50 A 42/2016 - 46

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobkyně nezletilé N.T.L., X, státní občanky Vietnamské socialistické republiky, bytem X, zastoupené Mgr. et. Mrg. Markem Čechovským, advokátem v Praze 1, Opletalova 25, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech cizinců, sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 12. 10. 2016, č. j. MV-122051-4/SO-2016, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah žaloby Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 26. 10. 2016 doručena žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 12. 10. 2016, č. j. MV-122051-4/SO-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 1. 8. 2016 č. j. OAM-2264-18/ZR-2014 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo žalobkyni zrušeno povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobkyně předně namítala, že žalovaná porušila zásadním způsobem své povinnosti, neboť napadené rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v § 68 odst. 3 správního řádu na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů a požadavkům na činnost odvolacího orgánu dle § 89 odst. 2 správního řádu. Žalovanou nebyl dostatečným způsobem zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Podle žalobkyně je napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí v rozporu s § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalovaná nedostatečně a nesprávně přezkoumala prvostupňové rozhodnutí. Správní orgány nedbaly zásady materiální pravdy zakotvené v ustanovení § 3 správního řádu a nepostupovaly podle § 50 odst. 3 téhož zákona. Žalobkyně namítá, že spisový materiál neobsahuje relevantní důkazy vypovídající o naplnění důvodu pro zrušení trvalého pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Jediným důkazem, na základě něhož bylo dle žalobkyně vydáno napadené rozhodnutí, bylo prohlášení otce žalobkyně, což shledává za zcela zjevně nedostatečné. Žalobkyně dále namítá porušení § 36 odst. 3 správního řádu a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, spočívající v nedostatečném vypořádání se s podaným vyjádřením žalobkyně a návrhy na provedení dalšího dokazování. Žalobkyně navrhovala provedení výslechu své osoby a svého manžela (pozn. soudu: zřejmě se jedná o písařskou chybu a žalobkyně měla na mysli zřejmě svého otce), což považovala za stěžejní ve vztahu k údajnému naplnění důvodu pro zrušení trvalého pobytu a k zodpovězení otázky přiměřenosti dopadů případného rozhodnutí o zrušení pobytu do soukromého a rodinného života. Provedení takových důkazů však shledal správní orgán I. stupně za nadbytečné s odkazem na prokázaný skutkový stav. V tomto postupu žalobkyně spatřovala porušení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť nebylo řádně zdůvodněno neprovedení navrhovaných výslechů. Zároveň v napadeném rozhodnutí nebyl dostatečně vypořádán obsah podaného vyjádření. Žalobkyně dále upozornila na skutečnost, že správní orgán I. stupně vedl řízení bezmála dva roky, aniž by prováděl důkazy či jiná šetření. Podle žalobkyně byla v důsledku několikanásobného překročení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí, nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nepřiměřeného dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života oslabena legitimita vydání prvostupňového i druhostupňového napadeného rozhodnutí. Žalobkyně namítá nesprávný právní výklad a následnou nesprávnou aplikaci § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, čímž byla dle žalobkyně zatížena napadená rozhodnutí vadou nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Žalobkyně upozorňovala, že pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu nepostačuje pouhý nepřetržitý pobyt mimo Evropskou unii po dobu více než 12 měsíců ale i současné nenaplnění žádného z liberačních důvodů demonstrativně uvedených v předmětném ustanovení. Žalobkyně je přesvědčena, že správní orgány nesprávně vyložily pojem závažné důvody a v důsledku toho nesprávně aplikovaly na případ žalobkyně ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně se domnívala, že povinnost absolvovat základní školní docházku v zemi původu musí být posouzena jako liberační důvod, když je výčet jednotlivých liberačních důvodů pouze demonstrativní a situaci žalobkyně je možné podřadit pojmu studium. Závěrem pak žalobkyně namítala zcela zjevnou nepřiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života. Žalobkyně uvedla, že požadavek přiměřenosti rozhodnutí nelze redukovat pouze na případy, kdy je takový požadavek explicitně stanoven u každého jednotlivého důvodu pro rušení pobytového oprávnění. Žalobkyně označila výklad správních orgánů za restriktivní a v neprospěch jednotlivce, který může vést až k fatálním dopadům do života cizince. Žalobkyně podotkla, že požadavek přiměřenosti rozhodnutí plyne také z mezinárodních smluv o lidských právech, které disponují právní silou ústavního zákona, zejména se jedná o čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech či čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stručné shrnutí vyjádření žalované Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost. Ve svém vyjádření konstatovala, že žalobkyně pobývala mimo území států Evropské unie nad zákonem tolerovanou dobu v období let 2009 až 2014. Školní docházku v domovském státě, kterou žalobkyně uváděla jako důvod své nepřítomnosti, přitom žalovaná neshledala jako závažný důvod nepřítomnosti především s ohledem na to, že žalobkyně byla, jako cizinka s povoleným pobytem na území ČR, povinna absolvovat základní školní docházku právě na území ČR. Vycestováním nad zákonem tolerovanou dobu dala žalobkyně najevo, že není s územím dostatečně spjata a pobytové oprávnění má být zrušeno postupem podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Podle žalované napadené rozhodnutí splňuje všechny požadavky na odůvodnění správního rozhodnutí dle § 68 odst. 3 správního řádu. Žalovaná je přesvědčena, že v řízení postupovala vždy v souladu se zákonem, nepřekročila meze správního uvážení a přezkoumatelně uvedla způsob vypořádání s námitkami a návrhy žalobkyně na provedení dalšího dokazování. Obsah správních spisů Zastupitelský úřad České republiky v Hanoji (dále jen „ZÚ ČR Hanoj“) provedl zjištění vedoucí ke zrušení povolení žalobkyně k trvalému pobytu na území České republiky. Byla opatřena kopie cestovního dokladu žalobkyně, která byla založena do správního spisu. V záznamu ZÚ ČR Hanoj, č. j. OAM-2264-1/ZR-2014 bylo matkou žalobkyně uvedeno, že žalobkyně žije 5 let ve Vietnamu za účelem studia společně se svou matkou, která tam setrvává 4 roky. V reakci na zjištění ZÚ ČR Hanoj bylo Oznámením o zahájení správního řízení ze dne 5. 9. 2014, č. j. OAM-2264-2/ZR-2014 z moci úřední zahájeno správní řízení podle § 46 odst. 1 správního řádu ve věci řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Téhož dne správní orgán I. stupně vyzval žalobkyni k doložení důvodů nepřítomnosti na území ČR. Na výzvu bylo reagováno dne 1. 10. 2014 zákonným zástupcem žalobkyně – otcem tak, že jediným důvodem nepřítomnosti žalobkyně na území ČR v letech 2009 – 2014 bylo navštěvování základní školy ve Vietnamu. Z přípisu Krajského ředitelství Policie Jihočeského kraje ze dne 9. 10. 2014, č. j. KRPC-143153-1/ČJ-2014-020024 se podává, že dne 8. 10. 2014 bylo provedeno místní šetření na adrese S. 19, okr. P. a bylo zjištěno, že na uvedené adrese pobývá P.T.Q., narozená X, která je matkou žalobkyně, společně s manželem N.V.S., narozeným X, otcem žalobkyně, a do 18. 9. 2014 s nimi tvořila domácnost žalobkyně, která toho času pobývala za účelem navštěvování školy ve Vietnamu, ale na prázdniny se měla vrátit zpět do S. Dne 19. 4. 2016 vyzval správní orgán I. stupně žalobkyni k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí a k případnému vyjádření se k těmto podkladům před vydáním rozhodnutí. Dne 9. 6. 2016 se žalobkyně prostřednictvím právního zástupce vyjádřila k podkladům pro vydání rozhodnutí v řízení o zrušení trvalého pobytu, v němž zejména namítala, že spis neobsahuje žádné relevantní důkazy vypovídající o naplnění důvodu pro zrušení pobytového oprávnění. Žalobkyně ve svém vyjádření dále navrhovala provedení výslechu jí samotné a její matky. Dne 1. 8. 2016 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž správní orgán I. stupně žalobkyni zrušil platnost povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců a podle § 77 odst. 3 téhož zákona stanovil správní orgán I. stupně žalobkyni lhůtu pro vycestování v délce 60 dnů a udělil jí výjezdní příkaz. Podle odůvodnění prvostupňového rozhodnutí není pětiletý pobyt ve Vietnamu za účelem navštěvování základní školní docházky důvodem podřaditelným pod tzv. závažné důvody ve smyslu § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Zákonný zástupce má právo rozhodnout, aby jeho nezletilé dítě absolvovalo základní školní docházku v domovském státě, takový postup nicméně popírá smysl vydaného pobytového oprávnění a nelze v tomto stavu spatřovat závažný důvod opravňující pobyt mimo území. Správní orgán I. stupně v kontextu s uvedeným odkazuje na § 36 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „školský zákon“), podle kterého se povinná školní docházka vztahuje na občany ČR a na občany jiného členského státu Evropské unie, kteří na území České republiky pobývají déle než 90 dnů, dále se povinná školní docházka vztahuje na jiné cizince, kteří jsou oprávněni pobývat na území České republiky přechodně nebo trvale déle než 90 dní. Z úředních záznamů obsažených v cestovním dokladu bylo dále zjištěno, že žalobkyně v průběhu svého pobytu ve Vietnamu opakovaně vyjížděla do Čínské lidové republiky, a za tímto účelem jí byla vydávána víza. Správní orgán I. stupně neshledal překážku, pro kterou by se žalobkyně nemohla navrátit na území České republiky. Dne 11. 8. 2016 podala žalobkyně blanketní odvolání, které na výzvu správního orgánu I. stupně doplnila dne 23. 8. 2016. Námitky obsažené v odvolání jsou téměř totožné s žalobními body uplatněnými v podané žalobě. Žalobkyně namítala zejména nedostatečně zjištěný skutkový stav, nedostatečné vypořádání se s podaným vyjádřením žalobkyně a s návrhy na provedení dalšího dokazování, překročení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí a nepřiměřenost napadeného rozhodnutí z hlediska jeho dopadů do soukromého a rodinného života. Žalovaná odvolání zamítla žalobou napadeným rozhodnutím a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Žalovaná z cestovních dokladů žalobkyně č. B2629852 a č. B8859103 zjistila, že žalobkyně pobývala mimo území Evropské unie nepřetržitě v období od roku 2009 do 2. 9. 2014. Skutečnost, že se žalobkyně zdržovala 5 let mimo území vyplývá i ze záznamu z pohovoru na ZÚ ČR Hanoj ze dne 18. 4. 2014. Ohledně navrhovaných výslechů žalovaná uvedla, že jí není zřejmé, jak by se výstupy z výslechů žalobkyně a její matky mohly lišit od údajů, které matka žalobkyně poskytla zastupitelskému úřadu v Hanoji a které potvrdil i otec žalobkyně. Ohledně důvodu nepřítomnosti žalobkyně na území spočívajícím v navštěvování základní školy ve Vietnamu žalovaná odkazuje na ustanovení školského zákona týkající se povinné školní docházky u cizinců, kteří mají na území ČR povolen trvalý pobyt. Žalovaná neshledala námitky žalobkyně za důvodné, neboť bylo bez pochybností prokázáno, že žalobkyně pobývala mimo území států Evropské unie déle než zákonem povolenou dobu 12 měsíců. Z této doby navíc déle než jeden rok bez přítomnosti svých rodičů. Právní hodnocení soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci při jednání dne 26. 4. 2017. Žaloba není důvodná. Krajský soud nejprve zhodnotil obecnou námitku žalobkyně, že napadené rozhodnutí je nezákonné pro rozpor s § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu a s § 174 zákona o pobytu cizinců. Takto formulovaná námitka není důvodná, neboť z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne jednoznačný závěr, že: „žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.“ (rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, veškeré rozsudky NSS jsou dostupné na www.nssoud.cz). Zároveň z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že „prostý výčet paragrafů správního řádu, které údajně žalovaný porušil, ani jejich parafrázi bez jakékoli specifikace, za žalobní bod považovat nelze“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2006, č. j. 8 Azs 134/2005-44). Žádné konkrétní námitky v souvislosti s citovanými ustanoveními nebyly žalobkyní sděleny, přezkum tak soud učinil pouze s ohledem na další v žalobě uvedené námitky. Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí a řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí, jsou v souladu s platnou právní úpravou, soud neshledal žádná pochybení v postupu žalované ani správního orgánu I. stupně a napadené rozhodnutí označuje za správné a zákonné. Krajský soud shledal jako nedůvodnou rovněž námitku, že správními orgány došlo k porušení zásady materiální pravdy a skutečný stav věci nebyl zjištěn v rozsahu požadovaném v § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Podle § 3 správního řádu postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Podle § 50 odst. 3 správního řádu je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Podle žalobkyně neobsahuje správní spis žádné relevantní důkazy vypovídající o naplnění důvodu pro zrušení povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně uvedla, že jediným podkladem, s nímž správní orgány disponovaly, bylo prohlášení otce žalobkyně, což je podle žalobkyně zjevně nedostatečné pro vydání meritorního rozhodnutí. Podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec pobýval mimo území států Evropské unie nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců, pokud nebyla odůvodněna závažnými důvody, zejména těhotenstvím a narozením dítěte, závažným onemocněním, studiem nebo odborným školením anebo pracovním vysláním do zahraničí. Podmínka pro zachování platnosti povolení k trvalému pobytu, spočívající v nepřekročení nepřetržité nepřítomnosti na území členských států Evropské unie dobu delší než 12 měsíců, byla zavedena zákonem č. 161/2006 Sb., kterým se měnil zákon o pobytu cizinců. Ode dne 27. 4. 2006 tak existuje zmiňovaná podmínka, jejíž porušení vede ke zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Pro aplikaci ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) je nezbytné, aby cizinec pobýval souvisle, tedy nepřetržitě mimo území států Evropské unie delší dobu než 12 měsíců, aniž by současně existoval některý z liberačních důvodů. Krajský soud ve shodě se správními orgány má za prokázané, že žalobkyně setrvávala nepřetržitě mimo státy Evropské unie v době od roku 2009 do roku 2014. Tuto skutečnost potvrdil její otec v prohlášení ze dne 1. 10. 2014, které je svobodným projevem vůle a je sepsáno osobou plně způsobilou k právnímu jednání. Obdobným způsobem se k pobytu žalobkyně mimo území států Evropské unie vyjádřila i matka žalobkyně v záznamu ZÚ ČR Hanoj, č. j. OAM-2264-1/ZR-2014, který je rovněž součástí správního spisu a rovněž je sepsán osobou plně způsobilou k právnímu jednání. Není tudíž pravdou, že jediným důkazem, s nímž správní orgány disponovaly, bylo prohlášení otce žalobkyně. Stěžejním důkazem byly, krom výše uvedených prohlášení rodičů žalobkyně, cestovní doklady, z nichž se jednoznačným způsobem podává, v jakém období se žalobkyně zdržovala na území ČR a ve svém domovském státě, stejně jako období, ve kterých cestovala do Čínské lidové republiky. Správní spis tvoří jednotný celek, z něhož lze jednoznačným způsobem dospět k závěru, že byly naplněny podmínky pro uplatnění ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců a další dokazování, včetně navrhovaných výslechů, by bylo nadbytečné. Správní orgány vycházely z podkladů obsažených ve správním spise, které jasně svědčí o tom, že žalobkyně na území států Evropské unie nepobývala přibližně 5 let a tato skutečnost nebyla nikterak zpochybněna, naopak ji oba rodiče žalobkyně ve svých vyjádřeních potvrdili a soud tuto skutečnost považuje za prokázanou. V postupu správních orgánů nelze spatřovat žádné porušení jejich povinností. Ohledně nesprávného výkladu a následné aplikace ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců soud uvádí, že absolvování základní povinné školní docházky v domovském státě nemá relevanci k pojmu „závažné důvody“ obsaženému v uvedeném zákonném ustanovení. Podle § 36 odst. 2 školského zákona podléhají povinné školní docházce vymezené skupiny cizinců pohybujících se na území České republiky. Jedná se o cizince, kteří na území České republiky oprávněně pobývají déle než 90 dní, a to buď trvale, nebo přechodně. Nebylo by účelné požadovat absolvování povinné školní docházky podle českých právních předpisů po cizincích, kteří na území České republiky setrvávají přechodně po kratší dobu, například jako turisté. Povinnost školní docházky u cizinců pobývajících na území ČR déle než 90 dní je vázána na právní titul opravňující tyto cizince k pobytu na území České republiky buď trvale, nebo přechodně. Z dikce školského zákona je zřejmé, že žalobkyně byla povinna nastoupit základní školní docházku na území České republiky, neboť zde měla povolen trvalý pobyt. Nutno tedy konstatovat, že správní orgány zcela správně nepovažovaly absolvování základní školní docházky v domovském státě za závažný důvod ve smyslu § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců a stejně tak není možné podřadit povinnou základní školní docházku pod pojem studium. Povolení k trvalému pobytu je nejvyšším pobytovým statusem, který může cizinec na území České republiky získat. Žalobkyni nic objektivně nebránilo v nástupu povinné školní docházky na území České republiky. Přístupem rodičů žalobkyně, kteří zvolili místo povinné školní docházky v domovském státě, byl fakticky popřen smysl získaného povolení k trvalému pobytu a bylo dáno najevo nedostatečné sepjetí s územím, jak ostatně konstatovala i žalovaná. Pro úplnost krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 306/2014 – 50, podle kterého se závažným důvodem rozumí skutečnost, která objektivně brání cizinci v návratu do členského státu Evropské unie. Podle Nejvyššího správního soudu: „zde existuje určitá skutečnost (závažný důvod), která cizinci buď objektivně brání opustit zahraničí (např. povodeň), nebo která pro něj představuje svou povahou velmi silnou vnitřní motivaci setrvat v zahraničí nepřetržitě i po dobu překračující 12 měsíců. Že jde ve druhém zmíněném případě o velmi silnou motivaci, musí být objektivně pochopitelné.“ Jestliže tedy skutkové okolnosti případu není možné zařadit pod pojem „závažné důvody“ a jsou-li splněny další podmínky, správnímu orgánu nezbývá, než povolení k trvalému pobytu zrušit. Krajský soud ve shodě se správními orgány shledal námitku žalobkyně jako nedůvodnou, neboť žádný liberační důvod nebyl splněn. Krajský soud neshledal ani žalobkyní namítané porušení § 36 odst. 3 správního řádu jako důvodné. Smyslem procesního práva upraveného v § 36 odst. 3 správního řádu je dát účastníkovi k dispozici skutková zjištění správního orgánu a možnost případně poukázat na nesprávnost těchto zjištění či učinit návrh na doplnění. Správní orgán I. stupně žalobkyni umožnil uplatňovat procesní práva zakotvená v § 36 odst. 3 správního řádu, když vyzval žalobkyni k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí a informoval ji o právu vyjádřit se k nashromážděným podkladům. Postup správního orgánu I. stupně soud shledal za zcela v souladu s právními předpisy a námitku porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu tak označuje krajský soud za lichou. Žalobkyni bylo umožněno vyjádřit se ke všem zjištěným skutečnostem, což také žalobkyně prostřednictvím právního zástupce učinila. Nelze souhlasit ani s tvrzením žalobkyně, že se správní orgány nedostatečně vypořádaly s navrhovanými důkazy ve formě výslechů žalobkyně a její matky. Krajský soud má za to, že žalovaná zcela správně vyhodnotila navrhované důkazy jako nadbytečné, neboť by nikterak nebyly způsobilé přispět k objasnění skutkového stavu, který již ve fázi rozhodování správního orgánu I. stupně bez pochybností jasný byl. Z podkladů obsažených ve správním spise vyplývá jednoznačným způsobem důvod nepřítomnosti žalobkyně na území států Evropské unie, a jak již bylo uvedeno výše, tento důvod nepřítomnosti nebyl nikým zpochybněn. V kontextu s uvedeným krajský soud neshledal ani porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, zakotvují právo na spravedlivý proces, které zahrnuje celý komplex práv jednotlivce, jenž se váží k procesní ochraně jeho práv a oprávněných zájmů. Žalobkyně namítala také porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, ovšem opět pouze v obecné rovině, k čemuž krajský soud uvádí, že zájem dítěte byl v projednávané věci jednoznačně předním hlediskem posuzování projednávané věci, jak ze strany správních orgánů, tak ze strany soudu. Krajský soud ani správní orgány neohrozily zájem dítěte, když přistoupily ke zrušení povolení k trvalému pobytu na území ČR, neboť matka žalobkyně, jako její zákonná zástupkyně, rozhodla, že žalobkyně splní povinnou školní docházku ve Vietnamu, ačkoliv k ní byla povinná na území České republiky, neboť disponovala povolením k trvalému pobytu. Tímto krokem se zákonní zástupci žalobkyně rozhodli, že v zájmu dítěte je setrvávat v domovině, nikoli požívat povolení k trvalému pobytu na území České republiky a členských států Evropské unie. Jako nedůvodné shledal krajský soud i namítané nedodržení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí, neboť samotná délka správního řízení v tomto případě nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Na okraj považuje krajský osud za vhodné zmínit, že žalobkyně mohla využít prostředky, které právní řád poskytuje na obranu proti nečinnosti (postup podle § 80 odst. 3 správního řádu; žaloba na ochranu proti nečinnosti podle § 79 s. ř. s.). Žalobkyně však žádných nevyužila. Námitka nedodržení zákonných lhůt je tak irelevantní. Krajský soud konstatuje, že postup správních orgánů při hodnocení existence závažných důvodů na straně žalobkyně pro setrvání mimo území členských států EU po dobu delší než 12 měsíců byl řádný, v souladu s právními předpisy a dostatečně odůvodněný. Krajský soud se plně ztotožnil se závěrem správního orgánu I. stupně a žalované ohledně naplnění důvodu pro zrušení povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů soud posoudil jako zcela lichou, neboť žalovaná i správní orgán I. stupně dostatečně zdůvodnily způsob, jakým se vypořádaly s námitkami žalobkyně, jakými úvahy se řídily při hodnocení důkazů a výkladu právních názorů. Napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně proto soud shledává za přezkoumatelné a zákonu odpovídající. Závěrem žalobkyně namítala zcela zjevně nepřiměřený dopad rozhodnutí I. stupně a napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. K této žalobní námitce krajský soud plně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 – 30, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil: „Zákonodárce prostřednictvím § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nastavil podmínky pro povolení k trvalému pobytu tak, že k zachování platnosti daného povolení je nutno jej ve stanoveném rozsahu využívat. Jde o legitimní požadavek, k němuž mohl zákonodárce sáhnout. S ohledem na délku 12 měsíců nepřetržité nepřítomnosti, značně široké území v podobě území členských států Evropské unie, vůči němuž je nepřítomnost posuzována, a korektivu v podobě závažných důvodů pro nepřítomnost na tomto území lze konstatovat, že podmínky pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu v § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nejsou pojaty natolik přísně, aby bylo nutné je doplňovat o zkoumání přiměřenosti dle § 174a daného zákona. (…) Zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí dle zmíněného ustanovení do soukromého a rodinného není nezbytné ani z hlediska čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Na základě § 77 odst.1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je možno platnost povolení k trvalému pobytu zrušit jen v případě faktického nevyužívání takového povolení nepřetržitě po dobu 12 měsíců, a to v situaci, kdy návratu na území členských států Evropské unie cizinci nebrání závažné důvody. (…) Nejvyšší správní soud může shrnout, že správní orgány nemají při rušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců povinnost prověřit přiměřenost dopadů svého rozhodnutí na základě § 174a daného zákona. Ani čl. 8 odst. 1 Úmluvy nevyžaduje posuzování podmínek pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nad rámec kritérií zmíněných v daném zákonném ustanovení. Správní orgán má však povinnost zkoumat všechny podmínky zmíněné v § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, tj. i existenci či neexistenci závažných důvodů k nepřítomnosti cizince na území členských států Evropské unie, k čemuž musí poskytnout možnost cizinci uvést tvrzení.“ Krajský soud podotýká, že nepřítomnost žalobkyně na území členských států EU po dobu delší než 12 měsíců byla dobrovolným rozhodnutím. Samotné uplatnění § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je podmíněno naplněním přísných podmínek, které samy o sobě zabraňují nepřiměřeně tvrdým dopadům do soukromého a rodinného života cizince. V případech, kdy je zrušeno povolení k trvalému pobytu právě podle § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je tak učiněno z důvodů, u nichž je prakticky vyloučen zásah do rodinného či soukromého života. Žalobkyně pobývala mimo území natolik dlouhou dobu, že lze konstatovat, že v České republice fakticky nežije a nelze proto hovořit o zásahu do rodinného a soukromého života. K faktickému nevyužívání povolení k trvalému pobytu se rozhodla rodina žalobkyně dobrovolně. I tuto žalobní námitku proto soud shledal nedůvodnou. Závěr, náklady řízení Na základě shora uvedených skutečností krajský soud dospěl k závěru, že žalovaná i správní orgán I. stupně postupovaly v souladu s platnou právní úpravou. Soud neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost, ani nezákonnost, a proto žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které úspěšně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byla úspěšná žalovaná, která žádnou náhradu nákladů řízení nepožadovala, neboť nevynaložila žádné náklady nad rámec své běžné činnosti. Z toho důvodu nebyla žalované přiznána náhrada nákladů řízení.