50 A 41/2016 - 41

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobce Metrostav a. s., se sídlem Koželužská 2450/4, Praha 8 - Libeň, zastoupeného Mgr. Janem Pechmanem, advokátem ve společnosti Kruták & Partners, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Revoluční 724/7, Praha 1, proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, Opava, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 19. 8. 2016, č. j. 1542/1.30/16-5, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 21. 10. 2016 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2016, č. j. 1542/1.30/16-5 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“) o jeho odvolání proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále jen „kontrolní orgán“) č. j. 24940/5.30/15-9 ze dne 4. 1. 2016 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že odvolání bylo zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. Tímto prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu nesplnění povinnosti týkající se pracoviště a pracovního prostředí podle § 30 odst. 1 písm. q) zákona o inspekci práce a ze správního deliktu neplnění povinností při zajištění řádného stavu používaných výrobních a pracovních prostředků a zařízení dle § 30 odst. 1 písm. r) zákona o inspekci práce. Za tyto správní delikty byla žalobci uložena úhrnná sankce ve formě pokuty ve výši 107.000 Kč. Prvního z uvedených správních deliktů se měl žalobce dopustit tím, že dne 28. 5. 2015 a 30. 5. 2015 nezajistil své pracoviště – stavbu „Revitalizace trati České Budějovice – Volary, SO 14-24-01 Boršov – Křemže, železniční most v km 4,172“ (dále jen „pracoviště“) proti pádu osob z výšky, a to konkrétně střední mostní opěru pracoviště, na níž dne 28. 5. 2015 pracovali tři zaměstnanci žalobce (S. J., nar. X, D. M., nar. X, a Ing. M. H., nar. X) ve výšce cca 4,2 metru, a pravou opěru OP1 pracoviště, kdy dne 28. 5. 2015 nebylo provedeno zajištění proti pádu z výšky v okolí volných okrajů konce mostní opěry a bočních říms rovnoběžných křídel a dne 30. 5. 2015 nebylo provedeno zajištění proti pádu z výšky z bočních říms rovnoběžných svahových křídel. Tímto jednáním měl žalobce porušit § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon 309/2006“), jenž je proveden ustanovením § 3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky, v rozhodném znění (dále jen „nařízení vlády 362/2005“). Druhého správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že v rozporu s ustanovením § 4 odst. 1 písm. a) zákona 309/2006 dne 28. 5. 2015 nezajistil, aby stolní kotoučová pila (inventární číslo 34076), nacházející se na pracovišti, byla vybavena ochranným zařízením, když na pile nebyl umístěn kryt pilového kotouče a rozevíracího klínu. Žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí zejména pro nesprávné právní posouzení otázky naplnění skutkových podstat vytýkaných správních deliktů. Prvně žalobce namítá nezákonnost provedené kontroly spočívající v tom, že kontrolní orgán žalobci neumožnil účastnit se kontrolních úkonů při kontrole na místě. Kontrolní orgán tuto skutečnost odůvodnil poukazem na povinnost zvážit v každém konkrétním případě, zda může přítomnost kontrolované osoby na kontrolním úkonu zmařit účel kontroly. Podle žalobce však žalovaný nepředložil dostatečné argumenty svědčící o tom, že by žalobce svou přítomností při kontrole mařil její účel. Stejně tak žalovaný nikterak nerozvedl své úvahy stran konstatování správnosti postupu kontrolního orgánu, podle kterého měl převážit zájem na objektivním zjištění skutkového stavu nad právem žalobce být o zahájení kontroly informován a být jí od počátku přítomen. Žalobce konstatuje, že inspektorát práce u něj v minulosti prováděl kontrolu několikrát a žalobce mu vždy poskytoval veškerou součinnost. Žalobce se v kontextu s uvedeným domnívá, že je žalovaným popírán smysl ustanovení § 9 písm. e) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“), neboť variantu neumožnit kontrolované osobě účast na kontrole vykládá žalovaný příliš extenzivně. Žalobce v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 As 43/2004 – 51 a na komentář k zákonu o kontrole, Jemelka, Luboš, Vetešník, Pavel, Libosvár, Ondřej. Zákon o kontrole. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, s.

91. Žalobce namítá rovněž nesprávné právní posouzení spáchání správních deliktů, které jsou mu kladeny za vinu. U prvního správního deliktu žalobce považuje fotodokumentaci za nedostatečný důkaz o tom, že nebylo pracoviště žalobce vhodně zajištěno. Žalobce namítá, že zajistil dostatečnou ochranu proti pádu z výšky, navíc na místech, kde hrozil pád z výšky, práce v danou chvíli neprobíhaly. Žalobce je tak přesvědčen, že opatření spočívající v označení pracoviště zákazem vstupu neoprávněným osobám, představuje dostatečný způsob zabezpečení pracoviště. V kontextu s uvedeným má žalobce za to, že nebylo prokázáno porušení zákona a nemůže tak být dovozována žalobcova odpovědnost za tento správní delikt. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2014, č. j. 6 Ads 28/2013 – 38, který pojednává o koncepci objektivní odpovědnosti za správní delikt. U druhého správního deliktu žalobce vyjádřil přesvědčení, že neporušil svou povinnost zajistit kotoučovou pilu z hlediska bezpečnosti, neboť pile byl odebrán kryt za účelem údržby a pila byla odpojena od přívodu elektrické energie. Nadto byli pracovníci proškolení stran obsluhy a manipulace s touto kotoučovou pilou. Pokyn kontrolního orgánu k zapojení pily do elektrické sítě považuje žalobce za překročení zásady legality, neboť podle žalobce pokyn nepředstavoval případ „zvláštního zřetele hodný“ ve smyslu § 7 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce, kterého se kontrolní orgán dovolával. Žalobce se domnívá, že jeho opatření byla dostatečná a zajišťovala adekvátní ochranu pracovníků i osob, které mohly přijít s pilou do kontaktu. Pila byla mimo provoz, odpojená od přívodu elektřiny a nebyla tak způsobilá k použití. Žalobce nadto uvádí, že zákon nepředepisuje žádná konkrétní bezpečnostní opatření k zajištění strojů a je tak na úvaze žalobce, jaké prostředky zvolí. Žalobce dále namítá nezákonnost postupu inspektorů, kteří měli sledovat naplnění zásady materiální pravdy, přičemž dle žalobce nemůže zájem na zjištění skutkového stavu věci převážit zásadu legality postupu správního orgánu, jak se tomu v daném případě stalo. Závěrem žalobce namítá nepřezkoumatelnost a nezákonnost uložené pokuty. Žalobce považuje kritéria pro uložení pokuty za předmětné správní delikty za netransparentní a nerelevantní, nemající oporu v ustanovení § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce. Žalobce považuje výši stanovené pokuty za nepřiměřenou a uloženou sankci za nepřezkoumatelnou z důvodu absence řádného odůvodnění ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce. Žalobce považuje za diskriminační tu skutečnost, že kontrolní orgány vzaly při stanovení pokuty v úvahu žalobcovo ocenění „bezpečný podnik“ jako přitěžující okolnost. Žalobce udává výčet judikátů Nejvyššího správního soudu zabývajících se ukládanou sankcí a jejím odůvodněním, konkrétně rozsudky č. j. 4 As 51/2007 – 68, č. j. 4 As 64/2005 – 59, č. j. 2 Afs 207/2005 – 55 a č. j. 6 As 2/2007 – 95. Podle žalobce je pro stanovení výše pokuty zcela zásadní skutečnost, že nebyl způsoben žádný škodlivý následek. Výše stanovené pokuty se tak jeví jako nepřiměřená, a podle zavedené správní praxe se obdobná sankce ukládá v případech deliktů, jimiž byla způsobena újma na zdraví. Podle žalobce není možné se od zavedené správní praxe odchylovat, což vyřkl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005 – 57. Žalovaný navrhnul zamítnutí žaloby a setrvává na závěrech učiněných v napadeném rozhodnutí ohledně spáchání správních deliktů žalobcem. Na napadené rozhodnutí žalovaný odkazuje i ve vztahu k žalobním námitkám. Podle žalovaného proběhla kontrola v souladu s právními předpisy a i následné správní řízení z požadavků kladených zákonem nevybočilo. Žalovaný je toho názoru, že všechny odvolací námitky žalobce vypořádal. Ze správních spisů, které si krajský soud pro nyní projednávanou věc vyžádal, učinil krajský soud následující rozhodná skutková zjištění: Dne 28. 5. 2015 byla s žalobcem na pracovišti provedena kontrola ve smyslu § 5 odst. 2 kontrolního řádu, jejímž předmětem bylo dodržování povinností vymezených v § 3 odst. 1 zákona o inspekci práce, se zaměřením zejména na dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů k zajištění bezpečnosti práce. O průběhu kontroly byl vyhotoven protokol o kontrole ze dne 29. 6. 2015, č. j. 13368/5.42/15-7 (dále jen „protokol“). Provedenou kontrolou bylo zjištěno, že dne 28. 5. 2015 na pracovišti pracovali zaměstnanci žalobce ve složení S. J., nar. X, D. M., nar. X a Ing. M. H., nar. X ve výšce cca 4,2 metrů nad okolním terénem v prostoru střední mostní opěry, aniž by byli zajištění proti pádu z výšky. Na místě přítomný inspektor o těchto zjištěních pořídil fotodokumentaci ve smyslu § 9 písm. a) kontrolního řádu a tyto fotografie tvoří přílohu protokolu. Dále bylo zjištěno, že pravá mostní opěra pracoviště není zajištěna proti pádu z výšky a volné okraje konce mostní opěry a bočních říms rovnoběžných svahových křídel nebyly opatřeny kolektivním zajištěním proti pádu z výšky, což bylo doloženo fotografiemi tvořícími součást fotodokumentace. Dne 30. 5. 2015 kolem 14:00 hodin proběhlo neohlášené místní šetření a bylo zjištěno, že most byl již ukotven do projektované polohy. Na pravé opěře mostní konstrukci nadále probíhaly práce bez zajištění proti pádu z výšky z bočních říms rovnoběžných svahových křídel, když jeden ze tří pracovníků nacházejících se ve výšce cca 4 metry měl na sobě záchytný postroj, ale tento nebyl k ničemu uchycen a zbylí dva pracovníci neměli na sobě žádný postroj. Tato skutečnost je opět zachycena na přiložené fotodokumentaci. Z protokolu dále vyplývá, že kontrolované pracoviště železničního mostu nebylo zajištěno proti vstupu nepovolaných osob a proti vjezdu nepovolaných osob, což dokumentují přiložené fotografie. Posledním nedostatkem, o kterém protokol pojednává, bylo ponechání stolní kotoučové pily inventární číslo 31076 v prostoru zařízení staveniště bez krytu pilového kotouče a rozevíracího klínu. Po připojení pily do rozvaděče na pokyn inspektora byla pila plně funkční. Proti kontrolnímu zjištění uvedenému v protokolu podal žalobce dne 14. 7. 2015 námitky podle § 13 kontrolního řádu. Žalobce namítá nezákonnost provedené kontroly, když inspektoři provedli dne 30. 5. 2015 neohlášené místní šetření a neumožnili žalobci účastnit se kontrolních úkonů. Následně žalobce vznesl několik námitek proti kontrolním zjištěním s odkazem na to, že v době kontroly bylo předmětné pracoviště uzavřené a žalobce nebyl povinen přijmout opatření stanovené zákonem a prováděcími předpisy, případně že některá kontrolní zjištění jsou založená na nedostatečném zjištění skutkového stavu. Ke kontrolnímu zjištění týkajícího se nedostatečného zajištění pracoviště proti vstupu nepovolaným osobám žalobce namítl, že se jedná o pracoviště společnosti SKANSKA a. s. a žalobce tedy neodpovídá za vytýkané porušení právní povinnosti. Ohledně kontrolního zjištění vztahujícího se ke kotoučové pile žalobce namítal, že inspektoři postupovali návodným způsobem směřujícím k porušení zásad bezpečnosti práce, když žádali zaměstnance žalobce o zapojení pily do elektrické sítě a její zapnutí. V takovém jednání inspektorů žalobce spatřuje překročení jejich pravomoci, neboť pokyn nespadá pod žádné ustanovení § 7 odst. 1 zákona o inspekci práce. Rozhodnutím ze dne 5. 8. 2015, č. j. 13368/5.42/15-11 byly námitky žalobce zamítnuty. Kontrolní orgán zde uvedl, že smyslem neohlášené kontroly proběhlé dne 30. 5. 2015 bylo prověření, zda žalobce naplnil dohodu o odstranění nedostatků zjištěných dne 28. 5. 2015. Následně se vyjádřil ke každé námitce předložené žalobcem a odůvodnil svůj nesouhlas s předloženými námitkami. Dne 8. 10. 2015 bylo pod č. j. 24940/5.30/15-3 vydáno oznámení o zahájení správního řízení s žalobcem a nařízení ústního jednání ve věci podezření ze spáchání deliktu nesplnění povinnosti týkající se pracoviště a pracovního prostředí podle § 30 odst. 1 písm. q) zákona o inspekci práce a ve věci podezření ze spáchání správního deliktu neplnění povinností při zajištění řádného stavu používání výrobních a pracovních prostředků a zařízení dle § 30 odst. 1 písm. r) zákona o inspekci práce. Ústní jednání bylo nařízeno na 30. 10. 2015 a z tohoto dne je ve spise založen protokol o ústním jednání č. j. 24940/5.30/15-5. Dne 20. 11. 2015 obdržel oblastní inspektorát práce vyjádření žalobce ke správnímu řízení, ve kterém byly zopakovány již dříve uvedené námitky a dále požadavek, aby kontrolní orgán rozhodl tak, že ze strany žalobce nedošlo ke spáchání uvedených správních deliktů. Usnesením ze dne 1. 12. 2015, č. j. 24940/5.30/15-7 se žalobci stanovila lhůta 5 pracovních dnů pro předložení důkazních prostředků, návrhů na doplnění dokazování a vyjádření se k věci ve smyslu § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dne 4. 1. 2016 bylo kontrolním orgánem vydáno prvostupňové rozhodnutí, podle kterého se žalobce dopustil správního deliktu nesplnění povinností týkajících se pracoviště a pracovního prostředí podle § 30 odst. 1 písm. q) zákona o inspekci práce, když dne 28. 5. 2015 a dne 30. 5. 2015 nezajistil své pracoviště proti pádu osob z výšky, a dále se dopustil správního deliktu neplnění povinností při zajištění řádného stavu používaných výrobních a pracovních prostředků a zařízení dle § 30 odst. 1 písm. r) zákona o inspekci práce, když v rozporu s § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 309/2006 dne 28. 5. 2015 nezajistil, aby stolní kotoučová pila byla vybavena ochranným zařízením. Za uvedené správní delikty byla žalobci uložena úhrnná sankce ve výši 107 000 Kč. V odůvodnění je popsán skutkový stav zjištěný ze správního spisu a odpovídá ději tak, jak byl výše popsán krajským soudem. Kontrolní orgán konstatoval, že účelem kontroly bylo zjištění, zda žalobce na svém pracovišti dodržuje bezpečnostní předpisy a dostatečným způsobem zajišťuje bezpečnost svých pracovníků, přičemž inspektoři byli povinni zjistit stav věci v rozsahu nezbytném k dosažení účelu kontroly. Kontrolní orgán má za prokázané, že pracoviště žalobce nebylo zajištěno proti pádu z výšky v souladu s právními předpisy, stejně tak nebyla zajištěná kotoučová pila ochranným krytem. Správní delikty, kterých se žalobce dopustil tak kontrolní orgán považuje za prokázané bez dalších pochybností. Výše sankce byla stanovena po správním uvážení ve výši 10,7 % zákonem umožněné sazby. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 15. 1. 2016 odvolání. Námitky v odvolání uvedené jsou obsahově totožné s námitkami předestřenými v podané žalobě. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím tak, že odvolání zamítnul a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo s právními předpisy, dále zhodnotil podklady napadeného rozhodnutí a důkazní materiál a správnost rozhodnutí přezkoumal v rozsahu uvedených námitek. Žalovaný konstatoval, že kontrolní orgán postupoval tak, aby nedošlo ke zmaření účelu kontroly. Postup kontrolního orgánu považuje žalovaný za souladný se zákonem a samotný průběh kontroly za odpovídající zákonem stanoveným požadavkům. Ohledně zákonnosti podkladů pro rozhodnutí žalovaný uvedl, že protokol nebyl jediným určujícím důkazním prostředkem, neboť důkazní materiál tvořila i pořízená fotodokumentace, jejíž správnost nebyla žalobcem namítána. Fotodokumentace byla pořízená podle § 53 odst. 6 správního řádu, za účasti žalobce byla provedena jako důkazní prostředek a proti jejímu opatření neměl žalobce námitek. Ohledně zapojení kotoučové pily do elektrického rozvaděče jako případu zvláštního zřetele hodného žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že se skutečně jednalo o případ zvláštního zřetele hodný, neboť kontrolní orgán zjišťoval funkčnost pily a k tomu bylo třeba nařídit zkoušku zapojení pro zjištění skutkového stavu v nezbytném rozsahu k dosažení účelu kontroly. Ve vztahu k výši sankce žalovaný uvedl, že neshledal důvod pro její moderaci, neboť uložená pokuty musí naplňovat smysl § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce, kterým je zajištění spravedlivé a přiměřené pokuty s přihlédnutím ke všem kritériím a kontrolní orgán přihlédl ke všem těmto kritériím, které byly pro ukládání pokuty žalobci relevantní. Žalovaný přezkoumal výši stanovené sankce a nepřiměřenost neshledal. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu podle ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl při jednání dne 12. 7. 2017. Žaloba není důvodná. Úvodem krajský soud připomíná některá procesní pravidla. Podle § 50 odst. 3 věty druhé správního řádu je správní orgán v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Řízení zahájené z moci úřední, ve kterém má být uložena povinnost, je tak ovládáno zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy. Správní orgány zde musí vystupovat nestranně, neboť základní předpoklad pro objektivní rozhodnutí ve věci je náležité zjištění skutkového stavu věci v potřebném rozsahu a bez důvodných pochybností. Obdobné závěry učinil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 Ads 44/2010 – 132, kde konstatoval: „V rámci řízení o uložení pokuty za správní delikt, zahajovaného z úřední povinnosti (ex officio), jako jedné ze základních forem správního trestání je třeba klást zvláštní důraz na důkladné zjištění skutkového stavu ze strany správních orgánů a jejich rozhodnutí důsledně poměřovat zásadou materiální pravdy jako jednou ze základních zásad činnosti správních orgánů ve smyslu § 3 správního řádu z roku 2004, jakož i zásadou vyšetřovací (vyhledávací) podle § 50 odst. 3 věty druhé téhož zákona.“ (všechny rozsudky NSS dostupné na www.nssoud.cz). Podle ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Podle zásady volného hodnocení důkazů správní orgán posuzuje každý podklad jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti. Na výše uvedené odkázal i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 2. 8. 2012, č. j. 2 Azs 2/2012 – 49, kde uvedl, že: „zásadu volného hodnocení důkazů nelze vykládat tak, že by závěry správního orgánu o skutkové stránce věci mohly být výsledkem libovůle. Takové závěry musejí naopak vyplynout z racionálního myšlenkového procesu odpovídajícího požadavkům formální logiky, v jehož rámci bude důkladně posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě a zároveň budou veškeré tyto důkazy posouzeny v jejich souvislosti. Z odůvodnění rozhodnutí pak musí být jednoznačné, jaké důkazy byly provedeny, jak byly hodnoceny nebo proč byly odmítnuty“. Odpovědnost za spáchání správního deliktu právnickou osobou je v zákoně o inspekci práce koncipována jako odpovědnost objektivní. Tato koncepce objektivní odpovědnosti neklade správnímu orgánu povinnost zkoumat zavinění odpovědné právnické osoby, tedy zkoumat a prokazovat naplnění subjektivního vztahu pachatele (vůle, vědomí, nedbalost) k pravděpodobným následkům svého jednání. Již samotným porušením či nesplněním povinností stanovených zákonem nebo uložených na jejich základě je porušen zájem společnosti. Tím dochází k naplnění objektivní stránky správního deliktu a k vyvození odpovědnosti za takový správní delikt je dostačující prokázání těchto porušení. Charakter institutu objektivní odpovědnosti za správní delikt podle zákona o inspekci práce zabraňuje tomu, aby se právnická osoba jako zaměstnavatel zbavovala povinností, které jsou na něj kladeny právními předpisy. Podle ustanovení § 30 odst. 1 písm. q) zákona o inspekci práce se právnická osoba dopustí správního deliktu na úseku bezpečnosti práce tím, že neplní povinnosti týkající se pracoviště a pracovního prostředí stanovené v zákoně o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, v nařízení vlády o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí, nařízení vlády o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky a nařízení vlády o bližších požadavcích na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v prostředí s nebezpečím výbuchu. Podle ustanovení § 30 odst. 1 písm. r) zákona o inspekci práce se právnická osoba dopustí správního deliktu na úseku bezpečnosti práce tím, že neplní povinnosti při zajištění řádného stavu používaných výrobních a pracovních prostředků a zařízení stanovené v zákonu o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a v nařízení vlády, kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí. Oba výše popsané správní delikty, které jsou kladeny žalobci za vinu, jsou delikty ohrožovací. K vyvození odpovědnosti u těchto ohrožovacích deliktů postačí pouhé ohrožení objektu a není vyžadováno přímé zasažení a poškození objektu. V případě správního deliktu podle § 30 odst. 1 písm. q) zákona o inspekci práce se jedná o ohrožovací delikt, neboť pracovníci žalobce, pohybující se na pracovišti ve výšce cca 4,2 metrů nad okolním terénem bez zajištění proti pádu z výšky, byli ohrožení pádem z této výšky, a pravděpodobnost způsobení zranění v důsledku takového pádu je veliká. Nadto bylo dne 30. 5. 2015 kontrolním orgánem zjištěno, že tohoto dne nebylo provedeno zajištění proti pádu z výšky z bočních říms rovnoběžných svahových křídel. Žalobce tímto svým jednáním, spočívajícím v nedostatečném zajištění pracoviště, porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona 309/2006, které uvádí, že zaměstnavatel je povinen organizovat práci a stanovit pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci byli chráněni proti pádu nebo zřícení. Zákonem 309/2006 byl navržen zákonný rámec pro organizaci práce a pracovních postupů, aby nedocházelo k ohrožení zdraví a životů zaměstnanců, případně aby se takovým rizikům předcházelo. Bližší požadavky zákona 309/2006 kladené na pracovní postupy a organizaci práce jsou dále upraveny nařízením vlády 362/2005, které zpracovává příslušné předpisy Evropských společenství a upravuje způsob organizace práce a pracovních postupů, jež je zaměstnavatel povinen zajistit na pracovištích, na kterých jsou prováděny práce ve výškách a nad volnou hloubkou. Podle § 3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády 362/2005 přijímá zaměstnavatel technická a organizační opatření k zabránění pádu zaměstnanců z výšky nebo do hloubky, propadnutí nebo sklouznutí nebo k jejich bezpečnému zachycení a zajistí jejich provádění na všech pracovištích a přístupových komunikacích, pokud leží ve výšce 1,5 metrů nad okolní úrovní. Obdobně se jedná o ohrožovací správní delikt i v případě správního deliktu podle § 30 odst. 1 písm. r) zákona o inspekci práce, když nebyl zajištěn ochranný kryt na pilovém kotouči a rozevíracím klínu kotoučové pily. Jednáním, respektive opomenutím žalobce došlo k porušení § 4 odst. 1 písm. a) zákona 309/2006, podle kterého je zaměstnavatel povinen zajistit, aby stroje, technická zařízení, dopravní prostředky a nářadí byly z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vhodné pro práci, při které budou používány. Stroje, technická zařízení, dopravní prostředky a nářadí musí být vybaveny ochrannými zařízeními, která chrání život a zdraví zaměstnanců. Tento zákonný požadavek však v posuzovaném případě nebyl naplněn. Žalovaný pozitivně hodnotil skutečnost, že pila byla odpojena z přívodu elektrické energie, čímž byla projevena snaha o eliminaci potenciálního škodlivého následku. Žalobce předně namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí zejména pro nesprávné právní posouzení otázky naplnění skutkových podstat vytýkaných správních deliktů. Tuto námitku následně žalobce rozvedl ve vztahu k důkazům v podobě fotodokumentace, které žalobce nepovažuje za dostatečný důkaz vypovídající o nevhodném zajištění pracoviště. Krajský soud se s ohledem na shora uvedené s touto žalobní námitkou neztotožňuje, neboť jak soud konstatoval, jedná se o ohrožovací správní delikty a právní posouzení naplnění skutkových podstat vytýkaných deliktů shledal soud jako dostatečné. Kontrolní orgány provedly hodnocení naplnění skutkových podstat spáchaných správních deliktů zcela v souladu s platnou právní úpravou a vytýkané nedostatky ze strany žalobce jsou podrobně rozvedeny a podřazeny pod adekvátní skutkové podstaty obsažené v § 30 zákona o inspekci práce. Co se týče důkazního materiálu v podobě pořízené fotodokumentace, považuje krajský soud fotodokumentaci za průkazný materiál dostatečným způsobem vykreslující aktuální situaci na pracovišti žalobce. Z pořízených snímků bylo jednoznačným způsobem zjištěno, že užité ochranné prostředky nepředstavují prostředky kolektivní ochrany proti pádu z výšky, které jsou stanoveny v § 3 odst. 2 nařízení vlády 362/2005 a má se jednat zejména o technické konstrukce, například ochranná zábradlí a ohrazení, poklopy, záchytná lešení, ohrazení nebo sítě a dočasné stavební konstrukce, například lešení nebo pracovní plošiny. Neobstojí ani žalobcův argument, že v době pořízení snímků na místech, kde hrozil pád, neprobíhaly práce. Na snímcích č. 3, 4, 8, 9 a 10 jsou zachyceni pracovníci žalobce při výkonu práce, aniž by byli chráněni prostředky kolektivní ochrany ve smyslu § 3 odst. 2 nařízení 362/2005. Nutno poznamenat, že s ohledem na koncepci objektivní odpovědnosti se žalobce své odpovědnosti za správní delikt nemůže zprostit, a to ani poukazem na svévolné překonání překážek osobami na fotografiích zachycenými. Krajský soud shledal porušení zákona ze strany žalobce, stejně jako jej shledaly kontrolní orgány, a stejně tak soud shledal odpovědnost žalobce za vytýkané správní delikty. Námitka směřující do neprůkaznosti fotodokumentace byla soudem shledána jako neopodstatněná. Obdobně byl shledán jako neopodstatněný i odkaz žalobce na rozsudek NSS ze dne 20. 3. 2014, č. j. 6 Ads 28/2013 – 38, který pojednává o koncepci objektivní odpovědnosti za správní delikt. V tomto rozsudku NSS uvedl, že koncepce objektivní odpovědnosti za správní delikt znamená, že správní orgán nemá povinnost zkoumat zavinění odpovědné právnické osoby, neboť k vyvození odpovědnosti postačí správnímu orgánu prokázat porušení zákona. V nyní řešené věci bylo porušení zákona ze strany žalobce zjištěno a prokázáno bez jakýchkoliv pochybností. Ohledně tvrzení žalobce, že neporušil povinnost zajistit kotoučovou pilu z hlediska bezpečnosti, se krajský soud zcela ztotožnil s argumentací uváděnou žalovaným na str. 9 a 10 napadeného rozhodnutí. Kontrolními orgány bylo zjištěno a fotograficky zadokumentováno, že pila v okamžiku kontroly nebyla vybavena ochranným krytem na pilovém kotouči, přičemž žalobce měl povinnost toto pracovní zařízení vybavit bezpečnostním krytem bez ohledu na to, zda pila byla v danou chvíli aktivně užívána, či nikoliv. Kontrolní orgány zohlednily ve prospěch žalobce odpojení pily z přívodu elektrické energie, čímž bylo alespoň částečně eliminováno riziko způsobení zranění. Nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí v ustanovení § 2 písm. a) stanoví, že se pro účely nařízení rozumí používáním zařízení činnost spojená zejména se spouštěním, zastavováním, dopravou, opravou, seřizováním, manipulací, úpravou, údržbou a čištěním po celou dobu jeho provozu. Žalobce byl povinen opatřit pilový kotouč a rozevírací klín ochranným krytem po celou dobu používání tohoto zařízení. Pokynem kontrolního orgánu k zapojení pily do rozvaděče měla být zjištěna funkčnost kotoučové pily, aby byl skutkový stav stanoven v rozsahu nezbytném k dosažení účelu kontroly. Krajský soud se rovněž ztotožnil se závěry kontrolních orgánů ve vztahu k pokynu k zapojení pily jako k případu zvláštního zřetele hodného, neboť kontrola, kterou se zjišťovalo plnění povinností žalobce na úseku bezpečnosti práce, měla být provedena účelně a efektivně. Jinými slovy k účelnému provedení kontroly jsou kontrolní orgány oprávněny zjišťovat komplexní a úplné informace o skutečnostech, které jsou předmětem kontroly. Bez nařízení zkoušky ohledně funkčnosti kotoučové pily by skutkový stav nebyl zjištěn v potřebném rozsahu. Krajský soud neshledal v jednání kontrolního orgánu překročení zásady legality, neboť kontrolní orgán jednal v mezích § 7 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce, a to i ve vztahu k naplnění zásady materiální pravdy. Námitky žalobce jsou v tomto směru neopodstatněné. Další uplatněná žalobní námitka směřuje do nezákonnosti provedené kontroly, neboť kontrolní orgán neměl žalobci umožnit účastnit se kontrolních úkonů při kontrole a tento postup kontrolního orgánu měl být v rozporu s § 9 písm. b) a e) kontrolního řádu. Podle žalobce žalovaný pochybil i v tom, že nepředložil dostatečné argumenty nasvědčující jakémukoliv maření účelu kontroly ze strany žalobce. Krajský soud k této námitce uvádí, že při kontrole se obecně použije zákon o kontrole, jak také vyplývá ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2009, č. j. 9 As 28/2009 – 30. Kontrola by měla být prováděna co nejefektivnějším a nejúčelnějším způsobem, který nebude kontrolovanou osobu zbytečně zatěžovat. Ustanovení § 9 písm. b) kontrolního řádu ukládá kontrolnímu orgánu povinnost šetřit práva a oprávněné zájmy kontrolované osoby v souvislosti s výkonem kontroly. Tato povinnost má bezprostřední vazbu na povinnost kontrolního orgánu zjistit skutečný stav věci v rozsahu nezbytném pro dosažení účelu kontroly. Ustanovení § 9 písm. e) kontrolního řádu ukládá kontrolnímu orgánu povinnost umožnit kontrolované osobě účastnit se kontrolních úkonů při výkonu kontroly na místě, nebrání-li to splnění účelu nebo provedení kontroly. Žalobce namítá, že žalovaný svým jednáním popírá smyslu uvedeného ustanovení, když neumožnil žalobci účast na kontrolních úkonech. Žalovaný k této námitce, jež byla žalobcem uvedena již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, uvedl, že kontrola byla kontrolním orgánem zahájena ve smyslu § 5 odst. 2 písm. c) kontrolního řádu úkonem bezprostředně předcházejícím předložení pověření ke kontrole kontrolované osobě, a to pořízením fotodokumentace. Tento zákonný způsob zahájení kontroly byl využit z důvodu naplnění účelu kontroly, kterým bylo mimo jiné zachycení faktického stavu pracoviště, tedy nikoliv stavu pracoviště připraveného na kontrolu ze strany správního orgánu. Je třeba rovněž připomenout § 5 odst. 3 kontrolního řádu, podle kterého má kontrolní orgán povinnost informovat kontrolovanou osobu o zahájení kontroly dodatečně v případě, je-li kontrola zahájena ve smyslu § 5 odst. 2 písm. c), tedy prvním z kontrolních úkonů bezprostředně předcházejících předložení pověření ke kontrole. Zákonodárce užil takovou formu zahájení kontroly z důvodu, že nelze přesně stanovit konkrétní okamžik zahájení kontroly vzhledem k různé povaze kontrol prováděných veřejnou správou. Krajský soud si je vědom subsidiarity zahájení kontroly ve smyslu § 5 odst. 2 písm. c) kontrolního řádu, neboť podmínkou pro využití tohoto způsobu zahájení kontroly je potřeba a nutnost provedení kontrolního úkonu, předcházejícího samotnému předložení pověření ke kontrole a také skutečnost, že získaných poznatků nelze dosáhnout jinak. Krajský soud však učinil závěr, že u kontroly prováděné v nyní posuzovaném případě byl v zajišťovací fázi nutný jistý moment překvapení, aby byl zachycen autentický, aktuální a nikým nemodifikovaný skutkový stav pracoviště. Krajský soud považuje postup kontrolního orgánu za souladný se zákonem, neboť tímto postupem byl dosažen účel kontroly. Účelem prováděné kontroly bylo zjištění, zda žalobce plní své povinnosti na úseku bezpečnosti práce. Krajský soud je toho názoru, že jiným postupem, než který byl kontrolním orgánem zvolen, by účelu kontroly dosaženo býti nemohlo. Jak již soud popsal v rámci svých skutkových zjištění nabytých ze správního spisu, kontrola u žalobce započala dne 28. 5. 2015 a kontrolní orgán zjistil řadu pochybení, na které byl žalobce prostřednictvím povinné osoby (Ing. O. S., nar. X, dále též „zaměstnanec“) upozorněn. Pro soulad kontroly prováděné podle kontrolního řádu s právními předpisy není zákonný požadavek zahájení kontroly předložením pověření ke kontrole přímo kontrolované osobě, v tomto případě žalobci, resp. osobě oprávněné za žalobce jednat. Kontrola může být zahájena předložením pověření ke kontrole i jiné osobě, pro kterou kontrolní řád užívá legislativní zkratku povinná osoba. Tou je osoba rozdílná od kontrolované osoby, resp. od zástupce oprávněného jednat za kontrolovanou osobu. Povinnou osobou může být zaměstnanec podle § 166 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), jímž Ing. O. S. v pozici stavbyvedoucího beze sporu byl. Zaměstnanci bylo dne 28. 5. 2015 kontrolním orgánem předáno poučení ve smyslu § 4 odst. 2 správního řádu ve spojení s § 7 - § 9 zákona o inspekci práce a § 7 - § 11 kontrolního řádu. Kontrolní orgán byl následně povinen dodatečně informovat žalobce o zahájení kontroly, kontrolní řád však k tomuto úkonu nestanoví žádnou formu ani lhůtu a nestanoví rovněž následky pro neprovedení tohoto úkonu. V záznamu o zahájení kontroly ze dne 1. 6. 2015, č. j. 13368/5.42/15-1 se uvádí, že o zahájení kontroly byl dne 28. 5. 2015 v 10:15 hodin informován zástupce odborového orgánu žalobce, paní J. B. Krajský soud tak nemá pochybnost o splnění zákonné podmínky žalobce, spočívající v dodatečném informování žalobce o zahájení kontroly. Výše uvedené závěry krajského soudu jsou v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 As 43/2004 – 51, na který odkazoval žalobce. Nejvyšší správní soud ve zmíněném rozsudku uvedl, že ze zákona 552/1991 Sb., o státní kontrole výslovně nevyplývá, že „[k]ontrolovaná osoba musí být vždy fyzicky přítomna provádění kontroly. Vztah mezi kontrolovanými osobami a osobami provádějícími kontrolu zákon vymezuje dominantním rysem povinné součinnosti kontrolovaných osob (§14). Povinnosti kontrolních pracovníků upravuje ustanovení § 12 tohoto zákona a patří mezi ně zejména povinnost oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly a předložit pověření k provedení kontroly, šetřit práva a právem chráněné zájmy kontrolovaných osob, předat neprodleně převzaté doklady kontrolované osobě, pominou-li důvody jejich převzetí, zajistit řádnou ochranu odebraných originálních dokladů proti jejich ztrátě, zničení, poškození nebo zneužití, pořizovat o výsledcích kontroly protokol, zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděli při výkonu kontroly, a nezneužít znalosti těchto skutečností.“ Nejvyšší správní soud zde judikoval, že skutečná kontrola má význam a smysl pouze tehdy, pokud se minimalizuje riziko manipulace s objektem kontroly. Trvání na osobní účasti kontrolované osoby ve všech případech by proto mohlo vést k tomu, že by prováděná kontrola nesplnila svoji zamýšlenou funkci. Byť se uvedené závěry vztahují k zákonu, který byl kontrolním řádem nahrazen, krajský soud tyto závěry považuje za aplikovatelné i na nyní řešenou situaci. Žalobcem vznášenou námitku neumožnění účasti žalobce na kontrolních úkonech neshledal krajský soud jako důvodnou. Závěrečná žalobní námitka směřuje do nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti uložené sankce za zjištěné správní delikty. Ani tuto námitku neshledal krajský soud jako důvodnou. V daném případě je správní orgán při stanovení výše pokuty vázán hledisky uvedenými v § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce, dle něhož při určení výše pokuty právnické osobě se přihlédne k jejím poměrům, závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání, jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí správního orgánu musí obsahovat úvahu o tom, k jakým konkrétním skutečnostem správní orgány přihlížely jako ke skutečnostem rozhodujícím ve vztahu k rozsahu, závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání. Odůvodnění výše pokuty musí vycházet ze zcela konkrétní, logické a přezkoumatelné úvahy správních orgánů, na podkladě konkrétních zjištěných skutečností, které vyplynuly ze správního řízení. Z napadeného rozhodnutí, stejně jako z rozhodnutí prvostupňového se podává, že kontrolní orgány vzaly v úvahu všechna kritéria relevantní pro uložení sankce za zjištěné správní delikty. Žalobci byla za shora uvedené správní delikty uložena pokuta ve výši 107.000 Kč. Je zřejmé, že kontrolní orgány přihlédly k poměrům žalobce a uložená sankce není ve výši, která by byla pro žalobce likvidační. Byť nedošlo k újmě na zdraví a na životech, k čemu také kontrolní orgán při stanovení výše sankce přihlédl, je třeba vzít v potaz, že vytýkané správní delikty jsou typově poměrně závažné. Postup žalobce, spočívající v nezajištění pracoviště proti pádu z výšky, vedl k ohrožení bezpečnosti zaměstnanců žalobce. Stejně tak byli zaměstnanci ohroženi v případě obsluhy kotoučové pily, na které absentovaly ochranné kryty. Odpojení pily z přívodu elektrické energie bylo kontrolními orgány hodnoceno pozitivně jako projev snahy předejít možnému škodlivému následku. Nutno poznamenat, že rozhodnutí obou instancí tvoří jeden celek. Žalovaný se zabýval závažností správních deliktů, poukázal na to, že žalobce vzhledem k době a předmětu své činnosti by měl nejen znát bezpečnostní předpisy, ale hlavně zajistit jejich dodržování. Kontrola byla u žalobce zahájena dne 28. 5. 2015, kontrolní orgán zjistil nedostatky a mezi kontrolním orgánem a žalobcem došlo k dohodě, jejíž obsah byl zanesen do Deníku kontrol BOZP v následujícím znění: „Při práci na opěrách OP1 a OP2 budou pracovníci taktéž používat bezpečnostní postroje s tlumičem pádu, kotvit se pak budou o usazené, stabilní a únosné ku5 NOK.“ Následně dne 30. 5. 2015 kontrolní orgán zjistil, že k nápravě zjištěného nedostatečného bezpečnostního stavu nedošlo. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce je velkou stavební formou, působící na území celé České republiky, dá se od něj očekávat, že bezpečnostní prvky požadované zákonem a prováděcími předpisy, budou beze zbytku dodržovány. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že hlediska daná ustanovením § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce byla respektována a závěr učiněný žalovaným je správný. Uložená pokuta nikterak nevybočuje ze správní praxe zavedené orgány inspekce práce a je i v tomto ohledu v souladu se zásadou legitimního očekávání. Soud poznamenává, že uložená pokuta ve výši 107.000 Kč, tvoří 10,7 % maximální zákonné sazby sankce za spáchaný správní delikt a vzhledem k uvedeným kritériím představuje pokutu přiměřenou a spravedlivou. Stanovení výše pokuty je správním uvážením. Při ukládání sankce správní orgány nevybočily z mezí zákona a aplikovaly kritéria stanovená zákonem pro ukládání sankcí za správní delikty na daném úseku. Poměry žalobce byly řádně zhodnoceny. Bylo poukázáno na to, že se žalobce dopustil více správních deliktů. Majetkové poměry byly rovněž zhodnoceny. Pro danou věc je rozhodné, že se žalobce dopustil uvedených správních deliktů a při usuzování o výši sankce byla vzata na zřetel hlediska stanovená v § 36 zákona o inspekci práce. Odpovědnost za správní delikt je odpovědností objektivní, kdy nepřichází v úvahu posuzování, šlo-li o delikt úmyslný, eventuálně zkoumat pohnutky žalobce. V daném případě se o sankci ve zjevně nepřiměřené výši nejedná a prostor pro moderaci shledán proto v daném případě nebyl. Soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že pokuta uložená správními orgány je přiměřená, poté co byla řádně vyhodnocena majetková situace žalobce i další skutečnosti týkající se jeho příjmových poměrů. Soud k uložené sankci v podobě pokuty za deliktní jednání žalobce uvádí, že žalobce by měl mít na paměti, že za tyto správní delikty by mohla být uložena pokuta až do výše 1.000.000 Kč. Žalobce proto zcela bezdůvodně namítá, že uložená pokuta byla vyměřena k nepřiměřené výši. Správní orgány dospěly k jednoznačnému závěru, že se žalobce dopustil předmětných správních deliktů, bylo proto jejich povinností žalobce za toto jednání postihnout sankcí. Závěry uváděné kontrolními orgány ve vztahu k výši uložené sankce jsou zcela v souladu s požadavky na odůvodnění výše sankce ve smyslu § 36 zákona o inspekci práce a jsou plně přezkoumatelné. Soud na základě výše uvedených důvodů žalobu z hlediska uplatněných žalobních námitek vyhodnotil jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta) a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, pročež mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014-47, publikované pod č. 3228/2015 Sb. NSS).

Poučení