brán v úvahu (srov. analogicky ve vztahu k prodloužení platnosti stavebního povolení rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. prosince 2015, č. j. 4 As 232/2015 - 46).“ Nejvyšší správní soud dále uvedl, že právě za účelem zjištění změn v území „stavební úřad v tomto řízení oslovuje dotčené orgány. Ty by jej měly na základě jeho výzvy upozornit, že určitá změna podmínek je natolik závažná, že jejich původní závazné stanovisko již není aktuální, neboť veřejný zájem, který dotčený orgán chrání, může být zasažen v podstatně větší míře či odlišným způsobem, než tomu bylo v době umisťování či povolování stavby. Svou povinnost oslovit dotčené orgány stavební úřad v nyní posuzovaném případě prokazatelně naplnil, žádné reakce se však od nich nedočkal. Důvodně tedy předpokládal, že jejich dřívější závazná stanoviska zůstávají v platnosti a dotčení veřejného zájmu zůstává oproti původnímu stavu beze změny.“ 36. Zjednodušeně lze shrnout, že správní orgán v řízení podle § 93 odst. 3 stavebního zákona provádí v rámci správního uvážení úvahu, zda původně vydané územní rozhodnutí obstojí i vzhledem k případným změněným podmínkám v území. Primárním zdrojem informací o těchto případných změnách jsou přitom dotčené orgány hájící partikulární veřejné zájmy. V.B.2 K námitce, dle níž řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí představuje navazující řízení ve smyslu zákona o posuzování vlivů na životní prostředí 37. Krajský soud se předně zabýval námitkou, dle níž řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí podle § 93 odst. 3 stavebního zákona představuje navazující řízení ve smyslu § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Této námitce nepřisvědčil.

38. Stavebník podal žádost o prodloužení platnosti územního rozhodnutí dne 22. 5. 2017. Rozhodným pro posuzovanou věc je tudíž § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění účinném do 31. 10. 2017, dle něhož „navazujícím řízením takové řízení, ve kterém se vydává rozhodnutí podle zvláštních právních předpisů, které povoluje umístění nebo provedení záměru posuzovaného podle tohoto zákona“. S ohledem na shora citované judikatorní závěry krajský soud neshledal, že by řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí bylo navazujícím řízením ve smyslu tohoto ustanovení. Stavba totiž byla do území již pravomocným rozhodnutím umístěna (není tedy umisťována znovu), přičemž prodloužením jeho platnosti nedochází ani k povolení provedení stavebního záměru (tím by bylo až následné řízení stavební). Za této situace nelze než uzavřít, že řízení o prodloužení platnosti územního povolení posouzení vlivů záměru na životní prostředí nepodléhá.

39. Jelikož krajský soud považoval za rozhodné znění § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění účinném do 31. 10. 2017, nezabýval se již pro nadbytečnost podrobněji námitkou, dle níž aktuální znění citovaného ustanovení je údajně v rozporu se směrnicí o EIA. Pouze v obecné rovině a nad rámec nutného k tomu krajský soud poznamenává, že takový rozpor neshledal, a to v podstatě z důvodů uvedených výše. V řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí nedochází k umístění stavby, ani k povolení její bezprostřední realizace. Není proto nezbytné i toto řízení podrobovat posuzování EIA. Dotčená veřejnost má přitom dostatečnou možnost participace jak v samotném řízení o umístění stavby (popřípadě v řízení o změně takového rozhodnutí), tak i v následném stavebním řízení. V.B.3 K námitce nezohlednění nového posouzení EIA 40. Nedůvodnou shledal krajský soud též námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu spočívající v tom, že správní orgány nepřihlédly k novému posouzení EIA z roku 2018.

41. Správní orgán prvního stupně se otázkou změn podmínek v území zabýval na stranách 13 a 14 svého rozhodnutí, kde shrnul, že stavební záměr odpovídá územně plánovací dokumentaci, a konstatoval, že „[u]místění stavby zůstává v souladu se stanovisky (závaznými stanovisky) dotčených orgánů, tyto byly stavebním úřadem v řízení řádně obeslány a žádný z nich neuplatnil námitky proti prodloužení doby platnosti územního rozhodnutí. Stavební úřad tedy důvodně předpokládá, že původní stanoviska zůstávají v platnosti, že žádný zájem chráněný dotčeným orgánem nemůže být natolik zasažen, aby bylo potřeba nové posouzení.“ Správní orgán prvního stupně dále dovodil, že pokud by nové posouzení EIA stanovilo změnu projektové dokumentace, pak by stavebník byl povinen tyto podmínky splnit, což by mohlo vyvolat též potřebu změny územního rozhodnutí. Tyto závěry žalovaný ve svém rozhodnutí na stranách 5 a 6 s odkazy na shora citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu aproboval.

42. Taktéž krajský soud se přitom s tímto hodnocením zcela ztotožnil. Krajský soud ze správního spisu ověřil, že správní orgán prvního stupně ve vztahu k zahájení řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí skutečně obeslal příslušné dotčené orgány, a to včetně orgánu ochrany životního prostředí. Ve správním spisu je pak konkrétně založeno sdělení Městského úřadu Písek, odboru životního prostředí, ze dne 16. 7. 2017, čj. MUPI/2017/26747, dle něhož tento správní orgán nemá k prodloužení platnosti územního rozhodnutí žádné připomínky. Pouze správní orgán prvního stupně upozornil na nutnost zapracování stanoviska Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky ze dne 11. 1. 2017 do dokumentace ke stavebnímu povolení. Správní orgán prvního stupně dále dotčené orgány obesílal i s výzvou k obeznámením se s podklady před vydáním samotného rozhodnutí. Z obsahu spisu nevyplývá žádná skutečnost svědčící o tom, že v území došlo k faktickým změnám takové povahy, která by již znemožňovala platnost územního rozhodnutí prodloužit.

43. Poukazuje-li žalobce na nové posouzení EIA zpracované v roce 2018, pak nelze přehlédnout, že toto posouzení se (i dle tvrzení samotného žalobce) vztahuje k modernizované podobě stavební dokumentace. Je proto zcela pochopitelné, že takovéto posouzení EIA může obsahovat odchylně stanovené podmínky pro umístění stavby. To však nemůže mít vliv na posouzení otázky, zda je možné prodloužit platnost územního rozhodnutí ve vztahu k původnímu stavebnímu záměru, neboť právě původní (nikoli tedy upravený) záměr je jeho předmětem. Výsledkem prodloužení platnosti územního rozhodnutí tak může být pouze to, že stavebníkovi nadále svědčí právo provést stavbu v parametrech stanovených původním rozhodnutím.

44. Žalobce v tomto ohledu nesprávně pod pojem „změny v území“, tj. faktické změny, kterými se správní orgány při posuzování žádosti o prodloužení platnosti územního rozhodnutí zabývají (typicky – jak je již shora uvedeno – se jedná například o zjištěný výskyt chráněného druhu, avšak v úvahu připadá i celá řada dalších variant jako významné změny způsobené například erozí či lidskou činností), v podstatě zahrnuje i změny umístěného záměru, které však v tomto ohledu postrádají relevanci. Pokud stavebník z jakéhokoli důvodu přikročí k úpravě původního stavebního záměru, který již nadále nevyhovuje stanoveným parametrům a podmínkám dle původního územního rozhodnutí, musí samozřejmě usilovat o změnu takového rozhodnutí ve smyslu § 94 stavebního zákona. Pro účely této změny pak musí být provedeno i nové posouzení EIA (jedná-li se o záměr, na který se povinnost posuzování EIA vztahuje).

45. Není tedy pravda, že by snad bylo možné na základě územního rozhodnutí pro projekt „trať CBL, technické řešení koněspřežka“ nahradit prodloužením jeho platnosti možno projektem „trať CBL, technické řešení vysokorychlostní trať“, aniž by proběhlo nové posouzení EIA, jak žalobce sugeruje. Z týchž důvodů je pak nepřípadná i námitka, dle níž nepořízení nového stanoviska EIA v řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí je rozporné s čl. 2 odst. 1 a čl. 6 odst. 4 směrnice o EIA.

46. Sám žalobce přitom relevantní skutečnosti svědčící o podstatných změnách v území neuvádí. Příklady, které reprodukuje v replice k vyjádření žalovaného z nového posouzení EIA, nejsou totiž v podstatě ničím jiným než stanovení dodatečných podmínek v důsledku změny projektové dokumentace stavebního záměru (nikterak z nich totiž nevyplývá, že by k nějakým faktickým změnám došlo v samotném území). Není přitom úkolem správního soudu posuzovat, zda změny stavebního záměru vyvolají potřebu změny stávajícího územního rozhodnutí či nikoli. Je odpovědností stavebníka postupovat tak, aby umístěná stavba byla s územním (potažmo stavebním) rozhodnutím v souladu, popřípadě usilovat o jejich změnu.

47. Uvádí-li žalobce, že v území došlo k nárůstu automobilové dopravy, přičemž se jedná o dopravně nebezpečné místo, pak nelze přehlédnout, že umístěný stavební záměr je reakcí právě na předpokládané zvýšení nároků na kapacitu a bezpečnost tamější pozemní komunikace. Žalobce nadto nikterak nespecifikoval, o jaký nárůst dopravy se vlastně jedná, ani to, jakým způsobem tato skutečnost mohla rozhodování o prodloužení platnosti územního rozhodnutí ovlivnit. Tato námitka má tudíž zcela obecný a spekulativní charakter.

48. Za této situace krajský soud nepovažoval za potřebné provádět žalobcem navrhované dokazování novou projektovou dokumentací záměru či vyhláškou, z níž by mělo být patrno, že ve vztahu k jinému úseku dálnice D4 již řízení o změně územního rozhodnutí probíhá, neboť takovéto dokumenty postrádají ve vztahu k nyní posuzované věci jakoukoli relevanci; nadto tyto důkazní návrhy nesměřují k prokázání skutečností, které by byly mezi stranami sporné.

V. Závěr a náklady řízení

49. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

50. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

51. Nad rámec výše uvedeného krajský soud poznamenává, že v důsledku změn rozvrhu práce rozhodoval v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení byli o možné účasti všech členů senátu na rozhodování v této věci již dříve poučeni, a to včetně možnosti podání případné námitky podjatosti, krajský soud jim již novou informaci o složení senátu nezasílal.

Poučení