50 A 39/2019 - 61

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., ve věci žalobce: Y. S., narozen X státní příslušnost X bytem X přechodně bytem X proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 3. 2019, č. j. MV-35942-5/SO -2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne 10. 4. 2019 u Městského soudu v Praze a postoupenou usnesením ze dne 29. 4. 2019 nadepsanému soudu se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 3. 2019, č. j. MV-35942-5/SO -2019 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 28. 1. 2019, čj. OAM-2792-7/ZR-2018 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že odvolání se zamítá a prvostupňové rozhodnutí se potvrzuje. Uvedeným prvostupňovým rozhodnutím byla podle § 46e odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“) zrušena platnost žalobcovy zaměstnanecké karty a dle § 46 odst. 2 téhož zákona stanovena lhůta k vycestování do 60 dnů od právní moci rozhodnutí.

2. Žalobce namítá, že prvostupňový správní orgán pochybil, když nevycházel při svém rozhodování ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování. Žalobce uložený trest obecně prospěšných prací vykonal od 16. 8. 2018 do 30. 11. 2018. Platí přitom, že na pachatele, kterému byl uložen trest obecně prospěšných prací, se hledí jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu upuštěno. S ohledem na § 65 odst. 4 trestního zákoníku měl prvostupňový správní orgán na žalobce pohlížet tak, jako by nebyl odsouzen, což neučinil ani žalovaný, v důsledku čehož došlo k porušení práv žalobce.

3. Žalobce si je vědom, že ve výpisu z evidence rejstříku trestů má v současné době ještě záznam, neboť mu byl vedle trestu obecně prospěšných prací uložen ještě trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců, a tato doba ještě neuplynula, tento trest je však vázán na trest obecně prospěšných prací a nebylo možné jej samostatně uložit, což činí případ žalobce specifickým. Kdyby správní orgány rušily zaměstnaneckou kartu a platnost víza z důvodu, že žalobce přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza, tj. např. podmínku trestní zachovalosti, musely by se zabývat otázkou přiměřenosti důvodů pro zrušení víza. V případě žalobce je navíc třeba brát ohled na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, což se podává i z judikatury Nejvyššího správního soudu. Rozhodnutí obou správních orgánů však v případě žalobce nesplňují hledisko přiměřenosti. Zrušení žalobcova pobytu rozbíjí a rozvrací jeho rodinu, která žije spolu se žalobcem v obci Kunžak. Děti chodí do mateřské a základní školy a stejně jako žalobcova manželka zde mají dlouhodobý pobyt. Pobytové oprávnění manželky bylo vydáno za účelem sloučení rodiny a je vázáno na oprávnění žalobce. Žalobcova manželka v ČR studuje, péči o děti by sama nezvládla. Přečin, který žalobce spáchal, byl na hranici přestupku. Pokud by se žalobce nepodrobil dechové zkoušce, správní orgány by zrušení pobytu vůbec neřešily.

4. Žalobce je pozitivně hodnocen nejen obcí Kunžak, ale také Tělovýchovnou jednotou Kunžak, která mj. potvrzuje, že žalobce se v obci stará o mládež bez nároku na odměnu. Oba manželé jsou vysokoškolsky vzdělaní, na území ČR vykonávají profese, které jsou nedostatkové. Na doložení svých tvrzení žalobce k žalobě přiložil Vyjádření tělovýchovné jednoty Kunžak ze dne 7. 2. 2019 a záruku ze dne 18. 3. 2017, Vyjádření obce Kunžak ze dne 8. 2. 2019, Potvrzení základní školy Sira Nicholase Wintona a potvrzení MČ Kunžak, Pracovní hodnocení zaměstnavatele žalobcovy manželky A. R.

5. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, ve svém vyjádření plně odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

6. Ze správního spisu soud zjistil následující rozhodné skutečnosti.

7. Prvostupňový správní orgán zahájil se žalobcem oznámením ze dne 14. 11. 2018 z moci úřední řízení o zrušení platnosti zaměstnanecké karty, neboť obdržel podnět, trestní příkaz vydaný Okresním soudem v Jindřichově Hradci, čj. 11T 57/2018-29, ze dne 26. 6. 2018, který nabyl právní moci, resp. vykonatelnosti dne 12. 7. 2018. Na základě označeného rozhodnutí byl žalobce uznán vinným, že dne 17. 6. 2018 kolem 01:00hodin řídil ulicemi obce Kunžak osobní automobil zn. Toyota Corolla Verso, RZ: X, ačkoli před jízdou požil větší množství alkoholických nápojů, jejichž vlivem nebyl schopen motorové vozidlo bezpečně ovládat, neboť hladina alkoholu v jeho krvi zjištěná policejní hlídkou při dechové zkoušce dosahovala při opakovaných měřeních 1,26 promile a 1, 27 promile alkoholu. Žalobce tedy úmyslně vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí, nebo způsobit značnou škodu na majetku. Tím spáchal přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku a byl odsouzen podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin. Podle téhož ustanovení byl žalobci dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců.

8. Žalobce se dne 22. 11. 2018 seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí; jeho písemné vyjádření bylo správnímu orgánu doručeno dne 29. 11. 2018. Do něho žalobce ozřejmil okolnosti, za kterých došlo ke spáchání přečinu. Uvedl, že předmětného večera poseděl s přáteli fotbalisty v klubovně oddílu, požil trochu alkoholu, a protože se bál ponechat své vozidlo v místě u fotbalového stadionu, rozhodl se jej přeparkovat o několik stovek metrů k místu svého bydliště. Necítil se být opilý a nenapadlo ho, že by mohl noční jízdou obcí někoho ohrozit. Policisté, kteří žalobce zastavili, mu doporučili, aby se neodvolával a aby uložený trest co nejrychleji vykonal. Žalobce si velmi váží toho, že může pobývat v České republice, vůbec ho nenapadlo, že by jeho čin mohl mít takové následky a svého jednání lituje. Zrušení víza by pro žalobce mělo nepřiměřený dopad do soukromého života. V ČR žije celá jeho rodina od poloviny roku 2016, právě si opravili obecní byt, děti navštěvují s dobrým prospěchem i docházkou předškolní a školní zařízení, manželka, zubní lékařka vykonávající pomocné práce v zubní ordinaci, je u zaměstnavatele rovněž dobře hodnocena. Odnětí víza by pro žalobce znamenalo návrat na Ukrajinu, do míst nepříliš vzdálených od válečného území, a rovněž rozdělení rodiny s nepříznivými důsledky pro výchovu dětí. K tomu žalobce doložil potvrzení o studiu svých dětí a harmonogram výkonu trestu obecně prospěšných prací prokazující, že žalobce má ke dni podání vyjádření značnou část uloženého trestu odpracovanou.

9. Žalobcově žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření se k podkladům před vydáním rozhodnutí nebylo vyhověno.

10. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 28. 1. 2019, čj. OAM-2792-7/ZR-2018 bylo rozhodnuto tak, že platnost jeho karty se dle § 46e odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ruší, současně byla žalobci uložena lhůta 60 dnů k vycestování. Do odůvodnění rozhodnutí správní orgán po shrnutí skutkového stavu a průběhu řízení uvedl, že mu nepřísluší zabývat se přiměřeností rozhodnutí ve vztahu k soukromému a rodinnému životu žalobce, neboť je z důvodu veřejného zájmu povinen rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Postačí zde pouhé naplnění podmínky uvedené v § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tj. pravomocné odsouzení pro spáchání úmyslného trestného činu, přitom odkázal na příslušnou judikaturu. Zrušení pobytu není správním vyhoštěním a žalobce si může poté, co bude splňovat všechny podmínky pro jeho udělení, podat novou žádost o dlouhodobý pobyt v ČR. Byl konstatován též soulad s § 2 odst. 4 správního řádu.

11. Prvostupňové rozhodnutí žalobce napadl včasným odvoláním. Do něj opětovně vylíčil okolnosti předcházející spáchání přečinu a artikuloval tři odvolací důvody. Namítl zde, že trest obecně prospěšných prací byl vykonán před vydáním prvostupňového rozhodnutí, což nemohl z důvodu neprodloužení lhůty k vyjádření se k podkladům rozhodnutí doložit. Po vykonání trestu obecně prospěšných prací se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Žalobce doložil závěrečnou zprávu PMS Jindřichův Hradec. Dále namítl, že prvostupňový správní orgán měl dbát na to, aby přijaté rozhodnutí bylo v souladu s veřejným zájmem, odpovídalo okolnostem daného případu a nevznikaly tak nedůvodné rozdíly. Pokud by se žalobce nepodrobil dobrovolně dechové zkoušce, byl by shledán vinným toliko z přestupku a správní orgán by zrušení zaměstnanecké karty vůbec neřešil. Požití alkoholu v dané věci bylo přitom jediným excesem, kterého se žalobce dopustil. Na důkaz kladného hodnocení své osoby i členů rodiny žalobce doložil Stanovisko obce Kunžak ze dne 8. 2. 2019, Stanovisko sportovního oddílu ze dne 7. 2. 2019, Stanovisko zdravotnického zařízení k hodnocení pracovního výkonu žalobcovy manželky ze dne 11. 2. 2019 a potvrzení o tom, že žalobcovy děti navštěvují školní a předškolní zařízení v obci Kunžak. Závěrem žalobce vyjádřil přesvědčení, že je ve veřejném zájmu, aby on i jeho rodina zůstali v ČR, neboť spolu s manželkou vykonávají nedostatkové profese a pozbytím zaměstnanecké karty by došlo k rozbití spořádaných rodinných vazeb.

12. Součástí správního spisu je rovněž výpis z evidence rejstříku trestů FO ze dne 15. 3. 2019 dokládající, že k uvedenému datu je u žalobce záznam Okresního soudu v Jindřichově Hradci o pravomocném rozhodnutí, jímž byl žalobce dle § 274 trestního zákoníku uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu, za který mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin vykonaný ke dni 30. 11. 2018 a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel ve výměře 18 měsíců.

13. Odvolání projednala žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím, jímž bylo toto odvolání zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. V odůvodnění žalovaná uvedla, že jí nepřísluší zkoumat charakter trestné činnosti žalobce ani další specifika daného případu, rozhodující je sama skutečnost, že žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu a že v aktuálním výpisu z rejstříku trestů má stále zápis o spáchání úmyslného trestného činu, tudíž splňuje zákonné podmínky pro zrušení zaměstnanecké karty. Žalovaná neshledala ani důvodnost námitky nepřiměřenosti důsledků prvostupňového rozhodnutí důvodům zrušení víza. Připustila sice existenci dopadu do soukromého a rodinného života žalobce, důvod pro zrušení platnosti však způsobil sám žalobce svým protiprávním chováním, čehož si měl být v okamžiku páchání trestného činu vědom. Zásah do rodinného a soukromého života je oprávněný, děje-li se tak v souladu se zákonem. Právní řád ČR nezakotvuje právo cizince na pobyt na území, takové právo má jen občan ČR.

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Jelikož byly splněny podmínky ve smyslu § 51 s. ř. s., soud rozhodl bez nařízení jednání.

15. Soud neshledal důvodnost žalobcovy námitky vytýkající, že správní orgány pochybily, neboť nevycházely při svém rozhodování ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování, když nenahlížely na žalobce, jako by nebyl souzen. Dle § 46e zákona o pobytu cizinců „ministerstvo zruší platnost zaměstnanecké karty z důvodů uvedených v § 37…“. Dle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců platí, že „ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu“. Jak se podává z prvostupňového, resp. napadeného rozhodnutí, správní řízení v dané věci bylo zahájeno z moci úřední, a to na základě shora označeného trestního příkazu, který je součástí správního spisu a z něhož se podává, že žalobce byl dne 26. 6. 2018 pravomocně odsouzen za spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, tj. pro spáchání úmyslného trestného činu, což potvrzuje rovněž výpis z evidence rejstříku trestů, který si správní orgány před vydáním prvostupňového i napadeného rozhodnutí opatřily. Z uvedeného je zřejmé, a konstatovala to i žalovaná, že shora označené jednání, kterého se žalobce dopustil, jednoznačně naplňuje předpoklady pro zrušení zaměstnanecké karty dle § 46e odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Zákon zde správním orgánům nedává žádný prostor pro úvahu o závažnosti trestné činnosti žalobce, nelze přihlížet ani k dalším specifikům daného případu, tj. k dosavadní bezúhonnosti žalobce, ojedinělosti předmětného protiprávního jednání, součinnosti žalobce s orgány činnými v trestním řízení atd. Ani skutečnost, že žalobce v období od 16. 8. 2018 do 30. 11. 2018 vykonat trest obecně prospěšných prací nic nemění. Pro věc je zcela zásadní skutečnost, že žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu a že v rejstříku trestů ve věci žalobce stále zůstával zápis o spáchání trestného činu. Toto si správní orgány důsledně ověřily, když si tento výpis opatřily, a to vždy aktuálně před vydáním napadeného, resp. prvostupňového rozhodnutí (výpisy ze dne 22. 8. 2018 a ze dne 15. 3. 2019). Přitom právě výpis z evidence rejstříku trestů je způsobilý prokázat trestní zachovalost žalobce na území ČR (§ 174 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že správní orgány vycházely ze skutkového i právního stavu v době rozhodování, a nebyl zde žádný důvod pro to, aby na žalobce bylo pohlíženo, jako by nebyl souzen. K tomu se též vyjádřil Nejvyšší správní soud, když judikoval, že „… znění § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle něhož bude povolení k dlouhodobému pobytu zrušeno, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, je jednoznačné a nedává žalované žádný prostor pro uplatnění správního uvážení například v tom směru, že by měla posuzovat závažnost trestného činu, za jehož spáchání byl stěžovatel pravomocně odsouzen“ (rozhodnutí ze dne 22. 11. 2017, čj. 6 Azs 348/2017-26). Shodně též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, čj. 5 Azs 214/2017-37 „Ustanovení § 35 odst. 3 a § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců taktéž neposkytují správnímu orgánu možnost užít správní uvážení, tj. zvažovat různé aspekty spáchaného úmyslného trestného činu, jakými jsou jeho závažnost a povaha, či rozlišovat mezi úmyslnými trestnými činy, které jsou důvodem pro zrušení dlouhodobého pobytu (resp. pro zamítnutí žádosti o jeho prodloužení), a které nikoliv. Citované právní normy stanoví správnímu orgánu jednoznačně povinnost rozhodnout určitým způsobem za předpokladu splnění podmínek uvedených v zákoně (obdobně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2012, č. j. 8 As 34/2011 - 85, nebo ze dne 9. 10. 2013, č. j. 1 As 85/2013 - 51)“. Hypotéza ustanovení § 37 zákona o pobytu cizinců byla ve věci žalobce jednoznačně naplněna, žalobce byl shora označeným trestním příkazem Okresního soudu v Jindřichově Hradci pravomocně odsouzen za úmyslně spáchaný trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky, přičemž v době rozhodování žalované ještě žalobcovo odsouzení zahlazeno nebylo. V tomto ohledu rovněž není v projednávané věci nic specifického ani neobvyklého, jak se domnívá žalobce. Nad rámec řečeného soud připomíná, že žalobce za situace, kdy v ČR pracoval jako řidič kamionové dopravy, tedy profesionál, si měl být vědom toho, že se řízením pod vlivem návykové látky dopouští protiprávního jednání, čímž nejen ohrožuje státem chráněný zájem, ale též riskuje ztrátu možnosti vykonávat svou profesi, a jako cizinec též oprávnění pobývat na území ČR pro sebe i svou rodinu.

16. Nelze rovněž akceptovat argumentaci žalobce založenou na tvrzení, že pokud by správní orgány rušily zaměstnaneckou kartu a platnost víza žalobce z důvodů dle § 37 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. l), mohly by tak učinit pouze za podmínky, že důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti víza. V situaci, kdy by žalobce přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza, např. podmínku trestní zachovalosti, by tomu tak skutečně bylo. Jak ale judikoval Nejvyšší správní soud, „zcela zjevně na danou situaci dopadá § 37 odst. 1 písm. a); povaha ani typová či konkrétní závažnost úmyslného trestného činu zde nehraje roli. V tomto smyslu jde o speciální ustanovení k § 37 odst. 2 písm. b), které umožňuje zrušit vízum (a tedy neprodloužit povolení k dlouhodobému pobytu) z řady jiných důvodů (obecně nesplnění kterékoli z podmínek pro udělení víza). To, že mezi těmito podmínkami je i trestní zachovalost ve smyslu § 174 ve spojení s § 56 odst. 2 písm. a), nevylučuje uplatnění speciální skutkové podstaty podle § 37 odst. 1 písm. a)“(rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, čj. 6 Azs 163/2015-47). Jak již bylo vysvětleno shora, v případě žalobce došlo ke zrušení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů z důvodů dle § 37 odst. 1 písm. a), což je pro projednávanou věc zcela zásadní.

17. Dále se soud zabýval namítanou povinností správního orgánu zohlednit čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; tuto námitku soud nepřijal. Žalobce uvedenou námitku uplatnil poprvé až v řízení před správním soudem. Otázkou § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a poměřování veřejného zájmu na ochraně před cizinci páchajícími úmyslnou trestnou činnost v České republice a základního práva cizince na rodinný život v České republice se Nejvyšší správní soud zabýval v minulosti již několikrát. V rozsudku ze dne 18. 12. 2008, č. j. 7 As 21/2008 - 101, mj. konstatoval, že „… rodina má právo na ochranu společnosti a státu, jak stanoví mezinárodní smlouvy, na něž stěžovatel odkazuje, a že je pod ochranou zákona podle čl. 32 odst. 1 Listiny základní práv a svobod, neznamená, že tato ochrana, která má být rodině poskytnuta, má být absolutní, neomezená a zákonem neomezitelná. Zásahy do práva na ochranu rodinného života jsou možné a běžně jsou v zákonech upraveny, ale na druhou stranu nesmí být tyto zásahy bezdůvodné a nepřiměřené a mohou být uplatňovány pouze za zákonem stanovených podmínek…V daném případě dochází ke střetu práva na ochranu rodinného života stěžovatele a veřejného zájmu na ochraně společnosti. S ohledem na znění ustanovení § 35 odst. 3 a § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je zřejmé, že zákonodárce považoval za nutné pro ochranu tohoto veřejného zájmu stanovit jako jednu z podmínek udělení a prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu a jako důvod ke zrušení tohoto povolení, aby se jednalo o cizince, který nepáchá úmyslnou trestnou činnost. Je tedy otázkou, zda by při uplatnění principu proporcionality obstál vedle práva stěžovatele na ochranu rodiny veřejný zájem, kterému je třeba dát přednost. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že tento test provedl již zákonodárce při přijímání této zákonné úpravy a shledal, že zájem státu a společnosti na tom, aby se na území České republiky nezdržovali cizinci, kteří spáchali úmyslný trestný čin, za nějž byli odsouzeni, a mohli tedy představovat byť jen potencionální hrozbu pro společnost, je mnohem důležitější a závažnější, než individuální právo tohoto cizince na ochranu jeho rodinného života. Při zvážení všech okolností se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s městským soudem v tom, že veřejný zájem na ochraně společnosti je důležitější než právo stěžovatele na ochranu jeho rodinného života a že je třeba tomuto veřejnému zájmu dát přednost“ (pozn. výše i níže citace podtržena nadepsaným soudem).

18. V rozhodnutí ze dne 23. 3. 2017, čj. 10 Azs 249/2016-47 pak Nejvyšší správní soud judikoval: „Na uvedené závěry nemá vliv ani výslovná úprava § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, účinná od 1. 1. 2011. Povinnost posoudit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince nelze vztahovat na všechna rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců, jak se nesprávně domnívá stěžovatel (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 - 30, a ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 Azs 226/2015 - 27). Správní orgán má naopak posuzovat přiměřenost jen těch rozhodnutí, u nichž to zákon o pobytu cizinců předpokládá. Zákon o pobytu cizinců v § 174a odst. 1 obsahuje demonstrativní výčet kritérií, ke kterým správní orgány přihlédnou při posuzování přiměřenosti. Ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců správním orgánům neukládá povinnost posuzovat přiměřenost dopadů do rodinného a soukromého života (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2017, č. j. 10 Azs 249/2016 – 47).“ Tento závěr Nejvyšší správní soud zopakoval v rozhodnutí ze dne 14. 3. 2018, čj. 5 Azs 214/2017-37. Shodně též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015, čj. 6 Azs 226/2015-27, kde se uvádí, že k „aplikaci ustanovení § 174a zákona o pobytu tak může dojít teprve tehdy, pokud některé ustanovení zákona správnímu orgánu v konkrétním případě povinnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí ukládá. V případě rozhodnutí podle § 37 odst. 1 písm. a) se však přiměřenost rozhodnutí zásadně neposuzuje. Takový závěr je v souladu se smyslem a účelem zákona, jímž je efektivní ochrana společnosti před cizinci páchajícími na území státu úmyslnou trestnou činnost, a to ochrana formou přísnější právní úpravy, která v posuzovaném případě vede k neprodloužení pobytového statusu stěžovatele bez zkoumání přiměřenosti důsledků takového rozhodnutí“. Ve vztahu k aplikaci § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 24. 9. 2015, čj. 6 Azs 163/2015-47 rovněž uvedl, že: „Správní orgány i krajský soud tak dospěly ke správnému právnímu závěru, když na případ stěžovatele uplatnily právě toto ustanovení, přiléhavé na situaci stěžovatele, i pokud konstatovaly, že toto ustanovení vede k zamítnutí žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu bez dalšího, aniž by bylo nutno podle výslovného zákonného pokynu zkoumat další souvislosti včetně přiměřenosti důsledků rozhodnutí ve vztahu k jeho důvodům, resp. k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Toto rozlišování má i smysluplné vysvětlení; zatímco v případě pravomocného odsouzení za úmyslný trestný čin zákonodárce stanovil s ohledem na ochranu společnosti před cizinci páchajícími na území státu úmyslnou trestnou činnost přísnější úpravu vedoucí k ukončení (neprodloužení) pobytového statusu bez dalšího, všechny ostatní podmínky pro udělení víza (včetně trestní zachovalosti v širším smyslu, zahrnující i absenci odsouzení za trestné činy spáchané z nedbalosti) vedou k ukončení (neprodloužení) pobytového statusu, jen jde-li o důsledek přiměřený, včetně přiměřenosti dopadu do soukromého a rodinného života takového cizince (srov. v této souvislosti rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 21/2008 - 101 ze dne 18. prosince 2008).“ Jak vyplývá z citací příslušné judikatury, Nejvyšší správní soud zaujímá v této věci v podstatě konzistentní stanovisko, k němuž se přiklání i nadepsaný soud, tj. správní orgány neměly v projednávané věci zákonný prostor pro to, aby se dopadem rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce zabývaly. „To neznamená, že by byla vyloučena aplikace ústavního principu přiměřenosti zásahů do ústavně garantovaných základních práv nebo svobod, např. do práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 8 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, případně do jiných základních práv. Těžko však hovořit o základním právu v souvislosti s neprodloužením povolení k dlouhodobému pobytu; s tím musí každý cizinec počítat. Je-li následně – v důsledku povinnosti opustit území státu – ve hře ohrožení nějakých základních práv (např. práva na život, práva nebýt podroben mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, nebo koneckonců i práva na respektování soukromého a rodinného života), slouží k jejich ochraně jiné právní prostředky (poskytnutí mezinárodní ochrany, jiné pobytové tituly, např. za účelem strpění pobytu pro existenci překážek vycestování atp.)“ (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, čj. 6 Azs 163/2015-47).

19. Shrnuje se, že pro důvody uvedené v žalobě není napadené rozhodnutí vadné.

20. S ohledem na uvedené krajský soud podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl.

21. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšné žalované nevznikly v řízení žádné náklady přesahující rámec její administrativní činnosti.