50 A 44/2016 - 37

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové, v právní věci žalobců Mgr. Z. S. a Bc. P. S., proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2016, čj. KUJCK/120744/2016/ODSH, za účasti L. C.,; Ing. M. Š., a Ing. Mgr. L. Š., takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Osoby na řízení zúčastněné nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „soud“) dne 1. 11. 2016 se žalobci domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2016, čj. KUJCK/120744/2016/ODSH, (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v účinném znění (dále též „správní řád“) změnil rozhodnutí Obecního úřadu Holubov (dále též „prvostupňový správní orgán“) ze dne 14. 6. 2016, čj. 163/2016, sp. zn. 179/2015, takto: „Pozemky p. č. 140/6 a p. č. 140/5 v k. ú. Holubov, obec Holubov, slouží jako účelová komunikace veřejně přístupná ve smyslu ust. § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a tento stav trvá od nepaměti“. Žalobci napadli shora uvedené rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou a navrhli napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím, nesprávně posuzujícím celou věc, mělo dojít k zásahu do vlastnického práva žalobců; ti ho proto považují za nezákonné a nepřezkoumatelné. Nesprávné posouzení otázky existence přístupové účelové komunikace a nevypořádání se s navrženými důkazy pak konkretizují v níže uvedených námitkách. Žalobci předně upozorňují na podmínky stanovené v § 2 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v účinném znění (dále též „zákon o pozemních komunikacích“) a namítají, že ke dni podání návrhu o vydání rozhodnutí o určení veřejně přístupné účelové komunikace na pozemcích parc. č. 140/5 (dále jen „pozemek č. 140/5“) a parc. č. 140/6 (dále jen „pozemek č. 140/6“) v k. ú. Holubov nebyly splněny minimálně tři níže uvedené pojmové znaky definující veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Ve smyslu stálé, z terénu patrné cesty na pozemku č. 140/5, který je ve společném jmění žalobců, nevzal žalovaný v potaz závěry místního šetření ze dne 26. 8. 2015 a nepřihlédl k tam pořízené fotodokumentaci. Skutečný charakter tohoto pozemku dle žalobců neodpovídá závěrům žalovaného, neboť je pouze částečně zpevněný, nejsou na něm patrné žádné vyjeté koleje ani známka o jeho pravidelném využívání pro účely veřejnosti, resp. pro přístup na pozemek parc. č. 140/4. Judikát Nejvyššího správního soudu čj. 10As 41/2014, pak žalovaný použil bez uvedení jakékoli konkrétní argumentace. Napadené rozhodnutí proto považují žalobci nejen nesprávné, ale též nepřezkoumatelné. Co se týče souhlasu vlastníka s užíváním cesty neomezeným okruhem osob (veřejností) a existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby, žalovaný s odkazem na zákonnou úpravu a příslušnou judikaturu namítá, že v předchozím správním řízení nebylo jednoznačně prokázáno udělení výslovného, potažmo konkludentního souhlasu vlastníků pozemků č. 140/5 a č. 140/6 s jejich obecným užíváním. Žalobci, stejně jako předchozí vlastníci předmětných pozemků, souhlasili pouze s přístupem omezenému okruhu osob, zaměstnanců JZD, a to v souvislosti s přístupem ke skladu JZD, který byl postaven na pozemku parcely č. 140/4. Tento individuální souhlas nelze považovat za souhlas kvalifikovaný k obecnému užívání celé veřejnosti. Současní vlastníci pozemku č. 140/4 roku 2010 požádali o vydání souhlasu s umístěním pevné překážky na hranici pozemků č. 140/4 a č. 140/5 a taktéž o schválení oplocení pozemku č. 140/4, což by jistě nečinili, kdyby neměli přístup na svůj pozemek zajištěný i jiným způsobem, než přes pozemky ve vlastnictví žalobců. Žalobci dále poukazují na skutečnost, že zjišťování existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby musí být nedílnou součástí postupu silničního správního úřadu i odvolacího orgánu v řízení o deklaraci existence veřejně přístupné účelové komunikace, a to zejména s ohledem na zásadu proporcionality omezení vlastnického práva. Žalovaný se nedostatečně seznámil se spisem, což se promítlo do způsobu posouzení znaku nutné komunikační potřeby, k čemuž žalobci uvádějí následující námitky. Posouzení nezbytného přístupu na pozemek č. 140/4 žalovaným je založeno na tvrzení svědkyně M. Š., že přes pozemky č. 140/5 a č. 140/6 je realizován přístup na pozemek č. 140/4 „po tři generace“. Toto považují žalobci za nepravdivé a k prokázání opaku předkládají důkaz ve formě historického snímku katastrální mapy z cca 50. let 20. století. Z ní se podává, že historicky byl přístup na pozemek č. 140/4 zajištěn přes pozemek č. 134/1, cesta vedla těsně kolem domu čp. 46 nacházejícího se na pozemku č.

132. Uvedenou skutečnost žalobci navrhují prokázat svědectvím Z. S., bytem K., H. X. Vyjádření svědkyně M. Š. je nepravdivé i v té části, že jim v přístupu přes předmětný pozemek nikdo nebránil. Z fotodokumentace založené ve spise žalovaného je zřejmé i bránění současným vlastníkům v přístupu na pozemek č. 140/4. Žalobci dodávají, že existenci pevné překážky umístěné dodnes na hranici pozemků č. 140/4 a č. 140/5, je možné doložit spisem žalovaného obsahujícím fotodokumentaci související se zápisem z místního šetření ze dne 26. 8. 2015, resp. s vyjádřením žalobců ze dne 20. 5. 2016. Napadené rozhodnutí však konstatuje nedoložení pevné překážky. Žalobci se domnívají, že existenci nezbytné komunikační potřeby je nutno zkoumat v každém konkrétním případě. Při existenci jiných způsobů k dosažení komunikačního spojení nemovitostí je jim třeba dát přednost před omezením vlastnického práva. K tomu odkazují na judikaturu Nejvyššího správního soudu, resp. čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný tedy měl posoudit existenci jiné možnosti zajištění komunikační potřeby, zejména přes pozemky Ing. M. Š. Žalobci dodávají, že správní spis obsahuje i souhlas obce Holubov s využitím pozemku č. 134/3 pro zajištění přístupu na pozemek č. 140/4, a to přes pozemek 134/1, tj. v místě, kde již historicky existoval. Oplocení s betonovou podezdívkou nemůže být překážkou pro zajištění přístupu na předmětný pozemek, jak tvrdí žalovaný. Jak vyplývá z fotodokumentace předložené žalobci k odvolání Ing. Mgr. Š., resp. k odvolání Ing. Š., po celou dobu až do současnosti je přístup na pozemek č. 140/4 realizován průjezdem přes hospodářský objekt nacházející se na pozemku p. č. 133, a to i technikou. Z tohoto důvodu nelze souhlasit s tvrzením žalovaného, že přístup technikou na pozemek č. 140/4 nebyl prokázán. Neexistenci viditelných vyježděných kolejí na pozemcích Ing. M. Š. či na historických pozemkových mapách považují žalobci za irelevantní. Žalobci uvádějí, že žalovaný nedostatečně zkoumal podmínky stanovené zákonem pro deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace, a to zejména ve smyslu Listiny základních práv a svobod. Tímto bylo neústavně zasaženo do vlastnických práv žalobců. Na uvedených pozemcích se žádná cesta od nepaměti nenachází, souhlas (ani konkludentní) nikdy udělen nebyl a současně je zajištěn a realizován přístup na pozemek č. 140/4 přes pozemek Ing. M. Š., manžela Ing. Mgr. L. Š. Prvostupňové rozhodnutí tedy bylo v souladu se skutečným stavem. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvádí, že po posouzení jednotlivých znaků charakterizujících veřejně přístupnou účelovou komunikaci dospěl k závěru o jejich kumulativním naplnění. Při posuzování znaku stálosti a patrnosti v terénu vycházel z doložených podkladů a z veřejně přístupných portálů. Tráva na části pozemku neznačí neexistenci komunikace, ze tří stran posuzovaných pozemků jsou vjezdy na nemovitosti jiných vlastníků, nelze proto vymezit jako komunikaci pouze části těchto pozemků, cesta je vymezena plochou mezi ploty. Z dokazování je dále patrno, že konkludentní souhlas s obecným užíváním pozemků nebyl udělen pouze konkrétním osobám. Předmětné pozemky byly užívány jako přístupová komunikace nejen v minulosti, ale je tomu tak i v přítomnosti. Žalovaný rovněž netvrdil, že přes pozemek č. 134/1 není možné zajistit přístup na pozemek č. 140/4. Konstatoval pouze stav reálný, tj. že připojení není vybudováno. Žalovaný je tedy přesvědčen o kumulativním naplnění znaků charakterizujících veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Žalobci se v replice pozastavují nad vyjádřením žalovaného opírajícím se o existenci vjezdů na nemovitosti jiných vlastníků. Žalobci připomínají existenci ústní dohody s vlastníkem pozemku p. č. 857/2, dodávají, že vjezd na pozemek p. č. 131 je zajištěn z místní komunikace, potažmo na základě ústní dohody z pozemku č. 140/6 a jiný přístup není přes pozemek žalobců realizován, pročež není nutné jej prohlašovat v celé šíři za veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Přístup na pozemek č. 140/4 mají jeho spoluvlastníci zajištěn z jiných pozemků, jak dokazuje fotodokumentace doložená v průběhu správního řízení. Žalobci připomínají relevantní judikaturu konstatující, že zjišťování nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby je nedílnou součástí postupu jak správního orgánu, tak zejména orgánu odvolacího. Žalobci zpochybňují existenci předpokladu nutné komunikační potřeby. Zpochybňují také postup žalovaného, jímž bylo zasaženo do vlastnického práva vlastníků pozemků č. 140/5 a č. 140/6. Ze správních spisů vyplynuly následující podstatné zkušenosti. Podáním ze dne 29. 6. 2015, doručeným prvostupňovému správnímu orgánu dne 29. 6. 2015 a označeným jako „Žádost o vydání rozhodnutí o uznání veřejně přístupné účelové komunikace na parcelách č. 140/6 a č. 140/5v k. ú. a obci Holubov v čase trvání“ (dále jen jako „žádost“), požádala Ing. Mgr. L. Š., bytem S., B. 1, M. X, prvostupňový správní orgán o vydání deklaratorního rozhodnutí ve smyslu § 142 správního řádu o uznání veřejně přístupné účelové komunikace na shora uvedených parcelách. Vlastnící předmětných pozemků k výzvě prvostupňového správního orgánu v podaných vyjádřeních vyslovili svůj nesouhlas s podanou žádostí. V protokolu o místním šetření čj. 251/2015, sepsaném na základě záznamu na místě samém dne 26. 8. 2015, jsou zaznamenány skutečnosti zjištěné při místním ohledání, součástí je i pořízená fotodokumentace. Místní šetření bylo provedeno za účasti Ing. M. Š., L. C., Bc. P. S. a Mgr. Z. S.. Ing. Mgr. L. Š. zastoupena na základě plné moci advokátem. Fotodokumentace prokazuje existenci viditelné zpevněné plochy s asfaltovým povrchem na části pozemku č. 140/6 i na pozemku č. 140/5 ke konci neoplocené části. V ostatních částech ohledávaných pozemků byl konstatován travní porost. Na navazujícím pozemku č. 140/4 není za pevnou překážkou (plotem) viditelná známka vyjetých kolejí. Oba spolumajitelé pozemku č. 140/4 v podaných vyjádřeních (ze dne 7. 9. 2015 a 11. 9. 2015) vyslovili shodné stanovisko, tj. označili pozemky č. 140/6 a č. 140/5 za splňující kritéria pro veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Rozhodnutím ze dne 7. 10. 2015, spis. zn. 179/2015, deklaroval prvostupňový správní orgán neexistenci pozemní komunikace na pozemcích č. 140/5 a č. 140/6 v k. ú. Holubov, obec Holubov. Uvedené rozhodnutí bylo napadeno odvoláním Ing. M. Š. ze dne 24. 10. 2015 a odvoláním Ing. Mgr. L. Š. ze dne 2. 11. 2015. Ing. Mgr. L. Š. podáním doručeným prvostupňovému správnímu orgánu dne 4. 1. 2016 dále namítla dle § 14 odst. 2 správního řádu podjatost úřední osoby, tj. J. F., starosty obce Holubov. Stěžejní důvod tvrzené podjatosti byl spatřován v osobní známosti J. F. se žadatelem o určení veřejně přístupné účelové komunikace na předmětných pozemcích v roce 2008, přičemž uvedená úřední osoba znala i další účastníky řízení. Vzhledem k tomu, že v předešlém řízení byla deklarována existence veřejně přístupné účelové komunikace a v současném její neexistence, žadatelka usoudila, že v řízeních je postupováno podle toho, kdo podá žádost. Žalovaný písemností ze dne 7. 3. 2016, čj. KUJCK/34629/2016/ODSH, konstatoval, že zájem úřední osoby na výsledku není důvodný, podložený a nevyplývá z něj podjatost úřední osoby. S ohledem na opožděnost námitky nebylo vydáno usnesení ale sdělení dle části IV. správního řádu. Rozhodnutím ze dne 14. 3. 2016, čj. KUJCK/36862/2015/ODSH, žalovaný rozhodnutí prvostupňového správního orgánu ze dne 7. 10. 2015, spis. zn. 179/2015, zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Žalovaný shledal uvedené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro existenci několika pochybení, zejména doručování účastníkům řízení veřejnou vyhláškou, nedostatečné vypořádání se se znaky rozhodnými pro vznik účelové komunikace, absence vyjádření vlastníků mezujících nemovitostí a obce Holubov a porušení § 36 odst. 3 správního řádu. Součástí spisového materiálu je též prohlášení H. P., bytem K., H. X, o tom, že má zajištěn přístup k provedení nezbytné údržby svého pozemku č. 857/2 v k. ú. Holubov, a to na základě ústní dohody s vlastníky pozemků č. 140/5 a č. 140/6. Ve správním spisu je založeno obdobné prohlášení J. S., bytem K., H. X, vlastníka pozemku č. 131 v k. ú. Holubov. Ve spisu jsou dále založena vyjádření Ing. M. Š. ze dne 23. 4. 2016; Ing. Mgr. L. Š. ze dne 25. 4. 2016 a Bc. P. S. a Mgr. Z. S. ze dne 26. 4. 2016. V pokračujícím řízení bylo doplněno účastenství v tom smyslu, že za účastníky řízení byli označeni krom vlastníků dotčených nemovitých věcí a žadatelky také ti, kteří jsou potenciálními uživateli v žádosti uvedených nemovitých věcí. Písemností ze dne 4. 5. 2016, čj. 126/2016, byli účastníci řízení vyrozuměni v souladu s § 36/3 správního řádu o možnosti seznámit se s podklady před vydáním rozhodnutí. Podáním ze dne 18. 5. 2016 se Ing. M. Š. vyjádřil k podkladům řízení. V podání mimo jiné konstatoval odstranění některých dokumentů ze spisu a dále podrobně odůvodnil svůj postoj spočívající v tvrzení, že předmětné pozemky je nutno považovat za veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Na toto podání reagovali Bc. P. S. a Mgr. Z. S. podáním ze dne 20. 5. 2016, jímž opětovně odůvodnili svůj postoj založený na přesvědčení, že na pozemcích č. 140/5 a č. 140/6 se veřejně přístupná účelová komunikace nenachází. Rozhodnutím ze dne 14. 6. 2016, čj. 163/2016, sp. zn. 179/2015, prvostupňový správní orgán deklaroval, že na pozemcích p. č. 140/6 a p. č. 140/5 v k. ú. Holubov, obec Holubov, neexistuje pozemní komunikace – kategorie účelová komunikace dle § 7 zákona o pozemních komunikacích. Prvostupňový správní orgán rekapituloval některá vyjádření účastníků, vymezil znaky, při jejichž kumulativním naplnění lze považovat komunikaci za veřejnou a tyto pak podrobně aplikoval na zjištěný skutkový stav. Z uvedeného učinil závěr, že podmínka nutné komunikační potřeby realizované veřejně přístupnou účelovou komunikací není v žalované věci naplněna. Prvostupňové rozhodnutí bylo napadeno dvěma včas podanými odvoláními, a to podáním Ing. Mgr. L. Š. ze dne 11. 7. 2016 a podáním Ing. M. Š. ze dne 7. 7. 2016. Součástí spisu je též vyjádření Bc. P. S. a Mgr. Z. S. ze dne 23. 7. 2016, jímž se vymezili vůči podaným odvoláním. Odvolání bylo projednáno napadeným rozhodnutím, jímž bylo změněno rozhodnutí Obecního úřadu Holubov ze dne 14. 6. 2016, čj. 163/2016, sp. zn. 179/2015, takto: „Pozemky p. č. 140/6 a p. č. 140/5 v k. ú. Holubov, obec Holubov, slouží jako účelová komunikace veřejně přístupná ve smyslu ust. § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a tento stav trvá od nepaměti“. V odůvodnění žalovaný zopakoval zákonná kritéria definující veřejně přístupnou účelovou komunikaci, námitky odvolatelů, uvedené aplikoval na skutkový stav a dospěl k závěru, že definice pozemní komunikace podle § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je v uvedeném případě naplněna stejně jako znak zákonného účelu podle § 7 odst. 1 uvedeného zákona. Souhlas vlastníků s obecným užíváním posoudil žalovaný jako konkludentní. Skutečnost, že vlastníci předmětných pozemků odkazují na soukromoprávní ujednání, resp. ústní dohody či věcná břemena, nezakládá soukromoprávní režim cesty. Žalovaný též konstatoval existenci nutné komunikační potřeby spočívající v potřebě zajištění přístupu pro nemovitost č. 131, č. 140/5 přes pozemek č. 140/6 a pozemky č. 857/2, č. 857/5 a č. 140/4. Na pozemku č. 134/1 není patrná vyježděná cesta. Žalovaný se neztotožnil se závěry prvostupňového správního orgánu, pročež změnil jeho výrok tak, jak je uvedeno shora. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Zdejší soud nepřisvědčil námitkám, dle kterých v posuzovaném případě nebyly naplněny minimálně tři pojmové znaky pro určení veřejně přístupné účelové komunikace, tj. stálá a v terénu patrná cesta, souhlas vlastníka s užíváním cesty neomezeným okruhem osob (veřejností) a existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Dle § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích: „ Pozemní komunikace je dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti“; § 7 odst. 1 téhož zákona pak udává, že: „Účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena“. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, účelová komunikace nemusí být nutně stavbou ve smyslu stavebního zákona, tedy výsledkem stavební činnosti (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 20/2003). Postačí pouhé koleje vyjeté v trávě nebo zpevněné místy kamením či sutí. O přítomnosti účelové komunikace na určitém pozemku nerozhoduje ani to, jak je pozemek zapsán v katastru nemovitostí, přičemž druh pozemku či způsob využití nejsou závaznými údaji (na rozdíl od parcelního čísla a geometrického určení nemovitosti). O tom, že se určitá cesta stává účelovou komunikací, nemusí být dokonce vydáno ani správní rozhodnutí (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ans 2/2007). Účelovou komunikací se určitá „cesta“ stává samovolně ze zákona, a to v okamžiku, kdy splní všechny čtyři znaky, které zákon a judikatura pro vznik účelové komunikace stanovují. Musí tedy jít o (1) stálou a v terénu patrnou dopravní cestu, která (2) naplňuje účel stanovený v zákoně, přičemž (3) její vlastník dal souhlas k obecnému užívání své cesty veřejností a zároveň (4) tato cesta naplňuje nutnou komunikační potřebu. Jakmile jsou tyto čtyři podmínky kumulativně splněny, vzniká veřejně přístupná účelová komunikace. Účelové komunikace, stejně jako ostatní pozemní komunikace, jsou veřejným statkem, což opravňuje kohokoli předmětnou komunikaci bezplatně používat. Žalobci nejprve namítají neexistenci stálé a v terénu patrné cesty. Tuto námitku posoudil soud jako nedůvodnou. Žalobci se domnívají, že žalovaný nepřihlédl k závěrům místního šetření ze dne 26. 8. 2015 a k fotodokumentaci pořízené na místě. Soud je obeznámen se spisovým materiálem, který žalobci označují za důkaz podporující jejich tvrzení. Z protokolu o místním šetření ze dne 26. 8. 2015 se podává, že na části pozemku č. 140/6 je viditelná zpevněná plocha s asfaltovým povrchem a na pozemku č. 140/5 ke konci neoplocené části je viditelná asfaltová vrstva o délce asi 19 kroků a šířce 2,5m. V ostatních částech je travní porost. Asfaltové části jsou spojené úsekem se štěrkodrtí. Pozemek končí pevnou překážkou (dle fotodokumentace plotový dílec). Nelze tedy souhlasit s tvrzením žalobců, že místní šetření nepotvrdilo vyjeté koleje, neboť tyto jsou v záznamu výslovně zmiňovány, a to přímo žalobcem („Viditelné vyjeté koleje jsou od mého vozidla nebo vozidel osob, kterým zde jízdu nebo parkování dovolím“) a patrné jsou též z pořízené fotodokumentace. Není zřejmé, na základě jaké skutečnosti se žalobci domnívají, že žalovaný nevzal závěry místního šetření s přiloženou fotodokumentací při rozhodování v potaz, neboť odstavec druhý strany čtvrté napadeného rozhodnutí svědčí o opaku. Je tedy postaveno najisto, že žalovaný z vedeného řízení a doložených podkladů posuzoval stálost a patrnost cesty v terénu. Ačkoli explicitně nehovoří o místním šetření a přiložené fotodokumentaci, implicitně lze toto dovodit, neboť z jiného materiálu ve spise by stěží získal uvedené informace o charakteru předmětných pozemků. Skutečnost, že na části pozemku je složeno dřevo, je ve vztahu posouzení existence či neexistence veřejně přístupné účelové komunikace irelevantní. Z fotodokumentace je patrná existence porostu při samém okraji cesty, ani případná přítomnost vzrostlého ovocného stromu tamtéž však nevylučuje posouzení cesty jako veřejně přístupné účelové komunikace, neboť je evidentní, že v centrální části cesty po celé její délce se žádný strom nenachází, nic tedy nebrání pohybu osob, ať již pěšky či vozidlem. Soud nesouhlasí také s tvrzením žalobce, že žalovaný bez dalšího aplikoval závěry Nejvyššího soudu ČR. Autorem judikátu, na který žalobci odkazují a který měl žalovaný užít, je jednak Nejvyšší správní soud a nikoli Nejvyšší soud, dále je nutno připomenout, že tento judikát (sp. zn. 10 As 41/2014) není v napadeném rozhodnutí ani jednou výslovně zmíněn a není zřejmé, na základě čeho žalobci usoudili, že žalovaný aplikoval zrovna jeho závěry. Soud se rovněž nedomnívá, že by argumentace žalovaného byla nekonkrétní, když z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalobce nejprve vymezil obecná zákonná ustanovení, aby je následně aplikoval na zjištěný skutkový stav. Napadené rozhodnutí nelze v tomto ohledu považovat za nesprávné, potažmo nepřezkoumatelné. První znak účelové komunikace vyplývá již ze samotné definice pozemních komunikací obsažené v § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Musí tedy jít o dopravní cestu určenou k užití vozidly nebo chodci, resp. o cestu stálou a v terénu patrnou. Za účelovou komunikaci nelze prohlásit například louku, přes kterou sice vlastníci vzdálenějších luk odvážejí ze svých pozemků posečené seno, avšak nečiní tak vždy ve stejné trase, ale jezdí různě, takže na pozemku se nevytvoří vyjeté koleje buď vůbec, nebo jen v nezřetelných náznacích a na různých místech. Ze spisového materiálu, zejména ze snímku z katastrální mapy a z protokolu o místním šetření ze dne 26. 8. 2015, lze usoudit, že tvar a poloha předmětných pozemků tvoří jakousi ‚odbočku‘ z veřejné komunikace, tj. pás, který již svým tvarem evokuje podobu cesty. Je nasnadě, že tento pás nevznikl mezi sousedními pozemky soukromých vlastníků náhodně, nýbrž že měl mít určitý účel. Sloužil jako přístupová cesta ke skladu JZD, který byl na pozemku č. 140/4 dříve vybudován. Vlastník pozemku č. 140/6, L. C., ve vyjádření ze dne 22. 7. 2015, které je součástí spisu, uvádí, že její rodiče trpěli přístup po tomto pozemku, od roku 1972 tak činila i ona. Po odstranění skladu dále umožňovala přístup všem, co jej využívali. Uvedenému nasvědčuje i šíře pozemku, umožňující průjezd automobilu. Znak patrnosti v terénu může splnit i pouhý travnatý pás ponechaný mezi ploty, tím spíše pak koridor sestávající prokazatelně ze dvou asfaltových částí a středové části vytvořené ze štěrkodrti pokryté travním porostem, na níž jsou patrné vyjeté stopy po vozidlech (viz fotodokumentace z místního šetření). Dle podání M. Š. ze dne 22. 4. 2016, které je taktéž součástí spisu, komunikace sestávající z pozemků č. 140/5 a č. 140/6 měla vzniknout ještě v 50. letech 20. století, aby ji užívalo nejen JZD jako přístupovou cestu ke skladu (pozemek č. 140/4), ale též vlastníci mezujících pozemků č. 131 a č. 857/2. Soud naznal, že o existenci stálé a v terénu patrné cesty není pochyb a podmínku stanovenou § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích vzal za prokazatelně splněnou. Soud nemůže akceptovat ani námitku vztahující se ke druhému znaku účelové komunikace, tj. k žalobci tvrzené absenci jednoznačného prokázání udělení souhlasu vlastníků pozemků č. 140/5 a č. 140/6 s jejich obecným užíváním. Žalobci podotýkají, že udělený souhlas se týkal pouze přístupu omezeného počtu osob, zaměstnanců JZD, jehož sklad stál zhruba od r. 1960 na pozemku č. 140/4. Jednalo se o individuální souhlas, nikoli o souhlas kvalifikovaný. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, žalovaný dovodil, že souhlas vlastníků s obecným užíváním pozemků byl udělen konkludentně, k čemuž postačuje pouhá nečinnost. Vlastníci předmětných pozemků, potažmo jejich právní předchůdci dostatečně dlouhou dobu tolerovali užívání svých pozemků veřejností k dopravním účelům, aniž by proti tomu činili cokoli zjevného. Dle soudní judikatury je možné nuceně omezit vlastnické právo jedině ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Protože zákon o pozemních komunikacích neupravuje jakoukoliv kompenzaci, která by se vlastníkovi pozemku vyplácela za to, že pozemek nebo jeho část slouží jako veřejná cesta, je zřejmé, že veřejnou cestu je možno na pozemku vyhlásit jedině za podmínky, že nejde o nucené, nýbrž dobrovolné omezení vlastnického práva, s nímž vlastník při vzniku účelové komunikace souhlasil. Výslovný souhlas však vlastník uděluje poměrně zřídka. Soudy proto z praktických důvodů dovozují, že souhlas s obecným užíváním může dát vlastník cesty i mlčky neboli konkludentně (např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ans 2/2007), de facto prostřednictvím nečinnosti. Jestliže vlastník po dostatečně dlouhou dobu toleruje užívání svého pozemku veřejností k dopravním účelům a nic zjevného proti tomu nečiní, pak se má za to, že se vznikem veřejné cesty na svém pozemku souhlasí. Potíž při posuzování tichého (konkludentního) souhlasu spočívá v tom, že skutečnou vůli vlastníka neznáme a snažíme se ji dovodit z jeho jednání, resp. nekonání. Pokud vlastník, který se vznikem veřejné cesty původně souhlasil, v době rozhodování vyjadřuje kategorický nesouhlas s jejím (dalším) veřejným užíváním, tento pozdní nesouhlas již pro vznik veřejné cesty není podstatný. Z teorie tzv. kvalifikovaného nesouhlasu vyplývá, že pokud určitý pozemek začíná užívat jako cestu veřejnost a vlastník nesouhlasí s tímto stavem, pak musí dát svůj nesouhlas najevo aktivně, tj. nesouhlas vlastníka musí mít takovou podobu, aby byl seznatelný vnějšímu světu (např. oplocení pozemku, umístění cedule zakazující vstup apod.). Platí přitom, že souhlas se vznikem účelové komunikace přechází z vlastníka na jeho právní nástupce. Z pravidla o přechodu souhlasu s obecným užíváním na právní nástupce vlastníka existuje jediná výjimka, a tou je nabytí pozemku v restituci, která ovšem neposkytuje časově neomezenou imunitu před vznikem konkludentního souhlasu s užíváním cesty. Pokud totiž restituent dostatečně dlouho nic nečiní a nadále trpí užívání cesty vedoucí přes jeho pozemek veřejností, může se stát, že úřady a soudy dovodí, že on sám dal (nový) souhlas se vznikem veřejné cesty a svůj pozemek věnoval dobrovolně k užívání veřejnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 36/2010). O souhlasu vlastníka s obecným užíváním lze hovořit teprve tehdy, je-li vlastník srozuměn s tím, že jeho pozemek užívá, resp. bude užívat, kdokoliv, jinak by šlo o pouhou výprosu (srov. § 2189 a násl. občanského zákoníku). Výprosa může být taktéž udělena mlčky, jedná se však o institut soukromého práva, kdy vlastník z dobré vůle a bez nároku na protihodnotu přenechává svůj pozemek k užívání konkrétním osobám. Vlastník může výprosu kdykoliv odvolat, kdežto souhlas s obecným užíváním pozemku k dopravním účelům je nevratný, pokud veřejná cesta, která z něj vzešla, sama nezanikne. Rozlišovacím kritériem z hlediska uděleného souhlasu je přitom právě okruh osob, které pozemek užívají, resp. mají svolení užívat. Proto je odlišení veřejného věnování od výprosy tak náročné a zároveň mimořádně důležité. Ve vztahu k projednávané věci soud naznal, že žalovaný dostatečně prokázal udělení konkludentního souhlasu vlastníků předmětných pozemků. Napadené rozhodnutí cituje mj. svědectví M. Š. ze dne 25. 4. 2016 vypovídající jednak o převodech vlastnického práva k předmětným pozemkům a také o způsobu užívání těchto pozemků za účelem přístupu k mezujícím nemovitostem. Podává se z něj, že komunikace tvořená předmětnými pozemky existovala již v roce 1960, užívalo ji nejen JZD, ale sloužila jako přístup k parcelám p. č. 131 a p. č. 857/2. Všichni vlastníci, kteří předmětné parcely v průběhu let vlastnili, trpěli tuto komunikaci, aniž by seznatelným způsobem vyjádřili svůj nesouhlas. Komunikace byla opakovaně zpevňována, na některých místech i asfaltem. Žalovaný zohlednil také vyjádření L. C., vlastníka pozemku p. č. 140/6, ze dne 22. 7. 2015, kde se uvádí, že pozemek nikdy nebyl veden jako cesta, nicméně jezdilo se po něm. Jako přístupovou cestu jej využívalo nejen JZD, ale též Š., S. a S. i technika ZD Křemže. Po odstranění skladu JZD sama vlastnice mlčky trpěla užívání komunikace všemi, kdo tak činili. Domnívá se, důvody nyní pominuly. Napadené rozhodnutí čerpá též z prohlášení H. P. ze dne 8. 4. 2016, která tímto vyrozuměla správní orgán o existenci ústní dohody opravňující ji k užívání pozemku p. č. 140/6 a části pozemku č. 140/5 pro zajištění přístupu k provedení údržby svého pozemku č. 857/2. Do spisu je založeno též vyjádření J. S. ze dne 30. 3. 2016, vlastníka pozemku p. č. 131, jímž jmenovaný potvrzuje zajištění přístupu přes pozemek p. č. 140/6 na základě ústní dohody. Součástí spisu je též návrh na vklad práva z věcného břemene z 19. 9. 2012, kdy oprávněným je Ing. M. P. a povinným L. C., o zřízení věcného břemene chůze a jízdy po části pozemku p. č. 857/4 p. č. 140/6. Pozemek L. C. je současně zatížen věcným břemenem z roku 2015 ve prospěch pozemku p. č. 140/5 (vlastníci manželé S.). Z uvedeného žalovaný dovozuje, že vlastníci domnělé cesty s poukazem na soukromoprávní ujednání (ústní dohody, věcná břemena) usilují o prokázání, že ačkoli byla cesta dříve užívána, důvod pro její užívání pominul, pročež toto užívání přechází z režimu veřejnoprávního do soukromoprávního. Žalovaný však správně usoudil, že pokud shora uvedené závazkové vztahy vznikly za situace, kdy cesta byla užívána předem neomezeným okruhem osob, pak za splnění dalších tří znaků charakterizujících veřejně přístupnou účelovou komunikaci, tato nemůže ztratit své definiční znaky a popsané soukromoprávní ujednání je nadbytečné. Ze shora uvedeného žalovaný dovodil existenci konkludentního souhlasu předchozích vlastníků předmětných pozemků, resp. po určitou dobu též vlastníků stávajících, s užíváním cesty neomezeným okruhem osob, a to způsobem obvyklým a k účelům ke kterým je určena. Ze spisu se podává, že předmětné pozemky sloužily jako cesta nejen během hospodaření JZD, které je používalo pro přístup ke skladu, ale též později, po zániku tohoto skladu. Není prokázáno, že by vlastníci těchto pozemků seznatelným způsobem vyjevili svůj nesouhlas s jejich užíváním, což podporuje mj. svědectví L. C. ze dne 22. 7. 2015: „…umožňovali jsme přístup pro obsluhu skladu a pozemků v užívání ZD a dalších vlastníků. Mlčky trpěli tento přístup moji předchůdci do r. 1972 (kdy jsem dostala pozemky do vlastnictví), potom i já po odstranění skladu jsem přístup umožňovala všem, co jej využívali“. Je tedy postaveno najisto, že konkludentní souhlas udělen byl a jeho udělení bylo taktéž správním orgánem dostatečně prokázáno. Tiše trpěné užívání předmětných pozemků jako cesty trvalo dostatečně dlouhou dobu (v řádu let, resp. desítek let), aby došlo k udělení tichého souhlasu vlastníka se vznikem veřejné cesty. To platí tím spíše, když se jedná o relativně frekventovanou cestu, nesloužící jen k občasnému či nahodilému užívání. Dále platí, že souhlas se vznikem účelové komunikace přechází z vlastníka na jeho právní nástupce, jako by sám dal souhlas s jejím vznikem. Jednou udělený souhlas, ať už v jakékoliv formě, přechází i na další nabyvatele pozemku, což je v projednávané věci též významné, zejména ve vztahu k vlastníkům pozemku p. č. 140/5. Není dále prokázáno, že by vlastníci pozemků v době, kdy začalo docházet k jejich užívání ze strany veřejnosti, pozemky například oplotiti, umístili na ně ceduli zakazující vstup nebo z nich alespoň ústně uživatele cesty opakovaně vykazovali. Pokud tak začali činit až s prodlením v okamžiku, kdy již bylo možné pozemky považovat za veřejně přístupnou účelovou komunikaci, nelze na takové jednání brát zřetel. Je nepřípustné vyloučit existenci účelové komunikace jen proto, že právní nástupce předchozího vlastníka začne bránit jejímu veřejnému užívání či proto, že ji začne přehrazovat pevnou nebo mobilní překážkou. Stejně tak je třeba odmítnout námitku, že vlastníci předmětných pozemků v době vzniku veřejně přístupné účelové komunikace souhlasili s přístupem pouze omezenému počtu osob. Vlastníci si bez většího úsilí nemohli udržovat přehled o tom, kdo a k jakým účelům jejich pozemek užívá, a to i přes relativně nízký počet obsluhovaných nemovitostí, neboť počet uživatelů byl dosti široký, s ohledem na možnost přístupu pro zaměstnance JZD, potažmo dalších osob. Není též doloženo, že by vlastníci pozemků prokazatelně umožňovali jejich užívání jako cesty jen konkrétním osobám a komukoliv jinému v jejich užívání bránili, neboť v jejich souhlasu byl obsažen prvek neurčitosti (viz citované podání L. C. ze dne 22. 7. 2015). Skutečnost, že si vlastníci pozemku p. č. 140/4 měli zažádat o oplocení svého pozemku a umístění pevné překážky, není důvodem pro relativizaci existence veřejně přístupné účelové komunikace, neboť tato neslouží pouze jim, ale též jiným osobám, potažmo jejich právním nástupcům. Je doloženo správním spisem, že vlastníci pozemku č. 140/4 i po jeho oplocení používali cestu pro přístup technikou (viz fotodokumentace traktoru odvážejícího po cestě seno z tohoto pozemku). Na soukromá ujednání nelze brát zřetel z důvodů shora uvedených. Obecně platí, že osoby, které užívají cestu na základě soukromého práva, sice k veřejnosti počítat nemůžeme, nicméně v daném případě tyto osoby či jejich právní nástupci cestu užívali z titulu veřejnosti, soukromoprávní dohody byly uzavřeny až následně, což je pro posouzení zcela stěžejní. Z právního hlediska lze uzavřít, že zjištěný okruh uživatelů již tvořil a stále tvoří veřejnost, neboť hovoříme o neuzavřeném okruhu osob. Žalobci s odkazem na zásadu proporcionality omezení vlastnického práva rozporují také existenci nezbytně nutné komunikační potřeby. Tuto námitku soud odmítl pro nedůvodnost. Žalobci spatřují pochybení v nedostatečném seznámení se žalovaného se spisem, a to pro způsob, jakým žalovaný posoudil znak nutné komunikační potřeby. Žalobci napadenému rozhodnutí vytýkají, že vychází z vyjádření M. Š. ze dne 22. 4. 2016, které je dle žalobců nepravdivé, neboť obsahuje úsudek, že předmětné pozemky se užívaly jako cesta „po tři generace“, tj. od 50. let 20. století, aniž by tomu někdo bránil. Na podporu svých tvrzení žalobci navrhují důkazy v podobě historického snímku katastrální mapy z cca 50. let 20. století a svědeckou výpověď Z. S., bytem K., H. X. Žalobci předložená kopie mapy má podobu jedné stránky rozostřené černobílé kopie ve formátu A4, z níž kvůli malému rozlišení a nízké kvalitě nelze, případně lze jen velmi obtížně, identifikovat parcelní čísla pozemků. Mapa neobsahuje jakýkoli datový údaj, není možné určit, zda skutečně zaznamenává stav z 50. let 20. století. Mapa je označena dvojjazyčným názvem obce (Holubov, Holubau). Žalobci v kopii barevně označili podobu údajné cesty, která měla spojovat pozemek p. č. 140/4 s veřejnou komunikací. Z mapy má být dle žalobců patrné, že historicky byl zajištěn přístup na pozemek p. č. 140/4 přes pozemek p. č. 134/1, který je nyní ve vlastnictví Ing. M. Š., dříve ve vlastnictví J. Š. a M. Š. I pokud soud pomine nízkou kvalitu předloženého důkazu, což prakticky znemožňuje jeho důkladné posouzení, je třeba konstatovat, že ani případná dřívější existence přístupové cesty v místech, která žalobci označili, neznamená, že toto místo lze za účelovou komunikaci či přístupovou cestu stále považovat. V prvé řadě žalobci neosvědčili, že jimi předložený důkaz - kopie mapy – skutečně zaznamenává stav z 50. let 20. století. Současně je nutné vyloučit požadavky na prohlášení účelové komunikace v místě, kde sice dopravní cesta figuruje ve starých mapách, avšak v terénu již není vůbec patrná. Typicky jde o cestu, která pokojně zanikla již před desítkami let, která tudíž již dnes není onou dopravní cestou s jasným dopravním určením. Je postaveno najisto a ve spise doloženo, že žalobci označené místo nelze považovat za dopravní cestu s jasným dopravním určením ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, což dokládá nejen aktuální uspořádání parcel včetně jejich určení, ale též pořízená a ve spise založená fotodokumentace. Nelze brát zřetel na podobu předmětných pozemků před desítkami let, neboť aktuální stav již uvedenému neodpovídá. Nad rámec řečeného soud podotýká, že ve vztahu k posuzovaným pozemkům se nejedná pouze o zajištění přístupu na pozemek p. č. 140/4, ale též na další mezující pozemky, což žalovaný v napadeném rozhodnutí zhodnotil. Žalovaný tedy dostatečně zjišťoval existenci nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Skutečnost, že dospěl k opačnému závěru než prvostupňový správní orgán, nezakládá důvod domnívat se, že se tak stalo kvůli nedostatečnému nastudování spisu. Žalovanému též nelze klást k tíži, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí citoval z vyjádření založeného ve spise, když citaci uvedl v uvozovkách („po tři generace“), aby tato v dalším kontextu sloužila jako zkratka vyjadřující dlouhodobost užívání předmětných pozemků jako veřejné cesty. S ohledem na uvedené lze posoudit navrhovanou výpověď svědka jako nadbytečnou, neboť by dle žalobců měla dosvědčit historickou existenci tvrzené cesty přes pozemek p. č. 134/1, kterou soud ovšem nezpochybňuje. Tvrzení M. Š., že jim v přístupu nikdo nebránil, žalobci považují za nepravdivé s odkazem na materiály založené ve správním spise. Zde je doložena kopie úředního záznamu ze dne 11. 8. 2010, čj. KRPC- 29556-1/PŘ-2010-020216, resp. oznámení přestupku z téhož dne a pořízená fotodokumentace dokládající, že P. S. uvedeného dne svým vozem blokoval výjezd traktoru po sběru sena z pozemku p. č. 140/4. Žalobci se vystavili riziku postihu ve správním řízení, neboť se domnívali, že vlastníkům pozemku p. č. 140/4 nesvědčí nutná komunikační potřeba, pročež jim umístěním mobilní překážky (osobního vozidla), znemožnili průjezd po pozemcích č. 140/5 a č. 140/6. Nelze však vyloučit existenci účelové komunikace jen proto, že noví vlastníci pozemku, na nichž se tato komunikace nachází, začnou jejímu užívání bránit, neboť souhlas se vznikem účelové komunikace přechází z vlastníka na jeho právní nástupce. Vzhledem k tomu, že úřady i soudy se k řešení případu zpravidla dostávají po vypuknutí sporu, je zřejmé, že z aktuální vůle vlastníka vycházet nelze - i vlastník, který se vznikem veřejné cesty původně souhlasil, může v době rozhodování vyjadřovat kategorický nesouhlas s jejím (dalším) veřejným užíváním. Jak bylo řečeno výše, tento pozdní nesouhlas již pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace není podstatný. Nezbývá tedy než vrátit se při dokazování do minulosti, kdy byla veřejná cesta zřízena nebo kdy začala samovolně vznikat, což soud již shora vypořádal. S tímto souvisí judikaturou vytvořená teorie tzv. kvalifikovaného nesouhlasu (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 76/2009), tento však při řízení před správními orgány, resp. soudem prokázán nebyl. Žalobci dále uvádějí, že existenci pevné překážky umístěné dodnes na hranici pozemků p. č. 140/4 a 140/5 lze doložit spisem žalovaného. Tímto mají patrně na mysli dílce oplocení, které jsou zjevně mobilní, když tudy probíhá obsluha pozemku. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že sami žalobci bránili v průjezdu traktoru odjíždějícímu po sběru sena z pozemku č. 140/4 přes předmětné pozemky, jak je doloženo ve spise (viz shora citovaný úřední záznam a oznámení přestupku, včetně fotodokumentace). Relevantní by byla existence pevné překážky v případě, pokud by tato zamezovala užívání předmětných pozemků sloužících jako cesta, tj. musela by být umístěna mezi nimi a veřejnou komunikací, tj. na začátku cesty a nikoli na jejím konci. Současně by na toto místo musela být umístěna v okamžiku zřízení cesty, tedy v době, kdy pozemek začínala užívat jako cestu veřejnost. Umístěním pevné překážky by dal vlastník aktivně najevo svůj nesouhlas. Vzhledem k tomu, že předmětné pozemky jsou jako cesta užívány v řádu desítek let, aniž by tomu jejich předchozí vlastníci aktivně bránili, soud odmítl tuto námitku jako nedůvodnou. Následně žalobci naléhají na nutnost individualizace nezbytné komunikační potřeby, kterou v daném místě zpochybňují. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2012, čj. 22 Cdo 766/2011, namítají, že existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle, tj. komunikačního spojení nemovitostí, aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům. Zdejší soud je s citovaným judikátem obeznámen, k čemuž uvádí, že jeho autorem není Nejvyšší správní soud ale Nejvyšší soud, který tento rozsudek vydal na základě zjištěného skutkového stavu, jež se se skutkovým stavem žalované věci shoduje pouze rámcově. V daném případě se odvolací soud plně nevyrovnal se všemi předpoklady pro existenci účelové komunikace, resp. s hlediskem nutné komunikační potřeby, přičemž práva vlastníků k pozemkům byla podstatným způsobem omezena a bylo nutné na akty, zřizující zatížení jejich pozemků v rozhodné době, pohlížet přísněji, než na akty dobrovolně učiněné vlastníkem. To však v žalované věci neplatí. Žalobci se domnívají, že postačuje existence nějaké jiné možnosti zajištění komunikační potřeby, tj. přes pozemky Ing. Š. Tento právní názor soud nemůže akceptovat. Ústavní soud k této problematice sice říká: „Existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům“ (srov. II. ÚS 268/06), nicméně takový verdikt lze vynést pouze tehdy, pokud alternativní cesta, s níž spornou cestu porovnáváme, splňuje několik podmínek. Především musí alternativní cesta reálně existovat v terénu. Nelze tedy vlastníky dotčených nemovitostí odkazovat například na to, že mohou (dosud neexistující) alternativní cestu sami vybudovat tak, aby mohla nutnou komunikační potřebu teprve po takovémto zásahu naplnit. To platí i v případě, že v uvedenému místě cesta historicky bývala, ale již pokojně zanikla a na jejím místě je zahrada, jak je tomu v žalované věci. Druhou podmínkou je, že alternativní cesta se musí nacházet ve vlastnictví veřejnoprávní korporace (státu, kraje nebo obce). Pokud by šlo o cestu ve vlastnictví osoby soukromého práva, jako v tomto případě, jednalo by se o porovnávání omezení vlastnického práva dvou různých soukromých osob, pro něž platí zvláštní pravidla, což je však v žalované věci bezpředmětné, neboť zde není splněna již první podmínka, tj. reálná existence alternativní cesty v terénu. To samé platí ve vztahu ke třetí podmínce, že alternativní cesta musí dosavadní komunikační potřebu naplnit v dostatečné míře. Žalovaný v napadeném rozhodnutí hledisko nutné komunikační potřeby explicitně vypořádal. Konstatoval také, že pozemek Ing. Š. je oplocen s betonovou podezdívkou a není na něm patrná žádná známka cesty, tj. neshledal žádnou jinou alternativu umožňující přístup k mezujícím pozemkům. To, že obec souhlasí s využitím jejího pozemku p. č. 134/3 pro zajištění přístupu na pozemek p. č. 140/4, není podstatné, protože navazující pozemek p. č. 134/1 nesplňuje zákonné předpoklady pro její vznik. K opakované námitce soud upozorňuje, že v žalované věci se nejedná pouze o realizaci přístupu na pozemek p. č. 140/4, ale na další mezující pozemky, přičemž, jak bylo řečeno shora, toto nelze ošetřit soukromoprávními ujednáními. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že byly splněny předpoklady podle § 51 s. ř. s., soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Uzavírá se, že žalovaný dostatečně zkoumal podmínky stanovené zákonem pro deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace a jeho postupem nebylo zasaženo do vlastnických práv vlastníků pozemků p. č. 140/5 140/6 v k. ú. Holubov. Na základě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalovaný postupoval v souladu s platnou právní úpravou, napadené rozhodnutí netrpí vadami, pro něž by je bylo možné považovat za nezákonné, potažmo nepřezkoumatelné, nebylo prokázáno nevypořádání se s navrženými důkazy, žalobcem uvedené žalobní námitky nebyly důvodné, a proto soud žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl úspěšný žalovaný správní orgán, který však nevynaložil žádné náklady nad rámec své administrativní činnosti, a proto mu právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo. O náhradě nákladů řízení osob na řízení zúčastněných rozhodl soud podle § 60 odst. 5 s. ř. s. Podle tohoto předpisu mají osoby na řízení zúčastněné právo na náhradu nákladů řízení, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinností uložených soudem. Protože soud těmto osobám žádné povinnosti neuložil, nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení