50 A 48/2016 - 47

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobce H. P., proti žalovanému Vojenské policii, adresa pro doručování: Ministerstvo obrany, sekce právní, odbor pro právní zastupování, sídlem Praha 6, náměstí Svobody 471/4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2016, č.j. 187-5-17/2014- 5104, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 24. 11. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2016, č.j. 187-5-17/2014- 5104, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Velitelství Vojenské policie Tábor, o žádosti o proplacení odměn za služební pohotovost za tři roky zpětně a toto prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. První žalobní bod se vztahuje k bojové a mobilizační pohotovosti, kdy žalobce byl rozkazy č. 1/2011 a č. 1/2012 zařazen do bojové a mobilizační pohotovosti. Tím mu byla stanovena povinnost zajistit celoroční dosažitelnost. Spojení bylo realizováno prostřednictvím telefonického kontaktu. V jednacím řádu je uveden účel opatření pro případ nepřítomnosti příslušníka, což vztahuje se výlučně na dobu mimo výkon služby. Za spolehlivost nastaveného spojení odpovídal příslušník. Prověrky spojení se děly opakovaně vůči všem příslušníkům. Tak byl žalobce také poučen. Žalobce byl zařazen k muniční základně, kde žádná školení, ani cvičení zaměřená na systematiku bojové pohotovosti nebyla prováděna. S takovou námitkou žalobce se odvolací orgán nevypořádal. Další pohotovost byla žalobci nařízena prostřednictvím úkolových listů. Podle nich musel příslušník držet služební pohotovost 24 hodin před nástupem do směny. Skutečnost, že úkolové listy byly skartovány, není důvodem neposkytnutí odměny. Tento druh pohotovosti vyplývá dále z jednacího řádu. Ta je obdobná pohotovosti, kterou drželi příslušníci vykonávající službu stálého operačního dozoru. Jedinou legitimní oporou pro nařízení pohotovosti zůstává článek o bojové a mobilizační pohotovosti podle rozkazů č. 1 z let 2011 a 2012. V řízení došlo k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces, kdy ten navrhl řízení doplnit, což se nestalo a žalovaný se s takovým návrhem dostatečně nevypořádal. V důsledku toho je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Dále se namítá, že v záležitosti žalobce rozhodovaly podjaté úřední osoby. Touto námitkou v souvislosti, se kterou byl navrhován výslech Mgr. J., se správní orgány nevypořádaly. Uzavírá se, že plošné nařízení bojové pohotovosti nemá oporu v resortních předpisech a příslušníkům byly uloženy povinnosti v důsledku chybně nastavené systémové praxe. Na řadovém vojákovi není rozkazy přímých nadřízených přezkoumávat. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Žalobce v průběhu let 2011 a 2012 nebyl pro zabezpečení eventuálního přijetí předběžných opatření v rámci bojové a mobilizační pohotovosti zařazován ani jako operátor operačního střediska, ani neplnil úkoly vedoucí k dosažení a udržení bojové a mobilizační pohotovosti v rámci jiného organizačního uskupení útvaru, nýbrž byl pouze společně v zásadě se všemi ostatními příslušníky předurčen pro případné plnění úkolů souvisejících s dosažením a udržením bojové a mobilizační pohotovosti, aniž by mu však přímo z tohoto zařazení plynula jakákoli omezení nebo povinnosti v době mimo výkon služby. Pro žalobce vyplývala pouze povinnost účastnit se různých školení a cvičení za účelem jeho přípravy směřující k tomu, aby věděl, jaký je účel předmětného institutu. Za takovou činnost byl žalobci za celé zkoumané období přiznán zvláštní příplatek. Požadoval-li zaměstnavatel kontaktní údaje a jejich aktualizaci, pak prověřoval jejich platnost. Jednalo se o legitimní postup sledující zajistit, aby v případě zhoršení bezpečnostní situace bylo zabezpečeno aktuální spojení na příslušníky útvaru. Důkazy opatřené pro účely posouzení jak byli příslušníci poučováni, je správné. Poukazuje se na výpověď R. M., který na rozdíl od žalobce pochopil, že každý voják ke svému platu pobírá další příplatek za to, že drží bojovou a mobilizační pohotovost. Nešlo o pohotovost, která měla být proplacena jako hotovosti, kdy povinností stálých operačních dozorčí bylo prověřovat pouze příslušníky uvedené jmenovitě v jednotlivých týdenních vnitřních rozkazech na konkrétní období. Přiznání příplatku, kterého se žalobce dožaduje, brání okolnost, že na ten žalobce nárok neměl pro souběh s jiným příplatkem, přičemž podle vnitřního předpisu se poskytuje příplatek pouze jeden, a to ten vyšší. V případě pohotovosti vztažené k posílení celodenní směny příslušníky oddělení zabezpečení základen nešlo o bojovou a mobilizační pohotovost, ale jednalo se o vyčlenění osob pro zabezpečení nenadálých krizových a jiných nepředvídaných událostí. Je nemyslitelné založit nárok na výplatu odměny za služební pohotovost bez písemného podkladu na základě tvrzení žalobce. V té souvislosti poukazuje se na to, že žalobce směšuje jednotlivé typy pohotovostí a povinnosti s nimi spojené. K porušení práva na spravedlivý proces nedošlo, důkazní řízení bylo vedeno se zřetelem na hledisko ekonomie řízení. Ze spisů správních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Žalobce podal dne 23. 12. 2013 žádost o proplacení služebních pohotovostí. V žádosti uvedl, že jedná se o ty vykonané pohotovosti, které byly označeny jako služební, respektive bojová a mobilizační pohotovost s časovou normou. Odkázal na tiskovou zprávu veřejného ochránce práv a konkrétní rozsudek Nejvyššího správního soudu. Ve spise je založena evidence služebních hotovostí s uvedením druhu pohotovosti, uvádí se přehled dnů, kdy žalobce byl v takové pohotovosti zařazen a počet hodin s příplatkem 15 % a 25 %. Vnitřní rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 a č. 1/2012, kterých se žalobce dovolává, jsou součástí spisové dokumentace shodně jako vnitřní rozkaz velitele č. 15/2002, který se opírá právě o vnitřní rozkaz č. 1/2012. Do dosažitelnosti mimo pracovní dobu bez časové normy byli mimo jiné zařazeni příslušníci skupiny ochrany objektů ministerstva obrany s povinností se dostavit v co nejkratší době do zaměstnání. Pro účely výkladu bojové a mobilizační pohotovosti byl do spisu zařazen rozkaz ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku. Poté, co původní rozhodnutí z 22. 4. 2014 bylo zrušeno, byl žalobce vyslechnut jako účastník řízení a uvedl ke své žádosti, že vše potřebné v této žádosti uvedl. Do spisu byly zařazeny výpovědi dalších účastníků žádajících o zaplacení služební pohotovosti J. H., M. B., Z. M., Z. D., P. K., J. H., L. J., svědků E. T., P. K., Š. B., L. Š., M. D., P. Ch., J. K., J. L., R. G., M. D., R. M., vyjádření k hotovostem podané M. S., R. P., J. V., M. Z. Za dané období byly opatřeny jednotlivé vnitřní rozkazy velitele stanovující jmenovitě služební pohotovost pro jednotlivé druhy činností, ve kterých se uvádí pozice, na které je konkrétní pracovník do pohotovosti zařazen, v jaké časové normě, příslušníci jsou jmenovitě uvedeni, uvádí se konkrétní zpravidla týdenní období, na které jsou do konkrétní pohotovosti zařazování. Současně se uvádí způsob úhrady hotovosti. V těchto vnitřních rozkazech jméno žalobce uvedeno není. Další prvostupňové rozhodnutí z 18. 3. 2015 bylo rovněž zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Na žalobce se vztahovaly vnitřní rozkazy velitele č. 18/2011, č. 22/2011 a č. 26/2011. Rozhodnutím z 23. 9. 2015 bylo žádosti žalobce částečně vyhověno a byl mu přiznán nárok na výplatu odměny za služební pohotovost vykonanou posílením celodenní směny na oddělení zabezpečení základny Travčice v období od 6. 5. 2011 do 8. 7. 2011 v částce 6.883 Kč. Ve zbytku žádosti vyhověno nebylo. Žalovaný rozhodnutím z 30. 11. 2015 odvolání žalobce zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí v odstavci prvním o vyhovění žádosti, v odstavci druhém rozhodnutí zrušil a věc vrátil prvosutpňovému orgánu k dalšímu řízení. Rozhodnutím ze dne 2. 8. 2016 velitelství Vojenské Policie Tábor nevyhovělo žádosti žalobce o proplacení celoroční služební pohotovosti s 15 a 25 % procentním příplatkem za rok 2011 a 2012 a žádosti o proplacení služební pohotovosti před nástupem celodenní směny na oddělení zabezpečení základny Travčice za stejné roky. Rozhodnutí je odůvodněno tím, že vnitřní rozkaz č. 1 obsahuje obecná a organizační ustanovení dlouhodobé povahy pro celý kalendářní rok. Skutečné omezení vojáka na určitou konkrétní dobu se děje výlučně v týdenních rozkazech velitele, kdy vojáci, případně občanští zaměstnanci byli zařazeni na konkrétní pozici v rámci jednotlivých skupin hotovostního systému. Rozkazy č. 1/2011 a č. 2/2012 je příslušník pouze předurčen pro případné plnění úkolů souvisejících s dosažením a udržením bojové a mobilizační pohotovosti, aniž by mu z takového zařazení plynula jakákoli omezení. Na základě těchto rozkazů byl příslušník povinen účastnit se v rámci výkonu služby nad rámec svých povinností různých školení a cvičení. Za to mu byl přiznán zvláštní příplatek. Takto žalobce zařazen vnitřními rozkazy nikdy nebyl s výjimkou období 6. 5. – 8. 7. pro posílení celotýdenní směny v Travčicích. Požadování kontaktních údajů směřovalo k zajištění toho, aby pro případ zhoršení bezpečnostní situace a přechod do vyššího stupně bojové připravenosti bylo zabezpečeno aktuální spojení na příslušníky útvaru. S nastavením a fungováním hotovostního systému byli příslušníci proškoleni. K nároku na úhradu pohotovosti před nástupem celodenní směny se uvádí, že náčelník oddělení a náčelník pracoviště odmítl, že žalobci uložil držet pohotovost před nástupem celodenní směny, být na telefonu a být připraven dostavit se do zaměstnání. Náčelník pracoviště skartoval úkolové listy poté, co nebylo nutno s nimi pracovat, protože ztratily smysl. Šlo o vnitřní nařízení, které nebylo nikterak evidováno. Obecně nárok na proplacení služebních pohotovostí žalobci nevznikl, protože pohotovost by musela být jmenovitě uložena určeným příslušníkům týdenním vnitřním rozkazem, případně konkrétním řídícím aktem náčelníka vojenské policie, k čemuž nedošlo. Z osobního spisu žalobce je pak zřejmé, že ten nebyl nikdy služebně zařazen jako příslušník zásahové skupiny pohotovostního oddělení Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, hlavního Velitelství Vojenské policie. Žalobce však do hotovostního systému nebyl nikdy ve smyslu rozkazu velitele č. 6/2012 zařazen na pozici sedmého operátora operačního střediska, ani na jiné pozice hotovostního systému s konkrétní časovou normou. Dosažitelnost mimo pracovní dobu bez časové normy se na žalobce nevztahovala. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal v podstatě z důvodů shodných se žalobními body. Odvolání bylo projednáno napadeným rozhodnutím, které je odůvodněno tím, že bojová a mobilizační pohotovost je pouze jednou součástí pohotovostního systému, který je konstruován jako komplexní. Je zaměřen na plnění úkolů vnější i vnitřní bezpečnosti státu. Bojovou a mobilizační pohotovost je zapotřebí odlišit od pohotovosti spojené s plněním úkolů plynoucích z krizového řízení a krizových opatření nebo nepředvídatelných událostí. Bojová a mobilizační pohotovost znamená přípravu pro obranu státu a představuje postupný přechod vojenského útvaru z mírového stavu přes stav ohrožení na stav válečný. Pohotovost plynoucí z krizového řízení vyplývá z mimořádné situace nevojenské povahy. Vnitřním rozkazem č. 1 pro daný kalendářní rok je pro určitý typ pohotovosti vyčleněna skupina příslušníků tak, aby bylo umožněno průběžné plánování a příprava těchto příslušníků. Tato činnost vykonává se v rámci řádné pracovní doby. Teprve v následných týdenních vnitřních rozkazech se nařizuje pohotovost konkrétním vybraným příslušníkům z určité skupiny na konkrétně vymezené a limitované období s konkrétními úkoly. Pro zajištění vnější bezpečnosti v době po vyhlášení mimořádných stavů plní ozbrojené síly jiné úkoly lišící se od úkolů v době míru. Jde o nutnost zabezpečení obrany státu s výrazně vyšším počtem osob a materiálu. Podmínkou je vydání zvláštního Nařízení náčelníka Generálního štábu Armády České republiky. Vnitřním rozkazem č. 1 vyčlenění příslušníci v době mimo službu žádné úkoly směřující k dosažení a udržení bojové a mobilizační pohotovosti neplnili. Nebyli povinni dostavit se v určené časové lhůtě na určené místo. Při pohotovosti z důvodů reakce na krizové a mimořádné situace jde o plnění úkolů, které jsou převážně nebo zcela obsahem běžné činnosti na služebním místě vojáka. Jde-li o bojovou a mobilizační pohotovost, pak tyto úkoly jsou odlišné. Nařízení pohotovosti plynoucí z krizového řízení není vázáno na žádnou další podmínku. Vojenská policie je do vyšších stupňů bojové pohotovosti uváděna postupnými opatřeními. V daném období žalobce v rámci bojové a mobilizační pohotovosti zařazován nebyl a neplnil úkoly vedoucí k dosažení a udržení bojové a mobilizační pohotovosti v rámci jiného organizačního uskupení útvaru. Rozkazem č. 1 nebyl žalobce mimo dobu služby nikterak omezen. Vnitřní rozkaz č. 1 má povahu vnitřního řídícího aktu útvaru, další vnitřní rozkazy krátkodobé povahy se vztahují ke konkrétním událostem. Za služební pohotovosti nařízené konkrétním týdenním vnitřním rozkazem byla žalobci poskytnuta odměna. Byl-li žalobce po vyhlášení zvláštních opatření předurčen pro případné plnění úkolů souvisejících s dosažením a udržením bojové a mobilizační pohotovosti, mu přímo z tohoto zařazení neplynula jakákoli omezení nebo povinnosti v době mimo výkon služby. Z takového zařazení plynula povinnost účastnit se různých školení nebo cvičení. Za tuto činnost byl žalobci přiznán zvláštní příplatek. K plnění konkrétních úkolů k zabezpečení dosažení a udržení bojové a mobilizační pohotovosti žalobce v žádném vnitřním rozkazu zařazen nebyl. Hotovostní systém u Vojenské policie v zásadě fungoval stejně jako u jiných útvarů. Požadováním kontaktních údajů je sledováno, aby pro případ zhoršení bezpečnostní situace bylo zabezpečeno aktuální spojení na příslušníky útvaru. Pouhým uvedením jména žalobce v organizačním vnitřním rozkazu č. 1 v letech 2011 a 2012 nemohla vzniknout jakákoli povinnost vztahující se k zabezpečení plnění úkolů směřující k dosažení a udržení bojové a mobilizační pohotovosti. Žalobce byl pouze povinen nad rámec výkonu služby účastnit se různých školení nebo cvičení. Vyčleněním žalobce do skupiny ochrany objektů ministerstva obrany nešlo o typ služební pohotovosti bojové a mobilizační pohotovosti. Šlo o každodenní zabezpečení nenadálých krizových či nepředvídatelných událostí. Vnitřní rozkaz č. 1/2012 byl změněn rozkazy č. 6 a č. 15/2012, ze kterých je zřejmé, že dosažitelnost se týká pouze příslušníků skupiny ochrany objektů ministerstva obrany. Podle jednacího řádu je prokázáno, že úkoly spojené s ochranou takových objektů zabezpečovala zvláštní skupina příslušníků útvaru. Žalobce zařazen v pohotovostním oddělení nefiguroval v žádném konkrétním vnitřním rozkazu velitele útvaru týkajícím se služební pohotovosti, a proto nárok na proplacení odměny nemá. Z podání žalobce pak vyplývá, že nárok na odměnu za hotovost k posílení celodenní směny příslušníky oddělení zabezpečení základen podle úkolových listů dovozuje z bojové a mobilizační pohotovosti, avšak v takové pohotovosti zařazen nebyl. Nevykonával ani jiný typ služební pohotovosti podle úkolových listů navazujících na jednací řád útvaru. I v takovém případě by musel být vydán týdenní vnitřní rozkaz pro jmenovitě určené příslušníky, což se však v případě žalobce nestalo. Poukazuje se na to, že žalobce směšuje různé typy pohotovostí a má význam, že žalobce nebyl zařazen do služební pohotovosti k posílení celodenní směny. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s.ř.s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce nárok na zaplacení odměny za služební pohotovost dovozuje z toho, že vnitřními rozkazy velitele č. 1/2011 a č. 1/2012 byl zařazen do bojové a mobilizační pohotovosti po celou dobu kalendářního roku. Co rozumí se bojovou a mobilizační pohotovostí žalovaný obsáhle vysvětlil na straně 11 – 26 napadeného rozhodnutí a tento právní názor žalovaného je zcela v souladu s tím, jak tento institut vysvětlil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 4. 5. 2017 čj. 4 As 84/2016-96. Úkolem Nejvyššího správního soudu ve smyslu § 12 odst. 1 s.ř.s. je sjednocovat judikaturu krajských soudů projednáváním kasačních stížností. Proto krajský soud z takto vyjádřeného právního názoru Nejvyššího správního soudu v souzené věci vychází. Při posuzování uplatněného nároku je zapotřebí vycházet z úpravy institutu bojové a mobilizační pohotovosti ve smyslu rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku. Z tohoto rozkazu vyplývá, že bojová a mobilizační pohotovost se uplatňuje při vyhlášení stavu ohrožení státu a stavu válečného. V projednávaném období takový stav vyhlášen nebyl. Úkoly bojové a mobilizační pohotovosti se vztahují k zabezpečení vnější bezpečnosti státu při mimořádných stavech vojenské povahy, pro plnění těchto úkolů se vyčleňují všichni vojáci, pro účely plnění takových úkolů se připravují tím, že jsou zařazováni do plánu uvádění do bojové připravenosti. Takové zařazení však není nařízením služební pohotovosti podle § 30 zákona. Pohotovost ve smyslu prve uvedené normy by vyžadovala předem určit místo pracoviště vojáka, způsob jeho vyrozumění a dopravy do místa výkonu práce. Rozkazem ministryně obrany služební pohotovost nařízená nebyla. Nestalo se tak ani vnitřními rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 a č. 1/2012, protože ty navazovaly na rozkaz ministryně obrany, podle kterého se k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti vyčleňují všichni vojáci. Zařazením do služební pohotovosti nebylo určeno místo, kde se příslušníci mají zdržovat, ani způsob jejich vyrozumění a dopravy do místa výkonu práce. Vnitřní rozkazy obsahovaly obecná a organizační pravidla dlouhodobé povahy, platná po celé kalendářní roky, a proto jimi nedošlo k vyhlášení stálé služební pohotovosti podle § 30 zákona. Těmito rozkazy byl vymezen okruh osob, na které se možnost služební pohotovost nařídit vztahuje. Služební pohotovost podle § 30 zákona přichází v úvahu tehdy, je-li nařízena konkrétním příslušníkům v souvislosti s plněním úkolů bojové a mobilizační povahy, kterým byla stanovena povinnost dostavit se do určitého místa výkonu práce a právě v takto konkretizovaných případech se uplatní časová norma 360 minut. Byl-li žalobce vnitřními rozkazy zařazen do služební pohotovosti, pak mu za takovou práci byla odměna přiznána. V těchto případech však nešlo o služební pohotovost k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti, v důsledku čehož odměna podle § 19 odst. 2 zákona o platu nenáležela. Ze spisové dokumentace nevyplývá, že žalobci by byla služební pohotovost k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti nařízena na základě jiného vnitřního řídícího aktu. Žádný takový vnitřní rozkaz vydán nebyl, žalobce sám, vyslechnutí svědkové a další žadatelé o výplatu odměny za služební pohotovost, jejichž účastnické výpovědi jsou ve spise založeny, svůj nárok dovozují od vnitřních rozkazů č. 1/2011 a č. 1/2012, kterými byli plošně zařazeni všichni příslušníci daného útvaru do bojové a mobilizační pohotovosti. Dovozuje-li žalobce, že služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona mu byla nařízena se zřetelem k tomu, že byl povinen hlásit aktuální adresu a způsob vyrozumění v době své nepřítomnosti, pak řádné splnění takové povinnosti neznamená omezení srovnatelné s nařízením služební pohotovosti. Takový požadavek zaměstnavatelů není nikterak neobvyklý v pracovně právních vztazích ani podle zákona o vojácích z povolání. Ani ověřování správnosti takových údajů neznamená omezení příslušníků, které by bylo srovnatelné s nařízením služební pohotovosti. Uvedení údajů o místu pobytu a telefonickém spojení a jejich správnost jsou nezbytné nejen pro účely nařízení bojové a mobilizační pohotovosti, ale též pro účely služebních pohotovostí v souvislosti s plněním jiných úkolů. U žalobce takovými úkoly byl výkon činnosti operátora operačního střediska či vyšetřovatele výjezdové skupiny. Úsudek správních orgánů o tom, že při prověřování aktuálnosti adres a telefonních čísel nešlo o opatření bojové a mobilizační povahy, je proto správný. Jestliže se bojová a mobilizační pohotovost uplatňuje při vyhlášení stavu ohrožení státu a stavu válečného, pak povolání žalobce v mimo pracovní době do zaměstnání v souvislosti s mimořádnými událostmi není služební pohotovostí ve smyslu § 30 zákona. Odměna za tuto práci vykonanou mimo pracovní dobu byla žalobci uhrazena. Zařazení do takové pohotovosti se dělo vnitřním rozkazem. V souvislosti s plněním těchto rozkazů a zařazením podle nich, nešlo o plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti. Vnitřní rozkazy zpravidla rozlišují mezi třemi typy služební pohotovosti, přičemž mělo-li se jednat o služební pohotovost podle § 30 zákona, pak takový typ pohotovosti je ve vnitřním rozkazu označen a vztahoval se např. na pyrotechnickou službu. Ke způsobu poučování příslušníků byli jako svědci vyslechnuti velitelé, kteří proškolení a poučení příslušníků prováděli. Tito svědci se vyjádřili v tom smyslu, že zařazením příslušníků do bojové a mobilní pohotovosti nebyla taková pohotovost plošně nařízena. Jediný svědek K. uvedl, že pro účely nařízení služební pohotovosti podle § 30 zákona nebylo zapotřebí žádného dalšího opatření. Tento důkaz byl zhodnocen správními orgány obou stupňů v souvislosti s ostatními svědeckými výpověďmi osob, které prováděly proškolení a poučování příslušníků a při hodnocení této svědecké výpovědi byl vzat zřetel ke skutečnosti, že i tento svědek požádal o úhradu za celoroční výkon služební pohotovosti shodně jako žalobce. Hodnocení svědeckých výpovědí považuje soud za správné, odpovídající výsledkům dokazování, přičemž má oporu právě ve vnitřních pokynech, které zařazení příslušníků do bojové a mobilizační pohotovosti upravují. O tom, co rozumí se bojovou a mobilizační pohotovostí byli příslušníci proškoleni a vedle svědků M. a B. je tu např. účastnická výpověď Bc. P., který výslovně uvedl, že zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti chápal tak, že placeno není, k jinému názoru došel až poté, co v záležitosti služební pohotovosti rozhodl Nejvyšší správní soud. Z výpovědí svědků, kteří školení prováděli, nevyplývá, že plošným zařazením příslušníků do služební pohotovosti typu bojové a mobilizační pohotovosti automaticky vyplynula povinnost dostavit se do 360 minut na pracoviště. Pro dostavení se na pracoviště bylo zapotřebí dalšího opatření, přičemž nepostačoval pouhý telefonický kontakt, ale podle takového opatření bylo zapotřebí stanovit místo a způsob dopravy příslušníka na takto určené pracoviště. Hodnocení výpovědi svědka B. je souladné s tím, co uvádí se v rozkaze, na který žalobce odkazuje. Je-li bojová a mobilizační pohotovost určená pro stav ohrožení státu a válečný stav, pak lze celkem logicky předpokládat, že všichni příslušníci vojska budou pro takové účely zařazeni do bojové a mobilizační pohotovosti. Nevyvstal-li prve označený stav, pak je proti smyslu této služební pohotovosti být vždy připraven dostavit se do 360 minut na pracoviště. Tvrzení svědka K. o způsobu proškolování vyvrací výpovědi svědků D., Ch., L., kteří se na proškolení a poučení příslušníků podíleli, ostatně tak, že nejde o služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona, poučení rozuměl též svědek Bc. P. Nezbývá než připomenout, že rozkaz ministryně i rozkazy velitele v písemné podobě byly pro žalobce k dispozici a žalobce při proškolení potvrdil, že tyto předpisy zná. Rozpory mezi svědeckými výpověďmi byly zhodnoceny a zjištění, že žalobcem označené výpovědi nelze nahlížet jako věrohodné, je odůvodněno tím, že jde o svědky, kteří rovněž požadují proplacení služební pohotovosti. Výklad rozkazu ministryně obrany zaujatý správními orgány je správný, jak ostatně uvedl Nejvyšší správní soud. K argumentaci úhradou služební pohotovosti, jak se jí žalobce dovolává pod bodem 7 na straně 6 žaloby, poukazuje soud na to, co tvrdí sám žalobce, a sice to, že při úhradě takové služební pohotovosti nebylo vycházeno z rozkazu ministryně obrany č. 7/2009. Je tudíž zřejmé, že tu musel být v souladu s tím, co uvedli velitelé poučující příslušníky, další rozkaz pro zařazení konkrétních příslušníků do služební pohotovosti, kterou bylo možno posléze proplatit. Úsudek žalovaného o možné proplacené pohotovosti je proto souladný s uvedeným rozkazem ministryně obrany a zdůrazňuje se, že v písemnosti, na kterou žalobce odkazuje, se uvádí, že z rozkazu ministryně vycházeno nebylo. Rozkaz ministryně obrany č. 7/2009 není podřazen žádnému stupni utajení a jak vyplývá z výpovědí školitelů, příslušníci byli o dokumentech upravující bojovou a mobilizační pohotovost proškoleni. Nelze proto přisvědčit žalobnímu tvrzení o tom, že žalobce neměl o existenci těchto vnitřních organizačních pokynů povědomost. Tvrzení svědka K. o tom, že všichni příslušníci jsou v nepřetržité pohotovosti, vyvrátily svědecké výpovědi dalších školitelů. Může se jistě stát, že dojde k nařízení pohotovosti pro celý útvar, avšak v projednávané době se tak evidentně nestalo a žalobce ani další žadatelé o vyplacení odměny se nechovali tak, aby byli vždy připraveni dostavit se do 6 hodin na pracoviště. Kdyby tomu tak bylo, pak by se ve svém pracovním volnu, např. o víkendu nemohli nikdy vzdálit do místa vzdálenějšího 6 hodin cesty od pracoviště. Připravenost vojáka ke služební pohotovosti je kompenzována příplatkem v částce 1.300 Kč, který byl žalobci vyplácen. K zařazení do konkrétních služebních pohotovostí docházelo vnitřními rozkazy, ve kterých je žalobce výslovně uveden. Všechny tyto vnitřní rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav jsou ve spise založeny. Nebyl-li žalobce žádným dalším vnitřním rozkazem mimo ty založené ve spise do služební pohotovosti zařazen, pak mu žádná další odměna za zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti, tak jak byli zařazeni všichni příslušníci, nepřísluší. Závěr odvolacího orgánu o tom, že žalobce se nechoval tak, jako kdyby byl zařazením do bojové a mobilizační pohotovosti omezován ve svém volném čase, je zcela správný. Takovým omezením není skutečnost, že tu byl aktualizovaný telefonní seznam a adresa žalobce. Vnitřní předpisy velitele č. 1/2011 a č. 1/2012 mají oporu v rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 a nezbývá než zopakovat, že tím, že všichni vojáci jsou zařazeni do bojové a mobilizační pohotovosti taková služební pohotovost ještě nenastává, není-li tu vnější vojenské ohrožení. Na nereálnost takové pohotovosti v mírové době ostatně odkázal ve svém rozsudku Nejvyšší správní soud. Existence telefonního seznamu, kdy žalobce byl odpovědný za jím uvedené údaje, neznamená, že žalobce byl po celé dané období v bojové a mobilizační pohotovosti s povinností dostavit se v časovém limitu 360 minut na pracoviště. Ani zjišťování důvodů nepřítomnosti příslušníků v zaměstnání neznamená, že byli celoročně v bojové a mobilizační pohotovosti. Výpovědi osob, kterých se žalobce dovolával, jsou součástí spisu, jak soud uvedl v předchozí pasáži rozsudku, žalovaný je měl při posuzování žádosti žalobce o úhradu pohotovosti typu bojové a služební pohotovosti k dispozici. Podrobným vysvětlením tohoto typu pohotovosti dostál své povinnosti vyplývající z § 68 odst. 3 správního řádu, uvedl, o jaké předpisy svůj právní názor opírá a z jakých podkladů vychází. Tím, že výslovně nereagoval na názor dalších žadatelů o úhradu odměny, nikterak nezasáhl do žalobcova práva na spravedlivý proces. Soud v té souvislosti připomíná, že Bc. P. výslovně uvedl, že do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vycházel z toho, že v důsledku zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti podle vnitřních rozkazů č. 1/2011 a č. 1/2012 nárok na odměnu nevzniká. Ze spisu je zřejmé, že k realizaci prve uvedených rozkazů bylo zapotřebí dalších vnitřních rozkazů příslušného velitele, což dělo se pro účely školení a cvičení, přičemž příslušníci na základě tohoto vyčlenění zpravidla podle týdenních rozkazů nebyli nikterak omezováni ve svém volném čase. Jednotlivé vnitřní rozkazy za dané období jsou ve spise založeny a v těchto týdenních rozkazech žalobce uveden není. V bodech 61 – 71 napadeného rozhodnutí se podrobně popisuje systematika bojové pohotovosti, přičemž tato část napadeného rozhodnutí je zcela souladná s tím, jak daný institut žalovaný vyložil, přičemž jeho výklad je zcela souladný s právním názorem Nejvyššího správního soudu. Vznáší-li žalobce otázku pod bodem 8 žalobního bodu o bojové a mobilizační pohotovosti, vznikl-li mu vůbec nárok na příplatek v souvislosti s mobilizační a bojovou pohotovostí, pak tento jeho názor je zcela souladný s tím, co uvádí se v bodu 77 napadeného rozhodnutí. Přísluší-li totiž vojákům příplatek za výkon služebních povinností, pak takový příplatek je ve smyslu vnitřních předpisů poskytován ten z příplatků, který je vyšší. Právě to se v případě žalobce stalo, což sám potvrzuje tím, že mu byl vyplácen zvláštní příplatek v částce 3.800 Kč. Poznamenává se, že příplatek za bojovou a mobilizační pohotovost činí 1.300 Kč. Již z toho důvodu nemohl nárok žalobce na poskytování jím požadovaného příplatku vzniknout. Z rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 vyplývá, že úkoly bojové a mobilizační pohotovosti se nařizují v případě vnějšího ohrožení státu. Již z toho důvodu nebyla a nemohla být plošně bojová a mobilizační pohotovost nařízena. Jak plyne ze spisové dokumentace, činilo se tak dalšími vnitřními rozkazy vydávanými zpravidla na dobu jednoho týdne pro konkrétní pracovníky, za účelem proškolení a cvičení. Na žalobce se žádný takový rozkaz v daném období nevztahoval. Žalobce pohotovost typu bojové a mobilizační pohotovosti nedržel, a proto mu nárok na odměnu nevznikl. To je zjevné z vnitřních rozkazů velitele, které jsou ve spise založeny. Poznamenává se, že od bojové a mobilizační pohotovosti je nutno odlišit pohotovost vztahující se na krizové stavy. Pro souzenou věc se zřetelem k námitkám o tom, že žalobci vznikl nárok na odměnu za zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti je významné právě to, že k takovému zařazení dalším vnitřním opatřením velitele nedošlo. V důsledku toho žalobce nemá nárok na jím požadovanou odměnu za výkon pohotovosti typu bojové a mobilizační pohotovosti. Žalobní bod o pohotovosti nařizované prostřednictvím úkolových listů se vztahuje k výkonu služby u muniční základny v Travčicích. Dosažitelnost mimo pracovní dobu pro příslušníky skupiny ochrany objektů miniterstva obrany byla upravena vnitřními rozkazy č. 6 a č. 15/2012. Ta se vztahovala na příslušníky skupiny ochrany takových objektů. Tu tvořili příslušníci pohotovostního oddělení a k těm nepatřili příslušníci oddělení zabezpečení základen. To plyne z jednacího řádu, který je ve spise založen. Pro dané období tu není ani žádný vnitřní rozkaz, kterým by žalobci byla pohotovost nařízena. Jestliže je tu předpoklad vyplývající z vnitřních předpisů, že pohotovost nařizuje se vnitřními rozkazy velitele, pak za situace, kdy žalobce do žádné pohotovosti takovým vnitřním opatřením k zabezpečení dané základny nebyl určen, nemohlo se tak stát na základě úkolových listů. Z hlediska uplatněného nároku není proto rozhodné, zda úkolové listy existují, či zda byly skartovány. Dostupnost na mobilním telefonu v mimopracovní době byla požadována pouze po příslušnících vykonávajících službu na této základně, přičemž dělo se tak se zřetelem k okolnosti, že v místě byl nedostatečný telefonní signál. Svědek M. D. působící v pozici zástupce náčelníka oddělení Velitelství Stará Boleslav, k tomu uvedl, že nepoučoval příslušníky, že musejí být na telefonním příjmu z důvodu nějaké pohotovosti a jsou povinni dostavit se do určitého času do zaměstnání. I z této výpovědi je zjevné, že v mimopracovní době mohli být telefonem kontaktováni pouze ti příslušníci, kteří vykonávali službu na základně. Důvodem, pro který nelze nárok žalobce uspokojit, je skutečnost, že rozkazy velitele č. 6 a č. 15/2012 se na žalobce nevztahovaly a žalobce nebyl žádným jiným vnitřním rozkazem do pohotovosti určen. Přitom z obsahu spisové dokumentace je zjevné, že pohotovost byla vždy nařízena formou vnitřního rozkazu se jmenovitým výčtem příslušníků, na které se vnitřní rozkaz vztahoval a byl uveden čas a místo výkonu takové služby. Svědkové F. M. a E. T. se vyjadřovali k pohotovostem v zabezpečovací základně v Travčicích, přičemž svědek M. výslovně uvedl, že posílení celodenní služby na oddělení zabezpečení základen příslušníky oddělení, kteří nastupují do celodenní služby, vzniklo výlučně tehdy, došlo-li k nějaké mimořádné události. Tento svědek současně uvedl, že v době, za kterou je odměna požadována, žádná mimořádná událost nevznikla. Podle tohoto svědka se v úkolových listech uváděly hlavní povinnosti, např. obchůzky, preventivní činnost, odvoz munice mimo pracovní dobu a jiné mimořádné události. Jednalo se tudíž o výkon zcela konkrétních činností a nikoli pouze o to, aby příslušník držel 24 hodiny před nástupem na pracoviště pohotovost s dosažitelností. Žalobce sám ani neuvádí, že by v době jím tvrzené pohotovosti nějaké konkrétní činnosti např. typu odvozu munice prováděl. Přiléhavá není argumentace jednacím řádem, jestliže žalobce nebyl služebně zařazen v pohotovostním oddělení. Z výpovědí svědků M. a T. neplyne, že tito svědkové by žalobci prostřednictvím úkolových listů uložili jím tvrzenou pohotovost držet. Není tu žádný vnitřní rozkaz velitele, jímž by taková pohotovost byla nařízena a kterou by žalobce měl uposlechnout. Úsudek žalovaného o tom, že žalobce směšuje bojovou a mobilizační pohotovost s pohotovostí při mimořádných situacích je zcela správný. Nadřízení žalobce pak potvrdili, že s předpisy byli příslušníci seznámeni a především by tu musel být vnitřní rozkaz velitele k výkonu konkrétní pohotovosti, které se do úkolových listů měly promítat. Nelze přisvědčit žalobnímu tvrzení o tom, že nebylo zřejmé, z jakého důvodu se pohotovost nařizuje, protože jednotlivé ve spise založené vnitřní rozkazy jsou rozděleny podle jednotlivých typů pohotovostí se jmenovitým výčtem příslušníků, na které se vztahují. Okolnost, že žalobce směšuje dva prve uvedené typy pohotovostí, vyplývají i z tvrzení na straně 8 žaloby, kde se dovozuje, že oporou pro nařízení pohotovosti zůstávají vnitřní rozkazy č. 1 z roku 2011 a 2012. Jak již bylo prve uvedeno, tyto rozkazy v mírové době k nařízení pohotovosti k ochraně objektů ministerstva obrany využít nelze. Soud proto uzavřel, že žalobní bod o pohotovosti nařízenou úkolovými listy nemá opodstatnění, protože tu především není žádný vnitřní rozkaz, který by žalobce do takové pohotovosti ustanovil. Spisová dokumentace obsahuje protokoly o výpovědích svědků a účastnické výpovědi dalších žadatelů o úhradu odměny, k dispozici jsou vnitřní rozkazy velitele, osobní spis žalobce. Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je zřejmé, že bylo vycházeno jak z vnitřních rozkazů velitele, tak ze svědeckých, případně účastnických výpovědí, jestliže je při úsudku o tom, zda žalobce byl účasten konkrétní pohotovosti, argumentováno svědeckými výpověďmi, např. tím, co uvedl svědek D. nebo M. Pro posouzení vzniku služební pohotovosti však mají význam především rozkaz ministryně obrany a dále vnitřní rozkazy velitele, týdenní rozkazy velitele, kterými byli příslušníci do pohotovostí zařazováni, jsou ve spise k dispozici a jsou tu též vnitřní rozkazy, o které se žaloba opírá. Obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí pak odpovídá tomu, co je založeno ve spisové dokumentaci. Jestliže prvostupňový správní orgán i odvolací instance s písemnostmi, kterých se žalobce dovolává, prokazatelně pracovali, což z odůvodnění rozhodnutí obou stupňů plyne, pak nelze dovodit, že žalobcem předložené důkazy nebyly provedeny. Úvahy o tom, zda žalobce byl zařazen do některé z pohotovostí, jsou zejména žalovaným obsáhle zdůvodněny a typy pohotovostí vysvětleny. Není-li vnitřními rozkazy velitele doloženo zařazení žalobce v konkrétní vymezené době do služební pohotovosti, pak mu nárok na odměnu přiznán být nemůže. Nevyvstala proto situace, kdy by tu byly důkazy, které zůstaly opomenuty. Pro věc je rozhodný způsob, jak pohotovosti byly nařizovány, což je vnitřními rozkazy velitele spolehlivě doloženo. Okolnost, že někteří příslušníci mají na vznik pohotovosti jiný názor nekonvenující vnitřním předpisům, pak ještě neznamená, že jsou tu rozpory, které se nepodařilo odstranit. Pro věc je rozhodné, že zařazování do pohotovostí se dělo vnitřními rozkazy, ve kterých byly osoby, na které se pohotovost vztahovala, konkrétně vyjmenovány. Proškolení příslušníků o pohotovostech je rovněž prokázáno a soudu nezbývá, než zopakovat to, co uvedl Bc. P. o tom, že do doby než rozhodl Nejvyšší správní soud, vycházeli příslušníci z toho, že pohotovosti podle vnitřních rozkazů č. 1/2011 a 2012 placeny nejsou. Soud proto uzavřel, že neshledal tvrzené vady při dokazování, a proto nedošlo k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces. Námitka podjatosti úředně pověřených osob nebyla v průběhu řízení vznesena, a proto je zapotřebí vycházet z toho, že služební orgány, které vydaly rozhodnutí na obou stupních, nebyly z projednání věci vyloučeny. Jestliže služební orgány po celou dobu řízení zastávaly názor, že v případě bojové a mobilizační pohotovosti se o služební pohotovost nejedná, přičemž tento názor se po projednání věci Nejvyšším správním soudem ukázal jako správný, pak nelze správním orgánům podsouvat, že neměly v úmyslu bojovou pohotovost proplatit. Jak již bylo uvedeno, důkazy označené žalobcem jsou ve spise zařazeny a z odůvodnění rozhodnutí služebních orgánů obou stupňů je patrné, že se jimi zabývaly. K tomu, co uvádí se v závěru žaloby, je zapotřebí připomenout, že předurčením příslušníků do mobilizační a bojové pohotovosti ještě služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona o vojácích z povolání založena nebyla. K tomu docházelo až konkrétními vnitřními rozkazy, kdy služební pohotovost vznikala v zájmu školení či cvičení. Nejednalo se proto o plošné nařízení pohotovosti všem příslušníkům ve smyslu rozkazu č. 1 z roku 2011 a 2012. Zmiňuje-li žalobce mimořádnou událost, např. pád letadla, pak pro ten účel je tu jiný typ pohotovosti mířící právě na mimořádné události, kdy nelze bojovou a mobilizační pohotovost využít. O tom, že vojáci byli obeznámeni s předpisy, kterými se při výkonu svého zaměstnání řídí, jsou ve spise založeny podklady, poučení byla prováděna, a jak již soud uvedl, ani ověřování kontaktních údajů není na překážku. Žalobce vnitřními rozkazy č. 1 z roku 2011 a 2012 ani úkolovými listy nebyl zařazen do služební pohotovosti, tak jak tvrdí v žalobě. Žalobci nebyla uložena žádná omezení, která by byla srovnatelná s nařízením služební pohotovosti. Je tu jediný požadavek uvádět údaje o místě bydliště a telefonickém kontaktu, případně aktualizace těchto údajů. To však nejsou požadavky, které by žalobce omezovaly způsobem předpokládaným pro nařízení bojové a mobilizační pohotovosti. Žalobce mohl využívat mimopracovní čas podle své úvahy, mohl čerpat dovolenou, vzdálit se z místa bydliště. Nebylo prokázáno, že by žalobci bylo uloženo plnění povinností, které nesouvisely s bojovou a mobilizační pohotovostí. Z obsahu spisové dokumentace nevyplývá, že zařazením do bojové a mobilizační pohotovosti prve uvedenými vnitřními rozkazy vyvstala u jednotlivých vojáků situace navozující pocit, že jsou permanentně v pohotovosti a ve svém pracovním volnu omezeni ve svých osobních aktivitách. Za zařazení do daného typu pohotovosti byl příslušníkům vyplácen příplatek. Nebyla proto vytvořena praxe vyžadující po vojácích zařazených do bojové a mobilizační pohotovosti plošně po celou dobu roku, aby byli bez dalšího opatření připraveni kdykoli plnit úkoly související s takovým zařazením a nebyli v tomto smyslu ve svém volném čase omezováni. I okolnost, že služební orgány po celou dobu řízení o žádosti žalobce zastávaly názor, že žalobce v bojové a mobilizační pohotovosti zařazen nebyl, svědčí o tom, že nenastala žádná změna ve výkladu smyslu bojové a mobilizační pohotovosti. Po celou dobu bylo vycházeno z toho, že shodně jako před léty 2011 a 2012 je zapotřebí dalšího vnitřního rozkazu velitele k tomu, aby voják byl do služební pohotovosti zařazen. Jestliže služební pohotovost podle § 30 zákona o vojácích z povolání nevznikla, pak žalobci pro důvody tvrzené v žalobě nárok na odměnu podle zákona o platu nenáleží. Soud proto uzavřel, že pro argumenty obsažené v žalobě není napadené rozhodnutí vadné. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnosti. Podle § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení